ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.588.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 588/2021- 2967
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2022 o dovoláních, která podali obvinění T. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, R. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, okres XY, a Z. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 4 To 16/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. H., R. K. a Z. P. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 50 T 8/2015, byli obvinění T. H., R. K. a Z. P. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě pro skutek, v němž byl touto obžalobou spatřován u obviněných T. H. a R. K. zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a u obviněného Z. P. pomoc ke zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) k §255 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Poškozená obchodní společnost A. G. byla podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem a náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 6 To 82/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému rozhodnutí. Dalším rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 50 T 8/2015, Krajský soud v Ostravě znovu všechny tři obviněné podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro stejný skutek zprostil a poškozenou obchodní společnost A. G. opět odkázal podle §229 odst. 3 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvolání státního zástupce proti tomuto zprošťujícímu rozsudku znovu rozhodoval Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 4 To 71/2018, jímž podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
2. Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 50 T 8/2015, uznal obviněné T. H. a R. K. v bodech A) 1. – 21. a B) 1. – 3. vinnými přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve znění zákona č. 494/2012 Sb., a obviněného Z. P. uznal vinným v bodech a) 1. – 21. a B) 1. – 3. pomocí k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) a §255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění zákona č. 494/2012 Sb. Obviněným T. H. a R. K. byl za tento přečin uložen podle §255 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl těmto obviněným uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti a zaměstnání v oboru nákup a prodej hliníkových profilů a jejich příslušenství na dobu 3 let. Obviněnému Z. P. byl podle §255 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1,5 roku. I tomuto obviněnému byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena společně a nerozdílně povinnost k náhradě škody obchodní společnosti A. G. ve výši 1 529 222,90 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla tato obchodní společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 4 To 16/2020, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Skutek, kterým byli obvinění uznáni vinnými, je podrobně popsán v rozhodnutích soudů prvního stupně, je tudíž procesním stranám znám, proto lze ohledně něj plně odkázat na rozhodnutí těchto soudů bez nutnosti jeho opakování.
II. Dovolání obviněných
5. Proti usnesení odvolacího soudu podali obviněný T. H. prostřednictvím svého obhájce a obvinění R. K. a Z. P. prostřednictvím společného obhájce dovolání, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
a) Dovolání obviněného T. H.
6. Obviněný T. H. namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, rovněž nesprávně bylo posouzeno naplnění subjektivní stránky přečinu, kterým byl uznán vinným, nesprávný shledal i výrok o náhradě škody. Podle obviněného došlo i k porušení zásady „ultima ratio“ a jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný rovněž dovodil tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry, neboť odůvodnění rozhodnutí těchto soudů není podle něj logické a argumentačně přesvědčivé, navíc bylo ovlivněno podřízeností soudu prvního stupně soudu odvolacímu. Obviněný připomněl, že byl soudem prvního stupně opakovaně zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a z podnětu odvolání státního zástupce byly tyto zprošťující rozsudky opakovaně zrušeny odvolacím soudem. Následně třetím rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným, a to po doplnění dokazování, vypracováním dodatku znaleckého posudku z oboru ekonomiky, který vyzněl v jejich prospěch. Podle obviněného k tomuto překvapivému rozhodnutí došlo jen z důvodu, že soud prvního stupně respektoval hodnocení důkazů soudem odvolacím, na což sám soud prvního stupně poukázal v bodech 6., 7. a 44. svého rozsudku. Přitom doplnění dokazování se ani nedotklo jednání, které mu bylo kladeno obžalobou za vinu v bodě B) rozsudku, ve vztahu k němuž soud prvního stupně v předchozích zprošťujících rozsudcích poukazoval na to, že vlastníkem forem 4násobný rožek malý a velký i AL profilů byla obchodní společnost TO-SA plasty, s. r. o., nikoli poškozená obchodní společnost, a jejich použití se souhlasem vlastníka forem proto nemohlo být jednáním ke škodě poškozené obchodní společnosti. Obviněný namítl, že odvolací soud zrušil zprošťující rozsudky soudu prvního stupně jen proto, že sám hodnotil provedené důkazy jinak než soud prvního stupně. Odvolací soud přitom není oprávněn nařizovat soudu prvního stupně, jak má provedené důkazy hodnotit a jaké závěry z nich dovodit. Ovlivnění hodnocení důkazů soudem prvního stupně názorem odvolacího soudu vyplývá i z toho, že soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem nevysvětlil ve svém v pořadí třetím rozsudku změnu svého hodnocení provedených důkazů. Z rozsudku je tak patrna absence vnitřního přesvědčení tohoto soudu o správnosti jím učiněných závěrů. Nedostatečnou přesvědčivost závěrů soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, jímž jeho odvolání zamítl, neboť mu stačilo, že soud prvního stupně rozhodl podle jeho představ. Odvolací soud přitom ignoroval, že soud prvního stupně zavázal k doplnění dokazování o zjištění, kolik obchodů proběhlo díky načerpání financí (s využitím úvěrové garance až do výše 1 500 000 Kč, kterou poskytovala Raiffeisenbank, a. s., poškozené obchodní společnosti A. G. na obchody s odběratelem T. G.) prostřednictvím obchodní společnosti T. G., a kolik by jich nebýt této okolnosti neproběhlo. Proto byla podle obviněného výhodná vzájemná spolupráce především pro poškozenou obchodní společnost. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle názoru obviněného neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 76/2001, dal pokyny soudu prvního stupně, jak má provedené důkazy hodnotit a vnucoval mu odlišné hodnocení těchto důkazů oproti jeho původnímu názoru vyjádřenému ve zprošťujících rozsudcích.
7. Obviněný rovněž poukázal na okolnosti vyplývající z výpovědí jednotlivých svědků, namítl nevěrohodnost výpovědi svědka L. J., který tvrdil, že o vzájemné spolupráci poškozené obchodní společnosti A. G. a obchodní společnosti T. G., nevěděl, a to zejména pokud jde o nízkou výši marže uplatňované při prodeji zboží této odběratelské obchodní společnosti. Obviněný připomněl i skutečnosti jím namítané již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolání, vztahující se k ekonomické situaci poškozené A. G., která k realizaci dalších dovozů výrobků z Číny využívala nejen bankovní úvěry, ale i půjčky od svých obchodních partnerů i zaměstnanců. Podle tvrzení obviněného svědek L. J. i další členové vedení poškozené obchodní společnosti byli srozuměni s tím, že novému obchodnímu partnerovi odběratelské obchodní společnosti T. G., je nutno „pomoci v rozjezdu“, přitom věděli i o zapojení obviněného do její činnosti. Právě finanční provázanost poškozené obchodní společnosti a jejích věřitelů, jimiž byli i svědci E. K. a M. O. snižuje věrohodnost výpovědi těchto dalších svědků, pokud potvrzovali výpověď svědka L. J.
8. Obviněný dále namítl nepřípustnost použití skypové a e-mailové komunikace jako důkazu v tomto řízení. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že jím využívaný pracovní notebook byl z jeho kanceláře odnesen svědkem J. Ch. údajně z důvodu, aby poškozená obchodní společnost nepřišla o kontakty na zákazníky a dodavatele, v zájmu pokračování její obchodní činnosti. Následné zjištění obsahu této jeho komunikace a jejího použití jako důkazu je podle něj v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť tento důkaz nebyl získán zákonným způsobem. Obviněný namítl, že takto byla zjištěna i jeho osobní komunikace, neboť tento notebook nepoužíval pouze ke služebním účelům, ale s ústním či konkludentním souhlasem zaměstnavatele i pro osobní účely. Došlo tak k porušení jeho práva na soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod i práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, které je upraveno v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný uvedl, že došlo k prolomení hesla do jeho osobní e-mailové schránky na webových stránkách seznam.cz, v úložišti, které není majetkem poškozené obchodní společnosti, která byla jeho zaměstnavatelem, i ke vstupu do jeho osobní komunikace na skype. Obviněný rovněž poukázal na to, že autentičnost takto zajištěné jeho komunikace nebyla zkoumána ani přibraným znalcem, nelze tedy prokázat, že nedošlo ke změně obsahu této komunikace ze strany osob spojených s poškozenou obchodní společností. Podle přesvědčení obviněného pak ani obsah této komunikace neprokazuje jeho záměr poškodit obchodní společnost A. G.
9. Ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení věci obviněný uvedl, že podstatou protiprávního jednání, před nímž přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku chránil, bylo zneužití konkurence na úkor jednoho či více podnikatelů nebo jejich podniků, přičemž v této věci nešlo o jednání konkurenční, poškozující jednu obchodní společnost, nýbrž o vztah spolupráce dvou obchodních společností, který byl pro obě prospěšný. Tento závěr vyplynul podle přesvědčení obviněného i ze znaleckých posudků z oboru ekonomiky odvětví cen a odhadů pohledávek znalce Mgr. Ing. Michala Krče, CSc., a odvětví účetní evidence znalce Ing. Václava Poloka, kteří shodně hovořili o „obchodní spolupráci“ A. G. a T. G. Obviněný namítl, že jak dodavatelská A. G., tak i odběratelská T. G., v rámci této spolupráce dosahovali zisku, který by poškozená obchodní společnost neměla, pokud by v důsledku dlouhých dodacích lhůt přišla o své odběratele. Významná byla i skutečnost, že díky odběratelské T. G., měla i úvěr v souvislosti s prodejem zboží od Raiffeisenbank, a. s., až do výše 1 500 000 Kč, přičemž protože se obě obchodní společnosti dělily i o náklady, ve finále i na straně T. G., byla znaleckými posudky zjištěna ztráta. Tyto vzájemné obchody byly proto podle obviněného i přínosem pro poškozenou obchodní společnost, neboť konečnému odběrateli obchodní společnosti Zenit, s. r. o., by s ohledem na dlouhou dobu splatnosti faktur nebyl úvěr poskytnut. Obviněný nicméně připustil, že ve prospěch obchodní společnosti T. G., využívali kontakty získané díky působení v poškozené obchodní společnosti, přičemž za to byla T. G. garantem úvěrových závazků poškozené A. G. Právě proto podle znalců nelze hovořit o způsobení škody, neboť tato spolupráce představovala pro poškozenou obchodní společnost ekonomický přínos. Nižší marže v rámci vzájemných obchodů byly podle obviněného pouze kompenzací za poskytované úvěrové garance, přičemž pro poškozenou obchodní společnost byl stále lepší nižší zisk než žádný. Obviněný dále poukázal na skutečnost, že když chtěl svoji činnost pro poškozenou obchodní společnost A. G. ukončit, teprve v této chvíli jej L. J. obvinil z poškozování zájmů této obchodní společnosti a popřel své vědomí o do té doby probíhající obchodní spolupráci mezi těmito obchodními společnostmi, načež byl donucen podepsat směnku, kterou se zavázal k úhradě škody poškozené obchodní společnosti.
10. Ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu pod bodem B) výroku o vině rozsudkem soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že vlastníkem forem byla obchodní společnost TO-SA plasty, s. r. o., která umožnila obchodní společnosti T. G., použití forem pro obchod s obchodní společností C. Pro použití forem nebyl souhlas poškozené obchodní společnosti nutný a ani jí tímto jednáním nemohla vzniknout škoda, neboť nedošlo k jednání na její úkor. Obviněný zdůraznil, že právě on přivedl J. S., jednatele obchodní společnosti C., jako zákazníka k poškozené obchodní společnosti, nedošlo proto k neoprávněnému zneužití informace či postavení v obchodním styku, k vyvedení klienta od poškozené obchodní společnosti, neboť právě on jej jako klienta získal. Přitom výběr obchodního partnera, jemuž bude umožněno využití forem, záviselo na majiteli forem, kterým byla obchodní společnost TO-SA plasty, s. r. o., kterou rovněž ovládal svědek J. S.
11. Obviněný zpochybnil naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, a to úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu či prospěch. Jeho jednáním totiž nebyl žádný prospěch získán, ostatně ani nebyl smyslem obchodních transakcí mezi obchodními společnostmi T. G., a A. G. Jeho úmysl poškodit tuto obchodní společnost nevyplynul z žádného provedeného důkazu. Rovněž znalci z oboru ekonomiky konstatovali v závěrech svých znaleckých posudků, že poskytovaná úvěrová garance byla ve prospěch poškozené obchodní společnosti, která byla bez finančních prostředků, tyto si musela zajišťovat na nákup zboží pro své klienty úvěry od banky a její klienti ani nebyli spokojeni s dlouhými dodacími lhůtami. Podle obviněného nelze proto dovodit závěr, že by jednal na úkor poškozené obchodní společnosti s cílem zajistit výhodu nebo prospěch sobě či obchodní společnosti T. G. V rámci probíhajícího obchodního styku totiž poškozené obchodní společnosti poskytoval odpovídající kompenzaci a pomohl jí ve stabilizaci její ekonomické situace.
12. Obviněný se dále dovolával i zásady „ultima ratio“ a s ní související zásady subsidiarity trestní represe, neboť svým jednáním výrazněji nepoškodil veřejný zájem, přičemž i ve vztahu k nároku uplatněnému poškozenou obchodní společností na náhradu škody namítl, že měla být odkázána s tímto nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť v tomto řízení se mohla domáhat nápravy, pokud se cítila jednáním obchodní společnosti T. G., či jeho jednáním poškozena. V této souvislosti obviněný uvedl, že obchodní společnost T. G., neměla z realizovaných obchodů žádný prospěch, a pokud soudy nižších stupňů stanovily způsobenou škodu na částku 1 529 222,90 Kč, je tento závěr v rozporu se znaleckým posudkem Mgr. Ing. Michala Krče, CSc., z něhož vyplynulo, že zisk obchodní společnosti T. G., byl záporný. Rovněž znalec Ing. Václav Polok popřel vznik škody na straně poškozené obchodní společnosti. Ve vztahu k ušlému zisku totiž musí být postaveno najisto, že nebýt škodní události, mohl by poškozený důvodně očekávat rozmnožení svého majetku, škodní událost tudíž musí zasáhnout do průběhu děje, který by nebýt ní vedl k dosažení zisku. Právě nedostatek finančních prostředků na nákup dalšího zboží pro odběratele by bránil poškozené obchodní společnosti v její další činnosti, a poškozená obchodní společnost nemohla tudíž důvodně očekávat s ohledem na její finanční situaci tvorbu nějakého zisku v daném období. Věřitelská garance poskytnutá obchodní společností T. G., umožnila poškozené obchodní společnosti pokračovat v její činnosti. Přitom skutečnost, že L. J. věděl o výši marže, se kterou T. G., nakupovala od poškozené obchodní společnosti, souhlasil s touto marží v rámci „podpory nové obchodní společnosti“, vylučuje vznik ušlého zisku na její úkor. Tato obchodní spolupráce byla podle obviněného pro obě obchodní společnosti prospěšná. Ostatně při vyčíslení škody soudy nižších stupňů ani nezohlednily výdaje (náklady) obchodní společnosti T. G., bez nichž by k dosažení zisku nedošlo, stejně jako protiplnění v podobě poskytovaného úvěru bankou. Podle přesvědčení obviněného není dána ani příčinná souvislost mezi trestným činem, kterým byl uznán vinným a tvrzenou škodou, neboť ke vzniku ztráty na straně poškozené obchodní společnosti nedošlo v důsledku spolupráce s obchodní společností T. G., nýbrž v důsledku špatné ekonomické situace poškozené obchodní společnosti.
13. Závěrem svého dovolání obviněný T. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl o jeho zproštění obžaloby, případně aby po zrušení uvedených rozhodnutí přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo aby byla uvedená rozhodnutí zrušena alespoň ve výroku o jeho povinnosti nahradit škodu a poškozená obchodní společnost byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud odložil ve vztahu k výroku o náhradě škody vykonatelnost výše uvedených rozhodnutí.
b) Dovolání obviněných R. K. a Z. P.
14. Obvinění R. K. a Z. P. vyjádřili nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popřeli jakoukoli vědomou trestnou činnost, kterou byli uznáni vinnými. Oba obvinění popřeli naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, podle obviněných ani nebyla způsobena škoda poškozené obchodní společnosti A. G. Obvinění uvedli, že jednáním, které je jim kladeno za vinu, se nijak neobohatili ani oni, ani obchodní společnost T. G. Oba obvinění namítli porušení zásad spravedlivého procesu, neboť podle jejich přesvědčení odvolací soud ovlivnil svým názorem vyjádřeným ve zrušovacích rozhodnutích hodnocení důkazů nalézacím soudem v jeho v pořadí třetím rozsudku, jímž byli uznáni vinnými, což je podle nich patrno i z odůvodnění tohoto rozhodnutí. V této souvislosti poukázali na odlišné hodnocení důkazů soudem prvního stupně v prvních dvou zprošťujících rozsudcích a následně v třetím odsuzujícím rozsudku. Obvinění dovodili tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kterým se odvolací soud nezabýval. Za nezákonný důkaz označili obsah skypové a e-mailové komunikace nalezené v notebooku T. H., který nebyl zajištěn způsobem předpokládaným v §88 a §88a tr. ř. Ve vztahu k této komunikaci, kterou do spisu založili zástupci poškozené obchodní společnosti, ani nebyla ověřena její autentičnost, správnost a úplnost, ačkoli požadovali vypracování znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, software, informační technologie, k prokázání originality této komunikace i verifikaci toho, že to byli obvinění, kdo zaznamenaná data do notebooku uložili, stejně jako požadovali prokázání úplného obsahu dat v notebooku ke dni 18. 3. 2013 a provedení důkazů obsahem textů uložených k tomuto datu, neboť od tohoto data do 27. 3. 2013 měl notebook v držení svědek J. Ch., který s ním manipuloval. Přitom ani znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky znalce Ing. Jiřího Kováře, který nechala vypracovat poškozená obchodní společnost, se autentičností předaných dat z tohoto notebooku nezabýval, znalec pouze zadokumentoval a archivoval stav notebooku ke dni jeho převzetí dne 27. 3. 2013, neprověřoval originalitu do spisu založené komunikace a případnou manipulaci s uloženými daty v notebooku. Neprovedení důkazu vypracováním znaleckého posudku z oboru kybernetiky, který by prověřil autentičnost a úplnost na pracovním notebooku obviněného T. H. zajištěné komunikace, obvinění považují za opomenutí pro rozhodnutí významného důkazu, zvýhodnění skutkové verze přednesené zástupci poškozené obchodní společnosti a porušení práva na spravedlivý proces.
15. Obvinění dále namítli i neprovedení jimi navržených důkazů, a to znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, který by zjistil, zda jednáním, které je jim v bodech A) a B) kladeno za vinu, byla poškozené obchodní společnosti způsobena škoda, v jaké výši a případně i v čem tato škoda konkrétně spočívá, případně jaké důsledky by pro poškozenou A. G. mělo ukončení spolupráce s T. G., dříve než v dubnu 2013. Výše škody, jak ji stanovil soud prvního stupně, je totiž podle obviněných pouhým rozdílem mezi kupní cenou, za kterou zboží nakupovala T. G., od A. G., a cenou, za kterou následně toto zboží prodávala konečnému odběrateli. Obvinění vytkli soudům nižších stupňů i to, že do výše tvrzené škody nepromítly náklady související s prodejem zboží konečnému odběrateli. Závěr soudů nižších stupňů o výši způsobené škody je podle přesvědčení obviněných v rozporu se závěry znaleckých posudků z oboru ekonomiky, které vypracovali znalci Mgr. Ing. Michal Krč, CSc., a Ing. Václav Polok, přičemž žádným provedeným důkazem nebylo prokázáno, že kupní cena, za kterou bylo zboží obchodní společností T. G., nakoupila, byla nižší než cena, za kterou toto zboží prodala konečnému odběrateli. Rovněž nebylo ani prokázáno, že by poškozená obchodní společnost byla schopna nakoupit předmětné zboží bez úvěrového rámce 70 % hodnoty pohledávky. Bez nákupu zboží poškozenou obchodní společností s využitím tohoto úvěru přitom nemohlo dojít ke vzniku škody. Ostatně A. G. měla i z prodeje tohoto zboží marži, byť nižší, přitom neměla žádné výdaje spojené s uskutečněním těchto obchodů, neboť náklady na dopravu konečným zákazníkům i další náklady nesla obchodní společnost T. G., čistým ziskem poškozené obchodní společnosti z těchto obchodů tak byla částka 1 296 856 Kč. Znalec Ing. Václav Polok přitom ve svém posudku konstatoval, že pro závěr o vzniku škody poškozené obchodní společnosti tato nepředložila žádné doklady.
16. Podle názoru obviněných ani soudy nižších stupňů neprovedly jediný důkaz, který by prokazoval výši způsobené škody, ačkoliv soud prvního stupně v bodě 50. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nelze učinit závěr o získání značného prospěchu na straně obviněných, neboť jejich prospěch z realizovaných obchodů byl nulový, nebo dokonce záporný. Oproti tomuto závěru je pak v bodě 60. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že obchodní společnost T. G., získala ke škodě obchodní společnosti A. G. částku 1 529 222,90 Kč a mezi takto vzniklou škodou a jednáním obviněných byla prokázána příčinná souvislost. V této souvislosti obvinění poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 462/2019, podle něhož nelze směšovat pojmy prospěch a škoda, neboť jejich povaha je odlišná. V tomto směru obvinění namítli, že si závěry soudu prvního stupně v těchto bodech protiřečí a dochází ke směšování uvedených pojmů. Výrok o náhradě škody proto mají obvinění za nepřezkoumatelný, neboť nekonstatuje všechny prvky odpovědnostního vztahu, a to protiprávní úkon, vznik škody a její výši a kauzální nexus, navíc směšuje pojmy prospěch a škoda. Ze znaleckého posudku Mgr. Ing. Michala Krče přitom vyplynulo, že výše finančního prospěchu při zohlednění nákladů obchodní společnosti T. G., byla záporná. Souhrnná výše majetkové újmy poškozené obchodní společnosti sice dosáhla částky až 1 858 000 Kč představující rozdíl mezi prodejní cenou konečným odběratelům a nákupní cenou, za kterou toto zboží od A. G. zakoupila obchodní společnost T. G., avšak při akceptování nutných a účelně vynaložených nákladů souvisejících s dosažením tržeb, pokud by tyto výdaje (včetně zvýšených provizí obviněných R. K. a T. H., přepravní náklady apod.) musela vynaložit sama obchodní společnost A. G. by tyto náklady přesáhly výše uvedenou částku. Obvinění proto nesouhlasí se závěrem znalce, že škodu představuje uvedený rozdíl mezi prodejní cenou konečným odběratelům a nákupní cenou, za kterou toto zboží nakoupila T. G., a to právě s ohledem na následné náklady, které tato obchodní společnost vynaložila, neboť tyto náklady by vznikly i poškozené obchodní společnosti. V tomto směru obvinění dovodili tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěními soudů prvního a druhého stupně a znovu zopakovali i nezbytnost poskytnutí bankovního úvěru pro poškozenou obchodní společnost, aby mohla financovat nákup surovin, polotovarů a výrobků, na což jí mimo jiné poskytla věřitelskou garanci obchodní společnost T. G. Tímto aspektem vzájemných obchodů se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly.
17. Obvinění namítli shodně s obviněným T. H., že plastové krytky LITEN a plastové růžky vyrobené firmou J. K. v hodnotě 167 659,50 Kč nebyly vyrobeny na úkor poškozené obchodní společnosti A. G., neboť vlastníkem forem byla obchodní společnost TO-SA, s. r. o., a nikoli poškozená obchodní společnost. Veškeré náklady spojené s výrobou tohoto zboží totiž nesla obchodní společnost T. G., a výrobou a prodejem předmětného zboží nebyla obchodní společnost A. G. nijak poškozena.
18. Obvinění dále poukázali na zásadu subsidiarity trestní represe a s ní související zásadu „ultima ratio“ použití prostředků trestního práva. V této souvislosti také zopakovali, že obchody mezi A. G. a T. G., proběhly s vědomím a souhlasem jednatele poškozené obchodní společnosti, této umožnily získat disponibilní finanční prostředky na nákup zboží formou úvěru až do výše 70 % hodnoty pohledávky vůči obchodní společností T. G., což vyplynulo nejenom z úvěrových smluv uzavřených s Raiffeisenbank, a. s., ale i z výpovědi jejího pracovníka M. K. Obchodní spor mezi dodavatelskou a odběratelskou obchodní společností měl být řešen prostředky práva občanskoprávního, a to i s ohledem na délku trestního řízení v této věci. Obvinění rovněž zpochybnili, že by bylo možno dovodit jejich úmyslné zavinění ke všem skutečnostem, které jsou znakem skutkové podstaty přečinu, jímž byli uznáni vinnými.
19. Závěrem svého dovolání rovněž obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud alespoň zrušil tato rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výroku o jejich povinnosti k náhradě škody a poškozenou obchodní společnost sám s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Obvinění rovněž požádali o odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž podali odvolání, a to ve vztahu k výroku o náhradě škody.
III. Vyjádření k dovolání a repliky obviněných
20. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že obvinění v zásadě jen opakují námitky, s nimiž se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly již soud prvního stupě a soud odvolací. Verze skutkového děje, kterou uplatňovali obvinění v rámci své obhajoby, byla těmito soudy jednoznačně vyvrácena.
21. Nejprve státní zástupce uvedl k námitkám obviněných proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku i nesprávnému výroku o povinnosti obviněných k náhradě škody poškozené obchodní společnosti, které obvinění opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, že tyto námitky se opírají pouze o verzi skutkového děje obviněných, ačkoliv soudy nižších stupňů učinily jiná skutková a právní zjištění, než obvinění preferovali, proto takovéto námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod. Rovněž státní zástupce neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně a jejich právními závěry, ostatně ani sami obvinění nijak nespecifikovali, v čem by měl tento extrémní rozpor spočívat. Uplatněnému dovolacímu důvodu obviněnými sice odpovídají jejich námitky vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe a zásady „ultima ratio“ , nicméně tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Rovněž procesní námitky obviněných a poukaz na zásadu „in dubio pro reo“ nelze pod obviněnými uplatněné dovolací důvody podřadit. Státní zástupce neshledal důvodnými ani námitky porušení práva na spravedlivý proces, že odvolací soud ovlivnil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ve svých kasačních rozhodnutích. V této souvislosti státní zástupce poukázal na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odvolacího soudu, v nichž rozhodně odvolací soud nedával žádné pokyny soudu prvního stupně, jak hodnotit provedené důkazy. Ve vztahu k námitkám obviněných o nezákonnosti důkazu (obsahu skypové a e-mailové komunikace obviněného T. H. na pracovním notebooku) a porušení práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít přečtením tohoto důkazu, státní zástupce zdůraznil, že předmětný notebook byl obviněnému svěřen poškozenou obchodní společností k výkonu práce v její prospěch, neměl proto být používán k osobním účelům tohoto obviněného, který ani nemohl důvodně očekávat ochranu svého soukromí, pokud tuto komunikaci vedl na jemu svěřeném notebooku zaměstnavatele, který mu byl předán k plnění pracovních povinností. Tato komunikace ostatně ani nebyla jediným důkazem o vině obviněných. Nebyla zjištěna ani žádná skutečnost, která by nasvědčovala jakýmkoli změnám datových souborů v tomto notebooku po jeho odebrání obviněnému T. H.
22. Pokud obvinění zpochybňovali naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, uvedl státní zástupce, že tyto výhrady obviněných stojí na přesvědčení, že mezi obchodními společnostmi nebyly vztahy konkurenční, nýbrž vztahy obchodní spolupráce, přičemž si obě obchodní společnosti vzájemně poskytovaly výhody, díky nimž měla poškozená obchodní společnost zisk v řádu milionů, který si rozdělovala s odběratelskou T. G., která jí za to poskytovala úvěrový rámec, aby byla schopna financovat nákupy zboží a nepřišla o své dosavadní obchodní partnery pro dlouhé dodací lhůty. Státní zástupce zdůraznil, že „úkor“ ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku je nutno pojímat jako ztrátu jednoho ze subjektů, v nichž obvinění současně působí. Taková ztráta může spočívat v tom, že zisk jednoho ze subjektů je nedůvodně snížen a přenechán ve prospěch subjektu jiného. V tomto konkrétním případě byl pokles poškozené obchodní společnosti způsoben tím, že mezi ni a její odběratele byl účelově „vsunut“ další subjekt (obchodní společnost T. G.), přičemž obvinění současně působili v obou těchto obchodních společnostech, o čemž poškozená obchodní společnost nevěděla, a nebyla tudíž ani schopna správně a komplexně posoudit výhodnost či nevýhodnost smluv uzavřených mezi těmito obchodními společnostmi.
23. Státní zástupce dále zdůraznil, že pokud obvinění namítali s ohledem na závěry znaleckých posudků z oboru ekonomiky, že obchodní společnost T. G., z předmětných transakcí nezískala žádný majetkový prospěch, tudíž nelze dovodit ani existenci škody na straně obchodní společnosti A. G. nelze pominout odlišnost pojmů škody a majetkového prospěchu, přičemž vznik a výše škody nebo dosaženého prospěchu se určuje odlišně.
24. Ve vztahu ke zpochybňování subjektivní stránky předmětného trestného činu (obvinění zpochybňovali svůj úmysl opatřit sobě či jinému prospěch a poukazovali na skutečnost, že obchodní společnost T. G., žádný prospěch nezískala), státní zástupce uvedl, že pod pojmem tzv. speciálního (druhého úmyslu) je míněna výhoda nebo prospěch, které mohou mít nejenom materiální, ale i nemateriální povahu, přičemž k získání takovéhoto prospěchu či výhody ani nemusí dojít. Takovouto nemateriální výhodou může být i zlepšení postavení na trhu. V předmětné trestní věci úmysl obviněných jednoznačně směřoval k dosažení materiální výhody, zisku na úkor poškozené obchodní společnosti a okolnost, že podle znalců z oboru ekonomiky byla nakonec činnost obchodní společnosti T. G., ztrátová, je z hlediska posouzení znaků tohoto trestného činu bezvýznamná. Nejde tedy o situaci, že by úkor druhého subjektu (poškozené obchodní společnosti) byl natolik málo intenzivní, že by nebylo možno dovodit naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 Tdo 355/2008, proto na tento případ nedopadá.
25. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout dovolání všech obviněných, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
26. Obviněný T. H. v rámci práva na repliku k vyjádření státního zástupce uvedl, že ani znalci z oboru ekonomiky neshledali, že by poskytnutí bankovní garance poškodilo obchodní společnost A. G. Zdůraznil, že nejednal s úmyslem tuto společnost poškodit, jednal s vědomím, že jí umožní těmito obchody získat úvěr na nákupy realizované T. G. Znalci z oboru ekonomiky hovořili o spolupráci obou dotčených obchodních subjektů. Poukázal na skutečnost, že jednatel poškozené obchodní společnosti L. J. do výše marže, s níž bylo prodáváno zboží obchodní společnosti T. G., nezasahoval, přitom výše marže byla projednávána na poradách. Do zjištěné výše škody se nijak nepromítla poskytnutá úvěrová garance a nebylo ani zjištěno, kolik obchodů by se neuskutečnilo, pokud by k poskytování úvěru nedošlo. Nebylo jeho úmyslem získat výhodu pro jednu obchodní společnost a druhou poškodit. Společnosti personálně propojené osobou L. J. s poškozenou obchodní společností nemohly figurovat jako poskytovatel garance v rámci úvěrového vztahu s Raiffeisenbak, a. s. Hodnotou protiplnění ve formě zajištění bankovní garance se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly, ačkoli toto protiplnění mělo svoji ekonomickou hodnotu a přínos pro poškozenou obchodní společnost, umožňovalo jí rozmnožení jejího majetku, které by bez poskytování úvěru nebylo možné. Obviněný zopakoval uplatněné výhrady proti prvním dvěma kasačním rozhodnutím odvolacího soudu, které podle něj ovlivnily hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně i jeho právní závěry. Komunikaci na pracovním notebooku měl zajištěnu hesly, které pracovník poškozené obchodní společnosti prolomil, pokud by tuto komunikaci neměl zajištěnu heslem, stejně neměl jeho zaměstnavatel právo zasáhnout do této jeho osobní komunikace. Soud prvního stupně ani soud odvolací nezkoumaly, zda měl byť i jen neformální souhlas zaměstnavatele pro používání předmětného notebooku i pro soukromé účely. Znovu pak obviněný zdůraznil, že autentičnost předmětné komunikace nebyla nijak ověřena.
27. Obvinění R. K. a Z. P. v rámci své repliky uvedli, že výpočet škody způsobené jejich jednáním obchodní společnosti A. G. nebyl proveden žádným ze znaleckých posudků z oboru ekonomiky. Nebylo ani přihlédnuto k nákladům vynaloženým obchodní společností T. G., nutným k realizaci obchodních případů, které by jinak musela vynaložit poškozená obchodní společnost. Znalec Ing. Václav Polok konstatoval, že pro zjištění výše škody nebyly od poškozené obchodní společnosti vyžádány potřebné doklady. Nebylo ani zjištěno, kolik obchodních případů by se uskutečnilo bez načerpání potřebných finančních prostředků na obchodní společnost T. G., od Raiffeisenbank, a. s. Obvinění zopakovali i své tvrzení, že odvolací soud uložil soudu prvního stupně, jak má hodnotit důkazy a jak má věc právně kvalifikovat. Podle obviněných se státní zástupce ani nevypořádal s jejich námitkou o nedostatečném posouzení věrohodnosti svědků s ohledem na jejich zainteresovanost na výsledku řízení. Obvinění setrvali na svém tvrzení, že nebyla dostatečně prověřena autentičnost obsahu skypové a e-mailové komunikace, se kterou mohl J. Ch. disponovat až do 27. 3. 2013 a selektivně z ní vybírat pouze texty vhodné pro závěr o vině obviněných, čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných
a) Obecná východiska
28. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, které uplatnili obvinění.
29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
30. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo možno podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou bylo vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, byl dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazoval znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňoval znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočíval v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhal použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemohlo být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
31. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, ten může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání v uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, přesto tento soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Obvinění uplatnili druhou z uvedených variant, a to s odkazem na jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který tvořil jádro jejich dovolání.
32. O odmítnutí dovolání obviněných rozhodl Nejvyšší soud, jak bude vysvětleno dále, z důvodu, že obviněnými uplatněné námitky zčásti neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům a zčásti se jednalo o námitky zjevně neopodstatněné.
b) K vlastním námitkám obviněných
33. Nejprve je nutno připomenout s ohledem na již výše uvedené, že nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, podřadit ty námitky obviněných obsažené v jejich dovoláních, jimiž zpochybňovali skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněných k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jejich obhajobou ve vztahu k těmto otázkám a námitkám proti procesnímu postupu soudů prvního stupně a odvolacího. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není možné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, na jehož podkladě nelze přezkoumávat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Dokazování je totiž úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí a doplněním v řízení před soudem druhého stupně jako odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání, kde lze provádět dokazování a hodnotit důkazy jen ve velmi omezeném rozsahu (viz §265r odst. 7 tr. ř.).
34. Z výše uvedených důvodů nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody námitky obviněných obsažené v jejich dovoláních, které se týkají skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem a jimi provedených důkazů a jejich hodnocení. Totéž se týká výhrad obviněných ve vztahu k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jejich obhajobou. Pokud obvinění vycházeli z odlišné verze skutkového stavu, kterou dovodili z vlastní interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení, se kterou se soud prvního stupně ani odvolací soud neztotožnily, a zpochybnili tak výsledky dokazování, jejich námitky v tomto směru neodpovídají uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Předpokladem pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu je totiž nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5 a 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
35. Obvinění přitom ve svých dovoláních nevytkli soudům nižších stupňů žádné konkrétní pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu a neuvedli, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měly být posouzeny jimi spáchané skutky, ani nijak nekonkretizovali, které zákonné znaky přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, nebyly naplněny jednáním, jež je jim kladeno za vinu a které je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Obvinění sice zpochybnili naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu, avšak své výhrady založili téměř výhradně na nesouhlasu se skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením jimi provedených důkazů.
36. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněných a jejich tvrzením, z jakých důvodů dospěly k závěru o jejich vině, přičemž neměly ani pochybnost o naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku obviněnými T. H. a R. K. a pomocí podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto přečinu v případě obviněného Z. P. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího (např. body 9., 12. až 17. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), z nichž jednoznačně vyplývá důvodnost závěru nejenom o úmyslném zavinění obviněných ve vztahu k přečinu, jímž byli uznáni vinnými, ale i k naplnění všech znaků objektivní stránky tohoto přečinu.
37. Důvodnými nejsou ani námitky obviněných o neprovedení důkazů, které by prokázaly vznik škody a její výši na straně poškozené obchodní společnosti a dosažení ekonomického prospěchu na straně obchodní společnosti T. G., případně samotných obviněných. Tímto návrhem obviněných na doplnění dokazování se na základě podaných odvolání a shodných námitek zabýval již odvolací soud v bodě 16. odůvodnění svého usnesení, v němž vysvětlil důvody, pro které takovýto návrh obviněných na doplnění dokazování je nejenom nedůvodný, ale i nadbytečný. V této souvislosti přitom nelze pominout ani závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že do ekonomických nákladů vynaložených obchodní společností T. G., byly započítány i provize vyplácené touto obchodní společností obviněným T. H. a R. K., které představovaly jejich majetkový prospěch z jednání, které je jim rozsudkem soudu prvního stupně kladeno za vinu. Přitom tento prospěch obviněných (v podobě jim vyplacené provize) byl znalci z oboru ekonomiky započítán do tvrzených nákladů obchodní společnosti T. G., a právě zápočet i takto vyplacených provizí vedl znalce k závěru, že předmětná obchodní společnost z realizovaných obchodů s poškozenou obchodní společností nedosáhla žádného zisku, že obchody pro T. G., byly ztrátové či s nulovým ziskem s ohledem na vykázané náklady v jejím účetnictví. Nelze pominout ani zjištění soudu prvního stupně, že ačkoliv jednatelem obchodní společnosti T. G., byl obviněný Z. P., jeho činnost fakticky řídili obvinění T. H. a R. K., přičemž rovněž toto zjištění potvrzuje závěr, že všichni obvinění jednali ve vzájemné součinnosti, s úmyslem jako zaměstnanci nebo účastníci na podnikání těchto dvou podnikatelských subjektů se stejným předmětem činnosti opatřit sobě i obchodní společnosti T. G., která byla za tímto účelem i založena, výhodu nebo prospěch, a to na úkor poškozené obchodní společnosti. Obviněný Z. P. byl přitom ve všech podstatných bodech s tímto jednáním obviněných T. H. a R. K. nejméně srozuměn a rovněž věděl, že za tímto účelem jsou na úkor obchodní společnosti A. G. uzavírány smlouvy o prodeji zboží se zájemci o toto zboží, jehož dovoz do České republiky, případně jejich výrobu zde zajišťovala právě poškozená A. G.
38. Pokud obvinění zpochybňovali skutečnost, že jednali na „úkor“ poškozené obchodní společnosti A. G., je nutno připomenout nejenom výpovědi zástupců obchodních společností, které odebíraly zboží od obchodní společnosti T. G., které krátce předtím tato obchodní společnost nakoupila od poškozené obchodní společnosti, tyto výpovědi hodnotil odvolací soud v bodě 15. především na str. 35 odůvodnění svého usnesení, ale i obsah skypové a e-mailové komunikace mezi obviněnými (především T. H. a R. K., viz zejména bod 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z této komunikace jednoznačně vyplývá, že obvinění usilovali o to, aby veškeré náklady těchto obchodů, tedy i náklady, které měla nést obchodní společnost T. G., nesla poškozená obchodní společnost.
39. Zcela nedůvodné jsou i námitky obviněných ve vztahu k vlastnictví forem a matric využívaných k výrobě rožků a AL profilů. V tomto směru jde o ryze skutkové námitky, s nimiž se vypořádal již soud prvního stupně a následně i soud odvolací, když poukázaly nejenom na výpověď svědka L. J., ale i na výpověď svědka J. K. (viz bod 27. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), který uvedl za obchodní společnost J. K., že formy a matrice vyráběl pro další obchodní společnosti, rovněž pro A. G., následně byly tyto formy a matrice vlastnictvím obchodní společnosti, která si jejich výrobu objednala. Uloženy byly u jeho společností, pro další výrobu tohoto zboží. Svědek zcela ve shodě s výpovědí L. J. uvedl, že na základě jednání obviněného T. H. s využitím těchto matric ve vlastnictví A. G., v přesvědčení, že jedná s jejím souhlasem, vyráběl tyto výlisky i pro obchodní společnost T. G., neboť obviněný T. H. mu předložil potvrzení poškozené obchodní společnosti, že souhlasí s využitím těchto forem a matric i pro výrobu pro obchodní společnost T. G. Skutečnost, že A. G. souhlas k takovémuto použití matric a forem nedala, potvrdil její jednatel L. J. Okolnost, že tyto výrobky byly zajišťovány oběma těmito obchodními společnostmi i pro odběratele C., který, jak vyplynulo z výpovědi jejího jednatele J. S., si následně nechal vyrobit další formy a matrice, jejichž výrobu zadal obviněnému T. H., o němž se domníval, že jedná za A. G., a to i s ohledem na smlouvu uzavřenou mezi A. G., a TO-SA plasty, s. r. o., nemůže nic změnit na skutkových závěrech obou soudů ve vztahu ke zneužití matric a forem ve vlastnictví A. G., i ve vztahu k tomu, že následná výroba dalších forem a matric byla na úkor této poškozené obchodní společnosti.
40. Nejvyšší soud z hlediska použitelnosti skypové a e-mailové komunikace zjištěné na notebooku používaném obviněným T. H., který zajistil manažer poškozené obchodní společnosti svědek J. Ch., poukazuje na skutečnosti a závěry učiněné v rozhodnutí odvolacího soudu na str. 38 a 39 (závěr bodu 15.), v nichž tento soud vysvětlil, proč lze tuto zajištěnou komunikaci jako důkaz použít. V této souvislosti nelze ani pominout, že rozhodně závěr o vině obviněných nestojí na předmětné komunikaci, která pouze dokresluje skutková zjištění soudu prvního stupně o vině obviněných. Tato skutková zjištění byla učiněna především na základě dalších důkazů, podrobně konstatovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v usnesení odvolacího soudu. Právě s vědomím těchto dalších důkazů odvolací soud správně konstatoval, že ani o pravosti a autentičnosti obsahu této komunikace nevznikají důvodné pochybnosti. Návrh obhajoby na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru kybernetiky k prověření úplnosti a autentičnosti této komunikace, byl proto soudy nižších stupňů správně vyhodnocen jako zcela nadbytečný.
41. Ve vztahu k námitkám obviněných o ovlivnění hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně v důsledku prvních dvou kasačních rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž byly zrušeny zprošťující rozsudky soudu prvního stupně, je nutno připomenout ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, i s poukazem na odůvodnění těchto rozhodnutí odvolacího soudu, že odvolací soud ve svých rozhodnutích neporušil svoji vázanost skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, neboť v nich rozhodně nezavázal soud prvního stupně, jak má provedené důkazy hodnotit, zcela respektoval zásadu „in dubio pro reo“ , přičemž nedošlo ani k porušení povinnosti odvolacího soudu ústavně konformně se vypořádat s důkazními návrhy obhajoby. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud v těchto rozhodnutích zcela respektoval ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., podle něhož odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a tyto důkazy hodnotit v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Jak vyplývá z odůvodnění výše uvedených kasačních rozhodnutí odvolacího soudu, soudu prvního stupně v prvním z těchto rozhodnutí ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 6 To 82/2016, pouze vytkl, že se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí a uložil mu doplnit dokazování (výslechem svědků E. K. a M. O.), vytkl soudu prvního stupně, že sice provedl řadu důkazů, avšak některé z nich ve svém rozhodnutí zcela pominul, nehodnotil je, čímž porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud rovněž vytkl soudu prvního stupně, že přijal verzi skutkového děje prezentovanou obhajobou obviněných, aniž by ji jakkoli prověřil, čímž porušil ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. z hlediska rozsahu dokazování. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně důsledně prověřit průběh schůzky dne 17. 3. 2016 mezi obviněným T. H. a L. J., které byli přítomni i výše uvedení svědci, kteří nebyli osobně vyslechnuti k jejímu průběhu. Dále odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nevěnoval dostatečnou pozornost obsahu skypové a e-mailové komunikace zajištěné v notebooku využívaném obviněným T. H. a konečně, že neprověřil obhajobu obviněných, že nebýt obchodní spolupráce mezi obchodními společnostmi A. G. a T. G., velká část obchodů by neproběhla. S touto námitkou obviněných se soud prvního stupně podle odvolacího soudu nevypořádal a nevěnoval ani dostatečnou pozornost postavení obviněných v obou obchodních společnostech, problematice dopravy, účtování a provize, kterou se obvinění hájili z hlediska jejich tvrzení, že z uskutečněných obchodů neměla obchodní společnost T. G., ani oni osobně žádný prospěch. Rozhodně tedy nelze dovodit, že by v tomto rozhodnutí odvolací soud vyslovil nějaký závazný právní názor ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř., kterým by byl v dalším řízení soud prvního stupně vázán, který by se týkal skutkových zjištění nebo hodnocení důkazů, jak tvrdí obvinění. Takovýto závěr nelze učinit ani ve vztahu k dalšímu zrušovacímu rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 4 To 71/2018, v němž odvolací soud na str. 35 až 40 odůvodnění tohoto usnesení (v bodech 9. až 12.) pouze poukázal na důkazy, k nimž soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl, s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně (případně vůbec) nevypořádal. V této souvislosti odvolací soud vyslovil pochybnost o oprávněnosti závěrů soudů prvního stupně, pro které mu nezbylo než odvoláním napadený zprošťující rozsudek znovu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Rozhodně však nelze dovodit, že by odvolací soud zavázal soud prvního stupně k jakémukoli hodnocení důkazů, které byly před soudem prvního stupně provedeny, případně že by uložil soudu prvního stupně jaké skutkové či právní závěry má tento soud učinit. V tomto směru lze odkázat na bod 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud tedy zcela v souladu s již zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/2021, odbornou literaturou, rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, která je v tomto nálezu citována, rozhodně nepřehodnocoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, nezavázal tento soud k tomu, jak má důkazy hodnotit a jaké právní závěry z nich vyvodit, pouze přezkoumal, zda skutkové závěry soudu prvního stupně jsou přesvědčivé, zda k nim tento soud dospěl po provedení dokazování v rozsahu předpokládaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., postupem uvedeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to z hlediska zákonnosti provedení důkazního řízení a logičnosti a úplnosti hodnocení provedených důkazů (hodnocení důkazu ze všech v daném kontextu relevantních hledisek a v souvislosti se všemi relevantními okolnostmi vyplývajícími z tohoto důkazu, ale i z dalších provedených důkazů). V tomto směru proto námitky obviněných o porušení jejich práva na spravedlivý proces byly vyhodnoceny jako zcela neopodstatněné, neboť nedošlo k namítanému porušení ústavně garantovaných práv obviněných. Přitom nelze pominout, že k opakovanému zproštění obviněných obžaloby došlo z důvodu §226 písm. b) tr. ř., že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, ani soud prvního stupně nezpochybnil, že se skutek stal, že jej spáchali obvinění. Za této situace odvolací soud mohl dát soudu prvního stupně závazný právní názor, jímž by tento soud byl v dalším řízení vázán.
42. Se značnou mírou benevolentnosti lze za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označit námitky obviněných o výhodnosti spolupráce mezi obchodními společnostmi A. G. a T. G., s ohledem na revolvingový úvěr poskytovaný Raiffeisenbank, a. s., poškozené obchodní společnosti, jimiž obvinění zpochybňují, že jejich jednání bylo na „úkor“ poškozené A. G. Nicméně i tyto námitky je nutno odmítnout s poukazem na závěry učiněné v rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího, neboť z dokladů předložených Raiffeisenbak, a. s., i z výpovědi jejího zástupce svědka M. K. je zřejmé, že předmětný úvěr byl poskytován výlučně poškozené obchodní společnosti, a to nejenom na její pohledávky, ale následně i na zásoby a kontokorent. Obchodní společnost T. G., sice byla mezi odběrateli obchodní společnosti A. G. nebyla však smluvní stranou tohoto úvěrového vztahu a výše poskytovaného úvěru nebyla nijak ovlivněna tím, že odběratelem zboží byla právě ona. Bankou poskytovaný úvěr byl limitován do výše 70 % hodnoty pohledávek do lhůty splatnosti, přičemž za tímto účelem byl bance předkládán každých 30 dní seznam pohledávek poškozenou obchodní společností. Okolnost, vůči kterému subjektu má obchodní společnost A. G. pohledávku, nebyla pro poskytnutí úvěru významná, rozhodně nelze přijmout argumentaci obviněných, že pokud by odběratelem zboží byla přímo obchodní společnost Zenit, s. r. o., nebyl by poškozené obchodní společnosti úvěr bankou poskytnut s ohledem na delší dobu splatnosti pohledávek, neboť takto nebyl úvěrový vztah mezi A. G. a Raiffeisenbank, a. s., nastaven. Rovněž tyto námitky zpochybňující skutková zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího proto bylo nutno odmítnout. Nedůvodnými byly rovněž shledány námitky obviněných zpochybňující věrohodnost výpovědi svědka L. J. a dalších svědků z řad vedení poškozené obchodní společnosti, kteří uvedli, že nevěděli o propojení obviněných T. H. a R. K. s obchodní společností T. G., ani jim nebyl znám skutečný důvod nízkých marží ve vztahu k této odběratelské společnosti. Všichni tito svědci potvrdili, že nevěděli o skutečnosti, že tato obchodní společnost pouze přeprodává jimi dovážené výrobky z Číny, případně výrobky vyráběné v tuzemsku, jejich dřívějším odběratelům, a to na jejich úkor. Tvrzení, jimiž se obvinění snažili znevěrohodnit výpovědi těchto svědků, přitom je v rozporu i s dalšími provedenými důkazy, na které soudy nižších stupňů poukázaly, a které potvrzují výpovědi těchto svědků.
43. Uplatněným dovolacím důvodům v zásadě neodpovídaly ani námitky, jimiž obvinění zpochybňovali naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, byť je nutno opět konstatovat, že i tyto vycházely ze zcela jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. Obvinění tyto námitky vznesli na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které posuzovali izolovaně, a nikoli ve vzájemných souvislostech, jak to správně provedly soudy nižších stupňů. Obvinění se tak dovolávali případného užití hmotného práva na jimi prosazovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k jiné verzi, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Takové námitky dovolatelů proto nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jak je již výše uvedeno ve vztahu k tvrzení obviněných, že mezi obchodními společnostmi A. G. a T. G., nešlo o konkurenční jednání, ale o vztah vzájemně prospěšné obchodní spolupráce, která oběma umožňovala dosažení zisku, jenž by bez této obchodní spolupráce nebyl možný, soudy nižších stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že obvinění jednali s úmyslem opatřit sobě a jinému (T. G.) výhodu nebo prospěch a za tímto účelem jako zaměstnanci a účastníci na podnikání těchto dvou subjektů se stejným předmětem činnosti dali popud k uzavření obchodních smluv mezi dodavatelskou obchodní společností A. G. a odběratelskou obchodní společností T. G., přičemž výše marže i další podmínky, za nichž k těmto obchodním případům došlo, jednoznačně prokazují jejich nevýhodnost pro obchodní společnost A. G. Proto správně soud prvního stupně i odvolací soud uzavřely, že tyto obchody poškozovaly zájmy obchodní společnosti A. G. a snižovaly její zisk, kterého by dosáhla při přímém prodeji konečnému odběrateli. Právě toto snížení zisku poškozené obchodní společnosti, rozdíl mezi prodejní cenou, za kterou A. G. zboží prodala obchodní společnosti T. G., a cenou, za kterou pak tato obchodní společnost totéž zboží prodala konečnému odběrateli (obchodním společnostem Zenit, s. r. o., DIAMANT UNIPOOL, s. r. o., ALDO OKNA, s. r. o., AVAL, s. r. o., VYDOS, s. r. o., LION-S-stavební a obchodní společnost, s. r. o., DRAVON, s. r. o.), představuje pod bodem A) 1. až 21. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně výši škody, která byla obchodní společnosti A. G. jednáním obviněných způsobena. Závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou ve vztahu k výši škody správné, odpovídají skutkovým zjištěním, které tyto soudy učinily, i ve vztahu k jednání obviněných pod bodem B) 1. až 3. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž opět lze v tomto směru odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (viz např. bod 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nad rámec výše uvedeného pak je nutno zdůraznit, že nikoli nevýznamným nákladem obchodní společnosti T. G., byly provize vyplácené právě obviněným T. H. a R. K., které představovaly přímo majetkový prospěch těchto obviněných, a to vedle provizí poskytovaných jim z těchto obchodů poškozenou obchodní společností. Jednatel obchodní společnosti T. G., obviněný Z. P., který se na jejich jednání rovněž podílel, a to s vědomím všech výše uvedených skutkových okolností případu, přitom jednal podle pokynů, které mu dávali k realizaci těchto obchodů obvinění T. H. a R. K.
44. Neobstojí ani námitky obviněných, pokud se snažili zpochybnit naplnění všech znaků přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění zákona účinného do 12. 8. 2017, tedy do nabytí účinnosti zákona č. 204/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. V části osmé tohoto zákona totiž došlo i ke změně ustanovení trestního zákoníku, mimo jiné i ustanovení §255 tr. zákoníku, přičemž trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku byl nahrazen trestným činem zneužití informace v obchodním styku podle §255 tr. zákoníku a trestným činem zneužití postavení v obchodním styku podle §255a tr. zákoníku. Je nutno připomenout, že přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném až do 12. 8. 2017 se dopustil ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v §255 odstavci 1 (v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch) uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, postihovalo tzv. selftrading, kterým se rozumí obchodování ve svůj prospěch právě v souvislosti se zneužíváním některého z výše uvedených postavení ve dvou nebo dokonce i více obchodních subjektech, bez ohledu na to, zda jde o obchodní společnosti (podnikající právnické osoby) nebo podnikatele fyzickou osobu. Toto ustanovení poskytovalo ochranu v oblasti konkurence více podnikajících subjektů v tomtéž předmětu podnikatelské činnosti provozované za účelem dosažení zisku, a to v zájmu zajištění rovnosti těchto subjektů na předmětném trhu. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněných přitom bylo nerozhodné, zda zákaz konkurence byl upraven obchodním zákoníkem, jiným právním předpisem či smlouvou nebo stanovami obchodní společnosti. Z provedeného dokazování ani není pochyb o tom, že to byli obvinění T. H. a R. K., kdo dali podnět k uzavření obchodních smluv mezi poškozenou obchodní společností A. G. a T. G., a následně touto obchodní společností a dosavadními odběrateli poškozené obchodní společnosti, v jejichž důsledku obvinění sami získali prospěch nejméně v podobě jim vyplacených provizí a obchodní společnosti T. G., nejméně umožnili etablovat se na trhu s komoditami dováženými z Číny, s nimiž do té doby obchodovala výhradně poškozená A. G. Skutečnost, že tyto obchody byly nevýhodné pro poškozenou obchodní společnost A. G. nevyplývá pouze z finanční ztráty v důsledku nižší prodejní ceny, za kterou tato obchodní společnost toto zboží prodávala obchodní společnosti T. G., oproti vyšší ceně, za níž stejné zboží tato prodávala konečným odběratelům, ale i ze ztráty části odběratelů, neboť i v tomto následku je nutno spatřovat úkor na straně poškozené. Obvinění se přitom stíhaného jednání dopustili jako účastníci na podnikání obou výše zmíněných obchodních společností, přičemž z hlediska trestnosti jejich jednání je nerozhodné jejich konkrétní postavení v těchto obchodních společnostech, resp. postavení, v němž se na jejich podnikatelské činnosti podíleli. Ze závěrů obsažených v rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího přitom není pochyb o tom, že úmysl obviněných zahrnoval všechny výše uvedené znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku a obvinění jednali i s tzv. druhým úmyslem, a to s úmyslem opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, který mohl mít nejenom materiální (hmotný zisk), ale i imateriální charakter, např. i lepší postavení na trhu.
45. K námitkám obviněných, že obě obchodní společnosti spolupracovaly, nedocházelo mezi nimi ke konkurenci a nedocházelo k jednání na úkor poškozené obchodní společnosti, je nutno připomenout, že skutková podstata tohoto ustanovení neodkazovala na zákaz konkurence upravený v jiných předpisech, a pro naplnění znaků skutkové podstaty tohoto přečinu proto ani nebylo požadováno, aby mezi obchodními společnostmi existoval vztah konkurence. Znaky tohoto přečinu proto lze dovodit i v případě, že oba podnikatelské subjekty spolupracovaly, za předpokladu, že bude prokázáno, že pachatel, který v obou obchodních subjektů působil, jednal s úmyslem získat ve prospěch jednoho z nich výhodu či prospěch, pokud současně tímto jeho jednáním došlo k poškození zájmů druhého subjektu. Obvinění v tomto případě naplnili znak „jednání na úkor“ tím, že se „přiživovali“ na obchodních případech poškozené obchodní společnosti A. G. a v důsledku jejich jednání tato obchodní společnost nezískala takovou míru zisku, kterého by dosáhla nebýt jednání obviněných. Z žádného z provedených důkazů přitom nevyplynulo, že by takovéto jednání obviněných bylo pro poškozenou obchodní společnost výhodné, že by bez činnosti obchodní společnosti T. G., nebyla schopna vyřešit svoji ekonomickou situaci jinak. Uplatněné právní námitky obviněných, které byly zčásti založeny na jiném skutkovém základě, než jaký učinily soudy nižších stupňů, jsou proto zcela neopodstatněné.
46. Nedůvodná je i argumentace obviněných, kteří se dovolávali zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a zásady „ultima ratio“. K těmto námitkám obviněných je nutno připomenout, že pro aplikaci této zásady by bylo nutné, aby jejich jednání vykazovalo tak nízkou míru společenské škodlivosti, že použití prostředků trestního práva by bylo zcela nadbytečné. Přitom s těmito námitkami obviněných se soudy nižších stupňů dostatečně přesvědčivě vypořádaly a na jejich přiléhavou argumentaci lze v tomto směru zcela odkázat. V této souvislosti nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. V tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly s těmito zásadami a důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněných. Soudy přitom měly na zřeteli veškeré okolnosti spáchání uvedeného přečinu včetně doby páchání trestné činnosti, její závažnost i výši škody, která byla jednáním obviněných způsobena.
47. Soudy nižších stupňů podrobně a přesvědčivě vysvětlily, na podkladě jakých důkazů učinily závěr o vině obviněných, včetně prokázání jejich úmyslného zavinění i naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, v případě obviněného Z. P. pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k tomuto přečinu. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě rozsudku. Své hodnotící úvahy poté oba soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Přitom se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněných vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, v nichž se tyto soudy také náležitě vypořádaly s obhajobou dovolatelů, kteří v dovolání v podstatě jen opakovali svoji argumentaci uplatněnou před soudy nižších stupňů. Zabývat se podrobněji obranou obviněných proto není třeba, protože na tuto již přiléhavě a věcně správně odpověděly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů. Námitce existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, který se následně promítne do právní kvalifikace jednání obviněných nelze přisvědčit, ostatně obvinění ani nijak nevysvětlili, v čem by tento extrémní nesoulad měl spočívat.
48. Zcela neopodstatněné jsou i výhrady obviněných, pokud namítali, že soudy nižších stupňů nezjistily správně výši škody a směšovaly pojmy prospěch a škoda. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, je zřejmé, že výši prospěchu podstatnou pro právní posouzení skutku soudy nižších stupňů stanovily zcela ve prospěch obviněných, zohlednily všechny náklady vynaložené či uplatňované obviněnými i obchodní společností T. G., a to i včetně provizí poskytovaných obviněným T. H. a R. K. obchodní společností T. G. Zcela v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 462/2019, na které obvinění ve svých dovoláních poukázali, pak soud prvního stupně i soud odvolací stanovily výši škody, přičemž své úvahy v tomto směru opřely o provedené důkazy, znalecké posudky i účetní doklady, z nichž zjistily rozdíly ve výši marže, která pro poškozenou obchodní společnost představovala majetkovou újmu, s níž se poškozená obchodní společnost připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody. Tento rozdíl mezi výší prodejní ceny, za kterou totožné zboží prodávala poškozená obchodní společnost obchodní společnosti T. G., a výší prodejní ceny, za kterou stejné zboží ona prodala konečným odběratelům, představuje výši škody, která byla způsobena A. G. Takto uplatněný nárok na náhradu škody byl prokázán i dalšími důkazy, nikoli pouze tvrzením poškozené obchodní společnosti, jak tvrdili obvinění, o oprávněnosti uplatněného nároku na náhradu škody proto nevznikly žádné pochybnosti. Požadavek na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomiky na určení výše škody byl proto zcela nadbytečný, neboť soudy stanovená výše škody byla správně a přesvědčivě zjištěna. Ani tyto námitky obviněných tudíž nebyly shledány opodstatněnými.
V. Závěrečné shrnutí
49. Lze tak konstatovat, že uplatněné dovolací námitky obviněných ohledně nesprávného právního posouzení skutku i jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, vycházely převážně z jiného skutkového základu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů, a neodpovídaly tak deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Ty námitky, které bylo možno (s jistou benevolencí) označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněných byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta, aniž by byla přezkoumávána zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký