ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.23.2022.3
sp. zn. 5 Tdo 23/2022- 4091
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovolání, které podala obviněná L. T. , roz. L., nar. XY v XY, trvale bytem XY č. XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 5 To 17/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 16/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 5 To 17/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná L. T. byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 4 T 16/2020, uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a zločinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku. Za to jí byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce účetní nebo pokladní na dobu 5 let. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest propadnutí věci, a to podílu o velikosti 1/13 nebytové jednotky č. XY, garáž, umístěné v budově č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, s podílem XY na pozemku parc. č. XY, zapsaném v katastrálním území XY u Katastrálního úřadu XY na listu vlastnictví č. XY, dále pozemku/parcely č. XY o výměře 873 m 2 označeného jako zahrada a zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, okres XY, u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, kód XY, a bytové jednotky č. XY, umístěné v budově č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, s podílem XY na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a zapsané u Katastrálního úřadu XY na listu vlastnictví č. XY. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti A., škodu ve výši 16 387 946 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 5 To 17/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou jednak zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněné úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněnou pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku současně uložil obviněné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání, zaměstnání nebo funkce účetní nebo pokladní na dobu 5 let. Podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dále uložil obviněné trest propadnutí věci, a to podílu o velikosti 1/13 na nebytové jednotce č. XY, garáž, umístěné v budově č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, s podílem XY na pozemku parc. č. XY, zapsaném v katastrálním území XY u Katastrálního úřadu XY na listu vlastnictví č. XY, dále pozemku/parcely č. XY o výměře 873 m 2 označeného jako zahrada a zapsaného na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, okres XY, u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY, kód XY, a bytové jednotky č. XY, umístěné v budově č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, s podílem XY na pozemku parc. č. XY, a zapsané v katastrálním území XY u Katastrálního úřadu XY na listu vlastnictví č. XY. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti A., škodu ve výši 17 093 847 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, se ve stručnosti měla dopustit tím, že jako zaměstnankyně poškozené obchodní společnosti A., ve funkci účetní pověřené vedením hlavní pokladny poškozené obchodní společnosti v době nejméně od ledna 2010 do prosince 2017 v úmyslu se obohatit si opakovaně soustavně přisvojovala jí svěřenou finanční hotovost z majetku poškozené obchodní společnosti deponovanou v hlavní pokladně, přičemž přisvojování finanční hotovosti zakrývala tím, že v rozporu s ustanoveními §6 odst. 1, §7 odst. 1, 2, §8 odst. 1 a dalšími ustanoveními zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), vyhotovovala na jí přisvojené finanční částky nepravdivé výdajové pokladní doklady, v nichž navyšovala částku vyplacenou z pokladny, a to tak, že zvýšila údaj o ceně zboží nebo služeb odebraných poškozenou obchodní společností, nebo v nich uvedla fiktivní platby za zboží a služby nikdy neodebrané poškozenou nebo platby za zboží či služby úmyslně uváděla vícekrát, popřípadě v nich uváděla platby uhrazené poškozenou obchodní společností jiným způsobem, nebo částky plateb uvedené ve výdajových podkladních dokladech úmyslně neoprávněně navyšovala v účetním deníku, a to celkem ve 279 případech. Tyto nepravdivé údaje o fiktivních platbách z pokladny poškozené obchodní společnosti pak obviněná úmyslně vkládala do účetního informačního systému COMPEKON na stranu výdajů příslušných účtů, přičemž si byla vědoma skutečnosti, že zavedením fiktivních plateb do účetnictví snižuje majetek poškozené obchodní společnosti a současně ohrožuje řádné vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty. Takto měla obviněná způsobit obchodní společnosti A. škodu celkem ve výši nejméně 17 393 846,94 Kč.
II. Dovolání obviněné
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná L. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. Obviněná předně namítla opomenutí klíčového důkazu, neboť podle jejího přesvědčení hlavním a v některých aspektech dokonce jediným důkazem použitým k výpočtu výše škody a k identifikaci nepravdivých dokladů byl znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA. Tomu bylo v zadání znaleckého posudku uloženo, aby identifikoval nepravdivé podkladní doklady a z nich zjistil celkovou částku chybějící v pokladně, a tím i výši způsobené škody. Znalec bez ohledu na výpovědi jednotlivých svědků a další provedené důkazy sám vyhodnotil, které účetní doklady nejsou pravdivé, a na základě toho vypočítal celkovou neoprávněně vyplacenou částku z pokladny, kterou měla obviněná zpronevěřit. Obviněná však nepovažuje tento posudek za správný, a proto nechala vyhotovit revizní znalecký posudek znalkyní Mgr. Simonou Hornochovou, která se v něm zabývala metodami použitými znalcem Mgr. Vladimírem Leinem, MBA, a rovněž měla posoudit jejich správnost, zejména spolehlivost kritérií použitých k třídění pokladních dokladů na pravdivé a nepravdivé, a případný dopad na správnost a spolehlivost učiněných závěrů. V zadání tohoto posudku nebylo znalkyni uloženo dohledat jednotlivé nepravdivé pokladní doklady a stanovit celkovou výši škody. Znalkyně pak označila metody použité znalcem Mgr. Vladimírem Leinem, MBA, za nesprávné, neboť nedávají spolehlivé výsledky. Přitom znalkyně měla k dispozici i další důkazy provedené před soudem prvního stupně včetně výpovědí svědků a mohla díky tomu vycházet i z nich, a to na rozdíl od zmíněného znalce, který je neměl k dispozici. Odvolací soud odmítl provést důkaz znaleckým posudkem Mgr. Simony Hornochové, což je podle obviněné porušením jejího práva na obhajobu, jehož součástí je i právo předkládat vlastní důkazy vyvracející důkazy použité proti ní. Argumentaci odvolacího soudu, který odmítl provést tento důkaz, považuje obviněná za porušení zásady kontradiktornosti řízení a shledává ji zjevně nesprávnou. Jak totiž uvedl odvolací soud, posudek znalkyně předložený obhajobou nelze podle §105 a násl. tr. ř. přijmout jako znalecký posudek o téže otázce, jelikož jeho zadání je zcela odlišné od zadání vymezeného znalci Mgr. Vladimíru Leinovi, MBA, a ani nemá charakter revizního znaleckého posudku. Znalecký posudek Mgr. Simony Hornochové musel být podle názoru odvolacího soudu odmítnut z důvodu, že tato znalkyně neposuzovala účtování v rámci pokladny obchodní společnosti A. a nezjišťovala případné fiktivní výdaje jako znalec Mgr. Vladimír Lein, MBA, ale pouze přezkoumávala jeho znalecký posudek. Podle přesvědčení obviněné je mylná domněnka odvolacího soudu, že lze provést důkaz znaleckým posudkem předloženým obhajobou pouze tehdy, pokud má totožné zadání jako znalecký posudek opatřený orgány činnými v trestním řízení. Pokud jde o pojem „revizní znalecký posudek“, podle obviněné ho zákon nezná a jde o pojem zvykový. Za revizní znalecké posudky lze označit ty, které jsou zadané soudem podle §110 odst. 1 tr. ř., rovněž však lze s odkazem na §110a tr. ř. považovat za revizní všechny posudky přezkoumávající jiné posudky, a to bez ohledu na osobu zadavatele. Tento spor je ovšem podle obviněné pouhým slovíčkařením a jak dále zdůraznila, nikde není uvedeno, že lze přezkoumávat pouze celý posudek podaný jiným znalcem. Nelze nutit obviněného, aby předložil znalecký posudek, který přezkoumává problematiku, kterou sám nechce přezkoumat, a nařizovat mu, jaké zadání znaleckého posudku má použít, a tak vnucovat obviněnému taktiku obhajoby. Argumentace odvolacího soudu, který odmítl posudek navržený obhajobou, jelikož přezkoumával pouze metody prvního znalce, je naprosto v rozporu s logikou znalecké práce i zákonnou úpravou. Odvolací soud podle obviněné opomenul důkaz, který byl obhajobou navržen soudu, splňoval všechny zákonné požadavky, aby mohl být proveden, byl relevantní pro dané řízení a je způsobilý výrazně změnit důkazní situaci ve prospěch obviněné, zejména kvůli znevěrohodnění prakticky jediného důkazu obžaloby. Obviněná odkázala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž musí soud vyložit, z jakých důvodů neprovedl navržené důkazy. V tomto řízení sice odvolací soud odůvodnil neprovedení navrženého důkazu, avšak způsobem zjevně nelogickým, svévolným a nezákonným, který je podle obviněné v extrémním rozporu s elementárními zásadami dokazování. V takovém postupu spatřuje obviněná protiústavnost a porušení jejího práva na spravedlivý proces, přičemž ve shodě s judikaturou Ústavního soudu namítla, že došlo k opomenutí důkazu významného pro rozhodnutí, a v důsledku skutečnosti, že se tímto důkazem odvolací soud nezabýval, je jeho rozhodnutí nejenom nepřezkoumatelné, ale i protiústavní.
6. Dále obviněná poukázala na extrémní rozpor mezi závěry soudu a provedenými důkazy. Soud prvního stupně převzal závěry znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, které však byly v rozporu se svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy. Ve svém znaleckém posudku zmíněný znalec identifikoval jako fiktivní všechny transakce týkající se částek převyšujících 10 000 Kč, neboť vycházel z tvrzení o existenci pravidla, že takové faktury byly evidovány jako „došlá faktura“, a nebyla-li dohledána tato faktura, dovodil její neexistenci. Toto pravidlo se však bezvýjimečně nedodržovalo, neboť znalkyně Mgr. Simona Hornochová objevila položky přesahující uvedenou částku 10 000 Kč, týkající se prokazatelně existujících transakcí, které nebyly evidovány v „došlých fakturách“. Uvedené pravidlo tedy nebylo vždy dodrženo. Znalec vycházel rovněž z předpokladu, že i nákupy drobných položek byly zavedeny do skladové evidence (byly naskladněny), a proto pokud našel v pokladních dokladech záznam o proplacení zboží bez existence záznamu ve skladové evidenci, dovodil fiktivnost pokladního dokladu. Ani toto pravidlo však nebylo bezvýhradně dodržováno, jak vyplynulo ze znaleckého posudku Mgr. Simony Hornochové. Zmíněný znalec přitom vycházel i z toho, zda existovaly k pokladním dokladům prvotní doklady (faktury, paragony, stvrzenky), ačkoli tyto prvotní doklady se dochovaly pouze za rok 2011 a neexistují k žádné z transakcí z let 2012 až 2017. Proto k odlišení pravdivých a nepravdivých pokladních dokladů nelze činit závěry z existence či neexistence prvotních dokladů. Na základě výše uvedeného není zřejmé, zda položky vytříděné Mgr. Vladimírem Leinem, MBA, jsou pravdivé či nepravdivé, reálné či fiktivní. Celková chyba ve výši škody stanovené znalcem a následně převzaté soudem činí podle obviněné nejméně 14,4 milionů Kč. Tvrzení odvolacího soudu, že si znalec obhájil své závěry při ignoraci skutečností zpochybňujících tyto závěry, označila obviněná za naprostou deformaci uvedeného důkazu, neboť znalcem zvolené metody a postupy z hlediska jejich správnosti byly zpochybněny nejenom znaleckým posudkem předloženým obhajobou, ale i dalšími důkazy, jimiž jsou svědecké výpovědi a listinné důkazy.
7. V poslední námitce obviněná vytkla uložení nepřiměřeného až exemplárního trestu a odkázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle níž se i tzv. exemplární trest považuje za jeden z platných dovolacích důvodů. Podle obviněné bylo nepřiměřené uložení povinnosti nahradit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 17 093 847 Kč současně s uložením trestu propadnutí všech nemovitých věcí v jejím vlastnictví. Byla tak zbavena jediného cenného majetku, z něhož by mohla nahradit škodu. Nadto jí byl rovněž uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, tedy trest sám o sobě velmi citelný, zvláště pro dosud netrestanou matku dvouletého dítěte. Uložený trest je podle obviněné v rozporu se zásadou proporcionality a spravedlnosti.
8. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné
9. K dovolání obviněné L. T. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru by dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, mohl být naplněn i při existenci tzv. opomenutého důkazu, kdyby se soudy nižších stupňů nezabývaly navrhovaným důkazem, tato procesní vada by měla vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku. V dané věci se však odvolací soud zabýval důkazem navrženým obviněnou (znaleckým posudkem Mgr. Simony Hornochové), a to v požadované míře, zamítl návrh obhajoby na provedení důkazu tímto znaleckým posudkem v odvolacím řízení a vysvětlil, proč jej považuje za nadbytečný a z jakých důvodů považuje znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, MBA, za správný, takže nejde o tzv. opomenutý důkaz. Podle státního zástupce odvolací soud zdůraznil, že tento znalec byl vyslechnut v hlavním líčení před soudem prvního stupně a obhajobě bylo umožněno klást mu otázky, přičemž obviněná již tehdy zpochybňovala jím učiněné závěry a znalec reagoval na tyto její námitky a otázky, což soud následně vzal v úvahu při hodnocení důkazů. Jak dále státní zástupce připomněl, smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit skutkový stav v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., což se v posuzované věci stalo, přičemž obhajoba předložila znalecký posudek Mgr. Simony Hornochové až v odvolacím řízení a námitky obsažené v tomto znaleckém posudku vyhodnotil odvolací soud jako opakování výhrad uplatňovaných proti znaleckému posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, již v hlavním líčení.
10. Státní zástupce se neztotožnil ani s požadavkem obviněné na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku, byť obhajoba si může nechat zpracovat vlastní znalecký posudek, který nemusí pokrývat shodnou oblast znaleckého zkoumání a jeho zadání může být zaměřeno i na domněle chybnou metodologii znalce přibraného orgány činnými v trestním řízení. Státní zástupce zde neshledal ani tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, protože soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, obviněná je usvědčována mnoha svědky a soudy obou stupňů logicky opřely své skutkové závěry o obsah řádně provedených důkazů.
11. Státní zástupce rovněž nepovažuje za důvodné námitky obviněné proti uloženému trestu, neboť soud prvního stupně i odvolací soud se dostatečně zabývaly individualizací trestu ve vztahu k obviněné a k jejímu případu a v odůvodnění svých rozsudků odpovídajícím způsobem vysvětlily, které skutečnosti vzaly v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu. Odvolací soud důvodně přihlédl k existenci více přitěžujících okolností, jakými bylo flagrantní zneužití důvěry jednatelů poškozené obchodní společnosti, ziskuchtivé pohnutky jednání obviněné, dlouhodobost a rozmysl při páchání trestné činnosti, zneužití postavení obviněné a její funkce v zaměstnání a způsobení celkové škody výrazně přesahující hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
12. Státní zástupce závěrem svého vyjádření uvedl, že námitky obviněné neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vytýkanými vadami. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné.
13. Obviněná ve své replice k vyjádření státního zástupce zdůraznila, že státní zástupce přisvědčil části její argumentace, že odůvodnění odvolacího soudu, který odmítl provést navrhovaný důkaz znaleckým posudkem Mgr. Simony Hornochové, není zcela přiléhavé. Podle obviněné odvolací soud postupoval nesprávně, pokud odmítl provést důkaz tímto znaleckým posudkem z formálních důvodů, a k tomu zopakovala své výhrady vyjádřené v podaném dovolání. Navíc odvolací soud ani nepřihlédl ve výroku o náhradě škody k dohodě o narovnání, kterou uzavřela s jednatelem poškozené obchodní společnosti – svědkem J. P. a podle níž při nahrazení škody ve výši 300 000 Kč jí obchodní společnost prominula náhradu škody do výše 600 000 Kč, a v této výši zanikla pohledávka poškozené obchodní společnosti vůči obviněné. Obviněná setrvala na svém návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Obviněná L. T. opřela své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na ně navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., což jsou otázky trestního práva procesního.
16. S účinností od 1. 1. 2022 je však v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod dovolání, k němuž musel Nejvyšší soud v době svého rozhodování přihlížet s ohledem na argumentaci obsaženou v dovolání obviněné. Podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
b) K námitkám obviněné
17. Nejvyšší soud přisvědčil námitce obviněné o opomenutí klíčového důkazu, když odvolací soud odmítl provést důkaz znaleckým posudkem Mgr. Simony Hornochové, který navrhla obviněná v řízení před odvolacím soudem. Jak již bylo uvedeno výše, nedůvodné neprovedení navrhovaného podstatného důkazu naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Podle doktríny týkající se opomenutých důkazů je takovým důkazem ten, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, případně se jím zcela opomene zabývat, a v důvodech svého rozhodnutí o něm ve vztahu k jeho zamítnutí není buď žádná zmínka, anebo pouze okrajová a obecná, která neodpovídá povaze a závažnosti věci (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017). Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, o nichž tedy v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ovšem zároveň vyplývá, že nejde o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodržena všechna pravidla pro dokazování, jak jsou zákonem vymezena, přičemž soudy dostatečně odůvodní svůj postup a v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlí, proč neprovedly určité důkazy nebo nevyhověly důkazním návrhům stran. Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů nejde tehdy, když se soudy zabývaly důkazními návrhy a rozhodly tak, že další dokazování nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl žádný vliv na posouzení skutkového stavu, a svůj postup v tomto směru dostatečným způsobem odůvodní.
18. Pokud jde o pojem „revizní znalecký posudek“, na nějž poukázala obviněná ve svém dovolání, zákon ho výslovně nepoužívá a v teorii i praxi se jím zpravidla rozumí znalecký posudek, který zpracoval znalecký ústav podle §110 tr. ř., vyžádal ho orgán činný v trestním řízení a má jím být přezkoumán posudek podaný znalcem. Se znaleckým posudkem Mgr. Simony Hornochové, který tato znalkyně zpracovala v dané věci na žádost obhajoby, proto mohl soud nakládat pouze jako se znaleckým posudkem předloženým obviněným ve smyslu §89 odst. 2 a §110a tr. ř., i když jeho zadání vyvolává dojem tzv. revizního znaleckého posudku ve výše uvedeném smyslu. Zásada uvedená v §89 odst. 2 větě druhé tr. ř. ani ustanovení §110a tr. ř. nevylučují, aby znalecký posudek, který nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložil jej v řízení před soudem obviněný nebo jeho obhájce či jiná strana trestního řízení, soud po prostudování odmítl jako nadbytečný a rozhodl, že jej neprovede. Jak bylo uvedeno výše, takové rozhodnutí však musí být dostatečně odůvodněno a nesmí dojít k zamítnutí provedení důkazu bez věcně adekvátního důvodu, zejména pokud jde o důkaz klíčový pro rozhodnutí o vině.
19. Argumentaci odvolacího soudu v nyní posuzované věci, na jejímž základě odmítl provést důkaz znaleckým posudkem Mgr. Simony Hornochové, nelze považovat za dostatečnou a ani za správnou. Je třeba přisvědčit obviněné, že tento znalecký posudek předložený obhajobou nemusí mít totožné zadání, jaké měl znalecký posudek zpracovaný znalcem, jehož přibraly orgány činné v trestním řízení. Proto je nesprávné i tvrzení odvolacího soudu, že již s ohledem na vymezení otázek pro zmíněnou znalkyni a stanovení jejího znaleckého úkolu musel být znalecký posudek předložený obhajobou jako důkaz odmítnut. Závěry znalkyně Mgr. Simony Hornochové významně zpochybňují správnost závěrů učiněných znalcem Mgr. Vladimírem Leinem, MBA, jehož znalecký posudek byl stěžejním podkladem pro rozhodnutí o vině obviněné. Znalecký posudek Mgr. Simony Hornochové totiž mohl mít zásadní význam pro určení rozsahu škody, kterou obviněná způsobila, a tedy nejen pro posouzení viny obviněné, ale též pro výrok o náhradě škody. Pokud ze znaleckého posudku předloženého obviněnou podle §110a tr. ř. vyplývají zcela protichůdné závěry, než jaké jsou obsaženy ve znaleckém posudku opatřeném soudem, je namístě řádný výslech obou znalců u veřejného zasedání odvolacího soudu a vyhodnocení jejich výpovědí soudem s ohledem na to, jaké vady jsou obhajobou vytýkány (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 80/2002). Vrchní soud v Praze však takto nepostupoval, neodstranil vzniklé pochybnosti o výši škody způsobené jednáním obviněné a v tomto směru se dostal do rozporu i s judikaturou Nejvyššího soudu.
20. V dalším řízení tedy bude povinností odvolacího soudu provést důkaz znaleckým posudkem znalkyně Mgr. Simony Hornochové, případně i výslech této znalkyně u veřejného zasedání, a to pokud možno za přítomnosti znalce Mgr. Vladimíra Leina, MBA, který by měl být předem seznámen s obsahem posudku zmíněné znalkyně, aby mohl ve své následné výpovědi reagovat na jeho závěry zpochybňující správnost znaleckého posudku tohoto znalce. Takto by byly odstraněny pochybnosti o správnosti jím učiněných závěrů o výši škody způsobené obviněnou. Na základě hodnocení skutečností vyplývajících z obou znaleckých posudků, z výpovědí obou znalců i z ostatních provedených důkazů poté odvolací soud v souladu s pravidlem in dubio pro reo určí minimální výši škody, kterou obviněná L. T. způsobila. K této otázce Nejvyšší soud připomíná, že stanovení výše škody je povinností soudu, neboť jde o otázku právní, nikoliv skutkovou, a její zodpovězení nepřísluší znalci (viz §107 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Odvolací soud je v dalším řízení povinen postupovat v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Je rovněž povinen, jak již bylo výše uvedeno, při určení výše škody respektovat pravidlo in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněné) vyplývající ze zásady presumpce neviny, a tedy v případě, pokud nebudou rozptýleny všechny rozumné pochybnosti o tom, zda byla konkrétní částka neoprávněně navýšena či určitá platba byla zcela fiktivní, rozhodnout ve prospěch obviněné.
21. Je totiž nutno připomenout, že výše škody způsobená protiprávním jednáním obviněné je znakem nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Přesné zjištění škody způsobené obviněnou je proto nezbytné pro právní kvalifikaci skutku, jehož spáchání je jí kladeno za vinu. V této souvislosti nelze pominout, že prvotní účetní doklady byly zajištěny jen ve vztahu k roku 2011, takže zatímco v tomto roce mohl znalec Mgr. Vladimír Lein, MBA, vycházet i z uvedených prvotních dokladů a z nich zjistit, zda a do jaké výše byly částky vyplacené z pokladny navýšeny, případně vyplaceny duplicitně, v dalších letech v důsledku jednání obviněné, která zapříčinila skartaci těchto prvotních dokladů, nebyly již k dispozici a výši škody je nutné zjišťovat i bez existence jakéhokoli prvotního dokladu, který by odůvodnil vyplacení konkrétní částky. Nicméně ani v období let 2012 až 2017 s ohledem na další provedené důkazy není vyloučeno, že obviněná zpronevěřila určité peněžní částky i v uvedeném období. Jak totiž vyplývá z výpovědí svědků i z příslušných listinných důkazů, nákupy pneumatik, dálničních známek a náhradních dílů se nerealizovaly – kromě skutečně drobných položek – přes pokladnu poškozené obchodní společnosti (např. v roce 2012 jde o jednání kladené obviněné za vinu pod body 76. až 79., 81., 83., 86., 88. až 91., 93., 95. až 103. a 108. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, totéž se týká importu vozidel v roce 2013 pod body 113. a 116. téhož výroku o vině). Obdobně je patrné, že z pokladny poškozené obchodní společnosti, až na výjimky, nebyly hrazeny faktury na vyšší částky, neboť takové platby byly prováděny z účtů obchodní společnosti, což se týká např. bodů 122. a 123. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Stejně tak bylo provedeným dokazováním bez významnějších pochybností prokázáno, že výkup starších a ojetých motorových vozidel na protiúčet při nákupu nového motorového vozidla neprobíhal tak, že by kupujícímu nového vozidla byla vyplácena z pokladny částka v hodnotě jeho starého vozidla, což se týká výroku o vině pod body 143., 172., 178., 180., 181., 192., 195. a 196. v rozsudku odvolacího soudu.
22. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněná neoprávněně navyšovala částky vyplacené z pokladny, projevila se tato skutečnost i na výši daňové povinnosti obchodní společnosti A. u daně z příjmů právnických osob a u daně z přidané hodnoty, neboť v důsledku fiktivního zvýšení výdajů této obchodní společnosti a v případě daně z přidané hodnoty v důsledku vyšší daně na vstupu byla vyměřena daň z příjmů právnických osob v nižší výši a stejně tak došlo ke snížení daně z přidané hodnoty. Obviněná si jako účetní musela být vědoma toho, že zmíněným jejím jednáním dojde ke zkrácení těchto daní, a s tímto následkem musela být nejméně srozuměna, tudíž jednala minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jednání obviněné by tedy v závislosti na konkrétní částce, o kterou tyto daně zkrátila, bylo namístě kvalifikovat spíše jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Jelikož však dovolání podala pouze obviněná, v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch a obviněná nemůže být uznána vinnou tímto trestným činem, neboť takový postup by byl v rozporu se zákazem reformationis in peius .
23. Vzhledem ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, je předčasné se zabývat námitkou obviněné ohledně uložení nepřiměřeně přísného až exemplárního trestu. Nejvyšší soud v této souvislosti pouze připomíná, že na podkladě námitek týkajících se otázky přiměřenosti uloženého trestu zásadně nelze v dovolacím řízení zasahovat do rozhodnutí soudů nižších stupňů. Výrok o trestu totiž bylo možné napadnout především s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [nyní podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], a to pouze tehdy, pokud byl uložen takový druh trestu, který v daném případě zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména ve vadném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím citovaného ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
24. Navíc v posuzovaném případě je z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že obviněné nebyl uložen trest jako odstrašující pro veřejnost s ohledem na narůstající společenské problémy, ale soudy se náležitě zabývaly individualizací trestu a odůvodnily, na základě jakých úvah uložily obviněné uvedené tresty. Soud prvního stupně pod body 147. a násl. odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, jaké skutečnosti vzal v úvahu při ukládání trestu odnětí svobody, který vyměřil v dolní čtvrtině zákonem stanovené trestní sazby, přičemž na obdobných argumentech založil své závěry o trestu i odvolací soud, který uložil zcela totožný trest a v odůvodnění svého rozsudku odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde byly zohledněny i polehčující a přitěžující okolnosti. Stejně tak bylo podrobně vyloženo, že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání zaměstnání nebo funkce účetní nebo pokladní byl obviněné uložen právě proto, že se trestné činnosti dopustila při výkonu této činnosti a zneužila své funkce. Rovněž trest propadnutí věci byl obviněné uložen, jelikož dotčené nemovité věci byly zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, jíž byla obviněná uznána vinnou. Odvolací soud tedy pečlivě uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu, jeho závěry jsou vyvážené a Nejvyšší soud v nich neshledává prvky libovůle. Tresty, které byly obviněné uloženy, a to ani kombinace trestu odnětí svobody s trestem zákazu činnosti a trestem propadnutí věci, nebyly v kontextu napadených rozhodnutí extrémně přísné a zjevně nespravedlivé. V tomto směru ovšem nelze předvídat, zda a do jaké míry dojde v dalším řízení ke změně skutkových zjištění odvolacího soudu ve vztahu k výroku o vině obviněné a zda se případné změny ve skutkových zjištěních mohou promítnout do změny právní kvalifikace a následně i do úvah o druhu a výměře trestu, který bude uložen obviněné, pokud bude uznána vinnou.
25. K námitce obviněné ohledně nesprávného výroku o náhradě škody a jeho údajném extrémním rozporu s provedenými důkazy Nejvyšší soud uvádí, že obviněná doplnila své dovolání o tuto námitku až po uplynutí lhůty k podání dovolání, takže pokud jsou po této lhůtě rozšířeny důvody dovolání, Nejvyšší soud k takovému podání nepřihlíží. Jak je navíc ze spisového materiálu zřejmé, k pochybení vytýkanému obviněnou skutečně došlo, jelikož odvolací soud nebral v úvahu dohodu o narovnání uzavřenou mezi obviněnou a jednatelem obchodní společnosti A., J. P. Nejvyšší soud tedy ukládá odvolacímu soudu, aby se v dalším řízení rovněž zabýval uvedenou námitkou obviněné a náležitě se s ní vypořádal.
V. Závěrečné shrnutí
26. Závěrem lze shrnout, že některé námitky obviněné obsažené v jejím dovolání shledal Nejvyšší soud důvodnými, a proto na podkladě tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. pak zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. poté Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
27. Bude na odvolacím soudu, aby se v navazujícím řízení znovu důsledně zabýval posuzovanou trestní věcí, ve shora naznačeném směru doplnil dokazování a následně učinil po řádném vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků odůvodněné skutkové závěry, a to především ohledně tvrzeného rozsahu škody způsobené obviněnou L. T.
28. Nejvyšší soud současně upozorňuje, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen výlučně z podnětu dovolání obviněné, a proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Při novém projednání a rozhodnutí věci jsou pak soudy nižších stupňů vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
29. Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné na podkladě důvodného dovolání obviněné nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o tomto dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký