ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.525.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 525/2022- 3839
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. H. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 2 To 23/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 8/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 43 T 8/2019, byl obviněný R. H. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále soud také rozhodoval v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř. a uložil obviněnému povinnost zaplatit vyjmenovaným poškozeným konkrétní částky na náhradu škody, někteří poškození byli se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 2 To 23/2021, tak, že je zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Trestné činnosti se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v době od 1. 4. 2015 do 15. 12. 2016, jako jednatel obchodní společnosti H. s., IČ: XY, se sídlem XY, jejímž předmětem podnikání bylo provádění staveb, jejich změn a odstraňování, s cílem neoprávněně obohatit tuto obchodní společnost na úkor svých dodavatelů, přestože byl seznámen s její špatnou ekonomickou situací a věděl, že nebude schopna dále plnit své závazky, neboť se nachází ve stavu úpadku, což vyplývalo z přiznání k dani z příjmů právnických osob za hospodářský rok od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, se kterým byl seznámen nejpozději dne 31. 3. 2015 při podpisu jeho příloh, svým dodavatelům tuto skutečnost zamlčel a ujišťoval je, že za odebrané zboží a služby řádně zaplatí, dále sám, případně prostřednictvím svých zaměstnanců objednával a odebíral pro obchodní společnost různé služby a zboží, přičemž následně neuhradil vystavené faktury, část z nich až po urgencích a po době splatnosti, čímž způsobil poškozeným dodavatelům škodu v celkové výši 10 498 884,39 Kč.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Obviněný R. H. podal dne 13. 5. 2022 prostřednictvím svého obhájce proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. První z označených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný považoval za naplněný v té alternativě, podle níž nebyly v řízení před soudy obou stupňů nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným. Veškeré dovolací námitky, které obviněný podřadil tomuto důvodu dovolání, se totiž týkají jeho konkrétních návrhů na provedení dalších důkazů na podporu své základní obhajoby. Podle obviněného bylo nutné v posuzované věci provést nejen výslechy osob zastupujících ve většině subdodavatele obchodní společnosti H. s., nýbrž také zástupce investorů, případně jejich stavebního dozoru, pro které byla nasmlouvaná díla prováděna. Bylo by tím možné objasnit, zda tito odběratelé uhradili fakturované dílo včas, v ceně odpovídající uzavřené smlouvě, v některých případech bylo totiž nezbytné vykonat k dokončení díla i tzv. vícepráce. Podle obviněného bylo tudíž nezbytné zjistit, zda náklady na ně investoři uznali a uhradili, či nikoliv, neboť jde o jednu z příčin, které přispěly ke zhoršování ekonomického stavu obchodní společnosti. V podstatě právě díky neplnění smluvních ujednání ze strany odběratelů nemohlo dojít k uhrazení všech závazků obchodní společnosti H. s., ačkoli z její strany byla vždy vůle a snaha tak učinit. Mezi další zásadní neprovedené důkazy obviněný zahrnul odborné vyjádření zpracované Doc. JUDr. Ing. Zdeňkem Dufkem, Ph.D., rovněž požadoval jeho výslech u hlavního líčení, neboť tento znalec se kriticky vyjadřoval ke znaleckému posudku Ing. Gabriely Hrachovinové, LL.M., o jejíž stanovisko k hospodaření obchodní společnosti a stavu úpadku přitom soudy opřely svá zjištění v neprospěch obviněného. Další důkaz opatřený obhajobou, a to znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem Vysokého učení technického v Brně, Fakultou stavební sice byl v odvolacím řízení proveden, avšak vrchní soud jeho závěry označil za hypotetické, aniž by je jakkoliv zhodnotil v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy. Obviněný dále popisoval fungování svého podnikání, které bylo vázáno na již uzavřené smlouvy o realizaci konkrétních stavebních prací, což vyžadovalo odebírat služby i materiál od subdodavatelů. Odmítl, že by se je snažil uvádět v omyl nebo jim zamlčovat ekonomické potíže, ale vždy spoléhal na serióznost investorů a hodlal plnit vše, k čemu se jménem obchodní společnosti H. s. zavázal. Soudy obou stupňů se měly smlouvami s investory náležitě zabývat, ceny jednotlivých děl hodnotit ve vztahu ke všem provedeným důkazům, jakož i úmyslu obviněného. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami.
6. Ve vztahu k druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, který se stal podkladem výroku o vině. Soudy na jedné straně dospěly k závěru, že obviněný nejméně od 1. 4. 2015 věděl, že obchodní společnost H. s. nebude schopna plnit své závazky, přičemž tuto skutečnost svým subdodavatelům zamlčel. Na straně druhé však z výsledků provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku Ing. Gabriely Hrachovinové, LL.M., z výpovědí poškozených i obviněného samotného plyne, že obchodní společnost své závazky plnila, byť některé zčásti, případně po splatnosti, a pouze některé nesplnila vůbec. Část poškozených přitom o finančních potížích obchodní společnosti věděla a obviněný jim sdělil, že má problémy se splatností faktur s ohledem na neplnění smluv ze strany investorů. Státní zástupce navíc ve veřejném zasedání naznačil, že jednání obviněného by mohlo být kvalifikováno jako zvýhodnění věřitele z důvodu, že obviněný sám vybíral, kterým věřitelům zaplatí a kterým nikoliv. Na tuto skutečnost poukazoval i samotný obviněný, a to již ve své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Navzdory tomu se soudy touto otázkou vůbec nezabývaly. V případě trestného činu podvodu musí pachatel jednat v podvodném úmyslu od počátku, tedy již při vzniku dotčených závazkových vztahů, což soudy v posuzované trestní věci neprokázaly. Jejich postup vyvolává podle obviněného dojem automatizovaného rozhodování spočívajícího v přebírání právní kvalifikace skutku učiněné policejním orgánem v přípravném řízení, aniž by byla podrobena řádnému přezkumu v řízení před soudem.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a aby přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle jehož názoru se ve věci rozhodující soudy nedopustily svévolného hodnocení důkazů a k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi obsahem důkazů a skutkovým zjištěním v řízení nedošlo. Soudy naopak přistoupily k procesu dokazování pečlivě a obezřetně a rovněž se vypořádaly s obhajobou obviněného. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obdobně nebylo řízení stiženo vadou tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně se všemi důkazními návrhy obviněného zabýval a náležitě vysvětlil, z jakého důvodu je neakceptoval, s čímž se ztotožnil také odvolací soud. Státní zástupce odkázal dále na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva související s požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, ze které mimo jiné vyplývá, že při zamítnutí odvolání se odvolací soud může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.
9. Pokud jde o otázku subjektivní stránky, ze skutkových okolností a způsobu provedení trestné činnosti je podle státního zástupce naprosto zřejmé úmyslné zavinění. Obviněný byl seznámen s majetkovou situací obchodní společnosti a věděl, že se nachází ve stavu úpadku. Přesto jejím jménem objednával další zboží a služby, ačkoliv musel být srozuměn s tím, že nebude schopen smluvené dodávky zaplatit. Ze soudy učiněných skutkových zjištění tedy vyplývá naplnění všech zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce dodal, že převážná většina dovolacích námitek je opakováním obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se soudy obou stupňů adekvátně vypořádaly. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. Úvodem je vhodné připomenout, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatněnost.
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak bylo uvedeno již výše v bodě 5. tohoto usnesení, obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod v alternativě, podle které nebyly v řízení před soudy obou stupňů nedůvodně provedeny jím navrhované podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným. Jde o vadu tzv. opomenutých důkazů, která představuje procesní situaci, v níž soudy buďto odmítly provést důkaz navržený některou z procesních stran, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly navržený důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
14. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro vyvození trestní odpovědnosti za konkrétní čin. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podstata tohoto dovolacího důvodu nespočívá v tom, že dovolatel se domáhá použití norem hmotného práva na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy nižších stupňů vyhodnotily odlišně. V rámci předmětného dovolacího důvodu tedy nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, apod. V zásadě totéž platí ohledně jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, které se týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
15. K námitkám obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině podotýká, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím. Vzhledem k tomu, že soud je nevyhnutně přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem, zastávají v procesu dokazování zcela nezastupitelnou roli mimo jiné zásady bezprostřednosti a ústnosti. Hodnotit důkazy může proto jen soud, který je v souladu s těmito zásadami provedl, díky čemuž z nich může získat relevantní poznatky. Popsaný způsob dokazování napomáhá poskytnout hodnotícímu orgánu, tedy především soudu prvního stupně, případně soudu druhého stupně, který v odvolacím řízení opakuje či provede nové důkazy, jasný obraz o dokazované skutečnosti, aby mohl vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Je proto výlučně na soudu prvního, resp. druhého stupně, které důkazy, resp. důkazní prostředky bude provádět za účelem objasnění věci a získání podkladů pro rozhodnutí o podané obžalobě či návrhu na potrestání ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Jde o využití ústavně zakotvené zásady nezávislosti soudů vyplývající z čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Soud přitom není vázán návrhy žádné z procesních stran, musí však o každém takovém návrhu rozhodnout a vysvětlit, proč mu nevyhověl.
16. Nejvyšší soud považuje za potřebné na tomto místě zdůraznit podstatu skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ten spočívá v tom, že obviněný přes svou znalost nepříznivého ekonomického stavu, resp. faktického úpadku obchodní společnosti H. s., v níž zastával pozici jednatele, sám nebo prostřednictvím svých zaměstnanců objednával a odebíral zboží a služby od dodavatelů, jimž však špatnou ekonomickou situaci zamlčel a ujišťoval je, že své závazky řádně splní, ačkoliv byl srozuměn s tím, že k tomu nemusí dojít. Podle Nejvyššího soudu mají předmětná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů potřebnou oporu v provedených důkazech a při jejich logickém zhodnocení z nich jednoznačně vyplývají.
17. Krajský soud vyslechl v hlavním líčení za účelem řádného objasnění věci poměrně velké množství svědků, zejména (zástupců) poškozených dodavatelů obchodní společnosti H. s., vycházel dále ze znaleckého posudku Ing. Gabriely Hrachovinové, LL.M., doplněného o výslech jmenované znalkyně, či z celé řady listinných důkazů jako jsou smlouvy o dílo, objednávky, faktury či korespondence s poškozenými osobami. Soud věnoval náležitou pozornost okolnostem, za nichž obviněný činil u svých dodavatelů nové objednávky. Z výpovědí (zástupců) poškozených dodavatelů přitom vyplynulo, že jim skutečná ekonomická situace obchodní společnosti H. s., tedy že se nachází ve stavu faktického úpadku, nebyla známa. V této souvislosti lze například odkázat na výpověď svědka R. C., který uvedl, že na podzim roku 2015 sice zjistil, že s obchodní společností H. s. asi není vše v pořádku, avšak obviněný jej ujistil, že pohledávky budou uhrazeny, neboť má dostatek zakázek a je pouze v druhotné platební neschopnosti (č. l. 3606 tr. spisu). Z výpovědi svědka M. T. vyplynulo, že vykonával pro obchodní společnost H. s. subdodavatelské práce na třech až čtyřech stavbách, přičemž po neuhrazení plateb jej obviněný ujišťoval, že zaplatí, což se však nestalo. Po opakovaných upomínkách se pro něho již obviněný stal nekontaktním (č. l. 3623 tr. spisu). Podle svědka J. Č. sice platební morálka obchodní společnosti H. s. nebyla „nic moc“, fakturované práce byly placeny se zpožděním, avšak později byla vzájemná spolupráce jednostranně ukončena z důvodu neuhrazení faktur. K vystupování obviněného tento svědek vypověděl, že to byl on sám, kdo určoval termíny, ve kterých dluh doplatí, avšak nestalo se tak ani poté, co obviněný podepsal uznání dluhu jménem obchodní společnosti H. s. (srov. č. l. 3637 tr. spisu). Svědek J. H. uvedl, že na počátku spolupráce mu nebylo nic známo o tom, že by s finanční situací obchodní společnosti H. s. bylo něco v nepořádku. Obchodní společnost hradila sice faktury se zpožděním, ale poté již neprováděla žádnou úhradu. Obviněný neustále sliboval, že zaplatí, že čeká na peníze od investora. Pokračovali proto v další spolupráci, načež svědkovi došla trpělivost a obrátil se přímo na investora, který mu sdělil, že obviněnému vše uhradil (č. l. 3676 tr. spisu). Z těchto jen stručně citovaných svědeckých výpovědí nelze ve smyslu obhajoby obviněného dovozovat závěr, podle něhož by subdodavatelé obchodní společnosti H. s. při vědomí její špatné ekonomické situace dobrovolně na sebe převzali riziko nezaplacení svých pohledávek a pokračovali by ve své podnikatelské činnosti bez reálné představy nejen uhrazení vynaložených nákladů, ale dosažení alespoň minimálního zisku. Tím by ohrožovali svoje podnikání bez rozumných a především ekonomických důvodů ve prospěch obviněného, resp. obchodní společnosti H. s., jejímž jménem vystupoval. S neschopností hradit své smluvní závazky, o nichž bylo soudy rozhodováno, byl naopak srozuměn obviněný, což potvrdila především externí účetní, svědkyně D. Č. V rámci své výpovědi totiž mimo jiné uvedla, že obviněného pravidelně informovala o finančním stavu společnosti a také o všech pohledávkách a dluzích, rovněž sám se o to aktivně zajímal, podepisoval daňová přiznání apod. (č. l. 3599 tr. spisu). V tomto smyslu byl soudy správně vyhodnocen i znalecký posudek vypracovaný Ing. Gabrielou Hrachovinovou, LL.M., z něhož je zřejmé, že obviněný mohl stav úpadku obchodní společnosti zjistit nejpozději ke dni 31. 3. 2015, kdy podepsal roční účetní závěrku za rok 2014 (č. l. 386 tr. spisu).
18. Nelze proto jakkoli považovat za chybné, pokud se i vrchní soud jako soud odvolací ztotožnil se skutkovým zjištěním krajského soudu, ve svém rozhodnutí tedy na ně zcela odkázal a nad rámec odůvodnění odsuzujícího rozsudku přiléhavě poukázal na skutečnost, že správnost ve věci učiněných závěrů potvrdil i výsledek insolvenčního řízení, které bylo v mezidobí ukončeno zrušením konkursu na majetek obchodní společnosti H. s. z důvodu, že tento majetek je pro uspokojení věřitelů obchodní společnosti zcela nepostačující (bod 18. usnesení vrchního soudu). Podle Nejvyššího soudu je z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, že se posuzovanou trestní věcí řádně zabývaly, neopomněly přitom reagovat ani na obhajobu obviněného, kterou přesvědčivými argumenty vyvrátily (srov. bod 20. tohoto usnesení níže), a dospěly k závěrům, které zřetelně vyplývaly z výsledků dokazování při logickém a jediném v úvahu přicházejícím způsobu vyhodnocení všech relevantních okolností. Za této procesní situace lze zcela souhlasit s důvody, pro které krajský soud nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, neboť na základě shromážděných důkazů bylo možno nade vši rozumnou pochybnost rozhodnout o vině obviněného, a další dokazování by tak bylo nadbytečné (srov. bod 36. rozsudku krajského soudu). Vrchní soud navíc obviněnému částečně vyhověl a ve veřejném zasedání přistoupil na návrh obhajoby k doplnění dokazování znaleckým posudkem zpracovaným znaleckým ústavem Vysokého učení technického, Fakultou stavební, s jehož odbornými závěry se adekvátně vypořádal v bodě 15. napadeného usnesení.
19. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti proto nejde v posuzované trestní věci o případ, v němž by nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nedůvodně provedeny jakékoliv navrhované podstatné důkazy, nedošlo ani k situaci, v níž by provedený důkaz soudy opomněly v odůvodnění svého rozhodnutí vyhodnotit, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Žádné opodstatnění nelze přiznat ani námitkám obviněného uplatněným ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z protokolu o veřejném zasedání konaném u vrchního soudu jako soudu odvolacího dne 18. 1. 2022 v první řadě vyplývá, že intervenující státní zástupce nadále trval na podané obžalobě i právní kvalifikaci skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Konstatování o možné kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu zvýhodnění věřitele státní zástupce zjevně učinil jako alternativní návrh pro případ, že by odvolací soud nepovažoval za naplněné zákonné znaky zločinu podvodu. Nicméně šlo o možnost jiné právní kvalifikace skutku, kterou sám státní zástupce neprosazoval, neboť ve svém konečném návrhu v závěru veřejného zasedání požadoval, aby bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. ř. (č. l. 3787 a násl. tr. spisu). Vzhledem k předmětu trestního stíhání obviněného od samého počátku, ale především s ohledem na průběh poměrně podrobného dokazování a jeho výsledku, který našel odraz ve skutkovém zjištění soudů, rozhodně nelze podle Nejvyššího soudu považovat za vadu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud se odvolací soud v napadeném usnesení výslovně nevyjádřil k poznámce intervenujícího státního zástupce ohledně případné kvalifikace skutku jako trestného činu zvýhodnění věřitele. Jak již bylo shora konstatováno, Vrchní soud v Olomouci totiž zjevně považoval za splněné všechny okolnosti odpovídající znakům skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 20. napadeného usnesení). Skutečnost, že obviněný si podle svého tvrzení následně vybíral, kterým věřitelům jejich pohledávky zčásti či zcela uhradí, nemá podle Nejvyššího soudu žádný vliv na otázku posouzení jeho jednání jako úmyslného ve vztahu k uvádění smluvních partnerů vyjmenovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku v omyl. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu totiž zastává konstantně názor, že trestného činu podvodu se lze dopustit právě i v případech objednávání zboží s úmyslem za ně nezaplatit, jehož součástí je též zamlčení podstatných skutečností ohledně solventnosti objednávajícího (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 979/2018, jehož závěry akceptoval i Ústavní soud, který odmítl ústavní stížnost podanou v odkazované věci usnesením ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2821/19). Nejvyšší soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu nesprávným závěr soudů prvního a druhého stupně o tom, že obviněný čin spáchal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z výsledku dokazování nepochybně vyplynulo, že obviněný věděl, že obchodní společnost H. s. se nachází ve stavu úpadku, že tedy nemá dostatek finančních prostředků k uhrazení svých stávajících dluhů, přesto od svých dodavatelů objednával další zboží a služby, tudíž tak činil se srozuměním toho, že za smluvené zboží a služby nebude schopen zaplatit sjednanou cenu nejen v dohodnuté lhůtě, ale ani v budoucnu. V této souvislosti proto není relevantní ani námitka obviněného spočívající v tom, že obchodní společnost H. s. některé závazky, byť zčásti či po splatnosti, plnila, neboť tato skutečnost nevylučuje předchozí srozumění obviněného s tím, že za objednané zboží a služby nemusí být zaplaceno (tj. jednání obviněného v podvodném – nepřímém – úmyslu od počátku), což ostatně v případech uvedených ve výroku o vině i nastalo. V průběhu trestního řízení nebyly zjištěny ani žádné konkrétní okolnosti, na něž by se obviněný mohl oprávněně spoléhat a které by mohly přispět ke zlepšení finanční situace obchodní společnosti tak, aby obviněný reálně očekával zvýšení platební schopnosti a naplnění všech smluvních ujednání. Mohlo by jít v tomto ohledu například o příchod silného strategického partnera, který by doposud ztrátové podnikání dotoval, či o dojednání naprosto zásadní zakázky, která by byla schopna vygenerovat zisk v takovém rozsahu, aby z něj bylo možno uspokojit jednotlivé poškozené dodavatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 548/2019). Obviněný se sice bránil tvrzením, že obchodní společnost H. s. měla dostatečné množství nasmlouvaných zakázek, aby nepříznivou ekonomickou situaci postupem času zvrátila, tuto obhajobu však soudy přesvědčivě vyvrátily, neboť ani při dosažení předpokládaného zisku z nedokončených zakázek, případně zakázek nových, by obchodní společnost H. s. nezlepšila svou ekonomickou situaci natolik, aby byla schopna splnit celkový objem dluhů vůči jednotlivým dodavatelům (viz bod 39. rozsudku krajského soudu a bod 18. usnesení vrchního soudu).
21. Vzhledem ke všem stručně uvedeným důvodům Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci tedy správně právně posoudily svá skutková zjištění jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Rozhodnutí napadená dovoláním obviněného proto nejsou zatížena vadou, k jejíž nápravě je určen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV. Závěrečné shrnutí
22. Na základě shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného R. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu