ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.756.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 756/2022-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání obviněného D. R. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 4 To 522/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 64/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 2 T 64/2021, byl obviněný D. R. uznán vinným zvlášť závažným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
od přesně nezjištěné doby měsíce listopadu 2020 do 12.00 hodin dne 11. ledna 2021 v XY, v ulici XY, v bytě číslo 68, domu s pečovatelskou službou, kde bez oprávnění bydlel u své matky poškozené A. R., narozené XY, této opakovaně sprostě nadával, že je děvka, píča, mrdka, pedofilka, urážel ji, že je napůl buzerantka, a že si ji její máma vyšukala na diskotéce, kdy četnost těchto nadávek a urážek se zvyšovala, přičemž v rámci nadávek a urážek poškozené říkal, že ji zabije, sejme a uřízne hlavu, přitom ji dne 8. ledna 2021 kolem 13.00 hodin zezadu několikrát udeřil rukou do zad, načež se k ní nahnul a řekl jí: „To máš za K., ne za kamaráda, ale morče, protože jsi mi ho zabila!“ a dále řekl: „Tím to neskončilo, ještě bude dohra, když jsi mi zabila morče, tak já zabiju tebe!“, načež poškozená ze strachu o svůj život a zdraví utekla z bytu.
Za uvedené jednání byl obviněný D. R. odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 2 T 64/2021, podal obviněný D. R. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 4 To 522/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný D. R. uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
od přesně nezjištěné doby měsíce listopadu 2020 do 12:00 hodin dne 11. ledna 2021 v XY, v ulici XY, v bytě číslo 68, domu s pečovatelskou službou, kde bez oprávnění bydlel u své matky poškozené A. R., narozené XY, této opakovaně sprostě nadával, že je děvka, píča, mrdka, pedofilka, urážel ji, že je napůl buzerantka, a že si ji její máma vyšukala na diskotéce, kdy četnost těchto nadávek a urážek se zvyšovala, přičemž v rámci nadávek a urážek poškozené říkal, že ji zabije, sejme a uřízne hlavu, přitom ji dne 8. ledna 2021 kolem 13:00 hodin zezadu několikrát udeřil rukou do zad, načež se k ní nahnul a řekl jí: „To máš za K., ne za kamaráda, ale morče, protože jsi mi ho zabila!“ a dále řekl: „Tím to neskončilo, ještě bude dohra, když jsi mi zabila morče, tak já zabiju tebe!“, načež poškozená ze strachu o svůj život a zdraví utekla z bytu.
Za uvedené jednání byl obviněný D. R. odsouzen podle §199 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 4 To 522/2021, podal následně obviněný D. R. prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy za základ svých skutkových zjištění vzaly pouze výpověď poškozené a osob, které vypovídaly pouze o tom, co jim sama poškozená sdělila. Naopak zcela přešly výpovědi osob, které sdělovaly, co samy vnímaly svými smysly, nebo ty části jejich výpovědí, které výpověď poškozené vyvracely. Dále uvedl, že jeho vina není prokázána ani pořízenou fotodokumentací zranění poškozené, neboť na fotografii je zachycena pouze tzv. vybledlá modřina, kterou poškozená vydávala za čerstvé poranění. Nesprávně podle něj byly hodnoceny i pořízené zvukové záznamy o chování poškozené. Rovněž uvedl, že za týrání nelze označit vzájemné hádky osob žijících ve společném obydlí. Upozornil rovněž na to, že poškozená je psychiatrickým pacientem, což by podle jeho úsudku mělo mít vliv na posouzení její věrohodnosti. Dovolatel se vymezil rovněž proti tomu, že u poškozené fakticky bydlel. Jestliže dočasně a nepravidelně u matky pobýval, není možné tento stav označit za „pobývání ve společném obydlí“. Z důkazů dle názoru dovolatele vyplývá pouze to, že v bytě poškozené byla postel a pohovka, u poškozené měl cestovní tašku s oblečením a v úložném prostoru postele byly uloženy pánské svršky. Z těchto důkazů podle něj nevyplývá, že by u poškozené bydlel. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou tedy podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž současně nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, zejména znalecký posudek na psychický stav poškozené a její věrohodnost. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávné právní hodnocení skutku. V této souvislosti uvedl, že skutek neměl být právně posouzen jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn znak „týrání“. Pokud jde o intenzitu jednání vzhledem k poškozené, má za to, že mohlo jít maximálně o přestupek. Podle názoru dovolatele nebyla splněna ani podmínka „společného obydlí“, neboť od bytu poškozené neměl ani klíče, maximálně u poškozené přespával a respektoval ji, pokud projevila přání, aby odešel. Mezi ním a poškozenou neexistovala žádná vzájemná závislost, která je jinak přítomna u osob bydlících ve společném obydlí. Nehospodařili společně a byt poškozené sám za své obydlí nepovažoval. Poškozená byla tím, kdo v bytě rozhodoval, takže v něm byl pouhou návštěvou. Obviněný vyjádřil nesouhlas také s tím, že skutek byl současně právně posouzen jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho hodnocení je tento přečin fakticky konzumován přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby současně rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že těžiště námitek obviněného vztahujících se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Za opomenutý důkaz obviněný označil neprovedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k posouzení věrohodnosti poškozené – jeho matky A. R. Skutečnost, že soudy neprovedly obviněným požadovaný znalecký posudek, však není možné hodnotit jako vadu dokazování, resp. opomenutý důkaz, a to rovněž z toho důvodu, že soudy svůj postup, kdy obviněným navrhovaný důkaz neprovedly, náležitě odůvodnily. Pokud jde o samotná skutková zjištění, je třeba zdůraznit, že tato z pořízených důkazů vyplývají, tedy mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky na ně navazují. Základním usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď poškozené A. R. Výpověď poškozené je podporována dalšími ve věci pořízenými důkazy, přičemž skutečnost, že jde o svědectví zprostředkovaná, na jejich hodnověrnosti nic nemění, jak zdůraznil soud odvolací. V tomto případě tedy není možné vstupovat do skutkových zjištění, neboť nebyl zjištěn zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Současně je třeba konstatovat, že skutek, jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jak jej převzal i soud odvolací, naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo rovněž prokázáno, že jednání obviněného neslo rysy trvalosti a že výrazně hrubého chování se dopouštěl vždy obviněný, zatímco v pozici oběti byla vždy poškozená A. R. Prokázáno bylo rovněž to, že v případě obviněného se jednalo o osobu žijící ve společném obydlí, neboť, jak již správně zhodnotily soudy obou stupňů, pro závěr, že poškozená osoba je osobou žijící ve společném obydlí s pachatelem je rozhodující faktický stav společného bydlení pachatele a poškozené osoby. Dále uvedla, že výrok, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, nijak nekoliduje se zásadou subsidiarity trestní represe. Obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení rodinných vztahů a nabylo jasných rysů činu kriminálního. S obviněným nelze souhlasit ani pokud namítl, že jeho jednání nemělo být současně posouzeno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu tzv. faktické konzumpce skutkových podstat.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je upraven dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného zčásti směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, proto v této části dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí poškozené, svědka M. R. a dalších svědků – především sousedek z domu s pečovatelskou službou, a dále pořízených nahrávek. Takovými uplatněnými námitkami prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná skutková zjištění, podle kterých je vyloučeno, že by byl agresorem, neboť osobou, která křičela a hádala se, byla poškozená. Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně tedy může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soud prvního stupně si vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Soud pečlivě hodnotil důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Odvolací soud pak skutková zjištění soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho závěry. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především výpovědí poškozené A. R., která podrobně, dostatečně konkrétně, bez podstatnějších rozporů a celkově přesvědčivě popsala, jakého jednání se proti ní obviněný dopouštěl. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný takové jednání popíral, a již proto hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně. Při tom se zaměřily zejména na další důkazy podporující svědeckou výpověď poškozené. Těmito důkazy byly výpovědi dalších svědků M. R., M. R., H. V., a rovněž také znalecký posudek a další listinné důkazy.
Obviněný se domáhal opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ohledně psychického stavu poškozené a její věrohodnosti. Pokud chtěl prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně v bodu 11 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považoval doplnění dokazování za nadbytečné. S jeho závěrem se ztotožnil a doplnil jej i soud odvolací v bodu 5 odůvodnění napadeného rozsudku. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení práva obviněného na spravedlivé řízení.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Teplicích, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé však není žádný zjevný rozpor. To se týká nejen skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Plně se to vztahuje i na skutková zjištění, která soudy vzaly za podklad výroku o vině obviněného přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že při hodnocení důkazů, nijak nevybočily z mezí volného hodnocení podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Společné obydlí přitom vyjadřuje specifický znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1941).
Jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí i dalších důkazů, obviněný v bytě poškozené bydlel a společně s ní jej užíval nejméně po dobu dva a půl měsíce, na čemž nic nemění ani skutečnost, že občas přespal u známých. Byt společně s matkou užíval, měl v něm zázemí. Nejvyšší soud proto konstatuje, že zmíněný znak aplikované skutkové podstaty v podobě žití ve společném obydlí byl v případě jednání obviněného, uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, zjevně naplněn, neboť k naplnění znaku společného obydlí ve smyslu ustanovení §199 tr. zákoníku je rozhodný faktický stav. Znak je naplněn i v případě, kdy se obžalovaný v bytě poškozené zdržoval nepravidelně, často, běžně v něm přespával a sdílel s poškozenou společnou domácnost, tj. choval se v bytě „jako doma“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1510/2011).
Hmotněprávní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, pokud jde o výslovně obviněným napadenou kvalifikaci jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, tak bylo shledáno správným, což značí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl.
Námitka obviněného týkající se subsidiarity trestní represe rovněž obecně naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný při uplatnění této námitky výslovně uvedl, že nebyly v této věci naplněny znaky týrání, mezi které nepatří vzájemné hádky, přičemž jedna z osob musí být dlouhodobě v pozici oběti.
Jak správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, v posuzované trestní věci se násilí vůči matce dopouštěl dospělý syn, neschopný vést plnohodnotnou a nezávislou existenci. Této přitom sprostě nadával, urážel ji a dokonce jí vyhrožoval smrtí, přičemž jeho jednání vyvrcholilo i drobným fyzickým napadením. Pokud obviněný způsobem popsaným ve výroku rozsudku zacházel se svojí matkou, šlo o vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, byť jednotlivé dílčí akty, pokud by byly posuzovány izolovaně, samy o sobě by nemusely být příliš závažné. Právě skutečnost, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahovaly v komplexu, značí, že jednání obviněného vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než pokud by jednotlivé dílčí akty obviněného byly hodnoceny odděleně.
Ohledně subsidiarity trestní represe lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost tedy není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že použití institutu subsidiarity trestní represe nepřichází v dané věci v úvahu. V předmětné věci nelze totiž mít za to, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Námitka obviněného nemůže vést k závěru, že takové jednání je omluvitelné a snad i akceptovatelné, přičemž v předmětné věci nelze přehlédnout, že šlo o vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti vůči poškozené, dále je nutné zohlednit věk poškozené a skutečnost, že obviněný terorizoval svou matku a to dokonce v domě s pečovatelskou službou.
Opodstatněná není ani námitka obviněného, že jeho jednání nemělo být současně posouzeno jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu tzv. faktické konzumpce skutkových podstat. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že obviněný v rámci nadávek a urážek poškozené říkal, že ji zabije, a dne 8. 1. 2021 v momentě, kdy ji zezadu několikrát udeřil rukou do zad, k ní směřoval výhrůžku, že ji zabije za to, že mu zabila morče, přičemž poškozená ze strachu o svůj život a zdraví utekla z bytu. Obavy poškozené ze syna byly důvodné a způsobilé vzbudit v ní výraznou emoci strachu, neboť již v minulosti byl pro obdobné jednání vůči své matce pravomocně odsouzen.
Tzv. faktická konzumpce tedy předpokládá, že jeden z trestných činů byl pouze prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem, nebo byl toliko jeho vedlejším, málo významným produktem. Takovou povahu však obecně zlé, surové a ponižující zacházení dovolatele s poškozenou nemělo. Soudem použitá právní kvalifikace nebyla proto zatížena dovolatelem vytýkanou vadou.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného D. R. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu