ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.798.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 798/2022-840
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 9. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022 č. j. 13 To 77/2022-798, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 87/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 1. 2022 č. j. 2 T 87/2021-759 byl obviněný J. Š. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „dne 13. 12. 2019 v době od 21:10 hodin do 21:30 hodin, na silnici č. I/16 v km 28,122, ve směru od obce XY na obec XY, okres XY, jako řidič motorového vozidla tov. zn. Daewoo Kalos, RZ XY, poté, co svým předjížděcím manévrem omezil a ohrozil řidiče motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia, RZ XY, J. P., který ho za toto jednání opakovaně probliknul, započal pronásledovat jeho vozidlo, a v okamžiku, kdy se dostal na jeho úroveň a svým vozidlem jel souběžně s vozidlem poškozeného, provedl prudký manévr směrem k jeho levému zadnímu boku, až do něj narazil, se záměrem uvedené vozidlo zastavit, pročež J. P. snížil svou rychlost, následně obžalovaný opětovně vrazil do levé přední části vozidla poškozeného, přičemž v důsledku druhého nárazu bylo vozidlo tov. zn. Daewoo Kalos odmrštěno svou přední částí do kovového zábradlí a zůstalo stát na místě, načež obžalovaný vystoupil ze svého vozidla, přistoupil s dřevěnou násadou k automobilu tov. zn. Škoda Fabia stojícího před domem č. p. XY v obci XY a několikrát do něj za doprovodu vulgárních nadávek udeřil, čímž rozbil zadní sklo, levé přední zrcátko a promáčkl pravý sloupek u předního skla, a tímto svým jednáním způsobil J. P. škodu v celkové výši 30.500 Kč a Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO: 65993390, škodu v celkové výši 16.220 Kč, a takto jednal vědom si skutečnosti, že byl mimo jiné za přečin výtržnictví podle §202 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 12. 2009 č. j. 4 T 110/2008-135, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2010“. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 1. 2021 č. j. 4 T 27/2020-225, byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Vedle toho mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věci, a to dřevěné násady o délce 1 m a průměru 3 cm, na jedné straně rozštípané do délky 50 cm. Nalézací soud současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 1. 2021 č. j. 4 T 27/2020-225, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené DEVK Allgemaine Versicherungs –Aktiengesellschaft, se sídlem Riehler Straße 190, 507 35 Köln, SRN, částku 36.476 Kč a poškozenému J. P., nar. XY, bytem XY, částku 30.500 Kč. Poškozená DEVK Allgemaine Versicherungs – Aktiengesellschaft pak byla se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2022 č. j. 13 To 77/2022-798 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný J. Š. dovoláním , v němž odkázal na ustanovení „§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ s tím, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně brojil proti právní kvalifikaci žalovaného jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle jeho mínění nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že to byl právě on, kdo cíleně narážel do vozidla poškozeného J. P. V uvedené souvislosti připomněl, že v hlavním líčení marně navrhoval provedení důkazu příslušným znaleckým posudkem, aby se řádně objasnilo, které z obou motorových vozidel vlastně atakovalo to druhé. Soud prvního stupně důkazní návrh obhajoby zamítl bez náležitého odůvodnění a jeho procesní pochybení následně nenapravil ani soud odvolací. Dovolatel nesouhlasí s jejich názorem, že znalecké zkoumání průběhu a mechanismu dopravní nehody bylo nadbytečné. Odmítá, že by se na silnici choval bezohledně a nebezpečně a že by svým řidičským manévrem nutil poškozeného P. k tomu, aby něco konal, v daném případě tedy zastavil svůj vůz a nepokračoval v jízdě. Zároveň zdůraznil, že ani poškozený a ani jeho spolujezdec ve svědeckých výpovědích neuvedli, že by se poškozeného ať už verbálně nebo jinak pokoušel přimět ke změně způsobu jízdy, tedy k tomu, aby se podrobil jeho vůli. O takové snaze rozhodně nemohlo svědčit ani jeho následné chování, kdy pouze v důsledku předchozí kolize a v rozčílení uchopil dřevěnou násadu a poškodil druhé auto. Dovolatel se v dané souvislosti ohradil proti výkladu odvolacího soudu, podle nějž i jakési „potrestání“ je možné vyložit jako nucení jiného k tomu, aby něco konal nebo strpěl, jež lze podřadit pod pojem vydírání. Potrestáním se totiž většinou nevyžaduje budoucí chování druhé osoby. V daném případě nebylo zjištěno, že by jednal s takovým záměrem, a proto soudy zvolená právní kvalifikace skutku nemůže obstát. S poškozeným se před posuzovanou událostí nikdy nesetkal, neznali se, a proto ani neměl důvod si na něm vymáhat nějaký specifický způsob počínání. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022 č. j. 13 To 77/2022-798 zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. předně podotkl, že pokud obviněný napadeným rozhodnutím výslovně vytýkal vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, zjevně nezaregistroval skutečnost, že daný dovolací důvod je po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2022 nově zakotven v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nikoli v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Posledně uvedený dovolací důvod nyní umožňuje podat dovolání tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění zjevně nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny podstatné navrhované důkazy. Ve vztahu ke konkrétním námitkám obviněného pak státní zástupce konstatoval, že jim z pohledu deklarovaného hmotněprávního dovolacího důvodu nelze přiznat žádnou právní relevanci a z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají potřebné opodstatnění. Z plně přezkoumatelných odůvodnění napadených rozhodnutí podle jeho přesvědčení zřetelně vyplývá, že obecné soudy postupovaly při rekonstrukci skutkového děje v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a svůj postup nezatížily ani vadou spočívající v opomenutí některého důkazu. Důvody, pro které nalézací soud považoval obhajobou požadované vypracování znaleckého posudku za nadbytečné, byly podrobně rozvedeny v bodě 15 písemného vyhotovení rozsudku. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že zamítnutí nadbytečného důkazního návrhu je legitimním postupem. K výhradám obviněného vůči právní kvalifikaci skutku jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku státní zástupce konstatoval, že byly vystavěny na jeho vlastní verzi skutkového děje a tedy na argumentaci, která je v dovolacím řízení bezpředmětná. Pouze k nim dodal, že byť se poškozený P. podle své výpovědi necítil být dovolatelem nucen k zastavení vozidla, toto jeho subjektivní hodnocení situace nemohlo mít na závěr o naplnění formálních znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu žádný vliv. Prokázaným faktem totiž zůstává, že obviněný úmyslně začal narážet svým automobilem do vozidla poškozeného a tím ho k zastavení také přinutil. Ihned poté pokračoval ve svém útoku na vůz poškozeného, tentokrát dřevěnou tyčí. Úvahy obhajoby, podle kterých nejednal v úmyslu poškozeného zastavit, tudíž ve světle provedených důkazů obstát nemohly. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Na tomto místě je potřebné úvodem poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měl obviněný ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Tuto nedůslednost však zároveň dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaného dovolacího důvodu podle „§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ (ve skutečnosti však podle §265b odst. 1 písm. h/ tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022) či případně podle jiného z katalogu důvodů dovolání podle §265b tr. ř.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud zde musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku mimo jiné i jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to minimálně pro absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu v jeho jednání, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky procesního charakteru, jimiž brojil jednak vůči rozsahu dokazování a zejména pak vůči způsobu, jakým soudy ve věci provedené důkazy vyhodnotily. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich klíčových skutkových zjištění a teprve na tomto půdorysu namítal, že svým jednáním nenaplnil veškeré formální znaky výše uvedeného trestného činu. Žádnou kvalifikovanou argumentaci stran nesprávné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině rozsudku okresního soudu v dovolání reálně nenabídl a jeho odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak postrádal jakoukoli relevanci .
Svou podstatou procesní (skutkové) námitky obviněného dovolací senát posuzoval i optikou nově definovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, které explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé.
Nejvyšší soud nicméně žádnou z výše popsaných závažných procesních vad, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, v dosavadním řízení před soudy nezjistil. Veškeré jeho výhrady proti procesu dokazování tak neměly věcné opodstatnění .
K výtce dovolatele stran neprovedení obhajobou navrženého důkazu vypracováním znaleckého posudku je třeba úvodem připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl.
Nadále platí, že z hlediska ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces je soud toliko povinen umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy a o důkazních návrzích vždy rozhodnout. Jestliže jim nevyhoví, musí důvody svého odmítavého postoje ústavně konformním způsobem vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Dané postuláty „fair procesu“ soudy v nynější trestní věci respektovaly. Okresní soud rozhodl o příslušném důkazním návrhu přímo v hlavním líčení konaném dne 11. 1. 2022, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 754 verte spisu). Důvody svého odmítavého postoje pak dostatečně vysvětlil v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí, kde rozvedl, jaké konkrétní skutečnosti a poznatky jej vedly k závěru, že navrhovaný důkaz je pro zodpovědné posouzení věci zcela nadbytečný (viz bod 15 odůvodnění rozsudku). Jeho racionálním úvahám v tomto směru není co vytknout a není třeba k nim ani cokoli dodávat. Dostatečně transparentní postoj k otázce rozsahu dokazování pak v bodě 5 odůvodnění napadeného usnesení zaujal i odvolací soud. K opomenutí zmíněného důkazu tak evidentně nedošlo a dovolatel v tomto směru v právu na obhajobu zkrácen nebyl.
Zároveň nelze mít za to, že by dovolatelem zpochybňované skutkové závěry soudů byly projevem neobjektivního, selektivního nebo jinak deformativního hodnocení provedených důkazů. Obviněný v podstatě setrvale argumentoval toliko odlišnou a pro sebe příznivější verzí skutkového děje, podle níž byl sám obětí bezohledné a nebezpečné jízdy poškozeného J. P., který mu bránil v předjetí, najížděl na něho a nakonec také zavinil kolizi obou vozidel. S touto jeho obhajobou, podle níž pak ozbrojen dřevěnou násadou pouze v afektu reagoval na předchozí ohrožující jednání poškozeného, byly v předcházejících fázích trestního řízení konfrontovány již soudy prvního a druhého stupně. Ty ve svých rozhodnutích podrobně, přesvědčivě a v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř.) zdůvodnily, proč ji měly za bezpečně vyvrácenou, resp. proč stran průběhu nehodového děje uvěřily výpovědím poškozeného a jeho spolujezdce svědka D., které rozhodně nestály osamoceně a naopak byly podporovány dalšími ve věci provedenými důkazy. Jejich úvahám není z hlediska formální logiky co vytknout a pro stručnost lze na ně znovu v plném rozsahu odkázat. Napadená rozhodnutí žádné znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenesou. Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním rozhodnutím.
Zbývá dodat, že správně a úplně zjištěný skutkový stav našel odpovídající výraz i v použité právní kvalifikaci dotčeného skutku. Pro dovolací argumentaci obviněného je příznačné, že byla koncipována se zjevnou snahou každý dílčí krok vlastního agresivního chování co možná nejvíce izolovat od ostatních. Soudy však správně, v souladu se svou povinností hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, nahlížely na jeho jednání komplexně. Skutkový stav, který důvodně rekonstruovaly mimo jiné z výpovědi poškozeného J. P., lze ve stručnosti shrnout tak, že počátečním spouštěčem celé konfliktní situace byl riskantní předjížděcí manévr obviněného v nepřehledné levotočivé zatáčce, kterým poškozeného přinutil strhnout jím řízené vozidlo ke straně, neboť jinak by došlo k srážce obviněného s protijedoucím vozidlem. Poté co poškozený po určitém čase obviněného znovu dojel, na něho zablikal, aby mu dal jasně najevo, že jeho předchozí počínání vnímal jako hazardní kousek, kterým se cítil být ohrožen. Tuto reakci obviněný evidentně subjektivně uchopil jako „opovážlivost“ a rozhodl se poškozenému ukázat, kdo „je tu pánem“. Žádné jiné logické vysvětlení se pro jeho další počínání, jak je pregnantně charakterizoval odvolací soud v bodě 6 odůvodnění napadeného usnesení, vskutku nenabízí. Pokud nejprve nasadil k odbočení vlevo, aby se vzápětí pustil za poškozeným, který ho podjel zprava a sám pokračoval v jízdě v přímém směru, nelze si jeho momentální reakci vysvětlit jinak než jako rozhodnutí „vyřídit si s poškozeným účty“. A jestliže do tohoto kontextu soudy důvodně zasadily i jeho následné záměrné a opakované narážení do levého boku vozidla J. P., pak nelze proti jejich logickému závěru, že cílem tohoto navýsost ohrožujícího jednání bylo poškozeného za použití násilí přinutit ke změně způsobu jízdy či dokonce k úplnému zastavení vozidla (tj. k tomu, aby poškozený něco konal), cokoli namítat. Obhajobou rozporované právní posouzení skutku jako zločinu vydírání se zbraní zde naopak bylo zcela namístě a nic na tom nemění ani fakt, že obviněný své agresivní a nátlakové jednání současně nedoprovázel verbálními výhrůžkami či požadavky.
Pro nynější rozhodnutí ve věci nicméně zůstalo klíčovým, že námitky obviněného J. Š. nerespektovaly věcné zaměření uplatněného hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, a z pohledu ustanovení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v aktuálním znění, jim nebylo možno přiznat potřebné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. František Hrabec
předseda senátu