ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.648.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 648/2022- 177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovoláních, která podali obvinění M. P. , nar. XY v XY, bytem XY, a M. Č. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 11 To 312/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 124/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a M. Č. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění M. P. a M. Č. byli uznáni vinnými rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 3 T 124/2020, v bodě 1. výroku o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“) spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodě 2. návodem k pokračujícímu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. b) a §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za shora uvedené přečiny a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byli uznáni vinnými rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 17 T 58/2016, a obviněný M. P. za sbíhající se přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, obviněný M. Č. za sbíhající se dva přečiny lichvy podle §218 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, kterými byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 11 To 68/2021, byli M. P. a M. Č. odsouzeni podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon uložených trestů odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu u M. P. v trvání 4 let, u M. Č. v trvání 5 let. Oběma obviněným pak byl uložen i trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v zákazu podnikatelské činnosti související s poskytováním finančních služeb v oblasti realit a s poskytováním úvěrů a zápůjček či jiných obdobných finančních služeb na dobu 5 let. Rovněž oběma obviněným byl shodně uložen i peněžitý trest podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v počtu 250 denních sazeb při výši jedné celé denní sazby 2 800 Kč, tedy v celkové výměře 700 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2022, sp. zn. 11 To 312/2021, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Dovolání obou obviněných je zaměřeno výlučně proti skutku, kterým byli pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odsouzeni za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se ve stručnosti dopustili tím, že společně s již odsouzenými P. H. a H. M. v době od 7. 11. 2012 do 8. 11. 2012 v advokátní kanceláři Mgr. Richarda Polmy v Mladé Boleslavi, Křížkovy schody 67, poté co obviněné P. H. požádal o poskytnutí půjčky 300 000 Kč, obvinění podmínili její poskytnutí zajištěním nemovitostí, přičemž se dohodli, že tato půjčka bude zajištěna uzavřením kupní smlouvy na prodej bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY v XY, ulici XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, XY, XY, spolu s přináležejícím spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy ve výši 7350/468958, zapsaných na LV č. XY a XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území a obec XY, v hodnotě 639 365 Kč. Následně obvinění instruovali jednatelku obchodní společnosti K., D. P. ohledně uzavření kupní smlouvy s P. H., který měl podle plné moci zastupovat majitele uvedené bytové jednotky Š. H., dále i o předání části kupní ceny tak, že P. H. má podepsat kupní smlouvu, podle níž tato obchodní společnost koupí tuto bytovou jednotku za částku 700 000 Kč, přičemž má P. H. vyplatit část kupní ceny ve výši 25 000 Kč, což D. P. učinila. Na základě výše uvedené kupní smlouvy došlo k převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce ze Š. H. na obchodní společnost K., ačkoli si oba obvinění byli vědomi, že P. H. plnou moc k prodeji předmětné bytové jednotky získal podvodným jednáním na úkor svého bratra Š. H., neboť vylákal jeho podpis na plnou moc k prodeji bytové jednotky. Přitom Š. H. neměl vážnou vůli s bytovou jednotkou právně disponovat, nebyl si vědom toho, k čemu jednání P. H. skutečně směřuje a obvinění tak způsobili Š. H. škodu ve výši 639 365 Kč.
II. Dovolání obviněných
4. Obvinění M. P. a M. Č. podali proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím společného obhájce v podstatě totožná dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž shodně namítli, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
5. Jak již bylo avizováno, oba obvinění napadli svými dovoláními usnesení odvolacího soudu v tom rozsahu, v jakém byla zamítnuta jejich odvolání proti výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněných došlo k porušení principu presumpce neviny, z něhož vyplývá i povinnost zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 tr. ř.). Obvinění se shodně dovolávají i zásady „in dubio pro reo“ s tím, že pokud na základě provedeného dokazování lze dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, a pokud se soud přikloní k té verzi, která je pro obviněného méně příznivá, porušuje tím nejenom tuto zásadu, ale i princip presumpce neviny. Obvinění zdůraznili, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
6. Obvinění dále poukázali na to, že soudy byly povinny postupovat vůči nim nestranně, nesměly předjímat výsledek řízení na základě negativního hodnocení jejich osob, byly vázány zásadami zajištění spravedlivého procesu, k nimž patří i zásada ústnosti a bezprostřednosti, proto mohly přihlédnout jen k těm důkazům, které byly v řízení provedeny. K vybočení z pravidel „fair procesu“ podle nich došlo tím, že si soudy s ohledem na jejich osoby vytvořily názor, jak hodnotit důkazy, neboť vyvodily skutkové závěry rovněž ze skutečností souvisejících s jejich povahovými rysy, které pro posouzení určité skutkové otázky neměly žádný význam. Podle obviněných okruh důkazů, jimiž soud prvního stupně dokazoval skutek, nemohl zohledňovat jejich předchozí trestnou činnost, z takového postupu vyplývala zaujatost vůči nim a došlo jím k porušení práva na spravedlivý proces. Dřívější trestnou činnost obviněných nelze totiž pokládat za důkaz spáchání nového (dalšího) trestného činu. Odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu o takovém způsobu hodnocení důkazů vyjádřili své přesvědčení, že soudy dospěly k vině nezákonným způsobem, svědčícím o zaujatosti soudů nižších stupňů a tím došlo k porušení principu nestrannosti jako jednoho ze základních atributů práva na spravedlivý proces. Sklon obviněného k páchání trestné činnosti nemůže ovlivnit úvahu soudu, zda se dopustil posuzovaného skutku.
7. Za podstatné porušení spravedlivého procesu oba obvinění označili úvahu soudu, podle níž byl P. H. spáchán podvod ve vztahu k vylákané plné moci, která byla předložena obviněným při podpisu kupní smlouvy, o čemž oba obvinění věděli a využili omylu Š. H., přičemž tento závěr soud prvního stupně učinil z výpovědi svědka (dříve spoluobviněného) P. H. Pro takové zjištění však nebyl opatřen jiný podklad než tvrzení tohoto svědka, který uvedl, že o tomto vylákání podpisu bratra na plnou moc informoval oba obviněné ještě před podpisem kupní smlouvy, přičemž obvinění s vědomím tohoto jeho podvodného jednání instruovali jednatelku obchodní společnosti K. k dalšímu postupu. Obvinění zdůraznili, že soud uvěřil tvrzení svědka P. H., který uvedl v omyl svého bratra, prokazoval se vylákanou plnou mocí, měl podle této plné moci i podle dohody s obviněnými inkasovat finanční plnění, přitom nedokázal přesvědčivě vysvětlit, k čemu půjčku od obviněných potřeboval a ještě před podpisem smlouvy sdělil obviněným, že plnou moc získal lstí. Právě s vědomím těchto skutečností by podle obviněných neměla soudu prvního stupně postačovat pouze výpověď svědka P. H. a dovodili, že úvahy soudu prvního stupně byly ovlivněny předchozím odsouzením P. H. i H. M. pro shora uvedené podvodné jednání, aniž by obviněným bylo známo, jaké důkazy byly podkladem rozhodnutí o vině těchto osob. Soud prvního stupně byl proto ovlivněn výsledky jiného trestního řízení, což je v rozporu s pravidly trestního procesu. V této souvislosti obvinění namítli, že poškozený Š. H. v řízení proti nim nebyl vyslechnut jako svědek, soud prvního stupně jeho uvedení v omyl P. H. vzal za fakt, který neprokazoval, soustředil se na osoby obviněných a posuzoval, jak jednaly vůči P. H., aniž by prokázaly, že Š. H. byl uveden v omyl. V tomto směru podle obviněných došlo k porušení zásad trestního řízení, a to práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny.
8. Otázka případného uhrazení sjednané částky mezi P. H. a obchodní společností K. nemá podle obviněných trestněprávní význam, ale její řešení má vliv na hodnocení věrohodnosti výpovědi tohoto svědka. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mu dohodnuté finanční prostředky nebyly předány, ačkoli podepsal příjmové pokladní doklady, které svědčí o opaku. Soud prvního stupně závěr o vině obviněných učinil na podkladě toho, že obvinění si předmětný byt před jeho koupí neprohlédli, nemohli tušit stav interiéru bytu, nesešli se se skutečným vlastníkem, obchod uzavřeli s jeho zástupcem jednajícím na základě plné moci, nevysvětlili důvod, proč byt neprodával vlastník, ale jeho bratr, který spěchal na vyplacení kupní ceny, přičemž podezřelé na jednání obviněných je podle tohoto soudu i to, že se nezabývali tím, proč za vlastníka bytu jedná jeho bratr. Obvinění přitom nejednali ani s osobami oprávněnými z věcného břemene, ač podle soudu měli mít zájem na vyjasnění vzájemných budoucích právních vztahů. Právě z těchto skutečností vzal soud prvního stupně za prokázané, že obvinění nejednali v dobré víře, a uzavřel, že svědek P. H. obviněné usvědčil z toho, že jim před uzavřením kupní smlouvy bylo známo podvodné jednání P. H. vůči jeho bratru. Pro tento závěr svědčilo podle tohoto soudu i to, že P. H. si chtěl od obviněných půjčit, ale neměl zástavu, za vhodnou zástavu pro půjčku obvinění považovali byt jeho rodičů, který byl ve vlastnictví Š. H., který by jej však neprodal ani nezastavil, proto P. H. po dohodě s H. M. použil plnou moc, vylákal na ni od svého bratra Š. H. podpis, následně s využitím této plné moci došlo k prodeji bytu obchodní společnosti K. Obvinění přitom věděli, že při podpisu plné moci P. H. uvedl svého bratra v omyl.
9. Námitky obviněných proti výše uvedeným závěrům soudu prvního stupně o jejich vině odvolací soud odmítl a označil za správný závěr soudu prvního stupně, který považoval výpověď svědka P. H. za věrohodnou v jeho tvrzení, že sdělil oběma obviněným, že plnou moc na bratru Š. H. vylákal podvodným způsobem. Obvinění si podle tohoto soudu byli vědomi, že smlouva, kterou se chystají uzavřít, stojí od počátku na podvodu, o čemž mimo jiné svědčí to, že při podpisu smlouvy si z P. H. obviněný M. P. dělal legraci, že se stejně provalí, že došlo k převodu vlastnického práva. Dále odvolací soud uvedl, že obhajoba ignorovala skutečnost, že mělo jít o zajištění půjčky, nikoli o převod vlastnického práva. Soudy obou stupňů podle obviněných zcela pominuly, že jejich záměrem byl investiční obchod s nemovitostí, nikoli snaha získat bydlení, proto závěry soudů nižších stupňů o jejich jednání nikoli v dobré víře nejsou přiléhavé. Ostatně zatímco svědek P. H. tvrdil, že obviněný M. P. věděl o jeho podvodném jednání, tento obviněný uvedl, že se svědkem se prakticky nebavil a o vylákání plné moci nevěděl. V této souvislosti obviněný M. Č. namítl, že u něj není prokázáno vědomí o podvodném jednání P. H., neboť o jeho osobě a vědomí této skutečnosti P. H. nic neuvedl.
10. Obvinění závěrem svých dovolání shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Nejvyšší státní zástupce nevyužil do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu svého práva vyjádřit se k dovoláním obou obviněných.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Je nutno připomenout, že dovolání je zařazeno mezi mimořádné opravné prostředky, proto je není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale pouze z těch, které jsou taxativně vymezeny v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Současně je nezbytné, aby dovolatel uplatnil takové konkrétní námitky, které skutečně odpovídají dovolacímu důvodu či důvodům, které označil. Nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání tvrzen, je třeba, aby konkrétní námitky takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
14. Obvinění uplatnili ve svých dovoláních ze dne 31. 5. 2022 dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který může být úspěšně namítán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Námitky, které by odpovídaly tomuto dovolacímu důvodu, však obvinění v podaném dovolání v zásadě vůbec neuplatnili. S ohledem na skutečnost, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněných jako nedůvodná, měli správně uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to ve spojení s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně tato skutečnost sama o sobě nebyla důvodem pro odmítnutí dovolání obou obviněných, jak bude dále vysvětleno.
b) K námitkám obviněných
15. Z obsahu dovolání obou obviněných je zřejmé, že jejich jedinou námitkou je tvrzení, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, porušení procesních principů presumpce neviny a zásady „in dubio pro reo“ . Nesprávný postup soudů prvního a druhého stupně spatřují oba obvinění v tom, že se soudy přiklonily k verzi skutkového děje, kterou přednesl svědek P. H., a nikoli k verzi obhajoby, podle níž v době uzavření kupní smlouvy nevěděli o uvedení v omyl vlastníka bytové jednotky Š. H. jeho bratrem P. H. (vylákání podpisu Š. H. na plnou moc opravňující P. H. k prodeji předmětné bytové jednotky). Oba obvinění v rozporu se skutkovými závěry vyplývajícími z rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího namítli, že k jejich odsouzení v podstatě došlo na základě své předcházející trestné činnosti, čímž došlo k porušení principu nestrannosti soudu jakožto jednoho ze základních atributů práva na spravedlivý proces. Obvinění poukázali na osobu svědka P. H., jehož výpověď sami považovali za nevěrohodnou s ohledem na skutečnost, že přesvědčivě nevysvětlil, na co potřeboval půjčku od obviněných, a v zájmu získání této půjčky podvedl svého bratra v součinnosti s H. M. Ačkoli ani obvinění v zásadě nezpochybňují skutečnost, že Š. H. byl uveden svým bratrem v omyl, namítli, že toto zjištění soud prvního stupně neprokazoval a soustředil se na řešení otázky, zda věděli ještě před uzavřením smlouvy o koupi předmětné bytové jednotky o tom, že podpis vlastníka této bytové jednotky na plné moci opravňující P. H. jednat za bratra Š. H. získal P. H. podvodem.
16. Úvodem je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů, které ve věci rozhodovaly v prvním a ve druhém stupni, pokud jejich závěry odpovídají provedenému dokazování a představují logický výsledek jejich hodnotících úvah. Pokud těmito soudy zjištěný skutek vyplývá z provedených důkazních prostředků, které tyto soudy také hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a pokud se při tomto hodnocení soudy nižších stupňů nedopustily žádné deformace v interpretaci obsahu hodnocených důkazů ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat, za předpokladu, že rozsah provedeného dokazování odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., nepřísluší Nejvyššímu soudu tato skutková zjištění zpochybňovat. Pokud obvinění namítli, že rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na procesně nepoužitelných důkazech, žádný takový důkaz neoznačily, ani Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu nezjistil, že by tato námitka obviněných byla důvodná.
17. V posuzované trestní věci soudy dospěly po provedeném dokazování k jednoznačnému zjištění, podle něhož k uzavření kupní smlouvy došlo tak, že na Š. H. byl podpis plné moci vylákán P. H., který zjevně zneužil mentálního postižení svého bratra. Klíčovou otázkou pro posouzení viny obviněných tak bylo, zda o této skutečnosti věděli ještě před uzavřením kupní smlouvy. Nezpochybnitelný je i soudy přijatý závěr, že obvinění jednali v součinnosti, a pokud rozhodné skutkové okolnosti v tomto směru znal jeden z nich, seznámil s nimi druhého, ostatně oba obvinění, jak bylo zjištěno, s P. H. jednali společně.
18. Ačkoli se obvinění dožadují změny těchto skutkových zjištění, nenavrhli žádné doplnění dokazování ve vztahu k otázce, zda věděli ještě před uzavřením kupní smlouvy na předmětnou bytovou jednotku o tom, že P. H. podpis na plnou moc opravňující jej k zastupování vlastníka této bytové jednotky získal uvedením svého bratra v omyl. Takovýmto důkazem, který by podpořil verzi obhajoby, totiž nemůže být výpověď Š. H., ani výpověď rodičů P. a Š. H., neboť v rámci provedeného dokazování vyšla najevo následná reakce jmenovaných osob užívajících bytovou jednotku na její prodej. Z ní je nepochybné, že o jednání P. H. a o sporné majetkové dispozici nevěděli. Logicky se tedy nemohou ani vyjádřit k tomu, zda obvinění věděli o podvodném vylákání podpisu Š. H. na plnou moc opravňující P. H. k prodeji bytové jednotky, či nikoli, a to ještě před podpisem kupní smlouvy. Svědkyně H. M., která byla přítomna dohodě P. H. s oběma obviněnými ještě před podpisem kupní smlouvy, využila svého práva odepřít vypovídat podle §100 odst. 2 tr. ř. (viz bod 27. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
19. Nelze ani přisvědčit námitkám obviněných, podle nichž výrok o jejich vině učinil soud prvního stupně i soud odvolací na podkladě trestné činnosti, pro kterou již byli pravomocně odsouzeni. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body 37. až 41.), tento soud podrobně a v souladu s principy formální logiky vysvětlil, proč uvěřil verzi skutkového děje, kterou přednesl P. H., a proč má za vyvrácenou obhajobu obou obviněných. Pokud v této souvislosti soud zmínil stejný „modus operandi“ , který obvinění uplatňovali i ve vztahu k dalším poškozeným u skutků, pro které již byli pravomocně odsouzeni, nemá tato okolnost zásadní vliv na otázku, zda obvinění o podvodném jednání P. H. předem věděli či nikoli. Je ale významná z hlediska tvrzení svědka P. H., že mu nebyla vyplacena v plné výši slíbená finanční částka, ačkoli podepsal doklady o jejím převzetí. Otázka reálně vyplacených částek obviněnými P. H., kterou se zabývá soud prvního stupně v bodě 38. odůvodnění rozsudku, sice má význam z hlediska posuzování věrohodnosti výpovědi tohoto svědka i ve vztahu k vědomí obviněných o jeho podvodném jednání vůči bratrovi ještě před podpisem kupní smlouvy, avšak rozhodně tento soud neopřel své závěry pouze o tyto skutečnosti. Nelze totiž pominout komunikaci P. H. s obviněným M. P. v rámci sociální sítě Facebook, neboť i z ní je zřejmé, že zatímco svědek P. H. vypovídal ve shodě s obsahem této komunikace, obviněný M. P. nepravdivě tvrdil, že P. H. byla částka vyplývající z kupní smlouvy uhrazena, byť ve splátkách. V takovém případě by však svědek P. H. neměl důvod k této objektivně zjištěné komunikaci s obviněným. Rovněž v dalších výše zmíněných bodech odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je podrobně vysvětleno, proč tento soud vycházel při svých skutkových zjištěních z tvrzení svědka P. H. a proč neuvěřil obhajobě obviněných. V tomto směru lze rovněž odkázat na argumentaci odvolacího soudu v bodech 12. a 13. napadeného usnesení, v nichž se v zásadě se shodnými námitkami obviněných správně a přesvědčivě vypořádal.
20. Pokud soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších procesních zásad spjatých s právem na spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto nemohl ani akceptovat námitku, že soudy hodnotily důkazy v jejich neprospěch, přičemž vycházely ze skutkových zjištění učiněných v jiné jejich trestní věci. Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazů obviněnými, byť je konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při vyhodnocení výsledků provedeného dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Žádné opodstatnění nemohl Nejvyšší soud přiznat ani tvrzení obviněných o zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. O takový rozpor totiž může jít pouze v případě, že mezi těmito skutkovými zjištěními a provedenými důkazy chybí obsahová spojitost, tedy že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Zjevný rozpor je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněných na spravedlivý proces (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy obou stupňů se však posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož podkladě dospěly ke skutkovým závěrům, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Především tento soud řádně vysvětlil své úvahy, jež vedly k závěru o tom, že obvinění věděli o podvodném jednání P. H. ještě před podpisem kupní smlouvy. Z obsahu obou napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že způsob vyhodnocení provedeného dokazování soudy prvního i druhého stupně je v naprostém souladu s obsahem důkazů, nijak je nedeformuje ani žádný z nich nebyl při hodnocení pominut a vina obviněných je řádně podložena logickými úvahami, jimiž byla přesvědčivě vyvrácena obrana obviněných.
21. Jak již bylo rovněž konstatováno, dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu jako odvolání. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění obviněnými uplatněného dovolacího důvodu, a to zejména za situace, že odvolací soud se s totožnými námitkami obviněných věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádal, přesto je obvinění znovu přednesli i v podaných dovoláních.
22. Nejvyšší soud tedy může shrnout, že obvinění učinili obsahem svých dovolání jen takové námitky, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému z dalších v zákoně vyjmenovaných důvodů dovolání. Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu ani z napadených rozhodnutí soudů nezjistil žádné vady, které by mohly svědčit o porušení práva obviněných na spravedlivý proces, jehož dodržení neznamená, že soudy přijmou verzi skutkového stavu předloženou obviněnými nebo že rozhodnou podle jejich představ. Rozhodně nelze v rozhodnutích soudů nižších stupňů spatřovat nesprávnost jen proto, že výsledek trestního řízení neodpovídá přání a představě obviněných.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Lze tak uzavřít, že výhrady obviněných, které podřadili dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nebyly způsobilé zvolený důvod dovolání naplnit a obsahově mu neodpovídaly. Obvinění ani v dovolání nevytkli žádnou konkrétní vadu, která by uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídala, v zásadě jen vytýkali odvolacímu soudu, že akceptoval závěry soudu prvního stupně a odmítl jimi uplatněnou obhajobu. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněných M. P. a M. Č. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Tímto způsobem mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký