ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.946.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 946/2022-1402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2022 o dovolání obviněné L. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. bytem XY, XY , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 8 To 6/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 32/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 10 T 32/2019 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná L. Š. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem I], kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila společně se spoluobviněnými P. J. a L. W., kteří se dopustili trestné činnosti i dalším jednáním [jednání pod bodem II], tím, že:
v úmyslu neoprávněně se obohatit, po předchozí společné dohodě obžalovaných J. a W., obžalovaný W. jako podnikající fyzická osoba s IČ: XY, a obžalovaný J. jako osoba podílející se rozhodujícím způsobem na podnikatelské činnosti obžalovaného W. mj. sjednáváním zakázek a vystavováním faktur a dalších dokumentů,
poté, co obžalovaný W. jako podnikající fyzická osoba s IČ: XY uzavřel dne 7. 9. 2015 v XY, okres XY, se společností F.-C., IČ: XY, faktoringovou smlouvu číslo 2015/09, dle níž obžalovaný W. jako postupitel postupoval společnosti F.-C. jako postupníkovi (faktorovi) své pohledávky z přepravy nákladů před datem jejich splatnosti,
přičemž společnost F.-C. mu vyplácela 70% z nominální hodnoty těchto pohledávek do 3 pracovních dnů od doručení faktury za přepravu a dalších dokladů (CMR listy, objednávky), přičemž zbývající část nominální hodnoty postoupených pohledávek, ponížená o sjednanou odměnu, byla společností F.-C. vyplácena obžalovanému W. do 2 pracovních dnů od přijetí úplné platby od dlužníka (odběratele),
v období od listopadu 2015 do května 2016 na základě uzavřené faktoringové smlouvy opakovaně předkládali společnosti F.-C. k proplacení zcela fiktivní faktury a další doklady, které měly dokládat uskutečněné přepravy nákladů, k nimž však nikdy nedošlo, přičemž část fiktivních faktur byla po předchozí dohodě obžalovaných Š. (dříve P.) a J. vystavena i na odběratele L. P., IČ: XY, s vědomím obžalované Š., ačkoliv si obžalovaná Š. byla vědoma, že k předmětným přepravám nikdy nedošlo,
přičemž za takto předložené faktury a doklady jim společnost F.-C. vždy vyplatila 70% jejich nominální hodnoty, a to z větší části převody na bankovní účet XY, vedený na jméno obžalovaného W., jehož disponenty byli obžalovaní J. a W. a od 10. 5. 2016 na účet číslo XY, jehož majitelkou a disponentkou byla přítelkyně obžalovaného J., R. O., z části pak započtením vůči pohledávkám, které měla společnost F.-C. vůči subjektu L. W., IČ: XY, kdy takto konkrétně:
I.
obžalovaní P. J., L. W. a L. Š. (v té době užívající jméno L. P.) předložili společnosti F.-C. k úhradě fiktivní faktury a další doklady vystavené na dodavatele L. W., IČ: XY, a na odběratele L. P., IČ: XY, XY, ačkoliv si byli vědomi, že subjekt L. W. přepravy nákladů pro subjekt L. P., na jejichž základě měly být vystaveny faktury, neprováděl a údaje na fakturách a dalších předložených dokladech tedy neodpovídají skutečnosti, a to konkrétně:
1) dne 29. 11. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 230, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností W. N. a společností Renault Trucks, Francie, na částku 67.760 Kč, splatnou dne 9. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 3. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 47.432 Kč,
2) dne 8. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 233, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Nova Tech, Německo a společností Z. T. na částku 25.410 Kč, splatnou dne 18. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 10. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 17.787 Kč,
3) dne 8. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 234, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Bali Aerocan CZ, s.r.o. a společností S. a H., Německo, na částku 19.965 Kč, splatnou dne 18. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 10. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 13.975 Kč,
4) dne 8. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 235, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Company, Belgie a společností Eli-Lagerhaus, Německo, na částku 24.200 Kč, splatnou dne 18. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 10. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 16.940 Kč,
5) dne 8. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 236, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Balter, Německo a společností DHL Jažlovice, na částku 30.855 Kč, splatnou dne 18. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 10. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 21.598,50 Kč,
6) dne 14. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 237, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Grammer CZ a společností Vanpro, Portugalsko, na částku 47.190 Kč, splatnou dne 24. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 16. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 33.033 Kč,
7) dne 14. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 238, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Eberspächer a společností Renault Motorest, Francie, na částku 56.870 Kč, splatnou dne 24. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 16. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 39.809 Kč,
8) dne 14. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 239, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Feurecia a společností Feurecia, Španělsko, na částku 64.130 Kč, splatnou dne 24. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 16. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 44.891 Kč,
9) dne 14. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 240, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Coral Transports a Stocks, Španělsko a společností Xpress Trans, Slovensko, na částku 56.870 Kč, splatnou dne 24. 2. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 17. 12. 2015 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 39.809 Kč,
10) dne 29. 12. 2015 vystavili fakturu - daňový doklad č. 244, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Crusher Manganese Steels, Velká Británie a společností IS-Lom, Slovensko, na částku 66.550 Kč, splatnou dne 7. 3. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 5. 1. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 46.585 Kč,
11) dne 18. 1. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 8, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Eberspächer a společností Schnellecke Logistik, Německo, na částku 13.310 Kč, splatnou dne 28. 3. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 20. 1. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 9.317 Kč,
12) dne 25. 1. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 14, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Kokinetics, Německo a společností Gramer CZ, na částku 19.360 Kč, splatnou dne 4. 4. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 1. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 13.552 Kč,
13) dne 25. 1. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 15, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Cep Office Solutions, Francie a společností Activa s.r.o., na částku 38.720 Kč, splatnou dne 4. 4. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 1. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 27.104 Kč,
14) dne 25. 1. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 16, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností IMC, Německo a společností Grammer, s.r.o., na částku 7.260 Kč, splatnou dne 4. 4. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 1. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 5.082 Kč,
15) dne 25. 1. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 17, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Press Chemie, Německo a nezjištěnou společností, na částku 12.100 Kč, splatnou dne 4. 4. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 1. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 8.470 Kč,
16) dne 3. 2. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 25, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Eckart, Německo a společností EKO-Container Service s.r.o., na částku 32.670 Kč, splatnou dne 13. 4. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 4. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 22.869 Kč,
17) dne 12. 2. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 30, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností VSS Verměřovice s.r.o. a společností Aliphos Rotterdam, Nizozemí, na částku 37.510 Kč, splatnou dne 22. 4. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 17. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 26.257 Kč,
18) dne 12. 2. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 31, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Mentrex Lemax, Nizozemí a společností S., na částku 36.300 Kč, splatnou dne 22. 4. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 17. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 25.410 Kč,
19) dne 12. 2. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 32, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Krpa Paper, a.s. a společností S.-F., Německo, na částku 20.570 Kč, splatnou dne 22. 4. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 17. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 14.399 Kč,
20) dne 21. 2. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 46, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Cep Office Solutions, Francie a společností Activa, s.r.o., na částku 38.720 Kč, splatnou dne 6. 5. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 22. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 27.104 Kč,
21) dne 21. 2. 2016 vystavili fakturu - daňový doklad č. 47, odběratel L. P., dodavatel L. W., týkající se přepravy mezi společností Schramm, Německo a společností Miele Center Stopka, s.r.o., na částku 18.150 Kč, splatnou dne 6. 5. 2016, kterou následně předložili společnosti F.-C., která za ni dne 22. 2. 2016 uhradila převodem 70% nominální hodnoty, tedy 12.705 Kč,
žádná z předložených faktur nebyla poškozené společnosti F.-C. ze strany odběratele – L. P. - uhrazena, čímž způsobili poškozené společnosti F.-C., IČ: XY, škodu v celkové výši 514.128,50 Kč,
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Jihlavě obviněné podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Současně rozhodl o uložených trestech ohledně spoluobviněných.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost F. C., IČ: XY, sídlem XY, odkázána se se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu Jihlavě ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 10 T 32/2019, podala obviněná i spoluobvinění P. J. a L. W. odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „soud odvolací“) usnesením ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 8 To 6/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 8 To 6/2022, podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání do výroku o vině z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně dovolatelka namítla, že popsaný skutek a de facto i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je v rozporu s právní větou, když v právní větě je uvedeno, že měla úmyslným společným jednáním více osob sebe obohatit tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tímto činem na cizím majetku větší škodu. Tato právní věta je ovšem v rozporu s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, který dochází v rámci odůvodnění k závěru, že k jejímu obohacení nedošlo, že to ani nečinila z popudu svého obohacení, ale z důvodu své zamilovanosti, a tudíž si myslela, že dojde k bezdůvodnému obohacení odsouzeného J. Právní věta o vině ve vztahu k její osobě je tak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem vyvstalým z provedeného dokazování před soudem prvního stupně. Dále uvádí, že z provedených důkazů jednoznačně nevyplývá její vina tykající se vystavení dalších faktur (vyjma prvních tří), proto mělo být jednání poškozené [pozn. NS zřejmě správně obviněné] právně kvalifikováno toliko jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Současně nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání jako spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, když podle jejího názoru její jednání vykazuje akcesoritu účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
6. Dovolatelka se rovněž neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že právní věta ve vztahu k její osobě je sice nesprávná, když neobohatila sebe, ale osoby jiné, avšak samotné toto pochybení nepovažoval za takovou vadu, která by byla důvodem ke zrušení napadeného rozsudku ve vztahu k její osobě. Podle jejího názoru ovšem ze skutkové věty nelze dovodit, jak se jednáním obohatila, případně jak obohatila jiné osoby, a v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 287/2019. Dovolatelka je přesvědčena, že nebylo respektováno ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť ve skutkové větě rozsudku není uvedeno, jakým způsobem se obohatila, případně jak obohatila jiné osoby. Proto se nemůže jednat o nepodstatnou vadu. Ve vztahu k posouzení samotného spolupachatelství předně uvádí, že vystavila toliko první tři faktury a o vystavení ostatních faktur nevěděla. Současně vyjadřuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu stran její vědomosti o vystavení dalších faktur. V tomto směru namítá nevěrohodnost výpovědi spoluobviněného J., když ve vztahu k výpovědi svědka F. tvrdí, že jeho závěr o tom, že o vystavení ostatních faktur věděla, je pouhá domněnka. Proto se dovolává zásady „in dubio pro reo“. Ve vztahu k vystaveným fakturám (třem fakturám) obviněná poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1015/2013, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017. Dovolatelka je tak přesvědčena, že její jednání vykazuje známky akcesority účastenství, kdy ona sama svým jednáním bezprostředně přispívala k tomu, aby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, avšak sama svým jednání tyto znaky nenaplnila, neboť se žádným způsobem nepodílela na uzavření faktoringové smlouvy, nevěděla dopředu o tom, že tato bude uzavírána a ani nebyla seznámena s úmyslem a důvodem, proč faktoringová smlouva vůbec uzavřena byla. Z tohoto důvodu je nadále přesvědčena, že právní kvalifikace jejího jednání je nesprávná, a to i s ohledem na nesprávně určenou škodu ve vztahu k její osobě, která byla způsobena popsaným jednání pod bodem I skutkové věty rozsudku nalézacího soudu.
7. Současně vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem nalézacího soudu, jenž byl potvrzen odvolacím soudem, že musela vědět o vystavených dalších fakturách, tedy nikoliv jen o třech. Opakuje, že předmětný závěr je postaven na nevěrohodné výpovědi spoluobviněného J. a domněnce svědka F. Žádný objektivní důkaz o tom, že věděla o dalších fakturách, proveden nebyl. Proto považuje zvolenou právní kvalifikaci za nesprávnou. Pokud by soud prvního stupně správně kvalifikoval její jednání, tak by mohla být uznána vinnou toliko přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
8. Dovolatelka zároveň požaduje, aby dovolací soud přezkoumal i všechny další právní závěry odvolacího soudu, které ve svém souhrnu vedly k vydání nesprávného rozhodnutí. Závěrem dovolatelka zdůrazňuje, že s rozhodováním nezávislého soudu je spjat imperativ, podle něhož výkon spravedlnosti v právním státě musí odpovídat základním hodnotám právního řádu jako významového celku, jakož i konstitutivním hodnotám demokratické právní kultury, přičemž mezi ně – mimo jiné – nepochybně náleží apriorní odmítnutí akceptace nepřípustné deformace důkazního procesu (jeho výsledku). Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, legitimní úsilí státu potírat závažnou společensky nebezpečnou a nežádoucí kriminalitu (§1 odst. 1 tr. ř.) nemůže být realizováno tak, že orgány činné v trestním řízení učiní k dosažení tohoto účelu cokoliv, co považují v danou chvíli z hlediska chtěného a předsevzatého cíle za vhodné. Akcentuje, že je třeba neztrácet vždy ze zřetele, že účelem trestního řízení není jenom „spravedlivé potrestání pachatele“, účelem trestního řízení je rovněž „fair“ proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Účel trestního řízení spočívající ve spravedlivém potrestání pachatele není tudíž nadřazen čemukoliv a jako takový přirozeně nemůže ospravedlnit jednání orgánů veřejné moci potud, pokud toto jednání není jednáním secundum et intra legem (constitutionem), tj. jednáním v rámci mantinelů, jimž jsou soudcovská nezávislost a její realizace imanentně podřízeny.
9. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 8 To 6/2022, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 1 NZO 760/2022, nejprve shrnul průběh trestního řízení, uplatněný dovolací důvod a zvolenou argumentaci. K podanému dovolání nejprve obecně uvedl, že dovolání je opravný prostředek mimořádný, jako takový je poměrně formalizovaný a lze ho podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř. V dovolání obviněné nebyly ovšem přesně správně označeny dovolací důvody, jež by odpovídaly existující procesní situaci, stávající právní úpravě a koneckonců zčásti i vlastní dovolací argumentaci. Státní zástupce akcentuje, že obsahem dovolání uplatnila obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nikoli tedy v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak si mylně dovolatelka spojila, pravděpodobně na podkladě neaktualizovaného znění trestního řádu], když měla správně dále označit dovolací důvod pro tyto případy příhodný podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě.
11. Z uplatněných námitek považuje za relevantní ty námitky, v nichž obviněná usiluje o posouzení jejího jednání podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a dále namítá nesoulad mezi skutkem a obsahem právní věty ohledně naplnění znaku vlastního obohacení. Opodstatněnost jim podle názoru státního zástupce ovšem přiznat nelze. Oproti tomu námitku ohledně právního posouzení jednání dovolatelky podle základní skutkové podstaty přečinu podvodu dle §209 odst. 1 tr. zákoníku považuje za mimo dosah uplatněného hmotněprávního důvodu dovolání. Je totiž při zpochybnění subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslného zavinění, vědomostní složky úmyslu, vybudována na odlišném skutkovém posouzení důkazně doložených okolností, na nichž prvoinstanční soud přijal své závěry o úmyslném jednání obviněné jako určité složky celého souhrnu jednání. O tom ostatně svědčí i požadavek dovolatelky na použití zásady in dubio pro reo, který považuje státní zástupce za formální. Státní zástupce má za to, že důkazy byly řádně provedeny a v rozhodnutích soudů nižších stupňů náležitě a logicky vyhodnoceny, přičemž v dovolacím řízení není možný přezkum skutkových zjištění jen na podkladě nespokojenosti obviněné s tím, jak soud přistoupil k věrohodnosti výpovědi spoluobviněného a posoudil výpověď svědka, který jednal za poškozenou společnost. Jen pro doplnění poznamenává, že podle §17 písm. a) tr. zákoníku se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, jde-li o těžší následek, přihlédne i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti. Námitky směřujících do výroku o vině považuje státní zástupce za opakovaně vznesené, s nimiž se soudy zcela beze zbytku vypořádaly.
12. Za právně relevantním způsobem uplatněnou námitku, jak již bylo naznačeno, má argumentaci stran naplnění znaku objektivní stránky, který spočívá v obohacení (sebe nebo jiného), když obviněná namítá, že se neobohatila. Ve shodě s odvolacím soudem má ovšem za to, že by uvedený nedostatek právní věty ke kasaci rozhodnutí vést neměl. Akcentuje, že trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku lze spáchat ve vztahu k naplnění znaku obohacení ve dvou alternativách, tedy, že pachatel obohatí sebe nebo jiného. Při spáchání trestného činu podvodu se tedy nevyžaduje, aby došlo přímo k obohacení pachatele. Obviněná se trestného činu podvodu mohla dopustit i tehdy, pokud neobohatila sebe, ale někoho jiného. Zdůrazňuje, že i okolnost, že se v průběhu dokazování nepodařilo objasnit, koho pachatel obohatil svým jednáním, nelze hodnotit jako nenaplnění tohoto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu. Podstatné pro posouzení uvedeného zákonného znaku totiž není přesné zjištění, kdo byl jednáním pachatele obohacen, nýbrž zda jednáním pachatele došlo obohacení jeho či jiné osoby. Pochybení při použití zmíněných alternativ podle státního zástupce nezakládá ani postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., je-li jinak právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu správná.
13. Stran druhé relevantní námitky týkající se toho, zda jednání obviněné posuzovat jako spolupachatelství či jako účastenství ve formě pomoci se přiklání k pozici, kterou zaujaly oba soudy nižších stupňů. Pakliže prvoinstanční soud na podkladě vyhodnocení důkazů přijal skutkový závěr, že to byla i obviněná, která se svým jednáním ve spojitosti s jednáním zbylých spoluobviněných přičinila o uvádění zástupců poškozené společnosti v omyl, je plně obhajitelný jeho závěr, že její jednání přerostlo co do své intenzity, závažnosti a míry podílu na naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu meze pouhého účastenství. Státní zástupce připomíná, že uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním, může se stát lstí, ale také může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Obviněná v součinnosti se spoluobviněnými přistoupila na pozici odběratele k vypracování minimálně prvotních faktur, v nichž bylo nepravdivě deklarováno uskutečněné plnění v podobě přepravy nákladu za cenu v řádech desítek tisíc korun, byla jí známa existence faktoringové smlouvy. Musel jí tudíž být znám důvod a účel vyhotovení fiktivních faktur, stejně jako to, komu tyto fiktivní faktury budou předloženy. Státní zástupce poté vymezil podstatu spolupachatelství v obecné rovině. Uvádí, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, ovšem musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. Za rozhodné považuje zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch (tedy například i v podobě výhod plynoucích z případné zamilovanosti jednoho ze spolupachatelů, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný.
14. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájkyní – advokátkou (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 , tedy v době, kdy bylo dovolání obhájkyní obviněné podáno, je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je však povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto je nutno také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
19. Lze se toliko domnívat vzhledem k užitým slovním formulacím ve vztahu k zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že obhájkyně dovolatelky zřejmě nezaregistrovala změnu dovolacích důvodů k 1. 1. 2022, když nesprávné hmotněprávní posouzení skutku podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž správně tomuto dovolacímu důvodu odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. V souvislosti s těmito závěr je předně třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby právně erudované osobě, o to více podle zákona nutné v dovolacím řízení, osvětloval účinnou právní úpravu. Nicméně jelikož z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obhájkyně dovolatelky výslovně namítá nesprávné hmotněprávní posouzení, což nakonec slovně přímo vyjádřila (explicitně namítá nesprávné hmotněprávní posouzení). Proto se Nejvyšší soud k podanému dovolání i přes nepřesné označení uplatněného dovolacího důvodu věcně vyjádří, neboť nechce působit příliš formalisticky. Je ovšem třeba opětovně zdůraznit, že právě skutečnost, že dovolání obviněné může být podle §265d odst. 2 tr. ř. podáno pouze prostřednictvím obhájce, má tento zajistit správné podřazení dovolacích námitek pod příslušný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. S ohledem na obsah dovolání je třeba dále zdůraznit, že obviněná výslovně neuplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, který zamítl její odvolání. Za takové situace měla uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) §265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněná implicitně uplatnila tento dovolací důvod ve druhé jeho alternativě.
23. Na podkladě výše předestřených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je třeba mít za to, že za právně relevantním způsobem uplatněné námitky spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat argumentaci týkající se rozporu právní věty s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k naplnění obligatorního znaku obohacení sebe nebo jiného v rámci objektivní stránky přečinu podvodu, a dále posouzení otázky, zda se ze strany obviněné jednalo o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nebo o účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
24. Ohledně zbývajícího konkrétního obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněná své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Zbylá část uplatněné argumentace směřuje do oblasti skutkových zjištění. Předně je totiž třeba mít za to, že ve vztahu k námitkám stran posouzení jednání dovolatelky jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jak navrhuje dovolatelka, a nikoliv jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, se jedná o námitky skutkové (tvrdí, že věděla jen o třech vystavených fakturách). Takto formulované námitky nelze podřadit pod zvolený, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod, když obviněná tvrzené nesprávné posouzení skutku uplatňuje prostřednictvím námitek skutkové podstaty (hodnocení výpovědi svědka, popř. spoluobviněného). Obviněná totiž primárně vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů stran její vědomosti o vystavených fiktivních fakturách (doznává 3), tedy namítá vadná skutková zjištění, a na podkladě této argumentace prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněné se tedy fakticky týkají hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nikoliv nesprávného právního posouzení skutku. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu a nejsou podřaditelné pod žádný zvolený dovolací důvod.
25. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr Nejvyšší soud z pohledu konkrétního obsahu všech dovolacích námitek, tedy i námitek uplatněných právně relevantním způsobem, považuje předně za vhodné uvést, že dovolatelka v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na její argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
26. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zde je nutno zdůraznit, že ani samotná dovolatelka rozsah dokazování před soudy nižších stupňů nijak nezpochybňuje. Provedené důkazy následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné akcentovat, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a důraz kladl na logické odůvodnění jejich vzájemných souvislostí (viz bod 8 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když ovšem zároveň rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnili všichni obvinění, tedy i obviněná v podaném odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání obviněné (body 5-7 usnesení soudu druhého stupně). Nutno podotknout, že soud druhého stupně v rozhodnutí konstatoval správnost a úplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve skutkové větě, nicméně nepominul ani jisté pochybení soudu prvního stupně ve znění právní věty (viz bod 7 usnesení soudu druhého stupně) právě ve vztahu k dovolatelce. Z pohledu dovolacích námitek obviněné je třeba uvést, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021].
27. Přestože, jak již bylo naznačeno, obviněná jen předestírá vlastní verzi skutkového stavu, Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů, považuje za vhodné zdůraznit, že napadený závěr soudu prvního stupně stran vědomosti obviněné ohledně všech vydaných faktur není založen, jak obviněná namítá, toliko na jí tvrzené nevěrohodné výpovědi spoluobviněného J., nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech, a to zejména stěžejní výpovědi svědka F. Z předmětné výpovědi je nepochybné, že obviněná věděla o faktoringové smlouvě (sama nakonec připouští vystavení 3 nepravdivých faktur), když ovšem rozhodující a podstatné je, že z výpovědi svědka vyplývá, že nejprve při telefonickém a následně osobním jednání obviněná v době, kdy již bylo vystaveno 15 faktur, tedy před dokončením skutku I., přestože jí bylo známo, že v té době vystavené faktury nebyly uhrazeny, netvrdila, že by o existenci těchto faktur nevěděla, naopak svědka ubezpečovala, že faktury budou řádně uhrazeny, tedy potvrdila, že předmětné plnění proběhlo, když se až teprve při dalším jednání po spáchání skutku doznala k fiktivnosti předmětných faktur. Zde je nutno podotknou, že na fakturách vymezených bod bodem I. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně je dovolatelka uvedena jako odběratel, přičemž je jen stěží uvěřitelné, že by o (prvních) třech fiktivních fakturách věděla o následných již nikoliv, když skutečně nelze pominout její následné chování při jednání se svědkem F., kterému tvrdila, že co se týče faktur, je vše v pořádku a že tyto budou uhrazeny. Lze mít za to, že pokud by se skutečně podílela jen na vydání třech faktur, tak by tuto skutečnost ihned sdělila svědkovi F., a to zejména za situace, že faktury nebyly v té době vůbec hrazeny, takže jí bylo známo, že s hrazením faktur jsou problémy. Z pohledu těchto závěrů vinu obviněné potvrzuje i výpověď spoluobviněného J., který u hlavního líčení řekl, že dovolatelka o fiktivních fakturách věděla. Jinak vyjádřeno, bez ohledu na skutečnost, že námitka obviněné je skutkového charakteru a jako taková stojí zcela mimo zvolený dovolací důvod, Nejvyšší soud nemohl uvěřit tvrzení obviněné, že ostatní faktury byly vystaveny bez jejího vědomí. Lze totiž mít za to, že závěry soudů nižších stupňů, které neuvěřily obhajobě obviněné, jsou logické a odpovídají zásadám formální logiky, přestože i Nejvyšší soud nezpochybňuje, že obviněná se sama neobohatila a že veškeré její jednání bylo konáno na popud spoluobviněného J., neboť s tímto měla v rozhodné době partnerský vztah.
28. K argumentaci obviněné zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018).
29. Obecně je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněnou vinnou předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněné. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
30. Nejvyšší soud se následně zabýval právně relevantně uplatněnou námitkou stran naplnění znaku „obohacení sebe“ uvedené v právní větě rozsudku soudu prvního stupně, když obviněná namítá rozpor mezi právní větou a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné vymezit náležitosti výroku rozsudku.
31. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu [srov. §177 písm. c) tr. ř.], aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací (srov. §2 odst. 8, §220 odst. 1), zda obžalobu nepřekročil, případně zda ji celou vyčerpal. Skutková věta tedy vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu, nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění. Pokud je obviněný uznán vinným trestným činem spáchaným v některém vývojovém stadiu před dokonáním, a to i částečně (přípravou, pokusem), nebo některou formou účastenství na trestném činu (návodem, organizátorstvím a pomocí), je třeba ve skutkové i právní větě výroku tyto okolnosti náležitě formulovat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s . Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013). Jinak vyjádřeno, ve výroku odsuzujícího rozsudku musí být uvedena skutková věta a jaký trestný čin je v ní spatřován, což znamená, že zde musí být uvedena právní věta, čímž se rozumí podřazení skutkových zjištění pod zákonnou terminologii (jde vlastně o vyjádření skutkových zjištění v právních pojmech a institutech) s odkazem na příslušné ustanovení trestního zákoníku. Z pohledu námitek obviněné je ovšem současně nezbytné zdůraznit, že nepřesná právní věta, jež není zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (blíže viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016).
32. Lze tedy uzavřít, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.
33. Obviněná byla uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, který měla spáchat skutkem popsaným pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž podle právní věty měla obviněná „obohatit sebe“. Naplnění tohoto objektivního znaku tedy obviněná zpochybňuje.
34. Přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §209 odst. 3 tr. zákoníku je způsobení větší škody na cizím majetku, tj. škody ve výši nejméně 100 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Z alternativně stanovených znaků citované skutkové podstaty bylo obviněné podle právní věty kladeno za vinu, že sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila takovým činem na cizím majetku větší škodu. Z pohledu dovolací argumentace obviněné se Nejvyšší soud tedy zabýval dále jen naplnění znaku obohacení a kdo byl obohacen. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Po subjektivní stránce je u tohoto následku postačující nedbalost ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2050-2056).
35. Ze shora uvedeného vyplývá, že skutková podstata trestného činu podvodu předpokládá účast až čtyř různých osob, a sice pachatele, který jiného uvádí v omyl, využívá jeho omylu, či zamlčuje mu podstatné okolnosti, osoby podvedené, která v důsledku omylu učiní majetkovou dispozici, osoby obohacené, která má z takové majetkové dispozice prospěch, a konečně osoby poškozené uvedenou majetkovou dispozicí. Zpravidla je pachatel zároveň osobou obohacenou tímto trestným činem a podvedený činící majetkovou dispozici je zároveň poškozeným, když to však není nutné. Jinak řečeno, pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu se nevyžaduje, aby obohacenou osobou byl vždy pachatel, což je zřejmé i ze znění §209 odst. 1 tr. zákoníku „kdo sebe nebo jiného“. Jak již bylo konstatováno, soud prvního stupně v právní větě výslovně uvedl, že obviněná „obohatila sebe“, když ovšem v odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že obviněná umožnila jinému se obohatit (viz bod 8, str. 29 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy připustit, že formulací právní věty nalézacím soudem tak, že „úmyslným společným jednáním více osob sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila takovým činem na cizím majetku větší škodu “ , došlo k vnitřnímu rozporu rozsudku soudu prvního stupně, neboť právní věta stojí v kontrastu s odůvodněním tohoto rozhodnutí, kde soud dospívá k závěru, že obviněná obohatila jiného. Jedná se nepochybně o pochybení soudu prvního stupně, když je ovšem nutno zároveň zvažovat jaké následky má naznačené pochybení na závěr o vině obviněné.
36. Jak již bylo naznačeno shora, v dané věci není pochyb o tom, že ze strany soudu prvního stupně došlo k rozporu v rozsudku ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 10 T 32/2019, ve znění právní věty o vině obviněné a odůvodněním jeho rozsudku, ve kterém soud prvního stupně v souladu s provedenými důkazy dospěl ke správnému právnímu závěru, že dovolatelka „obohatila jiného“. Zde je na místě pro jistou přesnost zdůraznit, že tohoto pochybení soudu prvního stupně si byl vědom i soud druhého stupně (viz bod 7 usnesení soudu druhého stupně), který shledal, že toto jisté pochybení nevyžaduje zrušení napadeného rozsudku v rámci odvolacího řízení. Byť se Nejvyšší soud neztotožnil s tímto vysloveným závěrem soudu druhého stupně, když na rozdíl od soudu druhého stupně má za to, že odvolacímu soudu nic v rámci řádného opravného prostředku nebránilo přistoupit k nápravě této vady, když mohl ve věci rozhodnout sám, tak se Nejvyšší soud vzhledem ke zjištěné nepřesné právní větě rozsudku soudu prvního stupně, akceptované soudem druhého stupně, následně musel zabývat tím, zda v dané věci je na místě kasační zásah dovolacího soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takový postup není na místě. Především je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněná naplnila všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když ovšem „neobohatila sebe, nýbrž jiného“, což představuje jednu ze dvou alternativních podmínek trestného činu podvodu. Jinak řečeno, pro naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu se kromě jiných znaků vyžaduje, aby pachatel obohatil buď „sebe nebo jiného“, přičemž postačí naplnění jen jedné z těchto alternativ, když ovšem není vyloučena ani varianta, že obohatí jak „sebe, tak i jiného“. Zde je ještě nutno pro jistou přesnost podotknout, že obohacení druhého v sobě nemusí zahrnovat obohacení konkrétní osoby, nýbrž taková osoba může zůstat pachateli neznámá, takže i za předpokladu, že by došlo k obohacení manželky spoluobviněného J., nikoliv jen spoluobviněného J., by zůstala skutková podstata trestného činu podvodu naplněna. Skutková podstata trestného činu podvodu je totiž naplněna i tehdy, kdy dojde k obohacení blíže neurčité osoby anebo skupiny osob, přičemž pod pojmem jiného nutno rozumět osobu nebo osoby odlišné od pachatele a úmysl se tedy nemusí vztahovat jen na konkrétně určenou osobu.
37. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud shledal, že skutková podstata přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v předmětné věci byla nepochybně naplněna, ovšem v jiné alternativě, než uvádí právní věta rozsudku soudu prvního stupně. Přestože se nepochybně jedná o jisté pochybení ze strany soudu prvního soudu, lze mít za to, že kasací rozhodnutí by nedošlo ke zlepšení postavení obviněné, neboť by pouze formálně došlo ke změně právní věty na jinou alternativu obohacení, přičemž tato vada byla již „zhojena“ v odůvodnění soudu prvního stupně. Na tento problém reagoval i soud druhého stupně, jak již bylo naznačeno, který explicitně uvedl, že v právní větě k této obviněné je nesprávně uvedeno, že úmyslným společným jednáním více osob sebe obohatila tím, že jiného uvedla v omyl (bod 7 usnesení soudu druhého stupně).
38. Jak již ovšem Nejvyšší soud uvedl shora, jedná se o vadu, která nevytváří důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí v celém rozsahu ve vztahu k dovolatelce, neboť v dané věci není pochyb o tom, že by úpravou právní věty v tom směru, že obviněná „neobohatila sebe nýbrž jiného“ nedošlo k změně jejího postavení, neboť by svým jednáním naplnila opětovně všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle 23 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, i při naznačeném nepřesném závěru v právní větě ohledně uvedeného znaku platí, že je výrok o vině obviněné udržitelný (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 3 Tdo 883/2021).
39. Ve vztahu k námitce právního posouzení jednání dovolatelky jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nikoliv jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, je předně vhodné podotknout, že stejnou námitku uplatnila obviněná již v rámci předchozích řízení a s touto námitkou se vypořádaly již soudy nižšího stupně v rámci svých odůvodnění (viz 8 bod rozsudku soudu prvního stupně, bod 7 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Nad rámec tohoto závěru je nutno zdůraznit, že rozdíl mezi spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku a účastenstvím ve smyslu §24 tr. zákoníku spočívá v tom, že spolupachatelství se vyznačuje tím, že poskytnutá součinnost u spolupachatelství spadá do rámce objektivní stránky daného trestného činu, v tomto případě přečinu podvodu. A není-li tomu tak, pak jde o účastenství, kdy se daná osoba sama nedopouští trestného činu, nenaplňuje jeho znaky, avšak k trestné činnost bezprostředně přispívá, v rámci účastenství – pomocí trestnou činnost umožňuje či jinému usnadňuje. Jinak vyjádřeno, spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Naproti tomu pomoc není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 , sp. zn. 5 Tdo 1466/2005). Účastenství v užším smyslu (§24 tr. zákoníku) se tedy přimyká k jednání hlavního pachatele, jímž je pachatel (§22 tr. zákoníku) či spolupachatel (§23 tr. zákoníku) trestného činu, tj. k jednání osoby, která dokoná hlavní trestný čin nebo se o něj pokusí (akcesorita účastenství) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1368/2019). O takový naznačený případ se v projednávané věci nejedná.
40. Nejvyšší soud totiž musí akcentovat, že obviněná byla osobou, které v podstatě trestnou činnost započala vystavenými falešnými fakturami, k jejichž vystavení se doznala, resp. k třem, když ovšem z provedeného dokazování před soudem a z logiky věci vyplynulo, že se podílela na vystavení i těch ostatních faktur, jejichž vystavení jí je kladeno za vinu pod bodem I skutkové věty rozsudku nalézacího soudu. Jednateli poškozené společnosti následně při telefonickém jednání a osobní schůzce tvrdila, že vše je v pořádku, že tedy faktury jsou pravdivé a že tedy k plnění došlo, když ovšem věděla, že tomu tak není, a tím poškozenou společnost uvedla v omyl a ve své podstatě jednání spoluobviněných W. a J. kryla. Je tedy zřejmé, že bez aktivního jednání dovolatelky by předmětná trestná činnost nemohla být spáchána, když na její jméno vystavené faktury nepravdivě prokazovaly, že pohledávky vznikly a tyto faktury byly do výše 70 % právě hrazeny poškozenou společností, když právě částky uhrazené poškozenou společností představovaly výši způsobené škody. Nejvyšší soud tedy musel přisvědčit závěrům soudu nalézacího i odvolacího, že dovolatelka se na trestném činu uvedeným pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně podílela jako spolupachatelka, nikoli jako pouhá účastnice v užším slova smyslu ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jednání dovolatelky tak i z pohledu Nejvyššího soudu přerostlo co do své intenzity, závažnosti a míry podílu na naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu meze pouhého účastenství a naplnilo všechny znaky spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. V souvislosti s jednáním ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku je ještě vhodné poznamenat, že spolupachatel si musí být vědom minimálně toho, že jednání dalších pachatelů může směřovat ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro takový případ srozuměn. Společný úmysl ovšem nepředpokládá nutně výslovnou dohodu spolupachatelů, neboť postačí dohoda konkludentní, přičemž nastíněná situace odpovídá i projednávanému případu. Proto předmětnou námitku shledal Nejvyšší soud sice uplatněnou právně relevantním způsobem, ale zřejmě neopodstatněnou.
41. Obiter dictum je třeba uvést, že i pokud by byla námitka obviněné ohledně její formy účasti na spáchané trestné činnosti shledána důvodnou, tedy obviněná by se dopustila toliko pomoci k přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tak by samotná tato skutečnost nemohla vést k nutnosti zrušení předmětného rozhodnutí. Bylo by tomu tak proto, že by fakticky nedošlo k změně postavení obviněné, tato by byla ohrožena stejnou trestní sazbou, když pomoc k spáchání předmětné trestné činnosti je sice méně závažná, ovšem závažnost jejího jednání by zvyšovala právě skutečnost, že se trestné činnosti dopustila s více osobami a četnost útoků, takže by bylo namístě postupovat podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 777/2011). Jedná se ovšem jen o jistou teoretickou úvahu, když Nejvyšší soud neshledal námitku obviněné stran toho, že její jednání mělo být posouzeno jako pomoc k uvedenému přečinu důvodnou.
42. Na závěr musí Nejvyšší soud akcentovat, že nemohl vyhovět žádosti obviněné, aby přezkoumal i všechny další právní závěry odvolacího soudu, které ve svém souhrnu měly vést k vydání nesprávného rozhodnutí, neboť Nejvyšší soud je vázán rozsahem uplatněného dovolání (viz §265f tr. ř. a dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017), přičemž přiléhavou argumentaci má zaručit obligatorní povinnost zastoupení obhájcem (viz §256d odst. 2 tr. ř.) a Nejvyšší soud tak není oprávněn za obhájce právní argumentaci domýšlet.
43. Nejvyšší soud tedy s ohledem na shora uvedené závěry stran naplnění znaku „obohatí sebe“ namísto „obohatí jiného“ v právní větě uzavírá, že se jedná o námitku svou povahou podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr., kdy se argumentací obviněné ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud zabýval výše. Nejvyšší soud spatřuje námitku obviněné v určitém směru za opodstatněnou, avšak odstranění tohoto nedostatku, který má v posuzovaném případě povahu spíše formální vady, by ale znamenalo toliko to, že by nové projednání věci před soudy nižšího stupně ve svých důsledcích znova vedlo k uznání viny obviněné v rozsahu celé její trestné činnosti, kdy výrok o vině i jeho právní kvalifikace by zůstal beze změny. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání v tomto ohledu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
44. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu