ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.691.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 691/2022- 685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 11 To 120/2022, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 44 T 81/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 44 T 81/2021, byl obviněný L. H. uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu byl podle §225 a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 11 To 120/2022, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
3. Uvedené trestné činnosti se podle závěrů okresního soudu obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že od 22. 9. 2020 do 25. 4. 2021 v místě svého bydliště ani nikde jinde jako úpadce v insolvenčním řízení, v jehož průběhu byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. KSPH 67 INS 8486/2020-A-17, prohlášen konkurs na majetek obviněného a insolvenční správkyní ustanovena JUDr. Eva Kabelková, vědomě nespolupracoval s touto insolvenční správkyní, opakovaně nereagoval na její výzvy, nedoložil ani nesdělil žádné informace důležité pro insolvenční řízení, zejména své kontaktní údaje, údaje o osobních poměrech, o příjmech a majetku, o svých závazcích, ani nepředložil své účetnictví a daňové doklady, ačkoli byl poučen o své povinnosti sdělit uvedené informace, přičemž nereagoval ani na výzvu soudu kontaktovat do 15 dní insolvenční správkyni, čímž znemožnil insolvenční správkyni zjistit nezbytné údaje určené k plnění jejích úkolů.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal dne 7. 7. 2022 obviněný L. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které formálně opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak slovně citoval dovolací důvod uvedený pod písmenem h) téhož ustanovení, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jež spatřoval zejména v porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování a v nedostatku subjektivní stránky trestného činu.
5. Obviněný úvodem svého dovolání stručně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a následně pod body III., IV. a V. rozvedl své dvě zásadní námitky. Podotkl, že soud prvního stupně se k výhradě porušení zákazu nucení k sebeobviňování vůbec nevyjádřil, a pokud tak učinil krajský soud, obviněný s jeho závěry nesouhlasil. Obecně připomněl ústavní základy principu nemo tenetur se ipsum accusare , který se podle jeho názoru vztahuje na jakékoli řízení, v němž může splněním zákonné povinnosti dojít k sebeobvinění vypovídající osoby. Konkrétně proti obviněnému bylo vedeno trestní řízení od 11. 6. 2020 pro podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, což vyplývá z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ( obviněný rozhodnutí blíže nespecifikoval, avšak zjevně jde o usnesení ze dne 5. 1. 2022, č. j. KRPS-53061-368/TČ-2020-010083, založené na č. l. 322 tr. spisu ). Jednání, jež je předmětem trestního stíhání v posuzované trestní věci a jehož podstatou bylo odmítnutí poskytnout součinnost insolvenční správkyni, se však váže až k pozdější době, tedy trestní řízení pro podezření z podvodného jednání obviněného mu předcházelo. Proto obviněný odkazoval insolvenční správkyni na policejní orgán, konkrétně na policejního komisaře P. H., učinil tak především v písemné zprávě ze dne 16. 3. 2021. Pokud obviněný odepřel spolupráci s insolvenční správkyní, postupoval tudíž zcela oprávněně s ohledem na probíhající trestní řízení vedené proti své osobě. Zopakoval, že podle §43 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „IZ“) nebyl povinen k součinnosti s insolvenční správkyní, což jí písemně sdělil přípisem ze dne 1. 3. 2021. Současně obviněný označil některé údaje, jejichž poskytnutí insolvenční správkyni měl podle soudů nezákonně odmítnout, za „zjevně známé nebo takové, které nebyly nikterak způsobilé fakticky ztěžovat její postup“.
6. Dále obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, neboť jednal v přesvědčení, že vzhledem k souběžně probíhajícímu trestnímu řízení vedenému proti jeho osobě není povinen poskytnout insolvenční správkyni součinnost. Proto namítl, že mu nebylo prokázáno zaviněné protiprávní jednání.
7. Velmi stroze obviněný v dovolání připustil, že pokud by nebyly zohledněny jeho předešlé výhrady, měly soudy vzít zřetel mimořádný zásah do rodinného života obviněného, (zřejmě v důsledku jeho trestního stíhání za majetkovou trestnou činnost), který se negativně promítl do jeho zdraví. Jde o natolik výjimečné okolnosti, že bylo na místě užít ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku týkající se zásady subsidiarity trestní represe.
8. Závěrem svého dovolání obviněný vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, avšak sám navrhl Nejvyššímu soudu, aby rozhodl ve veřejném zasedání, a to tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zruší usnesení odvolacího soudu a případně také rozsudek okresního soudu a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostí obžaloby.
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve stručně shrnula rozhodnutí soudů obou stupňů a také dovolací námitky obviněného. Podotkla, že obviněný citoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a přestože dovolací námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
10. Státní zástupkyně připomněla znění skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku, jejíž ochrana směřuje primárně na zajištění řádného průběhu insolvenčního řízení, které mimo jiné vyžaduje součinnost dlužníka s insolvenčním správcem. Jde o tzv. ohrožovací delikt, tudíž není nutné, aby důsledkem pachatelova jednání došlo k vyvolání k tomu, že nebude vůbec možné provést insolvenční řízení. Podle názoru státní zástupkyně soudy zjištěné skutkové okolnosti dávají jasný podklad o tom, že obviněný naplnil objektivní stránku skutkové podstaty přečinu podle §225 tr. zákoníku. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k jednotlivým výhradám obviněného. Obecně s odkazem na čl. 6 Úmluvy a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva definovala podmínky porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare v tom smyslu, že o takové porušení půjde tehdy, pokud nelze vyloučit, že požadované informace budou použity v rámci „obvinění“ a současně jsou tyto informace získány pod nátlakem, aniž by bylo zaručeno, že nebudou následně použity v trestním řízení. Zdůraznila, že povinnost informovat orgány veřejné moci o rozličných skutečnostech se objevuje na mnoha místech právního řádu, například v oblasti daňové. Státní zástupkyně odkázala také na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2009 ve věci Marttinen proti Finsku, č. 19235/03, podle jehož závěrů platí, že k porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování nedochází, jestliže existují dostatečné relevantní procesní záruky, že získané informace, byť by mohly být sebeobviňující povahy, nebudou využity v trestním řízení. Takovou záruku podle státní zástupkyně poskytuje zejména judikatura Ústavního soudu České republiky, který mj. vyložil, že je-li obsahem listinného důkazu výpověď osoby učiněná před jiným orgánem veřejné moci, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat, zda tato výpověď nebyla učiněna pod hrozbou sankce a zda nemá sebeobviňující povahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04). Vzhledem k tomu je státní zástupkyně přesvědčena, že obviněný nebyl oprávněn v celé šíři odmítnout poskytnutí součinnosti v insolvenčním řízení způsobem, jak se stalo v posuzované věci. Povinnost součinnosti podle §210 IZ slouží k zajištění legitimního cíle, kterým je dosažení účelu insolvenčního řízení, a insolvenčnímu dlužníkovi, který je současně v pozici podezřelého v trestní věci, nesvědčí právo nepřispívat ke svému obvinění, jež by znamenalo zbavení ho povinnosti k součinnosti v insolvenčním řízení. Naopak zásada nemo tenetur se ipsum accusare by byla porušena v případě, že by se odsouzení obviněného zakládalo na listinném důkazu, jehož obsahem by bylo sebeobviňující prohlášení učiněné v jiném než trestním řízení. K tomu státní zástupkyně podotkla, že většina po obviněném jako insolvenčním dlužníkovi vyžadovaných údajů nemohla ani vést představitelným způsobem k porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování. Také poukázala na judikaturu Spolkového ústavního soudu SRN, který obdobně jako Ústavní soud České republiky rozhodl, že výpověď učiněná v insolvenčním řízení nesmí být použita v trestním řízení bez souhlasu obviněného, což bylo následně zákonodárcem zaneseno i do samotného insolvenčního zákona. Tento příklad podle státní zástupkyně svědčí o tom, že její výklad zásady nemo tenetur se ipsum accusare ve vztahu k povinnosti součinnosti v insolvenčním řízení není excesivní.
11. Výhrady proti naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení státní zástupkyně odmítla s tím, že obviněný bojkotoval toto řízení v celé šíři, aniž by k tomu byl v plném rozsahu oprávněn, a to i přes jeho poukaz na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare .
12. Ani výtky obviněného proti nesprávnému použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku na jeho případ nepovažovala státní zástupkyně za důvodné. Není sice pochyb o tíživé životní situaci, jež postihla obviněného, avšak nelze přehlédnout soustavnost a opakovanost porušování povinnosti v insolvenčním řízení obviněným v celé šíři, jež vylučují jakékoli úvahy o použití zásady subsidiarity trestní represe. Veškeré okolnosti případu i poměry obviněného byly soudy důsledně zváženy a promítnuty do mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Porušena podle státní zástupkyně nebyla ani procesní zásada in dubio pro reo.
13. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání obviněného L. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s jiným než navrhovaným rozhodnutím v neveřejném zasedání.
14. Obviněný L. H. ke dni rozhodnutí Nejvyšším soudem o jeho dovolání nevyužil svého práva reagovat na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle §265b odst. 2 tr. ř. Zákonný dovolací důvod nemůže být v dovolání jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky skutečně svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Dovolatel v posuzované věci sice označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak slovně vyjádřil znění důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tomuto důvodu dovolání odpovídala také podrobná argumentace obviněného, který zjevně hodlal uplatnit výhradně dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, který byl sice do 31. 12. 2021 zařazen pod písmenem g), avšak s účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb. od 1. 1. 2022 byl do výčtu dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. včleněn nový dovolací důvod, a to právě pod písmenem g), přičemž dosavadní dovolací důvody pod písmeny g) až l) jsou od 1. 1. 2022 nově označeny písmeny h) až m), což obviněný ve svém dovolání nereflektoval. Uvedená vada v nesprávném formálním označení dovolacího důvodu však není překážkou pro to, aby námitkám obviněného bylo Nejvyšším soudem vyhověno, pokud je shledá důvodnými, ať už ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu nebo tomu, který byl fakticky uplatněn.
17. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva, avšak na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení ve věci rozhodujících soudů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
18. Dovolací námitky obviněného sice odpovídaly uvedenému výkladu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nebyly opodstatněné.
b) K námitkám obviněného
19. Zásadní právní námitka obviněného směřovala proti porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare ), avšak Nejvyšší soud ji shodně se soudem druhého stupně nepovažuje za opodstatněnou.
20. Obviněný vykládá princip nemo tenetur se ipsum accusare v této trestní věci v tom smyslu, že neměl být vůbec uznán vinným přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení, protože po něm insolvenční správkyně i soud požadovaly součinnost neoprávněně. Poskytnuté informace by ho totiž mohly usvědčovat z jiné trestné činnosti, jež byla (a stále je) předmětem trestního řízení, v němž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného L. H. pro trestný čin podvodu usnesením ze dne 5. 1. 2022, č. j. KRPS-53061-368/TČ-2020-010083, které je založeno na č. l. 322 a násl. tr. spisu. Skutkové okolnosti charakterizující trestné jednání naplňující znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, z jehož spáchání je dovolatel obviněn, lze shrnout tak, že obviněný L. H. od listopadu 2011 do dubna 2019 ve Středočeském kraji v úmyslu obohatit se oslovoval potenciální investory, s nimiž uzavíral smlouvy o zápůjčce nebo o úvěru, část svěřených peněz předal svému synovi za účelem zúročení této investice na burze v USA a zbylou část finančních prostředků od investorů si ponechal pro vlastní potřebu, čímž celkem 23 poškozeným způsobil škodu v souhrnné výši 26 492 900 Kč. Někteří z takto poškozených investorů podali návrh na zahájení insolvenčního řízení, v němž za dlužníka označili obviněného L. H., a mnozí z nich následně přihlásili své pohledávky za obviněným do tohoto insolvenčního řízení. Obviněný se proto obával, aby jím v insolvenčním řízení poskytnuté informace nepřispěly k jeho odsouzení v trestním řízení, v němž je stíhán pro trestný čin podvodu, a s odkazem na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare v insolvenčním řízení vůbec nespolupracoval s insolvenční správkyní ani s insolvenčním soudem. Uvedené obavy obviněného však nebyly oprávněným důvodem pro absolutní odepření plnit zákonnou povinnost dlužníka k součinnosti s insolvenční správkyní ve smyslu §210 IZ, jak bude vysvětleno níže.
21. Obecně lze uvést, že podstata právního principu zákazu nucení k sebeobviňování zjednodušeně uvedeno spočívá v poskytnutí určité imunity obviněnému vůči důkazním úkonům a zásahům orgánů činných v trestním řízení, pokud by při nich měl být obviněný nucen k aktivnímu jednání, které by mělo vést k jeho usvědčení a odsouzení, což však nebyl případ obviněného L. H. Nejvýstižněji je současné pojetí principu nemo tenetur vyjádřeno v rezoluci XV. Mezinárodního kongresu trestního práva v Rio de Janeiru z roku 1994, v níž stojí: „Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení“, na kterou poukázal tehdejší soudce Ústavního soudu prof. JUDr. Jan Musil, CSc., ve svém odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06, a jehož významnou část následně publikoval v článku: Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare ). Kriminalistika. 2009, č. 4. Ze stejných tezí k výkladu tohoto principu také později vycházel Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10. Odborná literatura se k principu nemo tenetur se ipsum accusare vyjadřovala poměrně hojně [srov. např. články: Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování ( nemo tenetur se ipsum accusare ). Kriminalistika, č. 4/2009; Herczeg, J. Zásada „nemo tenetur“ a práva obviněného v trestním řízení, Bulletin advokacie, č. 1-2/2010, s. 38 a násl.; Holländer, P. Zrod a současnost principu nemo tenetur se ipsum prodere (hypostáze jednoho základního práva). Právník, č. 2/2017, s. 89 a násl.; Púry, F., Mates, P. Zákaz nucení k sebeobviňování. Bulletin advokacie, č. 3/2019, s. 7 a násl., a další]. Podobně lze najít příklady ze soudní praxe, v nichž se v konkrétních případech soudy vyjadřovaly k uplatnění předmětného pravidla, z poslední doby jde např. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019, uveřejněné pod č. 33/2020 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu je třeba především připomenout výše citované stanovisko pléna, které sjednotilo poněkud rozkolísaný výklad senátů Ústavního soudu k otázce odebrání pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru z hlediska zákazu donucování k sebeobviňování. V českém právním řádu vyplývá princip zákazu nucení k sebeobviňování zejména z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.) a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.) a také z trestního řádu, přesněji z jeho §33 odst. 1 věta první (Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat.), §89 odst. 3 tr. ř. (Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.) a §92 odst. 1 tr. ř. (Výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost.). V neposlední řadě je důležité zmínit také mezinárodní závazky plynoucí z čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. Pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare se tedy především primárně váže k vynucení výpovědi osoby proti ní samé, avšak má širší dosah v tom směru, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby aktivně přispěl ke svému odsouzení či k opatření důkazu proti sobě. Odborná literatura i soudní judikatura kladou při výkladu a použití této zásady silný důraz především na to, že na obviněném nesmí být vynucována spolupráce na jeho vlastním odsouzení například v podobě hlasového projevu při rekognici, sepsání určitého textu pro porovnání písma apod., ale na druhou stranu po obviněném může být vynucováno, aby strpěl určité úkony k zajištění důkazů existujících objektivně a nezávisle na obviněném (např. sejmutí otisků prstů, pachové stopy, bukálního stěru apod.).
22. Co se týká rozhodování Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „Soud“), ten se k uvedenému principu rovněž opakovaně vyjadřoval, a to přesto, že právo nevypovídat a právo nepřispívat k obvinění proti sobě samému nejsou výslovně zakotveny v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, avšak Soud při prosazování této zásady využil jejího čl. 3 (zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení a trestu) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze odkázat například na rozsudek ze dne 11. 6. 2006, Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek ze dne 25. 2. 1993, Funke proti Francii, č. 10828/84, rozsudek ze dne 1. 6. 2010, Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek ze dne 17. 12. 1996, Saunders proti Velké Británii, č. 19187/91, rozsudek ze dne 21. 12. 2000, Heaney a McGuinness proti Irsku, č. 34720/97, rozsudek ze dne 3. 5. 2001, J. B. proti Švýcarsku, č. 31827/96, rozsudek ze dne 22. 3. 2005, Rodriguez-Porto Perez proti Španělsku, č. 25069/03). V posledně jmenovaném rozhodnutí Soud mimo jiné vyslovil názor, že privilegium nebýt nucen k vlastnímu sebeobvinění nemůže být vykládáno jako poskytnutí obecné imunity pro činy motivované snahou vyhnout se stíhání pro daňový delikt. Přiměřeně za použití pravidla logiky a minori ad maius k tomu lze dovodit, že nelze bez dalšího poskytnout imunitu obviněnému pro činy spočívající v nerespektování zákonem uložených povinností a současně naplňující znaky skutkové podstaty určitého trestného činu (zde porušení povinnosti v insolvenčním řízení), jež jsou konány ve snaze vyhnout se odsouzení za další trestný čin, v trestní věci obviněného L. H. jde o podvod. V rozsudku Soudu ze dne 21. 7. 2009, Marttinen proti Finsku, č. 19235/03, na který odkázala státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného, bylo sice shledáno porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, neboť byl v exekučním řízení uloženou pokutou nepřípustně nucen vypovídat o stejných skutečnostech, které byly předmětem vyšetřování orgány činnými v trestním řízení, což bylo v rozporu se zásadou zákazu nucení k sebeobviňování. Významné však bylo zjištění Soudu, že národní právo (ve Finsku) nezaručovalo vyloučení použít tyto v exekučním řízení vynuceně získané údaje jako důkaz proti dotčené osobě v trestním řízení vedeném pro trestný čin poškození věřitele, který však měl být spáchán právě tím, že obviněný neposkytl pravdivé informace o svém majetku (srov. bod 72. citovaného rozsudku Soudu). To však se netýká České republiky, jak podotkla státní zástupkyně, neboť judikatura Ústavního soudu zakazuje zahájit trestní řízení nebo použít v probíhajícím trestním řízení údaje či listiny obsahující údaje sebeobviňující povahy, poskytnuté podezřelým či obviněným pod hrozbou trestněprávní sankce. Nejvyšší soud k tomuto rozhodnutí považuje za vhodné ještě zdůraznit, že Soud posuzoval toliko otázku, zda uložení pokuty za to, že stěžovatel neposkytl vykonavateli žádané informace, za předpokladu, že ve stejné době probíhalo trestní vyšetřování ve stejné věci, je v souladu s Úmluvou (čl. 6) či nikoliv. Jeho úkolem nebylo posoudit, zda stát může dlužníka přinutit k účasti na prohlášení o majetku, aby zajistil uspokojení věřitelů. Se zřetelem k vymezení předmětu rozhodování je proto nutné vykládat i Soudem přijaté závěry ve vztahu k možnému použití donucení k získání informací v jiném než trestním řízení (konkrétně ve vykonávacím, resp. exekučním řízení).
23. Z uvedeného obecného výkladu je patrno, že zásada nemo tenetur se ipsum accusare představuje zásadně procesní princip, který zapovídá nepřípustné procesní techniky vedoucí k usvědčení obviněného (srov. shora již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021, nebo rozhodnutí č. 33/2020 Sb. rozh. tr., podle něhož se pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare vztahuje na nucení obviněného k aktivnímu jednání obviněného přispívajícího k jeho vlastnímu usvědčení v průběhu trestního stíhání). Podobně také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 767/2018, citovaném již výše je zdůrazněno, že právo nepřispívat k vlastnímu obvinění předpokládá, že orgány činné v trestním řízení se snaží prokázat vinu obviněného, aniž by používaly důkazní materiály získané donucením nebo pod tlakem proti vůli obviněného. V tomto smyslu skutkové okolnosti charakterizující přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení spáchaný obviněným L. H. však nevypovídají o jakýchkoli procesních nedostatcích trestního řízení, jež by vedly k závěru o porušení pravidla zákazu nucení k sebeobviňování. Ani obviněný nepoukázal na jediný důkazní prostředek, který by obsahoval informace vynucené na obviněném pod nátlakem. Podle výsledků zákonně provedeného dokazování obviněný L. H. v postavení insolvenčního dlužníka opravdu soustavně ani v minimální míře nespolupracoval jak s insolvenční správkyní JUDr. Evou Kabelkovou, tak s insolvenčním soudem, a to i přesto, že o své zákonné povinnosti poskytnout insolvenčnímu správci součinnost byl oběma řádně poučen. Nejvyšší soud proto nemá pochyby o naplnění znaků skutkové podstaty podle §225 tr. zákoníku. Ačkoli souběžně skutečně probíhalo v rozhodné době trestní řízení, v němž byl dovolatel obviněn ze zločinu podvodu, jímž měl poškodit fyzické osoby, jež vystupují současně jako insolvenční věřitelé s pohledávkami přihlášenými do insolvenčního řízení vedeném ohledně majetku dlužníka L. H., obviněný nebyl oprávněn s poukazem na zásadu zákazu nucení k sebeobviňování odmítnout veškerou součinnost insolvenční správkyni. Z hlediska širšího výkladu zásady zákazu nucení k sebeobviňování teoreticky by eventuálně mohlo obstát odepření konkrétních údajů vztahujících se k majetkovým vztahům k těm věřitelům, kteří byli poškozeni jednáním obviněného, jež bylo vyšetřovatelem kvalifikováno jako zločin podvodu, byť zejména v trestním řízení o trestném činu podvodu by proti obviněnému nemohla být použita jeho vyjádření z insolvenčního řízení, jestliže je učinil jako insolvenční dlužník plnící svou zákonnou povinnost součinnosti pod hrozbou sankce trestního stíhání pro přečin podle §225 tr. zákoníku (v podrobnostech viz dále). Rozhodně však nelze akceptovat, aby se obviněný zaštiťoval uvedenou zásadou ohledně podání jakékoli informace, kterou po něm insolvenční správkyně požadovala.
24. Předmětem úpravy zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů [§1 písm a) IZ], a oddlužení dlužníka [§1 písm b) IZ]. Legislativní úprava řešení úpadku tedy sleduje jak zájmy na dobrém fungování hospodářství, tak zájmy sociální v případě osobních bankrotů fyzických osob (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13). K dosažení účelu insolvenčního řízení slouží v zákoně uvedené způsoby řešení úpadku (konkurs, reorganizace, oddlužení), jež předpokládají náležité zjištění majetkové situace dlužníka, tj. stav jeho majetku i závazků (srov. zejména §104 IZ). Získat informace o majetkové podstatě i o závazcích dlužníka lze v první řadě přímo od dlužníka, kterému insolvenční zákon v §210 ukládá povinnost součinnosti s insolvenčním správcem („Dlužník je povinen poskytnout insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci při zjišťování majetkové podstaty všestrannou součinnost, zejména dbát pokynů správce nebo předběžného správce.“). Na tuto obecnou povinnost navazují i další podrobněji vymezené povinnosti v ustanoveních §211, §212, §214 IZ, tedy povinnost předložit seznam majetku dlužníka, umožnit insolvenčnímu správci přístup do bytu a jiných místností, kde je umístěn jeho majetek, a povinnost dostavit se na předvolání insolvenčního soudu k výslechu a učinit prohlášení o majetku. Pokud dlužník důsledně či zcela neplní zákonnou povinnost součinnosti s insolvenčním správcem, může být sankcionován insolvenčním soudem (§81 IZ, resp. §53 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Pokud jednání dlužníka spočívající v odmítání poskytnout insolvenčnímu správci náležitou či alespoň částečnou součinnost dosáhne takové intenzity, že tím maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce a v konečném důsledku ohrožuje účel insolvenčního řízení, může nastoupit i trestní odpovědnost podle §225 tr. zákoníku, jako se stalo v případě obviněného L. H., který o tom byl také zavčas poučen nejen insolvenční správkyní (srov. č. l. 6 tr. spisu), ale i insolvenčním soudem (srov. č. l. 43 tr. spisu). Přesto však obviněný evidentně přistupoval k probíhajícímu insolvenčnímu řízení jako k šikanóznímu procesu, jak ho sám označil (srov. č. l. 274 tr. spisu), a zejména z toho důvodu zatvrzele odpíral insolvenční správkyni jakoukoli formu spolupráce, což důvodně shledal také okresní soud (srov. bod 12. rozsudku soudu prvního stupně). Zcela jistě nemůže obstát vysvětlování obviněného, že jeho psychický a zdravotní stav mu neumožňoval provádět jakýkoli úkon v rámci insolvenčního řízení (srov. č. l. 270 tr. spisu), neboť na druhou stranu ve stejné době, tj. v průběhu roku 2000, jednal s finančním úřadem o podmínkách navrácení zaplacené daně, což obviněný sám popisoval v podání ze dne 1. 3. 2021 založeném na č. l. 287 tr. spisu, anebo vznášel u insolvenčního soudu vlastní požadavky například na poskytnutí příslušné dokumentace, na výplatu nezabavitelné částky starobního důchodu apod. (srov. č. l. 270 verte nebo 276 tr. spisu). Zjevně tedy obviněný nebyl zcela neschopen činit intelektově náročnější úkony, přinejmenším typu sepsání svého majetku a závazků. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozsah nespolupráce obviněného se neomezoval pouze na majetkové vztahy k těm věřitelům, vůči nimž se měl dopustit podvodného jednání, které je předmětem souběžně vedeného trestního řízení. Insolvenční správkyně JUDr. Eva Kabelková u hlavního líčení konaného dne 23. 2. 2022 obsáhle popsala dopad neplnění zákonné povinnosti dlužníka k součinnosti ve smyslu §210 IZ na její možnosti dostát svým povinnostem insolvenční správkyně (srov. č. l. 300 verte až 302 verte tr. spisu). Jednání obviněného negativně ovlivnilo nejen délku řízení, které stále neskončilo, v jeho důsledku se insolvenční řízení rovněž výrazně prodražuje, neboť získání jakékoli informace o majetku dlužníka trvá nejen déle a vyžaduje vynaložení značného úsilí, ale také je spojeno s finančními náklady, jež jdou na vrub majetkové podstaty. Jak dále insolvenční správkyně vypověděla, škála po dlužníkovi vyžadovaných údajů se neomezovala pouze na majetkové vztahy dlužníka k investorům poškozeným v trestním řízení vedeném souběžně s insolvenčním řízením. Konkrétně lze zmínit například informace o okolnostech převodů značných finančních částek na bankovní účty osob blízkých dlužníkovi nebo o okolnostech prodeje vozidla dlužníka na obchodní společnost R. Ř., jehož jednatelkou tehdy byla (a stále je) bývalá družka obviněného V. T. Zmínit však je možné také ostatní věřitele s přihlášenými pohledávkami do insolvenčního řízení, kteří nevystupovali v trestní kauze jako poškození (např. Česká spořitelna, a. s., Město Beroun aj.) a k jejichž pohledávkám obviněný v postavení insolvenčního dlužníka rovněž insolvenční správkyni nepodal žádné informace. Obviněný L. H. tedy nespolupracoval s insolvenční správkyní ani v tom rozsahu, v němž nehrozilo, že by tytéž poskytnuté údaje byly využity k jeho usvědčení v trestním řízení pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. V uvedeném rozsahu nesoučinnosti přitom obviněný přesvědčivě nevysvětlil důvod odmítnutí spolupracovat s insolvenční správkyní. Poněkud rozporně s nyní proklamovanou námitkou o nutnosti dodržet zákaz nucení k vlastnímu sebeobvinění se jeví počínání obviněného, jímž opakovaně odkazoval insolvenční správkyni na policejní orgán, který prováděl vyšetřování o důvodném podezření obviněného ze spáchání trestného činu podvodu. V podstatě tím dával najevo, aby si insolvenční správkyně obstarala potřebné informace právě od orgánu činného v trestním řízení, ačkoli v posuzovaném dovolání tvrdí, že se obával jejich budoucího možného využití proti sobě právě v jiném než insolvenčním řízení. Minimálně ve vztahu k těm údajům požadovaným po obviněném v insolvenčním řízení, jež neměly vztah k transakcím s finančními prostředky investorů, kteří svěřili obviněnému své peníze k následnému zhodnocení, obviněný jednoznačně neposkytl součinnost zcela v rozporu se svou zákonnou povinností, čímž mařil výkon funkce insolvenční správkyně a ohrozil účel insolvenčního řízení ve smyslu §225 tr. zákoníku. Ohledně informací týkajících se trestného činu podvodu je možné vnímat nejistotu a strach obviněného, aby eventuálně nepřispěly k jeho usvědčení. Na druhou stranu však zásadně platí, že veškeré údaje sdělené obviněným v insolvenčním řízení pod hrozbou sankce trestního stíhání za trestný čin podle §225 tr. zákoníku by měly sloužit pouze pro účely insolvenčního řízení. Jestliže by orgány činné v trestním řízení užily tyto informace z insolvenčního řízení, má obhajoba právě v předmětném trestním řízení prostor úspěšně brojit proti takovému postupu s poukazem na zásadu nemo tenetur se ipsum accusare , což vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04), jak správně podotkla státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného. Prakticky by tedy k porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování mohlo dojít teprve v trestní věci, v níž již obviněný sice byl obviněn ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (tzn. orgány činné v trestním řízení již dříve měly nezávisle na insolvenčním řízení a z něho vyplynuvších informací dostatek podkladů pro zahájení trestního stíhání), avšak stále ještě v ní nebylo pravomocně rozhodnuto, resp. nebyla dosud podána obžaloba.
25. V posuzované trestní věci lze přirovnat řešenou problematiku k obdobným otázkám souvisejícím se vztahem zásady nemo tenetur se ipsum accusare a zákonnou povinností poplatníka daně podat na výzvu prohlášení o majetku ve smyslu §38zc odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 321/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s prokazováním původu majetku (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Úmyslné nesplnění této zákonné povinnosti anebo uvedení v prohlášení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů poplatníkem daně stejně jako neplnění povinnosti dlužníka k součinnosti v insolvenčním řízení postihuje trestní zákon. Trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit svou zákonnou povinnost učinit prohlášení o majetku nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Hrozbu za spáchání přečinu podle §227 tr. zákoníku nelze považovat za porušení zákazu nutit poplatníka daně z příjmů k sebeobviňování, protože touto hrozbou je nucen pouze k tomu, aby učinil takové prohlášení a uvedl v něm pravdivé, resp. nezkreslené údaje, nemusí v něm však uvádět původ svého majetku ani další skutečnosti, které by mohly svědčit o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby či jiného daňového deliktu. Kdyby ovšem bylo na podkladě pravdivého nebo částečně zkresleného prohlášení o majetku podaného vyzývaným poplatníkem daně zjištěno, že u poplatníka došlo k úniku na dani z příjmů, nepřicházel by v úvahu trestní postih tohoto poplatníka za zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku a ani za jiný daňový nebo majetkový trestný čin. Uvedené zjištění by totiž bylo výsledkem nucení poplatníka možným stíháním za přečin podle §227 tr. zákoníku k tomu, aby v podaném prohlášení poskytl proti sobě údaje k usvědčení z daňového úniku nebo z nabytí majetku trestnou činností, a následný trestní postih za zkrácení daně nebo za majetkový trestný čin by byl v rozporu se zákazem nucení k sebeobviňování. Nesplní-li poplatník povinnost podat prohlášení o majetku, je správce daně oprávněn učinit oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku. Avšak naopak, zjistí-li správce daně na podkladě prohlášení o majetku podaného vyzývaným poplatníkem, že u něj došlo k úniku na dani z příjmů, není oprávněn iniciovat trestní postih za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nebo za jiný daňový delikt, protože takový postih by byl porušením zásady nemo tenetur se ipsum accusare , tj. až zde se uplatní obdobné omezení, jaké vyplývá z ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí č. 53/1974 Sb. rozh. tr., č. 30/2006 Sb. rozh. tr.), měl-li být trestný čin podle §240 tr. zákoníku spáchán úmyslným zatajením zdanitelných příjmů pocházejících z trestné činnosti (srov. Trubač, O., Nekovář, J., PÚRY, F. Zákon o prokazování původu majetku. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 30, 31).
26. Obdobně jako poplatník daně z příjmů je nositelem povinnosti učinit prohlášení o majetku podle §38zc zákona o daních z příjmů, insolvenční dlužník je zase nositelem zákonné povinnosti součinnosti podle §210 IZ, ale i dalších konkrétních povinností v insolvenčním řízení. Poplatník daně z příjmů i insolvenční dlužník mohou být také podobně zcela otevřeně nuceni pod hrozbou trestního postihu za trestný čin podle §227, resp. podle §225 tr. zákoníku k poskytnutí příslušných informací, resp. k plnění svých zákonných povinností. Následně u nich může být skutečně uplatněna trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, resp. za trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení, aniž by tomu jakkoli bránila procesní zásada zákazu nucení k sebeobviňování. Údaje poskytnuté jak poplatníkem, tak insolvenčním dlužníkem však nemohou sloužit jako podklad pro jejich trestní stíhání za skutek, jímž se dopustili jiného trestného činu, který vyšel najevo právě díky informacím uvedeným v prohlášení o majetku, resp. ve výpovědi či listinných materiálech poskytnutých insolvenčním dlužníkem. Případně, pokud již probíhá trestní řízení pro některý takový další trestný čin, brání pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare tomu, aby v něm byly užity informace od poplatníka daně z příjmů, resp. insolvenčního dlužníka, svědčící v jeho neprospěch, jestliže byly získány donucením pod hrozbou trestního stíhání za přečin podle §227, resp. podle §225 tr. zákoníku.
27. Pokud tedy obviněný L. H. spatřoval porušení principu nemo tenetur se ipsum accusare v tom, že po něm insolvenční správkyně a insolvenční soud požadovaly spolupráci při zjišťování rozsahu (jeho) majetkové podstaty a závazků, soudy zjištěné skutkové okolnosti tomu neodpovídají. Pro úplnost je možné pouze podotknout, že soudy obou stupňů se souběžně proti obviněnému vedeným trestním řízením, resp. možnému porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování, věnovaly zcela okrajově (okresní soud v bodě 7. rozsudku a krajský soud v bodě 8. usnesení). Nicméně k řešené problematice zaujaly zcela správný postoj, jak Nejvyšší soud podrobně vyložil shora.
28. Za zcela nepřiléhavou vyhodnotil Nejvyšší soud poznámku obviněného, podle níž nebyl podle §43 IZ povinen poskytnout insolvenční správkyni jakoukoli součinnost. Citované ustanovení vymezuje součinnost orgánů veřejné správy s insolvenčním správcem, vůbec se tudíž netýká osoby dlužníka či dokonce jeho práv a povinností, které jsou obsaženy v jiných ustanoveních IZ, jak o nich byla zmínka.
29. Žádné opodstatnění nebylo možné přiznat ani namítanému nedostatku naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Primárně je nutné zdůraznit, že obviněný zpochybnil znak úmyslného zavinění výlučně argumentem o svém (mylném) přesvědčení, že byl oprávněn odepřít součinnost insolvenční správkyni, tedy, že nejedná v rozporu se zákonem. Uvedené námitce lze přiznat právní povahu, neboť dovolatel v podstatě tvrdil, že jednal v tzv. právním pozitivním omylu, jelikož se mylně domníval, že byly dány okolnosti vylučující protiprávnost jeho odmítavého postoje k poskytnutí součinnosti insolvenční správkyni. Ve skutečnosti však tomu tak nebylo, obviněný byl ze zákona povinen spolupracovat s insolvenční správkyní, o čemž byl opakovaně poučen jak insolvenční správkyní, tak i ze strany insolvenčního soudu (srov. k tomu blíže bod 24. tohoto usnesení), a tato jeho zákonná povinnost rozhodně v celé své šíři nezanikla v důsledku souběžně proti obviněnému (dlužníkovi) vedeného trestního řízení pro trestný čin podvodu, jak bylo uvedeno výše. U pachatelů trestných činů se zásadně presumuje tzv. aktuální vědomí bezprávnosti (ví, že jeho jednání je zakázáno právním řádem) a v této trestní věci je významné, že obviněný L. H. se zjevně mohl svého omylu vyvarovat, pokud by respektoval výzvy a poučení insolvenčního soudu a správkyně. Obviněný byl opakovaně upozorněn na to, že povinnost poskytnout insolvenční správkyni součinnost je stanovena zákonem, musel tudíž počítat s následkem jejího nesplnění, v podstatě chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný ustanovením §225 tr. zákoníku, což odpovídá naplnění znaku přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Není pochyb o tom, že ze strany obviněného šlo o vyvarovatelný právní omyl, a proto obviněný L. H. jednal zaviněně (srov. §19 odst. 1 tr. zákoníku). Domněnka obviněného o zániku jeho trestní odpovědnosti za neposkytnutí součinnosti insolvenční správkyni tedy nebyla oprávněná a na ní založená výhrada proti naplnění subjektivní stránky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení byla mylná.
30. Co se týká nesprávného užití zásady subsidiarity trestní represe zmíněné v závěru dovolání, obviněný se domáhal přijetí závěru, podle něhož vzhledem ke svým poměrům a okolnostem spáchání stíhaného skutku, neměl být postižen prostředky trestního práva. Zmíněná hlediska posuzování skutkových zjištění jsou rozhodná zásadně při úvahách soudu o stanovení druhu a výměry trestu, jak správně podotkla státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání. Zdravotní i psychický stav obviněného a rovněž okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán, byly soudem prvního stupně důsledně zvažovány a právě s ohledem na ně soud využil moderačního ustanovení a mimořádně snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Žádné mimořádné okolnosti, jež by se vztahovaly k míře společenské škodlivosti spáchaného skutku a měly tak vliv na otázku viny, resp. zpochybňovaly spodní hranici trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, obviněný v dovolání neoznačil. Proto lze jen pro úplnost obecně poukázat na výklad zásady upravené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který je obsažen zejména ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Základní úvahy Nejvyššího soudu vychází z teze, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. O takový případ však v posuzované trestní věci nejde. V zhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem (zejména dlouhodobost neposkytování součinnosti insolvenční správkyni, ale také celkový zarputile odmítavý postoj obviněného k insolvenčnímu řízení a k naplnění jeho účelu, který byl v kontrastu s uplatňováním požadavků obviněným jako dlužníkem vůči insolvenčnímu soudu, dále také význam chráněného zájmu a počet insolvenčních věřitelů, jejichž majetkové vztahy k dlužníkovi v důsledku jednání obviněného zatím nemohly být uspořádány, jak je patrno ze zprávy insolvenční správkyně JUDr. Ivy Kabelkové ze dne 23. 6. 2022, která je dostupná na webových stránkách insolvenčního rejstříku) nepřipadá v úvahu, aby byla společenská škodlivost skutku spáchaného obviněným hodnocena jako natolik výjimečná, že by umožňovala posuzovaný skutek považovat za bagatelní ve srovnání s obdobnými případy stejné povahy.
IV. Závěrečné shrnutí
31. Protože obviněným uplatněné námitky v jím podaném dovolání byly shledány zčásti neodpovídající uplatněnému důvodu ani jiným dovolacím důvodům, zčásti jim nebyla přiznána důvodnost, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného L. H. jako zjevně neopodstatněné, aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu