ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1436.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 1436/2019- 15818
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovoláních, která podali obvinění M. U. , nar. XY ve XY, bytem XY, K. J. , nar. XY v XY, bytem XY, a P. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, současně bytem XY, a dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných M. U., K. J., R. K., P. K., jakož i obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 66/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce a dovolání obviněných M. U., K. J. a P. K. odmítají.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. 46 T 8/2015, byl obviněný M. U. uznán vinným pod bodem I) výroku rozsudku zločinem porušení (ve výroku se nesprávně zde i dále uvádí porušování) povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem II) výroku rozsudku zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. a) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §220 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Obviněný K. J. byl uznán vinným pod bodem I) výroku rozsudku zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem II) výroku rozsudku zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. a) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §44 tr. zákoníku soud upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016. Obviněný P. K. byl uznán vinným pomocí k zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c), §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle §220 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest vyměřený v 500 denních sazbách po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Tímto rozsudkem soud prvního stupně uznal vinným také obviněného R. K.
2. Uvedených trestných činů, pro něž byli uznáni vinnými, se obvinění podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili (zjednodušeně uvedeno) pod bodem I) výroku rozsudku tím, že dne 1. 8. 2008 uzavřeli obviněný M. U. jako předseda představenstva obchodní společnosti O. CH., IČ XY , se sídlem XY, nyní XY (dále jen „O. CH.“), obviněný R. K. člen představenstva O. CH. a obchodní společnost C. A., organizační složka (vymazána z obchodního rejstříku dne 26. 7. 2014), IČ XY, se sídlem XY („dále jen „C. A., organizační složka“), jednající obviněným P. K. a v zastoupení D. M., zplnomocněným na základě generální plné moci nejméně ode dne 11. 3. 2008, Konzultační smlouvu na poradenské služby týkající se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A., organizační složka, při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta O. CH. na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích tak, aby do 20. 12. 2008 nebo dříve klient získal možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Obvinění M. U. a P. K. věděli, že ze strany tohoto poradce nebude docházet k žádnému plnění a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., organizační složka, kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch C. A., organizační složka. Obviněný R. K. mohl vědět a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tato smlouva bude řádně plněna. Postupně byly s odkazem na výše uvedenou smlouvu vystavovány nezjištěnou osobou pro obchodní společnosti O. CH. a C. A., organizační složka, faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. V době nejméně od 9. 4. 2009 do 14. 12. 2009 doposud nezjištěná osoba postupně převáděla z dosud nezjištěného místa v České republice z bankovního účtu O. CH. na základě opakovaných pokynů člena představenstva obviněného K. J. a obviněného M. U., předsedy představenstva, tzv. provizi z výše uvedené smlouvy ze dne 1. 8. 2008 uzavřené mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., organizační složka, z plnění získaných prodejem pohonných hmot FAME obchodní společnosti ČEPRO, a. s., IČ 60193531, se sídlem Dělnická 213/12, Praha 7 - Holešovice (dále jen „ČEPRO“), na účet obchodní společnosti C. A., organizační složka, vedený ve Švýcarské konfederaci, a to v celkové výši 9 802 028,22 Kč.
3. Dne 20. 5. 2009 podepsali obvinění M. U. a R. K. se zástupcem obchodní společnosti C. A., organizační složka, P. K. Smlouvu o poskytování poradenských služeb týkajících se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A., organizační složka, při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích tak, aby klient do 31. 1. 2010 získal možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Obvinění M. U. a P. K. věděli, že k žádnému plnění z této smlouvy nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., organizační složka, kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH., nejméně ve prospěch obchodní společnosti C. A., organizační složka, a obviněný R. K. tak vědět mohl a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že předmětná smlouva bude řádně plněna. Nezjištěnou osobou byly vystavovány faktury specifikované ve výroku rozhodnutí, přičemž tyto částky byly účtovány do 31. 12. 2010. V době nejméně od 15. 2. 2010 do 22. 2. 2010 z bankovního účtu O. CH. a dne 14. 5. 2010 z dalšího účtu O. CH. doposud nezjištěná osoba převáděla na základě opakovaných pokynů obviněných K. J. a M. U. tzv. provizi z výše uvedené smlouvy v celkové výši 3 494 592,95 Kč.
4. Dne 20. 5. 2010 podepsali obvinění M. U. a R. K. se zástupcem obchodní společnosti C. A., organizační složka, P. K. Smlouvu o poskytování poradenských služeb týkající se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A., organizační složka, při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích tak, aby klient do 31. 1. 2011 získal možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Obvinění M. U. a P. K. věděli, že k žádnému plnění z této smlouvy nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., organizační složka, kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH., nejméně ve prospěch obchodní společnosti C. A., organizační složka, a obviněný R. K. tak vědět mohl a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že předmětná smlouva bude řádně plněna. Nezjištěnou osobou byly vystavovány faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. V době nejméně od 1. 4. 2011 do 17. 7. 2011 z bankovního účtu O. CH. doposud nezjištěná osoba převáděla na základě opakovaných pokynů obviněných K. J. a M. U. tzv. provize z výše uvedené smlouvy v celkové výši 6 680 697,74 Kč. Shora popsaným jednáním byla obchodní společnosti O. CH. způsobena škoda v celkové výši 19 977 318,45 Kč.
5. Pod bodem II) písm. a) výroku rozsudku bylo obviněným M. U. a K. J. kladeno za vinu, že odsouhlasili faktury obchodní společnosti C. A. , organizační složka, vydané na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. specifikované ve výroku rozhodnutí, i když věděli, že jim žádné poradenské služby poskytnuty nebyly, následně hlavní účetní obchodní společnosti O. CH. L. V. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2009, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2009 daňového subjektu O. CH. Toto daňové přiznání podepsali členové statutárního orgánu, obvinění M. U. a R. K., a následně je podala dosud nezjištěná osoba dne 21. 6. 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním se tak obvinění pokusili neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku nejméně 12 808 404,82 Kč a pokusili se zkrátit uvedenou daň o částku nejméně 2 501 000 Kč. Tímto jednáním měla České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1 vzniknout škoda ve výši nejméně 2 501 000 Kč. Příslušný finanční úřad na základě provedené kontroly vydal dne 13. 4. 2012 dodatečný platební výměr na částku 2 567 800 Kč, který obchodní společnost O. CH. uhradila dne 30. 5. 2012, včetně penále ve výši 513 560 Kč.
6. Pod bodem II) písm. b) výroku rozsudku obvinění M. U. a K. J. odsouhlasili faktury obchodní společnosti C. A. , organizační složka, vydané na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. ze dne 23. 2. 2010 specifikované ve výroku rozhodnutí, i když věděli, že jim žádné poradenské služby poskytnuty nebyly. Následně hlavní účetní obchodní společnosti O. CH. L. V. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2010, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 daňového subjektu O. CH. Toto daňové přiznání podepsali členové statutárního orgánu, obvinění M. U. a R. K., a dosud nezjištěná osoba je podala osobně dne 4. 7. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním neoprávněně snížili daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku nejméně 6 805 971,41 Kč, čímž neoprávněně zkrátili uvedenou daň o částku nejméně 1 219 040 Kč, která též představuje škodu způsobenou České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1.
7. Pod bodem II) písm. c) výroku rozsudku obvinění M. U. a K. J. odsouhlasili faktury obchodní společnosti C. A. , organizační složka, vydané na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. ze dne 23. 5. 2011 specifikované ve výroku rozhodnutí, i když věděli, že jim žádné poradenské služby poskytnuty nebyly. Následně hlavní účetní obchodní společnosti O. CH. L. V. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2011, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2011 daňového subjektu O. CH. Toto daňové přiznání podepsal obviněný R. K. a dosud nezjištěná osoba je podala osobně dne 1. 10. 2012 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním neoprávněně snížili daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku ve výši nejméně 1 137 377,30 Kč a neoprávněně tak zvýšili daňovou ztrátu daňového subjektu O. CH.
8. Naproti tomu obvinění byli D. M., K. B., J. Š., P. M. a I. R. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. VZV 20/2014, pro skutek uvedený pod bodem 1), neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění.
9. Tento skutek měl spočívat v tom, že dne 10. 10. 2007 na blíže nezjištěném místě v České republice uzavřely doposud nezjištěné osoby smlouvu mezi obchodní společností O. CH. a C. A., organizační složka, která sloužila k zastření pravého účelu převodů finančních prostředků obchodní společnosti O. CH. mateřské obchodní společnosti C. A. se sídlem XY (dále jen jako „C. A.“), kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch obviněného R. a obchodní společnosti C. A. a navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu O. CH. Následně dne 1. 8. 2008 na blíže nezjištěném místě v Praze obviněný M. U. a R. K. za obchodní společnost O. CH. a obchodní společností C. A. zplnomocněný D. M., v té době společník advokátní kanceláře Š. & P., IČ: XY (nyní M. L.), a jednatel obchodní společnosti P., IČ: XY, obě se sídlem XY, nyní XY (dále jen jako „P.“), jež spravovala portfolio obchodní společnosti C. A., kterou obviněný D. M. zastupoval na základě generální plné moci nejméně ode dne 11. 3. 2008, konzultační smlouvu na poradenské služby týkající se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A. při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích tak, aby do 20. 12. 2008 nebo dříve klient získal možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME.
10. Dne 17. 10. 2008 na blíže neurčeném místě v Praze podepsali obviněný I. R. za poradce C. A. a obviněný M. U. za klienta obchodní společnost O. CH. dokument nazvaný „Odsouhlasený výpočet odměny poradce“, v němž odsouhlasili výpočet odměny poradce týkající se dodávky FAME s odběrem 2 000 tun za kalendářní měsíc a vyšším, ačkoliv obvinění M. U., R. K., D. M. a I. R. věděli, že ze strany poradce obchodní společnosti C. A. k žádnému plnění nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodní společností O. CH. a C. A., kterým bylo odčerpání části majetku spol. O. CH. nejméně ve prospěch obviněného I. R. a obchodní společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu O. CH. S odkazem na uvedené faktury vystavila jednatelka a hlavní účetní obchodní společnosti P. J. Š. na pokyn jednatelů této společnosti D. M., K. B. a P. M. postupně faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. Následně tyto faktury vytiskla, podepsala fiktivním jménem M. G., ačkoliv věděla, že ze strany poradce C. A. k žádnému plnění nedošlo a že prostřednictvím těchto faktur dochází k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a obchodní společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. Výše uvedené faktury po odsouhlasení M. U. nebo K. J. zaúčtovala hlavní účetní O. CH. L. V. do evidence jako nákladové položky v roce 2009, čímž došlo ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání dani z příjmů právnických osob za rok 2009 daňovému subjektu O. CH. Toto přiznání podepsali členové statutárního orgánu M. U. a R. K. a doposud nezjištěná osoba je podala osobně dne 21. 6. 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním měli neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. o částku ve výši nejméně 12 808 404,82 Kč, čímž měli zkrátit uvedenou daň o částku nejméně 2 501 000 Kč, což mělo představovat škodu způsobenou České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1. V době nejméně od 9. 4. 2009 do 14. 12. 2009 z bankovního účtu obchodní společnosti O. CH. dosud nezjištěná osoba převáděla postupně na základě opakovaných pokynů členů představenstva K. J. a předsedy představenstva K. U. z dosud nezjištěného místa v České republice tzv. provizi z výše uvedených smluv ze dne 10. 10. 2007 a ze dne 1. 8. 2008 zavřených mezi obchodní společností O. CH. a C. A. z plnění získaných prodejem pohonných hmot FAME obchodní společnosti ČEPRO na účet C. A. vedený ve švýcarské bance Beneficiary Bank, USB AG v celkové výši 9 802 028,49 Kč.
11. Dne 20. 8. 2009 podepsali obvinění M. U., R. K. s obviněným P. K. Smlouvu o poskytování poradenských služeb týkajících se poskytnutí poradenské služby ze strany obchodní společnosti C. A. při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, výběrových nabídkách a soutěžích tak, aby do 31. 1. 2010 klient získal možnost uzavřít kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME, ačkoliv věděli, že ze strany poradce C. A. k žádnému plnění ve smyslu uvedené smlouvy nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodní společností O. CH. a C. A., kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. S odkazem na uvedenou smlouvu vystavila obviněná J. Š. na pokyn obviněných D. M., K. B. a P. M. pro klienty O. CH. jménem obchodní společnosti C. A. postupně faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. Následně tyto faktury vytiskla, podepsala fiktivním jménem M. G., ačkoliv věděla, že ze strany poradce C. A. k žádnému plnění nedošlo a že prostřednictvím těchto faktur dochází k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a obchodní společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. Výše uvedené faktury po odsouhlasení M. U. nebo K. J. zaúčtovala hlavní účetní O. CH. L. V. do evidence jako nákladové položky v roce 2010, čímž došlo ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání dani z příjmů právnických osob za rok 2010 daňovému subjektu O. CH. Toto přiznání podepsali členové statutárního orgánu obvinění M. U. a R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 4. 7. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním měli neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. o částku ve výši nejméně 6 805 971,41 Kč, čímž měli zkrátit daň o částku nejméně 1 219 040 Kč a způsobit tak České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1 škodu ve stejné výši. V době nejméně od 15. 2. 2010 do 22. 2. 2010 z bankovního účtu obchodní společnosti O. CH. dosud nezjištěná osoba měla převádět postupně na základě opakovaných pokynů obviněných K. J. a K. U. z dosud nezjištěného místa v České republice tzv. provizi z výše uvedené smlouvy ze dne 20. 8. 2009 uzavřené mezi obchodní společností O. CH. a C. A. z plnění získaných prodejem pohonných hmot FAME obchodní společnosti ČEPRO na účet C. A. vedený ve švýcarské bance Beneficiary Bank, USB AG, v celkové výši 3 494 592,22 Kč.
12. Dne 20. 5. 2010 podepsali obvinění M. U., R. K. s obviněným P. K. smlouvu o poskytování poradenských služeb obchodní společností C. A. při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a během účasti klienta obchodní společnosti O. CH. na výběrových řízeních, výběrových nabídkách a soutěžích tak, aby do 31. 1. 2011 klient získal možnost uzavřít kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem budou dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Přitom měli vědět, že ze strany poradce C. A. k žádnému plnění ve smyslu uvedené smlouvy nebude docházet a že tato smlouva bude sloužit k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodní společností O. CH. a C. A., kterým bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a spol. C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. S odkazem na uvedenou smlouvu ze dne 20. 8. 2009 měla vystavit obviněná J. Š. na pokyn obviněných D. M., K. B. a P. M. pro klienty O. CH. jménem obchodní společnosti C. A. postupně faktury specifikované ve výroku rozhodnutí. Následně tyto faktury měla vytisknout, podepsat fiktivním jménem M. G., ačkoliv věděla, že ze strany poradce C. A. k žádnému plnění nedošlo a že prostřednictvím těchto faktur dochází k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch I. R. a obchodní společnosti C. A. a k navýšení daňově uznatelných nákladů daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. Výše uvedené faktury po odsouhlasení obviněnými M. U. nebo K. J. měla zaúčtovat hlavní účetní O. CH. L. V. do evidence jako nákladové položky v roce 2011, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání dani z příjmů právnických osob za rok 2011 daňovému subjektu O. CH., který podepsal obviněný R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 1. 10. 2012 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním měli neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu obchodní společnosti O. CH. o částku ve výši nejméně 1 137 377,30 Kč, čímž měli neoprávněně zvýšit daňovou ztrátu daňového subjektu O. CH. V době nejméně od 1. 4. 2011 do 17. 7. 2011 z bankovního účtu obchodní společnosti O. CH. měla dosud nezjištěná osoba převádět postupně na základě opakovaných pokynů obviněných K. J. a K. U. z dosud nezjištěného místa v České republice tzv. provizi z výše uvedené smlouvy ze dne 20. 5. 2010 uzavřené mezi obchodní společností O. CH. a C. A. z plnění získaných prodejem pohonných hmot FAME obchodní společnosti ČEPRO na účet C. A. vedený v kyperské bance Eurobank EFG Cyprus Ldt., v celkové výši 6 680 697,74 Kč. Tímto jednáním měli způsobit škodu obchodní společnosti O. CH. v celkové výši 19 977 318,45 Kč a České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1 škodu v celkové výši nejméně 3 720 040 Kč.
13. Dále byli obvinění R. K. a P. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. VZV 20/2014, podle níž měl R. K. spáchat zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný P. K. pomoc ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění. V tomto případě jim byl kladen za vinu skutek původně zčásti uvedený v obžalobě pod bodem 1), nyní uvedený pod bodem II) rozsudku, kterým jim bylo kladeno za vinu pod bodem II. písm. a), že faktury obchodní společnosti C. A. vydané touto obchodní společností na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. hlavní účetní L. V. po odsouhlasení obviněnými M. U. a K. J. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2009, čímž mělo dojít ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2009 daňového subjektu O. CH., které podepsali obvinění M. U. a R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 21. 6. 2010 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním se pokusili neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku ve výši nejméně 12 808 404, 82 Kč a pokusili se zkrátit uvedenou daň o částku nejméně 2 501 000 Kč, čímž měla České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1 vzniknout škoda v téže výši, přičemž příslušný finanční úřad na základě provedené kontroly vydal dne 13. 4. 2012 dodatečný platební výměr na částku 2 567 800 Kč, který obchodní společnost O. CH. uhradila dne 30. 5. 2012 včetně penále ve výši 513 560 Kč.
14. Pod bodem II. písm. b) jim bylo kladeno za vinu, že faktury obchodní společnosti C. A. vydané touto obchodní společností na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. hlavní účetní L. V. po odsouhlasení obviněnými M. U. a K. J. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2010, čímž došlo ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2010 daňového subjektu O. CH., které podepsali obvinění M. U. a R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 4. 7. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním neoprávněně snížili daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku ve výši nejméně 6 805 971,41 Kč a zkrátili uvedenou daň o částku nejméně 1 219 040 Kč, což měla být též škoda způsobená České republice zastoupené správcem daně Finančním úřadem pro Prahu 1.
15. Pod bodem II. písm. c) faktury obchodní společnosti C. A. vydané touto obchodní společností na základě fiktivně poskytnutých poradenských služeb obchodní společnosti O. CH. hlavní účetní L. V. po odsouhlasení obviněnými M. U. a K. J. zaúčtovala do daňové evidence jako nákladové položky v roce 2011, čímž došlo ke snížení daňového základu uvedeného v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2011 daňového subjektu O. CH., které podepsal obviněný R. K. a doposud nezjištěná osoba jej podala osobně dne 1. 10. 2012 u Finančního úřadu pro Prahu 1. Tímto jednáním měli neoprávněně snížit daňový základ pro výpočet daně z příjmů právnických osob daňového subjektu O. CH. o částku ve výši nejméně 1 137 377,30 Kč a čímž neoprávněně zvýšili daňovou ztrátu daňového subjektu obchodní společnosti O. CH.
16. Dále byli obvinění J. K., K. B., J. Š. a P. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. VZV 20/2014, pro skutek uvedený v obžalobě pod bodem II), podle níž měl spáchat obviněný J. K. zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b) a c) tr. zákoníku a obvinění K. B., J. Š. a P. M. zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a), b) a c) tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento skutek měli obvinění spáchat tak, že v době ode dne 9. 4. 2009 postupně převáděl J. K., finanční analytik obchodní společnosti P., na základě opakovaných pokynů jednatelek této společnosti obviněné K. B. a J. Š. a pokynů P. M. finanční prostředky, které obchodní společnost C. A. získala jako plnění ze shora uvedených smluv uzavřených mezi touto společností a obchodní společností O. CH. ze dne 10. 10. 2007 a 1. 8. 2008, přičemž jako právní důvod pro tato plnění účelově použil Smlouvu o spolupráci v oblasti poskytování konzultací a poradenských služeb mezi obchodní společností C. A. a obviněným I. R. ze dne 1. 8. 2006, kterou podepsal obviněný I. R. v Monaku a dne 1. 8. 2006 P. K. v Zugu ve Švýcarské konfederaci, v níž obviněný I. R. též zplnomocnil ke komunikaci D. M., včetně jejího Dodatku ze dne 9. 3. 2007. Následně z účtu obchodní společnosti C. A. vedeného u Beneficiary bank, USB AG, se sídlem ve Švýcarské konfederaci, na účty obviněného I. R. vedené nejméně u obchodních společností Societe Generale Cyprus Ltd. a u Marafin Laiki Bank Cyprus, ačkoliv obvinění K. B., J. Š., P. M., J. J. a I. R. věděli, že převáděné finanční prostředky pocházejí z plnění fiktivních provizí za poradenskou činnost poskytovanou obchodní společností C. A. a O. CH., neboť tato poradenská činnost nebyla nikdy poskytnuta a uvedené smlouvy uzavřené mezi obchodními společnostmi C. A. a O. CH. a obviněným I. R. sloužily k zastření pravého důvodu převodu převáděných finančních prostředků, kterým bylo osobní obohacení obviněného I. R. v celkové výši nejméně 8 371 706, 45 Kč.
17. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. U. , K. J. , P. K. a státní zástupce v neprospěch těchto obviněných a v neprospěch obviněných R. K., D. M., K. B., J. Š., P. M., I. R. a J. K. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 5 To 66/2017, následovně. Odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obviněného K. J. ve výroku, kterým bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, ohledně obviněných M. U. a P. K. ve výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl těmto obviněným uložen, a podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných P. M. a I. R. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný K. J. odsuzuje za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 46 T 6/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 4 To 23/2017, mu byl uložen podle §220 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně odvolací soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 46 T 6/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 4 To 23/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvinění M. U. a P. K. byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných R. K., D. M., K. B., J. Š. a J. K. Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc obviněných P. M. a I. R. vrácena soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného M. U.
18. Obviněný M. U. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) a současně podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí.
19. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) spatřoval v tom, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho odvoláním a v jeho rozhodnutí zcela chybí výrok, kterým by soud rozhodl o odvolání odsouzeného a také chybí rozhodnutí o odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná také proto, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení, zejména pokud jde o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, za které byl odsouzen, tedy o skutek pod bodem I. rozsudku soudu prvého stupně kvalifikovaný jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a dále skutek pod bodem II. kvalifikovaný jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. písm. a) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
20. Obviněný namítl, že nenaplnil všechny znaky zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zejména nedošlo k porušení žádné zákonem mu uložené povinnosti a způsobení škody. V případě zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu a skutek, jak byl popsán ve skutkové větě pod bodem II. písm. c), není podle obviněného trestným činem. Namítl také extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
21. Pokud jde o uložený trest, vytkl odvolacímu soudu, že změnil výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu a zařadil ho do věznice s ostrahou, ačkoliv byl původně rozhodnutím soudu prvního stupně zařazen do věznice s dozorem. Obviněný upozornil, že bylo rozhodnuto v jeho neprospěch a s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius neměl takto rozhodnout na základě jeho odvolání, ale na základě odvolání státního zástupce v jeho neprospěch. Namítl, že odvolací soud měl v tomto případě rozhodnout ve smyslu §254 a násl. tr. ř. a ve výrokové části byl povinen odvolání zamítnout nebo učinit jiné rozhodnutí, jako např. přerušit trestní stíhání nebo napadený rozsudek zrušit. Podle obviněného nelze považovat odvolací řízení za skončené, neboť nelze na jeho rozhodnutí pohlížet jako na vykonatelné, jelikož zde chybí výrok o odvolání obviněného.
22. Soudy nižších stupňů dospěly podle obviněného k nesprávnému závěru, že obsah poradenství nebyl prokázán a že toto poradenství bylo pouze tzv. fiktivní. Tento závěr je podle obviněného nelogický a vnitřně zcela rozporný. Podle jeho názoru poradenství bylo poskytováno za účelem naplnění poradenských smluv, přičemž tomu odpovídal i fakt, že poradenství bylo řádně a bezhotovostně hrazeno obchodní společností O. CH. na účet obchodní společnosti C. A. Namítl také porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Podle něj nebylo v řízení prokázáno, že by on či další obvinění úmyslně odčerpávali peněžní prostředky z obchodní společnosti O. CH. a způsobili jí tak škodu. Vyjádřil přesvědčení, že měl být spolu s ostatními obviněnými zproštěn obžaloby, neboť nebylo řádně provedeno dokazování a obžaloba nepředložila jediný důkaz o tzv. fiktivnosti poradenství. V rámci trestního řízení nelze presumovat vinu a přenášet důkazní břemeno z obžaloby na obžalované. Fiktivnost smluv nebyla prokázána. Soudy nižších stupňů nepochopily problematiku biopaliv a s tím spojené poradenství obviněného P. K. Podle obviněného nelze na rozhodnutí soudů pohlížet jako na spravedlivá.
23. Nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť svým jednáním neporušil žádnou povinnost při správě cizího majetku, nevystupoval jako osoba spravující cizí majetek a svým jednáním obchodní společnosti O. CH. nezpůsobil škodu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahují konkrétní popis jednání, kterým měl porušit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a pouhý odkaz na ustanovení §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako „obch. zák.“), nelze považovat za dostatečné vymezení a zdůvodnění porušené povinnosti. Obviněný setrval na své obhajobě, že poradenství obviněného P. K. bylo pro obchodní společnost O. CH. nejen přínosné, ale bylo přínosné i pro něj jako vlastníka 50 % akcií této společnosti. Vytkl obžalobě, že nepředložila žádný důkaz o tom, že poradenství bylo zcela bez přínosu pro společnost a že obviněný věděl, že toto poradenství bude zcela nepřínosné a společnost bude platit za poradenství, které nemělo žádnou hodnotu či význam a nemohlo být ani uznatelným daňovým základem. Namítl také nesprávné hodnocení poradenských smluv soudem, neboť bylo zcela zřejmé, že šlo o smlouvy inominátní, jejichž obsah a předmět mohl být vymezen nejen písemně, ale i ústně, stejně tak jako obchodními zvyklostmi. Ze skutku, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nevyplynulo, že by obvinění jednali způsobem porušujícím jejich povinnosti jakožto členů statutárního orgánu jednající s péčí řádného hospodáře při správě cizího majetku, vůbec z jejich jednání nevyplynul ani úmysl porušit povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Obviněný zpochybnil, zda se vůbec 100% „vlastník“ obchodní společnosti, který byl současně jejím statutárním orgánem, mohl dopustit tohoto trestného činu ve vztahu k jím 100% „vlastněné“ obchodní společnosti, když fakticky vykonává v pozici 100% „vlastníka“ a statutárního orgánu správu vlastního majetku. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že majetek právnických osob nelze směšovat s majetkem společníků nebo akcionářů. Zde se však jednalo o situaci, kdy jednatel a společník převzetím dluhu ohrozil splácení závazků společnosti s ručením omezeným. Pokud je jediný společník zároveň jednatelem, nemůže se statutární orgán odchýlit od vůle společníka a to, že je z hlediska soukromého práva osoba společnosti odlišná od osoby společníka nebo akcionáře, neznamená, že je osobou cizí a že jde o cizí majetek.
24. Obviněný také namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Jestliže byl statutární orgán zároveň společníkem nebo jednal podle vůle (příkazu) společníků a nebyly dotčeny jiné zvlášť právem chráněné zájmy, nelze hovořit o společenské škodlivosti takového jednání. Podle jeho názoru tento stav zcela vylučuje, aby v dané pozici vystupoval on a obviněný K. J. jako správci cizího majetku, když reálně spravovali vlastní majetek, neboť v době uzavření smlouvy o poradenství ze dne 1. 8. 2008 byli jedinými akcionáři, se smlouvou souhlasili a souhlasili i s platbami. V tomto případě tedy obviněný jednal ve shodě s přáním vlastníků 100 % akcií. Nemohla být tedy naplněna objektivní stránka trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Obviněný také namítl, že nemohlo dojít ke vzniku škody, ostatně obchodní společnost O. CH. se ani nepřipojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody a výslovně prohlásila, že se necítí být poškozeným subjektem, poněvadž jí v důsledku uzavřených poradenských smluv žádná škoda nevznikla. Bez těchto poradenských služeb by obchodní společnost O. CH. nepochybně nedosáhla ekonomického prospěchu z obchodů, které realizovala s obchodními společnostmi Dopravním podnikem hlavního města Prahy, a. s. (dále jen jako „DPP“) a ČEPRO.
25. Obviněný odmítl závěr soudu o nereálnosti obsahu poskytnutých poradenských služeb, což bylo podle něj částečné nepochopení problematiky biopaliv a nesprávného výkladu provedených důkazů. Obviněný setrval na své výpovědi a svých tvrzeních a odkázal na články IX. a XV. odůvodnění svého odvolání. Závěrem zdůraznil, že rozhodnutí o vině obviněných bylo založeno na kritickém hodnocení jejich výpovědí a nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by výpovědi obviněných byly účelové, poradenská činnost byla fiktivní a nebyla nikdy poskytována. Důkazy byly podle něj hodnoceny selektivně, což je v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Také tento stav svědčí o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu.
26. Soudy nižších stupňů také nesprávně posoudily jednání obviněného kvalifikované jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť soudy nesprávně dovozovaly jeho zavinění. Nebyl však předložen jediný důkaz o tom, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Podle něj nelze jednoznačně vyloučit, že čerpané poradenství mohlo být daňově uznatelným výdajem. Má za to, že obchodní společnost O. CH. uplatnila oprávněně náklad související s poradenskou činností v účetnictví. Názor soudu, že v účetnictví byly uplatněny nedaňové náklady, je nesprávný, neboť došlo pouze k navýšení daňové ztráty obchodní společnosti O. CH., avšak Česká republika nebyla nijak na dani z příjmů právnických osob krácena. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je dokonána docílením toho, že taková platba není vůbec vyměřena nebo je vyměřena v nižší částce, než by měla být, a poplatník tak získá neoprávněný majetkový (peněžitý) prospěch na úkor fiskálních zájmů státu. Vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho námitkou, že soud zahrnul pod zkrácení daně i zvýšení daňové ztráty, neboť tím došlo k nepřípustnému rozšíření trestného jednání formou analogie a porušení zásady, že jen zákon stanoví, co je trestným činem podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a porušení práva na spravedlivý proces.
27. V další části dovolání obviněný poukázal na tvrzenou nezákonnost přípravného řízení, které náležitě popsal v článku V. odůvodnění svého odvolání, na které odkázal. Podle něj došlo k porušení práva na obhajobu, byly porušeny základní principy trestního řízení a na základě takto provedeného řízení neměla být vůbec podána obžaloba. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Také požádal, aby soud přerušil výkon rozhodnutí do doby, než bude o věci rozhodnuto Nejvyšším soudem.
b) Dovolání obviněného K. J.
28. Obviněný K. J. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
29. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. Rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení obou skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a skutky, jak jsou vymezeny ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty trestných činů ani žádného jiného trestného činu.
30. K trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neporušil žádnou zákonem mu uloženou povinnost a svým jednáním nezpůsobil ani jinému žádnou škodu. Pokud jde o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku namítl, že rovněž nebyla naplněna subjektivní stránka. Skutek, jak byl popsán ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. písm. c), není podle něj trestným činem.
31. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tento dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se řádně nevypořádal s jeho odvoláním a že zde zcela chyběl výrok o rozhodnutí o jeho odvolání. Namítl také extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zejména ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu (nebylo prokázáno úmyslné zavinění obviněného, zejména ve srovnání se zaviněním spoluobviněného R. K.) i v otázce poskytování poradenství obchodní společnosti O. CH. ze strany C. A. Závěr, že předmětné poradenství nebylo poskytováno, byl v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi.
32. Obviněný namítl, že se odvolací soud fakticky nevypořádal s jeho odvoláním, neboť v rozhodnutí zcela chyběl výrok, kterým by rozhodl o odvolání tohoto obviněného. Podle jeho názoru proto nelze považovat řízení za skončené a na rozhodnutí odvolacího soudu pohlížet jako na vykonatelné. Ohledně obviněného K. J. bylo původně upuštěno od uložení souhrnného trestu, odvolacím soudem byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu v trvání 3 let, avšak o jeho odvolání nebylo odvolacím soudem rozhodnuto. Chybí také výrok u spoluobviněného M. U., proto nezbývá, než aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena k novému rozhodnutí nebo aby ve věci rozhodl sám Nejvyšší soud.
33. Další námitky obviněného se týkaly poradenství obchodní společnosti C. A. Závěr, že poradenství nebylo poskytováno, je podle něj nesprávný a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy nižších stupňů konstatovaly, že poradenství bylo poskytováno, avšak nebyl prokázán jeho skutečný obsah, z čehož usoudily, že bylo fiktivní. Bylo také prokázáno, že proběhly časté osobní schůzky mezi obviněnými M. U. a P. K., které se týkaly poradenství. Nebylo prokázáno, že by se tyto schůzky týkaly jiných záležitostí, než poradenství. Soudy nižších stupňů nahradily skutečné hodnocení důkazů pouze právně irelevantními domněnkami, což je v hrubém rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, tedy právem na spravedlivý proces. Podle názoru obviněného nelze v trestním řízení presumovat vinu a přenášet důkazní břemeno z obžaloby na obviněné. Soudy nižších stupňů nepochybovaly o tom, že k poradenství došlo, ani o tom, že M. U. a K. J. očekávali, že toto poradenství bude mít ekonomický přínos pro obchodní společnost O. CH. Nebylo prokázáno, že by poradenství nemohlo být poskytováno v ústní podobě a nebyl předložen jediný důkaz, ze kterého by vyplynulo, že se poradenství neuskutečnilo. V této souvislosti obviněný odkázal na svědeckou výpověď D. T., kterou však soud prvního stupně odmítl jako účelovou. Obviněný zdůraznil, že v daném případě nebyl předmět poradenské činnosti v poradenských smlouvách definován, neboť smluvní strany se zaměřily na stanovení cílů, jichž mělo být dosaženo. Plnění bylo popsáno jako „relevantní poradenské služby“. Podle něj předmět plnění uvedený v obdobných typech konzultačních smluv nemusí přesně korespondovat s fakticky poskytovaným plněním. Nebylo vyloučeno, aby smluvní strany konkludentním jednáním doplnily nebo pozměnily písemné ujednání obsažené ve smlouvě.
34. V další části dovolatel zopakoval, že chybí znak zavinění. V hodnocení subjektivní stránky ve vztahu k oběma zločinům spatřoval obviněný nejmarkantnější extrémní nesoulad závěrů soudů nižších stupňů s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně konstatoval, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný jako finanční ředitel dával pouze pokyn k proplacení nejrůznějších již schválených faktur, tedy i některých faktur obchodní společnosti C. A. Obviněný se hájil tím, že ke svým zákonným povinnostem člena představenstva přistupoval s péčí řádného hospodáře a v rámci poradenství obchodní společnosti C. A. se v dobré víře spoléhal na informace od obviněného M. U., který měl tuto záležitost na starosti. Zaúčtování proplacených faktur představovalo pro něj automatický krok a on je považoval za řádné nákladové položky pro účely daně z příjmů právnických osob. I kdyby poradenské služby nebyly poskytovány, jak tvrdil soud, což obviněný odmítá, tak on sám o této skutečnosti s ohledem na rozdělení kompetencí nemohl mít a neměl žádnou povědomost. Uzavřel, že pouze formálně autorizoval zaplacení některých faktur obchodní společnosti O. CH. bez detailních znalostí, zač jsou tyto odměny poskytovány.
35. Nesouhlasil ani se závěry odvolacího soudu, že byl o celé věci od počátku podrobně informován a že o tomto faktu svědčily zejména svědecké výpovědi zaměstnanců obchodní společnosti O. CH. a listinné důkazy. Za spekulaci označil, že musel být detailně obeznámen s výsledky poradenství s ohledem na fakt, že s obviněným M. U. před zahájením poradenství obecně probírali výši odměn poradenství obchodní společnosti C. A. Z výpovědi obviněného M. U. nevyplynulo, že by spolu detailně probírali obsah poradenských služeb, pouze souhlasil se způsoby platby vázanými na výsledky tohoto poradenství. Zdůraznil, že nepodepsal žádnou ze 3 smluv uzavřených v letech 2008 až 2010 mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. I kdyby však byl řádně informován o rozsahu budoucího poradenství, nedokazovalo to, že by věděl, že fakticky poskytované poradenství údajně neodpovídalo uzavřeným smlouvám. Nejednal ve vzájemné shodě s obviněným M. U. K tomu zopakoval, že pouze formálně autorizoval zaplacení některých faktur obchodní společnosti C. A. bez detailních znalostí, zač byly tyto odměny poskytovány. Také podpis dohody o narovnání ze dne 30. 9. 2011 představoval opět jen formální úkon. Na základě této dohody navíc nebyla obchodní společnost O. CH. povinna uhradit některé faktury obchodní společnosti C. A., a proto bylo pochopitelně z jeho pohledu uzavření této dohody výhodné. Oprávněnost fakturace nepřezkoumával, neboť to bylo v kompetenci obviněného M. U. Z toho nelze tedy dovozovat jejich vzájemnou dohodu.
36. V další části svého dovolání se věnoval vlastnímu zavinění a zavinění obviněného R. K. Znovu zdůraznil, že nepodepsal ani jednu ze 3 smluv z let 2008 až 2010, ani jedno z daňových přiznání k dani z příjmů právnických osob za roky 2009 až 2011, nezúčastnil se ani jediné schůzky s obviněným P. K., veškeré informace čerpal zprostředkovaně od obviněného M. U., nekontroloval a neparafoval faktury obchodní společnosti C. A. z hlediska oprávněnosti, tj. nekontroloval poskytované plnění a konkrétní výpočet odměny, u některých již schválených faktur obchodní společnosti C. A., pouze podával formální pokyn k jejich proplacení a nebyl odborníkem v oblasti biopaliv. Na základě uvedených skutečností nebylo možné dojít k závěru, že případné zavinění obviněného K. J. bylo vážnější než zavinění R. K. Závěry soudů nižších stupňů, že on jednal s nepřímým úmyslem, zatímco R. K. z nedbalosti, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nadto zdůraznil, že neměl žádný důvod vyvádět peníze z obchodní společnosti O. CH. či tuto společnost nějak poškozovat.
37. K trestným činům porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka těchto trestných činů, neboť nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Soudy nižších stupňů se nezabývaly vědomostní složkou, zda obviněný podle provedených důkazů mohl mít znalost všech relevantních skutečností, ani volní složkou nepřímého úmyslu, která podle obviněného zjevně absentovala (chybělo alespoň srozumění se způsobením údajného následku). Nebylo prokázáno, že by měl detailní informace o obsahu poradenství, nekontroloval faktury obchodní společnosti C. A. z hlediska jejich správnosti, poskytované plnění a konkrétní výpočet odměny neschvaloval. I kdyby byl informován o rozsahu budoucího poradenství, nevěděl nebo nemohl vědět, že následně poskytované poradenství neodpovídalo uzavřeným smlouvám. Dále vytkl odvolacímu soudu, že nelogicky argumentoval v jeho neprospěch nepodepsanou poradenskou smlouvou ze dne 20. 5. 2010, kterou měl u sebe pouze z důvodu archivace a zajištění externího disku zn. Western Digital s dokumenty vztahujícími se k obchodní společnosti C. A. Tuto dokumentaci měl mít u sebe jen dočasně, což potvrdil obviněný M. U.
38. Namítl také porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Podle něj nebylo v řízení prokázáno, že by mu byly známy informace, že poradenská činnost byla fiktivní a nebyla reálně poskytována, jak je mu kladeno za vinu. V případě velké společnosti s rozdělenými kompetencemi členů představenstva (statutárního orgánu), nebylo možné klást na kontrolní povinnosti ostatních členů představenstva přehnané nároky a nelze požadovat, aby člen představenstva detailně zkoumal každý smluvní vztah a každou fakturu. Uzavřel, že se mohlo v jeho případě jednat o běžnou nedbalost a nikoliv o nedbalost hrubou ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze proto dojít ani k závěru, že se dopustil přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku.
39. Podle obviněného nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestných činům porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ani zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen, neboť obviněný neporušil svým jednáním žádnou zákonem mu danou povinnost při správě majetku obchodní společnosti O. CH. a v případě jejího majetku se vůči obviněnému nejednalo o cizí majetek, nadto obchodní společnosti O. CH. nebyla způsobena žádná škoda. Rozhodnutí soudů nižších stupňů neobsahovala konkrétní popis jednání, kterým měl obviněný porušit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Pouhý odkaz na ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. upravující povinnost statutárních orgánů jednat s péčí řádného hospodáře nelze považovat za dostatečné vymezení a zdůvodnění porušené povinnosti. Porušení péče řádného hospodáře bylo nutné navíc posuzovat k okamžiku jednání, resp. rozhodování statutárních orgánů a s ohledem na informace, které měly statutární orgány v této době k dispozici. Namítl, že ustanovení trestního zákoníku o uvedeném trestném činu slouží k ochraně cizího majetku před vědomou a záměrně nepoctivou správou. V době uzavření první poradenské smlouvy s obchodní společností C. A. v roce 2008, však byli s obviněným M. U. jedinými akcionáři obchodní společnosti O. CH., každý s podílem 50 %, a i v následujících letech obviněný v ní disponoval významným akcionářským podílem. Představenstvo podle jeho názoru jednalo ve shodě s přáním vlastníků 100 % akcií. Odmítl, že by jeho jednáním došlo ke vzniku škody. Poukázal na fakt, že obchodní společnost O. CH. se nepřipojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody a výslovně prohlásila, že se necítí být poškozeným subjektem, poněvadž jí v důsledku uzavřených poradenských smluv žádná škoda nevznikla.
40. Ohledně skutku pod bodem II. výroku o vině, tedy zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku uvedl, že nebyla prokázána tzv. fiktivnost poradenství a nebylo možné uzavřít, že by v souvislosti s tímto poradenstvím byly odměny poradce obviněného P. K. vypláceny neoprávněně. Nebylo ani vyloučeno, že by náklad vynaložený na úhradu odměny za poradenskou činnost byl nákladem na dosažení, zajištění nebo udržení příjmu společnosti, tedy daňovým nákladem, a že obviněný, resp. obchodní společnost O. CH., tento náklad uplatnila neoprávněně ve svém účetnictví. Zdůraznil, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho námitkou k bodu II. písm. c) rozsudku soudu prvního stupně, když soud zcela nesprávně pokládal za zkrácení daně pouhé zvýšení daňové ztráty obchodní společnosti O. CH. Obviněný to odůvodnil tím, že v daném roce obchodní společnost O. CH. dosáhla ztráty, proto nemohlo dojít k naplnění výše uvedeného trestného činu.
41. Dovolatel K. J. také namítl porušení zásady dvojinstančnosti. Před tímto postupem varoval již ve svém odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze bylo u obviněného upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016. Uvedené rozsudky však byly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, přičemž Krajský soud v Praze následně obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu, a to rozsudkem ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 4 T 51/2013. Obviněný ve svém odvolání namítl, že odvolací soud by v případě, že by dospěl k závěru o jeho vině, neměl sám rozhodnout o uložení nového trestu, nýbrž by měl věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud by totiž odvolací soud rozhodl o trestu, odvolatel by již proti tomuto výroku nemohl podat řádný opravný prostředek. Jednalo se o první uložení trestu obviněnému v tomto řízení. Tento postup označil za chybný. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a na něj navazující rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
c) Dovolání obviněného P. K.
42. Obviněný P. K. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a současně podal návrh na přerušení výkonu rozhodnutí.
43. Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho odvoláním. Rozsudkem odvolacího soudu nebylo akceptováno jeho odvolání, ačkoliv již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Odvolací soud při nezměněném výroku o vině o trestu obviněného částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl pouze o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dovolání tak směřuje i proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně viny obviněného a na něj navazujícím výrokům o trestu a způsobu jejich výkonu.
44. Tento dovolatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že si byl vědom, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí, ani přehodnocení provedeného dokazování. To podle obviněného neplatí v případech, když rozhodováním soudů došlo k porušení základních práv a svobod, primárně k porušení principu spravedlivého procesu, tedy v situaci, kdy došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
45. Podle obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v jeho případě založen extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, navíc zůstala opomenuta a byla dezinterpretována velká část důkazů svědčící v jeho prospěch, nebyl tak řádně zjištěn skutkový stav. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, tedy zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný popřel, že by daný skutek spáchal.
46. Poukázal na námitku, kterou uplatnil již v odvolání, že soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů pouze naplnil své apriorní vnitřní přesvědčení, že skutek popsaný v obžalobě se stal a že ho spáchali obvinění. Odvolací soud tento závěr nejen akceptoval, ale ještě přispěl vlastním hodnocením důkazů, spekulacemi a alternativním skutkovými zjištěními. S ohledem na §89 odst. 1 písm. a), e), f) tr. ř. rozhodně nelze na provedené důkazy pohlížet jako na dostačující. Podle jeho názoru bylo provedené dokazování nedostačující.
47. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť zde chybí jakýkoliv důkaz o úmyslu obviněného. Závěry soudů nižších stupňů jsou v příkrém rozporu s tím, že podle skutkové věty účelem uzavření posuzovaných poradenských smluv a následných převodů finančních prostředků bylo odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch obchodní společnosti C. A. Podle přesvědčení obviněného tato část skutkové věty neodpovídala skutkovým zjištěním a závěrům soudů nižších stupňů. Závěr, že uzavření posuzovaných poradenských smluv spatřovali obvinění zástupci obchodní společnosti O. CH. získání výhody pro obchodní společnosti O. CH. a zajištění stálého odběru vyráběného produktu, byl neúnosný a zjevně nesprávný.
48. Pokud jde o úmysl, obviněný navrhl věnovat pozornost jednání dalších osob, ke kterým se údajná trestná činnost obviněného vztahovala. Zpochybnil závěr soudů nižších stupňů, že oba obvinění M. U. a K. J. jednali v úmyslu způsobit obchodní společnosti O. CH. škodu. Obvinění nemohli uzavírat poradenské smlouvy v úmyslu poškodit obchodní společnost O. CH. a současně uzavřením totožných smluv sledovat záměr zajistit této obchodní společnosti odběr vyráběného produktu u silného obchodního partnera. Tento závěr soudů nižších stupňů byl v rozporu se zásadou presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Odmítl také závěr, že obchodní společnost O. CH. neobdržela za poskytnuté finanční prostředky žádné protiplnění a že uzavřené smlouvy byly nevýhodné. Konstatoval, že obchodní společnosti O. CH. nebyla způsobena škoda, nesouhlasil ani se stanovením její výše.
49. Obviněný s ohledem na výše uvedené namítl, že právní posouzení jednání spoluobviněných M. U. a K. J. jako hlavních pachatelů bylo nesprávné, neboť nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a posuzovaný skutek nebyl vůbec trestným činem, proto s ohledem na zásadu akcesority nelze ani jeho jednání právně posoudit jako trestné.
50. V další části svého dovolání vytkl odvolacímu soudu, jak se vypořádal s jeho námitkami ohledně svědků svědčících v jeho prospěch, zejména M. U. a M. N., které soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodné, dále výpověď svědka D. T., který potvrzoval nejen schůzky mezi ním a obviněným M. U., ale i jejich obsah, a autorství pilotních projektů obviněného. V souvislosti s jeho výpovědí odvolací soud poněkud protichůdně doplnil spekulativní závěry soudu prvního stupně, který autorství pilotních projektů obviněnému popřel. Připomněl, že z dokazování vyplynulo, že pilotní projekty měly pouze jedinou podobu a jejich smyslem byla právě propagace a ověření nového produktu u odběratelů. Odvolací soud však nijak nezdůvodnil, jaké úvahy a důvody ho vedly k přehodnocení výpovědí těchto svědků. Lze se domnívat, že tak učinil vlivem námitek obviněného v podaném odvolání. Současně však popřel v rozporu s důkazní situací, že by schůzky byly součástí sjednaného poradenství ze strany obchodní společnosti C. A. Podle jeho přesvědčení odvolací soud postupoval nepřípustně, pokud přehodnocoval důkazy provedené soudem prvního stupně tím způsobem, že je připustil jako věrohodné, a následně spekulacemi o jejich obsahu, tedy nepřípustným způsobem, došel k novým skutkovým zjištěním, patrně ve snaze „vylepšit“ argumentaci soudu prvního stupně. Upozornil na §263 odst. 7 tr. ř., podle kterého může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, a tyto důkazy hodnotit v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Podle něj soudy nižších stupňů nezohlednily výpovědi shora uvedených svědků, které měly úzkou spojitost s dalšími provedenými důkazy.
51. Za tzv. opomenuté důkazy označil výpověď svědkyně M. V., J. V., M. Š., P. L., které, byť nepřímo, prokazují obhajobu obviněných. Poukázal také na výpověď svědka J. D., kterou soud prvního stupně nevyhodnotil ve vzájemných souvislostech s jinými důkazy prokazujícími, že obchodní společnost O. CH. byla založena teprve v červenci 2004 a až do roku 2008 směřovala pouze a jenom k výrobě FAME z rostlinných tuků, konkrétně z řepky olejné. S touto námitkou se odvolací soud nijak nevypořádal. Poukázal na to, že výpověď tohoto svědka byla jako nepřímý důkaz součástí řetězce dalších nepřímých důkazů, na jejichž podkladě obecné soudy učinily závěr o jeho vině. Upozornil, že nepřímé důkazy, které vedou k odsouzení obviněného, mají tvořit do té míry ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, že ve svém důsledku vylučují jakoukoliv pochybnost o vině obviněného a zcela jej usvědčují. V tomto směru soudy nižších stupňů tomuto požadavku podle dovolatele nedostály.
52. Odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho zásadní námitkou uvedenou v odvolání, že podstata jeho poradenství se týkala zejména uplatnění FAME z živočišných odpadních tuků na českém trhu jakožto suroviny doposud nevyužívané, nikoliv problematiky výroby tohoto druhu FAME, a že samotná existence poradenských služeb jiných subjektů nijak nevylučuje poradenství obchodní společnosti C. A. Dovolatel upozornil, že porušením práva na spravedlivý proces je také situace, když se odvolací soud řádně nevypořádá s námitkami obviněného způsobilými založit opačné rozhodnutí ve věci.
53. Pokud jde o jednání kladené mu za vinu, tedy že se měl dopustit pomoci k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c), §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pak vyjádřil své přesvědčení, že v popisu jednání nejsou obsaženy všechny znaky trestného činu, který měli spáchat hlavní pachatelé, obvinění M. U., K. J. a R. K. a k jehož spáchání jim měl pomoci dovolatel. Zejména chybí vymezení, jakou konkrétní povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek měli obvinění jako hlavní pachatelé porušit a zda jim taková povinnost byla uložena podle zákona nebo zda šlo o smluvně převzatou povinnost. Ve skutkové větě nebylo jasně specifikováno jednání obviněného z hlediska vymezení znaků pomoci ani úmysl směřující k účasti na tomto konkrétním činu. Z výrokové části nebylo zřejmé, zda hlavní pachatelé jednali v přímém úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti O. CH., tedy zda věděli a chtěli způsobit škodu obchodní společnosti O. CH. Také nebylo jasné, zda měl obviněný uzavřít smlouvy s úmyslem pomoci hlavním pachatelům způsobit škodu obchodní společnosti O. CH., zda věděl a chtěl pomoct způsobit škodu této společnosti. Vytkl, že zde chyběl popis vyjádření jeho pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
54. Obviněný je toho názoru, že ani v případě hlavních pachatelů ani jeho jako pomocníka nešlo o trestnou činnost a on sám přímo nenaplňuje znaky účastenství. Nebylo totiž prokázáno, že by naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu a že by se úmyslně dopustil tohoto jednání. Soudy nižších stupňů presumovaly jeho povědomost o tom, že hlavní pachatelé trestnou činnost páchají a spáchali a že on sám o ní věděl, včetně podílu na ní a podpory této jejich trestné činnosti. Nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem hlavních pachatelů. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Nebyla ani prokázána objektivní stránka tohoto trestného činu. Namítl také chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a porušení principu ultima ratio.
55. Další námitky se týkaly uloženého trestu. Soudy při svých úvahách o druhu a výměře trestu k účastenství nepřihlédly, i když trestná činnost pomocníka je podle jeho názoru nejméně společensky škodlivá a soudní praxe se ustálila na tom, že pomocník k trestné činnosti by měl být potrestán trestem nejmírnějším. To se týkalo zejména uloženého peněžitého trestu. Ve světle judikatury byly soudy nižších stupňů povinny zajistit úplné zjištění všech polehčujících okolností a zhodnotit stupeň jejich intenzity ve vztahu k ostatním okolnostem, které se týkaly tohoto trestného činu a osoby pachatele. Soud prvního stupně se ani nezabýval obsahem pojmu „poměry pachatele“. Také nesouhlasil s uložením trestu odnětí svobody, který nesplňoval zásadu proporcionality uloženého trestu. Vytkl, že úvahy soudů byly naprosto nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a soud uložený trest řádně nezdůvodnil.
56. Obviněný požádal v dovolání též o odklad (přerušení) výkonu rozsudku odvolacího soudu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i rozhodnutí navazující, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
57. Obviněný po změně svého obhájce dne 18. 12. 2019 doplnil své dovolání a navrhl přerušení výkonu rozhodnutí. Učinil tak ovšem až po uplynutí dovolací lhůty, nejde tak o dovolání, ale o další vyjádření obviněného. Setrval na svých námitkách uvedených v dovolání a zčásti je zopakoval. Zejména poukázal na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a z toho vyplývající nesprávné právní hodnocení, dále vytkl opomenutí důkazů soudy nižších stupňů. Nesouhlasil s odsouzením za poškození obchodní společnosti O. CH., jíž nevznikla žádná újma, ba dokonce měla z jeho činnosti značný prospěch, což sama potvrdila. Tomu odpovídá skutkové zjištění o přijatých finančních prostředcích za navýšení dodávek FAME do společnosti ČEPRO, získání kontraktu na dodávky FAME do DPP a provázanost odměn, vyplacených ze strany obchodní společnosti O. CH. obchodní společnosti C. A., s finančními prostředky, přijatými od uvedených odběratelů za dodávky FAME. V podrobnostech odkázal na své původní dovolání. Pokud ostatní obvinění uzavřeli s obviněným smlouvu o poskytování poradenských služeb, podle soudů nižších stupňů pravděpodobně očekávali, že uzavřením smlouvy zajistí obchodní společnosti O. CH. prospěch v podobě uzavření kontraktů se strategickým partnerem, což vylučovalo, že by jednali v úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti O. CH. Nebyl ani objasněn motiv, proč by zakladatelé obchodní společnosti O. CH. vědomě poškozovali svou společnost, a tím sami sebe. Nesouhlasil ani se závěrem, že obchodní společnosti O. CH. neposkytoval žádné přínosné poradenství, přestože z mnoha provedených důkazních prostředků vyplýval přesný opak. Dokonce i odvolací soud vzal za prokázané, že se s obviněným M. U. scházel. Důvod konzultací nepochybně existoval, jeho podstatu se však nepodařilo objasnit. Nebylo však povinností obviněného prokazovat svoji nevinu, ale naopak bylo povinností obžaloby vinu obviněnému bez pochybností prokázat. Připomenul, že jednou ze základních ústavně zakotvených zásad trestního řízení je zásada presumpce neviny. Soudy nižších stupňů však nechaly na obviněném, aby prokázal, že poradenství skutečně poskytoval. Přitom bylo povinností státního zástupce prokazovat obsah těchto schůzek, nikoliv obviněného. Obviněný předložil značné množství důkazů o obsahu těchto schůzek, prokazujících jeho nevinu. Zmínil zejména výpověď svědka D. T., jehož výpověď hodnotil soud prvního stupně jako účelovou, přestože se shodovala s výpovědí spoluobviněných a zaměstnanců obchodní společnosti O. CH. Naproti tomu odvolací soud částečně vyhodnotil jeho výpověď jako pravdivou. Ačkoliv tedy odvolací soud deklaroval, že neměl důvod zasahovat do hodnocení důkazních prostředků ve vztahu ke svědkům, kteří byli soudem prvního stupně vyhodnoceni jako nevěrohodní, ve skutečnosti toto hodnocení důkazních prostředků změnil. Pokud soudy nižších stupňů měly pochybnosti o podstatě schůzek, bylo na místě obviněného obžaloby zprostit v souladu se zásadou in dubio pro reo . Ani obžaloba a rozsudky soudů nižších soudů nenabídly žádný alternativní důvod schůzek. Dále připomněl své námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů, kterými byla podporována verze obhajoby. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že obchodní společnost O. CH. byla založena teprve v červenci 2004 a až do roku 2008 směřovala pouze a jenom k výrobě FAME z rostlinných tuků, konkrétně z řepky olejné. Vytkl, že státní zástupce žádný důkazní prostředek o neposkytnutí poradenství obchodní společnosti O. CH. nepředložil.
d) Dovolání nejvyššího státního zástupce
58. Také nejvyšší státní zástupce podal proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně dovolání, učinil tak ve dvou podáních, která směřovala proti různým výrokům týkajících se odlišných obviněných. Předně podal dovolání v neprospěch obviněných M. U., K. J., R. K. a P. K., poté též v neprospěch obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K., v obou případech z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
I. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných M. U., K. J., R. K. a P. K.
59. Podle nejvyššího státního zástupce jsou rozhodnutí nižších soudů nesprávná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Podle tohoto dovolatele jednání obviněných M. U., K. J., R. K. pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně mělo být správně právně kvalifikováno jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a u obviněného P. K. jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto zločinu.
60. Nejvyšší státní zástupce vytkl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou neúplná, neboť v tzv. skutkových větách nebyly uvedeny žádné konkrétní okolnosti, na jejichž podkladě by se obviněný R. K. mohl, byť bez přiměřených důvodů domnívat, že se obchodní společnosti O. CH. dostane na základě ve výroku o vině uvedených smluv nějakého protiplnění adekvátního výši vyplacených částech. Soudy nižších stupňů pouze opakovaně uvedly, že zmíněný obviněný mohl vědět, že předmětné smlouvy sloužily k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. nejméně ve prospěch obchodní společnosti C. A. a že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že předmětná smlouva bude řádně plněna. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že obviněný vycházel z informací od obviněného K. J., kterého požádal o spolupodepsání smluv s tím, že uzavření smluv by bylo ku prospěchu obchodní společnosti O. CH., neboť díky nim bude zajištěn odbyt pro tuto společnost. Odvolací soud se otázkou zavinění na straně obviněného R. K. blíže nezabýval, pouze konstatoval, že mu bylo prokázáno, že v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti O. CH. uzavřel smlouvy, na jejichž základě byly z majetku společnosti vypláceny odměny, za které nezískala obchodní společnost žádnou protihodnotu, a že se tohoto jednání dopustil z hrubé nedbalosti. Poukázal na skutečnost, že se obviněný tohoto jednání dopustil opakovaně, tzn. v rámci pokračujícího trestného činu, neboť podepisoval další smlouvy, další daňová přiznání, ačkoliv předmětné služby se nijak v hospodaření obchodní společnosti O. CH. neprojevily. Podle státního zástupce tento obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to jak ve vztahu ke způsobení škody obchodní společnosti O. CH., tak ve vztahu k obohacení obchodní společnosti C. A.
61. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku, v obecné rovině ustanovení §220 tr. zákoníku o trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je subsidiárním k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Pod bodem I. výroku o vině rozhodnutí jednání obviněných M. U., K. J., R. K. vykazovalo znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a u obviněného P. K. znaky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto zločinu. Podstata jednání M. U., K. J., R. K. totiž spočívala v tom, že formou proplácení faktur vystavovaných za nikdy neposkytnuté služby na podkladě účelově uzavřených smluv o poskytování poradenských služeb odčerpávali jim svěřené finanční prostředky obchodní společnosti O. CH. ve prospěch obchodní společnosti C. A. Jejich jednáním tedy docházelo nejen ke vzniku škody, ale i obohacení obchodní společnosti C. A., přičemž o této okolnosti obvinění zcela nepochybně věděli a bylo irelevantní, že nebyl zjištěn konečný cíl vyvedení peněz.
62. Právní kvalifikace jednání obviněného P. K. by proto také neměla obstát. Podle nejvyššího státního zástupce tento obviněný se účastnil na trestném činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť usnadňoval nejen způsobení škody na jim svěřeném majetku, ale i obohacení obchodní společnosti C. A., jejímž jménem jednal. Nešlo tedy o pomoc k činu vykazujícímu znaky „pouze“ zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 3 tr. zákoníku, ale o pomoc ke zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
63. Podle nejvyššího státního zástupce nemohl obstát ani výrok, kterým byl obviněný R. K. zproštěn obžaloby pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. Vadou byl zatížen také výrok, kterým byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, tedy že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný. Tento důvod zproštění byl použit zcela nepřiléhavě a neodpovídal skutečným důvodům zproštění. Soud prvního stupně pouze uvedl, že u skutku pod bodem I. výroku o vině bylo u obviněného shledáno nedbalostní zavinění a nebylo možné dovodit úmyslné zavinění na straně obviněného ani ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, i když byl osobou, která spolupodepisovala daňová přiznání. Soud prvního stupně tedy neshledal za naplněnou subjektivní stránku tohoto úmyslného trestného činu, což by podle nejvyššího státního zástupce odpovídalo důvodu zproštění podle §226 písm. b) tr. ř. Faktickým důvodem zproštění tedy bylo nesprávné posouzení otázky zavinění a takovéto pochybení lze vytýkat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obviněný R. K. však podle nejvyššího státního zástupce jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve vztahu ke skutečnosti, že na podkladě uzavřených smluv o poskytování poradenských služeb žádné reálné služby obchodní společnosti O. CH. poskytovány nebyly a že platby za ně poskytované sloužily pouze k odčerpávání finančních prostředků této obchodní společnosti ve prospěch obchodní společnosti C. A. Musel být srozuměn i s tím, že docházelo k neoprávněnému snižování základu daně, a tím i ke krácení daňové povinnosti obchodní společnosti O. CH. Podle nejvyššího státního zástupce tak naplnil skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku nejen po subjektivní, ale i objektivní stránce (podpis nepravdivých daňových přiznání tímto obviněným soudy nijak nezpochybnily).
64. Závěrem nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích týkajících se obviněných M. U., K. J., R. K. a P. K. a dále zrušil též rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích týkajících se těchto obviněných v bodu I. výroku o vině, v navazujícím výroku o trestu a ve výroku o zproštění obviněného R. K. obžaloby, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K.
65. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně dovolání též v neprospěch obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
66. V tomto druhém podání dovolatel na úvod vysvětlil, proč tak učinil zvlášť, neboť zbylých obviněných se týká poněkud odlišná argumentace. Podle jeho názoru jsou rozhodnutí nižších soudů nesprávná také ve zprošťujících výrocích, podle nichž obvinění D. M., K. B., J. Š. a J. K., skutek uvedený pod bodem I. obžaloby nespáchali, resp. že se skutek vůbec nestal.
67. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval nejvyšší státní zástupce v nesprávném hodnocení důkazů, extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a také v tzv. opomenutých důkazech. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů rezignovaly na zásadu volného hodnocení důkazů a nezabývaly se navrhovanými důkazy. Připomenul judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Jako tzv. opomenuté důkazy označil svědeckou výpověď P. Š., kterou soud nijak nehodnotil a která ani nebyla uvedena v odůvodnění rozsudku prvního stupně. V návaznosti na tuto výpověď si soud prvního stupně v hlavním líčení sice vyžádal předložení auditorského spisu týkajícího se obchodní společnosti O. CH., avšak na jeho předložení nevyčkal, ačkoliv měl pochybnosti o spáchání skutku pod bodem I. obžaloby obviněnými D. M., K. B., J. Š. a J. K., byť zmíněný svědek vypověděl, že znal obviněného D. M., a že poskytoval jím zastoupeným obchodním společnostem auditorské služby. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně rezignoval na zásady uvedené v §2 odst. 5, 6 tr. ř., když nevyčkal na obsah tohoto spisu při následném zprošťujícím výroku podle §226 písm. c) tr. ř. Odvolací soud se námitkami na doplnění dokazování soudem prvního stupně vyžádaným auditorským spisem a vyhodnocením výpovědi P. Š. vůbec nezabýval. Podle nejvyššího státního zástupce chyběly důkazy o obchodní činnosti obchodní společnosti C. A., jako je zpracování různých materiálů, které by byly výsledkem této činnosti, provozní náklady (mzdové, na výpočetní techniku, tisk, telekomunikační služby apod.). Nutnost nákladů vyhodnotil soud prvního stupně pouze izolovaně ve vztahu k výroku I. odvoláním státního zástupce napadeného rozsudku a nikoliv ve vztahu k výroku II. a III. napadeného rozsudku. Odvolací soud nijak nehodnotil výpověď J. K., ani jím vydané listiny, listiny zajištěné švýcarskými orgány a materiály i výpovědi zaměstnanců obchodní společnosti P. Z těchto důkazních prostředků jasně vyplývalo, že organizační složka byla co do nákladů saturována ze zahraničí. Z výpisu účtu obchodní společnosti C. A. a její organizační složky vyplynulo, že jedinými náklady na činnost této organizační složky byly platby daní a menší platby za služby obchodní společnosti P. (mandatáři). Soudy nižších stupňů ani nezohlednily snahu obviněných snížit možné provozní náklady organizační složky obchodní společnosti C. A. Obviněný P. K. se na smlouvě nepodílel, i když uváděl, že se podílel na textaci smluvního vztahu, neboť z provedených důkazů je patrno, že tato smlouva byla koncipována v AK Š. & P. bez jakékoliv jeho ingerence. Současně byly výrazně sníženy mzdové náklady na výpočet konkrétní odměny za dané období, neboť ho realizovali zaměstnanci obchodní společnosti O. CH. v rámci výkonu práce pro tuto společnost a následnou kontrolu výpočtu prováděli zaměstnanci zahraničního oddělení obchodní společnosti P.
68. Za zcela zásadní pochybení považoval nejvyšší státní zástupce dvojí způsob hodnocení nejednotných výpovědí svědků ohledně výpočtu provizí z dodávek FAME obchodní společnosti ČEPRO nebo DPP. Soud prvního stupně uvedl, že bylo zřejmé, že zaměstnanci obchodní společnosti O. CH. měli jako největšího odběratele zafixovány ČEPRO, tak i DPP, kde probíhal pilotní projekt. Nebylo však patrno, z čeho soud dospěl k závěru, že to bylo zřejmé. Tutéž záměnu (O. CH. a DPP) lze shledat ve výpovědích zaměstnanců obchodní společnosti P. u svědků M. F., P. E. a O. B., nebylo také zřejmé, jaké provize a pro koho vlastně tito zaměstnanci obchodní společnosti P. počítali. Odvolací soud se tímto dvojím hodnocením jedné a téže skutečnosti ve výpovědích zaměstnanců nezabýval.
69. Podle nejvyššího státního zástupce chybělo také hodnocení důkazů ve vztahu k obchodní společnosti C. A. a vlivu obviněného I. R. Soudy nižších stupňů odhlédly od skutečnosti, že služby obchodní společnosti C. A. mohly být spojovány s budoucím úspěchem při dodávkách do DPP a vlivem obviněného I. R., což dokazují výpovědi svědků J. K., J. V., V. N., obviněného J. K., obviněného D. M. Vliv obviněného I. R. nebyl hodnocen ve světle e-mailové komunikace s obchodní společností O. CH. před započetím plnění ze strany O. CH. obchodní společnosti C. A. a všech důkazů dokumentujících finanční transfery z účtu obchodní společnosti C. A. na účty obviněného I. R. a jeho komunikaci s obviněným D. M. a D. T. z hotelu Ventana. Pro odvolací soud toto propojení nebylo prokázáno, neboť těžištěm dokazování se stal tzv. odsouhlasený výpočet odměny poradce ze dne 17. 10. 2008. K tomu nejvyšší státní zástupce uvedl, že obviněný M. U. se zaštiťoval jménem obviněného I. R., jak plyne z výpovědí svědků J. K. a J. V. a o jejich výpovědi svědčí i navazující důkazy jako výpověď svědka V. N. (prověrka hospodaření obchodní společnosti O. CH.), a obviněného D. M. (schůzka na Malé Svaté). Nejvyšší státní zástupce vytkl, že tzv. odsouhlasený rozpočet, ze kterého odvolací soud vycházel, byl podepsán za obchodní společnost C. A. obviněným I. R., ačkoliv formálně ve společnosti nepůsobil. Obviněný J. K. a zaměstnanci obchodní společnosti P. uvedli faktickou spojitost obchodní společnosti C. A. s obviněným I. R. Doplnil, že tímto dokumentem byl také stvrzen sjednaný výpočet odměny ve smlouvě ze dne 1. 8. 2008. Tyto skutečnosti, vyjma odsouhlaseného výpočtu odměny poradce, však nebyly hodnoceny odvolacím soudem, ačkoliv byly soudem prvního stupně provedeny. Soud prvního stupně k výše uvedenému závěru dospěl na základě vyloučení vlivu obviněného I. R. údajně všemi zúčastněnými, přičemž nebylo zcela zřejmé, koho konkrétně tím míní. Soud prvního stupně nesprávně hodnotil i výpověď svědka M. D. a nevzal v úvahu, že tento svědek byl obviněným společně s obviněnými I. R., D. M., P. K., K. B., J. Š., J. K. a P. M. v trestní věci týkající se poškozeného DPP a svědek přiznával přátelství s obviněným I. R., přitom vyloučil svým tvrzením možnost zásahu ze strany obviněného I. R. do hospodaření DPP. Soud prvního stupně nijak nevyhodnotil vyjádření M. D., že obviněného P. K. neznal, přitom spolu uzavřeli 4 smlouvy mezi DPP a obchodními společnostmi obviněného P. K. (C. A. A A.), avšak odvolací soud na tyto námitky nijak nereagoval.
70. Soudy nižších stupňů také nesprávně hodnotily odsouhlasený výpočet odměny poradce ze dne 17. 10. 2008. Tento důkaz bylo třeba hodnotit z hlediska jeho validity ve vztahu k dalším důkazům. Soud prvního stupně tak neučinil a odvolací soud tento důkaz shledal sice stěžejním, avšak vzhledem k jeho zajištění mu přiznal oslabenou důkazní sílu. Tento dokument nebyl totiž zajištěn v originálu, neboť z jiných provedených důkazů (záznamu z prostorového odposlechu v hotelu Ventana a z e-mailové komunikace R. L. s K.) bylo patrno, že se texty a dokumenty stávaly nedosažitelnými v důsledku ztráty či úmyslného zničení, a to jak na straně obchodní společnosti C. A., tak na straně obchodní společnosti O. CH.
71. Pokud se jednalo o znalecký posudek Anny Grabowské, obžaloba jej od počátku považovala za nezákonný a znalkyni za nezpůsobilou, neboť nebyla znalkyní v oboru kriminalistiky, odvětví písmoznalectví, pouze v oboru školství a grafologie. Navíc v době odvolání státního zástupce již nebyla soudní znalkyní, a i přesto odvolací soud na tyto námitky nijak nereagoval a aproboval závěry soudu prvního stupně stojící mimo jiné i na předmětném nezákonném znaleckém posudku. Nejvyšší státní zástupce vytkl, že odvolací soud zamítl návrh státního zástupce na provedení vyjádření Kriminalistického ústavu Praha ze dne 21. 6. 2017, z něhož vyplynulo, že dokument „odsouhlasený výpočet odměny“ by bylo možno znalecky zkoumat v oboru kriminalistiky, odvětví ručního písma, byť s určitými limity. Bylo třeba vyčerpat všechny možnosti dokazování stran hodnověrnosti předmětného dokumentu, proto závěr o neprovedení vyjádření Kriminalistického ústavu se jevil logicky rozporným.
72. Státní zástupce vytýkal soudu prvního stupně také nesprávný výklad judikatury Nejvyššího soudu týkající se použitelnosti listin zajištěných jako důkazů v kopiích. Uvedl, že soud prvního stupně v rámci hlavního líčení provedl stovky listin v podobě kopií a podle názoru státního zástupce to nestanovuje bez dalšího důkazní nepoužitelnost kopií jako důkazů. Doplnil, že tzv. „odsouhlasený výpočet“ rozhodně nebyl nečitelnou kopií, nýbrž ve verzi zajištěné na DVD při domovní prohlídce u R. L., šlo o scan dobré kvality. Soud prvního stupně měl přibrat znalce pro znalecké zkoumání kopií podpisů. Opět šlo o porušení zásady volného hodnocení důkazů. Soud prvního stupně vycházel nesprávně z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 63/2001 a sp. zn. 5 Tz 75/2001 a odvolací soud považoval tzv. odsouhlasený výpočet odměn za důkaz s oslabenou důkazní silou a k použitelnosti kopií se nevyjádřil.
73. V případě pochybností o tzv. odsouhlaseném výpočtu vycházel soud prvního stupně z výpovědi svědka V. N., proti níž stály výpovědi svědků J. S., R. L. a P. L., kteří jeden z podpisů přiřazují M. U., přičemž se jednalo o jeho blízké spolupracovníky. Podstatou trestné činnosti pak nebyl podpis tohoto dokumentu, ale plnění za fiktivní služby ve prospěch obviněného I. R. Pro tyto skutečnosti svědčily i další důkazy. Odvolací soud zcela odhlížel od důkazů prokazujících propojení osoby obviněného I. R. s obchodní společností O. CH., resp. s obviněným M. U. Shora uvedení svědci přímo uváděli, že obviněný M. U. se osobou obviněného I. R. zaštiťoval. Dokreslujícími výpověďmi byly výpovědi svědků V. N. a D. M.. Soudy nižších stupňů nijak nevyhodnotily e-mail ze dne 1. 8. 2008, obsahující koncept smlouvy mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., kde jedním z adresátů byl i obviněný I. R., a to v době těsně před podpisem první smlouvy, na niž již navazovaly obsahově totožné další smlouvy, záznam z prostorového odposlechu z hotelu Ventana z března 2012, když právě obvinění D. M., I. R. a D. T. řešili pohledávky v amerických dolarech za obviněným M. U., záznam v elektronickém diáři J. V. označený jako „U.“, datovaný stejným datem jako je uvedeno na tzv. odsouhlaseném výpočtu. Soudy nižších stupňů opomněly hodnotit i další důkazy, jednalo se o záznam z odposlechu, který zachycoval vzájemnou známost mezi obviněnými I. R. a M. U., a záznam telefonního čísla M. U. v telefonu obviněného I. R.
74. Další námitka nejvyššího státního zástupce se týkala způsobu zajištění 11 elektronických nosičů, na nichž byl zajištěn i tzv. odsouhlasený výpočet odměny, v rámci domovních prohlídek u svědkyně R. L. provedené dne 26. 9. 2014. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že nebylo třeba petrifikovat obsah zajištěných nosičů elektronických dat prostřednictvím bitové kopie nebo takto činit znaleckým posudkem z oboru kybernetiky. Odvolací soud uvedl, že nosič s tzv. odsouhlaseným výpočtem odměny, byl zajištěn nezákonným způsobem a následné nakládání s ním označil za problematické a důkazní hodnotu jako oslabenou. Svědkyně v rámci domovních prohlídek vydala 11 CD-R a DVD-R nosičů, které si nechala nakopírovat v době, kdy byla na mateřské dovolené. Nejvyšší státní zástupce vytkl, že nebylo zřejmé, jaké závěry odvolací soud vyvodil a co vzal za prokázané a co nikoliv. Uvedl také, že předmětný odsouhlasený výpočet odměny nebyl na nosiči elektronických dat vydaných obviněným R. K. nalezen, lze dospět k závěru, že byl v mezidobí odstraněn. Soudy nižších stupňů také nezohlednily přátelství mezi obviněným M. U. a svědkyní R. L. Pokud šlo o disk vydaný svědkem J. K., Policie České republiky z něj vyhotovila bitovou kopii, kterou prostřednictvím státního zástupce předložil u soudu. Podstatné bylo, že předmětná data byla objektivně zajištěna a následně policejním orgánem analyzována. Při této analýze byl nalezen i tzv. odsouhlasený výpočet odměny. Odvolací soud jasně neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti, tedy následné nakládání, oslabovalo důkazní sílu těchto důkazních prostředků a zda se tento závěr týkal všech dokumentů tímto způsobem předložených a proč.
75. Pokud šlo o svědecké výpovědi J. K. a J. V., dovolatel namítl, že soud prvního stupně vycházel z hodnocení skutečností, které s touto trestní věcí časově vůbec nesouvisely. Odvolací soud však na tyto námitky nereagoval a věnoval se těmto výpovědím na úkor jiných podstatných důkazů (jako byly listiny vydané J. K. a listiny zajištěné švýcarskými policejními orgány). Odvolací soud tak hodnotil důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Obdobně odvolací soud vyhodnotil důkaz spočívající v nahrávkách odposlechu z jiné trestní věci, z nějž je patrná návštěva obviněného M. U. u obviněného I. R. Pokud šlo o výslech svědka J. U., nezohlednil u něj soud stejné aspekty, jak tomu činil u svědků M. U. a V. N. Z tohoto výslechu bylo zřejmé, že svědek J. U. měl s obviněným I. R. obchodní aktivity kolem roku 1998 a v roce 2012 obviněného I. R. náhodně potkal v hotelu Paříž a mimo jiné užíval motorové vozidlo tov. značky BMW. Naproti tomu jeho syn, obviněný M. U., měl uzavřenou smlouvu na užívání BMW s obchodní společností O. CH. a vůz fakticky užíval. Odvolací soud u tohoto důkazu konstatoval, že se jednalo o důkaz dokreslující, který bez důkazu zásadního, tedy podpisu tzv. odsouhlaseného výpočtu obviněnými M. U. a I. R., postrádal podkladu a smyslu. Nejvyšší státní zástupce se však neztotožnil s hodnocením významu a důkazní síly listiny tzv. odsouhlaseného výpočtu odměny, proto bylo třeba tento důkaz hodnotit jako dokreslující. Nedostatečně byl také hodnocen důkaz diářem J. V. Soud prvního stupně návrhu státního zástupce na předložení tohoto diáře v elektronické podobě nevyhověl a nezohlednil, že u data podpisu tzv. odsouhlaseného výpočtu dne 17. 10. 2008 obviněným I. R. a M. U. byla poznámka „U.“. Ze samotného uvedeného diáře sice nebylo možno prokázat vinu obviněných, ale mohlo to tak být ve spojení s ostatními důkazy, což soud prvního stupně neprovedl a odvolací soud se k těmto námitkám nevyjádřil a ponechal skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně část této výpovědi vyhodnotil jako účelovou v souladu s výpověďmi dalších obviněných a nijak nehodnotil, že tento svědek byl činný řádově roky před dodávkami FAME obchodní společností O. CH. do DPP při projektu O. CH. Odvolací soud se k této námitce nijak nevyjádřil, ačkoliv sám dospěl k závěru, že pilotní projekty pro odběratele zavážené prostřednictvím produktovodů ČEPRO podle systému tzv. „back buy“ postrádaly smysl. Dovodil, že výpovědi obviněných M. U., P. K., J. Š. a I. R. byly účelové a výpověď obviněného J. K. odpovídala dalším zajištěným důkazům, že svědek J. V. byl činným při projektu O. CH. realizovaném v obchodní společnosti P. a řízené obviněnými D. M., K. B., J. Š. a P. M., že byl klientem advokátní kanceláře AK Š. & P. a byl činný v kancelářích obviněného I. R.
76. Nejvyšší státní zástupce také nesouhlasil s tím, že soudy nižších stupňů rezignovaly na hodnocení důkazu spočívajícího v provedení záznamu z prostorového odposlechu z hotelu Ventana z března 2012, kde se uvádělo, že šlo o plnění, které proběhne v amerických dolarech a obchodní společnosti C. A. bylo plněno právě v amerických dolarech. Soudy prakticky nehodnotily ani pohyby na účtu obchodní společnosti C. A. Soudy tyto odposlechy nehodnotily s odůvodněním, že v březnu 2012 vztah mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. již neexistoval. Avšak podle nejvyššího státního zástupce bylo zřejmé, že se hovořilo o osobě obviněného M. U. a dluhu, který pocházel ze vztahu mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. v přítomnosti obviněných D. M. a I. R. v hotelu a svědčilo to o tom, že tyto osoby byly na něm zainteresovány. Z e-mailů zajištěných také u obviněného R. K. ze dne 2. 5. 2012 a 3. 5. 2012 bylo patrno, že tento obviněný a obviněný K. J. obdrželi scan Dohody o narovnání ze dne 30. 9. 2019, na jehož základě státní zástupce dospěl k závěru, že byla antedatována, což opět svědčilo o účelovosti předmětného smluvního vztahu mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. Obviněný měl tyto platby na zajištěných nosičích označeny jako provize. Pokud jde o záznam z prostorového odposlechu z hotelu Ventana z března 2012, z nich bylo patrno, že obviněný M. U. za obchodní společnost O. CH. dlužil obchodní společnosti C. A., potažmo obviněným D. M. a I. R., konkrétně šlo o 300 000 amerických dolarů. Hodnocení této nahrávky bylo ze strany soudů izolované a tyto důkazy svědčily spíše o obchodním vztahu mezi obviněnými I. R. a M. U.
77. Nejvyšší státní zástupce také uvedl, že soud prvního stupně nastavil nesplnitelná kritéria pro prokázání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Pokud šlo o zastírání původu finančních prostředků, soud prvního stupně se nezabýval listinnými důkazy zajištěnými švýcarskými orgány činnými v trestním řízení. U prvních dvou plateb obchodní společnosti O. CH., tj. ze dne 9. 4. 2009 a dne 29. 5. 2009, bylo zřejmé, že u těchto plateb došlo ke konverzi těchto finančních prostředků na měnu EURO a bez jiných pohybů na „eurovém“ účtu. U těchto dvou plateb byla dána časová souvislost i souvislost výše těchto finančních částek. K jejich výplatě obviněným I. R. nebyl dán žádný důvod, neboť jediným titulem byla předmětná smlouva z 1. 8. 2006, která však vylučovala obchodní aktivity v České republice a západní Evropě. Podle materiálů zajištěných švýcarskými orgány činnými v trestním řízení bylo patrno, že i v dalších platbách byly obsaženy peněžní prostředky pocházející z provizí vyplacených obchodní společností O. CH. Soudy nižších stupňů tak nemohly dospět ke správnému skutkovému závěru, který se týkal podstaty obchodních aktivit a pohybů na účtu obchodní společnosti C. A. Ačkoliv je státní zástupce v řízení před soudem povinen prokazovat vinu, soudy nejsou zproštěny povinnosti samy doplnit dokazování. Vytkl proto soudu prvního stupně, že závěry ohledně pohybů na účtu byly nedostatečné, nesouhlasil ani se závěrem uvedeným v odůvodnění jeho rozhodnutí (na str. 230), který se týkal výpisů z bankovního účtu ve Švýcarsku za roky 2005 až 2010, podle něhož nebylo možné dojít k závěru, zda platby byly podloženy skutečně reálně proběhlými obchodními vztahy a na ně navazujícími platbami. Státní zástupce v průběhu hlavního líčení předložil celou řadu smluvních vztahů, na základě nichž byly poukázány částky jak na vrub, tak ve prospěch obchodní společnosti C. A. Ve většině případů se jednalo o půjčky, které obchodní společnost C. A. poskytovala různým subjektům. Za zajímavou označil fakturu na poskytnuté služby pro obchodní společnost MEVEX GROUP Inc., která poskytovala naprosto totožné služby obchodní společnosti C. A., na základě smlouvy uzavřené ve stejný den, tedy 18. 9. 2008, a soudy nižších stupňů vůbec nezkoumaly podstatu právních titulů k jednotlivým platbám. Nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že se jednalo buď o obdobné smluvní vztahy, které uzavřel obviněný P. K. za obchodní společnost C. A. se společností O. CH., jejichž předmětem bylo poradenství, tedy smluvní vztahy navázané na obchodní aktivity v České republice a vyloučené z vyplacení provizí obviněnému I. R. na základě smlouvy ze dne 1. 8. 2006 z důvodu jejich souvislosti s Českou republikou, nebo o půjčky.
78. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 243) uvedl jako příklad e-mail ze dne 26. 6. 2009, z jehož obsahu vyplývalo, že svědkyně J. L. upozorňovala na obsah smlouvy, který měl být podkladem k provedení platby, že byl nevyhovující švýcarskému právu a daňové vyhlášce a žádala obviněného J. K. o opravu. Touto argumentací chtěl dát soud prvního stupně najevo, že tento obviněný nemohl dávat nikomu pokyny k platbám, avšak tento závěr byl podle nejvyššího státního zástupce irelevantní, neboť obsah předmětného sdělení byl důležitý právě proto, že upozorňoval na špatné smlouvy k platbám.
79. Současně bylo patrno, že od 1. 8. 2006 byla plněna obviněnému I. R. na základě smlouvy paušální část 160 000 Euro měsíčně. To potvrdili shodně i svědci O. B. a P. E. ve svých výpovědích a obviněný J. K. a odpovídaly tomu i odchozí platby i předmětné vyúčtování J. L. a obviněného P. K. Účelovost těchto převodů byla zřejmá, avšak soudy nižších stupňů tuto skutečnost nechaly bez povšimnutí. O tom, že obchodní společnost C. A. byla prázdná schránka, která sloužila pouze jako sběrné místo, do něhož přitékaly a následně odtékaly značné finanční částky, nesvědčila pouze výpověď obviněného J. K., svědků J. L., F. a K., ale rovněž i rozsáhlý spisový materiál, který byl v druhé polovině roku předán švýcarskými justičními orgány s žádostí o převzetí trestního řízení v České republice proti P. K. a D. M., o kterém byl soud prvního stupně informován a ze kterého byly postoupeny pouze některé listinné důkazy. Z analýzy účtu vyplynulo, že v letech 2009 až 2010 sloužily účty v amerických dolarech a Euro výhradně k platbám z obchodní společnosti O. CH., které přicházely v amerických dolarech a následně byly konvertovány na Euro. Vytkl, že se soudy nižších stupňů těmito platbami vůbec nezabývaly. Dovolatel nesouhlasil ani s vysvětlením obviněného I. R., že dostával plnění od obchodní společnosti C. A. za jeho služby výhradně mimo Českou republiku, neboť to neodpovídalo závěrům vyplývajícím z analýzy účtu obchodní společnosti C. A. vycházející z materiálů zajištěných švýcarskými orgány, ze kterých bylo patrno, že hlavními výdaji této obchodní společnosti byly půjčky a náklady na jiné konzultační služby.
80. Nejvyšší státní zástupce upozornil na četné nejasnosti v hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Konkrétně podle něj nebylo jasné, jaké závěry soudy nižších stupňů vyvodily, zda je hodnotily jako náklady obchodní společnosti C. A. a jak hodnotily, že řada smluvních vztahů byla uzavřena zástupci této společnosti, tedy obviněným P. K. a svědkyní J. L. s ostatními obviněnými, tedy M. D., jak hodnotil skutečnost, že obviněná J. Š. realizovala převody z této společnosti na Washington Intertrade a následně na zahraniční účty obviněných D. M. a K. B. Pokud šlo o hodnocení jednání obviněné J. Š., podle nejvyššího státního zástupce soud prvního stupně vycházel chybně z duality zahraniční osoby a její organizační složky a zabýval se pouze zpracováním faktur u českých subjektů a odhlížel od provedených důkazů. Nezohlednil tvrzení svědka J. V., který zpracovával za obchodní společnost C. A. většinu fakturací obchodní společnosti O. CH. a komunikoval výhradně s obviněnou J. Š., která měla přístup jak k účtům obviněného I. R., tak k účtu obchodní společnosti C. A. Bylo tedy zřejmé, že zde absentovaly jakékoliv provozní náklady vztahujících se k obchodnímu případu obchodních společností O. CH. a C. A., ale i dalším poradenským službám. Soud prvního stupně zde zejména na základě svědecké výpovědi J. L. dospěl k závěru, že faktury nebyly vystavovány v zahraničí, to znamená ve Švýcarsku a na Britských Panenských ostrovech, přitom bylo zřejmé, že tyto faktury vznikaly v obchodní společnosti P. a že je zpracovávala obviněná J. Š. Státní zástupce v této souvislosti navrhoval doplnit dokazování slyšením svědkyně L. V. v té době zaměstnankyně obchodní společnosti P., která komunikovala s J. K. a M. F. Konstatoval, že soud prvního stupně nezohlednil, že veškerou účetní evidenci vedla obviněná J. Š. a zcela rezignoval na hodnocení důkazů, proto výrok II. a III. napadeného rozsudku nemohl obstát. Vytkl, že soud nehodnotil fotografie z dovolené v Izraeli z roku 2010, které byly nalezeny v počítači obviněné J. Š., kterými obžaloba chtěla vyvrátit tvrzení, že se obvinění M. U. a J. Š. neznali.
81. Podle nejvyššího státního zástupce existovaly i konkrétní důkazy o jednání obviněných M. D. a K. B., zejména z výpovědí osob z řad zaměstnanců obchodní společnosti P. vyplynulo, že obviněný P. M. v procesu transferů plnil roli nikoli vedoucího zahraničního týmu ve spolupráci s obviněnou J. Š. a obviněnými M. D. a K. B. Soudy nižších stupňů nevyhodnotily angažmá obviněných P. K., M. D. a K. B. v obchodní společnosti C. A. Obviněná J. L. byla z mandátní smlouvy jako osoba jednající za obchodní společnost O. T. S. oprávněna provádět úkony za obchodní společnost C. A., na základě pokynů obviněných P. K., M. D. a K. B. Tato skutečnost byla soudem prvního stupně hodnocena pouze k e-mailu ze dne 1. 8. 2008 a výpovědi J. L. Odhlížel však od skutečnosti, že právním titulem pro zastoupení obchodní společnosti C. A. při podpisu smlouvy ze dne 1. 8. 2008 nebyla mandátní smlouva mezi obchodními společnostmi C. A. a O. T. S., nýbrž vztah obviněného D. M., resp. jeho advokátní kanceláře, s obchodní společností C. A. Soud také nezohlednil výpověď obviněného J. K. a jím doložených listin dokumentující pokyny k finančním transferům na účet obviněného I. R., které korespondují s výpověďmi O. B., P. E., M. F., M. V. a J. Soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil izolovaně od obsahu záznamu prostorového odposlechu z hotelu Ventana, z něhož by bylo možno dovozovat vztah obviněných D. M. a I. R. k majetkové podstatě obchodní společnosti C. A. v komparaci s faktickým postavením v této společnosti obviněného P. K., který se žádných zadokumentovaných jednání nezúčastnil. Soud také nezohlednil nahrazení D. M. v komunikaci s obviněným J. K. obviněnou K. B., která dávala pokyny k předmětným finančním transferům.
82. Nejvyšší státní zástupce dále namítl, že soud prvního stupně zcela rezignoval na vyhodnocení shora uvedené e-mailové komunikace ze dne 1. 8. 2008 z 8.04 hod. ve světle uzavření první z typově téměř shodných smluv D. M. Obviněný D. M. přeposlal na pokyn obviněného M. U. zaslaný e-mail se zapracovanými poznámkami do konceptu smlouvy mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. advokáta K. s prosbou o zapracování V. J. a v kopii pak obviněným K. B. a I. R. Předmětná smlouva pak byla ve stejný den podepsána korespondenčně. Z těchto skutečností bylo patrno, že se obviněný P. K. na zpracování návrhu smlouvy nepodílel a obviněný M. U. s ním ani o těchto věcech nijak nekomunikoval. Skutečnost, že se obviněný P. K. neúčastnil těchto jednání a smlouvu nijak nepřipravoval, potvrzovala i e-mailová komunikace zajištěná u R. L., založená ve spisu (č. l. 3827, 2843 a 3852), ze které vyplývalo, že při formulaci dalších smluv se vycházelo z prvotní smlouvy naformulované pod dozorem obviněného D. M. z roku 2008, přičemž v roce 2010 nebyla již předchozí smlouva k dispozici. Všechny tyto práce na smlouvě evidentně řídil obviněný D. M., který ještě téhož dne předmětnou smlouvu podepsal, což také soudy nižších stupňů nehodnotily.
83. Dovolatel dále zpochybnil hodnocení výpovědi obviněného D. M., neboť nebylo jasné, z jakého výslechu soud prvního stupně vycházel, když dospěl k závěru, že obviněný D. M. uvedl, že se s obviněným M. U. znal, věděl o tom, že mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. byl smluvní vztah s ohledem na to, že smlouvu mezi nimi v zastoupení podepisoval, a věděl i o tom, že poradenství se mělo týkat biopaliv a že komunikoval s advokátní kanceláří K. ohledně smlouvy v anglickém jazyce, což bylo asi v roce 2007. Obviněný pak ve své výpovědi dne 25. 11. 2008 vypovídal úplně jinak. Nebylo tedy jasné, z jakého důvodu soud prvního stupně nevyhodnotil původní výpověď obviněného ve světle jiných důkazů a v rozporu s pravidly hodnocení důkazů vycházel z vyjádření uvedených v rámci obhajoby, která se v průběhu celého trestního řízení měnila s ohledem na měnící se důkazní situaci. Odvolací soud konstatoval změnu obhajoby, ale nepromítl tento závěr do hodnocení závěrů skutkových.
84. K jednání obviněného J. K. soud prvního stupně pouze obecně uvedl, že tento obviněný zasvěceně referoval o skutečnostech, které mu jako finančnímu analytikovi nebyly známé. O jaké konkrétní skutečnosti šlo, soud prvního stupně neuvedl, proto tento závěr nemohl obstát před odvolacím soudem. Nesouhlasil ani s hodnocením výpovědí bývalých zaměstnanců obchodní společnosti P. soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že tito zaměstnanci vycházeli z informací, které jim sdělil obviněný J. K. V rozporu s touto výpovědí soud prvního stupně uzavřel, že svědek M. F. měl informaci o placení provizí obviněnému I. R. pouze od obviněného J. K., neboť v této souvislosti svědek M. F. zmínil také M. H., L. J. a obviněné P. M. a J. Š. Pokud měl soud prvního stupně pochybnosti o jeho výpovědi, měl povolat další svědky jím zmíněné (Š., G.), nebo vyhovět zamítnutému návrhu na slyšení L. V., která podle výpovědi svědka realizovala přímo převody peněz v obchodní společnosti P. Soud prvního stupně tento důkaz označil za nadbytečný. Soudy nižších stupňů se také nezabývaly tím, že obviněný J. K. stejně jako další vyslechnutí zaměstnanci obchodní společnosti P. (svědci O. B., P. E. a M. F.), působili na pozicích finančních analytiků a zpracovávaly komplexní přehledy o finančních transferech. O tom, že měl tento obviněný jasný přehled o finančních transferech, svědčily listinné důkazy zajištěné švýcarskými orgány. Soud prvního stupně však konstatoval, že tento obviněný měl pouze „pasivní“ přístup na účty obchodní společnosti C. A., také odvolací soud uvedl, že tento obviněný vycházel spíše ze svého pocitu, než z faktů, které by bylo možno ověřit, s čímž nelze souhlasit. Jeho výpověď potvrzovaly jednak materiály, které vydal na flash discích, jednak výpovědi svědků O. B., M. F. a P. E., kteří před ním dělali stejnou práci. Nelze souhlasit se závěrem, že o nich obviněný J. K. slyšel pouze zprostředkovaně nebo je zaslechl na chodbě. Věděl o nich svědek P. E. a paní H., což vypověděl svědek M. F. Navíc některé smlouvy byly podepsány fiktivními osobami jako M. G., B. a G. O skutečnosti, že smlouvy byly podepisovány fiktivními osobami, se svědek M. F. dozvěděl na kuřácké pauze, když se o tom bavila A. Š. a obviněná J. Š. Do tabulek měl zapisovat údaje sdělované především P. E. a obviněným P. M. Tyto tabulky byly vedeny v počítači a některé přenášeny do tzv. tajného počítače, který nebyl připojen k síti a byl v trezoru u obviněného P. M. Pokud by obviněná J. Š. spravovala pouze české společnosti, tak by o tom nic nevěděla a nechodili by se jí zaměstnanci ptát, ani by nevěděla, že smlouvy byly podepsané fiktivními „zahraničními“ jmény. Hovor a záznam z hotelu Ventana obsahoval „žádost, aby to dělala Š.“. Kdyby tedy byla pouhou účetní českých společností, nebyla by v orgánech některých zahraničních obchodních společností. Soud prvního stupně však tyto výpovědi bagatelizoval v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 230 až 231), že se jednalo pouze o zprostředkované informace, což nebyla pravda. Jako příklad uvedl část obsahu výpovědi svědka M. F., že převody peněz prováděl J. K., který mu také sdělil, že se jednalo o poplatek obchodní společnosti O. CH. za možnost dodávat pohonné hmoty do DPP a DP Ostrava s tím, že obchodní společnost O. CH. platila obchodní společnosti C. A. na základě poradenství, protože banka vyžadovala smlouvy tohoto typu, aby byl převod peněz umožněn. O skutečnosti, že smlouvy o poradenství byly fiktivní, věděli všichni ve společnosti, resp. věděli to finanční analytici, navíc některé dokumenty byly podepsány fiktivními osobami jako M. G., B. a G. V souladu s dalšími již zmíněnými důkazy se tím dokreslovala snaha zastřít pravý původ finančních prostředků a roztříštit subjektivní stránku daných jednání.
85. Skutečnost, že si obviněný P. K. nevyplácel odměnu, resp. podíl na obrovském zisku obchodní společnosti C. A., byla opět soudem prvního stupně hodnocena nesprávně, bez ohledu na zjištění vyplývající z účtu uvedené obchodní společnosti. Naopak z účtu této obchodní společnosti vyplynulo, že obviněnému poskytovala půjčku, tedy peněžní prostředky, které musel následně i s úrokem vrátit a že tyto prostředky nevrátil a policejnímu orgánu se podařilo zdokumentovat, že nebyl movitý a splácel na jím vlastněné nemovitosti hypoteční úvěry. Také výpověď svědka O. B., že z účtu společnosti odcházely finanční prostředky na účet obviněného I. R. na základě smlouvy o zprostředkování, přičemž banka by nelegální převod neprovedla, byla hodnocena izolovaně. Z e-mailové komunikace svědkyně J. L. a z jejích pokynů jasně vyplynulo, že měla za úkol se znalostí věci snižovat riziko neprovedení plateb pro podezření z praní špinavých peněz. Za tímto účelem byly koncipovány smlouvy a výše převodů a odpovídají tomu i tvrzení obviněného J. K.
86. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani s hodnocením plnění obviněnému I. R., když soud prvního stupně vůbec nezohlednil jeho angažmá v den podpisu smlouvy, ani tzv. odsouhlasený výpočet, záznam z odposlechu v hotelu Ventana či materiály zajištěné švýcarskými orgány. Naopak ve shrnujícím e-mailu, který korespondoval s výpisem z účtu obchodní společnosti C. A., bylo jasně podáno, že obviněnému I. R. byly vypláceny paušály sjednané ve smlouvě mezi obchodní společností C. A. a I. R. a nikoliv provize z realizovaných projektů.
87. Odvolací soud nesprávně aproboval závěry soudu prvního stupně týkající se obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K. Konstatoval, že státní zástupce snesl před soudem prvního stupně na podporu svých argumentů velké množství důkazů, z nichž důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti těmito obviněnými, jak bylo popsáno v obžalobě, mohlo vyplývat. Odvolací soud se však neztotožnil s jeho námitkami uvedenými v jeho odvolání. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné a v rozporu s požadavky na něj kladenými v §125 a §134 odst. 2 tr. ř. Vytkl také zamítnutí vyčkání na auditorský spis a zamítnutí výslechu svědkyně L. V. Tyto důkazy považoval za tzv. opomenuté důkazy. Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn již soudem prvního stupně tím, že se vůbec nezabýval navrhovanými důkazy a nehodnotil je podle zásad trestního řízení. Uvedená procesní vada měla vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. Soudy nižších stupňů zcela opomenuly zahrnout výše označené důkazy do svých úvah, ačkoliv pro meritorní rozhodnutí měly tyto důkazy zásadní význam.
88. Na závěr nejvyšší státní zástupce shrnul, že již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném posouzení skutku a bylo zatíženo vadou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud šlo o zproštění obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K. podle §226 písm. b) tr. ř. Odvolací soud, pokud odvolání státního zástupce důvodně podané v neprospěch obviněných, neakceptoval, své rozhodnutí zatížil též vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
89. Ze všech uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K. proti rozsudku soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém směřovalo proti výrokům o zproštění obžaloby obviněných D. M., K. B., J. Š. podle §226 písm. c) tr. ř. a obviněných K. B., J. Š. a J. K. podle §226 písm. b) tr. ř. a dále zrušil též rozsudek soudu prvního stupně v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněných D. M., K. B., J. Š. podle §226 písm. c) tr. ř. a obviněných K. B., J. Š. a J. K. podle §226 písm. b) tr. ř., jakož i zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Vyjádření k dovoláním
90. K podaným dovoláním nejvyššího státního zástupce se vyjádřili jednotliví obvinění prostřednictví svých obhájců.
91. Obviněný K. J. setrval na svých námitkách uvedených v dovolání a k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že nelze akceptovat jeho argumentaci týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Odmítl tuto námitku s odkazem na odůvodnění odvolacího soudu (v bodě 132.), který se touto námitkou již zabýval a konstatoval, že nebylo zjištěno, že by si obvinění cizí svěřené prostředky přisvojili, a tedy sami sebe nebo někoho jiného obohatili. Odvolací soud také uvedl, že u nich nebyl prokázán úmysl. Obviněný je proto přesvědčen, že z důkazů provedených v řízení jednoznačně vyplynulo, že k poskytování poradenství došlo a že obvinění M. U. a K. J. očekávali, že toto poradenství bude mít ekonomický přínos pro obchodní společnost O. CH.. Za tohoto stavu nelze v žádném případě dospět k závěru, že by úmyslem obviněných bylo obohatit sebe či obchodní společnost C. A. Nelze ani připustit, že by se obviněný dopustil zločinu zpronevěry. Soudy pouze konstatovaly, že obsah poradenství nebyl prokázán, tak usoudily, že dané poradenství bylo fiktivní. Nebyl-li skutečný obsah poradenství podle názoru soudu prokázán, byť nebylo pochyb o tom, že poradenství probíhalo, pak nelze tvrdit, že bylo fiktivní a zároveň nelze dospět k závěru, že by došlo k obohacení obchodní společnosti C. A. Odmítl také závěr, že bylo úmyslem obviněných způsobit škodu, resp. obohatit sebe či jiného na úkor této obchodní společnosti. V daném případě nedošlo ani ke vzniku škody a samotná poškozená obchodní společnost se nepřipojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, proto nemohli obvinění naplnit skutkovou podstatu zločinu zpronevěry.
92. Obviněný P. K. setrval na námitkách uvedených v dovolání a k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že nelze akceptovat jeho argumentaci týkající se nesprávné právní kvalifikace a údajného zločinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Předně upozornil, že soud prvního stupně byl při rozhodování o vině a trestu vázán skutkem v rozsahu, v jakém byl popsán státním zástupcem v obžalobě. Ta byla koncipována tak, že došlo k poškození obchodní společnosti O. CH., z jejíhož majetku byly vyvedeny finanční prostředky a takto získané prostředky byly dále převedeny k osobě konečného příjemce obviněného I. R. Žádné vazby mezi obviněným I. R. a obchodní společností O. CH. nebyly prokázány. Nebylo ani prokázáno, že by prostředky zaplacené obchodní společností O. CH. společnosti C. A. byly přeposílány obviněnému I. R. Obviněný odmítl tuto námitku s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na str. 246 až 247), který se touto námitkou zabýval a konstatoval, proč nebylo možné kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin zpronevěry ve smyslu §206 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by se na úkor obchodní společnosti O. CH. obohatili její zakladatelé a členové statutárních orgánů. Závěrem uvedl, že bylo zjevné, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu zpronevěry neexistovala opora v provedených důkazech.
93. Obviněný dále učinil repliku k vyjádření nejvyššího státního zástupce, ohradil se proti výtce, že jeho dovolání nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pouze zpochybňovalo skutková zjištění soudů. Toto tvrzení bylo podle obviněného v rozporu s obsahem jeho dovolání. Zopakoval, že v něm odkazoval na skutečnost, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z čehož plyne i nesprávné posouzení skutku a dále, že některé důkazní prostředky byly opomenuty a dezinpretovány. Konstatoval, že nejvyšší státní zástupce se tedy mýlil, pokud se domníval, že odsouzený pouze rozporoval skutková zjištění soudů. Pokud však skutková zjištění a z nich plynoucí právní kvalifikace odporovala provedeným důkazním prostředkům, pak šlo o řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný proto setrval na svých námitkách a ve svém návrhu uvedeném v podaném dovolání.
94. Obviněný R. K. uvedl, že odvolání státního zástupce bylo odvolacím soudem správně zamítnuto jako nedůvodné. Bylo nepřípadné vytýkat soudům nižších stupňů nesprávnou právní kvalifikaci pod bodem I. výroku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, pokud pro něj trestní stíhání nebylo zahájeno a přípravné řízení vedeno. Sám státní zástupce skutek kvalifikoval a po celé přípravné řízení držel jako porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. K překvalifikování téhož skutku na zpronevěru došlo nečekaně až při podání obžaloby a podle jeho názoru nesprávně a ukvapeně, neboť výsledky přípravného řízení takovou odlišnou kvalifikaci skutků neodůvodňovaly, což se následně potvrdilo i v hlavním líčení. Soudy nižších stupňů se podle jeho přesvědčení velmi dobře vypořádaly s podílem jednotlivých osob a rozdělením jejich rolí. On sám se na poskytovaném poradenství nepodílel, nečerpal ho, to bylo plně v působnosti obviněného M. U. On měl pouze na starosti výrobu nikoliv poradenskou činnost. Jeho podíl na trestném jednání v nedbalostní formě zavinění byl prokázán listinnými důkazy a dále výpověďmi minimálně 13 svědků. Obviněný považoval uložený trest soudem prvního stupně za dostatečně výchovný a pro něj byl tento trest připomenutím, že musí věnovat více pozornosti a opatrnosti při podepisování obchodních listin. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné ve smyslu §265j tr. ř. Současně sdělil, že souhlasí s projednání věci v neveřejném zasedání.
95. Obviněná J. Š. ve svém vyjádření připomněla, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy či úpravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, zásah do skutkových zjištění bylo možné připustit jen tehdy, pokud by existoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle obviněné však taková situace v dané věci nenastala, proto bylo třeba vycházet ze zjištěného skutkového stavu, ze kterého bylo zřejmé, že žádný ze skutků označených v žalobním návrhu nebyl trestným činem. Dovolání nejvyššího státního zástupce směřovalo proti všem spoluobviněným a nebylo z něj jasné, který z tzv. opomenutých důkazů nebo nesprávně hodnocených důkazů se měl týkat právě jí a měl mít za následek odlišný právní závěr ohledně jejího jednání. Konstatovala, že námitky nejvyššího státního zástupce cílily naprosto nesprávně do oblasti skutkových zjištění, nelze tedy k nim v rámci dovolacího řízení přihlížet. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí.
96. Obviněný J. K. se vyjádřil k oběma podáním označeným jako dovolání nejvyššího státního zástupce. Podle obviněného rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jsou zatížena extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a uskutečněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Došlo také k porušení práva na spravedlivý proces. V další části se věnoval konkrétním příkladům extrémního nesouladu. Uvedl, že soud prvního stupně správně konstatoval, že poradenství poskytované obchodní společností C. A., tedy obviněným P. K. ve prospěch obchodní společnosti O. CH. bylo fiktivní a fakticky neprobíhalo, avšak nesprávně hodnotil výpověď obviněného J. K., ve které uvedl, že obchodní společnost C. A. byla jen prázdnou schránkou, bez reálných zaměstnanců a faktické služby neposkytovala. Tento obviněný dále vypověděl, že obchodní společnost C. A. primárně sloužila k přeposílání peněz mezi jednotlivé benefiční vlastníky skupin zahraničních obchodních společností. Těmito benefičními vlastníky byly obvinění I. R., D. M. společně s obviněnou K. B., svědek M. D. a společně M. Č. a J. D. Soud prvního stupně v tomto případě dospěl k závěru, že se jednalo pouze o jeho domněnky přesto, že shodně vypovídali i další svědci jako např. P. E., O. B. a další bývalí zaměstnanci obchodní společnosti P. Soud prvního stupně však nesprávně dospěl k závěru, že tito svědci, zaměstnanci obchodní společnosti P., vycházeli pouze z informací, které jim předtím sdělil obviněný J. K. na základě svých domněnek a že neodpovídaly provedenému dokazování. Bylo přitom evidentní, že obviněný J. K. neměl a nemohl mít žádný vliv na svědky J. K., J. V., O. B., J. a další. Také nesouhlasil se závěrem, že on sám nemohl znát faktické fungování obchodní společnost C. A. Z důkazů, z provedených výpisů z účtů obchodní společnosti C. A. vyplynulo, že tato obchodní společnost měla obrovské příjmy za poradenství, ale proti těmto příjmům neměla vůbec žádné reálné náklady a šlo o tzv. prázdnou schránku.
97. Soud prvního stupně také nesprávně odmítl data vydaná obviněným, protože obviněný J. K. sám diskvalifikoval kvalitu jím vydaných informací, když uvedl, že do nich zasahoval a sumarizoval je z důvodu, aby se v nich vyznal, čímž sám důkaz znehodnotil. V této souvislosti uvedl, že v případě jejich sumarizace či zásahu, je vždy označil tak, aby bylo zřejmé, že šlo o původní data nebo jím provedenou sumarizaci, proto pro soud bylo jednoduché odlišit původní data od sumarizovaných dat. Soud prvního stupně se však těmito daty nezabýval. Tato data si stáhl u svého zaměstnavatele v obchodní společnosti P. a měl je uložena na 2 flashdiscích, které na základě výzvy vydal Policii České republiky a ta z nich vytvořila bitové kopie dat na flashdisky a vydané flashdisky obviněnému vrátila. Obviněný poté data z flashdisků přesunul na počítač, dále na externí disk a nakonec je vypálil na DVD a uložil je u svého obhájce a data z původního flashdisku byly smazány. Obviněný poté na výzvu soudu vydal data z výše uvedených DVD, když se později ukázalo, že se jednalo o data shodná s daty z původních flashdisků. Tato data odpovídala i dokumentům zajištěným prostřednictvím právní pomoci ze Švýcarska. Vytkl, že tuto skutečnost soud pro prvního stupně zcela pominul a vydaným datům nevěnoval pozornost. Rozpor shledal i v tom, že jím vydaná data korespondovala s dokumenty vydanými ve spolupráci se švýcarskými orgány, avšak soud zpochybnil informační kvalitu dat jím vydaných. Pokud šlo o přehledy pohybů finančních prostředků na účtu obchodní společnosti C. A., které vydal, ty se shodovaly s přehledy pohybů finančních prostředků na účtu obchodní společnosti C. A., které byly zajištěny švýcarskými orgány. Z toho je podle jeho přesvědčení zřejmé, že sám obviněný J. K. měl přehled o finančních tocích obchodní společnosti C. A. a že jím vydaná data minimálně v tomto rozsahu odpovídala skutečnosti.
98. Dále k závěru soudu prvního stupně, že nebylo neprokázáno, kdo vystavoval faktury v zahraničním systému za obchodní společnost C. A., uvedl, že faktury sám tiskl a opatřoval razítky zahraničních společností, která byla umístěna v sejfu zahraničního oddělení. Následně faktury odnášel obviněné J. Š., která je podepisovala smyšlenými jmény a v případě obchodní společnosti C. A. používala jméno M. G. a u jiných zahraničních společností to byla jiná smyšlená jména. Také svědek M. F. ve své výpovědi v hlavním líčení uvedl, že konkrétně obvinění P. M. a J. Š. mluvili o tom, že obviněná J. Š. tyto faktury takto podepisovala a že se to dozvěděl při kuřácké pauze, když se obviněná J. Š. bavila s další zaměstnankyní obchodní společnosti P. A. Š., „jaké jméno si dále vymyslí, protože to byly pouze barevná jména a měla by vymýšlet nějaká zajímavější“. Výpověď obviněné J. Š. v hlavním líčení, že faktury obchodní společnost C. A. pro obchodní společnost O. CH. dostávala buď přímo od P. K. nebo od jeho asistentky, byla v přímém rozporu s výpovědí obviněného P. K., který tvrdil, že s fakturací neměl nic společného a že případné faktury přebíral naopak právě v obchodní společnosti P., kam měly přijít z Britských Panenských ostrovů. Výpověď obviněné J. Š. byla také v rozporu s výpovědí J. L., která uvedla, že faktury byly vystavovány v Praze. Konstatoval, že verze obviněného P. K. ohledně vystavování faktur, na kterou odkazoval i obviněný D. M., se absolutně vylučovala s verzí svědkyně J. L. a z toho bylo zřejmé, že výpověď obviněného P. K. byla zcela účelová, neboť z provedených důkazů vyplynulo, že faktury obchodní společnosti C. A. byly vystavovány v Praze a podepisovala je obviněná J. Š.. Proto závěry soudu prvního stupně ohledně vystavování faktur obchodní společností C. A. byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
99. Nesouhlasil ani se závěrem, že jako běžný analytik nemohl mít přehled o obchodních vztazích obchodních společností, zejména obchodní společnosti C. A. V této souvislosti uvedl, že v systému zahraničních společností, včetně obchodní společnosti C. A., se primárně převáděly finanční prostředky na základě pokynů obviněných D. M. a K. B. a bylo běžné, že se dokumentace, tj. právní důvod k těmto převodům, tedy smlouvy, dodělávaly až ex post . Bylo právě náplní jeho práce zajišťovat právní tituly (tedy „obchodní vztahy“), na základě kterých docházelo k převodům peněz. Nesprávný a provedeným důkazům neodpovídající byl i závěr, že transakce musela být vždy legální, pokud banka provedla bankovní převod nebo pokud existovala smlouva mezi odesílatelem a příjemcem peněz. K legalizaci výnosů z trestné činnosti dochází často právě prostřednictvím bankovních převodů, které jsou případně podloženy typicky smlouvou o půjčce nebo o poradenství. Nesprávné a neodpovídající provedeným důkazům byly také závěry soudu prvního stupně ohledně pozice svědkyně J. L., že byla faktickou ředitelkou obchodní společnosti C. A., neboť tato svědkyně pouze na základě pokynů z obchodní společnosti P. zadávala bankovní příkazy a zadávala listiny. Její výpověď byla dále podporována i výpověďmi dalších zaměstnanců obchodní společnosti P. a provedenými e-maily. Upozornil, že soud prvního stupně také nijak nehodnotil výpověď obviněných K. B. a P. M. ve vztahu k působení obviněného J. K. v obchodní společnosti P. Závěrem zopakoval, že z výše uvedeného bylo zřejmé, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zatížena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že tento rozpor zakládá také porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný dal také souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
100. Obviněný D. M. nesouhlasil s projednání věci v neveřejném zasedání a písemné vyjádření k dovolání neučinil.
101. Obviněná K. B. nedala souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání a písemné vyjádření k dovolání neučinila.
102. K podaným dovoláním obviněných M. U., K. J. a P. K. se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
103. Státní zástupce předně odkázal na stanovisko nejvyššího státního zástupce v jím podaném dovolání. Proto ani on, byť z jiných důvodů, nesouhlasil s právní kvalifikací skutku jako zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, popř. pomoci k němu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a trval na tom, že skutek měl být posouzen jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, popř. pomoc k němu. Úmyslné jednání obviněných totiž směřovalo nejenom ke způsobení škody na cizím majetku, ale též k obohacení jiného, a to obchodní společnosti C. A. Ustanovení §220 tr. zákoníku je subsidiární k ustanovení §206 tr. zákoníku. Pokud by ani dovolací soud neshledal, že skutek naplňuje všechny znaky zločinu zpronevěry nebo účastenství na něm, pak znaky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku skutek vykazoval podle jeho názoru zcela nepochybně.
104. Poté se státní zástupce vyjádřil k námitkám jednotlivých dovolatelů. K dovolání obviněného M. U. uvedl, že značná část jeho námitek směřovala do oblasti skutkových zjištění a do procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídala. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se nacházejí námitky, kterými podatel vytýkal údajné procesní vady přípravného řízení a tvrdil, že ve věci vůbec neměla být podána obžaloba. Skutkového charakteru byla též řada námitek týkající se jednotlivých právních kvalifikací.
105. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku jsou to všechny námitky, ve kterých dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů odmítl zásadní skutkové zjištění obsažené v tzv. skutkové větě, podle kterého k žádnému plnění na základě poradenských smluv nedocházelo a podle kterých obviněný M. U. od počátku věděl, že k žádnému plnění ve smyslu uvedených smluv nebude docházet. Za bezpředmětnou považoval argumentaci dovolatele, pokud z některých formulací obsažených v odůvodnění rozhodnutí dovozoval, že k poskytování nějakých poradenských služeb s nezjištěným obsahem docházet mohlo. Podle zjištění uvedených ve skutkové větě mělo poradenství směřovat k uzavření kontraktu s vhodným subjektem na dodávku ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Z plnění získaného prodejem tohoto produktu byly také vypláceny provize. Je tudíž bez významu, že snad společnost C. A., zřejmě prostřednictvím spoluobviněného P. K., měla poskytovat nějaké jiné rady nesouvisející s těmito konkrétními obchody.
106. Pokud šlo o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, pak i zde dovolatel opakoval irelevantní námitky, podle kterých poradenské služby dovolatele byly reálně poskytovány. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani obecné námitky dovolatele, že státní zástupce nepředložil jediný důkaz o naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Z námitek dovolatele nevyplývá ani existence tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a soudy nižších stupňů učiněnými skutkovými zjištěními. Za zcela bezpředmětnou považoval tu část námitek, ve které dovolatel odkazoval na obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
107. K dalším námitkám, které lze s jistou dávkou tolerance pod deklarovaný důvod podřadit, uvedl, že pokud se týká trestného činu porušení povinností při správě cizího majetku podle §221 odst. 1, 3 tr. zákoníku, námitkám týkajícím se nedostatečného vymezení jednání, kterým dovolatel porušil povinnost spravovat nebo opatrovat cizí majetek, že odkaz na ustanovení §194 odst. 5 obch. zákoníku považuji v kontextu s dalším v rozhodnutích konkrétně vymezeným jednáním obviněného za dostačující. Dalšími námitkami dovolatel pouze znovu prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které poradenské služby obchodní společnosti C. A. byly reálné a pro obchodní společnost O. CH. potřebné. Za nedůvodné označil též námitky, podle kterých majetek obchodní společnosti O. CH. ve vztahu k dovolateli nebyl cizím majetkem, neboť majetek společnosti O. CH. nepochybně byl pro obviněného majetkem cizím, a to bez ohledu na to, jaké množství jejich akcií vlastnil. Dovolatel tedy touto částí námitek fakticky nevytýká nesprávné právní posouzení skutku, ale domáhá se zásadní změny rozhodovací praxe českých soudů.
108. Státní zástupce označil za bezpředmětné námitky týkající se existence škody. Škodu představoval objem finančních prostředků vyvedených z majetku obchodní společnosti O. CH. ve formě plateb za neposkytnuté poradenské služby.
109. Ve vztahu ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonanému, dílem nedokonanému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné námitky, podle kterých jednání dovolatele směřovalo pouze k navýšení daňové ztráty. Podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě se obvinění uvedeného zločinu dopustili třemi útoky. Námitky dovolatele se tedy týkaly pouze třetího útoku. Minimálně druhým útokem při tom byl spáchán dokonaný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce byl dokonán i první útok, který soudy nižších stupňů posoudily jako pokus trestného činu podle §240 tr. zákoníku proto, že daň byla doměřena a obchodní společnost ji zaplatila. Dodatečné zaplacení daně na základě výsledků daňové kontroly se značným časovým odstupem od termínu splatnosti daně je totiž podle jeho názoru na místě posuzovat obdobně jako dodatečnou náhradu škody. Pochybnosti vzbuzuje pouze třetí útok, který měl vést pouze ke zvýšení daňové ztráty, když žádný skutečný ani zamýšlený daňový únik není v tzv. skutkových větách vyčíslen. Úvahy soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí (str. 250), kde odůvodnil trestnost uvedeného jednání v podstatě pouze tím, že daňové předpisy sankcionují i neoprávněné navýšení daňové ztráty, to považoval státní zástupce za nepřiléhavé. Znakem trestného činu podle §240 tr. zákoníku je zkrácení daně, nikoli pouze uvedení nepravdivých údajů v daňovém přiznání. Jednání směřující k ovlivnění výše daňové povinnosti, která objektivně nevznikla, lze nicméně považovat za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, byť se jedná o tzv. pokus nezpůsobilý. Především je pak nutno uvést, že i kdyby jednání spočívající v neoprávněném snížení daňové ztráty bylo považováno za trestněprávně irelevantní, resp. nebylo do popisu skutku vůbec pojato, nemělo by to z hlediska právní kvalifikace skutku žádný význam vzhledem k nepochybnému zkrácení daňové povinnosti za roky 2009 a 2010.
110. Důvodné nebyly ani námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. O odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o celku. Shledá-li odvolání ohledně některého výroku důvodným, nerozhoduje již o jeho zamítnutí ve vztahu k ostatním výrokům. Jestliže odvolací soud vzhledem k legislativní změně nastalé v mezidobí a týkající se typů věznic (zákon č. 58/2017 Sb.) zrušil výrok o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a nově rozhodl o zařazení obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, činil tak i na podkladě odvolání obviněného, když nešlo o zhoršení jeho postavení. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 939/2018). Za této situace již nebylo na místě, aby odvolací soud ohledně dalších výroků rozhodoval o zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř. ve vztahu k dalším výrokům.
111. K námitkám obviněného K. J. uvedl, že rovněž tento dovolatel uplatňoval v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řadu námitek, které neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Šlo především o námitky, kterými jak ve vztahu k výroku o vině zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tak ve vztahu k výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, na základě vlastního hodnocení důkazů zpochybňoval zjištění o fiktivnosti poradenských služeb a faktur za tyto služby vystavených. V tomto směru v celém rozsahu odkázal na to, co bylo uvedeno shora k obdobným námitkám obviněného M. U. Dodal, že ani z námitek tohoto dovolatele nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, když i obviněný se domáhal pouze „přehodnocení“ provedených důkazů.
112. Primárně skutkového charakteru byly též námitky týkající se subjektivní stránky zločinu podle §221 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť jsou založeny na (skutkové) polemice o míře informovanosti dovolatele o podstatě věci a na opakovaných poukazech na procesní, nikoli hmotněprávní zásadu in dubio pro reo . V tomto směru je třeba vycházet ze skutkového zjištění uvedeného v tzv. skutkové větě, podle kterého obvinění od počátku věděli, že k žádnému plnění ve smyslu poradenských smluv nebude docházet. Bezpředmětné jsou proto i v této souvislosti uvedené výklady o nemožnosti použití právní kvalifikace nedbalostního přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §221 tr. zákoníku. Poznamenal, že do jisté míry oprávněně dovolatel poukázal na skutečnost, že při obdobné skutkové situaci bylo u spoluobviněného R. K. shledáno pouze nedbalostní zavinění. K tomu jen podotkl, že nesprávnost posouzení subjektivní stránky činu u obviněného R. K. byla vytýkána též ve výše zmíněném dovolání nejvyššího státního zástupce. Z hlediska existence úmyslného zavinění na straně obviněného K. J. je ovšem irelevantní nesprávné posouzení subjektivní stránky trestného činu u jiného obviněného.
113. Zcela mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu se nacházela též procesní námitka týkající se porušení dvojinstančnosti řízení. Rozsudek soudu prvního stupně byl napaden též odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného K. J., které výslovně směřovalo i proti výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Za této procesní situace nic nebránilo odvolacímu soudu rozhodnout o trestu. Připomněl, že zákaz obsažený v ustanovení §259 odst. 5 tr. ř. dopadá pouze na případy, kdy byl obviněný soudem prvního stupně zproštěn obžaloby, nikoli na případy, kdy soud prvního stupně uznal obviněného vinným, avšak upustil od uložení souhrnného trestu.
114. Pod deklarovaný dovolací důvod bylo možno formálně podřadit námitku, že popis skutku kvalifikovaného podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku neobsahoval konkrétní popis jednání, kterým by měl dovolatel porušit povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, že majetek obchodní společnosti O. CH. ve vztahu k dovolateli nebyl majetkem cizím, a námitku, že obchodní společnosti O. CH. nevznikla žádná škoda. V tomto směru znovu odkázal na to, co bylo uvedeno shora k obdobným námitkám obviněného M. U. Na výše uvedené stanovisko ke shodné námitce obviněného M. U. odkázal též ve vztahu k námitce, že jednání spočívající v navýšení daňové ztráty nelze podřadit pod ustanovení §240 tr. zákoníku.
115. Pokud šlo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak ani zde nelze námitky obviněného považovat za důvodné. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného změnil pouze ve výroku o trestu, neboť soud prvního stupně původně podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem ke skutečnosti, že ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 51/2013 byl obviněnému K. J. za jinou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let. Odvolací soud však rozhodoval za situace, kdy odsuzující rozhodnutí ve věci Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 51/2013, byla na podkladě podaného dovolání zrušena a obviněný byl v novém řízení podle §226 písm. b) tr. ř. pravomocně obžaloby zproštěn. Odvolací soud proto nově uložil obviněnému K. J. podle §43 odst. 2 tr. ř. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a též trest zákazu činnosti. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 46 T 6/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 4 To 23/2017. Těmito rozhodnutími byl původně obviněnému K. J. uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Změnou výroku tedy nedošlo ke zhoršení postavení obviněného. Zde bylo totiž nutné zohlednit, že upuštěním od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku se konstatuje, že trest uložený dřívějším rozsudkem, jímž byla odsouzena část sbíhající se trestné činnosti, je dostatečný i pro tu jinou část sbíhající se trestné činnosti, která byla projednána a o níž bylo rozhodnuto dodatečně dalším odsuzujícím rozsudkem, jímž by jinak byl ukládán souhrnný trest za celou trestnou činnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 855/2018). Soud prvního stupně dovodil, že dostačujícím je pro obviněného trest odnětí svobody ve výměře 6 let, vztahující se i na nyní projednávanou trestnou činnost, a proto odvolací soud, pokud obviněnému uložil souhrnný trest (zejména) odnětí svobody ve výměře 3 let, postupoval ve prospěch obviněného, a to i z podnětu jeho odvolání.
116. K námitkám obviněného P. K. státní zástupce konstatoval, že ačkoli tento dovolatel deklaroval svoji znalost rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., značná část jeho dovolacích námitek tomuto dovolacímu důvodu neodpovídala. Šlo zejména o všechny námitky, kterými dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů zpochybňoval skutková zjištění týkající se jak jeho samotného, tak hlavních pachatelů M. U. a K. J., a to jednak v obecné rovině, jednak ve vztahu k jednotlivým skutkovým zjištěním, popř. ve vztahu k hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí. Bezpředmětné byly i s touto skutkovou polemikou související opakované odkazy dovolatele na procesní (a nikoli hmotněprávní) zásady presumpce neviny a in dubio pro reo . Část těchto námitek navíc směřovala pouze proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již vzhledem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Pokud dovolatel zpochybňoval existenci subjektivní stránky trestného činu jak u sebe, tak i u hlavních pachatelů, pak tyto námitky vycházely primárně z námitek skutkových. O tom ostatně svědčily i použité formulace, podle kterých se závěr o existenci subjektivní stránky vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., je v rozporu se zásadou in dubio pro reo apod. Dodal, že ani z námitek tohoto dovolatele nevyplývala existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy nižších stupňů učiněnými skutkovými zjištěními, ani tyto námitky svým obsahem nevybočují z rámce běžných skutkových námitek, kterými se obviněný domáhal jiného způsobu hodnocení provedených důkazů. Pokud dovolatel poukazoval na údajný extrémní rozpor mezi obsahem tzv. skutkové věty, podle které obchodní společnost O. CH. na základě poradenských smluv žádné plnění neobdržela, a odůvodněním soudních rozhodnutí, podle kterých společnost „něco“ obdržela, odkázal na to, co již bylo uvedeno shora k obdobným námitkám obviněného M. U. Skutkové námitky obviněného P. K. proto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídaly ani námitky týkající se výroku o trestu.
117. Pod deklarovaný dovolací důvod lze formálně podřadit námitky, podle kterých ve skutkové větě nebyly náležitě vymezeny znaky hlavního trestného činu ani znaky pomoci směřující k jeho spáchání. Je skutečností, že ve skutkové větě nebylo výslovně citováno ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, ze kterého obviněným M. U. a K. J. vyplývala povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře. Na citované ustanovení bylo odkázáno až v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Tato skutečnost souvisí s tím, že popis skutku fakticky odpovídá zločinu zpronevěry, když vyvádění finančních prostředků ve prospěch obchodní společnosti C. A. docházelo nejen ke vzniku škody, ale současně i k obohacení této obchodní společnosti. Pokud by se však dovolací soud neztotožnil s právní kvalifikací skutku podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, které se ve svém dovolání domáhá nejvyšší státní zástupce, pak uvedený nedostatek skutkové věty nepovažoval státní zástupce za natolik zásadní, aby byl důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Podstatné je, že ve skutkové větě je vymezeno konkrétní jednání hlavních pachatelů, které porušení citovaného zákonného ustanovení zakládá. Pokud se týká samotného dovolatele, pak ve skutkové větě jsou dostatečně vymezeny jak objektivní, tak subjektivní znaky účastenství ve formě pomoci. Je zde vymezeno jednak jednání dovolatele, kterým přispěl ke spáchání trestného činu a které spočívalo v podpisu předmětných smluv, tak i úmysl dovolatele přispět ke spáchání konkrétního trestného činu. Konkrétně je zde uvedeno, že dovolatel věděl, že k žádnému plnění ve smyslu této smlouvy nedojde a že smlouva bude sloužit k odčerpání části majetku obchodní společnosti O. CH. ve prospěch obchodní společnosti C. A. Námitky dovolatele v tomto směru vzbuzují dojem, že se s obsahem tzv. skutkové věty náležitě neseznámil.
118. Dále státní zástupce uvedl, že příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a trestnou činností hlavních pachatelů byla evidentní. Pokud by obviněný P. K. předmětné smlouvy za obchodní společnost C. A. nepodepsal, nemohli by obvinění M. U. a K. J. na jejich podkladě vyvádět finanční prostředky z obchodní společnosti O. CH. Jednání obviněného P. K. mělo pro spáchání trestného činu zásadní význam, neboť bez jeho součinnosti by hlavní pachatelé nemohli trestnou činnost vůbec spáchat. Jednání obviněného P. K. dokonce podle názoru státního zástupce neslo určité rysy spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Takovéto právní kvalifikaci ovšem bránila skutečnost, že tento obviněný nesplňuje náležitosti speciálního subjektu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku ani trestného činu zpronevěry.
119. Pokud dovolatel opřel své dovolání též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., učinil tak podle státního zástupce nepřiléhavě, neboť rozsudek odvolacího soudu žádný výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného P. K. neobsahoval. V případě dovolatele byla procesní situace stejná jako v případě obviněného M. U., takže odvolací soud o zamítnutí dovolatelova odvolání samostatným výrokem nerozhodoval. Nebyly tudíž splněny procesní předpoklady k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
120. Státní zástupce ze všech shora uvedených důvodů uzavřel, že dovolací námitky obviněných zčásti neodpovídaly formálně deklarovaným dovolacím důvodům, zčásti se jednalo o námitky zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. U., K. J. a P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
121. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
122. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
123. Obvinění M. U. a K. J. uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a obviněný P. K. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) (v jeho druhé alternativě) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
124. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
125. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
126. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
127. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že v případě námitek, které dovolatelé uplatnili již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly, platí, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, že dovolací soud zpravidla odmítne takové dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Na odůvodnění těchto rozhodnutí je pak možno dovolacím soudem odkázat (k tomu srov. též dále).
128. Dále je třeba obecně upozornit, že dovolací soud se nezabývá těmi námitkami, které obvinění neuvedli přímo v textu svých včas a řádně podaných dovoláních, ale jsou obsaženy jen v dalších jejich podáních adresovaných orgánům činným v trestním řízení a v dovolání na ně obvinění jen odkážou, jako to činil například obviněný M. U., když namítl nezákonnost průběhu přípravného řízení s odkazem na své odvolání. Tuto námitku již uplatnil ve svém odvolání a odvolací soud se jí zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 34, bod 49. až 50. odůvodnění jeho rozsudku), když konstatoval, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku nezjistil podstatné procesní vady. Kromě toho námitka, která není součástí dovolání, nemůže být předmětem dovolacího řízení. Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání, dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně – viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.
129. Dále je třeba upozornit, že předmětem dovolacího řízení mohou být jen ty námitky obviněných, které obvinění učinili ještě v rámci svých dovolání podaných v zákonem stanovené lhůtě, nemohou naopak být předmětem dovolání nové námitky uvedené v doplňcích či dodatcích dovolání nebo vyjádření k dovolání jiných stran. To vyplývá z ustanovení §265f odst. 2 tr. ř., podle nějž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
130. K tomu je třeba doplnit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů. Dovolací důvod do té doby uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod §265b odst. 1 písm . g) tr. ř. byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění ani nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá lhůta pro podání dovolání proběhla za předchozí právní úpravy před datem účinnosti zmíněné novely. Rozšiřovat či měnit dovolací důvody je zároveň možné jen po dobu trvání dovolací lhůty – viz §265f odst. 2 tr. ř.
131. Část uplatněných dovolacích námitek obviněných a prakticky naprostá většina námitek nejvyššího státního zástupce byla ovšem koncipována tak, že by mohla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných i nejvyššího státního zástupce učiněných před její účinností. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zmíněná novela reagovala na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování.
132. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod.
133. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k jedné verzi (např. uvedené v obžalobě), pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněných.
134. Zmíněná judikatura Ústavního soudu připouštějící mimořádný kasační zásah Nejvyššího soudu v případech tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, která naleznou odraz v právním posouzení skutku, však byla utvořena k ochraně práv slabší procesní strany, tj. obviněného, k ochraně jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces a s tím souvisejícího principu presumpce neviny. Nemohl se jí však dovolávat nejvyšší státní zástupce, jak sjednotil dříve rozpornou judikaturu Nejvyššího soudu jeho velký senát v usnesení ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, které bylo uveřejněno pod č. 31/2019-I. Sb. rozh. tr. Podle tohoto rozhodnutí námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými jsou námitkami, které se dotýkají porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.) v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.). Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto „slabší“ procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. V případě, kdy Nejvyšší soud porušení těchto základních práv obviněného na základě namítnutého extrémního rozporu shledá, má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.).
b) K dovolání obviněných M. U., K. J. a P. K.
135. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných ve svých dovoláních obvinění uplatnili již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, a tyto námitky byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně.
136. Všichni obvinění svými námitkami brojili proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu (v intencích jím provedených doplnění a změn) a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje (všichni obvinění), případně namítali existenci tzv. extrémního rozporu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených (a použitelných) důkazních prostředků na straně jedné a na základě jejich vyhodnocení dovozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením na straně druhé (všichni obvinění). Další velkou skupinou v zásadě typově shodných námitek ze strany obviněných bylo porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřovali vedle již zmíněného tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů a na jejich základě vyvozeného skutkového děje též v porušení práva na obhajobu z důvodu nemožnosti reagovat na názor odvolacího soudu (všichni obvinění), nedostatečnému vypořádání odvolacích námitek soudem druhého stupně (obviněný P. K.), porušení zásady in dubio pro reo či opomenutí některých důkazů.
137. První okruh zásadně nepřípustných námitek v dovolacím řízení se týká výhrad proti skutkovému stavu zjištěnému soudy nižších stupňů, které tvořily jádro prakticky všech dovolání obviněných. Obvinění předkládali ve svých dovoláních vlastní verze skutkového děje odlišné od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, dovozovali odlišné závěry z provedeného dokazování, jinak hodnotili důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, popř. své závěry činili, aniž by k tomu byl podklad v opatřených důkazech. V zásadě však žádný tzv. extrémní rozpor mezi konkrétními závěry a obsahem důkazních prostředků neoznačovali, celá jejich dovolání se nesou v duchu polemiky se závěry soudů nižších stupňů, s hodnocením jednotlivých důkazů, jejich použitelnosti, věrohodnosti či pravdivosti. To ovšem není případ tzv. extrémního rozporu, jak je zmiňován v judikatuře, jde jen o snahu vtáhnout i Nejvyšší soud do procesu dokazování, žádat jej o přehodnocení důkazů, ač je Nejvyšší soud neprovedl a ani provést nemá, protože tak jeho postavení nebylo koncipováno (srov. k tomu zejména §265r odst. 7 tr. ř.).
138. Konkrétně u jednotlivých dovolatelů se jedná o následující námitky. Všichni obvinění svými námitkami, kterými brojili proti svému odsouzení pro trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu a zavinění, nabízeli jiný průběh skutku, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, resp. poukazovali na nedostatek usvědčujících důkazů nebo hodnocení důkazů v jejich neprospěch. Obvinění M. U. a K. J. také brojili proti svému odsouzení pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem II. a) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný P. K. vytkl, že s ohledem na akcesoritu účastenství nebylo možno jeho jednání posoudit jako trestné. Obvinění v celkovém kontextu sice zpochybňovali nesprávné právní posouzení skutků kladených jim za vinu soudy nižších stupňů (k čemuž bude učiněno několik poznámek níže), ovšem ve své podstatě optikou jiného skutkového děje, než k němuž soudy nižších stupňů dospěly na základě dokazování před nimi provedeného a na základě vlastního hodnocení důkazů. Obvinění tak vůbec nekoncipovali svá dovolání prostřednictvím námitek nesprávné právní kvalifikace skutku vylíčeného (popsaného) v koncízní podobě ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, který akceptoval i soud odvolací. Naopak skutková zjištění si přizpůsobovali, jak to vyhovovalo jejich verzi obhajoby.
139. Obviněný K. J. ve svém dovolání brojil také proti hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně a přenášení důkazního břemene na obviněné. Námitky částečně založil na zpochybnění provedených důkazů, jakož i na jejich základě učiněných skutkových zjištění, a to u obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Namítal extrémní rozpor mezi důkazy a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem a hodnocení důkazů v jeho neprospěch. Nesouhlasil především s hodnocením svědecké výpovědi D. T., kterou soud prvního stupně hodnotil jako účelovou, a který potvrdil, že obviněný M. U. přivedl obviněného P. K. na schůzky, na nichž doplnil chybějící legislativně-odborné informace týkající se analýzy Evropské unie v oblasti biopaliv a jejich podpory a že to byl právě P. K., kdo přišel s myšlenkou pilotních projektů, kterou svědek D. T. převzal a rozvinul. Nesouhlasil ani s argumentací odvolacího soudu ohledně nepodepsané poradenské smlouvy ze dne 20. 5. 2010 a dalších dokumentů vztahujících se k obchodní společnosti C. A., které byly u něj nalezeny.
140. Obviněný P. K. také zpochybňoval zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů. Podle jeho názoru byly důkazy nedostačující, dezinpretované a došlo k opomenutí některých důkazů (jako např. výpovědi M. V., J. V., M. Š. a P. L.), nebo že některé výpovědi nebyly hodnoceny v souvislostech (jako např. výpověď J. D.). Vytkl, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, a to i přes to, že zde byly svědecké výpovědi, které svědčily v jeho prospěch (jako např. svědecké výpovědi M. U., M. N. a D. T.). Obviněný namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, brojil proti hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně. Obviněný sice formálně napadal právní hodnocení skutku (absenci znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu a jeho účastenství na něm), jež mu byly kladeny za vinu, avšak ve skutečnosti brojil primárně proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, s nimiž nesouhlasil, zpochybňoval rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Neustále po celou dobu trestního řízení a zvláště před soudy nižších stupňů opakoval svou obhajobu ohledně reálného poskytování poradenských služeb, vyjadřoval své přesvědčení, že obvinění M. U. a K. J. nejednali v úmyslu způsobit obchodní společnosti O. CH. škodu uzavřením těchto poradenských smluv, ačkoliv se soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování přiklonily k verzi státního zástupce uvedené v obžalobě.
141. Nejvyšší soud k tomu souhrnně upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho všichni dovolatelé domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
142. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady ovšem se zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
143. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak někteří dovolatelé tvrdili. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. O hodnocení řady důkazních prostředků ze strany soudů nižších stupňů lze polemizovat (ostatně je to patrné i ze shora provedené reprodukce podaných dovolání, v nichž jsou zcela odlišné pohledy na hodnocení řady důkazů soudy nižších stupňů ze strany obviněných a ze strany nejvyššího státního zástupce). To je ovšem běžná polemika stran, kterou soudy nižších stupňů vzaly v potaz a k některé verzi se důvodně přiklonily. V takovém případě ovšem nejde o zjevně excesivní hodnocení, které měl na mysli Ústavní soud.
144. K takto formulovaným námitkám proti skutkovému stavu, resp. provedenému dokazování, může Nejvyšší soud pouze na podkladě znalosti obsahu trestního spisu nad rámec své přezkumné povinnosti (tzv. obiter dictum ) konstatovat, že neshledal tzv. extrémní nesoulad mezi soudy nižších stupňů zjištěným skutkovým stavem a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obvinění namítali. Dovolací soud má za to, že soud prvního stupně se velice podrobně a pečlivě zabýval žalobními tvrzeními státního zástupce, provedl poměrně rozsáhlé dokazování v rozsahu nezbytném proto, aby mohl na jeho základě učinit skutkové závěry, které nalezly svůj odraz ve skutkové větě výroku jeho rozsudku, přitom výsledná zjištění soudů nižších stupňů odpovídají obsahu důkazů, z nichž soud vycházel a které hodnotil vcelku logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Je třeba také dovolatele upozornit, že samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (byť nikoli v celém jejím rozsahu, jak ostatně vyplývá i z dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem) a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak nepřípustně deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně hodnotil srozumitelně a vcelku logicky důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků, činil tak zčásti již při reprodukci jednotlivých důkazních prostředků, následně i ve vzájemných souvislostech souhrnně. Vysvětlil také konkrétně, proč některé důkazy považoval za věrohodné a proč z nich vycházel a naopak proč některé z nich nemohl vzít v potaz. V řízení bylo získáno velké množství důkazů, zejména svědeckých výpovědí, ale i listinných a věcných důkazů zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a pozemků a osobních prohlídkách. Soud prvního stupně se jimi zabýval a hodnotil je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to právě na rozdíl od obviněných, kteří jednotlivé dílčí otázky a důkazy vytrhávaly z kontextu. Hodnocení soudu prvního stupně ohledně těchto skutečností je pak především v odůvodnění jeho rozsudku (srov. souhrnné hodnocení na jeho str. 214 až 246, na které navazuje právní posouzení na str. 246 až 252), s těmito skutkovými závěry a také s hodnocením důkazů v zásadě souhlasil i soud odvolací ve svém rozsudku (viz zejména str. 33 až 58 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud z takových závěrů musí, jak bylo shora vysvětleno, vycházet a na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů může odkázat.
145. Nejvyšší soud může jen ve stručnosti zopakovat, že pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným M. U., K. J., P. K. a R. K. kladeno za vinu, že obvinění M. U. a K. J. uzavřeli za obchodní společnost O. CH. s obchodní společností C. A., zastoupenou obviněným P. K., 3 typově podobné poradenské smlouvy z let 2008, 2009 a 2010 (Konzultační smlouva na poradenské služby z roku 2008 byla podepsána za C. A. na základě plné moci obviněným D. M.) na poskytnutí poradenských služeb při jednáních o dodavatelských zakázkách a smlouvách a na výběrových řízeních, veřejných nabídkách a soutěžích, aby mohla obchodní společnost O. CH. získat možnost uzavřít s vhodným právním subjektem doporučeným poradcem kupní smlouvu nebo obdobný kontrakt, jehož předmětem měly být dodávky ekologického paliva pro vznětové motory FAME. Na základě těchto smluv docházelo k proplácení vystavených faktur formou tzv. provizí ve prospěch poradce obchodní společnosti C. A. K žádnému plnění však ve smyslu uvedených smluv nedocházelo, neboť tyto smlouvy sloužily k zastření pravého účelu převodu finančních prostředků mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A., jímž bylo prosté vyvádění financí z prvně uvedené obchodní společnosti. Tímto jednáním byla obchodní společnosti O. CH. způsobena škoda v celkové výši 19 977 318, 45 Kč.
146. V případě popsaném pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným M. U. a K. J. kladeno za vinu, že došlo k zaúčtování odsouhlasených a proplacených faktur za fiktivní poradenství do daňové evidence jako nákladových položek, což mělo odraz v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob v letech 2009, 2010 a 2011, čímž zkrátili daň z příjmů právnické osoby, konkrétně obchodní společnosti O. CH. v celkové výši 3 720 040 Kč. Následně pak dodatečně v roce 2012 uhradili doměřenou daň včetně penále za daňové období roku 2009.
147. Proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně u skutku pod bodem I. výroku o vině brojili všichni obvinění. Předně nesouhlasili s opodstatněnými a náležitě odůvodněnými závěry soudu prvního stupně, že šlo o fiktivní poradenské smlouvy a že odměny ve formě tzv. provizí byly vypláceny neoprávněně, zpochybňovali zejména subjektivní a objektivní stránku trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (obviněný M. U. a K. J.) a účastenství ve formě pomoci k tomuto zločinu (obviněný P. K.), neboť nebyl naplněn znak protiprávnosti i jejich zavinění. S oudy podle nich nesprávně dovodily jejich zavinění, ovšem tyto námitky byly založeny na jiné skutkové verzi, že o uzavření fiktivních smluv nešlo, že k poradenství reálně docházelo, že bylo reálně plněno na základě reálně poskytnuté plnění druhou smluvní stranou. Nesouhlasili ani s tím, že by došlo k porušení uložené povinnosti řádně spravovat či opatrovat majetek obchodní společnosti O. CH., že jí reálně škodu nezpůsobili, ale naopak jí prospěli, že tedy nemohli naplnit objektivní stránku uvedeného trestného činu. Obvinění ale i v tomto případě vycházeli ze zcela jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Soudy nižších stupňů zcela důvodně uzavřely, že reálně k žádnému poradenství nedocházelo, to bylo pouze předstíráno, k žádnému protiplnění za reálně zaplacené služby tak nedocházelo, ani podle prvotního záměru docházet nemělo. Měly být pouze vyváděny finanční prostředky, zmíněné fiktivní smlouvy měly jen formálně deklarovat důvod těchto převodů peněz.
148. Jednání obviněných pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně bylo právně posouzeno jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu velkého rozsahu. Jde tak o skutkovou podstatu složitou, neboť více jejích znaků je stanoveno alternativně. Soud prvního stupně konkrétně kladl obviněným M. U. a K. J. za vinu, že společným jednáním porušili podle zákona jim uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek a tím jinému způsobili škodu velkého rozsahu. Obviněný P. K. jim to měl usnadnit tím, že poskytl součinnost na straně fiktivního spolukontrahenta, když jednal za obchodní společnost C. A. Je tak zřejmé, že obviněným bylo vytýkáno porušení zákonné povinnosti, nikoli povinnosti smluvní, tato povinnost se měla týkat opatrování i spravování cizího majetku.
149. Obvinění především nesouhlasili, že by uzavřené poradenské smlouvy z let 2008 až 2010 byly fiktivní, poskytované poradenství neodpovídalo uzavřeným smlouvám a nebylo poskytováno protiplnění a obchodní společnosti O. CH. vznikla škoda. Podle obviněného M. U. šlo o smlouvy innominátní, obviněný K. J. měl za to, že předmět smluv nebyl definován, byly stanoveny pouze cíle, které měly být dosaženy. Vyplácení odměn považoval za oprávněné, o tom ostatně svědčila i svědecká výpověď D. T. Obviněný P. K. zase vytýkal, že nebylo prokázáno, že tzv. provize byly vypláceny, aniž by bylo poskytnuto náležité protiplnění a byla způsobena škoda. Tyto námitky obviněných však byly provedenými důkazy přesvědčivě vyvráceny.
150. Jak již bylo uvedeno shora, obvinění M. U. a K. J. uzavřeli v letech 2008, 2009 a 2010 smlouvy o poradenství s obviněným P. K., zástupcem obchodní společnosti C. A., na základě nichž mělo být poskytováno obchodní společnosti O. CH. poradenství v oblasti biopaliv a výroby FAME. Poradenství mělo spočívat v tom, že poradce obchodní společnost C. A. měl pomoci obchodní společnosti O. CH. vyhledávat partnery, se kterými by mohla tato společnost uzavřít dodavatelsko-odběratelské smlouvy na dodávku FAME. V případě uzavření takovéto smlouvy a uhrazení dodávky FAME náležela poradci odměna.
151. Fiktivnost poradenských smluv a neoprávněnost vyplácení odměn bez jakéhokoliv prospěchu pro obchodní společnost O. CH. byla doložena celou řadou důkazů, které do sebe zapadají, a nelze přijmout jiný závěr, než jaký učinily soudy nižších stupňů (viz odůvodnění soudu prvního stupně str. 214 až 217). Odvolací soud v této souvislosti připustil (bod. 73, str. 39 odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný M. U. vedl určitá jednání s P. K. již v roce 2007 a v následujícím období a že proběhlo několik schůzek mezi uvedenými obviněnými, avšak zcela vyloučil, že by na těchto jednáních bylo poskytováno ze strany obviněného P. K. a obchodní společnosti C. A. poradenství, jež by mělo zásadní význam pro budoucí směřování obchodní společnosti O. CH. Podle výpovědi obviněných M. U. a P. K. toto poradenství spočívalo v informacích z legislativy EU v oblasti biopaliv, mezinárodního práva, ve změně obchodní strategie společnosti a orientaci na výrobu FAME z živočišného tuku, orientaci na městské podniky typu DPP a dodávky koncovým zákazníkům přes obchodní společnost ČEPRO. To však neodpovídalo předmětu uzavřených poradenských smluv a vymezení předmětu činnosti poradce, kterým mělo být vyhledávání potencionálních kupujících a odběratelů FAME a uzavření dodavatelsko-odběratelských smluv. Navíc legislativní poradenství týkající se oblasti biopaliv pro obchodní společnost O. CH. zajišťovala Advokátní kancelář K., konkrétně jeho koncipientka B. F., což vyplynulo i z vyúčtování úkonů právních služeb (za období od dubna až září 2010), zaslaných touto advokátní kanceláří v e-mailu ze dne 22. 12. 2010 obchodní společnosti O. CH..
152. Informace, které poskytoval obviněný P. K. v rámci poradenství, měly být údajně tajné, avšak provedené důkazy, zejména listinné důkazy a svědecké výpovědi, toto vyvracejí. Bylo prokázáno, že obviněný P. K. poskytoval poradenství bez jakéhokoliv zázemí, listinných podkladů a odborných technologických vědomostí. Nebylo tedy možné, aby obviněný M. U. načerpal veškeré informace ohledně biopaliv pouze ústně a vše si velmi dobře zapamatoval z několika proběhlých schůzek, jak v průběhu řízení uváděl. Této verzi obhajoby soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily.
153. Z listinných důkazů jasně vyplynulo, že se obchodní společnost O. CH. již dříve problematikou biopaliv intenzivně zabývala a prováděla testování možností nové výroby biopaliv. Informace o možnosti rozšíření FAME na český trh čerpala především od svědka D. T., který se novými biopalivy dlouhodobě zabýval a některých schůzek mezi obviněným M. U. a P. K., kde mělo dojít k poradenství, se zúčastnil. Tento svědek byl odborníkem na problematiku paliv, realizoval se svou společností D. C. několik pilotních projektů na dodávky FAME, zejména v DPP a dalších obchodních společnostech, na výrobu FAME z živočišných tuků se specializoval a snažil se o její rozšíření na českém trhu. Soud prvního stupně vzal také správně za prokázané, že to byl právě obviněný R. K., hlavní technolog obchodní společnosti O. CH., který vyvinul postup výroby FAME cestou kyselé esterifikace, což vedlo k vystavění linky na výrobu FAME z živočišných tuků v Liberci, a který se problematice biopaliv dlouhodobě věnoval, ověřoval výrobu FAME z kafilátu na specializovaných pracovištích již od roku 2008 a sledoval i příslušnou legislativu týkající se biopaliv. Tyto skutečnosti potvrzovaly i svědecké výpovědi J. N. (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 94 až 97) a P. L. (tamtéž na str. 90 až 94), ale také svědka J. Č., který prováděl dohled nad výrobou linky na výrobu FAME. To zcela vyvrací verzi, že by informace, které poskytoval obviněný P. K., byly zcela inovativní a tajné.
154. Soudy nižších stupňů také správně konstatovaly, že odměny vyplacené obchodní společnosti C. A. za předstírané poradenství poskytnuté obviněným P. K. neměly s dodávkami FAME vyrobeného z živočišných tuků žádnou reálnou souvislost, neboť tyto poradenské smlouvy byly vázány na uzavření velkého kontraktu s velkým odběratelem. Tím měly být dvě velké obchodní společnosti ČEPRO a DPP (kde již předtím probíhaly tzv. pilotní projekty a následně obchodní společnost O. CH. vyhrála výběrové řízení na dodávky FAME).
155. V případě obchodní společnosti ČEPRO mělo poradenství podle obviněného P. K. spočívat v doporučení obrátit se na ČEPRO a prostřednictvím této obchodní společnosti dodávat koncovým zákazníkům biopaliva. K uzavření smlouvy na dodávky FAME mezi obchodními společnostmi O. CH. a ČEPRO však došlo již dne 10. 1. 2008. Stalo se tak 7 měsíců před uzavřením konzultační smlouvy pro poradenské služby ze dne 1. 8. 2008. Z tohoto důvodu nemohl mít obviněný P. K. žádný vliv na její uzavření. Navíc jediná dodávka FAME z živočišných tuků byla dodána obchodní společností O. CH. do obchodní společnosti ČEPRO na základě smlouvy z 8. 9. 2011 a poté na základě smlouvy z 20. 3. 2012. Dodávka z roku 2012 byla dodána až po ukončení smluvního vztahu mezi obchodními společnostmi O. CH. a C. A. (k ukončení došlo ke dni 30. 9. 2011). Většina dodávek FAME od obchodní společnosti O. CH. do obchodní společnosti ČEPRO byla tedy vyrobena z biopaliv I. generace, tedy z řepkového oleje v kvalitě RME (MEŘO), nikoliv z kafilerního tuku. Linka kyselé esterifikace na výrobu FAME z živočišných tuků začala produkovat FAME až v roce 2010 a první dodávka FAME z živočišného tuku proběhla až na základě smlouvy ze dne 8. 9. 2011. Přesto, že obchodní společnost O. CH. dodávala FAME z rostlinných tuků z řepky olejné, pouze jednou z odpadních živočišných tuků, odměny pro poradce obchodní společnost C. A. byly počítány právě z těchto dodávek FAME do obchodní společnosti ČEPRO (viz. příloha č. 6 spisu).
156. Ani v případě DPP nebyl prokázán podíl poradenství obviněného P. K. na zisku této zakázky. V obchodní společnosti DPP již předtím probíhaly tzv. pilotní projekty na ověření nového produktu FAME jako biopaliva, což mělo nepopíratelný význam na uvedení tohoto produktu na trh, jak připustily soudy nižších stupňů, avšak s poradenstvím obviněného P. K. to nemělo žádnou souvislost. Bylo prokázáno, že tyto pilotní projekty prováděl svědek D. T., který se specializoval na pilotní projekty v dopravních podnicích, a jako zástupce obchodní společnosti C. C. s obchodní společností O. CH. uzavřel dne 1. 10. 2010 smlouvu na pilotní projekt v DPP, který poté i písemně i prezentačně vyhodnocoval, což dokazují i materiály předané soudu obviněným M. U. Soud prvního stupně správně vyhodnotil tu část jeho výpovědi, v níž tvrdil, že tyto projekty vymyslel právě obviněný P. K., jako účelovou. Na základě takto provedených pilotních projektů obchodní společnost O. CH. dne 26. 12. 2010 vyhrála výběrové řízení na dodávku FAME z živočišných tuků. Následně dne 27. 12. 2010 uzavřela Rámcovou smlouvu o uzavírání smluv s DPP a související Prováděcí smlouvu na dodávky FAME ze dne 20. 4. 2011. Ani zde však nebyl prokázán žádný podíl poradenství obviněného P. K. na tomto výběrovém řízení. To bylo potvrzeno i zaměstnanci obchodní společnosti O. CH., zejména svědky P. L. (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 90 až 94), M. T. (tamtéž na str. 98 až 100) a R. L. (tamtéž na str. 102 až 105), kteří se připravovali na výběrové řízení v DPP a sami sledovali informace z veřejných zdrojů a veškerá vyhlášená výběrová řízení tak, aby se jich obchodní společnost O. CH. mohla účastnit. Jako účelové se proto jeví to, aby poradce obviněný P. K. Doplňkem č. 1 ze dne 11. 7. 2010 uzavřeným ke konzultační smlouvě ze dne 20. 5. 2010 doporučoval obchodní společnosti O. CH., aby se přihlásila do výběrového řízení vyhlášeného v DPP, jejímž předmětem měly být dodávky FAME, když se její zaměstnanci sami aktivně zajímali o toto výběrové řízení. Soudy nižších stupňů tedy správně dovodily, že se na tomto smluvním vztahu mezi obchodními společnostmi O. CH. a DPP obviněný P. K. nijak nepodílel.
157. Soudy nižších stupňů správně konstatovaly, že poradenství ze strany obchodní společnosti C. A. neproběhlo, že se jednalo o fiktivní smlouvy o poradenství a že finanční prostředky byly vyplaceny neoprávněně. Bylo prokázáno, že faktury, které vystavila obchodní společnost C. A. byly obchodní společností O. CH. propláceny na základě těchto fiktivních smluv, avšak nebyly na jejich základě poskytovány žádné služby. O tom, že tzv. provize byly vypláceny neoprávněně a bez jakéhokoliv legálního protiplnění, svědčilo mnoho důkazů, zejména účetnictví obchodních společností O. CH. a C. A., informace o dodávkách FAME, e-mailová komunikace obviněného R. K., ale i externí disk Western Digital zajištěný u obviněného K. J., ze kterého vyplynulo, že tzv. provize obchodní společnosti C. A. se odvíjela od množství dodaných litrů FAME obchodní společnosti ČEPRO (ve spise č. l. 2869). Také fakturace dodávek FAME do obchodní společnosti ČEPRO a tabulky založené ve spise dokazovaly, že výpočty odměn byly prováděny výhradně na základě dodaných litrů FAME do obchodní společnosti ČEPRO. Skutečný důvod převodu peněz (v ovlivnění zadání zakázky O. CH. ze strany dalších osob) konstruovaný policejním orgánem a státním zástupcem, jakkoliv logický, však nebyl prokázán natolik, aby s ním mohly soudy nižších stupňů dále pracovat.
158. Nejvyšší soud odmítl námitku obviněných, že nedošlo k porušení uložené povinnosti ve smyslu zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obvinění M. U. a K. J. jednali jako členové statutárního orgánu poškozené obchodní společnosti O. CH. a ve vztahu k této obchodní společnosti porušili povinnost vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, neboť náležitě neopatrovali nebo nespravovali majetek této obchodní společnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (na str. 247) takové porušení správně spatřoval v uzavírání nevýhodných obchodů na úkor jimi opatrovaného či spravovaného cizího majetku náležejícího obchodní společnosti O. CH. Takové jednání je pak typickým způsobem provedení trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Lze souhlasit s námitkou, že není vhodně formulován popis skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, že v něm chybí jednoznačný odkaz na jimi porušenou povinnost, která vyplývá především z §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „obch. zák.“). Rozsudek je ovšem třeba vnímat v celém kontextu spolu s jeho odůvodněním, v němž je obviněným vytýkáno porušení právě uvedeného ustanovení (srov. též pasáže na str. 248 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a je jasné, že jim bylo kladeno za vinu porušení zákonné povinnosti porušení péče řádného hospodáře. To ostatně potvrdil i odvolací soud v bodě 124. na str. 53 odůvodnění svého rozsudku. Obvinění si toho byli také dobře vědomi, nebyli tak v tomto směru významným způsobem zkráceni na svých právech, věděli po celou dobu trestního řízení, čemu se mají bránit. Jen z důvodu této formální vady proto v daném případě Nejvyšší soud nepřistoupil ke kasačnímu zásahu, kterým by byla prolomena právní moc rozhodnutí v trestní věci, v níž po dobu několika let probíhalo trestní stíhání, a to jen proto, aby následně bylo vyneseno stejné rozhodnutí, v němž by byl pouze drobně upraven popis skutku.
159. K námitce obviněného K. J., že obvinění nejednali po vzájemné dohodě, že obviněný dával pouze pokyny k proplacení faktur, spoléhal se ve všem na obviněného M. U. a veškeré dokumenty pouze formálně autorizoval, Nejvyšší soud uvádí, že tato tvrzení byla vyvrácena provedeným dokazováním, neboť bylo správně zjištěno, že obvinění jednali po vzájemné dohodě. O tom svědčily jejich společné kroky, zejména schvalování fakturací a uzavření dohody o narovnání. Byl to přitom obviněný K. J., kdo dával pokyn k proplacení odměn ve formě tzv. provizí při plném vědomí toho, za co byly poskytovány.
160. Nelze přisvědčit ani opakované námitce obviněného K. J., že s obviněným M. U. jednali ve shodě s přáním vlastníků 100 % akcií, že se tak pro ně nejednalo o cizí majetek, neboť to byli oni, kdo držel akcie, majetek obchodní společnosti O. CH. tak pro ně nebyl cizím majetkem, ale vlastním. Nejvyšší soud v tomto směru může plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na str. 247 až 248) i odvolacího soudu (str. 247 až 248), které správně rozlišovaly mezi majetkem obchodní korporace a obviněných, vycházely přitom z uznávané judikatury. Lze tedy jen připomenout, že akcionáře nelze ztotožňoval s akciovou společností jako právnickou osobou, stejně tak nelze zaměňovat majetek akciové společnosti za majetek akcionáře, třebaže by byl akcionář vlastníkem 100 % akcií, neboť se jedná o dva odlišné subjekty, které mají svoji subjektivitu a vlastní jiné hodnoty. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že obchodní společnost, byť 100 % jejího obchodního podílu vlastní jediný společník, tvoří zcela samostatnou entitu, majetkově nezávislou na majetku společníka, společnost a společník jsou dvěma samostatnými a rozličnými subjekty (k tomu např. rozhodnutí č. 18/2006, č. 26/2007 a č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.).
161. Ani výhrady obviněných proti závěru o naplnění zavinění v úmyslné formě jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku nemohly obstát. I v tomto případě obvinění primárně vycházeli z jiné skutkové verze, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Při respektu ke skutkovým závěrům soudů nižších stupňů není o úmyslném zavinění obviněných jakýchkoliv pochyb. Obvinění velmi dobře věděli, že dochází k vyvádění peněz na úkor majetku poškozené obchodní společnosti, jejíž majetek měli spravovat, přesto tak činili. Věděli tak jistě, že formálně plní na základě zcela fiktivní smlouvy a že za toto plnění neobdrží tvrzené protiplnění v podobě zprostředkování dalších smluv a poradenství. Při těchto závěrech není možno soudům nižších stupňů vytýkat posouzení případu jako úmyslné nevěrné správy cizího majetku (znovu je třeba připomenout, že nebyla prokázána provedeným dokazováním jiná verze skutkového děje spočívajícího např. v tom, že peníze byly určeny zčásti na úplatky dalším osobám za zařízení odběru poskytnutého předraženého zboží v podobě FAME, resp. že se tím alespoň zčásti legalizoval výnos z takové trestné činnosti spočívající v ovlivnění odběru předraženého zboží apod.). Obviněný K. J. též namítal, že nebylo možno dovodit vzájemnou dohodu s obviněným M. U., neboť on jako člen představenstva obchodní společnosti O. CH. dával pouze pokyny k platbám, ve všem spoléhal na obviněného M. U. a veškeré dokumenty pouze formálně autorizoval. Obviněný P. K. zase namítal absenci úmyslu, neboť ostatní dva obvinění nejednali v úmyslu způsobit škodu obchodní společnosti O. CH. Jak bylo uvedeno, veškeré tyto námitky byly založeny na jiných skutkových závěrech, a proto ze své podstaty uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídaly (viz k tomu výše).
162. Nejvyšší soud v této souvislosti obecně připomíná, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (§13 odst. 2 tr. zákoníku), postačí přitom zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zde je na místě připomenout, že zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Úmysl se od nedbalosti odlišuje především právě volní složkou, která u nedbalosti chybí, zatímco u úmyslu je dána vždy. Předpokladem právního závěru o formě zavinění jsou vždy náležitá skutková zjištění týkající se obou uvedených složek, na nichž je zavinění založeno, a to ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem, které musí být zaviněním kryty – především k tzv. deskriptivně-objektivním znakům skutkové podstaty, ale též ke znakům normativním, u nichž postačí laická představa pachatele.
163. Soudy nižších stupňů spolehlivě dovodily zavinění obviněných M. U. a P. K. ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť jejich cílem bylo vyvést finanční prostředky z obchodní společnosti O. CH. a u obviněného K. J. minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť byl srozuměn s tím, že obviněný M. U. jako předseda představenstva za obchodní společnost O. CH. tyto poradenské smlouvy uzavřel a věděl, že tímto způsobem mohl porušit zákon, pokud byly z obchodní společnosti placeny finanční prostředky, za které nebyla poskytnuta žádná protislužba. Obvinění tedy bezpochyby věděli o tom, že se jednalo o fiktivní poradenské smlouvy, na základě kterých byly neoprávněně vypláceny odměny formou tzv. provizí obchodní společnosti O. CH. bez jakéhokoliv protiplnění a že tímto jednáním zmenšují obchodní majetek poškozené obchodní společnosti O. CH., čímž jí způsobují škodu, a to dokonce velkého rozsahu. Obviněný P. K. uzavřením těchto fiktivních smluv za obchodní společnost C. A. a předstíráním poskytování poradenské činnosti, která měla být na základě nich poskytována, tuto činnost umožnil. Velmi dobře přitom věděl, že k žádnému protiplnění za poskytnuté finanční plnění nedochází.
164. Na podkladě shora uvedených skutkových zjištění nelze přisvědčit námitce obviněných, že soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výši škody způsobenou poškozené obchodní společnosti O. CH. Soud prvního stupně, s jehož argumentací souhlasil i odvolací soud, správně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je nutno považovat za škodu způsobenou tímto trestným činem celkovou částku vyplacenou ve formě odměn formou tzv. provizí za údajně poskytnuté poradenské služby, která byla vyplacena obchodní společnosti C. A. obchodní společností O. CH. Nejvyšší soud s uvedeným závěrem soudu prvního stupně také souhlasí, neboť z rozhodných skutkových zjištění je patrné, že finanční prostředky za činnost poradce, kterou měl obviněný P. K. jako zástupce obchodní společnosti C. A. podle uzavřených poradenských smluv z let 2008, 2009 a 2010 vykonávat, byly vyplaceny obchodní společnosti C. A. bez poskytnutí jakéhokoliv protiplnění a nárok na tzv. provizi nevznikl. Tímto jednáním byla obchodní společnosti O. CH. na jejím majetku způsobena škoda v celkové výši 19 977 318,45 Kč, tedy škoda velkého rozsahu. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 214 až 224).
165. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů o naplnění všech zákonných znaků zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pomoci k němu (při uvedených skutkových závěrech) za správný a námitky obviněných, jimiž zpochybňovali naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, za neopodstatněné.
166. Obvinění M. U. a K. J. dále vznesli námitky nesprávné právní kvalifikace skutku pod bodem II.) výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl shledán zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem II. a) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění zpochybňovali především naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, nesouhlasili s tím, že by jednali úmyslně, podle nich bylo poradenství daňově uznatelným výdajem, takže bylo zaúčtováno do daňové evidence jako nákladová položka oprávněně, proto ani nemohlo dojít ke zkrácení daně z příjmů právnických osob. Opět tedy ve své podstatě obvinění nezpochybňovali právní kvalifikaci skutku, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, ale dožadovali se revize skutkových zjištění, žádali pak právně kvalifikovat jiný skutek, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Takové námitky ale uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají, jak bylo rozvedeno shora.
167. Přesto i k tomu se Nejvyšší soud stručně vyjádří. Zavinění je obligatorním znakem všech trestných činů (princip nullum crimen sine culpa ), v případě daňového deliktu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se žádá zavinění ve formě úmyslu – srov. §13 odst. 2 tr. zákoníku. Otázkou zavinění se i v tomto případě soudy nižších stupňů náležitě zabývaly a vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž lze proto odkázat (viz str. 249 až 252 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 136. a 137. na str. 56 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
168. Jak již bylo řečeno shora, ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně jednoznačně vyplynula existence úmyslného zavinění, neboť obvinění M. U. a K. J. jako členové statutárního orgánu obchodní společnosti O. CH., když odsouhlasili fiktivní faktury obchodní společnosti C. A., které byly vydány na základě poskytnutí fiktivního poradenství obchodní společnosti O. CH. a když nechali tyto faktury zanést účetní L. V. do daňové evidence obchodní společnosti O. CH. s vědomím, že se tyto faktury stanou součástí účetnictví společnosti O. CH., věděli zároveň, že se zahrnutí těchto údajných výdajů nutně promítne do stavu hospodaření jimi spravované společnosti a že bude mít odraz i podávaných daňových přiznáních, tedy že tím zároveň zkrátí daň z příjmů právnických osob za příslušná daňová období.
169. Soudy nižších stupňů proto zcela správně dospěly k závěru, že obvinění jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmyslně totiž zahrnuli do účetnictví obchodní společnosti O. CH. faktury, o kterých věděli, že jsou poskytovány za fiktivní plnění, neboť si byli plně vědomi, že za vyfakturované částky jim poradenství ze strany obchodní společnosti C. A. a obviněného P. K. poskytováno nebylo, avšak odsouhlasili zavedení těchto faktur do daňové evidence za účelem snížení daňové povinnosti obchodní společnosti O. CH. Tímto jednáním obviněných došlo k neoprávněnému snížení daňového základu pro výpočet daně z příjmů právnických osob v letech 2009, 2010 a 2011 a tato daň byla zkrácena ve značném rozsahu. Lze jen připomenout známé pravidlo, že s přímým úmyslem jedná i ten, kdo ví jistě, že zapovězený následek z jeho jednání povstane, třebaže si jej nepřeje (srov. například SOLNAŘ , V . Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; ŠÁMAL , P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář §1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Závěr soudů nižších stupňů je tak i v tomto ohledu správný.
170. Pokud jde o námitky týkající se navýšení daňové ztráty, lze souhlasit s názorem státního zástupce v jeho vyjádření k dovoláním obviněných, na nějž lze též odkázat. Předně se tato námitka týká jediného ze tří útoků, čímž nebyl nijak ovlivněn celkový značný rozsah zkrácené daně z příjmů právnických osob, tedy uvedení této části skutkového děje (u jednoho skutku) nemělo přímý vliv na právní kvalifikaci skutku (problematické označení prvního útoku za pokus jen proto, že dodatečně po téměř dvou letech došlo na základě provedené kontroly k uhrazení celé částky spolu s penále v souladu s dodatečným platebním výměrem správce daně, z pochopitelných důvodů nebylo obviněnými napadáno a Nejvyšší soud tak nemohl v tomto směru činit žádné závěry). Jednání spočívající v navýšení daňové ztráty by bylo možno označit za pokus uvedeného trestného činu, jak uváděl státní zástupce. I navýšení daňové ztráty totiž může mít vliv na deklaraci výše daňových odvodů subjektem daně v jiných zdaňovacích obdobích, neboť daňová ztráta se považuje za odčitatelnou položku od základu daně, a to nejdéle pro pět zdaňovacích období následujících po bezprostředně po zdaňovacím období, za které se ztráta vyměřuje (podle současné právní úpravy ji lze uplatnit dokonce i zpětně za dvě předcházející období) – srov. zejména §34 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a to v příslušném znění účinném v rozhodné době. Proto i samotné navýšení daňové ztráty má zprostředkovaný vliv na budoucí daňové odvody poplatníka.
171. Obvinění M. U. a K. J. uplatnili ve svém dovolání kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Obvinění namítli, že odvolací soud neučinil žádné výslovné rozhodnutí ohledně jejich odvolání, resp. odvolání státního zástupce podaného v jejich neprospěch proti rozsudku soudu prvního stupně, proto považovali výrok rozsudku soudu druhého stupně za neúplný, čímž řízení zatížil procesní vadou. Obviněný K. J. také namítl porušení dvojinstančnosti řízení, protože odvolací soud neměl sám rozhodovat o uloženém trestu a měl věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Také obviněný P. K., ovšem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), namítal, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jeho odvoláním.
172. Ani v tomto směru ovšem není možno dát obviněným za pravdu. Dosavadní běžná aplikační praxe i odborná literatura totiž považuje opravný prostředek v trestní věci za nedělitelný, čímž se přístup k opravnému prostředku znatelně odlišuje od civilního soudního řízení. V trestních věcech tak po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala, o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o něm učinit jiné rozhodnutí. Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky. Odvolací soud je totiž zároveň vázán ustanovením §258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od ostatních. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k §256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., totéž je explicitně vyjádřeno např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné uvádění jakékoliv formulace spočívající např. v tom, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaném pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, dále případně viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017.
173. Nejvyšší soud si je vědom toho, že v nedávné době bez podrobnějšího odůvodnění a snad pod vlivem znalosti praxe civilních soudů vytkl tuto praxi Ústavní soud (viz zejména jeho nálezy ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), byť týž Ústavní soud, a to dokonce i stejné jeho senáty, v období dřívějším, ale dokonce i následujícím v jiných věcech nastíněnou běžnou aplikační praxi obecných soudů aproboval (viz například jeho usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19).
174. Na tuto rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu v nedávné době musel nejprve reagovat i Nejvyšší soud. Učinil tak například ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 (a v podstatě shodně i v usnesení z téhož dne pod sp. zn. 8 Tdo 944/2019), při výkladu, zda je naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), nevysloví-li odvolací soud, že “jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, případně dokonce že „ve zbývající části odvolání zamítá“, což odporuje dosavadní ustálené dlouhodobé aplikační praxi i názorům v odborné literatuře, jak bylo nastíněno shora. Pokud se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, není možné tvrdit, že se odvolacími námitkami nezabýval a nevypořádal s nimi jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Na posledně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno plně odkázat a jeho argumentaci lze plně použít i pro účely rozhodnutí v této věci, ostatně akceptoval ji sám Ústavní soud, který svým usnesením ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, ústavní stížnost obviněného proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
175. Důvodně též Nejvyšší soud v citovaném usnesení naznačil, že shora uvedené nálezy Ústavního soudu vyžadující formální výrok o zbývající části námitek, které byly pro strany i obecné soudy značně překvapivé, by měly zřejmě vést k následující reakci ze strany dovolacího soudu, aby byl naplněn jejich duch. Nejvyšší soud by zřejmě měl v takových situacích reagovat v souladu s trestním řádem tak, že by rozhodl o vrácení věci z dovolacího řízení soudu druhého stupně bez věcného vyřízení k doplnění výroku, který byl zmíněnými nálezy Ústavního soudu označen za chybějící, a to usnesením podle §265l odst. 2 tr. ř., pak by měla být věc vrácena soudu prvního stupně k provedení úkonů po rozhodnutí soudu druhého stupně (především k doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i k provedení úkonů ve smyslu §265h tr. ř.), aby následně tento soud po uplynutí lhůty pro podání dovolání, protože po dobu jejího běhu lze disponovat s dovoláním a měnit i jeho rozsah a dovolací důvody (viz §265f odst. 2 tr. ř.), předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který by o něm definitivně rozhodl. Pokud se ovšem odvolací soud námitkami odvolatele zabýval již ve svém prvním rozhodnutí a věcně se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, lze očekávat, že by své rozhodnutí z týchž důvodů jen doplnil o výrok, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“. Pak by nastíněným postupem Nejvyšší soud spravedlivosti řízení jako celku vlastně nijak nepřispěl, pouze by oddaloval vlastní rozhodnutí o dovolání nejméně o několik měsíců (a to jen s ohledem na běh zákonných lhůt pro podání dovolání, ale i pro přípravu k veřejnému zasedání před odvolacím soudem, i kdyby jinak bylo všemi subjekty trestního řízení reagováno zcela promptně bez jakýchkoliv průtahů kýmkoliv ze zaviněných). Nijak by tím nepřispěl ani právní jistotě stran a spravedlivosti řízení jako celku, pokud takový výrok (některými rozhodnutími Ústavního soudu označený za chybějící) z rozhodnutí odvolacího soudu implicitně vyplývá a odvolací soud svůj postoj k ostatním námitkám obviněného, jimž nevyhověl, srozumitelně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Proto z důvodu celkového nazírání na spravedlivost řízení Nejvyšší soud nezvolil nastíněný postup, neboť by jej měl za přepjatě formalistický, rozporný s minimalizací zásahů do práv stran, zejména pak do práv obviněného, a se zásadou rychlosti řízení.
176. Ostatně tuto argumentaci uznal v průběhu tohoto dovolacího řízení i sám Ústavní soud, když jeho plénum zaujalo dne 10. 5. 2022 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 56/22, podle nějž porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Ústavní soud tak překlenul shora uvedené nálezy a připustil jako správnou dosavadní aplikační praxi, z níž vycházel i odvolací soud v této trestní věci. Není tedy třeba zvláště vyslovovat, že ve zbytku se odvolání obviněných či státního zástupce zamítá, je-li jim alespoň v části vyhověno.
177. V daném případě odvolací soud z podnětu podaných odvolání obviněných i státního zástupce měnil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, když je podle nového aktuálního znění trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, která je v současné době nejmírnějším typem věznice, do kterého je možno podle §56 odst. 1 a 2 tr. zákoníku odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody zařadit. Pro úplnost lze připomenout, že ustanovení §56 tr. zákoníku bylo změněno zákonem č. 58/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 9. 2017, tedy poté, co rozhodl svým rozsudkem soud prvního stupně, a předtím, než rozhodl odvolací soud. Odvolací soud tak na tuto úpravu reagovat musel, kdyby takto nerozhodl, nebo kdyby rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci před uvedenou novelou, beztak by obvinění následně nepodmíněný trest odnětí svobody vykonávali právě ve věznici s ostrahou, jak vyplývalo z čl. II odst. 1 zmíněného zákona č. 58/2017 Sb. V čl. II. odst. 2 zákona č. 58/2017 Sb. zase byla stanovena povinnost při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použít §56 tr. zákoníku ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 10. 2017). Pokud tedy obvinění byli soudem prvního stupně zařazeni pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody do věznice s dozorem, tj. do typu věznice, který nová úprava nezná, nemohl odvolací soud správnost tohoto výroku potvrdit a musel z podnětu odvolání obviněných i státního zástupce tento typ věznice změnit na takový, který byl upraven v novém znění §56 tr. zákoníku. Zdánlivě sice došlo ke zhoršení postavení obviněných, protože z věznice s dozorem byli zařazeni do věznice s ostrahou, je však třeba mít na paměti záměr zákonodárce a shora uvedenou povinnost uvedenou v čl. II odst. 2 zákona č. 58/2017 Sb., jednak šlo o zařazení do nejmírnějšího typu věznice podle nové právní úpravy. Ke zhoršení postavení tak fakticky nedošlo, proto takové rozhodnutí mohl odvolací soud učinit i z podnětu odvolání obviněných. Stejně tak mohl učinit i z podnětu odvolání státního zástupce, který sice v jiném ohledu podal odvolání v neprospěch obviněných, kterým zpochybňoval mimo jiné i mírnost trestní sankce, nicméně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného lze změnit napadené rozhodnutí i ryze ve prospěch obviněného (viz stanovisko publikované pod č. 21/2013 Sb. rozh. tr.).
178. Nejvyšší soud proto nepovažuje za vadu rozsudku odvolacího soudu, pokud výslovně ve výroku neučinil výrok o tom, jak naložil s odvoláním obviněných (resp. státního zástupce podaného v jejich neprospěch), neboť z jejich podnětu rozhodl o způsobu výkonu trestu odnětí svobody (tj. zčásti podaným odvoláním vyhověl, byť ve zcela marginální části). Rozhodující je, že se pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podanými odvoláními zevrubně zabýval a jednoznačně se vyjádřil, že stěžejním námitkám obviněných nebylo možno vyhovět.
179. Obviněný P. K. vytýkal zejména nepřiměřenost uloženého peněžitého trestu, který označil za nerespektující požadavek proporcionality trestu vzhledem k jeho majetkovým poměrům. Obviněnému byl rozsudky soudů nižších stupňů uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a peněžitý trest, který respektuje požadavek proporcionality trestní sankce, tj. spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na jeho stíhání a potrestání na straně druhé, a tím pádem nedošlo ani k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný K. J. zase namítal nesprávné uložení souhrnného trestu odvolacím soudem, protože tím měla být porušena zásada dvojinstančnosti řízení.
180. K tomu lze doplnit následující. Námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. údajného porušení dvojinstančnosti řízení, jak je formulovali obvinění P. K. a K. J., nejsou způsobilé naplnit uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [resp. §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022], jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod ani jeden z obviněných neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu mohl být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
181. Žádný dovolací důvod není způsobilá naplnit ani výhrada obviněného K. J. o údajném porušení principu dvojinstančnosti řízení. Je zcela nepochybné, že v dané věci bylo řízení vedeno jak před soudem prvního stupně, tak před soudem druhého stupně. Odvolací řízení v současném trestním řádu je přitom založeno především na principu apelačním, princip kasační je pravidlem jen doplňkovým (viz např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 670 a násl.). Platí zásada, že odvolací soud má sám rozhodnout, má-li pro takový postup prostor, zrušení rozhodnutí a vrácení soudu prvního stupně je výjimkou z pravidla (převažuje apelační prvek nad kasačním, s tím je spojeno i široké oprávnění odvolacího soudu pro doplnění dokazování). Odvolací soud si tak má sám doplnit dokazování, aby mohl ve věci rozhodnout tak, aby věc byla skončena, ledaže by tak učinit nemohl (viz zejména §259 odst. 5 tr. ř.), popř. ledaže by tím zcela nahrazoval činnost soudu prvního stupně (viz §263 odst. 6 tr. ř.). O žádný z uvedených případů v této věci rozhodně nešlo, ani sám obviněný neuvádí, jaké pravidlo trestního řádu měl odvolací soud porušit. Lze tak na závěr jen uvést, že nastíněným postupem odvolací soud rozhodně nepochybil, naopak dostál svým povinnostem rozhodnout ve věci tak, aby byla věc ohledně obviněného K. J. skončena (tj. aby šlo o konečné meritorní rozhodnutí).
c) K dovolání nejvyššího státního zástupce
182. Nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Nejvyšší soud předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání nejvyšší státní zástupce uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci žalobních tvrzení, ale pak i následně byly součástí odvolací argumentace státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně. Především je ale třeba uvést, že nejvyšší státní zástupce vznášel výhrady zejména proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů, proti jimi provedenému hodnocení důkazů, resp. proti rozsahu provedeného dokazování. Ovšem již shora bylo vysvětleno, že takové námitky vůbec neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, nejvyšší státní zástupce se ani v neprospěch obviněných nemůže dovolávat judikatury Ústavního soudu k tzv. extrémnímu rozporu – viz pasáže shora a rozhodnutí č. 31/2019-I. Sb. rozh. tr. Stejně tak je třeba odmítnout ty námitky, které jsou založeny na požadavku právního posouzení skutkových zjištění, která neučinily soudy nižších stupňů (posouzení verze skutkového děje prosazovaného nejvyšším státním zástupcem coby dovolatelem).
183. Ohledně obviněných M. U., K. J., R. K. a P. K. tak lze jen s jistou mírou benevolence připustit jako námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 ty, jimiž nejvyšší státní zástupce zpochybňoval právní kvalifikaci skutku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a žádal tento skutek posoudit jako zpronevěru, resp. pomoc k ní. Tohoto trestného činu se podle dovolatele měli dopustit obvinění M. U., K. J. a R. K. ve spolupachatelství, pomáhat jim k tomu podle dovolatele měl obviněný P. K. Jedná se o opakovanou námitku, s níž se vypořádal jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací.
184. Nejprve je třeba uvést, že jednání obviněných M. U. a K. J. popsané ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. bylo právně kvalifikováno jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Ohledně obviněného R. K. jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a u obviněného P. K. jako pomoc ke zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §24 odst. 1 písm. c), §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
185. Jak již bylo řečeno shora, bylo prokázáno, že obvinění uzavřeli fiktivní poradenské smlouvy s obchodní společností C. A. a jejím zástupcem obviněným P. K., ve kterých se obchodní společnost O. CH. zavázala vyplácet odměnu poradci formou tzv. provizí, aniž by z těchto smluv měla prokazatelný prospěch.
186. Nejvyšší soud připomíná, že z hlediska odlišení trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku a trestného činu zpronevěry je podstatné, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku je subsidiární ve vztahu k trestnému činu zpronevěry (k tomu srov. rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr.). U trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku je vznik škody spojen s nakládáním s cizím majetkem v rozporu s povinnostmi (zákonnými či smluvními) jej opatrovat nebo spravovat, avšak záměrem pachatele není ani vlastní prospěch, ani prospěch nikoho jiného (srov. vedle rozhodnutí č. 21/2002 Sb. rozh. tr. též rozhodnutí č. 17/2016 Sb. rozh. tr.). Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se pak dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
187. Soudy nižších stupňů se touto námitkou státního zástupce již zabývaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Soud prvního stupně při úvaze právního hodnocení (viz str. 246 odůvodnění jeho rozsudku) vyloučil na rozdíl od státního zástupce, který zvažoval jinou právní kvalifikaci, že by bylo možné kvalifikovat skutek kladený obviněným za vinu jako souběh zločinů zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. S tímto názorem souhlasil i odvolací soud (bod 129. a násl. na str. 54 a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů lze odkázat. V řízení totiž nebylo prokázáno, že by se obvinění nebo někdo další obohatili, proto nebylo možné toto jednání posoudit jako trestný čin zpronevěry. Lze si jistě představit i jiné skutkové závěry a verze skutkového děje (nelogické se nezdají ani ty uváděné v dovolání nejvyššího státního zástupce), nicméně v tomto ohledu je i Nejvyšší soud limitován hodnocení důkazů a učiněnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež zásadně není oprávněn přezkoumávat, jak bylo opakovaně shora konstatováno (a už vůbec ne v neprospěch obviněných z podnětu nejvyššího státního zástupce).
188. Jako nepřípustné námitky ryze skutkové povahy pak lze považovat i veškeré námitky nedostatků skutkových závěrů a zjištění soudů nižších stupňů, jejich neúplnosti (např. ohledně obviněného R. K.), nesprávnosti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, opomenutí některých důkazů svědčících o vině obviněných, nedůvodné zpochybnění zákonnosti jejich opatření, jejich významu pro utváření skutkových závěrů etc. V tomto duchu se nesly prakticky veškeré výhrady proti výrokům soudu prvního stupně, jimiž byli obvinění zproštěni obžaloby.
189. Snad jen pro úplnost se Nejvyšší soud stručně vyjádří k namítanému vadnému posouzení otázky zavinění u obviněného R. K. Jak již bylo řečeno, shora obviněný R. K. byl uznán vinným, že jako člen statutárního orgánu nevěnoval náležitou pozornost nejen poradenským smlouvám předloženým obviněným M. U., nezajímal se důkladně o jejich obsah ani o to, zda bude plnění poskytováno, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se bude jednat o plnění pro obchodní společnost O. CH. prospěšné. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal hrubě nedbale, nikoli však s nepřímým úmyslem, proto se mohl dopustit jen nedbalostní nevěrné správy cizího majetku ve smyslu §221 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, nikoli však úmyslné verze tohoto trestného činu, natož pak zpronevěry (viz výše), stejně tak z uvedeného důvodu nemohl spáchat úmyslný daňový delikt. Státní zástupce opět žádal změnu právní kvalifikace jednání obviněného, nicméně své námitky zakládal na odlišných skutkových závěrech, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů, což podpořil rozborem některých vybraných důkazů. Ovšem ani v tomto směru se nedržel skutkových závěrů soudů nižších stupňů, žádal přehodnocení důkazů a skutkového stavu dovolacím soudem, proto jeho námitky nemohly být vyslyšeny, jak bylo opakovaně zdůrazněno shora. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména pak na str. 238 a 250 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
190. Pokud jde o námitky nejvyššího státního zástupce proti výroku o zproštění obviněných podle §226 písm. c) tr. ř., nelze souhlasit s konstatováním, že tento důvod zproštění byl užit vadně a měl být užit správně důvod uvedený v §226 písm. b) tr. ř., který právě proto také může nejvyšší státní zástupce zpochybnit. Je třeba upozornit, že skutky kladené za vinu obviněným byly zjištěny, nicméně nebylo prokázáno, že by označení obvinění byli jejich pachateli. Jde tak o zproštění z důvodů nedostatečných skutkových závěrů o vině konkrétních obviněných (postačí přitom pochybnosti o jejich vině), zpochybnění takového výroku nutně předpokládá zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů, resp. jejich pochybností o tom, co je prokázáno a co prokázáno není. Ovšem takové zpochybnění je možno učinit toliko v rámci trestního stíhání v řízení o odvolání, nikoli však v řízení o dovolání, jak bylo shora opakovaně uvedeno.
191. Uvedené závěry o nepřípustnosti námitek nejvyššího státního zástupce platí v plném rozsahu i o celém jeho druhém podání nazvaném dovolání v neprospěch obviněných M. D., K. B., J. Š. a J. K. V tomto druhém podání totiž nejvyšší státní zástupce zpochybňoval výlučně skutkové závěry soudů nižších stupňů, jimi provedené hodnocení důkazů, nedostatečnost provedeného dokazování, opomenutí usvědčujících důkazů apod. Takové námitky ovšem jsou v dovolání podaném v neprospěch obviněných ze strany nejvyššího státního zástupce nepřípustné, jak bylo opakovaně shora uvedeno (srov. zejména rozhodnutí č. 31/2019-I. Sb. rozh. tr.). Kromě toho prakticky stejné výhrady vůči rozsudku soudu prvního stupně byly vzneseny i v odvolání státního zástupce a odvolací soud se tak jimi zabýval a vypořádal se s nimi, takže na jeho rozhodnutí lze plně odkázat (i kdyby však některé z nich pominul a nevyhodnotil je správně, Nejvyšší soud by stejně nemohl z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných v takovém případě zasáhnout z důvodů shora uvedených). K nápravě vad skutkových zjištění po právní moci rozhodnutí ve věci samé slouží jiný mimořádný opravný prostředek, a sice obnova řízení, nikoli však dovolání.
192. Pokud jde o opakovanou námitku nesprávného právního posouzení skutku, tedy zproštění obviněných obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala zločin legalizace výnosů z trestné činnosti, nejvyšší státní zástupce vycházel z jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy nižších stupňů. Odvolací soud se touto jeho námitkou již zabýval ve svém rozhodnutí (v bodech 94. a 95. na str. 44 odůvodnění svého rozsudku), když plně souhlasil se závěry soudu prvního stupně a na ně proto odkázal. Konstatoval, že v průběhu celého trestního řízení nebylo žádným důkazem prokázáno, že by obviněná J. Š. vystavovala a fiktivním jménem podepisovala faktury, které byly předkládány obchodní společnosti O. CH. k proplacení a nebylo ani prokázáno, že by obvinění D. M., K. B., J. Š. a další obvinění tvořili organizovanou skupinu, prostřednictvím které by řídili trestnou činnost statutárních orgánů obchodní společnosti O. CH. a obviněného P. K., jakož ani to, že by obvinění K. B., J. Š. a P. M. řídili zastírání nelegálního původu takto získaných finančních prostředků, prováděné svědkem J. K. Státním zástupcem předložené důkazy podle soudu prvního stupně netvořily ucelený řetězec, vedoucí k jednoznačnému závěru o vině těchto obviněných. Podle soudů nižších stupňů proto tato verze skutkového děje zůstala jen v rovině určité pravděpodobnosti, která k uznání viny v trestním řízení nepostačuje (je zapotřebí prokázání viny bez důvodných pochybností, jak vyplývá z §2 odst. 5 tr. ř., pochybnosti svědčí obviněným, jak vyplývá ze zásady presumpce neviny). Není přitom namístě vytýkat nedostatečnou aktivitu při prokazování viny soudům nižších stupňů, naopak je to státní zástupce, kdo je povinen prokazovat vinu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný ve svazku č. 49 pod č. 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle nějž se mimo jiné soud nikdy nesmí stát pomocníkem veřejné žaloby). Dále odvolací soud důvodně při daných skutkových závěrech konstatoval (v bodě 99. na str. 48 odůvodnění jeho rozsudku), že jednání obviněných D. M., K. B., J. Š. a J. K., která je spojovala s dalšími osobami či obchodními společnostmi v dané věci, souvisela s právními službami, případně správcovskými úkony, které pro tyto osoby a obchodní společnosti vykonávaly, a při absenci konkrétních zjištění o jejich vědomí o páchání trestné činnosti na nich nelze spatřovat nic, co by bylo v rozporu se zákonem. Odvolací soud proto souhlasil se závěry soudu prvního stupně a plně na ně odkázal.
193. Závěrem je proto možné shrnout, že napadená rozhodnutí odpovídají skutkovým závěrům učiněným po obsáhlém dokazování před soudy nižších stupňů. Z obsahu napadených rozhodnutí je patrné, že soudy nižších stupňů věnovaly případu mimořádnou pozornost, v určité části souhlasily s názorem předestřeným v obžalobě, část tvrzení se ovšem státnímu zástupci nepodařilo prokázat do té míry, aby o tom nebyly důvodné pochybnosti, část žalobních tvrzení naopak byla dokonce provedeným dokazování vyvrácena. Je zřejmé, především soud prvního stupně, ale následně i soud odvolací velmi vážily veškeré předestřené důkazy a jednotlivé verze skutkového děje, na základě vlastních úvah podrobně zdůvodněných v odůvodnění konečných rozhodnutí pak vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny. Takový postup je zcela korektní, odpovídá právním předpisům, Nejvyšší soud neshledal důvodnými a opodstatněnými žádné předestřené námitky ohledně procesu dokazování, jimiž by se výjimečně mohl zabývat. Námitky zpochybňující proces dokazování a na jeho základě učiněné skutkové závěry tvořily naprosto převážnou část všech podaných dovolání. Jak bylo opakovaně shora rozvedeno, Nejvyšší soud se takovými námitkami zásadně v dovolacím řízení nezabývá, neboť nejsou způsobilé naplnit žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. K těm několika námitkám, které by snad bylo možno akceptovat jako námitky nesprávného právního posouzení skutku, se Nejvyšší soud vyjádřil shora.
V. Závěrečné shrnutí
194. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných M. U., K. J. a P. K. i nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovoláních podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu