ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.810.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 810/2022-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 3 To 423/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 56/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 3 To 423/2021 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 19 T 56/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Opavě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 19 T 56/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 18. 9. 2014 v XY na ul. XY č. XY/2 v kanceláři společnosti B. převzal od T. D. finanční hotovost ve výši 200 000 Kč, kterou měl odvést jako sponzorský dar do pokladny politického hnutí ANO 2011, což však toho dne či později neučinil, přes výzvy předmětnou finanční hotovost ani nevrátil T. D., tuto použil nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, a T. D. tak o uvedenou částku poškodil.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému T. D., nar. XY, trvale bytem XY, částku 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. D. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 19 T 56/2017, podal obviněný M. K. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 3 To 423/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 3 To 423/2021 podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uvádí, že nesouhlasí se závěry napadeného rozhodnutí, neboť nebylo prokázáno, že by se vůbec stal skutek, pro nějž byl stíhán. V řízení, které probíhalo již od června 2016, šlo o šesté rozhodnutí nalézacího soudu v pořadí, přičemž předtím byl obviněný pětkrát obžaloby zproštěn, nejdříve třikrát dle ust. §226 písm. b) tr. ř., poté dvakrát dle ust. §226 písm. a) tr. ř. Po téměř šesti letech od zahájení trestního stíhání byl tak poprvé shledán vinným. Je přesvědčen, že k tomuto rozhodnutí nedisponovaly nalézací ani odvolací soud žádnými důkazy, které by jeho vinu bez důvodných pochybností prokazovaly. Obviněný má oprávněný důvod se domnívat, že nalézací soud přistoupil k odsuzujícímu rozhodnutí v napadeném rozsudku teprve poté, kdy k tomu byl fakticky přinucen rozhodnutím svého nadřízeného odvolacího soudu. Obviněný během celkem šesti hlavních líčení a šesti odvolacích řízení opakovaně upozorňoval na skutečnost, že odvolací soud vykládal naprosto nepochopitelně rozhodná skutková zjištění, která byla určující pro závěr o údajném naplnění znaků trestného činu. Krajský soud v Ostravě, respektive Okresní soud v Opavě vázáný pokynem odvolacího soudu, tak činil ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť kromě dvou svědeckých výpovědí poškozeného D. a svědka H., jenž je strýcem poškozeného, kteří mohli mít zájem osobu obviněného poškodit, nedisponoval jediným relevantním důkazem, který by prokazoval jeho vinu. Dodává, že bylo prokázáno pouze to, že se s poškozeným T. D. a svědkem H. několikrát sešel, a to i za účasti dalších svědků. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se sešli dvakrát nebo třikrát, debatovali o opavském hokeji a o možnostech, jak mu případně ze strany města pomoci. O tom, že by během těchto schůzek měla být vůbec projednávána možnost sponzoringu politického hnutí ANO 2011 ze strany svědků H. či D. svědčí jen a pouze výpovědi těchto dvou svědků. Totéž pak pochopitelně platí i pro údajné předání předmětné finanční hotovosti ve výši 200.000 Kč. Výpovědi „korunních“ svědků D. a H. se kromě toho od samého začátku v zásadních věcech zcela rozcházely (svědci se neshodli na počtu schůzek s obviněným, dále v otázce, proč měl vůbec jako oficiální sponzor hnutí ANO 2011 figurovat D. a ne H., o jehož peníze fakticky šlo, v otázce, kdo měl onu schůzku spojenou s předáním finanční hotovosti dne 18. 9. 2014 svolávat, v otázce uzavření smlouvy o zápůjčce atd.). Obviněný také poukazuje na další rozpory ve výpovědi H. v kontextu s výpovědí svědkyně H., když svědek H. tvrdil, že se svědkyní H. před komunálními volbami v roce 2014 vůbec nejednal o možném sponzoringu hnutí ANO 2011, zatímco samotná svědkyně H. jednoznačně potvrdila opak. Poukazuje také na další důkazy, jako je výzva právní zástupkyně poškozeného D. obviněnému, výpis z účtu svědka H., výpověď svědka S., N., V., svědkyně B. a další. Obviněný uzavírá, že je s ohledem na výše uvedené přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro závěry o tom, zda došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu napadených rozhodnutí, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Ze všech výše uvedených důvodů a při dodržení zásady in dubio pro reo proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a sám nově rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí dle ustanovení §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, mělo by být správně opřeno o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Byť obviněný neoznačil správně dovolací důvody, na jejichž základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, není toto pochybení natolik závažné, aby mělo samo o sobě způsobit odmítnutí jeho dovolání, neboť se jedná o chybu spíše technického charakteru. Po seznámení se s obsahem podaného dovolání dospěl státní zástupce k závěru, že je důvodné. Uvedl, že nalézací soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2021 uznal obviněného vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku ovšem uvedl, že ač setrvává na stejném stanovisku, které v této věci opakovaně prezentoval, musí se z důvodu respektu k instančnosti řízení ztotožnit se závazným pokynem krajského soudu, který uvedl, že výpovědi svědků H. a D. by měly být hodnoceny jako věrohodné. Shora uvedený postup odvolacího soudu považuje státní zástupce za překročení jeho pravomocí, neboť se jedná o nepřípustný zásah do nezávislého rozhodování nalézacího soudu. Z průběhu celého trestního řízení, ale zejména pak jednoznačně i z odůvodnění posledního (odsuzujícího) rozsudku nalézacího soudu je totiž zjevné, že je přesvědčen o tom, že obviněný by měl být obžaloby zproštěn, přičemž vinným jej uznal pouze z důvodu, že mu svůj závěr o vině vnutil odvolací soud. Státní zástupce z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2022, č. j. 3 To 423/2021-752, jakož i rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2021, č. j. 19 T 56/2017-726 a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů,
tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Obviněný dále uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud pro přehlednost projednávané věci uvádí následující.
Nalézací soud na počátku odůvodnění odsuzujícího rozsudku nejprve rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a shrnul, že usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 3 To 329/2019-515 (tedy nikoliv nyní napadeným), byl k odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušen předchozí rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 6. 2019, č. j. 19 T 56/2017-488 a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu s ohledem na změnu předsedy senátu opětovně vyslechnout všechny svědky. Jednalo se přitom již o čtvrté zrušující rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Předchozí zrušující rozhodnutí jsou ze dne 26. 3. 2018, ze dne 22. 10. 2018 a ze dne 22. 3. 2019, ve kterém navíc odvolací nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Nalézací soud proto v souladu s pokynem odvolacího soudu znovu provedl rozsáhlé dokazování, především opětovně vyslechl všechny svědky, jejichž výpovědi byly v předchozím řízení pouze čteny, doplnil je i o důkazy další, provedl také konfrontaci svědků a obviněného, a následně rozsudkem ze dne 12. 8. 2020 opětovně rozhodl tak, že podle §226 písm. a) tr. ř. obviněného K. zprostil obžaloby. Následně o věci znovu rozhodoval odvolací soud, který provedl některé důkazy, zejména vyslechl obviněného a svědky H. a D. a následně usnesením ze dne 16. 3. 2021, č. j. 3 To 340/2020-710, opět, tedy celkem již popáté, rozhodl tak, že zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc znovu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, přičemž vyjádřil závazný názor, že výpovědi svědků H. a D. je nutno hodnotit jako pravdivé a věrohodné a uložil soudu prvního stupně, aby opětovně komplexně vyhodnotil provedené dokazování.
Nalézací soud následně rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 19 T 56/2017-726, uznal obviněného vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézací soud podrobně zhodnotil provedené důkazy způsobem, ze kterého jednoznačně plyne, že má zásadní důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů. V bodě 27 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „přes shora uvedené závěry a analýzy okresního soudu je nutno uzavřít, že soud je vázán hodnocením svědeckých výpovědí svědků H. a D., tak jak je ve svém rozhodnutí učinil krajský soud a z těchto závěrů odvolacího soudu pak ve svém rozhodování okresní soud také vycházel. Nalézací soud má za to, že setrvávání na stejném stanovisku, které v této věci opakovaně prezentoval jako výsledek dokazování by mohlo vést ke zvůli a porušení respektu k instačnosti řízení, a proto mu nezbývá, než se ztotožnit s tímto závazným pokynem krajského soudu. Pokud tedy jsou uvedené výpovědi svědků H. a D. hodnoceny jako věrohodné, pak lze uzavřít, že v řízení bylo prokázáno, že obžalovaný převzal dne 18. 9. 2014 od poškozeného T. D. finanční hotovost ve výši 200 000 Kč, kterou měl předat jako sponzorský dar do pokladny hnutí ANO 2011, což neučinil, jak sám obžalovaný ve své výpovědi potvrdil a jak to také vyplývá ze shora citovaných listinných důkazů poskytnutých politickým hnutím ANO 2011.“ Nalézací soud tak dal najevo, že nerozhodoval na základě skutkového stavu, který sám zjistil, nýbrž na základě skutkového stavu, který pouze převzal, a to navíc v rozporu se svým přesvědčením, od odvolacího soudu.
Nejvyšší soud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je takovým postupem porušeno právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Odkázat lze především na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1327/19, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1367/18. V prvním z uvedených nálezů Ústavní soud konstatuje, že jestliže de facto všechny odsuzující závěry rozsudku nalézacího soudu byly doslova přebrány z rozhodnutí odvolacího soudu, není takové odůvodnění odsuzujícího rozsudku projevem nezávislého soudního rozhodování, které je obviněnému ústavně zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i to, že jen trestní řízení, v němž je odsuzující rozsudek vynesen soudcem, který na základě vlastních (autonomních) hodnotících úvah podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dospěje k závěru o vině, lze označit za ústavně konformní (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ve druhém ze zmíněných nálezů Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí založené na pouhém odkazu na vázanost právním názorem odvolacího soudu nelze považovat za postačující. V postupu nalézacího soudu, který pouze automaticky převezme právní názor a pokyny odvolacího soudu, lze spatřovat pochybení v nerespektování principů řádně vedeného soudního řízení.
V projednávaném případě nalézací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je vázán hodnocením svědeckých výpovědí svědků H. a D. tak, jak je ve svém rozhodnutí učinil krajský soud, a že z těchto závěrů odvolacího soudu pak ve svém rozhodování také vycházel. Dále uvedl, že má za to, že setrvávání na stejném stanovisku, které v této věci opakovaně prezentoval jako výsledek dokazování by mohlo vést ke zvůli a porušení respektu k instančnosti řízení, a proto mu nezbývá než se ztotožnit s tímto závazným pokynem krajského soudu.
Jak ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ve shora uvedeném postupu odvolacího soudu lze jednoznačné spatřovat překročení jeho pravomocí, neboť se jedná o nepřípustný zásah do nezávislého rozhodování nalézacího soudu. Pravomoc soudu rozhodovat o vině a trestu za trestné činy zaručuje obviněnému, který se na soud obrátí v souladu s čl. 36 odst. 1 a 4 s žádostí o poskytnutí ochrany, aby bylo o jeho věci v trestním řízení rozhodováno při zachování jeho práv plynoucích rovněž z čl. 40 odst. 2 Listiny, který každému zaručuje presumpci neviny a klade na obecné soudy požadavek, aby o vině rozhodly teprve tehdy, když je závěr o vině obviněného bez jakýchkoliv pochybností prokázán. Úkolem obecných soudů není pouze na základě provedených důkazů učinit závěr o vině a trestu, jak to požaduje čl. 40 odst. 1 Listiny, ale je zapotřebí, aby rozhodnutí respektovalo rovněž další základní práva obviněných. Je-li závěr o vině založen pouze na základě respektu k instančnosti řízení a pokud se i přes své přesvědčení řídil nalézací soud závazným pokynem odvolacího soudu, který uvedl, že výpovědi svědků H. a D. by měly být hodnoceny jako věrohodné, ač na základě provedeného podrobného dokazování dospěl nalézací soud k opačnému závěru, neodpovídá takový závěr požadavku §2 odst. 5 tr. ř. Pokud tedy odvolací soud znemožnil soudu nalézacímu rozhodnout podle svého vlastního přesvědčení, jednal tak v rozporu se svou úlohou v trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že v řízení došlo k vadám, které způsobily nezákonnost rozhodnutí, je nadbytečné se nyní zabývat ostatními námitkami obviněného spočívajícími ve způsobu hodnocení konkrétních důkazů. Je totiž třeba, aby nalézací soud nejprve rozhodl o vině obviněného M. K. na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí v souladu s ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného M. K. důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 3 To 423/2021, jakož i předchozí rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 19 T 56/2017 v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání věci bude Okresní soud v Opavě vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu