ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.636.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 636/2022- 2714
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovoláních, která podali obvinění D. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Nové Sedlo, a A. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 7 To 89/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 7/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného D. Z. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 3 T 7/2017, byl obviněný D. Z. pod bodem A) výroku o vině uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 [ soud opomenul citovat ještě písm. a), viz níže ] zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“) a pod bodem B) byl uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Citovaným rozsudkem byla obviněná A. B. pod bodem B) výroku o vině uznána vinnou pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný D. Z. podle §240 odst. 3 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho soud podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále mu podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to práva věcného břemene doživotního užívání nemovitostí specifikovaných ve výroku o trestu. Obviněná A. B. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena podle §348 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání rovněž 3 let, dále podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu samostatné advokátní praxe na dobu 5 let a současně jí byl uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věci, a to směnky a zástavního práva blíže konkretizovaných ve výroku o trestu. Zároveň bylo tímtéž rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. Z., I. T. a E. Č.
2. Zločinu podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož skutkové okolnosti jsou popsány pod bodem A) výroku o vině rozsudku krajského soudu, se obviněný D. Z. dopustil ve stručnosti tím, že společně s již zemřelou J. P., nar. XY, v době nejméně od 20. 2. 2009 do 29. 3. 2013, se dohodli na tom, že účetnictví podnikatele D. Z. bude oproti skutečnosti upravováno tak, aby došlo ke snížení jeho daňové povinnosti, a J. P. na základě požadavků D. Z. vytvořila nepravdivé faktury a jiné účetní doklady, které zaúčtovala do účetnictví D. Z. jako náklady a použila jako podklad pro podání daňových přiznání předložených Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Kadani, která D. Z. podepsal, ačkoli si byl vědom jejich nepravdivosti, a která jsou vyjmenována v tzv. skutkové větě, čímž D. Z. jako podnikatel dosáhl ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Kadani, zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 5 791 583 Kč a zkrácení daně z příjmů fyzických osob ve výši 4 368 660 Kč, tedy zkrátil svou daňovou povinnost za uvedené období v rozsahu 10 160 243 Kč.
3. Dále pod bodem B) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchali obvinění D. Z. a A. B. přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, resp. obviněná A. B. spáchala uvedený přečin ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a to tím, že (stručně uvedeno) společně s J. Z., rozenou K., za přispění notářky Mgr. Marie Tomsové a notářské tajemnice E. Č. poté, co Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Kadani, v rámci daňové kontroly u D. Z. jako daňového subjektu zjistil daňový nedoplatek za roky 2010 a 2011 a vydal dne 30. 9. 2013 zajišťovací příkazy konkretizované ve výroku o vině ukládající D. Z. složit na depozitní účet správce daně jistotu k zajištění dosud nestanovené výše daně a v jejich odůvodnění mj. uvedl, že D. Z. se sice chová jako vlastník domu č.p. XY v XY ulici v XY, ale nakládá s ním neobvykle, neboť ho nenechal zaevidovat v katastru nemovitostí, čímž se podle správce daně daňový subjekt snažil zatajit svůj majetek, přičemž o těchto zajišťovacích příkazech byl D. Z. informován, neboť po jejich doručení jeho manželce J. Z. dne 3. 10. 2013 hned následujícího dne, tj. 4. 10. 2013, se správcem daně na základě zplnomocnění od D. Z. jednala daňová poradkyně K. V. o neúčinnosti zajišťovacích příkazů pro jejich chybné doručení. V úmyslu ochránit majetek D. Z. před účinky daňové exekuce, která mu hrozila, a znemožnit správci daně odstraněním jediného hodnotného majetku D. Z. vymožení pohledávky za zkrácení daně ve výši 10 160 243 Kč, obvinění v přesně nezjištěné době mezi 3. a 14. 10. 2013 vytvořili či nechali vytvořit a ověřit antedatované na sebe navazující listiny (smlouvu o zúžení společného jmění budoucích manželů, darovací smlouvu o převodu nemovitosti, čestné prohlášení), které měly doložit, že výlučným vlastníkem domu č. p. XY v ulici XY v XY v hodnotě 6 200 000 Kč je manželka D. Z., tedy J. Z., proti níž nebylo možno vést daňovou exekuci. O uzavření smlouvy o zúžení společného jmění budoucích manželů byl údajně dne 5. 3. 2009 vyhotoven notářský zápis sp. zn. NZ 126/2009, N 133/2009, darovací smlouvou označenou datem 1. 9. 2010 daroval D. Z. ještě před uzavřením manželství J. K. (nyní Z.) pozemky v ulici XY v XY, na nichž se nachází dům č. p. XY, přičemž tato darovací smlouva byla opatřena dvěma ověřovacími doložkami s nepravdivým datem 1. 9. 2010. Pro účely zápisu dosud nezapsané stavby rodinného domu č. p. XY v ulici XY v XY podepsala J. Z. čestné prohlášení označené datem 19. 12. 2012, v němž uvedla, že předmětný dům je jejím vlastnictvím, a toto čestné prohlášení bylo opatřeno ověřovací doložkou s nepravdivým datem 19. 12. 2012. Následně dne 11. 10. 2013 podali D. Z. a J. Z. na Katastrálním úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Chomutov, návrh na vklad práva do katastru nemovitostí ohledně darovaných pozemků D. Z., k němuž přiložili antedatovanou darovací smlouvu i antedatovaný notářský zápis o zúžení společného jmění budoucích manželů, a dále dne 14. 10. 2013 podala u téhož katastrálního úřadu J. Z. jako vlastník ohlášení nové stavby k zápisu do katastru nemovitostí ohledně domu č. p. XY v XY ulici v XY, čímž dosáhli zápisu J. Z. jako výlučného vlastníka do katastru nemovitostí, ačkoli skutečně nemovitý majetek patřil D. Z., zabránili tím možnosti uspokojení daňové pohledávky České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Kadani, a způsobili tím škodu v částce 6 200 000 Kč odpovídající hodnotě předmětných nemovitostí.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali odvolání obvinění D. Z., J. Z., A. B. a E. Č. Vrchní soud v Praze všechna odvolání usnesením ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 7 To 89/2021, zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného D. Z.
5. Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný D. Z. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen jako „tr. ř.“). Nejvyšší soud podotýká, že obviněný podával své dovolání po účinnosti změny trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., která s účinností od 1. 1. 2022 zařadila do ustanovení §265b odst. 1 nový dovolací důvod pod písm. g), a proto jsou od 1. 1. 2022 důvody původně označené pod písmeny g) až l) nově evidovány pod písmeny h) až m). Tomu odpovídá uplatnění prvních dvou dovolacích důvodů obviněným, u nichž je v souladu se změnou trestního řádu jak formální označení důvodů v dovolání, tak jejich slovní citace. To však neplatí u třetího dovolacího důvodu, který obviněný citoval s uvedením písm. l), avšak slovně ho vyjádřil tak, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí mého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem“. Správně však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Z pohledu nového znění trestního řádu tedy obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
6. V rámci námitek spadajících pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný vytýkal způsob, jakým soudy určily výši škody u skutku pod bodem A) výroku o vině (správně jde o určení rozsahu zkrácení daně, dovolání však bude reprodukováno v souladu s jeho zněním) . Odborné vyjádření finančního úřadu považoval za nedostatečný důkaz pro účely trestního řízení, navíc s ohledem na subjekt podávající dotčené vyjádření byla narušena rovnost stran trestního řízení. Nesouhlasil ani s tím, aby při výpočtu výše škodlivého následku bylo vycházeno ze seznamu přijatých faktur, který byl nalezen při domovní prohlídce bytu J. P., která poskytovala účetní služby i jiným klientům. Požadoval proto opakovaně, aby za účelem stanovení výše škody byl přibrán znalec. Dále obviněný namítl, že zjištěná výše škody u skutku pod bodem A) nesprávně zahrnuje také penále, jež v souhrnu přesahovalo částku 1 000 000 Kč. Pokud by penále bylo od celkové výše škody odečteno, musel by být skutek posouzen podle mírnější právní kvalifikace ustanovení §240. Ve vztahu ke skutku pod bodem B) výroku o vině obviněný rovněž odmítal zjištěnou výši škody z toho důvodu, že oba skutky, pro něž je v této věci stíhán, spolu souvisí a přitom u obou z nich je zjevný nesoulad mezi soudy zjištěnou výší škody. Další výhrada spadající pod důvod pod písm. g) se týkala dokazování provedeného ve vztahu ke skutku pod bodem B). Obviněný vytkl vrchnímu soudu, že v průběhu veřejného zasedání přečetl odborné vyjádření A. K., aniž by tohoto znalce osobně vyslechl a konfrontoval ho s výsledky svědecké výpovědi R. B. B. Podle přesvědčení obviněného vrchní soud tedy postupoval v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř.
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil výhradně v souvislosti s právním posouzením skutku pod bodem A) výroku o vině, který byl krajským soudem kvalifikován podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Správně však mělo být ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku u třetího odstavce citovaného ustanovení uvedeno také písmeno, a to buď a) nebo b). Není tedy zřejmé, zda obviněný skutek spáchal ve velkém rozsahu nebo ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, byť sám obviněný připustil, že zmínku objasňující právní kvalifikaci skutku pod bodem A) uvádí krajský soud pod bodem 28. odůvodnění rozsudku. Následně i ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný namítl nesprávné zjištění výše škody pod bodem A), dožadoval se právního posouzení skutku podle §240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, což by se výrazně promítlo do úvah soudů při ukládání trestu.
8. Na závěr svého dovolání obviněný D. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Nad rámec svého návrhu na vydání kasačního rozhodnutí v dovolacím řízení poněkud nelogicky obviněný samostatně požadoval, aby „Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu a z vazby“.
b) Dovolání obviněné A. B.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím své obhájkyně dovolání také obviněná A. B., která uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022). Úvodem svého podání obviněná shrnula dosavadní průběh trestního řízení a také připomněla trestnou činnost popsanou pod bodem B) výroku o vině rozsudku krajského soudu, za niž byla soudy obou stupňů pravomocně odsouzena.
10. Podle názoru obviněné je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn existencí zjevného rozporu mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a obsahem jednotlivých důkazů. K nápravě tohoto zjevného rozporu požadovala zejména provedení doplňujícího výslechu svědkyně R. B. B., bez něhož není možné bez nejmenších pochybností zjistit, jak bylo mezi touto svědkyní a obviněnou komunikováno, jakým způsobem byl vzor předmanželské smlouvy mezi nimi zasílán, a rovněž není možné ani s určitostí tvrdit, z jakého důvodu si tento vzor svědkyně ponechala a předložila jej soudu. Dále obviněná vrchnímu soudu vytkla, že se opomenul vypořádat s jejími námitkami proti postupu soudu prvního stupně, který do svých rozhodovacích úvah vůbec nezahrnul ty důkazy, které svědčily ve prospěch obviněné. Týkalo se to znaleckého posudku z oboru ekonomika, účetní evidence, daně a odvody, který vypracoval znalec Ing. Jaroslav Kothánek a podle jehož závěrů byly v roce 2009 poskytnuty paní J. K. (později Z.) pouze právní služby související se sepisem předmětného notářského zápisu. Se soubory dat týkajícími se paní K., popř. Z., nebylo nijak manipulováno, nebyly nalezeny jakékoli antedatované soubory, které by ve skutečnosti byly vyhotoveny počátkem měsíce října roku 2013. V souladu s těmito zjištěními znalce byla i svědecká výpověď svědkyně J. Š. Tyto důkazy, k nimž soudy nezaujaly žádné stanovisko, svědčí jednoznačně o tom, že obviněná skutek, který je jí kladen za vinu, nespáchala.
11. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívalo podle obviněné v nedostatku subjektivní stránky pomocníka k trestnému činu poškození věřitele. Zdůraznila, že předpokladem trestní odpovědnosti podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je závazkový právní vztah mezi pachatelem jako dlužníkem a jeho věřitelem. Dlužník (pachatel) musí vědět o existenci svého závazku a podobně i pomocník k přečinu poškození věřitele musí mít povědomí o dluhu pachatele a také o dlužníkově (pachatelově) úmyslu zmařit uspokojení jeho věřitele. Z vymezení skutku pod bodem B) ani z odůvodnění rozhodnutí soudů však nevyplývají jakékoli skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že obviněná nebo i spoluobviněné I. T. a E. Č. věděly o závazku D. Z. vůči správci daně a jeho úmyslu zmařit uspokojení tohoto věřitele. Dokonce, i kdyby se obviněná skutečně dopustila zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny, takové trestněprávní jednání nevypovídá vůbec o tom, zda padělatel současně ví, k dosažení jakého účelu paděláním listiny napomáhá. Soudy dále uvedly, že D. Z. se po seznámení s obsahem zajišťovacích příkazů obrátil na daňovou poradkyni K. V. a také na dovolatelku, čemuž však podle obviněné provedené důkazy neodpovídají, a i pokud ano, nelze z ničeho určit, jaké informace konkrétně D. Z. obviněné sdělil. Nicméně, i za situace, že by obviněná byla seznámena s obsahem zajišťovacích příkazů, měla možnost se z nich dozvědět o pohledávce správce daně nejvýše v částce 1 876 000 Kč a nikoli v částce přes deset milionů Kč. O naplnění subjektivní stránky u obviněné jako pomocnice k přečinu poškození věřitele vyvstaly pochybnosti, a proto u ní nemohla být naplněna skutková podstata trestných činů, za něž byla odsouzena.
12. Zároveň obviněná k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla porušení zásady zachování totožnosti skutku. Rozpory podle jejího přesvědčení vyvstaly mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou. Zatímco v usnesení o zahájení trestního stíhání jí byla kladena za vinu pomoc k pokusu trestného činu poškození věřitele, přičemž zmařena měla být pohledávka správce daně za zdaňovací období roku 2010 a 2011, obžaloba již byla podána pro skutek, jímž měla pomoci k dokonanému trestnému činu poškození věřitele, jehož pohledávka vznikla za zdaňovací období od ledna 2009 až do prosinec 2012.
13. Z uvedených důvodů obviněná A. B. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a současně tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním
14. K dovoláním obviněných D. Z. a A. B. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve zrekapituloval rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a také shrnul dovolací argumentaci obou dovolatelů. Poté se vyjádřil k samotným námitkám obviněných. Obviněný D. Z. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil ve vztahu ke skutku pod bodem A) zjištění soudů týkající se rozsahu zkrácené daně, a to zejména námitkou proti závěrům odborného vyjádření příslušného finančního úřadu, avšak jeho výhrady nevypovídají o tom, že by skutkové závěry o rozsahu daňového úniku byly ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obecně lze souhlasit s tvrzením obviněného, že daňové penále nelze učinit součástí krácené daně, avšak z rozhodnutí soudů ani ze spisového materiálu dostupného státnímu zástupci není patrno, že by takto nesprávně bylo v této trestní věci postupováno. Státní zástupce u důkazního řízení ve vztahu k rozsahu daňového úniku neshledal ani vadu tzv. opomenutých důkazů. Ačkoli rozsah nebyl stanoven znaleckým posudkem, jak navrhovala obhajoba, odvolací soud v bodě 29. svého usnesení vysvětlil nadbytečnost verifikace rozsahu krácené daně znaleckým posudkem. Za zcela bezpředmětnou státní zástupce označil námitku proti rozdílné výši škody u skutků pod body A) a B), neboť způsobená škoda ve smyslu §222 tr. zákoníku může odpovídat pouze částce, v jejíž výši došlo ke zmaření uspokojení pohledávky věřitele odstraněním majetku dlužníka, což v dané věci odpovídá hodnotě zcizených nemovitostí. Výtky podřazené uvedenému dovolacímu důvodu a vztahující se dále výhradně ke skutku pod bodem B) výroku o vině jsou podle státního zástupce bezpředmětné. Odvolací soud provedl sám důkaz odborným vyjádřením znalce Ing. Antonína Korynty, a proto byl oprávněn hodnotit tento důkaz v návaznosti na ostatní důkazy provedené již soudem prvního stupně včetně otázky nutnosti doplnit dokazování.
15. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v nesprávném, resp. nedostatečném označení trestného činu, kterým byl uznán vinným pod bodem A) výroku o vině, čemuž však státní zástupce nepřisvědčil. Sice připustil, že soudní rozhodnutí jsou z hlediska časové působnosti trestních zákonů nepřezkoumatelná a že soudy obou stupňů pravděpodobně přehlédly změnu ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku, které citovaly ve znění účinném do 30. 6. 2016, což správně měly výslovně uvést. Faktické aplikaci soudy citovaného ustanovení ve znění účinném v době spáchání trestného činu, tj. ve znění účinném do 30. 6. 2016, nasvědčuje podle státního zástupce právě fakt, že kromě §240 a odst. 3 neoznačily písm. a) nebo b), jež citované ustanovení obsahuje po jeho změně s účinností od 1. 7. 2016. Z hlediska pravidla uvedeného v §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti bylo však správné použít při posouzení skutku pod bodem A) zákon ve znění účinném do 30. 6. 2016, kdy také došlo ke spáchání tohoto skutku. Pozdější právní úprava totiž nebyla pro obviněného příznivější, neboť sazba trestu odnětí svobody u §240 odst. 3 tr. zákoníku zůstala stejná i po 30. 6. 2016 a uložení jiného druhu trestu nebylo možné podle obou zákonných znění. Samotná právní kvalifikace je proto správná, byť by bylo žádoucí v uvedené části výroku o vině výslovně specifikovat použité znění tr. zákoníku. Dále obviněný v dovolání citoval také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a z jeho slovního vyjádření lze dovodit, že zamýšlel uplatnit důvod uvedený v aktuálním znění citovaného ustanovení pod písm. m). Podle obviněného jím vytýkaná vada napadeného usnesení totiž spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Byť takové vyjádření explicitně neodpovídá formulaci dovolacího důvodu v žádném znění zákona, lze se důvodně domnívat, že obviněný tento důvod označil podle znění účinného do 31. 12. 2021. Nicméně jeho námitky uplatněnému důvodu neodpovídají.
16. Obviněná A. B. ve svém dovolání rovněž namítla zjevný rozpor skutkových zjištění s provedeným dokazováním, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti polemizovala s některými dílčími skutkovými zjištěními a hodnotícími úvahami soudů a domáhala se přehodnocení provedených důkazů. Při tom obviněná poukazovala zejména na listinné důkazy předložené svědkyní R. B. B. a zároveň opomíjela skutková zjištění učiněná na základě mnoha dalších listinných důkazů, jako jsou originály ověřovacích knih NZ a N z roku 2009, daňová evidence a pokladní bločky za dané období, pokladní příjmové doklady apod. S listinnými důkazy předloženými svědkyní R. B. B. se však pečlivě a logicky vypořádal odvolací soud v bodech 28. až 36. napadeného usnesení. Důvody, proč nebyly způsobilé vyvrátit zjištění o dodatečném vyhotovení listin uvedených ve výroku o vině pod bodem B), vysvětlil vrchní soud v bodech 22. až 25. svého rozhodnutí a krajský soud v bodech 56., 107. a 108. rozsudku.
17. Námitky proti naplnění subjektivní stránky účastenství ve formě pomoci k přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku naplnily další z obviněnou uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak podle státního zástupce nebyly důvodné. Přestože v tzv. skutkové větě pod bodem B) výroku o vině je subjektivní stránka účastníků na přečinu poškození věřitele pouze naznačena, obviněná s ohledem na seznámení se s obsahem zajišťovacích příkazů musela být přinejmenším srozuměna se zmařením uspokojení daňové pohledávky v rozsahu odpovídajícím škodě nikoli malé jako znaku základní skutkové podstaty podle §222 odst. 1 tr. zákoníku, ve vztahu k níž tedy obviněná jednala nepochybně úmyslně. K naplnění okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby spočívající ve způsobení značné škody podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku postačuje zavinění z nedbalosti [§17 písm. a) tr. zákoníku], a to i nevědomé, přičemž tuto formu zavinění lze u obviněné dovodit již z hodnoty zcizovaného majetku.
18. Státní zástupce se vyjádřil i k námitce týkající se porušení zásady zachování totožnosti skutku, ačkoli obsahově neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Obecně uvedl, že k zachování totožnosti skutku postačuje částečná shoda v jednání nebo následku, není nutné, aby byl skutek v odsuzujícím rozsudku vymezen zcela shodně jako v obžalobě nebo v usnesení o zahájení trestního stíhání. V dané trestní věci podstata jednání obviněné i následek jejího jednání nedoznaly významných změn, stále šlo o vyhotovení antedatovaných listin o právních jednáních týkajících se nemovitého majetku D. Z. a škoda způsobená České republice dosahovala stejné výše 6 200 000 Kč jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v odsuzujícím rozsudku krajského soudu. Změna právní kvalifikace téhož skutku je z hlediska zachování totožnosti skutku nerozhodná.
19. Z výše uvedených důvodů státní zástupce závěrem svého vyjádření navrhl odmítnout dovolání obou obviněných (byť zjevně omylem v petitu vyjádření užil jednotného čísla) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení ohledně obou obviněných a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti jimi uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
21. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, je možné je podat proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, avšak nikoli z tak široké škály důvodů jako odvolání, nýbrž jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Současně platí, že zákonný dovolací důvod musí být nejen formálně označen, ale konkrétní námitky mu svým obsahem musí odpovídat.
22. Obvinění D. Z. a A. B. uplatnili ve svých dovoláních shodně dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a obviněný také důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak ten byl obviněným zjevně omylem označen podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021, neboť vzhledem ke slovnímu vyjádření tohoto dovolacího důvodu v textu dovolání mínil obviněný D. Z. uplatnit důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Podle tohoto důvodu je možné podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný sice neoznačil ani jednu z uvedených alternativ, ale vzhledem ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu a k současně uplatněným důvodům dovoláním pod písm. g) a h) citovaného ustanovení lze předpokládat, že obviněný měl na mysli druhou ze zákonných variant důvodu odpovídajícího aktuálnímu znění 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
23. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat dovolání, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Okruh takto nově definovaného dovolacího důvodu v podstatě reflektuje ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle níž se zřetelem na zachování ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky explicitně neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
24. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá na případy, v nichž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Zásadně je však nutné posuzovat použití ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, nikoli na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v dostatečně provedeném dokazování .
25. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací argumentace obou obviněných svým obsahem neodpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), resp. m) tr. ř., avšak částečně naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Právně relevantní výhrady uplatněné obviněnou A. B. ale byly zcela nedůvodné a v případě námitek obviněného D. Z. sice částečně byly opodstatněné, přesto však nebyly dostatečným důvodem pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak bude vysvětleno níže.
b) K uplatněným dovolacím námitkám obviněného D. Z.
b)1. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Jak již bylo uvedeno shora, námitky obviněného nenaplnily důvod dovolání uvedený v písm. g) odst. 1 §265b tr. ř. Obviněný s odkazem na tento dovolací důvod namítal nesprávné zjištění rozsahu zkrácené daně, požadoval zejména vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení výše daňového úniku, neboť odmítal jeho určení výhradně na základě odborného vyjádření příslušného finančního úřadu, který vystupoval v trestním řízení jako poškozený, resp. zastupoval poškozenou Českou republiku. Námitka obviněného však ve své podstatě nenaplnila ani jednu vadu trestního řízení, jak je vymezuje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy obou stupňů založily závěr o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve velkém rozsahu na mnoha důkazních prostředcích, které zejména krajský soud podrobil důkladnému hodnocení. V bodech 15. a 27. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, jak bylo postupováno při zjišťování rozsahu zkrácené daně. Byla provedena rekonstrukce účetnictví obviněného, k falešným výdajovým fakturám se vyjádřili jednotliví dodavatelé označení na předmětných účetních dokladech, popř. byli vyslechnuti u hlavního líčení, přičemž fiktivnost faktur potvrdili. Pouze na základě těchto nepochybně falešných účetních dokladů byla odborným vyjádřením správce daně stanovena výše neodvedené daně z příjmu, resp. daně z přidané hodnoty, za příslušná daňová období, která byla dána rozdílem mezi skutečně uhrazenou daní a tou výší daně, která měla být správně odvedena, pokud by nepravdivé výdajové účetní doklady nebyly zahrnuty do účetní dokumentace a využity pro daňová přiznání D. Z. Šlo přitom pouze o takové účetní dokumenty, na nichž byl jako odběratel označen obviněný D. Z., nikoli jiné osoby, jak tento obviněný naznačoval v dovolání. Jednoznačně tedy měl finanční úřad k dispozici jako podklad pro zpracování odborného vyjádření tytéž doklady jako orgány činné v trestním řízení, postup výpočtu rozsahu zkrácené daně byl celkem jednoduše přezkoumatelný, jak také učinil odvolací soud z obsahu trestního spisu v rámci přípravy veřejného zasedání o odvoláních obviněných (srov. bod 21. usnesení vrchního soudu). Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Praze, že v otázce rozsahu zkrácené daně nešlo o natolik složitou věc, ohledně níž bylo nutné přibrat znalce, naopak takový postup by zbytečně zatěžoval trestní řízení jak po ekonomické, tak časové stránce. Nejvyšší soud tedy nepřisvědčil obviněnému, že by zjištění soudů o rozsahu krácené daně bylo založeno výlučně na odborném vyjádření finančního úřadu a že správně měl být za účelem určení tohoto rozsahu přibrán znalec. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje na poněkud zavádějící úvahu krajského soudu v předposlední větě bodu 27. odůvodnění rozsudku, kde je uvedeno, že rozsah zkrácené daně (soud nepřesně uvádí výši způsobené škody) byl stanoven z odborného vyjádření správce daně. Toto tvrzení izolovaně navozuje dojem, že k určení rozsahu daňového úniku nebyl k dispozici jiný podklad, avšak opak je pravdou, jak vyplývá z předchozího textu odůvodnění rozsudku krajského soudu, a to zejména v bodech 27. a 15. obsahujících výčet důkazních prostředků, o něž se opírá závěr o rozsahu zkrácené daně. Pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby rozhodné zjištění o rozsahu zkrácené daně tudíž evidentně nebylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jak tvrdil obviněný v dovolání. Současně nelze dále ani uvažovat o tom, že by šlo o vadu tzv. opomenutého důkazu znaleckým posudkem, jehož vypracování naopak soudy zcela důvodně shledaly nadbytečným (viz výše).
27. Další výtkou související se znakem rozsahu daňového úniku způsobeného v důsledku protiprávního jednání obviněného popsaného pod bodem A) výroku o vině obviněný brojil proti tomu, že do výpočtu škodlivého následku bylo zahrnuto daňové penále. Blíže k tomu však již nepoukázal na žádnou okolnost či listinný podklad, z něhož by toto tvrzení bylo možné ověřit, resp. neoznačil konkrétní důkazní prostředek, jímž by své tvrzení obhájil. Není úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení zkoumat, z čeho pramení výhrada dovolatele, eventuálně na jakém důkazu je založeno jeho tvrzení o určité skutečnosti. Z odborného vyjádření finančního úřadu, z rozhodnutí soudů obou stupňů ani z dalšího spisového materiálu nevyplývá, že by do soudy stanovené částky o výši zkrácené daně bylo zahrnuto také daňové penále, neboť rozsah zkrácení obou druhů daní vycházel jen z dokumentů, které byly podkladem pro jednotlivá daňová přiznání k dani z příjmu, resp. k dani z přidané hodnoty za příslušná daňová období na základě rekonstruovaného účetnictví a zajištění příslušných listin při domovních prohlídkách. K dodatečným platebním výměrům, jejichž obsahem bylo i vyměření daňového penále a jež jsou založeny na č. l. 85 a násl. tr. spisu, při zjišťování rozsahu zkrácené daně nebylo přihlíženo. Tato námitka tedy byla shledána mylnou.
28. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spočíval v jednání popsaném pod bodem A) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, na němž se podílel obviněný D. Z. a původně spoluobviněná, v průběhu trestního řízení zemřelá, J. P., na niž se obviněný pokusil přesunout vlastní trestní odpovědnost za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Jeho výhrady vychází především z odlišného způsobu hodnocení provedeného dokazování, což při logickém zdůvodnění soudů, proč uvěřily výpovědi J. P., s níž byly v souladu i další provedené důkazy, resp. zjištění z nich vyplývající, nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod. Pouze stručně Nejvyšší soud připomíná, že J. P. měla ekonomické vzdělání a ve stavebnictví se neorientovala natolik, aby znala dodavatele a už vůbec ne od nich údajně odebíraný materiál a jeho množství, které by obviněný reálně využil pro svou podnikatelskou činnost. Obviněný D. Z. přitom provozoval živnost zejména v oboru stavebnictví kontinuálně poměrně dlouhou dobu (od roku 1992, viz č. l. 3 tr. spisu), tudíž lze důvodně předpokládat, že se v účetnictví vyznal minimálně natolik, aby si uvědomoval, v jakém objemu realizoval zakázky a alespoň přibližně byl seznámen s vývojem a stavem hospodaření v rámci podnikání (srov. bod 27. rozsudku krajského soudu). Trestní oznámení na J. P. obviněný v této souvislosti podal až dne 19. 12. 2013, což z časového hlediska zcela zapadá do kontextu dalších událostí v čase, neboť trestnímu oznámení předcházelo zjištění daňových nedoplatků finančním úřadem v říjnu téhož kalendářního roku. Pokud by však zkrácení daně, k němuž docházelo již od roku 2009, probíhalo bez jeho vědomí, jistě by si toho všiml, jelikož daňová přiznání osobně podepisoval, a podezření o provádění nestandardních manipulací s účetními doklady svou účetní by formou trestního oznámení řešil již dříve, případně by s ní ukončil spolupráci nebo by přijal jiná opatření k nápravě.
29. Lze zcela souhlasit se státním zástupcem, který ve svém vyjádření k dovolání obviněných označil za bezpředmětnou námitku proti nesouladu výše škody u trestného činu poškození věřitele a určení rozsahu zkrácené daně u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obviněný sice má pravdu v tom, že skutky pod bodem A) a B) výroku o vině mají souvislost, avšak jejich skutkové okolnosti naplňují znaky zcela odlišných skutkových podstat. U trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je v důsledku trestného jednání dosaženo vyměření nižší daně, než jaká by správně měla být vyměřena, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání, anebo v důsledku toho není daň vyměřena vůbec. Konkrétní rozsah zkrácené daně je dán rozdílem mezi skutečně odvedenou daní (jež závisela na zmanipulovaných výsledcích hospodaření) a tou, k níž obviněný měl daňovou povinnost podle skutečných výsledků svého hospodaření. Zatímco škodu u trestného činu poškození věřitele pro účely jeho přísnější právní kvalifikace představuje hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka vhodného k uspokojení pohledávek jeho věřitelů; je-li hodnota takového majetku dlužníka stejná nebo vyšší než výše pohledávek jeho věřitelů, odpovídá výše škody výši zmařených pohledávek dlužníkových věřitelů (srov. rozhodnutí č. 36/2007-III. Sb. rozh. tr.). Zjevně tedy nelze klást rovnítko mezi výší škody způsobené jednáním naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele a rozsahem daně zkrácené v důsledku jednání posouzeného jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, přestože skutky, jež byly takto právně kvalifikovány, na sebe navazují a věcně spolu souvisí.
30. Vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný také v průběhu dokazování provedeného ve vztahu ke skutku pod bodem B) výroku o vině. Konkrétně obviněný požadoval výslech znalce Ing. Antonína Korynty, jehož odborné vyjádření k důkazu ve veřejném zasedání přečetl vrchní soud, což však obviněný považoval za postup, který je v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. Podle obviněného měl být správně znalec předvolán k výslechu, aby mohl být konfrontován s obsahem výpovědi svědkyně R. B. B. Ani tato námitka však neměla jakékoli opodstatnění. Nejprve je vhodné uvést, že ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. se vztahuje ke zcela odlišné procesní situaci, než jaká nastala v posuzované věci, a to k té, v níž odvolací soud rozhoduje sám ve věci rozsudkem, což na věc obviněného D. Z. nedopadá. Jeho argumentace v tomto ohledu tedy byla irelevantní. Dále je potřeba připomenout, že v průběhu veřejného zasedání konaného u Vrchního soudu v Praze dne 14. 12. 2021 bylo dotčené odborné vyjádření znalce Ing. Antonína Korynty podle §213 tr. ř. předloženo stranám k nahlédnutí a zároveň také přečteno, přičemž obviněný ani nikdo ze spoluobviněných k tomuto důkazu neměli připomínky ani neučinili návrh na doplnění dokazování výslechem znalce Ing. Antonína Korynty (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 2565 až 2570 tr. spisu). Obviněný tedy v řízení před soudem druhého stupně jeho postup akceptoval, výslech jmenovaného znalce měl obviněný možnost soudu navrhnout, ale neučinil tak, což v řízení o dovolání již nelze zhojit. V dovolacím řízení je prostor pro důkazní řízení velmi omezený, resp. před Nejvyšším soudem se důkazy ve veřejném zasedání zpravidla neprovádějí (§265r odst. 7 tr. ř.), provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Nad rámec dovolání lze dodat, že odborným vyjádřením znalce Ing. Antonína Korynty a jeho výslechem, společně s výpovědí svědkyně R. B. B. obviněný chtěl zpochybnit závěry soudů o antedatování smlouvy o zúžení společného jmění budoucích manželů. Skutková zjištění o antedatování tří zásadních listin uvedených ve výroku o vině pod bodem B), jimiž měl být hodnotný majetek obviněného zcizen z dosahu jeho věřitele, jsou však v dovolacím řízení neměnná. Vychází z celé řady dalších okolností vyplývajících z obsáhlého dokazování a jeho pečlivého, srozumitelného a logického hodnocení soudy obou stupňů. Konkrétně výpovědí svědkyně R. B. B. a listinami jí předloženými se odvolací soud zabýval v bodech 29. až 36. odůvodnění svého usnesení a Nejvyšší soud k jeho úvahám nemá jakékoli výhrady. Jak navíc zjistil Nejvyšší soud, svědkyně R. B. B. skutečně u hlavního líčení nesdělila žádnou okolnost, jež by zpochybňovala jakékoli skutkové zjištění soudů. Spíše naopak, lze z jejího svědectví usuzovat na nepravdivost tvrzení obhajoby, že listina založená na č. l. 2366 tr. spisu (vzor notářského zápisu smlouvy o zúžení společného jmění budoucích manželů s ručně vepsanými poznámkami) doručená soudu svědkyní R. B. B. je oním vzorem, který jí v roce 2011 poskytla její tehdejší advokátka, obviněná A. B., neboť svědkyně jednoznačně uvedla, že v roce 2011 vzor s vlastními poznámkami opět předala obviněné (srov. výpověď svědkyně R. B. B. na č. l. 2354 tr. spisu). Nezmínila se, že by si tehdy schovávala kopii s ručně psanými poznámkami doplněného vzoru notářského zápisu, což se ostatně vymyká rozumnému uvažování, jemuž naopak odpovídá ukládání pouze originálů konečných a podepsaných verzí dokumentů. Protože tedy listiny i svědectví R. B. B. byly důvodně vyhodnoceny jako účelové a nevěrohodné, lze předpokládat, že také výslech znalce Ing. Antonína Korynty, který je měl podpořit, by byl shledán nadbytečným, i kdyby byl případně včas a řádně obviněným navržen ve veřejném zasedání. Kromě toho lze také připomenout zcela zásadní úvahu vrchního soudu (srov. bod 33. usnesení soudu druhého stupně), že znalec Ing. Antonín Korynta se ve svém odborném vyjádření nevyjadřoval vůbec k době, kdy měla být jím posuzovaná listina – vzor notářského zápisu s ručně psanými poznámkami – vyhotovena, proto nemělo jeho zkoumání pro otázku antedatování listin uvedených ve výroku o vině pod bodem B) žádný význam.
b)2. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. Dovolací důvod spočívající konkrétně v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení obviněný naplnil právní námitkou týkající se časové působnosti trestního zákona ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Je možné stručně předeslat, že obviněný se důvodně ohradil proti neúplné citaci aplikovaného zákonného ustanovení pod bodem A) výroku o vině. Ačkoli příslušné zákonné ustanovení zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby citovaly nesprávně soudy obou stupňů, nešlo o takovou vadu, jež by představovala pádný důvod ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
32. Nejprve je třeba obecně připomenout, že ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku v době spáchání skutku pod bodem A) výroku o vině znělo takto: „Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu.“. Takovou podobu mělo citované ustanovení až do 30. 6. 2016, poté došlo k jeho změně zákonem č. 163/2016 Sb., který je s účinností od 1. 7. 2016 změnil následovně: „Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu, nebo b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 2 písm. c) ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.“. Uvedené znění §240 odst. 3 tr. zákoníku je platné a účinné od 1. 7. 2016 do současnosti, tudíž také v době, kdy ve věci obviněného D. Z. rozhodovaly soudy obou stupňů. Při posuzování trestnosti činu nebyla podle pravidla ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější pozdější právní úprava ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku, která nad rámec stávající okolnosti podmiňující použití této přísnější trestní sazby, která spočívala ve spáchání činu uvedenému v odst. 1 tohoto ustanovení ve velkém rozsahu [písm. a)], přiřadila spáchání téhož činu ve značném rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech [písm. b)]. Vzhledem k tomu, že obviněný D. Z. byl uznán vinným zkrácením daně ve velkém rozsahu, nebyl ohledně skutku pod bodem A) výroku o vině důvod použít pozdější znění zákona, neboť v obou citovaných právních úpravách byl ohrožen stejnou trestní sazbou jediného druhu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z bodu 28. odůvodnění rozsudku, Krajský soud v Ústí nad Labem ale v rámci řešení otázky časové působnosti trestního zákona zjevně zohlednil změnu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., jímž s účinností od 1. 10. 2020 došlo mimo jiné ke zvýšení hranic jednotlivých kategorií škod v ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku. Škodou velkého rozsahu se od 1. 10. 2020 rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč, podle dřívější úpravy byla za škodu velkého rozsahu považována škoda od částky 5 000 000 Kč. Tato změna se však promítla pouze do právního posouzení skutku pod bodem B) výroku o vině, jímž došlo k naplnění znaků mírnější než žalované skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Současně platí, že rozsah zkrácené daně se určuje podle stejných hledisek jako výše škody, neboť větší rozsah zkrácení daně nebo podobné platby ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku odpovídá v peněžním vyjádření hranici větší škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 20/2002-I. Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že zkrácením daňové povinnosti v rozsahu 10 160 243 Kč byla v posuzované věci naplněna okolnost odpovídající znaku velkého rozsahu podle přísnější skutkové podstaty, tudíž obviněný D. Z. mohl být odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném v době spáchání skutku, stejně jako po citované změně ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v sazbě od pěti do deseti let. Ke skutečnosti, že v důsledku zvýšení hranic škody, resp. rozsahu přesáhla obviněným zkrácená daňová povinnost dolní hranici velkého rozsahu jen nepatrně, měl krajský soud přihlédnout v rámci ukládání trestu, což nakonec i učinil, jak vyplývá z bodu 114. odsuzujícího rozsudku. Jak bylo již uvedeno, krajský soud při vyslovení viny u skutku pod bodem A) výroku rozsudku použil znění §240 odst. 3 tr. zákoníku účinné od 1. 7. 2016. V takovém případě mu lze vytknout, že opomenul uvést úplnou citaci tohoto zákonného ustanovení, které musí obsahovat paragraf, odstavec, písmeno či alinea, jsou-li v užitém znění zákonného ustanovení obsaženy (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1671). V tomto ohledu obviněný důvodně namítl, že správně měla být vyslovena vina za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a nikoli podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně si evidentně neuvědomil změnu ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku, odvolací soud jeho pochybení přehlédl a nenapravil. Vytýkané pochybení soudů obou stupňů, ať spočívalo v neúplné citaci ustanovení §240 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo v použití pozdějšího znění zákona, nemohlo nijak ovlivnit postavení obviněného v tomto trestním řízení, vzhledem k tomu, že v tzv. právní větě pod bodem A) výroku o vině je označena kvalifikační okolnost zkrácení daně ve velkém rozsahu, bylo pro obviněného rovněž dostatečně srozumitelné samotné právní posouzení tohoto skutku. Rovněž otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť ze strany soudů obou stupňů jde o zřejmé přehlédnutí změny trestního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2016. Vzhledem k uvedeným skutečnostem byly dány podmínky pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
c)K dovolacím námitkám obviněné A. B.
c)1. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Vady, které podle názoru obviněné naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., formulovala tak, že soud prvního stupně vůbec nezahrnul do svých hodnotících úvah výpověď svědkyně R. B. B. a na ni navazující listiny v podobě předmanželské smlouvy a vzoru k přípravě této smlouvy pro vlastní potřebu svědkyně. Obviněná však nespecifikovala alternativu vad, k jejichž nápravě je tento dovolací důvod určen, jak byly citovány pod bodem 23. tohoto usnesení. Z další části dovolání lze předpokládat, že jde o vadu spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněná však své výhrady směřovala proti vyhodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně, prezentovala svou vlastní verzi průběhu skutku a v zásadě napadala části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a zejména způsob, jakým se s citovanými důkazními prostředky vypořádal vrchní soud v napadeném usnesení. Nejvyšší soud však ani ve vztahu k obviněné A. B. neshledal v posuzované věci vytýkané vady důkazního řízení. Skutková zjištění soudů, o něž opřely svůj závěr o účasti obviněné na trestném činu poškození věřitele spoluobviněného D. Z., vyplývají z řádně provedených důkazů, které zejména krajský soud velmi pečlivě vyhodnotil, vyčerpávajícím způsobem se zabýval veškerými okolnostmi, za nichž mohlo docházet k manipulaci s listinami, jež měly deklarovat vlastnický vztah manželky obviněného k předmětnému nemovitému majetku. Po skutečně obsáhlém provádění důkazů k okolnostem páchání tohoto činu zejména v hlavním líčení, po doplnění dokazování v odvolacím řízení dospěly soudy obou stupňů na podkladě zcela srozumitelných a logických úvah k nezpochybnitelnému závěru o padělání tří listin, a to smlouvy o zúžení společného jmění budoucích manželů, darovací smlouvy o převodu nemovitostí a čestného prohlášení, které měly deklarovat vlastnictví nemovitého majetku jiným než skutečným majitelem. Obviněná poukazovala hlavně na tvrzení svědkyně R. B. B. a na odborné vyjádření znalce Ing. Antonína Korynty, avšak v tomto ohledu fakticky jen zopakovala svou dosavadní obhajobu, s níž se důsledně vypořádal vrchní soud v bodech 28. až 36. odůvodnění svého usnesení. Pro stručnost je možné na jeho přesvědčivé a logické úvahy odkázat, přičemž Nejvyšší soud se k těmto důkazním prostředkům vyjádřil již v bodě 30. tohoto usnesení. Není ani pravdou, že by se soud prvního stupně opomenul zabývat znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Kothánka, jak tvrdila obviněná v dovolání. Krajský soud hodnotil tento znalecký posudek i výpověď znalce podrobně v bodech 83. až 85. odůvodnění rozsudku. Jak je patrno z citovaných částí odůvodnění, ale i ze samotného znaleckého posudku založeného na č. l. 1394 a násl. tr. spisu, úkolem znalce bylo provést selekci relevantních dat z paměťových médií, které mu byly předloženy, a tato data měl za úkol následně vložit na samostatný nosič dat, v dodatku č. II. ke znaleckému posudku se vyjádřil výlučně k faktuře vystavené na klientku advokátky A. B. (č. l. 1416 tr. spisu). Z hlediska časového znalec nebyl schopen stanovit datum vytvoření tohoto souboru, s jistotou pouze stanovil datum 8. 12. 2015, před nímž se tak stalo. Takový závěr však nijak výrazně nesvědčí ve prospěch ani v neprospěch obviněné, resp. pro účely trestního řízení neměl významný přínos. Naopak zásadní význam pro zjištění soudů byly jiné důkazní prostředky, a to především originály ověřovacích knih a rejstříku N a NZ z roku 2009 notářky Mgr. Ivany Tomsové, také její daňová evidence a bločky s pokladními doklady, které byly rovněž podrobeny znaleckému zkoumání. Soud prvního stupně vysvětlil velmi podrobně, z jakých důvodů o tyto důkazy opřel jednoznačný závěr o antedataci všech již vyjmenovaných listin v bodech 56. až 112. rozsudku (zejména v bodech 56., 81., 82., 90., 91., 92., 93., 94., 95., 108., 110.), proto není nutné znovu tato jasná a podle Nejvyššího soudu přiléhavá stanoviska opakovat. Pokud se týká námitek proti odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, je potřeba připomenout, že dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
34. K námitkám proti vadám důkazního řízení tedy Nejvyšší soud může shrnout, že nepochybuje o tom, že soudy obou stupňů, především však krajský soud, pečlivě uvážily všechny objektivně zjištěné okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, aby na nich zcela v souladu se zásadami obecné logiky založily vnitřní přesvědčení o antedatování smlouvy o zúžení společného jmění budoucích manželů, darovací smlouvy a čestného prohlášení J. Z. Takto zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními soudů Nejvyšší soud neshledal jakýkoli zjevný rozpor, neboť skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, aniž by byl jejich obsah jakkoli deformován, a rovněž nedošlo k opomenutí některého z provedených nebo navrhovaných důkazů.
c)2. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. Nesprávné právní posouzení skutku obviněná namítla ve vztahu k subjektivní stránce. Její výhrady sice měly právní relevanci, avšak nebyly důvodné. Obviněná tvrdila, že nevěděla o existenci pohledávky správce daně za obviněným D. Z. a už vůbec nemohla znát výši takové pohledávky. Jako účastník na trestném činu poškození věřitele, jehož se dopustil obviněný D. Z. a na jehož spáchání se měla účastnit ve formě pomoci, bylo pro její trestní odpovědnost podstatné, aby o dluhu obviněného i o jeho výši věděla, což popírala a právní posouzení trpělo vadou nedostatku úmyslného zavinění. Nejvyšší soud jejím námitkám nepřiznal opodstatnění a naopak shledal právní posouzení jejího zavinění soudy obou stupňů zcela správným a odpovídajícím zjištěným skutečnostem.
36. Obviněná některé v trestním řízení provedené důkazní prostředky zcela opomenula a jiné interpretovala takovým způsobem, že vyznívaly v její prospěch v tom smyslu, aby mohla tvrdit, že u ní nebyly odstraněny pochyby o naplnění subjektivní stránky (u pomoci k poškození věřitele), resp. že teoreticky mohla nanejvýše vědět o závazku obviněného vůči finančnímu úřadu ve výši 1 876 000 Kč, což je celková částka, na niž zněly zajišťovací příkazy. S tím se však Nejvyšší soud neztotožnil, naopak skutková zjištění soudů i jejich právní závěry z nich odvozené shledal zcela logickými a odpovídajícími výsledkům důkazního řízení a z něho vyplývajících okolností, jak už ostatně bylo zdůrazněno shora.
37. Je nutné předeslat, že soudy se naplněním znaku zavinění obviněné ve vztahu k poskytnutí pomoci k přečinu poškození věřitele pečlivě zabývaly. Krajský soud po vyčerpávajícím popisu důkazních prostředků, skutkových okolností na nich založených a jejich právního hodnocení jednoznačně uzavřel, že obviněná A. B. jednala úmyslně, byla si vědoma protiprávnosti svého jednání, jehož cílem bylo vyvedení nemovitého majetku obviněného D. Z. z dosahu daňové exekuce. Kromě toho obviněná jednání směřující k poškození věřitele koordinovala, neboť byla jediným spojovacím článkem mezi obviněným a jeho manželkou na jedné straně a notářkou, její tajemnicí a pracovnicemi katastrálního úřadu na straně druhé (srov. body 110., 112. a 115. rozsudku krajského soudu). Rovněž odvolací soud nepochyboval o přímém úmyslu obviněné A. B. přispět svou odbornou pomocí spoluobviněnému nejen právními radami, ale vyhotovením konkrétních listin, jimiž bylo následně dosaženo navenek formálně zákonných dispozic s jeho majetkem, jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení v bodech 39. nebo 27. Kromě toho je však úmyslné zavinění obviněné poměrně zřetelné ze samotného způsobu spáchání činu, což vyplývá z jednotlivých důkazních prostředků, jak jsou podrobně rozepsány zejména v rozsudku soudu prvního stupně, a z celého sledu událostí, jak je popsán v tzv. skutkové větě pod bodem B) výroku o vině. Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněné jakkoli zpochybňovat úvahy soudů obou stupňů, jimiž byly vedeny v rámci hodnocení provedených důkazů, soudy postupovaly ve shodě s obsahem důkazních prostředků, snažily se srozumitelně vyložit okolnosti páchání trestné činnosti i konkrétní formu součinnosti jednotlivých spoluobviněných na dosažení smluveného cíle, jímž bylo odstranit majetek obviněného D. Z., který byl použitelný k úhradě jeho daňových nedoplatků. Není úkolem Nejvyššího soudu detailně opakovat zjištění a právní úvahy soudů nižších stupňů, proto jen stručně příkladem připomene na podporu správnosti tvrzení soudů některé z nich. Není pochyb, že obviněný D. Z. se seznámil s obsahem zajišťovacích příkazů správce daně ihned po jejich doručení jeho manželce J. Z., tj. 3. nebo 4. října roku 2013, a okamžitě začal s pomocí obviněné A. B. činit kroky za tím účelem, aby nemusel plnit očekávaný nárok státu na částku odpovídající jím zkrácené daňové povinnosti. Protože obviněný měl přehled o podaných daňových přiznáních, jež podepisoval a k nimž externí účetní J. P. dával falešné podklady, a tudíž také minimálně odhadem znal výši zkrácené daně, byl si vědom reálného ohrožení jeho vlastnictví k jedinému hodnotnějšímu majetku, který představovaly nemovitosti v XY na ulici XY, na což byl ostatně upozorněn v textu zajišťovacích příkazů správcem daně. Vzhledem k tomu se nejprve snažil za přispění obviněné A. B. zcizit tento svůj hodnotný majetek (byť významný nárok na něj si následně zajistil zřízením věcného břemene doživotního užívání zcizovaných nemovitostí). S významnou pomocí obviněné byly tedy v krátké době sepsány 3 antedatované listiny, jež měly deklarovat, že majitelkou předmětných pozemků a stavby na ulici XY v XY je výlučně manželka obviněného D. Z. a nikoli obviněný, jehož majetek by mohl být postižen případnou exekucí. Z hlediska vědomostní složky zavinění obviněné A. B. ohledně výše pohledávky, jejíž uspokojení mělo být zmařeno, je významné zjištění soudů o zřízení zástavního práva na nemovitostech ve prospěch obviněné A. B. na podkladě zajišťovací směnky na částku 5 000 000 Kč. Ačkoli obhajoba obviněné tvrdila, že šlo o zajištění jejího nároku na výplatu smluvní odměny za poskytnuté právní služby, soudy jí naprosto důvodně neuvěřily, provedly přitom názorný výpočet v úvahu přicházejícího počtu úkonů při dané sazbě odměny, z něhož vyplynul zcela nereálný rozsah právních služeb (srov. bod 27. usnesení vrchního soudu a bod 110. rozsudku krajského soudu). Také následné zatížení zcizovaných nemovitostí zástavním právem evidentně souvisí s motivem zmařit uspokojení pohledávky správce daně a výše směnečné částky (5 000 000 Kč), k jejímu zajištění sloužilo zástavní právo, svědčí o povědomí mj. i dovolatelky o rozsahu zkrácené daně, resp. že dosahoval minimálně hodnoty nemovitostí obviněného D. Z. Je možné shrnout, že si ani nelze představit jiný důvod pro mimochodem zcela nestandardní a výrazné pochybnosti vyvolávající zúžení společného jmění pro budoucí manžele, darování pozemků, čestného prohlášení J. Z., návrhů na vklad, ohlášení nové stavby k zápisu do katastru a zřízení zástavního práva k zajištění směnečné sumy 5 000 000 Kč, než je právě vyvedení jediného hodnotného majetku obviněného D. Z. z dosahu případné daňové exekuce, resp. zmaření uspokojení pohledávky státu, resp. Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Kadani. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná správnou úvahu státního zástupce, že k zavinění u znaku přísněji trestné skutkové podstaty, tj. u znaku způsobení značné škody podle §222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, postačuje nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku]. Svá specifika má i subjektivní stránka trestné pomoci, jež předpokládá, že pomocník ví o zlém úmyslu hlavního pachatele a jedná v úmyslu, aby mu známý úmysl hlavního pachatele byl uskutečněn, avšak není třeba, aby pomocník měl v době trestné pomoci přesnou představu o zločinu ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech opodstatňujících určitou skutkovou podstatu a že ví, že hlavním pachatelem bude poškozen (ohrožen) zájem chráněný trestním zákonem, a to jednáním, které je trestné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 10. 4. 1933, sp. zn. Zm I 304/31, uveřejněné pod č. Vážný 4686).
38. Co se týká výtky proti nedodržení zásady zachování totožnosti skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě (lépe odsuzujícím rozsudku), jde o námitku mimo rámec nejen uplatněných, ale ani žádných dalších dovolacích důvodů, navíc nemá opodstatnění. V souladu se zásadou zachování totožnosti skutku musí popis skutku v průběhu trestního řízení zůstat nezaměnitelný s jiným skutkem. Jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovoláním obviněných, k zachování totožnosti skutku postačuje shoda mezi jednáním nebo mezi následkem, přičemž nemusí jít o doslovnou shodu, postačuje shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr., přiměřeně také rozhodnutí č. 40/2001 Sb. rozh. tr.). Nesmí se změnit pouze podstata skutku, některé skutečnosti mohou odpadnout a jiné nově vyvstat, přičemž podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě apod., z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci v zásadě došlo k vyslovení viny zahrnující delší časové období, v jehož průběhu mělo docházet ke krácení daňových povinností obviněným D. Z., což je zcela legitimní změna oproti vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání. Je naprosto logické, že orgány činné v trestním řízení nemají jasný přehled o všech okolnostech, za nichž byl spáchán skutek, pro který se rozhodnou zahájit trestní stíhání konkrétní osoby, právě vzhledem k navazujícímu obstarávání důkazů za účelem objasnění potřebných skutečností běžně dochází k úpravám skutku, jak je prvně formulován ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, poté v obžalobě a následně může být revidován v odsuzujícím výroku o vině rozsudku soudu prvního či druhého stupně. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který se k uvedené otázce vyslovil tak, že trestní řád sám předpokládá, že se skutkový děj může změnit např. na podkladě výsledků dalšího vyšetřování či na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Zásady zachování totožnosti skutku se tedy nemusí vždy dotknout, jestliže některé části jednání se změní nebo zcela odpadnou, nebo pokud přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č. 12 ve svazku 27 Sb. n. a u. Ústavního soudu).
V. Závěrečné shrnutí
39. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněné A. B. částečně naplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nebyly důvodné, a proto její dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného D. Z. obsahovalo sice výhrady důvodně vytýkající nesprávné paragrafové označení právní kvalifikace skutku pod bodem A) výroku o vině, ale nešlo o vadu zakládající důvod ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí, je totiž zřejmé, že projednání dovolání obviněného by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, jak předpokládá ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož bylo dovolání obviněného D. Z. odmítnuto. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu