ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.626.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 626/2021- 1816
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovoláních, která podali obvinění J. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, J. Č. , nar. XY v XY, bytem XY, J. M. , nar. XY v XY, bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 5 To 78/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 T 23/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. Š., J. Č. a J. M. odmítají.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. 32 T 23/2015, byl obviněný J. Š. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění J. Č., P. K. M. a J. M. byli týmž rozsudkem uznáni vinnými pod bodem 1. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a obviněná J. H. byla uznána vinnou pod bodem 2. výroku o vině přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl J. Š. podle §220 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla zároveň uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. Obviněným J. M., J. Č. a též J. H. byly rozsudkem soudu prvního stupně shodně uloženy podle §220 odst. 2 tr. zákoníku tresty odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jejichž výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim byla také uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Obviněnému P. K. M. byl [za uvedený přečin a za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] podle §220 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla také uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku způsobil. Podle §71 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtů krajů, na dobu 5 let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 51 T 17/2013-9092, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl obviněný P. K. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 ZT 96/2014-225, pro skutek pod bodem 2. petitu obžaloby.
2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obvinění J. Š., J. Č., J. M., J. H., jednak i státní zástupce, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 5 To 78/2020, následovně. Odvolací soud z podnětu odvolání J. H. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně této obviněné a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnou J. H. pro skutek pod bodem 2. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Odvolání obviněných J. Š., J. Č. a J. M. a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Uvedené trestné činnosti se podle závěrů soudů nižších stupňů obvinění J. Š. , J. Č. , P. K. M. a J. M. dopustili (zjednodušeně uvedeno) následovně. Předně ( bod 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) obviněný J. Š. s cílem zajistit P. K., nar. XY, výplatu finančních prostředků, na které neměl nárok, v dosud přesně nezjištěné době v období ode dne 22. 3. 2011 do dne 18. 9. 2011, z titulu své funkce předsedy R. r. r. s. S. (dále jen „R.“), opakovaně ústně instruoval obviněného J. Č., který byl v této době pověřený řízením ú. R. r. r. s. S. (dále jen „Ú.“ nebo též jen „Ú.“), aby nalezl způsob vyplacení odměny z prostředků R. v té době pro korupční jednání spáchané v souvislosti se svou činností na Ú. vazebně stíhanému P. K., který byl usnesením v. R. r. r. s. S. (dále jen „V.“) zbaven ode dne 28. 3. 2011 výkonu funkce ředitele Ú. Při dalších jednáních mezi obviněnými J. Š., J. Č. a P. K. M., obviněný P. K. M., který byl v dané době vedoucím odboru vnitřních činností Ú., vymyslel způsob neoprávněného proplacení a navrhl vyplatit P. K. kompenzaci ve formě plnění z konkurenční doložky, s čímž obviněný J. Š. z pozice předsedy R. souhlasil a ústně zadal obviněnému J. Č., aby zajistil takové vyplacení finančních prostředků, což obviněný J. Č. chápal jako ústní příkaz ze strany obviněného J. Š. Následně obviněný J. M., v dané době pracovně zařazený na pozici právníka odboru vnitřních činností Ú., ve spolupráci s obviněným P. K. M. a K. R., nar. XY, právně formuloval a nejpozději do dne 18. 9. 2011 připravil pro obviněného J. Č. dohodu o rozvázání pracovního poměru s P. K., kterou obviněný J. Č. následně podepsal za součinnosti a podpory obviněného P. K. M. a J. M. dne 30. 10. 2011 v Karlových Varech a kterou P. K. podepsal již dne 18. 9. 2011. Tato dohoda obsahovala ujednání konkurenční doložky mezi R. a P. K., spočívající v závazku P. K. zdržet se po skončení tohoto pracovního poměru po dobu osmi měsíců výkonu výdělečné činnosti, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo jiné činnosti, která by měla vůči tomuto zaměstnavateli soutěžní povahu, za což mu ze strany R. bude jakožto kompenzace vyplaceno jednorázové peněžité vyrovnání ve výši osmi průměrných měsíčních výdělků, jež bylo následně ve dvou splátkách ve dnech 9. 11. 2011 a 8. 12. 2011 také skutečně vyplaceno. Celkové náklady R. na vyplacení kompenzace činily 745 796 Kč, z toho 385 425 Kč představoval čistý příjem P. K., který však neměl na vyplacení kompenzace v souvislosti s konkurenční doložkou žádný právní nárok, neboť u úředníků regionální rady nelze konkurenční doložku uzavřít, což vyplývá z ustanovení §40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve spojení s ustanovením §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. Nadto byl P. K. v dané době vazebně stíhán a současně ani neexistuje reálný konkurent R. v oblasti její činnosti, což muselo být obviněným s ohledem na jejich postavení v rámci R. známo. Tímto jednáním obvinění způsobili poškozené R. r. r. s. S., se sídlem v XY, IČ: XY, škodu v celkové výši 745 796 Kč.
4. Dále (pod bodem 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) obviněný J. Š. s cílem zajistit obviněnému P. K. M. výplatu finančních prostředků, na které neměl nárok, podepsal dne 19. 12. 2011 v Ústí nad Labem jako předseda R. jmenovací listinu, kterou byl do funkce ředitele Ú. jmenován obviněný P. K. M., jenž přijetí jmenování stvrdil svým podpisem na jmenovací listině. Jmenovací listina obsahovala ujednání konkurenční doložky spočívající v závazku obviněného P. K. M. zdržet se po skončení tohoto pracovního poměru po dobu jednoho roku výkonu výdělečné činnosti, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo jiné činnosti, jež by měla vůči tomuto zaměstnavateli soutěžní povahu. Za to mu mělo být ze strany R. jako kompenzace vyplaceno jednorázově peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění jeho závazku. Výše kompenzace byla následně upravena dodatkem k ujednání konkurenční doložky, který dne 31. 10. 2012 s obžalovaným P. K. M., v té době trestně stíhaným v souvislosti s jeho působením na Ú. a zařazeným na pozici vedoucího odboru vnitřních činností Ú., sjednala za R. obžalovaná J. H., která byla pověřena vedením Ú. Obviněná J. H. tento dodatek sjednala, ač jí předtím externí poradce, advokát M. V., sdělil, že odvoláním obžalovaného P. K. M. z funkce ředitele Ú. byla konkurenční doložka anulována. Také bylo obviněné doporučeno od sjednané konkurenční doložky odstoupit, což učinila, avšak v situaci, kdy obviněný P. K. M. odmítl před svědky listinu s odstoupením od konkurenční doložky převzít, nadále jednala, jako by k odstoupení od ní nedošlo. Uzavřený dodatek s odkazem na jmenovací listinu ze dne 19. 12. 2011 přitom obsahuje ujednání o vzdání se nároku zaměstnance na maximální peněžité vyrovnání a stanoví nové peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za dobu osmi měsíců, jež bylo následně obviněnému P. K. M. vyplaceno. Celkové náklady R. na vyplacení kompenzace činily 582 022 Kč, z toho 424 669 Kč představoval čistý příjem obviněného P K. M., jenž ale neměl na vyplacení kompenzace v souvislosti s konkurenční doložkou právní nárok, neboť u úředníků regionální rady nelze konkurenční doložku uzavřít, což vyplývá z ustanovení §40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve spojení s ustanovením §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, a současně neexistuje reálný konkurent R. v oblasti její činnosti, což muselo být obžalovaným s ohledem na jejich postavení v rámci R. známo, přičemž tímto jednáním způsobili obžalovaní poškozené R. r. r. s. S., se sídlem v XY, IČ XY, škodu v celkové výši 582 022 Kč.
5. Obžalovaní tak podle výroku rozsudku soudu prvního stupně postupovali v rozporu nejméně s níže uvedenými předpisy:
- Obviněný J. Š. v postavení předsedy R., který podle §16e odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací regionálního operačního programu, přičemž podle §16f odst. 2 tohoto zákona je předseda statutárním orgánem regionální rady a zastupuje ji navenek s pravomocí v rámci kolektivního orgánu rozhodovat o pracovním poměru zaměstnanců úřadu regionální rady do úrovně vedoucích odboru podle článku 1c jednacího řádu výboru, jednal v rozporu s ustanoveními §16 odst. 1 písm. c), f), g), odst. 2 písm. c) a §40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve spojení s ustanovením §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., v rozporu s ustanovením §1 písm. a), §3 odst. 2 písm. a) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a v rozporu s čl. 1 a čl. 2 body 2. a 3. etického kodexu XY,
- obviněný J. Č. v postavení pověřeného ředitele Ú. a vybavený pravomocí řídit a kontrolovat podřízené úředníky a rozhodovat v otázkách jejich pracovního poměru, přičemž podle §17 odst. 4 zákona č. 248/2000 Sb. je ředitel statutárním orgánem zaměstnavatele regionální rady, zastupuje úřad regionální rady navenek, stanoví jejich platy a je nadřízeným všech zaměstnanců regionální rady a kontroluje jejich činnost, jednal v rozporu s ustanoveními §16 odst. 1 písm. c), f) a g), odst. 2 písm. c) a §40 zákona č. 312/2002 Sb., ve spojení s ustanovením §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb. a v rozporu s čl. 1, čl. 2 body 2. a 3. etického kodexu XY,
- obviněný P. K. M. v postavení vedoucího odboru vnitřních činností Ú. s podřízenými právníky a personalisty a vybavený pravomocí vedoucího odboru kontrolovat dodržování obecně i interně závazných právních předpisů v činnosti odboru a vyžadovat pomoc a spolupráci příslušných odborů a koordinovat činnost při zpracování smluv jednal v rozporu ustanovením §16 odst. 1 písm. c), f) a g), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. a v rozporu s čl. 2 body 2. a 3. a čl. 4 bodem 1. etického kodexu XY;
- obviněný J. M. jako právník zařazený v odboru vnitřních činností Ú., poskytující stanoviska ke smlouvám a právní servis k právním otázkám zásadního významu a koordinující činnost při zpracování smluv, jednal v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 písm. c), f), g), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb. a v rozporu s čl. 2 body 2. a 3. a čl. 4 bodem 1. etického kodexu XY.
II. Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obvinění J. Š., J. Č. a J. M. prostřednictvím svých obhájců. Dovolání podal také nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M. Všichni dovolatelé opřeli svá dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [nejvyšší státní zástupce ve spojení s dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, a to v jeho druhé alternativě], neboť mají za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
a) Dovolání obviněného J. Š.
7. Obviněný J. Š. nesouhlasil s právní kvalifikací posuzovaných skutků jako trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Především podle něj nebyl prokázán jeho jednoznačný úmysl spáchat trestnou činnost, v řízení totiž vyšlo najevo, že jednal vždy se snahou o ochranu zájmů kraje, jeho občanů a umožnit všem žadatelům řádné čerpání dotací z operačního programu R.
8. Obviněný J. Š. vyjádřil své přesvědčení, že soudy nižších stupňů chybně posoudily otázku oprávněnosti uzavření konkurenční doložky, resp. její vliv na trestní odpovědnost za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Odvolací soud (v bodě 43. na str. 22 a 23 odůvodnění svého rozsudku) převzal nesprávný náhled soudu prvního stupně na konkurenční doložku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu ke konkurenční doložce (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3034/2011) obviněný konstatoval, že nelze konkurenční doložku vnímat pouze ve vztahu dvou soupeřících obchodních subjektů, ale jako jakoukoliv výraznou výhodu způsobilou poškodit daný segment trhu ve smyslu ochrany zaměstnavatele před únikem informací, které mají povahu obchodního tajemství a jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli výraznou výhodu. Z provedeného dokazování (z výpovědí svědků M. K., P. N., J. K.) podle obviněného jednoznačně vyplynulo, že ředitel Ú. z titulu své funkce takové informace načerpal a v případě jejich přesunu k soukromým subjektům by jim přinesl výraznou výhodu v podobě rozsáhlého přehledu o organizaci práce na R., což by vedlo k okamžité ztrátě konkurenceschopnosti ostatních poskytovatelů služeb a poradenství v dané oblasti. Proto bylo uzavření konkurenční doložky podle obviněného nepochybně opodstatněné, neboť se tím zamezilo úniku strategických neveřejných informací z veřejného do soukromého sektoru. Poznamenal, že v §83 odst. 2 zákona o státní službě se připouští možnost uzavření konkurenční doložky pro státní úředníky, což vyvrací právní závěr soudů nižších stupňů, že využití konkurenční doložky nemá ve veřejném sektoru žádný smysl.
9. Nesprávně byla podle dovolatele posouzena také otázka aplikace ustanovení trestního zákoníku o přípustném riziku. Odvolací soud v bodě 60. na str. 28 odůvodnění svého rozsudku závěr o nemožnosti využití ustanovení o přípustném riziku na jednání obviněného nijak neodůvodnil, neopřel o žádnou judikaturu či odbornou literaturu. Dovolatel naopak s oporou o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1625/2018, dovodil, že v jeho věci šlo o výkon společensky prospěšné činnosti směřující ke společensky příznivému výsledku. V tu dobu dostupné právní poznatky (jak vyplývá ze stanovisek všech relevantních orgánů, včetně Ministerstva pro místní rozvoj) nasvědčovaly tomu, že u pracovníků Ú. se použije toliko zákoník práce, v jehož rámci lze reálně konkurenční doložku uzavřít.
10. Spor byl dále veden o to, zda se na zaměstnance Ú. před 24. 11. 2015 měl či neměl neaplikovat zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že uvedený zákon měl být aplikován na pracovněprávní vztahy zaměstnanců. Avšak v řízení bylo prokázáno (výslechem řady svědků a listinnými důkazy), že si žádný ze zaměstnanců Ú. (řadový či vedoucí) nebyl vědom toho, že by v rámci svého pracovního poměru měl být úředníkem ve smyslu zákona č. 312/2002 Sb. V řízení byl proveden důkaz Metodickým pokynem k rozvoji lidských zdrojů (ve verzi 1 z června 2014), v němž je nejméně na 6 místech uvedeno, že zaměstnávání, odměňování i ukončování pracovních poměrů zaměstnanců Ú. se řídí zákoníkem práce. Zákon o úřednících územně samosprávných celků není v těchto dokumentech ani zmiňován. Tento metodický pokyn navazuje na usnesení vlády z let 2007-2014. Až následně novelou zákona o podpoře regionálního rozvoje č. 298/2015 Sb. z 10. 11. 2015 s účinností od 24. 11. 2015, byl vložen §17 odst. 7, podle nějž pro účely zákona o státní službě se zaměstnanec Regionální rady považuje za úředníka územního samosprávného celku, a tím zcela změnil doposud zavedenou praxi. Pokud by bylo zřejmé, že se na zaměstnance regionální rady má pohlížet jako na úředníka pro účely zákona o státní službě, nebylo by to jistě nutné stanovit v zákoně. Připomněl, že posuzovaná trestná činnost se měla odehrát v období od 22. 3. 2011 do 19. 12. 2011, tedy téměř 4 roky před přijetím této novely.
11. Obviněný J. Š. vyjádřil své přesvědčení, že vyřešení této otázky je stěžejní pro posouzení zavinění obviněného, resp. pro posouzení, zda došlo k naplnění (zejména) subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, doposud nebyla tato otázka před Nejvyšším soudem řešena. Zdůraznil, že po celou dobu postupoval v souladu se zákonnými předpisy, doporučeními ministerstev, vlád a stanovisek právníků, a proto nemohl spáchat tvrzenou trestnou činnost.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
b) Dovolání obviněného J. Č.
13. Obviněný J. Č. dovoláním napadl, jak rozsudek soudu druhého stupně, tak soudu prvního stupně, jimž vytkl, že stojí na nesprávném posouzení podmínek trestní odpovědnosti, a to zejména jde-li o zavinění.
14. Dovolatel J. Č. zdůraznil, že byl funkcí ředitele „pouze“ pověřen (nebyl jím jmenován), měl po relativně krátkou dobu plnit funkci „krizového ředitele“. V tomto postavení pak uzavřel s P. K. dohodu o skončení pracovního poměru s konkurenční doložkou. Byl přitom vázán pokynem a rozhodnutím svého přímého nadřízeného J. Š., o oprávněnosti svého jednání byl ujištěn právníky Ú. Podle obviněného byla nesprávně posouzena organizační struktura daného operačního programu vyplývající ze zákona č. 248/2000 Sb. Úmysl obviněného tak při správě cizího majetku v žádném případě nesměřoval ke způsobení škody.
15. Dovolatel dále upozornil na extrémní rozpor mezi „zjištěným skutkovým stavem a skutkovými závěry“ v bodě 30. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z čehož dovodil nesprávnou právní kvalifikaci. Vystudoval střední a poté vysokou zemědělskou školu, kde se nevyučovalo právo, proto nemá ani žádnou oporu závěr soudu prvního stupně, že vzhledem ke svému postavení, vykonávané funkci a vzdělání si musel být vědom protiprávnosti svého jednání.
16. Dále dovolatel J. Č. namítal nesprávné aplikace okolností vylučujících protiprávnost (přípustného rizika či krajní nouze) soudem prvního stupně. Soud prvního stupně v bodě 28. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obhajoba obviněných, že byl požadavek Evropské komise na okamžité zrušení pracovního poměru s P. K., byla vyvrácena svědectvím M. V. a příslušnými dokumenty, neboť jednání Evropské komise, kde byl tento požadavek vznesen, se mělo konat až v listopadu 2011. Závěr soudu prvního stupně je tak podle dovolatele v extrémním rozporu s provedeným dokazování (svědecká výpověď M. V. podaná u hlavního líčení dne 18. 4. 2016), když bylo prokázáno, že předmětné jednání komise se konalo 5. 10. 2011 a bylo tak v přímé časové souvislosti s uzavřením dohody s P. K. Evropská komise podmiňovala ukončením pracovního poměru s P. K. další fungování Regionálního operačního programu. Stejný požadavek vzneslo i Ministerstvo financí a Ministerstvo pro místní rozvoj. Podpůrně obviněný poukázal na výpověď obviněné J. H. (ke skutku pod bodem 2.), jež byla odvolacím soudem akceptována, byť i ona podepsala dohodu o rozvázání pracovního poměru s obviněným P. K. M. a vnímala to jako manažerské rozhodnutím, kterým mělo být zabráněno, aby se obviněný P. K. M. nevrátil do práce a nezpůsoboval zaměstnavateli další škody. I dovolatel J. Č. jednal za stejné situace a ze stejných důvodů, aby se trestně stíhaný P. K. po propuštění z vazby nevrátil zpět na Ú., což by mohlo negativně ovlivnit fungování Ú. Podotkl, že ač s navrhovanou dohodou nesouhlasil, vzhledem ke shora uvedenému ale nakonec přistoupil k jejímu uzavření s konkurenční doložkou.
17. Podle obviněného soud prvního stupně v bodech 25. – 27. odůvodnění svého rozsudku chybně interpretoval zásadu „lex posterior“, což vedlo k nesprávnému výkladu zákonného účelu a materiálního smyslu sjednání konkurenční doložky. Obviněný zpochybnil závěr soudů, že se zaměstnancem Regionální rady nelze uzavřít konkurenční doložku s ohledem na neexistenci konkurence. Obviněný má za to, že získávání dotací je založeno na principu konkurence, s čímž je spojena potřeba chránit know-how řídících orgánů, jakým je Regionální rada, před únikem informací. Uzavření konkurenční doložky obviněný považoval za smysluplný krok, o čemž byl také ujištěn právníky Ú., jakož i vedoucím odboru vnitřních činností. Nebylo tak prokázáno, že by Ú. úmyslně způsobil škodu, naopak jednal ve prospěch tohoto Regionálního operačního programu.
18. Nad rámec uvedeného podotkl, že se snažil o postup podle §307 tr. ř., což nebylo možno realizovat i pro postoj poškozené, která vrátila obviněnému jím uhrazenou škodu a v rámci trestního řízení se s nárokem na náhradu škody ani nepřipojila.
19. Dovolatel J. Š. dále namítl, že v trestním řízení nebyly respektovány základní zásady trestního řízení, konkrétně zásada materiální pravdy, princip presumpce neviny a z něj vyplývající pravidlo in dubio pro reo . Trest mu byl podle jeho přesvědčení uložen v rozporu s jeho účelem. Obviněný v této spojitosti upozornil na nepřiměřenou délku trestního řízení, trestní stíhání započalo v roce 2013 a bylo ukončeno až napadeným pravomocným rozsudkem z roku 2020. Popisovaný skutek se přitom měl odehrát již v roce 2011. K rozhodnutí tak došlo až po 9 letech od jeho spáchání, což je zcela evidentně v rozporu se zásadou účelnosti trestu, jeho dopad je tak minimální na ostatní obviněné, přičemž na jeho osobu dopadá trest nejtvrději vzhledem k jeho pracovnímu zařazení, věku apod. Obviněný upozornil, že byť krajský soud konstatoval, že soud prvního stupně k délce trestního stíhání přihlédl, logicky však nebyla zohledněna doba 18 měsíců od vynesení rozsudku soudu prvního stupně do jeho písemného vyhotovení.
20. Dovolatel zdůraznil, že vše výše uvedené převzal do svého rozsudku také soud odvolací, a proto napadá i jeho rozhodnutí. Navíc odvolací soud v bodě 43. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutečnou vůlí obviněných bylo zajistit P. K. příjem, na který neměl nárok. Tento závěr je však podle dovolatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jedná se o pouhou domněnku soudu. Stejně tak odvolací soud v bodě 44. odůvodnění svého rozhodnutí učinil chybný závěr, že na pracovněprávní vztahy zaměstnanců regionální rady má být aplikován zákon č. 312/2002 Sb. a to v souladu s ustanovením §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb. V tom dovolatel spatřoval extrémní rozpor s výkladem uvedených zákonů v době, kdy mělo ke spáchání dojít, jakož i s reálným postupem a pokyny centrálních orgánů, což bylo v řízení prokázáno.
21. Proto obviněný J. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
c) Dovolání obviněného J. M.
22. Rovněž obviněný J. M. ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu namítal nesprávné právní posouzení skutku, který podle obviněného není trestným činem, resp. nebylo zjištěno, že by se na něm podílel tento obviněný.
23. Obviněný J. M. brojil především proti závěru soudů nižších stupňů, že to byl právě on, kdo by „právně formuloval“ nebo „připravil“ text dohody o rozvázání pracovního poměru s P. K. s předmětnou konkurenční doložkou. Byl přesvědčen, že tato skutečnost nebyla v řízení na základě předložených důkazů prokázána. Bylo zjištěno pouze to, že o konkurenční doložce věděl, byl s ní obeznámen stejně jako dalších 20 zaměstnanců Ú. a členové Výboru R., jež nebyli trestně stíháni. Ze spisu podle tohoto dovolatele plyne, že přeposlal e-mail K. R. svému nadřízenému J. Č. s návrhem dohody o rozvázání pracovního poměru s P. K. Do této dohody nedoplňoval ustanovení o konkurenční doložce ani o počtu mezd, které mají být z tohoto titulu P. K. vyplaceny, neboť to bylo mimo jeho kompetence. Nebylo tedy prokázáno, že by byl autorem této dohody nebo že by sepis této listiny byl trestným činem.
24. Obviněný J. M. vyjádřil své přesvědčení, že dokazování bylo vedeno selektivně, účelově a byly užity jen důkazy v jeho neprospěch. Ve spisu je pouze neúplná e-mailová korespondence, avšak ani z ní nevyplývá, že by byl autorem předmětné dohody či že by do ní navrhoval doplnit konkurenční doložku. Připomněl, že K. R. (právník Ú.), jenž figuroval u sepsání obou konkurenčních doložek, personalistka Ú. P. H., která administrovala předmětnou dohodu nebo ekonom M. K., který výdaje z konkurenční doložky schválil a následně nechal vyplatit, stíháni nebyli. Proto se mu trestní stíhání jeho osoby jeví jako ničím neodůvodněný exces. Stejně tak neodpovídá provedeným důkazům skutkový závěr, že by poskytl spolu s obviněným P. K. M. součinnost J. Č. při podpisu této dohody v Karlových Varech dne 30. 10. 2011. Obviněný J. M. uvedl, že se prokazatelně v tuto dobu v Karlových Varech nevyskytoval.
25. Další okruh námitek obviněného J. M. se týká otázky prokázání úmyslné formy zavinění spáchaného jednání. Tento dovolatel opětovně zdůraznil, že neměl žádný důvod, motiv, pohnutku k tomuto protiprávnímu jednání. S P. K. dovolatele J. M. nepojil žádný přátelský vztah, vykali si a jednalo se o jeho bývalého nadřízeného. Obviněný nejednal ani v úmyslu nepřímém, tedy nebyl ani srozuměn s tím, že porušuje zákonnou povinnost, jestliže neměl námitky proti uzavření konkurenční doložky s P. K. v souladu se zákoníkem práce, jelikož v té době bylo běžné, že všechny subjekty zapojené do administrace evropských dotací (včetně R.) postupovaly podle zákoníku práce. Obviněný se ohradil rovněž proti tvrzení soudů, že nebylo v zájmu ROP Severozápad poskytnutí jakéhokoliv plnění P. K., když z dokazování jasně vyplynulo, že odchod P. K. z R. byl nutný i za cenu vyplacení plnění z konkurenční doložky. Odvolací soud se otázkou zavinění u obviněného nijak dále nezabýval. Neobstojí ani závěr, že k vyplacení plnění z konkurenční doložky podle výpovědi obviněného J. Š. došlo z důvodu, aby bylo opětovně spuštěno proplacení dotací třetím subjektům. Rozhodně to nemůže být považováno za dostatečný důvod pro to, aby si tím dovolatel J. M. způsobil trestní stíhání. Podle jeho přesvědčení subjektivní stránka v jeho případě prokázána nebyla, naopak v řízení vyšlo najevo, že se snažil vykonávat svou práci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nedopustil se žádného excesu.
26. Dále dovolatel J. M. namítal neprokázání způsobení škody, resp. její úmyslné zavinění (podpůrně k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 811/2011). Podotkl, že poškozená regionální rada se o žádnou škodu dodnes nepřihlásila. Obviněný zpochybňoval konkrétní výši škody a uvedl, že čistý příjem (prospěch) P. K. byl nižší než 500 000 Kč (zbytek byly odvody ve prospěch státu), a tedy by se správně mělo jednat jen o škodu nikoli malou podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Byla-li podle soudů nižších stupňů konkurenční doložka neplatná od počátku, pak měly dotčené subjekty peníze vrátit na základě bezdůvodného obohacení. Dovolatel nesouhlasil s uloženou přiměřenou povinností podle §82 odst. 2 tr. zákoníku nahradit škodu způsobenou trestným činem, když poškozená mimo to o náhradu této škody neprojevila zájem a navíc žádná škoda podle obviněného nikomu nevznikla.
27. Dovolatel připomněl, že soudy nižších stupňů samy uznaly, že v dané době se běžně aplikoval zákoník práce na postavení a fungování regionálních rad a jejich zaměstnanců. Z toho je pak podle něj nutno dovodit, že postupoval správně podle zákoníku práce, který uzavření konkurenční doložky připouštěl. Obviněný poukázal na stanovisko externího právníka R. r. S. J. L. ze dne 6. 9. 2011, jež je založeno ve spisu, v němž nebyl tento postup Ú. zpochybněn. Zdůraznil, že legislativa upravující postavení zaměstnanců regionálních rad nebyla od počátku jasně nastavená. A pokud by se jednalo a nějaká pochybení ohledně aplikace správného zákona, pak by jej bylo možno sankcionizovat prostředky pracovního práva nikoliv trestního, jak se to stalo v tomto případě.
28. Obviněný J. M. se dále věnoval výtce, zda jednal v rozporu s §16 odst. 1 písm. c), f), g), odst. 2 písm. c) zákona o úřednících územních samosprávných celků a v rozporu s čl. 2 bod 2, bod 3, čl. 4 bod 1 Etického kodexu XY. Nikde v rozsudcích soudů nižších stupňů však není uvedeno, jakým konkrétním jednáním se měl dostat do rozporu s výše uvedenými ustanoveními. Navíc se jedná o ustanovení, která se na zaměstnance R. ani teoreticky nemohla vztahovat a tedy je ani nemohl porušit. Nadto bylo již dříve vrchním soudem ve věci regionální rady Jihozápad judikováno, že Etický kodex ani jiné interní právní předpisy nelze považovat za právní předpisy, jejichž porušení lze postihovat trestním právem. Rozsudek soudu prvního stupně je tak vnitřně rozporný a tedy nepřezkoumatelný, pokud na jednu stranu připouští, že obvinění ve shodě s ústředními orgány státní správy postupovali podle zákoníku práce, ale v jiné části je viní z porušení ustanovení zákona o úřednících územních samosprávných celků. Obviněný J. M. zopakoval, že po celou dobu svého působení na R. nebyl seznámen se skutečností, že by měl postupovat podle zákona o úřednících územních samosprávných celků, ale byl naopak ze strany svých nadřízených i jiných institucí ujišťován o aplikaci zákoníku práce.
29. Obviněný upozornil na to, že byl řadový zaměstnanec R. bez reálných kompetencí, k čemuž soudy nižších stupňů nijak nepřihlédly a paušálně obviněné posuzovali jako jeden celek. Obviněný J. M. neměl uloženu povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, když tato povinnost může být uložena pouze na základě zákona nebo smlouvy (k tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 811/2011 a sp. zn. 5 Tdo 269/2015).
30. Dále obviněný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu vyjádřeným v bodě 44. in fine jeho rozsudku, že „zákonný znak přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 trestního zákoníku, spočívající v tom, že pachatel „poruší podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek“, lze podle judikatury naplnit i porušením povinností obsažených v ustanoveních §301 písm. d) a §203 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. V rozporu s uvedenými právními předpisy tedy obžalovaní jednali nejméně v úmyslu nepřímém.“ K tomu pak dovolatel uvedl, že zákoník práce neobsahuje a neobsahoval ustanovení §203 písm. g), a proto se nelze proti tomuto spravedlivě bránit.
31. Dovolatel J. M. se dále zabýval výpovědí spoluobviněného J. Č., které soudy nižších stupňů přikládaly značnou váhu, ačkoliv tento obviněný se v inkriminovanou dobu nacházel na detašovaném pracovišti v Karlových Varech. Soudy nižších stupňů nesprávně automaticky jednání právníků regionální rady přisuzovaly pouze jemu, aniž by rozlišily, zda danou informaci sdělil druhý právník K. R.
32. Obviněný se pozastavil nad závěrem, že konkurenční doložky nenaplňovaly zákonný účel a zda měly materiálně nějaký smysl, přičemž s tím byli podle soudů nižších stupňů všichni obvinění srozuměni. Vznesl otázku, do jaké míry přísluší trestnímu soudu přezkoumávat konkurenční doložky a zda k tomu byl povinen právník Ú. v pozici řadového zaměstnance. Obviněný tak nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně oprávněnosti uzavřít konkurenční doložku. Jediným důvodem pro vyloučení možnosti použít konkurenční doložky v rámci samosprávy bylo podle důvodové zprávy k zákonu o úřednících to, že „cílem zákona je i vytvořit podmínky pro zvýšení mobility úředníků ve veřejné správě“. Obviněný k tomu podotkl, že soudy nižších stupňů paušálně vztáhly záměr, resp. důvod uzavření konkurenční doložky (tedy že se jednalo o satisfakci, odměnu, dissimulovaný právní úkon zastírající svůj pravý účel) na všechny obviněné, že všichni obvinění o tomto nezákonném sjednání věděli a měli povědomí i o jeho trestnosti. Obviněný poznamenal, že důvod navrhovaný soudem prvního stupně pro ukončení pracovního poměru podle §52 písm. h) zákoníku práce nešlo využít, neboť toto ustanovení nebylo ještě účinné. Není také pravdou, že by se Ú. nepokoušel zjistit informace o podstatě trestního stíhání P. K., přičemž ve spise je založeno plno listin dokládajících opak, čímž podle obviněného soud prvního stupně prokázal neznalost spisu. Dále dovolatel rozebíral oprávněnost a smysluplnost uzavření konkurenční doložky, resp. vyvracel tvrzení soudů nižších stupňů, jež uváděla nevýhodnost a nevhodnost uzavření tohoto institutu pro R.
33. Závěrem obviněný J. M. namítal chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku s četnými odkazy na judikáty Ústavního soudu.
34. Na základě těchto námitek pak navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
d) Dovolání nejvyššího státního zástupce
35. Dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně podal také nejvyšší státní zástupce, a to v neprospěch obviněných J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M. Nejvyšší státní zástupce své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku.
36. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s právním posouzením každého ze skutků jen jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Vyjádřil přesvědčení, že místo této právní kvalifikace měly být skutky posouzeny jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (v případě obviněného J. Š. jako dva tyto zločiny), které byly spáchané v jednočinném souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zákoníku (v případě obviněného J. Š. jako dva tyto zločiny). Dále se nejvyšší státní zástupce neztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, na základě kterého byl obviněný P. K. M. zproštěn obžaloby, resp. bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch a směřující proti tomuto výroku.
37. V dovolání nejvyšší státní zástupce připomněl dotčené právní předpisy týkající se postavení a organizace regionálních rad. Z uvedených ustanovení zákona pak dovodil, že regionální rady soudržnosti a jejich orgány plní úkoly společnosti a státu při zajišťování hospodářské a sociální soudržnosti. K plnění těchto úkolů byly orgánům regionálních rad svěřeny pravomoci. Veřejný zájem by se měl promítnout do veškeré činnosti regionálních rad. Účel, který je zákonem sledován, by měl určovat způsob, jakým je činnost regionálních rad vykonávána vůči osobám stojícím mimo regionální rady (např. příjemcům dotací), ale i způsob výkonu vlastní vnitřní správy. Tyto zásady se promítají i do oblasti hospodaření regionálních rad, které se řídí jejich vlastními rozpočty. Je zřejmé, že z rozpočtu regionálních rad nelze hradit jakékoli výdaje, ale jen výdaje takové, které přímo či nepřímo souvisejí s účelem, pro který byly rady zřízeny.
38. Podle nejvyššího státního zástupce z rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených ve výroku rozsudku, shodných s podanou obžalobou a plně převzatých odvolacím soudem (s výjimkou zjištění týkajících se obviněné J. H.), plyne, že obvinění jednali cíleně tak, aby P. K. a P. K. M. byly vyplaceny finanční prostředky, na které neměli žádný právní nárok. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně tato zjištění rozvedl tak, že konkurenční doložka neměla v případě zaměstnance regionální rady žádný smysl, neboť nebyla sjednána za účelem ochrany zaměstnavatele před konkurenční činností zaměstnance. Její sjednání podle soudu prvního stupně jen zastíralo skutečný účel plnění, kterým bylo poskytnutí odměny, satisfakce nebo odstupného či odchodného, což bylo plnění, na které zaměstnanec neměl právní ani morální nárok. Soud prvního stupně použitou právní kvalifikaci odůvodnil tak, že obvinění porušili povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, uložené jim ustanoveními zákona o podpoře regionálního rozvoje a zákona o úřednících územních samosprávných celků a interními normativními akty uvedenými ve výroku rozsudku, jednali v rozporu se zájmy zaměstnavatele a způsobili mu škodu tím, že umožnili výplatu plnění, které bylo jednostranně výhodné pro zaměstnance, ale pro zaměstnavatele nemělo žádný přínos ani smysl. Odvolací soud tyto důvody nijak nedoplnil, pouze konstatoval, že judikatura, o kterou se v odvolání opírala státní zástupkyně, dovozující naplnění znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku u všech obviněných, na věc nedopadá. Ačkoli se tak uvedené přísnější právní posouzení s ohledem na zjištěný skutkový stav zjevně nabízelo již při podání obžaloby, státní zástupce je poprvé v řízení uplatnil až v podaném odvolání.
39. Podle nejvyššího státního zástupce nelze považovat za přiléhavé právní posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Ustanovení §220 tr. zákoníku se užije pouze tehdy, jestliže u pachatele nelze učinit závěr, že ve svém postavení obohatil sebe nebo jiného, ale dojde pouze ke způsobení škody na cizím majetku, přičemž trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je subsidiární k trestnému činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. K tomu odkázal na odbornou literaturu a judikaturu.
40. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Věc je pachateli svěřena, je-li mu předána do držení či dispozice, aby s ní určitým způsobem nakládal. Pachatel si cizí věc přisvojí, pokud s ní naloží způsobem, kterým zmaří základní účel svěření a trvale vyloučí svěřitele z dispozice s věcí. Bezdůvodné osobní obohacení nemůže patřit mezi oprávněné výdaje veřejného rozpočtu, kterým je rozpočet regionální rady. Bylo-li obviněným J. Š. v součinnosti s dalšími obviněnými rozhodnuto o poskytnutí plnění bez právního důvodu a bylo-li toto rozhodnutí realizováno, byly peněžní prostředky v majetku rady trvale odňaty jejich účelovému určení. V takovém případě došlo k jejich přisvojení, neboť obvinění s nimi naložili zcela podle své libovůle, přičemž se dostaly do výlučné dispozice P. K. a P. K. M. Vyplacením prostředků těmto osobám vznikla na majetku rady škoda značného rozsahu.
41. Dále se nejvyšší státní zástupce vyjádřil k právnímu posouzení skutku jako zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zákoníku. Se soudy nižších stupňů souhlasil v tom směru, že předsedu výboru regionální rady soudržnosti lze považovat za úřední osobu. Soud prvního stupně však tento svůj názor dále nerozvíjel, neboť to pro právní posouzení skutku, které zvolil, již považoval za nadbytečné. Proto nejvyšší státní zástupce dále rozvedl, že obvinění jednali za orgány veřejné moci, regionální rada je právnickou osobou, je zřízena zákonem a je subjektem veřejného práva, přičemž zákon určuje její orgány a vymezuje jejich pravomoci. Zda určitý subjekt jedná jako orgán veřejné moci, se posuzuje podle toho, zda zasahuje do práv a povinností jiných osob. Podle nejvyššího státního zástupce regionální rada a její orgány toto kritérium splňují. K plnění úkolů ve vymezené věcné působnosti rady je jejímu výboru vyhrazeno schvalování rozpočtu a závěrečného účtu. Výboru je svěřena pravomoc rozhodovat mj. o výběru projektů, kterým bude poskytnuta dotace. Výkon tohoto rozhodnutí může rada zabezpečit i prostředky soukromého práva, např. smlouvou s příjemcem dotace. Možnost zasahovat do práv příjemce dotace se projevuje např. ve fázi kontroly dodržování podmínek, za kterých byla dotace poskytnuta. Regionální rada je totiž oprávněna vykonávat veřejnosprávní finanční kontrolu [§8a zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů], a v rámci ní vůči příjemci dotace zahájit potřebné kroky vedoucí ke zjištění, zda došlo k porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, což může být spojeno např. s povinností uhradit poskytovateli vyplacenou částku dotace. Tento postup rady má podklad v právním předpisu finančního práva, pro které je typické vrchnostenské postavení příslušných orgánů veřejné moci.
42. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že v judikatuře Nejvyššího soudu již bylo vysloveno, že člena výboru regionální rady lze považovat za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a za úřední osobu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku lze považovat ředitele úřadu regionální rady (k tomu odkázal na usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 5 Tdo 192/2018, a usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1376/2013). Obdobně zaměstnanec regionální rady, pokud se podílí na plnění úkolů stanovených zákonem o podpoře regionálního rozvoje a používá při tom svěřené pravomoci, může být odpovědným úředníkem orgánu veřejné moci, a tedy úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Při použití soukromoprávních institutů neztrácí úřední osoba své postavení, nestává se představitelem soukromého subjektu. Je stále povinna se řídit předpisy veřejného práva, které upravují její postupy, a od přijatého závazného rozhodnutí se při jeho realizaci nemůže odchýlit (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, zejména body 65. a 66. jeho odůvodnění). Soud prvního stupně při svých úvahách, kterými vyloučil právní posouzení skutku jako trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, s čímž souhlasil i odvolací soud, zdůraznil soukromoprávní stránku věci, aniž by se blíže zabýval veřejnoprávními předpisy, které stanovují pravidla pro rozhodování orgánu veřejné moci. Neoprávněná plnění měla konkrétní souvislost s pravomocí rady schvalovat rozpočet. Jak vyplynulo z výpovědi svědka M. K., který se zabýval rozpočtovou stránkou věci, vyplacení prostředků podle konkurenčních doložek si vyžádalo přesun zdrojů v rozpočtu. Rovněž z listinných důkazů provedených v hlavním líčení je zřejmé, že bylo rozhodováno o změně, resp. aktualizaci rozpočtu (příloha č. 1 spisu, č. l. 90 až 98, příloha č. 3 spisu, č. l. 55 až 56). Jak již bylo výše uvedeno, zákon o podpoře regionálního rozvoje vyhrazuje výboru regionální rady schvalování rozpočtu a závěrečného účtu. Při tomto rozhodování nemohou překročit rámec veřejných úkolů, k jejichž plnění byly regiony i regionální rady zákonem zřízeny. Proto má nejvyšší státní zástupce za to, že přijetí a realizace rozhodnutí vedoucí k tomu, že z veřejného rozpočtu bude bez právního důvodu poskytnuto plnění osobě, která sice je zaměstnancem regionální rady, ale které právo na takové plnění nevyplývá z pracovněprávního vztahu ani z jiného právního titulu, je výkonem pravomoci odporujícím veřejnoprávnímu předpisu.
43. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s důvody, které vedly soud prvního stupně k výroku o zproštění viny obviněného P. K. M. Souhlasil s tím, že při výkonu rozhodnutí výboru regionální rady o jmenování obviněného P. K. M. do funkce ředitele úřadu měl povinnosti spojené s hospodařením rady především obviněný J. Š. Avšak při jeho jmenování nebyla nijak omezena jeho svobodná vůle přijmout jmenování a nabízené podmínky výkonu práce, rovněž by nešlo ani o okolnost vylučující protiprávnost. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí také se závěrem, že obviněný nemohl být ani účastníkem na trestném činu, a to „vzhledem k povaze jeho jednání“, což však soud dále nijak nerozvedl. Zopakoval zjištěný skutkový stav vyjádřený ve výroku rozsudku, ze kterého vyplývá, že obviněný se svým zaměstnavatelem uzavřel dohodu o konkurenční doložce. Následně odmítl akceptovat odstoupení od dohody a sjednal k ní dodatek. Tyto dohody pak byly podkladem pro vyplacení peněžitého vyrovnání, čímž byla na majetku regionální rady způsobena škoda. Státní zástupce vyjádřil své přesvědčení, že jednání obviněného objektivně podporovalo spáchání trestného činu obviněným J. Š., čemuž by odpovídalo právní posouzení jednání obviněného P. K. M. jako pomoci k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, která je možná do doby dokonání trestného činu. Závěru o účastenství na trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku by nebránila ani okolnost, z níž soudy nižších stupňů vycházely, že obviněný nebyl, na rozdíl od obviněného J. Š., speciálním subjektem (§114 odst. 1, 3 tr. zákoníku), přičemž by přicházela v úvahu i pomoc k trestnému činu zpronevěry. Odkaz soudu prvního stupně na §331 zákoníku práce nemůže mít pro závěr o způsobení škody význam, neboť ustanovení se týká vrácení zaměstnavateli neoprávněně vyplacených částek zaměstnanci, tedy fáze, kdy již škoda byla způsobena, resp. již došlo k bezdůvodnému obohacení.
44. Na základě shora rozvedených důvodů vyjádřil nejvyšší státní zástupce přesvědčení, že skutek měl být správně posouzen jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku, resp. s ohledem na nově stanovené hranice výše škody by šlo o přečin zpronevěry podle §206 odst. 1,3 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u obviněného J. Š. o oba přečiny dvojnásobné. V případě obviněného J. M. (bod 1. výroku o vině) by se jednalo minimálně o účastenství na těchto trestných činech ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), neboť spáchání trestného činu umožnil tím, že jako právník zaměstnaný u regionální rady vypracoval dohodu o rozvázání pracovního poměru s P. K., která se stala podkladem pro další postup obviněných v rozporu s jejich povinnostmi úředních osob při nakládání se svěřeným majetkem, což pak vedlo ke způsobení škody na majetku regionální rady.
45. Proto závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, stejně tak i soudu prvního stupně v části týkající se obviněných J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M., jakož i všechna další rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ rozhodnutí jiným než navrhovaným způsobem.
III. Vyjádření k dovoláním
46. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve státní zástupce stručně shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněných. Shledal, že část námitek obviněných směřuje proti provádění a hodnocení důkazů a revizi skutkových zjištění soudů. Taková polemika není z hlediska dovolacího řízení relevantní, jestliže se nejedná o námitky dosahující úrovně tzv. extrémního rozporu, který však v posuzované věci státní zástupce neshledal. Stran právních námitek obviněných upozornil na dovolání podané nejvyšším státním zástupcem, v němž se vyjadřoval k právní kvalifikaci, přičemž na tomto setrval, neboť má za to, že při zjištěném skutkovém stavu lze jednání obviněných dokonce posoudit přísnější právní kvalifikací, než jak to učinily soudy nižších stupňů.
47. Státní zástupce upozornil, že námitky týkající se oprávněnosti uzavření konkurenčních doložek jsou do značné míry opakováním dosavadní obhajoby všech obviněných a oba soudy nižších stupňů se k tomuto vyjadřovaly. Podotkl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním.
48. Dále se tedy státní zástupce vyjádřil k námitkám dovolatelů, jež přesahují záběr podaného mimořádného prostředku nejvyššího státního zástupce. Státní zástupce konstatoval, že v posuzované věci nelze na jednání obviněného J. Š. aplikovat ustanovení o přípustném riziku podle §31 tr. zákoníku, neboť nesledovalo relevantní společensky prospěšnou činnost, nýbrž tento obviněný jednal ve vlastním zájmu, resp. v zájmu osob, které neměly na finance právní nárok. Tedy jeho jednání nebylo přínosem, ale projevem nevěrné správy na úkor R. Podotkl, že je navíc zřejmé, že institut přípustného rizika není možné využít tam, kde je určitá činnost regulována, tedy jako v nyní posuzovaném případě, čímž by se zamýšlelo obcházet normativně předepsaný postup.
49. Námitky obviněného J. Č. směřující proti účelu uloženého trestu pak podle státního zástupce nelze úspěšně v dovolání uplatnit. Uložením nepřípustného trestu není ani přiměřenost trestu, která vyplývá z obecných hledisek, nikoli ze splnění zvláštních zákonných podmínek pro určitý druh trestu.
50. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitce obviněného J. M., kterou namítal nesprávnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Po provedeném rozboru státní zástupce dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem spáchání trestného činu (zejména naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu) se nejedná o bagatelní případ, u nějž by nebylo třeba uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
51. Jelikož státní zástupce shledal, že námitky dovolatelů částečně nenaplňují deklarovaný dovolací důvod a částečně jsou zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň souhlasil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
52. K dovolání, jež podal nejvyšší státní zástupce, se vyjádřil obviněný J. M. Pozastavil se nad tím, že až po nabytí právní moci rozsudku přichází obžaloba se změnou právní kvalifikace a navíc z hlediska obviněného přísnější. Takový postup považuje za nepřijatelný, neboť oslabuje možnost obviněného se proti takovému postupu řádně hájit.
53. Obviněný J. M. zdůraznil, že celé trestní stíhání bylo založeno na konkurenční doložce, o které soud konstatoval, že byla od počátku neplatná. Proto vyjádřil své přesvědčení, že se nejedná o věc, kterou by měly posuzovat trestní soudy z hlediska principu trestního práva jako ultima ratio . Společenská škodlivost podle něj nebyla takové intenzity, aby se vůči němu musela uplatňovat trestněprávní odpovědnost a následky s ní spojené.
54. V trestním řízení pak bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že obviněný J. M. nebyl osobou, které byla svěřena jakákoliv cizí věc ze strany R., jak to vyžaduje ustanovení u trestného činu zpronevěry. Tento obviněný uvedl, že kompetence ohledně nakládání s finančními prostředky byly striktně rozděleny jak zákonem o podpoře regionálního rozvoje, tak vnitřními předpisy samotné regionální rady. Konkrétní zaměstnanci pak měli uvedené kompetence zaneseny ve své pracovní činnosti a zavázali se k jejich dodržování v rámci dohod o hmotné odpovědnosti. Podle obviněného nelze vyplacení prostředků z konkurenční doložky pokládat bez dalšího za přisvojení si cizí věci a za zpronevěru ve smyslu §206 tr. zákoníku. Postrádá rovněž zavinění ve vztahu ke spáchání tohoto trestného činu.
55. Dále upozornil na novelu ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, kterou došlo ke změně hranice výše škod, což v jeho případě hraje roli i pro posouzení promlčení trestní odpovědnosti. Zdůraznil, že ke spáchání údajné trestné činnosti mělo dojít v srpnu 2011.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska a obecně k dovolání obviněných
56. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
57. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. 1 nebo 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
58. Obvinění svorně uplatňovali výlučně dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, týž důvod uplatnil i nejvyšší státní zástupce, ovšem ve spojitosti s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
59. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (v době podání dovolatelů), resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (v době rozhodování Nejvyššího soudu), je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
60. K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů. Dovolací důvod do té doby uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod §265b odst. 1 písm . g) tr. ř. byl od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění, resp. nejvyšší státní zástupce tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože celá lhůta pro podání dovolání, v rámci níž je možno měnit dovolací důvody (§265f odst. 2 tr. ř.), proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Rozšiřovat či měnit dovolací důvody je zároveň možné jen po dobu trvání dovolací lhůty – viz §265f odst. 2 tr. ř. Část uplatněných dovolacích námitek obviněných byla ovšem koncipována tak, že by měla tomuto dovolacímu důvodu odpovídat. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných, resp. nejvyššího státního zástupce učiněných před její účinností. V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že zmíněná novela reagovala na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání (zejména) obviněných. Ovšem jinak je tomu v případě dovolání nejvyššího státního zástupce, který se podle ustálené judikatury tohoto tzv. extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem provedených důkazů v neprospěch obviněných nemohl dovolávat – viz rozhodnutí publikované pod č. 31/2019-I. Sb. rozh. tr.
61. Byť obvinění J. Š., J. Č. aj. M. argumentovali dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ve skutečnosti ale měli na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to v jeho druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jejich řádných opravných prostředků, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl podle jejich přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jinými slovy tito obvinění správně neoznačili dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jejich odvolání, přezkoumat. Tato vada jejich podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který byla jejich dovolání odmítnuta, jak bude rozvedeno níže. Podobně to platí i pro vadu podání obviněného J. Č., který své dovolání směřoval (rovněž, spíše dokonce primárně) proti rozsudku soudu prvního, což je však nepřípustné (srov. §265a odst. 1 tr. ř.), neboť dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem musí být napadáno zákonem označené rozhodnutí ve věci samé soudu druhého stupně.
62. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného založené výlučně na námitkách, které obviněný uplatnil již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K dovolacím námitkám obviněných
63. Část dovolacích námitek obviněných (J. Č. a J. M.) týkající se hodnocení provedených důkazů a na jejich základě dovozeného skutkového stavu neodpovídala uplatněnému ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu taxativně vymezenému v §265b odst. 1, 2 tr. ř., jak bylo rozvedeno shora. Tito obvinění sice namítali tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými závěry a obsahem důkazů, nicméně jejich námitky nebyly shledány důvodnými, ve skutečnosti šlo o prostou polemiku se soudy nižších stupňů, jde-li o jimi provedené hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
64. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Srov. k tomu např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, zejména str. 165 až 167 (k zásadě volného hodnocení důkazů) a str. 180 až 181 (k zásadě bezprostřednosti a ústnosti). Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady ovšem se zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
65. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu a rozsahu dokazování nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces či porušení principu in dubio pro reo , jak dovolatelé namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 SbNU]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022] a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného popsaného pod těmito skutky. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí v této části svých rozhodnutí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozhodnutí soudu druhého stupně, který zamítl odvolání obviněných i státního zástupce.
66. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaných námitek (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu v tomto směru dodat, že neshledal tzv. extrémní nesoulad, tedy že by rozhodná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jak tvrdili obvinění J. Č. a J. M. Důkazy nebyly ze strany soudů nižších stupňů nijak deformovány, naopak byly řádně zhodnoceny a logicky se pak odrazily ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (srov. zejména bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a s těmito závěry se ztotožnil také odvolací soud, viz body 38. – 42. odůvodnění jeho rozhodnutí. Na tyto pasáže může Nejvyšší soud plně odkázat, sám žádné dokazování ani neprováděl.
67. Obviněný J. Č. uplatnil rovněž i další námitky, jež obecně nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Jedná se o výhrady proti uloženému trestu, které však neodpovídají ustanovení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném 31. 12. 2021, který obviněný uplatnil, ale ani důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který se týká výroku o trestu. Výjimečně mohou námitky vůči výroku o trestu naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to v alternativě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a nikoli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, pokud je např. vytýkáno pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný, souhrnný či společný trest (srov. k tomu rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V tomto případě ovšem námitky musí směřovat proti hmotněprávním podmínkám, za nichž lze uložit úhrnný či souhrnný trest, tj. nakolik více trestných činů je v souběhu, případně zda jsou splněny podmínky pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, má-li být ukládán společný trest. Srov. k tomu též zprávu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení č. 36/2004 Sb. rozh. tr. Pokud ale byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce jeho zákonné trestní sazby, jak se stalo i v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat celkovou nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (viz k tomu rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Oba dovolací důvody mají hmotněprávní povahu, přičemž prvně uvedený dovolací důvod je obecným a druhý zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, jímž ovšem není prostá nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by zároveň vždy bylo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Zároveň Nejvyšší soud doplňuje, že trest odnětí svobody uložený dovolateli obviněnému J. Č. nelze shledat protiústavním ve smyslu zákazu uložení extrémně nepřiměřeného trestu. Obviněnému J. Č. byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby (6 měsíců), jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců (opět stanovené spíše při dolní hranici zákonného rozpětí). Délka tohoto trestního řízení, příp. doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti, pak byla správně soudem prvního stupně zohledněna při ukládání trestu, jak ostatně uznal i odvolací soud v bodě 54. odůvodněné svého rozsudku.
68. Dále dovolatelé (J. Š., J. Č. a J. M.) uplatnili právní námitky, které lze obsahově podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, a to ve spojitosti s obviněnými neoznačeným důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Těmito námitkami obvinění brojili proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo proti jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Zpochybňovali především naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, jednak chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio .
69. Nejvyšší soud nejprve stručně připomene skutkové závěry soudu prvního stupně potvrzené i soudem odvolací a podstatné pro dovolací řízení. Obvinění byli na různých pracovních pozicích zaměstnanci R. r. s. S., resp. Ú. R. r. s. S. Obviněný J. Š. byl předseda R. r. s. S., obviněný J. Č. pověřeným ředitelem Ú. R. r. s. S., obviněný P. K. M. vedoucím odboru vnitřních činnosti Ú. [skutek pod bodem 2) poté souvisel s jeho jmenováním do funkce ředitele Ú.] a obviněný J. M. právníkem odboru vnitřních činností Ú. Činnost těchto obviněných kladená jim v tomto řízení za vinu byla provázaná s projednáváním trestné činnosti ve věci P. K. (skutek 1.) a posléze P. K. M. (skutek 2.), kteří byli stíhání za korupční jednání ve funkci ředitele Ú. R., a zneužití svého postavení v souvislosti s přerozdělováním dotací dotčeného Ú. V nyní posuzované věci u skutku pod bodem 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně pak v období, kdy byl P. K. za činnost uvedenou shora vazebně stíhán, se obvinění J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M. určitým způsobem podíleli na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru s P. K., která obsahovala nepřípustnou (nezákonnou) konkurenční doložku, na základě níž R. vyplatila P. K. částku ve výši 745 796 Kč. P. K. M. vymyslel vyplacení kompenzací v souvislosti s konkurenční doložkou, J. Š. s tímto souhlasil a následně zadal J. Č. vypracování takové doložky, kterou právně formuloval J. M. U skutku pod bodem 2. se jednalo o obdobnou situaci, kdy J. Š. jednal s cílem zajistit výplatu finančních prostředků P. K. M., proto dne 19. 12. 2011 podepsal jmenovací listinu do funkce ředitele Ú. P. K. M. přijetí jmenování stvrdil svým podpisem. Tato jmenovací listina obsahovala ujednání o konkurenční doložce a na jejím základě došlo k vyplacení částky 582 022 Kč P. K. M. Na vyplacení peněžitého vyrovnání z těchto konkurenčních doložek nebyl žádný právní nárok, neboť s úředníky regionální rady nebylo možno takovou konkurenční doložku uzavřít. Tímto jednáním obvinění porušili ustanovení §16 odst. 1 písm. c), f), g), odst. 2 písm. c) a §40 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ve spojení s ustanovením §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a dále čl. 1, 2 body 2. a 3. etického kodexu XY.
70. Pokud jde o právní hodnocení uvedeného případu, lze odkázat na rozsudky soudů nižších stupňů, které se již se stejnou obhajobou obviněných dostatečně vypořádaly. Nad uvedený rámec lze snad jen ve stručnosti doplnit několik následujících poznámek k námitkám obviněných.
71. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému značnou škodu.
72. Obvinění v dovolacím řízení opakovali svou obhajobu ohledně oprávněnosti uzavření konkurenční doložky, kterou uplatnili již před soudy nižších stupňů, a proto se k této otázce podrobně již vyjádřily jak soud prvního, tak soud druhého stupně a na jejich závěry je tak možno bez dalšího odkázat (viz bod 24. – 25. rozsudku soudu prvního stupně, bod 43. – 44. rozsudku soudu odvolacího). Není pravdou, co tvrdí dovolatel J. Š., že až novelou č. 298/2015 Sb., kterou došlo ke změně §17 zákona č. 248/2000 Sb. o podpoře regionálního rozvoje, byl do tohoto zákona včleněn odkaz na zákon o úřednících územních samosprávných celků. Již v době, kdy došlo ke spáchání nyní projednávané trestné činnosti, platilo ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., které obsahuje odkaz na subsidiární použití zákona o úřednících územních samosprávných celků a které znělo: „ Na postavení, práva a povinnosti zaměstnanců Regionální rady se vztahují ustanovení zákona o úřednících územních samosprávných celků obdobně. “ Toto ustanovení bylo do zmíněného zákona zavedeno jeho novelizací provedenou zákonem č. 138/2006 Sb. s účinností již od 1. 7. 2006 a zůstalo v něm v nezměněné podobě zachováno až do konce roku 2021. Z uvedeného zákonného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že na postavení, práva a povinnosti zaměstnanců Regionální rady je třeba obdobně aplikovat zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zmíněný zákon č. 312/2002 Sb. obsahoval v rozhodné době skutku, který je obviněným kladen za vinu, ustanovení §40 v následujícím znění: „ S úředníkem nelze uzavřít konkurenční doložku (§310 zákoníku práce). “ Uvedené znění bylo do tohoto předpisu zavedeno s účinností od 1. 1. 2007 jeho novelizací provedenou zákonem č. 264/2006 Sb., a to ve spojitosti s rekodifikací pracovního práva a přijetím zákoníku práce (zákona č. 262/2006 Sb.), a je v něm v nezměněné podobě obsaženo dodnes, před uvedenou novelizací bylo toto ustanovení obsahově shodné, pouze odkazovalo na předchozí zákoník práce (§29a zákona č. 65/1965 Sb.). Jinak se i na pracovněprávní vztahy úředníků územního samosprávného celku vztahoval zákoník práce, ovšem nestanovil-li výslovně zákon č. 312/2002 Sb. jinak – viz k tomu výslovné ustanovení §1 odst. 2 citovaného zákona č. 312/2002 Sb. Z uvedených právních předpisů je tedy naprosto zřejmé a jednoznačné (bez možnosti jakýchkoliv pochybností o právním výkladu), že na pracovněprávní vztahy zaměstnance Regionální rady se obdobně vztahují ustanovení zákona č. 312/2002 Sb., tedy postupuje se zásadně podle zákoníku práce, což ovšem jednoznačně neplatí o možnosti sjednat se zaměstnancem konkurenční doložku ve smyslu §310 zákoníku práce, kterou s úředníky územních samosprávných celků a ani zaměstnanci Regionální rady sjednat nelze. Z uvedených důvodů měli zčásti svědci vypovídající ve věci, jejichž výpovědí se obvinění dovolávali, pravdu v tom směru, že se běžně (zásadně) na pracovněprávní vztahy vztahoval zákoník práce. To ovšem jednoznačně neplatilo ohledně ustanovení o konkurenční doložce, jehož užití bylo zákonem výslovně (explicitně) zapovězeno, a to po celou dobu existence uvedeného právního předpisu.
73. Lze tedy předně uvést, že v posuzované věci zákon o úřednících územních samosprávných celků výslovně uzavření konkurenční doložky s úředníky Regionální rady zakazoval (viz §40 zákona č. 312/2002 Sb. ve spojitosti s §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb. ve znění účinném v době jednání obviněných), obvinění tak jednali ve zjevném rozporu se zákonem. Zároveň lze souhlasit se soudy nižších stupňů, že uzavření konkurenční doložky ve skutečnosti sloužilo k obohacení osob bývalých vedoucích (ředitelů) Ú. R. (tzv. zlatých padáků), na něž neměli nárok, a vyplacením tohoto plnění tak došlo ke vzniku škody na straně Ú. R. Protiprávnost postupu obviněných byla zcela očividná, jednali proti výslovnému znění zákona, o jejich motivaci by bylo možno jen spekulovat, protože ji obvinění sami nedoznávali. Toto jednání zakázané právním předpisem bylo jednoznačnou přímou příčinou následku v podobě porušení zájmu na ochraně majetku zaměstnavatele obviněných – Regionální rady. Lze souhlasit i s konstatováním soudů nižších stupňů, že obvinění tím porušili ustanovení §16 odst. 1 písm. c), f), g), odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, tím, že se podíleli na uzavření této konkurenční doložky. Konkrétně obvinění porušili povinnost hájit při výkonu správních činností veřejný zájem [§16 odst. 1 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb.], jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování [§16 odst. 1 písm. f) zákona č. 312/2002 Sb.], zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, resp. Regionální rady [§16 odst. 1 písm. g) zákona č. 312/2002 Sb.], řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu územním samosprávným celkem (resp. Regionální rady) a střežit a ochraňovat jeho majetek před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy územního samosprávného celku [§16 odst. 2 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb.].
74. Se soudy nižších stupňů lze souhlasit i v závěrech o naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu. Obvinění J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M. jednali úmyslně a společně, neboť každý z nich byl pomyslnou součástí řetězce. Jejich jednotlivá jednání pak v celku naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Všichni jednali v rozporu se zájmy svého zaměstnavatele, svou činností mu způsobili škodu, když vymysleli a zrealizovali výplatu finančních částek, na které obohacení neměli právní nárok. Obviněný P. K. M. vymyslel vyplacení kompenzací v souvislosti s konkurenční doložkou, J. Š. s tímto jako pověřený ředitel Ú. souhlasil a zadal J. Č. vypracování takové doložky, kterou poté právně formuloval J. M. Nelze souhlasit s dovolatelem J. M., že by v jeho případě soudy nižších stupňů konkrétně neuvedly, čím konkrétně, jakým jednáním, se trestné činnosti dopustil. Obviněný J. M. v dané době pracoval jako právník odboru vnitřních činností Ú. Bylo prokázáno (výpovědí J. Č. a listinnými důkazy – viz bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a také bod 48. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že se tento obviněný přímo podílel na vypracování znění konkurenční doložky, jako jediný z obviněných měl právnické vzdělání, proto byla ze strany Ú. nepochybně do něj vkládána důvěra v jeho odbornost, a právě uzavřením, resp. sepsáním této nezákonné konkurenční doložky došlo k porušení jeho povinnosti úředníka hájit při výkonu správních činností veřejný zájem [§16 odst. 1 písm. c) zákona č. 312/2002 Sb.]. Na jednu stranu tak míra zapojení obviněného ve trestné součinnosti byla nižší, míra jeho viny s ohledem na jeho znalosti a vzdělání zase vyšší.
75. Obvinění ve svých dovoláních argumentují malou motivací ke spáchání trestné činnosti. Soud prvního stupně dovodil, že obvinění jednali se zaviněním ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 30. odůvodnění jeho rozsudku, byť tento svůj závěr dále soud prvního stupně nerozvedl). Nejvyšší soud s tímto závěrem ovšem souhlasí. Obvinění si byli dobře vědomi, že jde o vyplacení tzv. zlatého padáku bývalým manažerům Regionální rady, že na tento zlatý padák ze zákona nemají nárok, že ani nedává žádný smysl, i kdyby zákonného ustanovení nebylo, protože nejsou v postavení soutěžitele na trhu práce, který by dřívějším zaměstnáním bývalého zaměstnance mohl být poškozen. Byli si proto též dobře vědomi, že tímto sjednáním konkurenční doložky a následným proplacením sjednané sumy dojde na jedné straně k obohacení bývalých manažerů a na straně druhé k újmě na majetku poškozené Regionální rady, který měly ze zákona opatrovat.
76. Dovolatel J. M. namítl, že v řízení nebyla prokázána existence způsobené škody. Nejvyšší soud připomíná, že (způsobená) škoda je nutný zákonný požadavek skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, a to jako přímý následek porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek (tj. mezi jednáním a následkem musí být dána příčinná souvislost). Škoda se pak obecně (stejně jako v jiných právních odvětvích) v trestním právu chápe jako majetková újma ve sféře poškozeného (projevující se ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku) a je vyjádřená v penězích. V posuzované věci je evidentní, že nezákonným jednáním obviněných vznikla R. škoda, a to vy výši vyplacení peněžních prostředků z nezákonně uzavřených konkurenčních doložek. Za škodu je přitom nutno považovat celou částku, která byla takto nezákonně vyplacena. Nehraje roli, zda se poškozená regionální rada se svým nárokem na náhradu škody připojila k trestnímu řízení či zda vůbec nárok na náhradu škody požadovala. Uložení přiměřené povinnosti podle §82 odst. 2 tr. zákoníku ve znění do 31. 12. 2021 (nyní v §82 odst. 3 tr. zákoníku) nahradit škodu nebo odčinit nemajetkovou újmu, kterou svým činem způsobil, či vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, by mělo být pravidlem a má zejména výchovný efekt. Slouží v první řádě k zesílení účinků působení podmíněného odsouzení na pachatele tím, že pod pohrůžkou nařízení výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné náhradě škody či k odčinění nemajetkové újmy, kterou způsobil trestným činem, nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem.
77. V dovolání na svou obranu obvinění J. Š. a J. Č. uvedli, že jednali za okolnosti vylučující protiprávnost v podobě přípustného rizika (§31 tr. zákoníku) či krajní nouze (§28 tr. zákoníku). Jak soud prvního stupně (v bodě 17. odůvodnění jeho rozsudku), tak soud druhého stupně (bod 60. odůvodnění jeho rozsudku) se touto námitkou zabývaly a důvodně ji odmítly. Také podle názoru Nejvyššího soudu obvinění nejednali za okolnosti vylučující protiprávnost. I kdybychom přistoupili na jejich obhajobu, že se snažili urychleně rozvázat pracovní poměr s vazebně stíhaným P. K., aby nedošlo k zastavení plateb z Evropské unie, tak k tomu zvolili každopádně nezákonný způsob, jímž způsobili škodu Regionální radě, za což mají nést odpovědnost.
78. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce J. M. ohledně chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obecně lze ve stručnosti odkázat na výklad zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima ratio v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.). Především je třeba upozornit na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V případě obviněných pak nelze dovozovat, že by se posuzovaná věc s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymykala běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace a činila by případ tak bagatelním, že by to opravňovalo dospět k závěru, že není třeba s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe vyvodit trestní odpovědnost obviněných. Jednak obvinění způsobili na veřejném majetku škodu značnou, jednak se v této pracovní oblasti pohybovali delší dobu, jednak nedodrželi zcela zřetelně formulované zákonné ustanovení (§40 zákona č. 312/2002 Sb.) a řadu dalších ustanovení povinností úředníka stanovených zákonem č. 248/200 Sb. ve znění do 24. 11. 2015 ve skutkové větě citovaných, čímž porušili jim uloženou zákonnou povinnost opatrovat cizí majetek. Obvinění byli úředníky veřejné správy, svého postavení zjevně zneužili k vyplacení svým spolupracovníkům neoprávněných částek nahrazujících jim příjem mzdy v období po ukončení jejich pracovního poměru v důsledku jejich protiprávního jednání. Takové protiprávní nakládání s penězi pocházejícími z veřejných rozpočtů rozhodně nelze tolerovat a bagatelizovat. Proto je také namístě vůči obviněným uplatnit trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené.
c) K dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem
79. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M.
80. Ve vztahu ke všem shora uvedeným obviněným namítal chybnou právní kvalifikaci jejich jednání, které podle něj nemělo být posouzeno jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ale jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zákoníku (v případě obviněného J. M. minimálně jako pomoc k těmto trestným činům). Dále státní zástupce vyjádřil nesouhlas se zproštěním obžaloby P. K. M. pro skutek uvedený pod bodem 2. obžaloby.
81. Jak již bylo několikrát uvedeno, soud prvního stupně právně posoudil jednání obviněných J. Š., J. Č., P. K. M. jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (skutek 1.) a jednání obviněného J. Š. jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (skutek 2.).
82. Trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (odst. 1), přičemž okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je značná škoda. Ustanovení §220 tr. zákoníku je ve vztahu k §206 tr. zákoníku v poměru subsidiarity (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 21/2002-I. Sb. rozh. tr., shodně i starší rozhodnutí č. 48/1951 Sb. rozh. tr.). Jsou-li tedy naplněny znaky zpronevěry, je třeba posoudit skutek jako tento trestný čin a nikoli jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku, byť by i jeho znaky byly naplněny, neboť toto ustanovení ustupuje do pozadí a přednost dostává ustanovení primární ( lex primaria derogat legi subsidiariae ). Avšak v případě, že by některý znak skutkové podstaty primárního trestného činu (zpronevěry) naplněn nebyl, bylo by možno uvažovat o trestní odpovědnosti za subsidiární trestný čin (porušení povinnosti při správě cizího majetku).
83. V posuzované věci má Nejvyšší soud za to, že nedošlo ze strany obviněných k naplnění podstatného znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry, a to přisvojení si svěřeného majetku, s nímž by posléze dále nakládali. Přisvojení si cizí věci ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku je zároveň podstatným diferenciačním znakem oproti trestnému činu (úmyslného) porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220, jenž je ve vztahu subsidiarity k trestnému činu zpronevěry (viz např. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1667; z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 12/2016). Pokud tedy není prokázáno, že pachatel způsobil na cizím majetku, jehož opatrování nebo správa mu byla svěřena, úmyslně škodu tím, že svěřenou věc nejprve přisvojil, přichází v úvahu posouzení jeho jednání podle §220 tr. zákoníku. Nelze proto bezvýhradně souhlasit se zjednodušenou tezí, že o zpronevěru jde všude tam, kde se v konečném důsledku jiný z takového činu obohatí, pachatel předně si musí svěřené věci přisvojit, tj. musí jednat s vůlí nakládat s nimi jako s vlastními – viz k tomu přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 51/2018 Sb. rozh. tr. (v případě krádeže se musí věci nejprve zmocnit, tj. získat možnost neomezené dispozice s ní, což v případě zpronevěry je zajištěno předchozím svěřením věci do dispozice pachatele). K takovému výkladu pojmu přisvojení je možno dospět i při porovnání historického znění skutkové podstaty krádeže a zpronevěry (pojem přisvojit byl do trestního zákona zaveden od roku 1992, kdy byl nahrazen nesprávný pojem „přivlastní“, ovšem v trestním zákoně z roku 1950 se pracovalo s tím, že se svěřenou věcí „nakládá jako s vlastní“ v případě zpronevěry, resp. se věci zmocní v úmyslu nakládat s ní jako s vlastní u krádeže). Na druhou stranu dokonce ani není nezbytné, aby se trestným činem zpronevěry někdo obohatil, neboť to ani není znakem tohoto trestného činu, byť k němu zpravidla dochází, a proto i teorie řadí tento trestný čin mezi trestné činy majetkové obohacovací – viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v sešitu 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, 2006).
84. V daném případě obvinění jsou viněni primárně z toho, že v rozporu se zákonem sjednali s označenými manažery Regionální rady (a sice P. K. v prvním a P. K. M. v druhém případě) pro případ ukončení jejich pracovního poměru konkurenční doložku, na základě níž jim mělo být vyplaceno Regionální radou finanční plnění (přitom navíc prospěchem na straně těchto manažerů měla být jen část peněz, protože další část vynaložených prostředků měla být vynaložena na povinné zákonné odvody spojené s vyplácením mzdy). Kladeno za vinu je jim tak primárně vytvoření závazku subjektu, jehož majetek měli řádně spravovat, přičemž tento závazek měl být splatný v budoucnu, a to dokonce bez ohledu na personální obsazení jednotlivých postů v rámci Regionální rady, tedy bez ohledu na to, zda obvinění ještě budou či nebudou pro tento subjekt pracovat. Nelze proto jednoduše konstatovat, že obvinění si nejprve svěřené finanční prostředky přisvojili, resp. že s nimi zacházeli jako s vlastními, naopak takové jejich jednání má právě typické znaky nevěrné správy, byť se v důsledku jejich činnosti jiný obohatil, v čemž je zároveň možno spatřovat škodu na svěřeném spravovaném majetku. Ostatně i to je poměrně častým jevem v aplikační praxi, že v důsledku nevěrné správy pachatelem dochází k obohacení jiné osoby – viz např. publikovaná rozhodnutí č. 8/2008, č. 26/2018 (prodeje majetku pod tržní cenou) nebo č. 1/2020 (neoprávněné vyplacení dotace občanskému sdružení pracovníky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy) Sb. rozh. tr.
85. Z uvedených důvodů lze souhlasit s postupem soudů nižších stupňů, které jednání obviněných nepovažovali za trestný čin zpronevěry, ale za pouhou tzv. nevěrnou správou, tedy trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, jak ostatně bylo navrhováno i v obžalobě (návrh jiné právní kvalifikace skutku učinil státní zástupce až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně).
86. Podobně Nejvyšší soud souhlasí se soudy nižších stupňů i v tom směru, že jednání obviněných nebylo posouzeno též jako zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku (a to případně u některých z obviněných ve formě pomoci). V tomto směru lze též odkázat na jejich právní závěry ohledně této právní kvalifikace (viz bod 33. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 58. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu jen s ohledem na návrh nejvyššího státního zástupce v dovolání může Nejvyšší soud připojit několik dalších poznámek.
87. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Ustanovení §127 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje výčet osob, které je možno považovat za úřední osoby, v tomto směru lze souhlasit s dovolatelem – nejvyšším státním zástupcem, že i zaměstnanci Regionální rady mohou spadat do některého okruhu osob vypočtených v §127 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně pak §127 odst. 1 písm. c) či d) tr. zákoníku, jak již v minulosti též Nejvyšší soud dovodil a jak na to dovolatel správně upozornil. To je ovšem jen jedna z více podmínek, kdy lze o takové osobě uvažovat jako o úřední osobě. Další podmínkou plynoucí z §127 odst. 1 tr. zákoníku je, že taková osoba musí plnit úkoly státu nebo společnosti a zároveň přitom musí používat svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. K trestní odpovědnosti se dále vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s takovou pravomocí úřední osoby a její odpovědností (§127 odst. 2 tr. zákoníku). Je proto třeba v každém konkrétním případě u osob alternativně vypočtený v písmenech a) až i) v §127 odst. 1 tr. zákoníku zkoumat, zda čin měl trestním zákoníkem předepsanou souvislost s výkonem pravomoci úřední osoby, zda taková osoba v danou chvíli využívala svěřenou pravomoc při plnění úkolů státu nebo společnosti. K tomu lze odkázat i na odbornou literaturu (srov. např. Fryšták, M. a kol. Postavení úřední osoby v trestním právu. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017, zejména s. 75 a násl.). Za pravomoc je obecně považováno oprávnění určitého subjektu vykonávat veřejnou moc (viz např. Hendrych, D. a kol. Správní právo. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 112 s.). Ve spojitosti s vyvozováním trestní odpovědnosti za trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby jde o to, aby úřední osoba využila svou rozhodovací pravomoc v oblasti své působnosti, musí tak využívat státem svěřenou pravomoc učinit určité mocenské rozhodnutí v oblasti práva veřejného (např. rozhodne o tom, že někdo se dopustil přestupku, nebo že se poskytne z veřejných prostředků dotace či subvence apod.).
88. V nyní posuzované věci obvinění porušili zákonem jim uloženou povinnost opatrovat majetek regionální rady tím, že uzavřeli nezákonnou konkurenční doložku, tedy uzavřeli smluvní ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem na pozici zaměstnavatele, ačkoliv to zákon výslovně na jejich činnost zakazoval (§40 zákona č. 312/2002 Sb.). K pojmu konkurenční doložka v pracovním právu lze odkázat na odbornou literaturu (např. Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1217). Konkurenční doložka je smluvní institut, dohoda mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, při jejímž sjednávání fyzická osoba vystupující za veřejnoprávní subjekt, která může jinak spadat do okruhu úředních osob ve smyslu §127 odst. 1 písm. a) až i) tr. zákoníku, však v daný okamžik neužívá své případně svěřené rozhodovací pravomoci ve smyslu §127 odst. 1, 2 tr. zákoníku (kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že každé sjednání pracovní smlouvy nebo dohody o pracích mimo pracovní poměr by bylo výkonem svěřené pravomoci a bylo by možné každé pochybení poměřovat trestněprávní optikou jako zneužití pravomoci úřední osoby). Lze tak shrnout, že při jednání, které je obviněným kladeno v tomto řízení za vinu, obvinění neuplatňovali svoji pravomoc danou jim jako úředním osobám (nevykonávali veřejnou moc), nejednali vrchnostensky, naopak vystupovali za zaměstnavatele v soukromoprávním vztahu, tudíž ani nemohli při sjednávání dohod zneužít svěřenou pravomoc. Z toho tedy vyplývá, že na jejich jednání nelze aplikovat ustanovení §329 tr. zákoníku o trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby, jak se toho dovolával nejvyšší státní zástupce.
89. Nejvyššímu státnímu zástupci lze však dát za pravdu v poslední části jeho dovolání, která se týkala zprošťujícího výroku v rozsudku soudu prvního stupně pro skutek (původně v obžalobě pod bodem 2.), který se týkal obviněného P. K. M. Je pravdou, že zaměstnavatele Regionální radu poškodil v tomto případě nejen obviněný J. Š., jemuž bylo toto jednání též vytýkáno a který pro něj byl odsouzen, ale i druhá smluvní strana – obviněný P. K. M., který se současně se sjednáním konkurenční doložky stal ředitelem Ú., posléze na této konkurenční doložce trval a odmítal od dohody odstoupit, resp. akceptovat odstoupení od ní po svém odvolání z funkce ředitele. Zde by bylo možno přiměřeně aplikovat rozhodnutí publikované pod č. 54/2019 Sb. rozh. tr. Na druhou stranu je třeba vnímat kontext případu. V případě skutku pod bodem 1. také nebyl beneficient z konkurenční doložky pro její akceptaci stíhání, obviněný P. K. M. byl již dostatečně postižen pro účast na jednání pod bodem 1. Navíc po rozhodnutí soudu druhého stupně došlo k novelizaci trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku (s účinností od 1. 10. 2020), kterou byly změněny hranice škod. Proto Nejvyšší soud za této situace dospěl k závěru, že případná kasace rozsudků soudů nižších stupňů v tomto dílčím rozsahu by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu [viz §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu]. Je třeba vnímat i poměrně značný časový odstup od spáchané trestné činnosti, jakož i délku trestního řízení, jakož i to, že Nejvyšší soud rozhoduje v řízení o mimořádném opravném prostředku. Není tak třeba jen proto, aby byl rozšířen výčet spáchaných trestných činů obviněným P. K. M. ještě o účastenství na méně závažném případu tzv. nevěrné správy (po uvedené novelizaci by šlo jen o §220 odst. 1 tr. zákoníku), zasahovat do pravomocného rozsudku s celkově vyváženým a již relativně delší dobu vykonávaným trestem, který by ani po případné kasaci nebyl nijak dramaticky navyšován (kdyby dokonce bylo pro tento skutek vedeno samostatné trestní stíhání, byl by zřejmě dán důvod pro jeho zastavení pro neúčelnost, pokud by za skutek pod bodem 1. byl uložen takový trest, který je obsažen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto důvodů Nejvyšší soud sice uznal oprávněnost výtek nejvyššího státního zástupce, ovšem zároveň neshledal důvodu pro vlastní kasační zásah do pravomocně skončené věci s jinak vyváženým a spravedlivým výsledkem.
V. Závěrečné shrnutí
90. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům tak lze uzavřít, že námitky dovolatelů J. Š., J. Č. a J. M. byly Nejvyšším soudem shledány zjevně neopodstatněnými. Proto Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch J. Š., J. Č., P. K. M. a J. M. týkající se skutku 1. bylo shledáno zjevně neopodstatněným, v části týkající se skutku původně vedeného pod bodem 2. obžaloby, pro který byl obviněný P. K. M. zproštěn obžaloby, byly shledány námitky nejvyššího státního zástupce jako důvodné, nicméně nebyla shledána potřeba napadené rozhodnutí zrušit, neboť takový postup by nemohl zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto bylo dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí všech dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu