ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.750.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 750/2022-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání obviněného P. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 4 To 588/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 7 T 1/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný P. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
1. od přesně nezjištěného období v roce 2015 do měsíce srpna 2018, a to zejména v letních měsících, v obci XY, okr. XY, ze svého pozemku u chalupy č. p. XY opakovaně a za použití slovních nadávek jako „prasata, zloději, vrazi, svině, čubky, zmrdi, čuráci“ vyhrožoval svým sousedům J. K. a M. K. tím, že je zabije, že zlikviduje je i jejich děti, kdy četnost a intenzita těchto slovních nadávek výhružek ze strany obž. P. H. se v tomto období postupně zvyšovala, a tímto jednáním u J. K. a M. K. vzbudil důvodnou obavu o jejich život,
2. od přesně nezjištěného období v roce 2015 do měsíce července 2018, a to zejména v letních měsících, v obci XY, okr. XY ze svého pozemku u chalupy č. p. XY opakovaně a za použití slovních nadávek jako „děvky, píča, prasata, svině, zmrdi, kokoti“ vyhrožoval svému sousedovi M. K., jeho sestře M. B. a jeho rodičům J. a M. K., kteří v obci užívali rekreační chatu č. p. XY, že je zabije slovy „smrt K., dětem a vnoučatům“, kdy četnost a intenzita těchto jeho slovních nadávek a výhružek se v tomto období postupně zvyšovala, a tímto jednáním u M. K., M. B., J. K. a M. K. vzbudil důvodnou obavu o jejich život,
3. dne 9. 7. 2019 v době od 22.00 hod. do 22.30 hod. přišel k volně přístupné verandě rekreačního domu S. č. p. XY, okr. XY majitele J. K., následně zaklepal na okno verandy a přitom křičel „prasata K., chcípněte, všechny vás zabiju“, přičemž ve své ruce držel předmět, připomínající násadu, kdy v tuto dobu v domě spal J. K. se svojí manželkou M. K. a se svými nezletilými dětmi, a toto jednání obž. P. H. u nich vzbudilo důvodnou obavu o život .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §353 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku uložil obviněnému dále přiměřenou povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů poškozených J. K., M. K., M. K., M. B., J. K., M. K. a jejich rodinných příslušníků.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal nalézací soud poškozené M. K., J. K. a M. B. s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud druhého stupně, popř. odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 4 To 588/2021, tak, že z podnětu podaného odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. soud druhého stupně obviněnému za uvedený přečin uložil podle §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku za užití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 (sto) denních sazeb po 250 Kč (v celkové výši 25 000 Kč). V ostatním (odkazujícím výroku podle §229 odst. 1 tr. ř.) zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 4 To 588/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, neboť podle jeho názoru jsou v předmětné věci splněny podmínky §265b tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Následně dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním postupu, když tento soud přehlížel námitky uplatněné v podaném odvolání a jeho doplňcích a odmítl výpověď klíčového svědka - jeho manželky J. H. Poté obviněný velmi podrobně rozvádí skutkový stav věci, když předně poukazuje na úkony provedené před zahájením trestního stíhání (ZÚTR, znalecké posudku z oboru psychiatrie, řízení vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 Nt 1/2019) a dále na úkony související s jeho trestním stíháním (zahájení trestního stíhání, vydání trestního příkazu, odpor, rozsudek soudu prvního stupně, rozsudek soudu druhého stupně).
7. Poté v části dovolání označené jako „Právní a skutková argumentace dovolatele“, obviněný namítá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s navrženými důkazy a nehodnotil provedené důkazy. Zdůrazňuje, že u verbálních trestných činů je pozice svědka klíčová a že výpovědi svědků, pokud jsou oznamovateli trestných činů, je nutno posuzovat velmi kriticky. Podle názoru dovolatele ovšem takto soud nepostupoval, když ho odsoudil toliko na základě výpovědí poškozených, přičemž nebyla vzata v úvahu personální propojenost svědků. Závažné procesní pochybení podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. v postupu odvolacího soudu pak spatřuje v tom, že nebylo přihlédnuto k výpovědi jeho manželky, a to z toho důvodu, že část výpovědi přečetla. Namítá, že zákon nezakazuje, aby svědkyně svoji výpověď přečetla. Dále uvádí, že se soudy nezabývaly dostatečně výpovědí svědka J. K., respektive jí zestručnily a bagatelizují, zejména nevzaly v úvahu vyjádření tohoto svědka, že jeho vystupování před (obviněného) občany je slušné. Současně poukazuje na skutečnost, že svědek V. P. nepotvrdil výpověď svědkyně V. K. ohledně toho, že si měl lehat pod kola vozidel, věšet se na lžíci bagru apod. Soudy ovšem rozpory v její výpovědi bagatelizovaly a neodůvodnily, proč ve zbytku považují její výpověď za správnou a věrohodnou. Nebylo také prokázáno její tvrzení o tom, že by na ní podal oznámení na MěÚ XY ohledně vstupu na jeho pozemek.
8. Pokud soud druhého stupně zdůrazňuje skutečnost, že svědci z různých míst vypovídají podobně, tak obviněný poukazuje na skutečnost, že obě místa jsou od sebe vzdálena 11 km a že svědci spolu strávili dopoledne na chodbě Okresního soudu v Jindřichově Hradci, když vypovídali jako svědci ve věci týkající se nařízení ochranného léčení jeho osobě. Namítá, že pochybnosti ve věci je nezbytné vyložit v jeho prospěch. Zdůrazňuje, že verbální obrana není vyhrožování, když je třeba odlišovat rozhněvaná slova po extrémních urážkách a provokacích, včetně pronásledování jeho manželky, ze strany mladšího a fyzicky zdatnějšího souseda K. se střelnými zbraněmi a sousedy M. K. s cvičenými bojovými psi. Soud také nevzal v úvahu znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, který je v přímém rozporu s výpověďmi svědků-poškozených. Opětovně zdůrazňuje, že svědkyni M. B. neznal, poprvé ji viděl u soudu, stejně jako jeho manželka.
9. Dále namítá, že odvolací soud nereagoval na většinu jeho odvolacích námitek, včetně toho, že na pořízených videozáznamech není zachyceno, že by poškozeným vyhrožoval fyzickou likvidací, když také nebylo prokázáno, že by někdy (dovolatele) oznamoval na MěÚ XY, že by jeho manželku obtěžoval svědek J. K., což nepochybně snižuje věrohodnost výpovědi tohoto svědka. Nebylo vzato v úvahu, že opakovaně, tedy on a jeho manželka oznamovali fyzické napadení se strany svědků na linku 158. Dovolatel dále pro stručnost předkládá k dovolání své předchozí podání ze dne 23. a 24. 3. 2022 (řízení o odvolání).
10. Dovolatel akcentuje skutečnost, že důkazní břemeno leží na straně obžaloby a že existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného. Je přesvědčen, že v řízení předložil přímé důkazy o tom, že výpovědi svědků jsou nepravdivé, ale soudy obou stupňů se jeho konkrétními námitkami nezabývaly, když nevzaly v úvahu, že výpovědi svědků jsou často extrémně a zjevně nevěrohodné, navíc v přímém protikladu se závěry znaleckých posudků ohledně jeho duševního stavu. Podle jeho názoru by tímto postupem mohla jakákoliv nečestná skupina občanů dosáhnout toho, aby nevinný občan byl poslán do vězení či do psychiatrické nemocnice.
11. V závěru dovolání obviněný uvádí, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že Nejvyšší soud by mohl ve věci přímo rozhodnout ve smyslu §243d tr. ř. a to také s přihlédnutím k délce řízení, době pobytu nevinného občana v psychiatrické léčebně, tomu, že byli s manželkou 4 roky vystaveni dlouhodobému stresu a stíhání na základě nepravdivých výpovědi a křivého obvinění, takže by mohl rozhodnout sám rozsudkem, že se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 4 To 588/2021, mění tak, že se zprošťuje obžaloby.
12. Zde se ještě sluší poznamenat, že součástí listiny označené jako dovolání je vlastní slovo dovolatele (I. dovolání), ve kterém se obviněný vyjadřuje k tomu, že po návratu z USA koupil předmětné nemovitosti, popisuje vztahy se sousedy, včetně průběhu trestního řízení v dané věci, když zdůrazňuje, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Uvádí, že považuje mimořádně urážející, že byl shledán vinným na základě naprostých nesmyslů.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 1 NZO 580/2022, předně zrekapitulovala, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným a jaký mu byl uložen trest. Poté uvádí, že obviněný dovolání výslovně neopírá o žádný dovolací důvod, když poté předestírá dovolací argumentaci.
14. Podle státní zástupkyně ovšem obviněný jen opakuje námitky, které uplatnil v rámci předchozích řízení, přičemž soudy se jeho námitkami zabývaly a vypořádaly se s nimi. Odmítá tvrzení obviněného o extrémním nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a právním posouzením skutku. Vyslovuje přesvědčení, že ze strany obviněného se jedná o prostou polemiku se soudy, jak který důkaz posuzovat a jaký mu připisovat význam z hlediska skutkového děje. Podle státní zástupkyně bylo jednání obviněného prokázáno výpověďmi svědků a video nahrávkami, které byly součástí přestupkových spisů.
15. V závěru podaného dovolání státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupkyně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Nejvyšší soud považuje za nutné předně zdůraznit, že obviněný výslovně neoznačil dovolací důvod, o který opírá podané dovolání. Dovolatel totiž obecně odkázal na §265b tr. ř., které ovšem obsahuje katalog dovolacích důvodů, které jsou stanoveny taxativně, když v případě odstavce 1 tohoto ustanovení se jedná o určité kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházející, které jsou dovoláním vytýkány. V případě odstavce 2 se pak jedná o zvláštní důvod dovolání, který není vymezen povahou vady napadeného rozhodnutí, ale tím, že rozhodnutím byl uložen nejpřísnější druh trestu, přičemž se předpokládá, že dovoláním bude odstraněna jakákoliv vada, která by mohla mít vliv na důvodnost uložení takového trestu (Šámal, P. a kol. Trestní řad II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3154). Platí, že vymezení dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí podaného dovolání (§265f odst. 1 tr. ř. ), protože zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Jak již bylo naznačeno, obviněný výslovně neoznačil uplatněný dovolací důvod s odkazem na příslušný odstavec a písmeno §265b tr. ř. Jedná se nepochybně o vadu podaného dovolání. Protože ovšem obviněný slovně tento dovolací důvod označil, tedy výslovně citoval v podaném dovolání znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud přistoupil k věcnému přezkumu podaného dovolání, když přes jisté pochybení spočívající ve výslovném neoznačení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ze slovní citace není pochyb o tom, že dovolatel tento konkrétní dovolací důvod uplatňuje a že na tvrzení o naplnění tohoto dovolacího důvodu založil svoji uplatněnou dovolací argumentaci.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. V případě procesně neúčinných důkazů se jedná o důkazy, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, když se ovšem musí jednat o takové důkazy, které jsou pro formulování skutkového stavu podstatné. V souvislosti s předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu je ovšem nutno akcentovat, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019 a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů.
22. Současně je třeba zdůraznit, že v rámci dovolacího řízení nelze odkázat toliko na odvolací argumentaci, a tato, aby se jí mohl dovolací soud zabývat, musí být součástí podaného dovolání. Jinak vyjádřeno, v rámci podaného dovolání tedy nestačí odkázat na námitky obsažené v podaném odvolání. Je tomu tak proto, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinné zastoupení obviněného v tomto řízení obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Stejně tak nemůže dovolací soud přihlížet k vlastní argumentaci obviněného, kterou uplatnil v rámci podaného dovolání sám a učinil jí součástí dovolání.
23. Z pohledu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba opětovně zdůraznit, že tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nelze dovodit jen z toho, že obviněný hodnotí jinak důkazy než soudy nižších stupňů, a na základě tohoto vlastního hodnocení vytváří vlastní verzi skutkového děje pro něho příznivější. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
24. Při respektu ke shora naznačeným východiskům je předně třeba uvést, že obviněný namítá jednak způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (výpovědi poškozených, výpověď svědkyně J. H., svědka K.), jednak tvrdí, že se soudy nevypořádaly s navrženými důkazy, když nepřímo se rovněž dovolává zásady in dubio pro reo (viz bod VII. 1 dovolání). Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný v rozhodující míře jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když zejména namítá, že soudy pochybily, pokud uvěřily výpovědi poškozených s tím, že akcentuje, že soudy měly uvěřit zejména jeho výpovědi a výpovědi jeho manželky, přičemž ve vztahu k její výpovědi zároveň dovozuje porušení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále podle jeho názoru dostatečně nepřihlédly k výpovědi svědka J. K., respektive tuto bagatelizovaly, stejně tak k výpovědi svědka V. P. Jelikož se obviněný ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně J. H. výslovně dovolává ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy procesních vad, shledal Nejvyšší soud, že tuto část dovolací argumentace lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když ovšem uplatněná námitka je zjevně neopodstatněná.
25. Ve vztahu ke zbývající části uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když předestírá vlastní verzi události a na podkladě této vlastní verze skutkového stavu dospívá k závěru, že skutek, pro který byl uznán vinným se nestal. Taková argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
26. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že dovolatel v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem prvního, ale i druhého stupně, přičemž tyto na jeho argumenty dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
27. Nejvyšší soud ovšem považuje za vhodné na určité argumenty obviněného blíže reagovat, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Především je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů v dané věci provedly rozsáhlé dokazování, které odpovídá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když následně provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Současně je nezbytné uvést, že soud prvního stupně prováděl jak důkazy navržené obžalobou, tak důkazy navržené obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Lze mít za to, že soud prvního stupně následně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud prvního stupně si byl vědom určité složité důkazní situace, když neměl pochyb o tom, že vztahy mezi poškozenými a obviněným jsou velmi napjaté, když i někteří poškození se dopustili vůči obviněnému jednání, které mělo znaky přestupku (viz svědek J. K.), takže velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 24-29). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz body 15-27 rozsudku soudu druhého stupně), když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil dovolatel v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání. Odvolací soud současně zdůvodnil i neprovedení výslechu J. M. (viz bod 16 rozsudku soudu druhého stupně). Zde je pro jistou přesnost vhodné uvést, že dovolatel v rámci podaného dovolání sice namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s navrženými důkazy, ovšem aniž by blíže upřesnil, o jaké neprovedené důkazy se jedná. Taková obecná argumentace nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod a zakládat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
28. Bez ohledu na shora uvedený závěr je třeba uvést, že obviněný především zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozených. Zde je třeba opětovně akcentovat, že soudy nižších stupňů si byly vědomy skutečnosti, že vztahy mezi poškozenými a obviněným nejsou ideální, naopak jejich vzájemné vztahy jsou značně napjaté, což nakonec dokazují i další incidenty po zahájení trestního stíhání (oznámení na MěÚ XY jak ze strany obviněného, tak i strany poškozených), což nakonec nikdo ze zúčastněných nezpochybňuje. Proto za dané situace věnovaly, a to zejména soud prvního stupně otázce věrohodnosti výpovědi všech zúčastněných náležitou pozornost, když výpovědi svědků a obviněného konfrontoval s dalšími provedenými důkazy, zejména pořízenými audionahrávkami a videozáznamy, ale i úředními záznamy o podaných vysvětleních dalších svědků, které byly za souhlasu stran přečteny postupem podle §211 odst. 6 tr. ř., včetně policistů Obvodního oddělení Policie ČR XY, kdy si i opatřil také přestupkové spisy. Lze skutečně připustit, že pořízené videozáznamy a audionahrávky neobsahují pohrůžky usmrcením poškozených, ovšem v tomto směru nelze pominout, že se jedná o zachycení jen zlomků těchto incidentů, když tyto nahrávky prokazují zejména skutečnost, že obviněný vůči poškozeným používal hrubé nadávky, což je právě v souladu s výpověďmi těchto poškozených, když i z těchto nahrávek není pochyb o tom, že jistou příčinou vzájemných sporů jsou rozdílné názory všech zúčastněných na to, co mohou osoby užívající nemovitosti v daných lokalitách na svých nemovitostech činit (např. sekání trávy v neděli, pohyb psů na pozemku poškozených). Lze připustit i skutečnost, že i z pořízených nahrávek obviněného není pochyb o tom, že poškození se také nechovají zcela bezproblémově vůči jeho osobě, když ovšem jejich slovní útoky nejsou tak hrubé, jak útoky obviněného. Vzhledem k dané situaci musí Nejvyšší soud souhlasit s postupem soudu prvního stupně, který při formulování závěru o věrohodnosti poškozených akcentoval zejména skutečnost, že ačkoliv se rodiny poškozených navzájem neznají, obě rodiny poškozených bydlí v odlišných lokalitách, tak situaci a chování obviněného popisují obdobně. Nejvyšší soud v tomto způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nespatřuje projevy nějaké libovůle či svévole, když tato odpovídá zásadám formální logiky.
29. Pokud se obviněný dovolává svědectví svědka J. K., tak je třeba především zdůraznit, že soudy nižších stupňů výpověď tohoto svědka hodnotily, tedy neopominuly jí (viz bod 26 rozsudku soudu druhého stupně), takže z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. kategorii opomenutých důkazů. Nad rámec tohoto závěru je nezbytné zdůraznit, že pokud tento svědek hodnotil dovolatele jako člověka, který na veřejnosti vystupuje slušně, tak výpověď tohoto svědka nemůže zpochybnit výpovědi poškozených. V trestním řízení totiž nebylo tvrzeno, že by snad obviněný napadal všechny své sousedy, nýbrž jen poškozené, kteří podle jeho názoru chovají „bojové psy“ (německé ovčáky) a kteří mu podle jeho názoru dělají tzv. naschvály (např. práce se sekačkou a motorovou pilou v neděli, v noci svítí). Za takové situace skutečnost, že svědek J. K. hodnotil obviněného kladně, nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti poškozených. Navíc je třeba akcentovat, že způsob chování obviněného vůči jiným osobám, se kterými obviněný nesouhlasí a které mu určitým způsobem odporují, nakonec dokresluje i incident ve vlaku, kdy musela být pro nevhodné chování obviněného volána Policie ČR (viz č. l 238.) Obdobné povahy je námitka stran věrohodnosti svědkyně V. K., když podle dovolatele svědek V. P. nepotvrdil její tvrzení o tom, že by si lehal před kola vozidel, věšel na lžíci bagru apod. Zde je třeba akcentovat, že svědek potvrdil, že měl s obviněným slovní konflikt, který vyvolal právě obviněný, když obviněný mu sprostě nadával, takže i tento svědek potvrdil jisté problematické vystupování obviněného ve vztahu k jiným osobám, které podle něho činí něco, co se mu nelibí nebo s čím nesouhlasí. Svědek skutečně nepotvrdil, že by si obviněný lehal pod kola vozidla či věšel na lžící bagru. Tato skutečnost, ovšem sama o sobě nemůže vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně V. K., když svědek si jednak na celou událost u hlavního líčení vzpomínal velmi obtížně, když si jen pamatoval, že obviněný se k němu choval hrubě. Současně nelze pominout ani věk svědkyně, takže nelze vyloučit, že si spojila více pro ni nepříjemných události, když k různým incidentům s obviněným docházelo četně, přičemž nelze vyloučit ani skutečnost, že se jednalo o informaci, kterou získala tzv. z doslechu. Navíc závěr o vině obviněného není založen v rozhodující míře na výpovědi svědkyně V. K., tato jen jistým způsobem celou situace pouze dokresluje. Ve vztahu k námitce dovolatele ohledně věrohodnost výpovědi svědka J. K. s odkazem na skutečnost, že tento svědek tvrdil, že ho měl (dovolatel) oznamovat na MěÚ XY, že svědek měl obtěžovat jeho manželku, což se podle dovolatele nezakládá na pravdě, je třeba uvést následující. Tato skutečnost vyplývá ze zprávy MěÚ XY (viz č. l. 313), ze které je zřejmé, že obviněný měl v rámci svého vyjádření ve věci vedené pod sp. zn. P 50041-2538/2017, ze dne 26. 10. 2017, napsat, že svědek měl dne 21. 9. 2017 obtěžovat jeho manželku (viz č. l. 311). Obecně lze připustit, že svědek hovořil o oznámení ze strany obviněného, ovšem fakticky se jednalo o vyjádření obviněného v rámci přestupkového řízení, když ovšem toto není pro posouzení věci rozhodné. Lze totiž mít za to, že v rámci nepochybně napjatých vztahů mezi všemi zúčastněnými, kdy probíhala řada přestupkových řízení, na místě opakovaně zasahovala Policie ČR, zúčastněné osoby přestaly rozlišovat, kdy se jednalo přímo o oznámení o přestupkovém jednání, tedy o podnět k zahájení přestupkového řízení a kdy o různé vyjádření v rámci již různě probíhajících řízení před správními úřady. Pokud obviněný namítá, že z výpovědi svědka J. K. se podává, že na audiozáznamech by měly být zaznamenány i vyhrůžky smrtí z jeho strany, což se neprokázalo, tak je třeba opětovně poukázat, že předmětné audiozáznamy zachycují pouze nepatrný zlomek jednání obviněného, takže nelze vyloučit, že právě vzhledem k četnosti jednání obviněného (poškození hovoří o stovkách případů v daném časovém období), svědek se toliko domníval, že na některých nahrávkách mohou být zachyceny i vyhrůžky smrtí. Zde je také třeba zdůraznit, že i kvalita některých nahrávek je špatná, takže nelze vyloučit, že tyto vyhrůžky právě vzhledem k špatné kvalitě záznamu se nepodařilo zachytit. V této souvislosti je nezbytné uvést, že obdobně je nutno hodnotit tvrzený rozpor ve výpovědi svědkyně V. K., která vypověděla, že jí měl obviněný oznámit pro neoprávněný vstup na jeho pozemek, když skutečně nelze vyloučit, že se jednalo o vyjádření obviněného v rámci různých řízení vedených u přestupkového úřadu.
30. Rovněž námitka obviněného, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu, že opakovaně volali, tedy on a jeho manželka na poškozené Policii ČR, má skutkovou povahu, takže nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Navíc je třeba uvést, že tato skutečnost i vyplývá z provedeného dokazování, když nakonec i oba soudy nezpochybňovaly, že vztahy mezi obviněným a poškozenými jsou napjaté, přičemž i poškozený J. K. připustil, že v jednom případě obviněného napadl. Zde je ovšem třeba akcentovat, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že iniciátorem většiny konfliktů byl právě obviněný a že většina oznámení obviněného skončila s tím, že jim tvrzené protiprávní jednání poškozených se nepodařilo prokázat.
31. Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance, bylo možno podařit námitku stran porušení ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. v případě hodnocení výpovědi svědkyně J. H. Konkrétně je dovolací argumentace obviněného založena na tvrzení, že odvolací soud porušil ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., když nebylo podle obviněného přihlédnuto k výpovědi svědkyně J. H. Předně je třeba zdůraznit, že podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Zde je namístě uvést, že výčet podstatných vad řízení, které mohou mít za následek zrušení napadeného rozsudku z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. je demonstrativní, když se ovšem vždy musí jednat o takové vady, které mohou mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Jedná se tedy o takové vady, které ve svém důsledku mají za následek zejména porušení práva na obhajobu, a v důsledku toho porušení práva na spravedlivý proces, ale i o takové vady, které mají za následek, že řízení proti obviněnému nebylo spravedlivé jako celek [např. vedení řízení proti uprchlému, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky, konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky (viz R 57/2005)]. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pod podstatné vady podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. nelze podřadit samotný způsob hodnocení důkazy soudy nižších stupňů, jestliže by tento nedosahoval tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019). Vady týkající se hodnocení důkazů lze v rámci odvolacího řízení podřadit pod vady rozsudku soudu prvního stupně, naplňující důvod pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem z důvodu uvedených v §258 odst. 1 písm. b, písm. c) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že z dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že tento fakticky namítá způsob hodnocení výpovědi jeho manželky J. H., odvolacím soudem. Zde je třeba zdůraznit, že věrohodností výpovědi této svědkyně se oba soudy řádně zabývaly (viz bod 24 rozsudku soudu prvního stupně, body 23–24 rozsudku soudu druhého stupně), když zdůvodnily na základě, jakých skutečností nepovažovaly její výpověď za věrohodnou. Ve vztahu k námitkám obviněného je třeba zdůraznit, že soudy její výpověď nepominuly, tedy přihlížely k ní, když jí hodnotily v kontextu dalších provedených důkazů, když logicky objasnily, proč výpověď této svědkyně nepovažují za věrohodnou. Soudy nižších stupňů ani netvrdily, že by snad nemohla svědkyně svoji výpověď u hlavního líčení číst, tuto skutečnost hodnotily toliko z pohledu její věrohodnosti, když především odkázaly na nápadnou shodu její výpovědi s výpovědí obviněného a na skutečnost, že tato postrádá jakoukoliv spontaneitu. Poukázaly také na to, že tvrzení svědkyně ohledně chování obviněného, když tato ho popsala jako mírumilovného člověka, je v rozporu s tím, že samotná svědkyně prokazatelně v jednom případě žádal na tísňové lince Policie ČR o pomoc, kdy uváděla, že ji obviněný fyzicky napadl. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů závěr o nevěrohodnosti svědkyně nezaložily na pouhém konstatování, že se jedná o manželku obviněného a že tudíž tzv. automaticky musí být nevěrohodná, nýbrž na pečlivém hodnocení její výpovědi z pohledu všech provedených důkazů, včetně jejího vlastního hodnocení osoby obviněného, které bylo nakonec v rozporu s tím, že ona sama musela v případě konfliktu s obviněným volat Policii ČR. Proto uplatněná námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
32. Jak již bylo naznačeno, obviněný dále nepřímo naznačuje porušení zásady in dubio pro reo , když namítá, že existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, musí být vyloženy ve prospěch obviněného. Zásada in dubio pro reo vyplývá z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
33. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.
34. Obecně považuje dovolací soud za nutné uvést, že pokud obviněný dále rozsáhle poukazuje na skutečnost, že byl umístěn do psychiatrické léčebny a na rozhodnutí soudu ohledně tohoto umístění, je vhodné konstatovat, že se jednalo o řízení, které se vztahovalo k řízení o uložení ochranného léčení vedeného u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 Nt 1/2019, jenž předcházelo zahájení trestního stíhání obviněného v dané věci. Řízení vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 Nt 1/2019, ovšem nemůže dovolací soud přezkoumávat v předmětném dovolacího řízení (jednalo se o samostatné řízení, které bylo zastaveno), když v nyní projednávané věci může v rámci dovolacího řízení být toliko přezkoumáno řízení vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 1/2021, zakončené rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 4 To 588/2021, neboť toto rozhodnutí představuje rozhodnutí, které lze podle §265a odst. 1 písm. a) tr. ř. napadnout odvoláním. Námitky vůči vedení řízení o uložení ochranného řízení musí obviněný uplatňovat v jiném řízení.
35. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodu, který lze částečně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
36. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu