ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.639.2022.1
5 Tdo 639/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. Z., nar. XY, bytem XY č. XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 3 To 258/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 169/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný M. Z. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 11 T 169/2014, uznán vinným pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), dílem dokonanému a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, pomocí k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) a §228 odst. 1 tr. zákoníku, pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonanému a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, pomocí k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) a §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil skutky popsanými ve výroku o vině pod body 1. až 3., 14. až 18., 29. až 32. 35., 37. až 39., 41. až 45., 47., 48., 50. až 53. a 65. v citovaném rozsudku. Dalšími výroky byli uznáni vinnými i ostatní spoluobvinění.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněnému uložen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Dále byla obviněnému i dalším obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu způsobenou poškozeným.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. Z. společně s dalšími obviněnými odvolání. O odvolání tohoto obviněného rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 3 To 258/2019, tak, že z jeho podnětu zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku výroky o vině pod body 1. až 3. a 14. až 18., výrok o trestu a výrok o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným pod body 1. až 8. výroku o vině pomocí k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) a §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonanému a dílem nedokonanému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020. Dále byl obviněný uznán vinným pomocí k přečinu poškození cizí věci podle §24 odst. 1 písm. c) a §228 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020.
4. Odvolací soud pak uložil obviněnému podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 2 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 1 roku. Dále byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody způsobené poškozeným.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný M. Z. podal prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], tedy že ve věci spatřuje nesprávné právní posouzení skutku.
6. Obviněný opírá své dovolání především o to, že je nemocný člověk, který je důvěřivý a velmi lehce manipulovatelný, přičemž tato jeho nemoc se projevuje v podobě lepších a horších dnů, během kterých není schopen zcela ovládat své jednání a chápat smysl trestního řízení. Soudy nižších stupňů však podle jeho názoru dostatečně nepřihlédly k těmto skutečnostem a v důsledku toho dospěly k nesprávným závěrům.
7. Podle obviněného totiž soudy nesprávně vyhodnotily naplnění všech typových znaků trestných činů spáchaných obviněným, konkrétně pak znaku příčetnosti obviněného. Obviněný zde odkazuje na znalecký posudek zpracovaný MUDr. Michalem Samsonem a také na jeho výpověď, v nichž jsou podle obviněného rozpory, s kterými se soudy nevypořádaly, a proto porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když dostatečně nezjistily skutkový stav. Závěry vyplývající ze znaleckého posudku a z výpovědi znalce totiž připouští dvojí výklad důkazů ve vztahu k příčetnosti obviněného a tento nedostatek se soudům nepodařilo v řízení odstranit. Soudy nižších stupňů tedy podle obviněného měly konstatovat, že nebyly naplněny všechny typové znaky trestných činů, konkrétně pak znak jejich subjektu, a proto měly uplatnit zásadu presumpce neviny.
8. Na základě výše uvedeného obviněný vytkl také porušení pravidla in dubio pro reo , protože nelze s jistotou učinit závěr o (ne)příčetnosti obviněného, a jsou tedy dány významné pochybnosti o jeho trestní odpovědnosti.
9. Dále obviněný také nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který sice konstatoval, že příčetnost obviněného byla zmenšená, ale přesto nepostupoval podle §40 tr. zákoníku a nezohlednil tuto skutečnost při stanovení výše trestu uloženého obviněnému.
10. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě v celém jejich rozsahu a aby vrátil věc Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, případně aby obviněného sám zprostil obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř.
III. Vyjádření k dovolání
11. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného M. Z. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru, ačkoliv některé námitky obviněného obsahově odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, jsou zjevně neopodstatněné, přičemž obviněný uvedl v podstatě shodné námitky již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal.
12. Jak dále státní zástupkyně ve svém vyjádření zdůraznila, ačkoliv obviněný ve svém dovolání zdánlivě namítá nesprávné právní posouzení skutků, když tvrdí, že byl během jejich páchání nepříčetný, tento závěr opírá pouze o své vlastní hodnocení důkazů. Jde především o poukaz obviněného na rozporná tvrzení znalce, který se vyjadřoval k jeho ovládacím a rozpoznávacím schopnostem v době spáchání posuzovaných skutků. Tato námitka však není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože směřuje pouze proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů; nenaplňuje však ani žádný jiný důvod dovolání.
13. Co se týká námitky obviněného, že odvolací soud pochybil, když nepoužil ustanovení §40 tr. zákoníku, státní zástupkyně nejprve upřesnila, že samotný výrok o trestu lze napadnout z hmotněprávních důvodů pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to jen v případě, když je uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu nebo je uložen nepřípustný druh trestu. To ovšem není případ obviněného, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, nelze podřadit pod citovaný dovolací důvod.
14. Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že dovolání obviněného neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a proto navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než jaké jsou obsaženy v §265b tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného M. Z. ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby byl zákonný dovolací důvod v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné pod něj podřadit uplatněné výhrady, Nejvyšší soud zpravidla odmítne takové dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
b) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán za situace, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Nesprávné hmotněprávní posouzení lze namítat i ve vztahu k výroku o trestu, zejména v případě vadného použití ustanovení trestního zákoníku upravujících podmínky pro uložení souhrnného trestu (§43 odst. 2 tr. zákoníku) nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku).
19. Citovaný dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovoláním za použití tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat ani zpřísnění nebo zmírnění uloženého trestu. Námitky proti výměře trestu s poukazem na ustanovení trestního zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí, na obecné zásady pro ukládání trestů, nebo na okolnosti polehčující či přitěžující nelze úspěšně uplatnit v rámci zmíněného ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
c) K námitkám obviněného
20. Obviněný M. Z. ve svém dovolání uplatnil námitky ve vztahu k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci soudy nižších stupňů, které podle jeho přesvědčení spočívá jednak v tom, že byly učiněny chybné závěry o jeho příčetnosti v době spáchání skutků, za něž byl odsouzen, a dále v tom, že odvolací soud – ačkoliv konstatoval zmenšenou příčetnost obviněného – přesto nezohlednil tuto skutečnost při ukládání trestu a nepostupoval v souladu s ustanovením §40 tr. zákoníku.
21. Námitka týkající se nesprávného posouzení příčetnosti obviněného v době spáchání skutků se však opírá pouze o jeho nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně především se závěry učiněnými na základě znaleckého posudku MUDr. Michala Samsona a jeho výpovědi v hlavním líčení. Takové námitky se však nijak netýkají právního posouzení skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ani jiného hmotněprávního posouzení. Otázka nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti pachatele je sice obecně svou povahou hmotněprávní (viz zejména §26 a §27 tr. zákoníku), ale obviněný zpochybňuje správnost jejího posouzení v rozhodnutích soudů nižších stupňů jen na podkladě odlišného hodnocení relevantních důkazů opatřených v tomto směru, zejména pak zmíněného posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jak jednoznačně vyplývá z jeho závěrů (viz zejména bod 16. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 28. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu), rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného sice byly forenzně významně sníženy, ale nebyly zcela vymizelé. U obviněného tedy byla shledána zmenšená příčetnost, kterou odvolací soud v napadeném rozsudku náležitě zohlednil, protože obviněnému uložil trest odnětí svobody téměř na dolní hranici příslušné trestní sazby podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jen mírně převyšující její minimální trvání; rovněž trest zákazu činnosti mu byl vyměřen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Přitom jde o tresty uložené za celkem 44 dílčích útoků pomoci k trestnému činu krádeže a za další trestné činy. Nepochybně tedy odvolací soud respektoval ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku, byť ho výslovně ve výroku napadeného rozsudku ani v jeho odůvodnění neuvedl, ale vyplývá to zejména z konstatování pod bodem 48. odůvodnění tohoto rozsudku.
22. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně užívá argumenty, které již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení, a je zřejmé, že obsah jeho dovolání se v tomto směru v podstatě shoduje s odvoláním. Odvolací soud je však posoudil a náležitě se vypořádal s těmito námitkami obviněného (viz bod 28. rozhodnutí odvolacího soudu). Přitom dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě jen některých procesních a hmotněprávních vad uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Argumentace obviněného se totiž netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením jimi provedených důkazů. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení skutků, a to včetně osoby jejich pachatele (resp. pomocníka) a jeho příčetnosti.
23. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §40 odst. 1 tr. zákoníku, když označil jeho příčetnost za zmenšenou a následně při ukládání trestu dostatečně nezohlednil tuto skutečnost.
24. Jak ovšem již Nejvyšší soud zdůraznil výše, odvolací soud odpovídajícím způsobem přihlédl při ukládání trestů obviněnému k jeho zmenšené příčetnosti, kterou nejen konstatoval, ale náležitě ji promítl i do druhů a zejména výměry uložených trestů. Navíc obviněný podřadil zmíněnou námitku týkající se citovaného ustanovení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jemuž však obsahově neodpovídá. Vytýkané nepoužití ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku totiž není otázkou právního posouzení skutku a nejde ani o „jiné hmotněprávní posouzení“, protože jak už bylo shora uvedeno, nemá žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy je výslovně uveden dovolací důvod týkající se uloženého trestu [viz §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.].
25. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obecně lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) v dovolání uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265v odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak pouze za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně. Jiná pochybení soudu týkající se uloženého trestu, např. ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §40 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
26. Proto ani námitka obviněného týkající se údajně nesprávného postupu odvolacího soudu ve vztahu k nepoužití ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
27. Obviněný ve svém dovolání vytkl i porušení pravidla in dubio pro reo v řízení před odvolacím soudem. Toto pravidlo, podle něhož je třeba v pochybnostech o vině rozhodnout ve prospěch obviněného, se uplatňuje v trestním právu procesním, ovšem ani jeho případné porušení nelze podřadit pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod. Soudy nižších stupňů navíc v nyní posuzované věci neměly žádné pochybnosti o vině obviněného a vzhledem k provedenému dokazování a jeho výsledkům ani neměly důvody k tomu, aby nabyly takové pochybnosti a aby musely postupovat ve prospěch obviněného. Samotný odlišný názor obviněného na výsledky provedeného dokazování a jeho přesvědčení o tom, že nespáchal posuzované trestné činy, nejsou důvodem k uplatnění pravidla in dubio pro reo a k postupu ve prospěch obviněného.
V. Závěrečné shrnutí
28. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. Z., i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní jde o §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
29. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu