ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.715.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 715/2022- 1227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 10 To 75/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 155/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 10 To 75/2022, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 1 T 155/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 1 T 155/2019, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (aniž by byla vymezena příslušná alinea) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti v trvání 2 let.
2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný dopustit (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako daňový subjekt, tedy jako soukromě podnikající fyzická osoba, IČ XY, jehož předmětem podnikání byla silniční motorová doprava – nákladní a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, a jako registrovaný plátce daně z přidané hodnoty, v průběhu daňové kontroly daně z přidané hodnoty zahájené dne 14. 8. 2017 správcem daně Finančním úřadem pro Královéhradecký kraj, územní pracoviště v Rychnově nad Kněžnou, v reakci na výzvu, aby předložil doklady sloužící pro určení výše daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až březen 2016 a květen až říjen 2016, při ústním jednání před správcem daně doklady záměrně nevydal a zatajil, přičemž správci daně lživě tvrdil, že požadované doklady mu zřejmě odcizila bývalá manželka. Správce daně následně přistoupil ke stanovení daně a bylo mu doměřeno na dani z přidané hodnoty platebními výměry z 24. 8. 2018 celkem 853 758 Kč,
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 10 To 75/2022.
II. Dovolání obviněného M. J.
4. Obviněný podal proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), d), h) a i) tr. ř. Zároveň podal i návrh na odklad výkonu trestu.
5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná. V rámci dovolacích důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. namítl, že soud neakceptoval omluvu zaslanou obhájcem spojenou s žádostí o odročení hlavního líčení nařízeného na den 20. 10. 2021, kterou společně s lékařskou zprávou zaslal soudu dne 18. 10. 2021 a hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti. Dále vytkl, že bylo v nepřítomnosti obviněného konáno hlavní líčení dne 8. 12. 2021, aniž by byl soudem předtím požádán o jakékoliv doplnění žádosti o odročení nebo lékařské zprávy, přestože jeho obhájce dne 6. 12. 2021 soudu sdělil, že obviněný se nemůže ze zdravotních důvodů hlavního líčení zúčastnit, což doložil lékařskou zprávou. Soud prvního stupně tak zpochybnil zdravotní indispozici obhájce, a tím i kompetenci lékařů, kteří vystavili lékařské zprávy, jakož i později lékařskou zprávu zohledňující následky onemocnění Covid-19 u obviněného.
6. Obviněný označil za nezákonný postup soudu, který požadoval, aby si respiračním onemocněním nemocný obhájce během dvou dnů zajistil substituci. Poté soud prvního stupně požadoval, aby lékařská zpráva k omluvě obviněného k hlavnímu líčení nařízenému na den 8. 12. 2021 byla doručena soudu nejpozději do 12 hodin dne 6. 12. 2021, přičemž skutečně později zaslanou omluvu v odpoledních hodinách téhož dne neakceptoval. Omluva tak byla doručena 2 dny před nařízeným hlavním líčením, přesto nebyla přijata, a to jen proto, že se „samosoudce v odpoledních hodinách dne 6. 12. 2021 a 7. 12. 2021 z vážných důvodů nemohl nacházet na pracovišti“. Podle obviněného není možné přenášet na obžalovaného odpovědnost za to, že soudce 2 dny před nařízeným hlavním jednáním nebyl na pracovišti a nemohl vyřídit žádost o odročení hlavního jednání. Namítl, že soud rozhodl v rozporu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (znovu vyhlášené jako usnesení předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb., dále ve zkratce též jen „LPS“), čímž se stalo celé rozhodnutí nezákonné. Uvedl, že z konzistentní judikatury plyne, že omluva z důvodu nemoci prokázaná lékařskou zprávou je vždy důvodem pro odročení jednání. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1366/2015. Připomněl, že po celou dobu trestního řízení se choval příkladně, avšak soud nevzal v úvahu, že na převážnou část řízení dopadla pandemie, resp. její důsledky, což se nakonec projevilo i v tom, že jak obhájce, tak obviněný trpěli respiračními potížemi a u obviněného byla zjištěna přítomnost onemocnění Covid-19. Nesouhlasil ani s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu týkajícího se těchto námitek a připomněl, že při hlavních líčeních, která se konala bez jeho přítomnosti a přítomnosti jeho obhájce, došlo k výslechu svědků, čímž soud obviněnému a obhájci znemožnil klást otázky.
7. Pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný podřadil námitku, že mu byl uložen nepřípustný trest, tj. trest zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti. Nepřípustnost spatřoval v tom, že šlo o formulaci natolik širokou, že nešlo zcela přesně vymezit, co bylo obviněnému zakázáno. Podle obviněného je tak tento trest nevykonatelný. Dále vytkl, že nelze uložit trest takto široce vymezený ani proto, že tento trest by byl v rozporu s čl. 26 odst. 1 LPS o právu podnikat. Dále obviněný podrobně popsal své osobní poměry, vzhledem k nimž je takto uložený trest „roven existenční krizi“.
8. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podřadil námitky nesprávného právního posouzení skutku, konkrétně pak subjektivní stránky a formy zavinění, neboť nesouhlasil s tím, že jednal úmyslně, jak dovodily soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně k tomu pouze konstatoval, že obviněný se skutku dopustil v přímém úmyslu, což ale nijak blíže neodůvodnil. Odvolací soud sice připustil, že zdůvodnění subjektivní stránky bylo v rozsudku soudu prvního stupně velmi stručné, přesto s ním vyslovil souhlas, k čemuž doplnil, že i podle jeho názoru uvedení zjevné nepravdy správci daně pod tuto formu zavinění spadá. Dále obviněný konstatoval, že po celou dobu namítal, že s účetními doklady mohla manipulovat jeho bývalá manželka.
9. Obviněný požádal, aby byla odložena vykonatelnost napadeného usnesení, a to především u trestu zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti, ale i u trestů odnětí svobody, byť podmíněně odloženého na zkušební dobu. Obviněný proto ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání obviněného
10. Dovolání obviněného bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle státního zástupce námitky uplatněné podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obsahově pod tento důvod spadaly, nebyly však podle jeho názoru opodstatněné. Soud prvního stupně rozhodl o konání hlavního líčení i přes omluvenou nepřítomnost obhájce proto, že dospěl ke správnému závěru, že obhájce si mohl zajistit substituci. Postupoval tak i s ohledem na to, že obviněný a jeho obhájce se z hlavních líčení omlouvali opakovaně a dopředu obhájce upozornil, aby si zajistil substituci, protože hlavní líčení z důvodu jeho omluvy odročeno už nebude (k tomu viz body 3-15 odůvodnění rozsudku soudu). Konstatoval, že v řízení nebyl dán důvod nutné obhajoby, hlavní líčení bez přítomnosti obhájce proto konáno být mohlo.
11. Státní zástupce zdůraznil, že právo na obhájce není samoúčelné, neboť jeho smyslem je garantovat spravedlivý charakter procesu jako celku a tento dovolací důvod proto nemůže být naplněn absencí obhájce při úkonu. V tomto případě nebyl obhájce přítomen hlavnímu líčení konanému dne 20. 10. 2021, v němž byly provedeny výslechy svědků J. J., K. B., J. D. a R. O. Z rozsudku soudu prvního stupně však plyne, že za podstatné usvědčující důkazy soud prvního stupně považoval kromě některých listinných důkazů zejména výpovědi zástupkyně správce daně P. M., účetní M. V. a bývalé manželky obviněného Z. J. Tyto důkazy byly přitom provedeny v hlavním líčení dne 2. 3. 2020, jemuž byl přítomen obviněný i jeho obhájce. Svědecké výpovědi svědků, kteří vypovídali v hlavním líčení dne 20. 10. 2021, naopak pro stěžejní skutkové závěry soudu prvního stupně podstatné nebyly, neboť z nich nebyly zjištěny žádné podstatné skutečnosti, nebo byly hodnoceny s rezervou, z důvodu kamarádských vztahů svědků s obviněným.
12. Podle státního zástupce ani námitky, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nebyly opodstatněné. Obviněný neoznačil žádné konkrétní ustanovení, které mělo být porušeno tím, že soud konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, pouze uvedl, že hlavní líčení bylo konáno přesto, že se z něj omluvil z důvodu nemoci. Taková argumentace se však podle státního zástupce míjela s obsahem §202 odst. 2, 4 tr. ř., v němž jsou stanoveny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Z obsahu těchto ustanovení je zřejmé, že mezi zákonná hlediska, jejichž splnění je podmínkou konání hlavního líčení a veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nepatří důvod nepřítomnosti obviněného, ani to, zda se obviněný omluvil. Připomněl, že nedostatek řádné omluvy obviněného je relevantní jen z hlediska ustanovení §202 odst. 3 tr. ř., tedy ve vztahu k otázce, zda lze v hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obviněného číst protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných, avšak není podmínkou samotného konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Ohledně tohoto dovolacího důvodu obviněný namítal pouze okolnosti, které nejsou žádnou ze zákonných podmínek napadeného postupu soudu. V této části proto státní zástupce shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Kromě toho rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež obviněný uváděl na podporu svého tvrzení, že omluva z důvodu nemoci prokázaná lékařskou zprávou je vždy důvodem pro odročení jednání, je rozhodnutím v civilní věci. Pro trestní řízení upravené jiným procesním předpisem a ovládané zcela odlišnými zásadami je tudíž zcela nepoužitelné. Relevantní je pouze judikatura vztahující se k trestnímu procesu, jako např. aktuální nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 609/22, podle nějž skutečnost, že obviněný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem o obviněném konstatováno, že není schopen účasti na jednání, sama o sobě k závěru o jeho neschopnosti účastnit se soudního jednání nestačí, neboť tuto úvahu může provést soud, a to na základě konkrétních okolností případu (povaha onemocnění, rizika spojená s účastí na jednání, náročnost jednání, předchozí chování obviněného atp.).
13. Námitky uvedené obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pod tento důvod obsahově spadaly jen v té části, v níž zpochybňoval naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě přímého úmyslu. Obsahově pod něj však nespadaly úvahy o tom, proč s účetními doklady mohla manipulovat jeho bývalá manželka, neboť zde obviněný své právní úvahy založil na jiném skutkovém stavu, než který byl zjištěn soudy nižších stupňů. Státní zástupce nepřisvědčil obviněnému, že by nebylo dáno zavinění ve formě přímého úmyslu, resp. že by soudy nižších stupňů tento znak neodůvodnily. Odvolací soud sice stručně, avšak zcela správně a výstižně konstatoval, že uvedení zjevné nepravdivosti správci daně, pokud se jedná o důvod nepředložení potřebných účetních dokladů, pod tuto formu zavinění jednoznačně spadalo.
14. Podle státního zástupce námitky uplatněné podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pod tento dovolací důvod nespadaly, neboť obviněný zpochybňoval, kromě jeho vykonatelnosti, pouze přiměřenost trestu, která stojí mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu samostatné výdělečné činnosti je však bezpochyby podle názoru státního zástupce vykonatelný, neboť byl vymezen natolik konkrétně, že nevyvstávaly pochybnosti o tom, co přesně bylo obviněnému zakázáno. Pokud obviněný napadal příliš široké vymezení trestu, nebo uvádí, že takto uložený trest je „roven existenční krizi“, jeho argumentace se s tímto dovolacím důvodem míjí. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu je podstatné, že byl uložen druh trestu, který zákon připouští. Podle státního zástupce se ani nejednalo o trest nepřiměřený.
15. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
17. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
18. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
19. Obviněný M. J. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), h) a i) tr. ř. Ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly podle jeho přesvědčení v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), h) a i) tr. ř. Jinými slovy obviněný ani správně neoznačil dovolací důvod, na jehož základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, přezkoumat. Tato vada jeho podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který by mělo být jeho dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže, naopak nejméně v části jeho argumentace mu lze dát za pravdu.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, ve kterých obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě v §36 tr. ř. a §36a tr. ř.
21. Ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
22. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
23. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
b) K námitkám obviněného
24. Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), h) a i) tr. ř. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a d) tr. ř. podle obviněného byly založeny na tom, že bylo porušeno jeho právo účastnit se hlavního líčení, neboť obviněný i obhájce se vždy řádně omlouvali z účasti z hlavního líčení, avšak soud jejich omluvy neakceptoval.
25. Jádrem jeho námitek tak bylo to, že soud neakceptoval omluvu zaslanou obhájcem spojenou s žádostí o odročení hlavního líčení nařízeného na den 20. 10. 2021, kterou společně s lékařskou zprávou zaslal soudu dne 18. 10. 2021 a hlavní líčení konal bez jeho přítomnosti. Dále namítl, že bylo v nepřítomnosti obviněného konáno hlavní líčení také dne 8. 12. 2021, aniž by byl soudem předtím požádán o jakékoliv další doplnění žádosti o odročení nebo lékařské zprávy, přestože jeho obhájce dne 6. 12. 2021 soudu sdělil, že obviněný se nemůže ze zdravotních důvodů hlavního líčení zúčastnit, což doložil lékařskou zprávou. Soud tak zpochybnil obě zdravotní indispozice obhájce i obviněného, a tím i kompetenci lékařů, kteří vystavili lékařské zprávy.
26. Nejvyšší soud z přiloženého spisu učinil následující zjištění. Soud prvního stupně konal dne 20. 10. 2021 hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Obviněný spolu s obhájcem vzali tento termín na vědomí při předcházejícím hlavním líčení, které bylo odročováno jen za účelem doplnění dokazování k návrhům obhajoby (měli být vyslýcháni svědci navržení obhajobou). Obhájce obviněného zaslal soudu prvního stupně dne 18. 10. 2021 omluvu, z níž současně vyplývá žádost o odročení hlavního líčení, důvodem mělo být podezření z nakažení obhájce onemocněním Covid-19, což obhájce doložil i lékařskou zprávou (viz č. l. 1103 trestního spisu). Zároveň avizoval, že v takto krátké době, kdy se navíc nemohl s nikým setkávat, nemohl zajistit substituci v dané věci, navrhl zároveň termíny, kdy by se mohl dalšího odročeného hlavního líčení účastnit. Následující den 19. 10. 2021 předseda senátu obhájci oznámil, že jeho žádosti nevyhoví a že bude konat hlavní líčení i v nepřítomnosti obviněného, pokud se ani ten nedostaví. To se pak také stalo a hlavní líčení bylo dne 20. 10. 2021 skutečně konáno v nepřítomnosti obviněného (viz protokol na č. l. 1111 a násl. trestního spisu), byli v něm vyslýcháni svědci navržení obhajobou. Hlavní líčení pak bylo odročeno na dny 8., 20. a 27. prosince 2021. O tom byl vyrozuměn obhájce nikoli do datové schránky, ale dopisem v obálce typu II doručenou mu do vlastních rukou dne 31. 10. 2021, obviněnému bylo předvolání doručeno dne 4. 11. 2021 (viz č. l. 1116 p.v. trestního spisu). Dne 30. 11. 2021 (č. l. 1120-1122) se obhájce dopisem zaslaným soudu prvního stupně ohradil proti konání hlavního líčení v jejich nepřítomnosti a soudu sdělil, že obviněný se nachází v karanténě pro léčbu těžkého průběhu onemocnění Covid-19 s přetrvávající pozitivitou a příznaky infekčnosti, pro což se nebude moci účastnit dalšího plánovaného hlavního líčení. Zároveň požádal o jeho odročení, svou žádost doložil dokladem z 19. 11. 2021 potvrzujícím pozitivní výsledek testu na onemocnění Covid-19. K odpovědi samosoudce, že prozatím nevidí důvod nařízené hlavní líčení rušit, neboť v době jeho konání má již uplynout čtrnáctidenní lhůta karantény od pozitivního testu na onemocnění Covid-19, jehož údajný těžký průběh doposud nebyl nijak doložen, obhájce zaslal okresnímu soudu žádost o odročení i z důvodu kolize dvou různých v jeho věcech nařízených soudních jednání, přičemž v jiné věci bylo nařízeno dříve, než mu bylo oznámeno nařízení hlavního líčení v této věci. Nadto upozornil, že onemocnění klienta nadále trvá. Na to samosoudce vyzval obhájce k doložení zdravotní neschopnosti obviněného do 6. 12. 2021 do 12 hod., neboť později nebude moci odvolat svědka předvolaného k hlavnímu líčení (viz č. l. 1130 trestního spisu), aniž by bylo zřejmé, proč by to nemohl učinit později (kromě toho, že nejde o relevantní důvod). Veškerá komunikace ze strany samosoudce vůči obhájci obviněného byla přitom vedena značně konfrontačně a direktivně s užitím řady expresivních výrazů (např. argumentace obhájce je označována jako „zcestná“, předvoláván je „poslední živý důkaz“, obhájci je opakovaně cosi „explicitně“ připomínáno, čímž jen navazoval na předchozí komunikaci vedenou v podobném duchu, v čemž pak samosoudce pokračoval i v odůvodnění svého rozsudku – viz např. formulaci, že soud není pro obviněného „…hej, počkej…“ apod.). V poslední části své komunikace však samosoudce v podstatě též obhajobě přislíbil, že v případě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného „v režimu §202 odst. 2 tr. ř.“ může soud uvažovat, že „s přihlédnutím k zásadě procesní korektnosti by k závěrečným řečem bylo přistoupeno pak až dne 20. 12. 2021 s následným vyhlášením rozhodnutí“. Na to reagoval obhájce replikou ze dne 3. 12. 2021, znovu upozornil, že jiné jednání, v němž vykonává advokátní praxi, bylo nařízeno dříve. Dalším elektronickým dopisem ze dne 6. 12. 2021 z 19.19 hod. doložil soudu požadované potvrzení ošetřujícího lékaře, že obviněný z důvodu nařízené izolace se nemůže k hlavnímu líčení dne 8. 12. 2021 dostavit, z důvodu pokračující léčby se nebude moci dostavit ani v dalších termínech do konce roku 2021. Přesto pak následně samosoudce hlavní líčení dne 8. 12. 2021 konal v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce, doplnil dokazování, které ukončil, nechal státního zástupce přednést závěrečnou řeč a ve věci samé rozhodl shora uvedeným rozsudkem (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1144 až 1147 trestního spisu), byť předtím přislíbil, že se závěrečnými řečmi a rozhodnutím ve věci samé v případě nepřítomnosti obviněného vyčká. Ještě potom dne 9. 12. 2021 nechal poněkud nepochopitelně ošetřující lékařce zaslat obsáhlý dopis (zařazený na č. l. 1141 trestního spisu, tj. před pozdějším protokolem o hlavním líčení), v němž jí nejprve zcela neadekvátně a nedůvodně vysvětloval svůj procesní postup a poskytoval jí zcela nepotřebné informace z trestního spisu s naznačováním o trestní minulosti obviněného a v němž ji pak vyzval, aby mu poskytla doplňující vysvětlení, v čem spočívají konkrétní „přetrvávající obtíže“, zda vycházela jen ze subjektivních stesků obviněného a jeho argumentace, a to s tím, že by jinak musel přistoupit k přibrání znalce z oboru zdravotnictví k vypracování znaleckého posudku ke stavu obviněného (ač v jeho věci již rozhodl a neměl prostor pro provádění dalšího dokazování). Po určitých rozpacích vzhledem k nevhodně zvolené formě komunikace ošetřující lékařka odpověděla (viz č. l. 1142-1143 trestního spisu), že izolace obviněného byla prodloužena na 3 týdny, tedy i v době konání hlavního líčení byl v izolaci, ošetřující lékařka jej vyšetřila před hlavním líčením naposledy dne 6. 12. 2021, obviněný byl odeslán k dalším vyšetřením, rozhodně nešlo o pouhé subjektivní stesky obviněného, další kontrola byla plánována na 28. 12. 2021, vývoj zdravotního stavu nebylo možno předvídat.
27. Lze dále konstatovat, že v této trestní věci byl projednáván skutek právně kvalifikovaný v obžalobě jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (bez vymezení alinea) tr. zákoníku, tj. pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (na tom se v průběhu řízení před soudem ničeho nezměnilo). Obviněný nebyl stíhán vazebně, nenacházel se ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Nebyl dán ani žádný jiný důvod nutné obhajoby ve smyslu §36 či §36a tr. ř. Nešlo ani o případ, kdy by se vždy vyžadovala přítomnost obviněného a jeho obhájce v hlavním líčení ve smyslu §202 odst. 4 tr. ř.
28. V daném případě samosoudce nejprve nevyhověl řádné, včasné a důvodné žádosti obhájce o odročení hlavního líčení plánovaného na den 20. 10. 2021 s tím, že nejde o případ nutné obhajoby a že si obviněný může zajistit jiného obhájce, resp. obhájce substituci. Obviněný se bez omluvy též nedostavil. Lze na jednu stranu do jisté míry chápat určité rozhořčení samosoudce nad dřívějším postupem obhajoby vyplývající též z předchozího zmaření jiných ve věci nařízených hlavních líčení, nepřebírání soudních obsílek obviněným apod. Na druhou stranu i v tomto případě i s ohledem na obtížnou dobu šíření nemoci Covid-19 a obavy z jejího možného šíření i v případech pouhého podezření na tuto nákazu (jakož i s ohledem na řadu tehdy vedených trestních řízení pro nezdrženlivé chování při takovém podezření, v němž býval spatřován trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci) byl namístě spíše tolerantní postup vůči straně obhajoby. Jakkoliv je takový postup velmi nevstřícný vůči obhajobě a neodpovídá běžně zavedené praxi, je možno souhlasit se státním zástupcem, že tuto námitku nelze podřadit pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů (nešlo o případ nutné obhajoby ani o upření práva obviněného na přítomnost v hlavním líčení, neboť obviněný svou nepřítomnost nijak neomluvil).
29. Akceptovat však již rozhodně nelze konání dalšího hlavního líčení dne 8. 12. 2021 v nepřítomnosti obviněného, který se prostřednictvím svého obhájce včas a řádně omluvil a požádal o odročení hlavního líčení, jehož se jednoznačně chtěl účastnit osobně. Nařízená izolace, která byla doložena lékařskou zprávou, neumožňovala obviněnému se hlavního líčení účastnit. O tom obviněný soud informoval včas, včas též k žádosti soudu svou neschopnost doložil, a to dne 6. 12. 2021 (v pozdních večerních hodinách). Obviněnému rozhodně nemůže jít k tíži, že se samosoudce s touto zprávou seznámil až v den konání hlavního líčení, údajně dokonce v samotném jeho průběhu (i tak na ni měl okamžitě reagovat), a to jen proto, že předtím čerpal dovolenou. Obviněný omluvu rozhodně doručil soudu včas (s více než jednodenním předstihem) a není odpovědný za organizaci práce soudu a vyřizování věcí v senátu v případě nepřítomnosti jeho předsedy jeho zastupujícím soudcem. Dokonce ani případná pochybení administrativních pracovníků soudu, nedostane-li se dostatečně brzy rozhodujícímu soudnímu tělesu do rukou omluva doručená účastníkem včas soudu, nemohou jít na jeho vrub, pokud na nich nikterak nenesl vinu, naopak případné vedení řízení i přes takovou omluvu je v rozporu se základním právem takového účastníka na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 LPS – viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 884/08, publikovaný ve sv. 54 pod č. 195/2009 na str. 403 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“). V daném případě je ovšem zcela jasně patrné z protokolu o hlavním líčení, že samosoudce měl potvrzení ošetřující lékařky k dispozici, neboť jej v průběhu hlavního líčení dokonce přečetl (viz č. l. 1144 p.v. trestního spisu). Obecně se přitom uznává, že za včasné doručení omluvy z účasti obviněného a jeho obhájce při hlavním líčení je nutné považovat doručení takové omluvy do zahájení hlavního líčení (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 743/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 612/2018). Je tak zcela nedůvodná a v rozporu s ustálenou judikaturou argumentace soudu prvního stupně, že omluva by byla včasná jen tehdy, pokud by byla doručena v jím stanovené soudcovské lhůtě, která končila dne 6. 12. 2021 v 12.00 hod., tj. téměř dva dny před stanoveným počátkem hlavního líčení (na 8.30 hod. dne 8. 12. 2021, přesně tedy ve lhůtě 44,5 hodin před tímto termínem). Omluvu pro nařízenou izolaci z důvodu lékařem potvrzené vysoce nakažlivé nemoci, která může mít u dalších osob dokonce fatální následky, doloženou lékařskou zprávou, je rozhodně třeba považovat také za řádnou.
30. Samosoudce na uvedenou řádnou a včasnou omluvu obviněného spojenou se žádostí o odročení hlavního líčení, kterého se chtěl osobně účastnit, ovšem reagoval tak, že rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného s formalistickým odkazem na text §202 odst. 2 a odst. 4 a contrario tr. ř. V takovém postupu je třeba spatřovat upření obviněnému základního práva na provedení tzv. fair procesu v jeho přítomnosti ve smyslu shora zmíněného čl. 38 odst. 2 LPS, kterým je každému garantováno právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti (viz k tomu např. shora zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 884/08, publikovaný ve sv. 54 pod č. 195/2009 na str. 403 SbNU). Obviněný tak byl zkrácen na svém právu klást vyslýchaným svědkům otázky, nemohl se k prováděným důkazům vyjádřit, nemohl učinit návrh na doplnění dokazování a především přednést závěrečnou řeč a následně si vyslechnout vyhlášení rozhodnutí ve své věci.
31. Právo účastnit se projednání věci soudem spolu s možností se osobně obhajovat v takovém řízení a případně i za pomoci obhájce, jakož i právem vyslýchat a dát vyslýchat svědky, je garantováno i v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (ve znění pozdějších změn, dále ve zkratce jen „Úmluva“). V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (srov. zejména KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 751) a bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který v mnoha rozhodnutích judikoval, že přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro spravedlivost řízení, že povinnost zaručit obviněnému právo být přítomen v jednací síni je jednou ze základních součástí čl. 6 Úmluvy, že osoba obviněná z trestného činu má právo účastnit se jednání soudu, dokonce se této osobě zaručuje právo „obhajovat se osobně“, přičemž si lze těžko představit výkon těchto práv bez osobní přítomnosti (viz k tomu zejména rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Colozza proti Itálii, rozsudek ze dne 12. 2. 1985, č. 9024/80, §27, Hermi proti Itálii, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, č. 18114/02, §58, Stoichkov proti Bulharsku, rozsudek ze dne 24. 3. 2005, č. 9808/02, §56 a další).
32. Uvedená základní práva, jimž je poskytována ochrana na ústavní úrovni a dokonce i na mezinárodní úrovni Úmluvou, byla však postupem soudu prvního stupně porušena. Práva obviněného v uvedeném ohledu nebyla respektována, proto obviněný též zcela důvodně v rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítal, že bylo porušeno ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Právní úpravu tzv. jednoduchého práva, jak je označuje Ústavní soud, tj. §202 tr. ř., je totiž třeba vykládat ústavně konformním způsobem tak, aby byla respektována základní lidská práva a svobody, jimž je poskytována ochrana Listinou základních práva a svobod (v tomto případě zejména čl. 38 odst. 1 LPS, a to i ve spojitosti s čl. 36 odst. 1 LPS), případně též Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod (jejím čl. 6).
33. Naproti tomu neshledal Nejvyšší soud za opodstatněné uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť tomuto důvodu ani neodpovídala argumentace obviněného. V daném případě vůbec nebyly dány důvody nutné obhajoby ve smyslu §36 a §36a tr. ř.
34. Jde-li o námitky obviněným podřazené pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nyní předčasné se k nim vyjadřovat, pokud dosud nebyl v řádně provedeném procesu ustálen skutkový stav, neboť obviněnému postupem soudu prvního stupně bylo znemožněno účastnit se na procesu dokazování, jak bylo zdůvodněno shora. Za takové situace je též předčasné se vyjadřovat k otázce zavinění a jeho formy, neboť je třeba nejprve ustálit skutková zjištění, která lze následně právně kvalifikovat.
35. Již nyní se ale lze vyjádřit k námitkám obviněným podřazeným pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které se týkaly uloženého trestu soudem prvního stupně. Obviněný zcela důvodně rozhodnutím soudů nižších stupňů totiž vytýkal též nerespektování pravidel při vyslovení trestu zákazu činnosti, především pokud jde o vymezení jeho šíře.
36. Lze totiž souhlasit s obviněným, že zcela v rozporu s uznávanou a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i názory v odborné literatuře byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti neúměrně široce vymezený jako trest zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti. Přitom takové vymezení trestu zákazu činnosti je zapovězeno – viz k tomu zejména rozhodnutí pod č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr., podle nějž nelze uložit trest zákazu činnosti obecně jako zákaz provozování činnosti soukromého podnikatele, neboť jde o neúměrně široce vymezený trest. Zakázat přitom lze jen takovou činnost, v souvislosti s níž se pachatel dopustil trestného činu, pro nějž je odsuzován, přitom musí jít o souvislost úzkou, přímou, bezprostřední (viz např. rozhodnutí pod č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969, č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Pachateli může být zakázána jen taková činnost, kterou v době spáchání činu sám vykonával, bez výkonu takové činnosti by vůbec ke spáchání trestných činů, pro něž je odsuzován, nedošlo (např. rozhodnutí č. 9/1964, 25/1965, 41/1965 Sb. rozh. tr.). Dokonce postačí, pokud výkon takové činnosti dal pachateli příležitost ke spáchání trestného činu anebo mu alespoň spáchání usnadnil (rozhodnutí č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Zároveň smyslem a účelem tohoto trestu je zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu anebo mu jeho spáchání usnadňuje (rozhodnutí č. 42/1967, č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.). Podle rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr. však nelze zakázat pachateli výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví, nýbrž jen té činnosti, jejíž nezávadný výkon by jednáním, jehož se dopustil, mohl být ohrožen. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, jakož i podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, nelze obviněnému obecně zakázat provozovat jakoukoli živnost, neboť by takový trest byl ve zřejmém nepoměru s jeho účelem, byl by příliš široký a obecně vymezený, a proto lze zakázat jen takovou živnost, při níž se dopouštěl trestné činnosti. Trest podle uvedených rozhodnutí nesmí bezdůvodně omezovat obviněného v jeho dalším, především pracovním uplatnění. Podobně podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1495/2014, formulace trestu zákazu činnosti nesmí být příliš široká, například nemůže být formulována tak, že se obviněnému zakazuje jakákoli zájmová činnost s nezletilými dětmi (při postihu za pohlavní zneužití). Podobně lze odkázat i na celou řadu dalších rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1174/2016).
VI. Závěrečné shrnutí
37. Ze všech výše uvedených důvodů proto odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ani následné usnesení odvolacího soudu nemohou obstát, a proto Nejvyšší soud musel přistoupit k jejich zrušení. Nejvyšší soud tedy vyhověl důvodnému dovolání obviněného a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení soudu druhého stupně, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
38. Bude na Okresním soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby se věcí znovu důsledně zabýval, napravil závažné procesní vady spočívající v neumožnění účasti obviněného v hlavním líčení, tedy navázal na předchozí hlavní líčení, bude-li to možné, případně jej zopakoval, za součinnosti stran provedl potřebné dokazování a ve věci znovu rozhodl. Přitom by se měl vyvarovat dosavadních procesních chyb, jichž se v předešlém řízení dopustil, jak byly vytčeny shora, bude zapotřebí se též náležitě vypořádat s argumentací obhajoby. Uzná-li případně znovu obviněného vinným, je zapotřebí se vystříhat i dosavadních chyb při aplikaci hmotného práva (zejména je třeba náležitě právně kvalifikovat trestný čin kladený obviněnému za vinu, a to nejen číselným označením paragrafu a číslovaného odstavce, ale i odstavce nečíslovaného – tzv. alinea, správně též vybrat druh trestu a případně i jeho zaměření, šlo-li by znovu o trest zákazu činnosti), své rozhodnutí také bude muset náležitě a ústavně konformním způsobem odůvodnit, a to včetně všech znaků daného trestného činu, který případně bude v žalovaném skutku spatřovat (zdůvodnění právní kvalifikace obsažené v bodě 44., tj. v pouhém jediném odstavci o pouhých 4 větách, se jeví jako značně nedostatečné). Přitom všem by se soudce měl vyjadřovat uměřeně funkci, kterou zastává, nedávat průchod emocím, případ posoudit věcně, nenarušovat důstojnost soudcovské funkce a neohrožovat důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů, chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce, vystupovat nezaujatě a ke stranám a účastníkům řízení přistupovat bez předsudků, dbát svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována (§80 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). V řízení před soudem by se měl ke všem chovat zdvořile, korektně a trpělivě, zachovávat důstojnost a pořádek a neměl by snižovat vážnost soudcovského stavu (viz zejména čl. III. 1 a 7 etického kodexu soudců).
39. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního stupně, jak je vyjádřen v §265s odst. 2 tr. ř. (tzv. zákaz reformationis in peius ).
40. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání – §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu