ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1019.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1019/2022- 494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 13 To 142/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 74/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 13 To 142/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 2 T 74/2021, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §147 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém svém rozsahu rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 13 To 142/2022. Zároveň soud druhého stupně rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu tak, že obviněného J. H. (při pozměněném popisu skutku) uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Tohoto trestného činu se podle rozsudku soudu druhého stupně obviněný dopustil tím, že dne 22. 5. 2020 okolo 18:10 hodin zavinil dopravní nehodu, když nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, a tím způsobil těžké ublížení na zdraví jiné osobě. Konkrétně k tomu došlo tak, že obviněný řídil svůj vlastní motocykl tov. zn. KYMCO, RZ: XY, po vedlejší silnici číslo III/3714 ve směru od obce XY na obec XY, přičemž se nechoval ohleduplně a ukázněně, neřídil se pravidly provozu na pozemních komunikacích, porušil ustanovení §4 písm. a), b) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSP“), když při průjezdu křižovatkou se silnicí číslo I/35, v katastru obce XY, nedal v rozporu s dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě“ přednost motocyklu tov. značky YAMAHA, RZ: XY, který řídil jeho majitel M. R., nar. XY, po hlavní silnici číslo I/35 ve směru od obce XY do obce XY rychlostí až 150 km/h v levém jízdním pruhu, v důsledku čehož došlo ke střetu, v důsledku nějž byl motocykl YAMAHA odhozen vlevo mimo komunikaci, kde došlo k jeho havárii. Při dopravní nehodě došlo k těžkému zranění řidiče motocyklu YAMAHA M. R., který utrpěl otevřenou zlomeninu horního konce kosti vřetenní a loketní vlevo, odřeninu hřbetní strany levého předloktí, zlomeninu osmého žebra vlevo bez posunu, zlomeninu základního článku pátého prstu levé ruky bez posunu, v důsledku čehož byl hospitalizován v nemocnici XY na oddělení úrazové chirurgie od 22. 5. 2020 do 26. 5. 2020 s dobou pracovní neschopnosti do 31. 8. 2020, kdy na obvyklém způsobu života byl omezen bolestmi a omezením pohybu z důvodu fixace levé horní končetiny sádrou a zevním fixátorem po dobu 32 dnů, který ztěžoval všechny běžné denní činnosti, zejména osobní hygienu, a dále byl po dobu dvou týdnů omezen fixací dynamickou loketní ortézou; a dále při dopravní nehodě byla způsobena škoda M. R. na motocyklu YAMAHA ve výši nejméně 70 000 Kč, na motocyklové přilbě zn. Skorpion ve výši nejméně 2 500 Kč a na motorkářské kombinéze zn. Tschul ve výši nejméně 4 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání obviněný J. H. S vé dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dále citoval ve znění účinném do 31. 12. 2021. Rozsudek odvolacího soud podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že nebyly splněny předpoklady pro vznik trestní odpovědnosti jako protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jeho jednáním a škodlivým následkem a rovněž zavinění. Podle něj nebyl soudy nižších stupňů správně zjištěn skutkový stav věci, resp. nebyl jimi řádně na základě provedených důkazů vyhodnocen. Obviněný upozornil na nález Ústavního soudu pod sp. zn. 3094/08 [pozn. Nejvyššího soudu zřejmě má jít o nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, publikovaný ve svazku 53 pod č. 103/2009 na str. 293 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“)] týkající se principu presumpce neviny a z něj vycházející zásady in dubio pro reo .
6. Obviněný zdůraznil, že oba soudy nižších stupňů považovaly za nesporné, že poškozený se po hlavní silnici pohyboval rychlostí 132 – 150 km/h a povolenou rychlost tedy překročil o 66 %, téměř u hranice zmiňované v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (publikovaném pod. č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Poškozený rovněž porušil ustanovení §12 odst. 1 ZSP, které ukládá povinnost mimo obec na pozemní komunikaci o dvou nebo více jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru jízdy jezdit v pravém jízdním pruhu s tím, že v ostatních pruzích se smí jet pouze v případě objíždění, předjíždění, otáčení nebo odbočování. Žádný takový důvod jet v levém jízdním pruhu poškozený však neměl. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že dopravní nehoda a zranění způsobené poškozenému byla zapříčiněna samotným poškozeným, který nesprávně vyhodnotil dopravní situaci a jednal neuváženě, zazmatkoval.
7. Podle dovolatele dopravní nehodu způsobil výhradně poškozený hrubým porušením pravidel silničního provozu, a to tím, že jednak výrazně překročil povolenou rychlost, jednak jel nedůvodně v levém pruhu a jednak zcela nelogicky zahnul vlevo, když se obviněnému vyhýbal (navíc pak ještě svítil dálkovým světlem). Naopak obviněný jednal zcela v souladu s pravidly silničního provozu a poškozený mu svým překročením pravidel zabránil dostát jeho povinnosti dát mu přednost v jízdě. Kdyby poškozený dodržel uvedené povinnosti, k dopravní nehodě by při stejném jednání obviněného nedošlo.
8. Obviněný uvedl, že prokázaným způsobem jízdy poškozeného se pro něj stal jeho motocykl nerozpoznatelný s protijedoucími vozidly, k tomu navrhl řadu důkazů (detailně rozvedené v jeho dovolání), které nebyly soudy nižších stupňů provedeny.
9. Obviněný dále namítl, že poškozený si zranění způsobil sám svou nesprávnou reakcí následující až po střetu obou motocyklů spočívající v neuváženém brzdění, v důsledku čehož upadl. Dále obviněný uváděl, jak měl podle jeho názoru poškozený správně reagovat. Jeho počínání považoval za nelogické. Věnoval se též detailnímu rozboru znaleckých posudků Ing. Jana Pokorného, Ph.D., a Ing. Lea Dadáka, žádal konkrétní vysvětlení určitých otázek a nezodpovězených aspektů, případně vyhotovení revizního znaleckého posudku. Těmito návrhy se snažil podpořit svůj názor, že vzhledem k objektivním okolnostem – oblečení, předklonu poškozeného na motocyklu, výšce motocyklu a zejména extrémní rychlosti poškozeného, obviněnému motocykl Yamaha splynul s protijedoucími vozidly, nemohl jej vidět, dát mu přednost v jízdě a zabránit tak dopravní nehodě.
10. Obviněný podle svého názoru učinil vše v souladu s dopravními předpisy, zastavil, dal přednost v jízdě vozidlům na hlavní silnici a vjel na ni, až když žádné vozidlo neviděl. Kdyby měl dostát povinnosti, kterou dovodily soudy nižších stupňů, nikdy by přes hlavní silnici prakticky nepřejel. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí publikovaná pod č. 32/2016 a č. 45/2005 Sb. rozh. tr. Obecně platí, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici má povinnost dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po hlavní silnici. Ovšem pokud řidič jedoucí po hlavní silnici výrazně překročí nejvyšší dovolenou rychlost a tím znemožní či ztíží řidiči jedoucímu po vedlejší silnici dostát jeho povinnosti dát mu přednost, je za jejich případný střet a další následky vyloučena odpovědnost nebo spoluodpovědnost řidiče jedoucího po vedlejší silnici.
11. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě soudy nižších stupňů chybně posoudily míru zavinění obviněného a poškozeného na dopravní nehodě. Soudy nižších stupňů dále opomněly provést některé podstatné důkazy, jež navrhoval, a které mohly mít přímý vliv na posouzení jeho viny, čímž porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch.
12. Závěrem s ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, a aby věc přikázal Okresnímu soudu ve Svitavách k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce shrnul dovolání obviněného, jakož i rozhodnutí soudů nižších stupňů. Předně upozornil, že obviněný při podání dovolání postupoval podle již neplatného a neúčinného znění trestního řádu, jím vznesená námitka podle slovního označení odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Většina námitek obviněného mu však svým zněním neodpovídá. Přesto po zvážení případu souhlasil státní zástupce s obviněným, že skutkové okolnosti nasvědčují výraznějšímu spoluzavinění poškozeného, než jak jej posoudily soudy nižších stupňů.
14. Za stěžejní námitku považoval státní zástupce nedostatečné zohlednění rychlosti jízdy poškozeného, který překročil nejvyšší povolenou rychlost o 66 %, jestliže se vyjde (v pochybnostech ve prospěch obviněného) z rychlosti jízdy poškozeného 150 km/h. Přitom státní zástupce též vycházel z rozhodnutí pod č. 45/2005 a č. 32/2016 Sb. rozh. tr. Další námitky spočívající v tom, že poškozený jel v levém jízdním pruhu, učinil vyhýbací manévr vlevo či svítil dálkovými světly, nebyly z důvodu vysoké rychlosti poškozeného pro posouzení daného skutku podle státního zástupce relevantní či podstatné.
15. Podle státního zástupce měly soudy nižších stupňů dospět k jednoznačnému závěru, jakou rychlostí mohl jet poškozený na počátku nehodového děje v souladu se zásadou in dubio pro reo , resp. jakou rychlostí jistě nejel, v tomto směru ale jejich závěry nebyly zcela jednoznačné (znalci neměli určovat rychlost pravděpodobnou, ale takovou, kterou již považovali za vyloučenou). Naproti tomu soud prvního stupně uvedl, že se oba znalci shodli, že poškozený „mohl jet“, „řekněme“, až rychlostí 150 km/h (případně i malinko vyšší), čímž ani nevyloučil dosažení oné judikaturní hranice o 70 % vyšší rychlosti, tj. 153 km/h. Odvolací soud pak zmíněné tvrzení přidal do skutkové věty, že poškozený jel „až 150 km/h“ jako rychlost nejvyšší.
16. Dále se státní zástupce zabýval otázkou případného užití §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tedy zabýval se otázkou, zda v případě rychlosti jízdy, která se blíží shora uvedené judikaturní hranici „o 70 %“ vyšší než dovolené rychlosti, nelze uvažovat o natolik významném spoluzavinění poškozeného, které opravňuje užití zásady subsidiarity trestní represe. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, ve kterém dovolací soud u překročení nejvyšší dovolené rychlosti vozidla na hlavní silnici o 60 % otevřel otázku užití subsidiarity trestní represe při posuzování odpovědnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice. Soud prvního stupně ani soud druhého stupně se k této otázce nevyjádřily.
17. Státní zástupce závěrem uvedl, že se jedná o věc velmi spornou, v níž oba rozsudky soudu prvního stupně, jak první zprošťující, tak i druhý odsuzující, byly poměrně precizně odůvodněny. Soudy nižších stupňů považovaly za podstatnou příčinu nehody výrazné překročení nejvyšší dovolené rychlosti poškozeným. Podle státního zástupce ale nezjistily mezní limit této rychlosti, když podle judikatury již rychlost o pouhé 3 km/h vyšší, tedy 153 km/h, by již byla pro právní posouzení natolik významná, že by v zásadě vyloučila odpovědnost nebo spoluodpovědnost řidiče jedoucího po vedlejší silnici za případnou kolizi s řidičem jedoucím po hlavní silnici takovou nepřiměřenou rychlostí. Proto v posuzovaném případě nepovažoval státní zástupce rozhodnutí za spravedlivé a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř., stejně tak podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasil také s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému. Dovolatel upřesnil, z jakých důvodů podal svůj mimořádný opravný prostředek, což podle něj vyplývá i z obsahu podaného dovolání. Výslovně uvedl dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť namítá nesprávné hmotněprávní posouzení věci, a dále porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. S vyjádřením státního zástupce se obviněný ztotožnil v tom směru, že mělo být významněji zohledněno spoluzavinění poškozeného motocyklisty ohledně překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Stále však měl obviněný za to, že by měly být zohledněny také další skutečnosti týkající se jednání poškozeného – bezdůvodná jízda v levém jízdním pruhu, vyhýbací manévr poškozeného, reakce poškozeného před střetem, během něj a po něm. Dovolatel souhlasil s návrhem státního zástupce zrušit rozsudek odvolacího soudu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
20. Na úvod musí Nejvyšší soud poznamenat, že obviněný skutečně při podání dovolání postupoval podle trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021, nikoli však ve znění účinném od 1. 1. 2022, ač své dovolání koncipoval a podával v září a říjnu roku 2022 (dovolání datoval dnem 30. 9. 2023 a jeho doplnění dnem 3. 10. 2023). V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení, což je důvod nyní uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), nikoli v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Povinnou obsahovou náležitostí dovolání je ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. také uvedení dovolacího důvodu spolu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Z důvodů vyšší formální náročnosti na podání tohoto mimořádného opravného prostředku musí být obviněný též zastoupen obhájcem, tedy právně znalou osobou z řad advokátů (viz §265d odst. 2 tr. ř. a §35 odst. 1 tr. ř.). Bylo by však příliš formálním postupem, pokud by jen pro chybu v citaci zákonného ustanovení mělo být dovolání obviněného odmítnuto, zvláště pokud ze slovního vyjádření obviněného v dovolání je zřejmé, jaký dovolací důvod chtěl obviněný uplatnit – uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ostatně podání se posuzuje podle jeho obsahu ve smyslu §59 odst. 1 tr. ř.). Nelze ovšem akceptovat dodatečné vysvětlení obsažené v replice k vyjádření státního zástupce (datované dnem 8. 11. 2022), že obviněný chtěl ve skutečnosti uplatnit oba dva shora zmíněné dovolací důvody, a sice ty, jež jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). V tomto směru totiž jde již o rozšíření dovolacích důvodů poté, co uplynula lhůta k podání dovolání (která skončila dne 17. 10. 2022), což zapovídá ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud tak vycházel z toho, že byl uplatněn jediný dovolací důvod (byť s vadným odkazem na zákonné ustanovení), a sice důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
22. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
b) K dovolacím námitkám obviněného
23. Výhrady dovolatele směřovaly především proti posouzení míry jeho viny na nehodovém ději ze strany soudů nižších stupňů, resp. též na posouzení míry viny poškozeného. Zčásti přitom vycházel ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, upozorňoval přitom na jejich zjištění, která podle něj nebyla dostatečně zohledněna, zároveň ale své námitky zčásti stavěl i na rozdílném hodnocení důkazů a na nedostatečnosti provedeného dokazování, neboť některé jeho návrhy na jeho doplnění nebyly vyslyšeny. Jak bylo naznačeno shora, námitky nesprávnosti hodnocení důkazů a nedostatečnosti rozsahu provedeného dokazování samy o sobě zásadně nemohou naplnit uplatněný ani jiný dovolací důvod, neboť Nejvyšší soud není orgánem, který by byl povolán k přezkoumávání skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud tak vycházel primárně ze závěrů učiněných soudy nižších stupňů, dospěl přitom k závěru, že řadě námitek obviněného proti právnímu posouzení skutku je třeba přiznat relevanci i důvodnost.
24. I Nejvyšší soud, ve shodě s obviněným a ve své podstatě i státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, totiž vidí hlavní příčinu nehodového děje v jednání poškozeného. To samo o sobě nevylučuje spoluzavinění i na straně obviněného (z čehož též vycházel i odvolací soud), nicméně v kontextu komplexního posouzení celého nehodového děje není namístě obviněného činit vůbec odpovědným (natožpak trestně odpovědným), jak bude rozvedeno níže.
25. Nejvyšší soud nejprve stručně připomene skutková zjištění soudů nižších stupňů, která v zásadě nebyla sporná. Obviněný J. H. jel spolu se spolujezdkyní Z. H. na motocyklu zn. KYMCO AK 550 (motocykl typu skútr, s motorem o objemu 550 cm 3 a výkonu 39,5 kW) po vedlejší silnici (od obce XY k obci XY), po níž přijel ke křižovatce s hlavní tříproudou silnicí I/35, na hraně křižovatky zastavil, aby se rozhlédl, zda může touto křižovatkou projet rovně (resp. křižmo s mírným natočením vpravo s úlem cca 75° vůči hlavní silnici). Když měl za to, že křižovatkou může projet, rozjel se a po přejetí pravého a větší části levého jízdního pruhu silnice I/35 ve směru od XY k XY při středovém dělicím pruhu došlo ke střetu zadní části jeho motocyklu (konkrétně kufru umístěného za sedadlem) s přední částí motocyklu, který po hlavní pozemní komunikaci řídil poškozený M. R. Poškozený řídil motocykl Yamaha YZF-R1 (sportovní motocykl s motorem o objemu 998 cm 3 a výkonu 132,4 kW) právě ve směru od XY na XY po hlavní pozemní komunikaci, a to v levém jízdním pruhu, ač v pravém žádná vozidla nejela, rychlostí „až“ 150 km/h. Po střetu oba motocykly pokračovaly v původním směru své jízdy, z motocyklu KYMCO spadla spolujezdkyně, poškozený M. R. intenzivně brzdil a po necelých 30 metrech spadl, on i motocykl pak pokračovali dále v pohybu a poškozený skončil několik desítek metrů dále v příkopu nalevo (z pohledu z jeho směru jízdy). V době střetu i přes předchozí intenzivní brzdění rychlost motocyklu poškozeného převyšovala nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku, mohla být podle znaleckého posudku Ing. Jana Pokorného, Ph.D., v rozpětí od 102 do 114 km/h, s čímž souhlasil i znalec Ing. Leo Dadák, zatímco rychlost motocyklu obviněného byla mezi 8 a 9 km/h, na kterou se obviněný rozjel z místa zastavení vzdáleného asi 6,5 m. Motocykl poškozeného se v době rozhodování obviněného, zda vjet do křižovatky či nikoli, jakož i v okamžiku vjetí obviněného do křižovatky, pohyboval rychlostí 132-150 km/h, což akceptovali oba uvedení znalci a jejich závěry přejaly i soudy nižších stupňů. V tu dobu mohl být motocykl poškozeného ve vzdálenosti 106 až 116 m od místa střetu podle znaleckého posudku Ing. Jana Pokorného, Ph.D., zatímco podle znalce Ing. Leo Dadáka byl v době rozhodování obviněného, zda vjet do křižovatky, ve vzdálenosti cca 160 m od místa střetu, což bylo 4,7 s před střetem. Shoda byla i na tom, že k nehodě by vůbec nedošlo, kdyby poškozený jel i nejvyšší dovolenou rychlostí 90 km/h, pak by vůbec nemusel měnit směr ani rychlost jízdy, to samé by dokonce platilo i v případě překročení nejvyšší dovolené rychlosti, která by mohla být až 125 km/h (v takovém případě by došlo k těsnému minutí obou vozidel), stejně tak by ke střetu nedošlo, pokud by poškozený jel pravým a nikoli levým jízdním pruhem, a to dokonce i rychlostí ve výši 150 km/h. Důvodem vyvození odpovědnosti obviněného (při uznání významné míry spoluzavinění poškozeného) za vznik nehody byla (zjednodušeně uvedeno) pro soudy nižších stupňů ta skutečnost, že v daném místě byl dobrý rozhled (pro obviněného až 850 m na stranu, odkud přijížděl poškozený), takže obviněnému nic nebránilo poškozeného vidět a dát mu přednost v jízdě, tedy nechat jej projet křižovatkou, teprve poté do křižovatky vjet.
26. Je zřejmé, že se jednalo o situaci spornou z hlediska otázky zavinění dopravní nehody, při které bylo třeba posoudit, které a čí porušení povinnosti podle zákona o silničním provozu bylo významnější. Obviněný přejížděl přes hlavní pozemní komunikaci z vedlejší, na které byla umístěna značka „Dej přednost v jízdě!“. V trestním řízení nebylo zpochybněno, že by obviněný před vjezdem do křižovatky nezastavil a nerozhlédl se. Hájil se tím, že poškozeného neviděl, a proto do křižovatky vjel a zpočátku ani netušil, že se srazili. Na svém motocyklu měl obviněný uražený pouze zadní nosič, za který se pak spolujezdkyně chtěla chytit, a proto také spadla a zranila se. Poškozený jel po hlavní silnici rychlostí „až 150 km/h“, a to navíc bezdůvodně v levém jízdním pruhu po hlavní pozemní komunikaci, ačkoliv pravý jízdní pruh byl volný a nemusel se vyhýbat žádné překážce (podle vysvětlení to poškozený považoval za bezpečnější pro případ, že by mu někdo vjel do cesty z vedlejší silnice).
27. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný porušil ustanovení §22 odst. 1 ZSP, neboť jako řidič jedoucí z vedlejší pozemní komunikace nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci. Zároveň tím měl porušit obecné povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle §4 písm. a) a b) ZSP, protože se neměl chovat ohleduplně a ukázněně. Zároveň však soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že poškozený porušil ustanovení o rychlosti jízdy uvedené v §18 odst. 3 ZSP, když mimo obec nejel nejvýše 90 km/h, ale až 150 km/h, jakož i ustanovení §12 odst. 1 ZSP, protože nejel mimo obec na pozemní komunikaci o dvou jízdních pruzích vyznačených na vozovce v jednom směru v pravém jízdním pruhu, ačkoliv jízda v levém jízdním pruhu nebyla nutná k objíždění, předjíždění, otáčení nebo odbočování. Všechna porušení obou účastníků silničního provozu měla podle závěrů soudů nižších stupňů (větší či menší) příčinnou souvislost s dopravní nehodou.
28. Odvolací soud, jenž zrušil první zprošťující rozsudek okresního soudu, byl toho názoru, že na způsobení dopravní nehody měli srovnatelný a významný díl oba účastnící nehody, a to jak obviněný, tak poškozený (viz bod 29. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Významné spoluzavinění poškozeného soud druhého stupně promítl do právní kvalifikace (jen) v tom směru, že upravil oproti obžalobě skutkovou větu tak, aby více odpovídala spoluzavinění poškozeného, a nevyužil okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §147 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v porušení důležité povinnosti uložené zákonem, jak navrhoval státní zástupce v obžalobě, což odvolací soud opřel o judikaturu Nejvyššího soudu vycházející z principu gradace příčinné souvislosti (konkrétně o rozhodnutí pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
29. Nejvyšší soud však po přezkoumání všech okolností případu dospěl k závěru, že spravedlivým se jeví výsledek vyplývající z původního zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně, neboť uznání viny obviněného za daných okolností případu, a to navíc v trestním řízení, se jeví jako nespravedlivé, nevyvážené, žádající po jednom účastníkovi silničního provozu přehnanou opatrnost, zatímco jiný účastník, který měl významně vyšší míru viny (prakticky výlučnou) je stavěn do role poškozeného. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba za viníka dopravní nehody třeba označit jen poškozeného (a to při stejných skutkových závěrech, z nichž vycházely soudy nižších stupňů).
30. V daném případě jde o střet dvou účastníků silničního provozu v křižovatce, kde zákonodárce očekává respektování dopravních pravidel ze strany obou účastníků, což umožňuje pak průjezd obou křižovatkou bez nehody. Vychází se přitom z tzv. princip omezené důvěry v dopravě (z odborné literatury viz k tomu např. Polcar, M.: Princip omezené důvěry v dopravě na pozemních komunikacích. Trestní právo. 2015, č. 4, s. 4). Výchozí úvahou je, že řidiči se mohou (omezeně) spoléhat na to, že ostatní řidiči budou respektovat a dodržovat dopravní předpisy o provozu na pozemních komunikacích, jestliže z konkrétních okolností nevyplývá opak. Jinými slovy po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné (a závažné) porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu. Z judikatury Nejvyššího soudu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, publikované pod č. 43/1982 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004; dále také již mnohokrát citované rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., nebo usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., z nepublikovaných rozhodnutí např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, z judikatury Ústavního soudu např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20; z odborné literatury pak např. na Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501 až 1517.
31. Zásadně platí, že řidič jedoucí po vedlejší komunikaci dává přednost v jízdě vozidlům při vjíždění na hlavní silnici, které registruje v zorném poli a v přiměřené vzdálenosti. Nemusí však dávat absolutní přednost všem vozidlům v libovolné vzdálenosti, které od křižovatky vidí, ale jen těm, u kterých by podle svého důvodného odhadu vycházejícího zásadně z povolené rychlosti jinak ohrozil jejich průjezd po hlavní komunikaci (není-li vážného důvodu domnívat se, že řidič jedoucí po hlavní pozemní komunikaci tuto rychlost překračuje – zejména jde-li o vozidlo s právem přednostní jízdy ve smyslu §41 odst. 1 ZSP, které nemusí dodržet rychlostní limity uvedené v §18 odst. 2 až 4 a 8 ZSP). Řidič na vedlejší komunikaci má jednat tak, aby řidiče na hlavní komunikaci nedonutil k náhlé změně rychlosti nebo směru jízdy. Z tohoto pohledu se tak jeví jako nepříliš podstatná okolnost, že z místa křižovatky mohl obviněný dohlédnout až na vzdálenost 850 m ve směru, odkud přijížděl poškozený. Tento závěr je významný proto, že obviněnému nic nebránilo poškozeného vidět. Podstatné však je, kam až se má rozhlížet účastník silničního provozu přijíždějící z vedlejší pozemní komunikace, se kterými dalšími účastníky pohybujícími po hlavní pozemní komunikaci je třeba počítat. Není totiž třeba vyčkat průjezdu všech vozidel jedoucích po hlavní pozemní komunikaci, na které je možno vidět, aby bylo možno vjet do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace. To by v některých křižovatkách zcela znemožnilo jejich průjezd.
32. Zároveň je třeba klást větší nároky i na řidiče vozidel jedoucích po hlavní pozemní komunikaci, pokud se blíží k úrovňovému křížení s vedlejší pozemní komunikací, tito řidiči by měli dbát zvýšené opatrnosti, rozhodně by neměli překračovat nejvyšší dovolenou rychlost (mimo obec stanovenou obecně na 90 km/h podle §18 odst. 3 ZSP), měli by totiž respektovat i pravidlo o rychlosti uvedené v §18 odst. 1 ZSP, podle nějž je třeba rychlost jízdy přizpůsobit mimo jiné i dalším okolnostem, které je možno předvídat, přičemž zároveň smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Za takové další okolnosti, které lze předvídat, je možno mimo jiné považovat též průjezd blížící se křižovatkou, na což je účastník také zpravidla dopředu upozorňován dopravním značením. V tomto konkrétním případě byl poškozený upozorněn jednak svislým dopravním značením (konkrétně výstražnou značkou A3 – křižovatka spolu s dodatkovou tabulkou o tvaru křižovatky; dále pak informativní značkou IP19 o řazení jízdních pruhů a možnosti odbočení), jakož i vodorovným dopravním značením s naznačenými možnostmi odbočení (značka V9a). I kdyby tak v dálce až 850 m nějaké vozidlo obviněný zahlédl, nemusel by mu automaticky dát přednost, vycházejíc ze svého odhadu na základě povolené rychlosti. Není možné připustit, aby si řidič jedoucí po hlavní pozemní komunikaci na dlouhém rovném úseku učinil z běžné silnice v podstatě závodní dráhu a pohyboval se po ní velmi vysokou rychlostí, přitom by veškerá odpovědnost (nebo i spoluodpovědnost) za případnou nehodu byla kladena k tíži řidiči vyjíždějícímu z vedlejší pozemní komunikace. Nadto je třeba připomenout, že řidič stojící v křižovatce, k němuž se prakticky čelně blíží jiné vozidlo, má jen velmi omezené možnosti odhadnout jeho rychlost, což platí zvláště u jednostopých motorových vozidel (u nichž nedochází ani ke zvětšování vzdálenosti světel jako u automobilů), za prakticky nemožný se takový odhad rychlosti motocyklu považuje při rozsvíceném dálkovém světle (viz k tomu BESIP, Ministerstvo dopravy České republiky: Zásady bezpečné jízdy na motocyklu, 1. vydání, 2016, s. 31, dostupné on-line pod odkazem https://www.bestdrive.cz/content/dam/cz-files/na-motorce-v-praxi-ii.pdf ).
33. Lze tak uzavřít, že to byl poškozený, kdo svým jednáním znemožnil beznehodový průjezd obou účastníků silničního provozu křižovatkou, on se choval hazardně, když se blížil ke křižovatce rychlostí 150 km/h, kterou intenzivním brzděním po rozpoznání pohybu obviněného stihl snížit na nárazovou rychlost v rozmezí 102-114 km/h, tedy stále významně převyšující nejvyšší dovolenou rychlost, natožpak rychlost přiměřenou průjezdu křižovatkou. Kdyby takto výrazně nepřekročil nejvyšší dovolenou rychlost, ke střetu obou motocyklů by nedošlo (dokonce ještě při rychlosti 125 km/h by nemusel ani zpomalit). Nelze přitom lpět na absolutní nezbytnosti dosažení hranice navýšení nejvyšší dovolené rychlosti o 70 %, jak bylo zmíněno v rozhodnutí pod č. 45/2005-II. Sb. rozh. tr. Tato hranice byla stanovena jako příklad výrazného překročení nejvyšší povolené rychlosti, je třeba přitom každý případ posoudit individuálně a komplexně, o výrazné překročení nejvyšší dovolené rychlosti se může jednat i za (mírně) jiných okolností (může jít o kombinaci více faktorů, např. výhledových poměrů, počtu jízdních pruhů, hustotě provozu, denní době, stavu vozovky, jízdě v obci či mimo ní apod.). Je třeba také zohlednit, o jak velké navýšení půjde v absolutních číslech, bude totiž rozdíl, zda jde o 70 % z rychlosti 30, 50, 70, 90, 110 či 130 km/h. V případě uvedeného publikovaného rozhodnutí šlo o navýšení o 70 % rychlosti 50 km/h, což činí zvýšení jen o 35 km/h, zatímco v případě navýšení o 70 % rychlosti 90 km/h jde o rychlost o 63 km/h vyšší, tedy prakticky o dvojnásobně větší navýšení. I proto nelze brát hranici 70 % absolutně. Jistě lze považovat za výrazné překročení nejvyšší dovolené rychlosti 90 km/h i takové, které ji převyšuje („jen“) o 60 km/h, tj. rychlosti 150 km/h, jak uzavřely oba soudy nižších stupňů. Ostatně samotné překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec o 50 km/h a více je z hlediska překročení rychlosti nejzávažnějším přestupkem podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2. ZSP, za který se mimo jiné obligatorně ukládá v přestupkovém řízení trest zákazu činnosti na dobu od 6 měsíců do 1 roku – viz §125c odst. 6 písm. b) ZSP (pochopitelně vše je uvedeno s tou výhradou, že při posuzování jednání poškozeného se v řízení proti obviněnému vychází z principu presumpce neviny a in dubio reo, tj. ve prospěch obviněného J. H., tj. z horních mezí rozpětí rychlostí poškozeného stanovených znaleckými posudky). V daném konkrétním případě ale poškozený porušil i další pravidla silničního provozu, což mělo vliv na vznik nehodového děje. K nehodě by totiž nedošlo (dokonce i při jím zvolené rychlosti) ani v případě, že by poškozený jel pravým a nikoli levým jízdním pruhem, jak mu ukládá §12 odst. 1 ZSP. Tato porušení dopravních předpisů ze strany poškozeného, jak byla rozvedena shora, jsou proto klíčovou příčinou nehodového děje. Jeho vznik je proto třeba klást za vinu nejen primárně, ale i výlučně poškozenému M. R., který svým hazardním chováním v silničním provozu, které nelze tolerovat, ohrozil nejen sebe, ale i ostatní účastníky silničního provozu.
34. Ze všech shora rozvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odsouzení obviněného J. H. nemůže obstát, a proto přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V. Závěrečné shrnutí
35. Vzhledem ke shora zmíněným skutečnostem dovolací soud vyhověl důvodnému dovolání J. H. a zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
36. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud (a případně i soud prvního stupně, pokud by ve věci byl ještě činný) při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř.
37. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu