ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.555.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 555/2021-1792
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 5 To 11/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh trestního řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. 3. 2017, sp. zn. 29 T 2/2014 , byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen podle §212 odst. 5 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Regionální radě regionu soudržnosti Střední Morava, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 1211/40b (dále ve zkratce též jen „RRRS Střední Morava“), na náhradu škody částku ve výši 3 296 624,73 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočky v Olomouci v jeho neprospěch odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 To 67/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou odvolání částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, zároveň podle §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené RRRS Střední Morava na náhradu škody částku 3 288 625 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 5 To 67/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 955/2018, tak, že zrušil oba shora uvedené rozsudky soudů prvního i druhého stupně a soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
4. Věc poté znovu projednal Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci , který svým dalším rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 29 T 2/2014, uznal obviněného J. B. vinným přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku, za něž mu podle §260 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené RRRS Střední Morava na náhradu škody částku ve výši 295 620,69 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti naposledy zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 5 To 11/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém jeho rozsahu a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl následovně. Obviněného J. B. uznal vinným přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nějž mu podle §260 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému zaplatit poškozené RRRS Střední Morava na náhradu škody částku ve výši 251 277,55 Kč a poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce.
6. Uvedené trestné činnosti se podle posledního rozsudku odvolacího soudu obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 14. 4. 2008 v XY u Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava jako jednatel obchodní společnosti B., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „obchodní společnost B.“), podal finální žádost o poskytnutí dotace na projekt rekonstrukce areálu XY včetně doplňkové a návazné infrastruktury - Benefit 7. Dne 2. 7. 2008 byl informován o rozhodnutí Výboru RRRS Střední Morava ze dne 25. 6. 2008, kterým byla tato žádost vybrána k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Dne 12. 6. 2009 obviněný za obchodní společnosti B. podepsal s poskytovatelem prostředků RRRS Střední Morava smlouvu o poskytnutí dotace na individuální projekt z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Střední Morava číslo ÚRR D-2009/0089/OKP, podle které obchodní společnost B. za splnění stanovených podmínek měla být na financování předmětného projektu poskytnuta dotace v celkové výši maximálně 4 920 000 Kč (maximálně 60 % z celkových způsobilých výdajů projektu), a to s rozdělením na prostředky ze zdrojů Evropské Unie, konkrétně z Evropského fondu pro regionální rozvoj (dále jen „ERDF“) v maximální výši 4 182 000 Kč (tj. 51 % z celkových způsobilých výdajů projektu) a z národního spolufinancování České republiky v maximální výši 738 000 Kč (tj. 9 % z celkových způsobilých výdajů projektu). Dne 14. 6. 2010 podal obviněný u RRRS Střední Morava zjednodušenou žádost o platbu č. 02/00180, kterou požádal o výplatu části dotace v celkové výši 4 620 000 Kč, kterou doložil fakturami vystavenými obchodní společností PROJEKTY A STAVBY KMS, s. r. o., a dalšími materiály, na základě čehož byla RRRS Střední Morava obchodní společnosti B. vyplacena dotace nikoli v celé požadované výši, ale pouze ve výši 3 348 624,73 Kč, z čehož příspěvek z ERDF představoval částku 2 846 331,02 Kč a příspěvek ze státního rozpočtu byl představován částkou ve výši 502 293,71 Kč. Požadavek doložil fakturou č. 20103019 ze dne 30. 4. 2019, s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 30. 4. 2010, vztahující se k objektu bývalé pekárny XY, a fakturou č. 20103021 ze dne 6. 5. 2010, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 30. 4. 2010, vztahující se k objektu bývalé vrátnice. K oběma fakturám připojil podrobný rozpis provedených prací a tímto způsobem nárokoval hrazení prací na rekonstrukci objektu XY, a to též zastřešení objektů bývalé pekárny a vrátnice v celkové ceně 295 620,30 Kč. Takto jednal, ač věděl, že předložené listiny neodpovídaly skutečnosti, neboť střechy obou objektů byly zrekonstruovány již přede dnem, kdy Výbor rozhodl o výběru žádosti obviněného k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, takže nešlo o způsobilé výdaje ve smyslu výzvy č. 03/2008, čl. 8. Tímto jednáním tak na prostředcích ERDF zastoupeném RRRS Střední Morava způsobil škodu ve výši 251 277,55 Kč.
II. Dovolání obviněného
7. Proti posledně uvedenému druhému rozsudku soudu druhého stupně (z 21. 10. 2020) podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce znovu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Napadené rozhodnutí je podle něj založeno na skutkových zjištěních, která jsou v tzv. extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jsou výsledkem procesu, jímž byla porušena jeho základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod.
8. Obviněný označil za nesprávný závěr, že mělo dojít k úplné rekonstrukci střech na objektu bývalé pekárny XY před rozhodným datem, kdy bylo rozhodnuto o výběru žádosti obviněného k uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. To podle něj nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Obviněný po celou dobu řízení o dotaci a trestního řízení nepopíral, že k částečné rekonstrukci docházelo ještě před rozhodným dnem, v rámci těchto prací byly částečně rekonstruovány rovněž střechy budov v areálu XY, a to z důvodu jejich havarijního stavu, takže v žádostech o úhradu v rámci dotačního řízení byla uplatněna jenom část takto provedených prací, resp. vzniklých nákladů, a proto také částka uvedená ve dvou označených fakturách byla (relativně) nízká. Soudům nižších stupňů dále vytkl, že nedostály své povinnosti se zabývat předloženými fakturami, přičemž měly uvést konkrétní důvody, pro které spatřovaly nesprávnost, resp. nepravdivost předložených faktur. Podle obviněného nebyl naplněn znak „předložení nepravdivého dokladu“, jak jej předpokládá skutková podstata trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud nepostupoval, jak mu bylo uloženo kasačním usnesením Nejvyššího soudu v jeho bodě 41.
9. Odvolací soud nesprávně posoudil §21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), když zjevně vycházel z údaje o zdanitelném plnění na předložených fakturách, které považoval za datum, kdy mělo dojít k samotné rekonstrukci střech a provedení prací v plném rozsahu. Vymezení data uskutečnitelného plnění u „nejednorázových“ plnění spadá zpravidla do okamžiku kompletního ukončení plnění.
10. Dále obviněný ve svém dovolání namítl, že nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dále odvolacímu soudu vytkl, že pominul závěry a pokyny stanovené kasačním usnesením Nejvyššího soudu (v bodě 42. a násl.). Obviněný setrval na své obhajobě, že práce, resp. plnění uvedené v předmětných dvou fakturách, byly provedeny až v období po rozhodném dni. K tomu doplnil, že ani v případě, kdyby tomu tak nebylo, o této podmínce nevěděl. Soudy nižších stupňů však po zrušení prvotních rozhodnutí nedoplnily dokazování k otázce možného skutkového omylu na jeho straně s ohledem na právní povahu výzvy č. 03/2008 a nerozšířily ani odůvodnění k naplnění subjektivní stránky trestného činu a zavinění. Obviněný setrval na svém tvrzení, že čestné prohlášení deklaroval toliko „ pro forma “, neboť s obsahem tam uvedeným seznámen nebyl.
11. Další námitka obviněného se týkala nesprávného právního hodnocení faktury jako dokladu ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti uvedl, že za doklad ve smyslu základní skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat fakturu předloženou spolu se zjednodušenou žádostí o platbu. To by podle jeho názoru bylo v rozporu se zákazem extenzivního výkladu a zákazu analogie v neprospěch pachatele.
12. Obviněný namítl také porušení zásady subsidiarity trestní represe. Soudy nižších stupňů nepřihlédly dostatečně k okolnostem případu, především k pochybením orgánů poskytovatele dotace, což by je jinak mělo vést k tomu, že uvedené jednání není trestným činem, resp. že není třeba uplatňovat trestní odpovědnost.
13. S ohledem na výše uvedené a dosavadní délku trestního řízení obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a rozhodnutí na něj navazující zrušil a rozhodl o plném zproštění obžaloby státního zástupce. Vyjádřil také souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Vyjádření k dovolání
14. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám. Odmítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s tím, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (v bodech 80. a 81.) podrobně vymezil všechny důkazy a bez jakýchkoliv pochybností přijal závěr o ukončení rekonstrukce dotčených střech bývalých objektů pekárny a vrátnice XY již v roce 2006. S tím se ztotožnil i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 16.). Skutečný obsah tam uvedených důkazů jednoznačně potvrzoval, že stavební práce na střechách těchto dvou objektů byly hotovy již v roce 2006. Jen ve stručnosti odkázal na stav střech, jaký vyplýval z porovnání leteckých snímků, ze kterých je nade vši pochybnost patrné, že k rekonstrukci střech došlo mezi lety 2003 a 2006, když se změnila barva krytiny, případně tvar střechy, umístění komínů a dalších prvků, přičemž v následujících letech již k žádným změnám nedošlo. Pokud obviněný hovořil ve své výpovědi o výměně barvy krytiny z šedého eternitu na červenou krytinu a o pádu objektu vrátnice a následném rozšíření tohoto objektu, muselo k tomu dojít již před snímkováním v roce 2006, nikoli tedy až po podpisu žádosti o poskytnutí dotace.
15. Pokud šlo o námitku nesprávného posouzení podle §21 ZDPH, obviněný vytýkal odvolacímu soudu závěr, který tento soud nikdy neučinil. Z žádné části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž nelze ani náznakem dovodit, že by tento soud uvažoval o datu uskutečnitelného plnění, jež bylo vyznačeno na předmětných dvou fakturách, jako o datu, kdy mělo podle tvrzení žadatele o proplacení dotace dojít ke kompletnímu provedení prací na rekonstruovaných střechách. Výkladem předmětného ustanovení daňového zákona se odvolací soud nezabýval a neměl k tomu ani důvod. Pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí zmínil datum uskutečnitelného zdanitelného plnění 30. 4. 2010, bylo to v souvislosti se specifikací obou dotčených faktur a v souladu s jejich skutečným obsahem, nikoliv tedy ve smyslu, že by toto datum obviněnému vytýkal jako den, kdy došlo ke všem stavebním pracím na střechách a tyto práce právě z tohoto důvodu požadoval neoprávněně proplatit z dotace. Fakturami předloženými k proplacení dotace obviněný jednoznačně deklaroval provedení stavebních prací v době po podání žádosti o poskytnutí dotace, což skutečnosti rozhodně neodpovídalo.
16. Státní zástupce dále uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit námitky obviněného týkající se výkladu pojmu „doklad“, jakožto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu, za nějž byl odsouzen a námitku subsidiarity trestní represe. Podle státního zástupce neexistuje žádný důvod vyřazovat fakturu z okruhu listin, jež lze pokládat za doklad v rámci základní skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, pokud navíc synonymem pojmu faktura je daňový doklad. Obvykle se jí dokládá, co bylo provedeno za dílo nebo jaké bylo dodáno zboží, za co se má tedy zaplatit, kdy k plnění došlo, jaký je peněžní ekvivalent dodávky, tedy cena, jaký bude způsob platby a doba splatnosti. Souvislost s finančními zájmy Evropské unie má daňový doklad již z toho důvodu, že musí mít náležitosti stanovené §26 a násl. ZDPH. Daň z přidané hodnoty je přitom jedním, a to velmi důležitým, příjmem rozpočtů Evropské unie.
17. Státní zástupce odmítl i námitku týkající se odůvodnění závěru o subjektivní stránce trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Nelze souhlasit s tím, že by se soudy nižších stupňů neřídily pokyny, jež jim byly v otázce posouzení subjektivní stránky uloženy. Soud prvního stupně důrazně odlišil jednání obviněného v době podání žádosti o poskytnutí dotace v roce 2008 a jednání spojené s žádostí o výplatu části dotace v roce 2010. V druhém případě již ze zjištění, že bylo ze strany obviněného nárokováno proplacení prací prokazatelně skončených nejpozději v roce 2006 současně s doložením skutečnosti, že obviněný si moc dobře uvědomoval možnost použití prostředků z dotace jen na nově zrekonstruované objekty, nikoliv na proplácení prací ukončených již před podáním žádosti o poskytnutí dotace, nebylo možné posoudit jednání obviněného jinak než podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce odmítl také námitku, že by čestné prohlášení týkající se seznámení s podmínkami poskytnutí dotačních prostředků parafoval jen formálně. O úmyslu obviněného svědčilo i to, že vědomě přistoupil na přefakturování prací na obchodní společnost Projekty a stavby KMS, s. r. o., ačkoliv faktické provedení prací bylo zajištěno z jeho strany zcela někým jiným. Uzavřel, že obviněný jednal při předložení předmětných dvou faktur k proplacení z hlediska rozumové a volní stránky v přímém úmyslu. Pokud šlo o porušení zásady subsidiarity trestní represe uvedl, že nebyl důvod pro to, aby nedůsledný postup úředních osob vykonávajících činnost na Úřadu RRRS Střední Morava, které se podílely na kontrole a hodnocení předkládaných projektů, měl natolik snížit společenskou škodlivost následného úmyslného jednání obviněného při předkládání nepravdivých dokladů k proplacení dotačních prostředků z rozpočtu spravovaného Evropskou unií, že by se v tomto konkrétním případě mělo jednat o jednání společensky v podstatě neškodné, nedosahujících ani té nejnižší míry škodlivosti běžně se vyskytujících případů posuzovaných jako trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie spáchaný v jeho kvalifikované skutkové podstatě se závažnějším následkem v podobě větší škody.
18. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
19. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l či 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
22. O bviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (tj. v době podání dovolání), resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (tj. v době rozhodování o dovolání Nejvyšším soudem). Obecně lze uvést, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
23. Jen pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že obviněný s ohledem na běh lhůty pro podání dovolání (která zcela proběhla v roce 2021) nemohl uplatnit nejnovější dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jemuž by snad některé jím formulované námitky mohly odpovídat (ty o údajném rozporu mezi skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů). V naznačeném duchu a směru, jak bylo rozvedeno shora, ale musí být vykládán také zmíněný nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo především o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
b) K vlastním dovolacím námitkám
24. Obviněný J. B. svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž byl z podnětu jeho podaného odvolání a odvolání státního zástupce v plném rozsahu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a obviněný byl následně uznán vinným úmyslným trestným činem, a sice přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněný svými námitkami zčásti navazoval na dosavadní průběh trestního řízení, dovolával se především předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 955/2018), přičemž polemizoval se soudy nižších stupňů, nakolik jej respektovaly při svém dalším postupu ve věci a nakolik se vypořádaly s výhradami vznesenými Nejvyšším soudem. Obviněný především zpochybňoval skutkový závěr učiněný soudy nižších stupňů, že by v rámci žádosti o vyplacení (podstatné) části přislíbené dotace uplatňoval náklady na stavební práce, které proběhly dávno předtím, než vůbec požádal o poskytnutí dotace, čímž porušil dotační podmínky. Obviněný totiž tvrdí, že žádal proplatit jen ty práce, které byly provedeny v souladu s dotačními podmínkami, tj. jen tu část prací na opravě střech bývalé vrátnice a pekárny XY, na něž vynaložil finanční částky, které byly způsobilými výdaji. I při opačném závěru, jak jej učinily soudy nižších stupňů, však chybí jeho zavinění, protože jeho podpis na dokumentech byl jen formální a nebyl si dobře vědom toho, co takové způsobilé výdaje jsou. Konečně třetím okruhem jeho námitek je chybná aplikace principu subsidiarity trestní represe, již nebylo třeba uplatnit pro nedostatečnou společenskou škodlivost případu, který by postačovalo řešit jiným způsobem (a to zejména z důvodu časového odstupu činu, délky trestního řízení, spoluzavinění orgánu poskytujícího dotaci, nižší škody).
25. Obviněný tedy předně vytýkal napadenému rozsudku především nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, což se posléze promítlo do chybného posouzení povahy a závažnosti činu. Podle obviněného se soudy nedostatečně zabývaly předloženými fakturami, přičemž měly uvést konkrétní důvody, pro které spatřovaly nesprávnost, resp. nepravdivost předložených faktur na rekonstrukci XY.
26. Obviněný tak ve svém dovolání vycházel především ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu (celé vytýkané podvodné jednání se po kasačním zásahu Nejvyššího soudu ve svém jádru zúžilo jen na to, že obviněný žádal o proplacení mimo jiné i rekonstrukce střechy na dvou objektech, které byly hotovy dávno před podáním žádosti o dotaci, jež se tak na ně za žádných okolností nemohla vztahovat, čehož si byl obviněný velmi dobře vědom, proto také fingoval fakturaci za tyto práce, které reálně v deklarovaném období a od deklarovaného dodavatele nebyly poskytnuty). Obviněný jiný skutkový stav dovozoval na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání, a to též ve spojitosti s předchozím kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud však zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
27. Dovolatel se tak z valné části vlastně pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2022. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
28. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
29. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak obviněný v rámci dovolání též uváděl. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2022 a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Rozhodně ani nelze uvést, že by vůbec nereagovaly na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu a nechtěly se řídit jeho pokyny, jak obviněný uváděl.
30. Z uvedených důvodů je proto třeba odmítnout ty námitky obviněného, jimiž zpochybňoval skutkové závěry soudů nižších stupňů. Jedná se především o závěr, že ke sporné rekonstrukci střech na dvou objektech XY (bývalé vrátnice a pekárny) došlo dávno předtím, než obviněný vůbec požádal o dotaci. Je pravdou, že obviněný o dotaci požádal v průběhu prací na rekonstrukci rozsáhlého areálu XY sestávajícího z více objektů v různém stavu, lze připustit, jak bylo namítáno, že orgán poskytující dotaci (RRRS Střední Morava) se měl důkladněji zabývat stavem objektů a rozsahem provedených prací v době sjednávání podmínek a rozhodnutí o přidělení dotace, což neučinil (což také vytkl Nejvyšší soud v předchozím svém rozhodnutí a následně vzaly v potaz i soudy nižších stupňů). Na druhou stranu však bylo také jednoznačně zjištěno záměrné uplatňování v žádosti o proplacení dotace nákladů na rekonstrukci objektu ze strany obviněného týkající se prací provedených dávno před dotačním řízením (ze všech sporných nákladů se po doplnění dokazování omezila výtka jen na náklady na střechy vrátnice a pekárny, což bylo prokázáno vedle dalších důkazů především porovnáním leteckých fotografií prokazujících rekonstrukci střech, jež byly pořízeny před dotačním řízením). V tomto směru lze odkázat na zevrubné hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně (viz zejména body 71. až 86. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), s nímž souhlasil i soud druhého stupně (viz zejména body 14. až 17. odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně). To se týká nejen závěru, že obviněný uplatňoval v žádosti o dotaci náklady na rekonstrukci dávno hotových prací (ještě před podáním žádosti o dotaci), ale i skutkových závěrů o vědomostní a volní složce jeho zavinění ve formě úmyslu přímého, jenž je dovozován jednak z jeho vědomí o tom, že uvedené střechy byly rekonstruovány již v předcházejícím období, jednak z vědomí toho, co může být způsobilým výdajem (i s ohledem na jím osobně potvrzenou deklaraci v čestném prohlášení), jednak tyto náklady prokázal zjevně nepravdivými fakturami, jimiž bylo provedení prací deklarováno.
31. Shora zmíněné základní a výchozí námitky obviněného uplatněné v dovolání tak ve své podstatě uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 neodpovídají. Pod něj podřaditelné jsou jen ty, jimiž zpochybňoval naplnění znaku dokladu a znaku zavinění (byť v tomto směru šlo spíše o námitky skutkové – viz výše) a jimiž zpochybňoval řádnost aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost nejprve v obecné rovině připomíná, že obviněnému bylo konkrétně napadeným rozsudkem odvolacího soudu kladeno za vinu, že předložil nepravdivé doklady a tím umožnil nesprávné použití finančních prostředků z rozpočtu spravovaného Evropskou unií a způsobil tímto činem větší škodu, čímž spáchal přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
33. K pojmu „dokladu“ ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákoníku lze uvést následující. Jednou z alternativ jednání jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku je předložení nepravdivých dokladů. Jde o takovou alternativu, která spočívá v tom, že pachatel předloží doklad, jehož obsah neodpovídá skutečnosti. Dokladem se přitom (podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku, jakož i podle odborné literatury) rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může jít např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. o bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního rejstříku či z evidence Rejstříku trestů (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2651). Podle jiného komentáře ( Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl (§233 až 421). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1989) mezi doklady způsobilé poškodit finanční zájmy Evropské unie na straně příjmů mohou patřit například dodací listy, faktury a různé účetní doklady, na jejichž základě jsou vyměřována cla a poplatky tvořící příjem rozpočtu Evropské unie, na straně rozpočtových výdajů to mohou být například přihlášky do veřejných soutěží a doklady o jejich vyhodnocení, žádosti o poskytnutí návratných finančních výpomocí a dotací, projekty financovatelné ze zdrojů evropských fondů a žádosti o platby, ale i takové dokumenty jako výpisy z bankovních účtů, čestná prohlášení o bezdlužnosti a výpisy z obchodního nebo trestního rejstříku, pokud jsou významné pro posouzení toho, zda jsou splněny podmínky pro platby z rozpočtových prostředků Evropské unie nebo pro čerpání prostředků z jí spravovaných fondů. Byť tedy tento posledně citovaný komentář zmiňuje faktury jen v případě příjmů rozpočtu Evropské unie, jsou zcela nepochybně dokladem ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákoníku i v případě výdajů z těchto rozpočtů. Správně též upozornil ve svém vyjádření státní zástupce, že faktura je daňovým dokladem ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a to podle judikatury i v případě, že nemá náležitosti podle uvedeného ustanovení (viz rozhodnutí publikované pod č. 552/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Jde tedy o daňový doklad, jehož podstatou je vlastně výzva k uhrazení dlužné částky (v tomto smyslu viz např. též §1963 odst. 1 o. z.). Není tedy rozhodně žádného důvodu, proč by zrovna faktura měla být vyřazena z okruhu dokladů ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákoníku, ani obviněný žádný takový relevantní důvod neuvedl.
34. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem musí odmítnout též námitku obviněného v této spojitosti vznesenou, že soudy nižších stupňů chybně aplikovaly ustanovení §21 ZDPH, neboť toto ustanovení soudy nižších stupňů vůbec pro vyřešení právní kvalifikace skutku, který byl obviněnému kladen za vinu, neužily a užít nepotřebovaly. Označení dne 30. 4. 2010 jako data uskutečnění zdanitelného plnění vyplývá z předmětné faktury, soudy nižších stupňů z toho rozhodně nedovozovaly, že obviněný v dotačním řízení tvrdil, že by v tento jediný den provedl celou rekonstrukci obou sporných střech, stejně tak takový závěr ani samy soudy neučinily, když je naprosto zřejmé, že rekonstrukce střech nemůže trvat jediný den. Klíčové bylo, že obviněný doložením těchto faktur (č. 20103019 z 30. 4. 2010 a č. 20103021 z 6. 5. 2010) deklaroval, že k rekonstrukci sporných střech došlo v rozhodné době, že náklad na ně vynaložený je způsobilým výdajem, což podle soudů nižších stupňů rozhodně nebyla pravda, protože k celé rekonstrukci střech došlo dlouho před podáním žádosti o dotaci a náklad uvedený v předmětných fakturách byl vlastně fingovaný.
35. Pokud jde o subjektivní stránku, soud prvního stupně (viz bod 90. na str. 34 odůvodnění jeho rozsudku) shledal u obviněného zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný znal podmínky, za kterých bylo možno dotaci poskytnout, formou čestného prohlášení deklaroval, že se s těmito podmínkami seznámil. Z jeho vlastního vyjádření, jakož i z dalších provedených důkazů, bez pochyby vyplynulo, že si byl vědom, že finanční prostředky z dotace mohou být použity pouze na nově rekonstruované objekty, přesto zcela záměrně předložil k proplacení fiktivní faktury za práce, které byly provedeny dokonce před podáním žádosti o poskytnutí dotace, čehož si byl též dobře vědom. Odvolací soud s těmito závěry soudu prvního stupně souhlasil. Odkázat v tomto směru lze především na body 17. a 20. na str. 10 a 11 odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně. Podle odvolacího soudu obviněný jednal úmyslně, využívaje nedokonalosti kontrolních mechanismů Úřadu RRRS Střední Morava, když předložil nepravdivé doklady, tedy žádost o poskytnutí dotace včetně příloh, tedy faktury s nepravdivými údaji o (fiktivním) provedení stavebních prací. S těmito závěry lze při zmíněných učiněných skutkových závěrech soudů nižších stupňů souhlasit.
36. Jde-li o námitku týkající se subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného. Obviněný i při řešení této otázky vycházel z toho, že skutek po omezení rozsahu škody kladené mu za vinu po kasačním zásahu Nejvyššího soudu nemá být trestný, neboť není dostatečně společensky závažný a škodlivý, aby byl postihován jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání postihovat jako trestný čin, a to zvláště za situace, byl-li naplněn znak podmiňující použití vyšší trestní sazby. K zásadě subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio lze odkázat na odborný výklad v učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.). Především je ale třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
37. Je třeba upozornit, že obviněnému je kladeno za vinu, že se dopustil trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §260 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť svým činem způsobil škodu větší ve výši 251 277,55 Kč, což i po novelizaci §138 odst. 1 tr. zákoníku převyšuje spodní hranici této kvalifikační okolnosti více než 2,5x (větší škodou je nyní škoda ve výši nejméně 100 000 Kč). Ani časový odstup spáchaného činu či délka trestního řízení nemůže být sama o sobě důvodem, proč by neměla být uplatněna trestní odpovědnost, tyto okolnosti byly dostatečně zohledněny při úvahách o výběru druhu trestu a jeho výměry. Trest odnětí svobody byl vyměřen na samé spodní hranici, byla zvolena jeho nejmírnější subvarianta, tj. byl vybrán podmíněný trest odnětí svobody, který byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu, tj. na zkušební dobu v trvání 1 roku. Tento trest nebyl ani doprovozen žádným vedlejším trestem. Jinak lze souhlasit i s úvahami soudů nižších stupňů o potřebě uplatnit i v tomto případě trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené.
V. Závěrečné shrnutí
38. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného J. B., které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu