ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.716.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 716/2022- 5589
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podala obviněná E. Š. , rozená U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 5 To 113/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 17/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněná E. Š. byla rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 T 17/2019, uznána vinnou zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to jí byl podle §220 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozeným Ústeckému kraji částku 14 856 775 Kč a Státnímu oblastnímu archivu v Litoměřicích částku 900 000 Kč na náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Ústecký kraj odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podala obviněná E. Š. a poškozený Ústecký kraj odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Skutek, jímž byla obviněná uznána vinnou, je podrobně popsán v rozhodnutích soudů obou stupňů, je tudíž procesním stranám znám, proto jej není třeba znovu opakovat.
II. Dovolání obviněné
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala obviněná E. Š. dne 21. 6. 2022 dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že je jí kladena za vinu i ztráta předmětů, které nikdy ve sbírkách muzea nebyly nebo byly odcizeny při vloupání do depozitáře v hospodářské budově zámku v Ploskovicích (např. míšeňský porcelán, sbírka hodin). Obviněná zdůraznila, že inventarizace sbírek byla provedena až po jejím odchodu do důchodu, o výsledku inventarizace se dozvěděla na konci přípravného řízení, požadovala doplnění dokazování o předložení inventárních karet v číselných řadách, na nichž jsou poznámky k danému sbírkovému předmětu, přičemž tyto její důkazní návrhy byly opakovaně odmítnuty již soudem prvního stupně. Nesprávný postup při zjišťování výše škody přitom měl vliv i na právní kvalifikaci skutku, jímž byla uznána vinnou. V této souvislosti poukázala i na skutečnost, že podkladem pro stanovení výše škody byly i staré evidenční knihy, z nichž některé byly v jazyce maďarském, německém či polském, některé byly psány i tzv. švabachem. Ke stanovení výše škody byly použity evidenční knihy i ze svozových sbírek za celou existenci muzea, ačkoli v těchto knihách se ještě nedělaly záznamy o odpisech, vyřazení, odcizení či ztrátě sbírkových předmětů. Knihy odpisů byly zavedeny až v roce 1964, proto o úbytcích sbírkových předmětů z předchozích období chybí potřebné údaje. Evidenční knihy byly v muzeu ponechány jako archiválie a nikoli jako podklad pro inventarizaci. Obviněná připomněla, že muzeum v Litoměřicích bylo založeno již v roce 1874, část sbírek byla zničena v důsledku zřícení průčelí budovy, následně po druhé světové válce byly sbírkové předměty rozšířeny o předměty z konfiskací, později došlo i ke sloučení několika muzeí, chybí však předávací protokoly. Pokud sbírkové předměty nebyly označeny inventárním číslem či nebyly jinak identifikovány, Okresní muzeum je v roce 1964 zapsalo do své přírůstkové knihy a jako způsob nabytí bylo uvedeno „staré fondy“. Následně byly od začátku listopadu 1983 do 1 roku od zápisu do přírůstkové knihy inventovány do II. stupně evidence na evidenční karty. Podle obviněné nelze vyloučit, že některé sbírkové předměty byly zaevidovány dvakrát, nebo nebyly vůbec převzaty, což by vysvětlovalo, že velké množství sbírkových předmětů nebylo dohledáno.
6. Obviněná namítla, že povinnost zajistit umístění muzea v budovách odpovídajících hodnotě sbírek bylo povinností zřizovatele muzea, nikoli ředitele muzea, přičemž v této souvislosti znovu zopakovala, že depozitář byl dlouhodobě v nevyhovujících prostorách, které nebyly udržovány, byly pro sbírkové předměty i nevhodné, takže docházelo k jejich poškození plísněmi apod. Docházelo i ke krádežím při vloupání do depozitáře i muzea. Teprve v roce 2002 Ústecký kraj zajistil adekvátní budovu, která po šesti letech oprav mohla být jako depozitář využita. Stěhování proběhlo postupně v letech 2010 až 2012. Ve vztahu k tvrzení, že nezajistila náležité vyhotovování protokolů o znehodnocení a vyřazení sbírkových předmětů, obviněná namítla, že tyto protokoly, na které jsou odkazy v knihách úbytků, nebyly vyžádány. Podle přesvědčení obviněné s těmito nesprávnostmi souvisí právní kvalifikace jejího jednání, uložený trest i výrok o její povinnosti k náhradě škody.
7. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jemu obviněná podřadila námitku, podle níž pouze při správném zjištění výše skutečné škody lze skutek správně právně kvalifikovat a uložit jí povinnost k náhradě škody. V důsledku neprovedení jí požadovaných důkazů nebyla výše skutečné škody zjištěna a skutek tak nemohl být správně právně posouzen.
8. Protože odvolací soud její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl s tvrzením, že nenavrhla doplnění dokazování ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím, což je nepravdivé tvrzení, neboť po celou dobu řízení požadovala předložení inventárních karet a listin uložených v Oblastním archivu, v odvolání navrhovala zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť rozsah doplnění dokazování nebyl v reálných možnostech soudu prvního stupně, dovodila obviněná i existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
9. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné
10. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle jehož názoru dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
11. Státní zástupce poukázal na to, že obviněná jen opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před soudem prvního stupně i v podaném odvolání, zpochybňuje skutková zjištění soudů o množství chybějících sbírkových předmětů a výši způsobené škody. Přitom s těmito námitkami se již soudy vypořádaly včetně jejího tvrzení, že nebyly opatřeny inventární karty číselné řady. Odvolací soud v bodě 35. odůvodnění svého usnesení vysvětlil, že při nepořádku v evidencích, který zapříčinila obviněná, je jediným validním a stěžejním dokladem o odpisu sbírkového předmětu záznam v knize úbytků. Státní zástupce se s tímto i dalšími závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího zcela ztotožnil. Dále státní zástupce uvedl, že z hlediska důvodu dovolání vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo k vadným zjištěním ve vztahu k výši způsobené škody. Soudy zjištění o škodlivém následku náležitě odůvodnily, vycházely nejen z listinných důkazů, ale i z výpovědí svědků. Obviněná ani nijak nekonkretizovala důkazy, jejichž provedení navrhovala, a které měly být odmítnuty, proto se k této její námitce nelze vyjádřit. V závěru dokazování před soudem prvního stupně však žádný důkazní návrh nepřednesla. Ani ve vztahu k výši škody obviněná nepoukázala na žádný konkrétní zjevný rozpor, pouze si stěžovala na špatné pracovní podmínky, nicméně nenamítla, že by měly význam pro právní posouzení skutku. Státní zástupce zdůraznil, že obviněná ztráty a rizika zastírala, namísto aby usilovala o jejich řešení. Podstatou jejího jednání byl nedostatek povinné péče, pokud by tuto projevila, za vzniklé škody by neodpovídala. Námitky obviněné jsou podle státního zástupce pouze procesní povahy, obviněná poukazuje na skutečnosti, které její zavinění ani výši škody nemohou snížit a neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
13. Obviněná v rámci svého práva na repliku k vyjádření státního zástupce prostřednictvím své obhájkyně uvedla, že v přípravném řízení opakovaně navrhovala předložení inventárních karet v číselných řadách, v nichž byly uváděny poznámky o datu inventarizace, kdo a kdy sbírkový předmět viděl a zda byl vůbec do sbírek převzat. Současně doložila přípisy adresované její obhájkyní policejnímu orgánu s tímto návrhem, přičemž policejní orgán tyto návrhy na doplnění dokazování opakovaně odmítl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
15. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky a na rozdíl od odvolání je nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. l, 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání formálně označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
16. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněná namítá právě skutečnost, že jako důkaz nebyly provedeny inventární karty v číselných řadách, na nichž jsou uvedeny konkrétní poznámky ke sbírkovému předmětu, např. datum zařazení předmětu do sbírek, kdy a jak byl poškozen, ztracen či ze sbírek odepsán. Obviněná tyto inventární karty označuje za důkaz, který mohl ovlivnit rozsah její vinou ztracených sbírkových předmětů a v důsledku toho i výši způsobené škody, kterou měla svým jednáním způsobit.
17. K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno obecně uvést, že tento je dán za situace, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Uvedený dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněná v zásadě pouze namítla, že pro neprovedení jí navrženého důkazu nebyla správně zjištěna výše škody a v důsledku toho byl skutek nesprávně právně kvalifikován.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněná uplatnila v jeho druhé variantě, která je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., podle obviněné šlo o důvody pod písm. g) a h) citovaného ustanovení, přesto soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí jejího odvolání.
b) K námitkám obviněné
19. Obviněná E. Š. ve svém dovolání uplatnila námitky, které jsou pouhým opakováním její dosavadní obhajoby, se kterou se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě a v souladu s principy formální logiky vypořádaly a vysvětlily, na podkladě jakých provedených důkazů dospěly k závěru o vině obviněné a proč doplnění dokazování o obviněnou navrhované inventární karty v číselných řadách považovaly za nadbytečné, resp. proč by tento důkaz nemohl přispět k objasnění věci, především výše škody způsobené jednáním i nečinností obviněné. Především Nejvyšší soud konstatuje, že v průběhu tohoto trestního řízení nedošlo k porušení žádné ze základních zásad trestního řízení a veškerá práva obviněné byla respektována. Soud prvního stupně v hlavním líčení provedl dokazování za součinnosti stran v rozsahu nezbytném pro věcně správné a spravedlivé rozhodnutí ve věci, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tento soud rovněž výsledky dokazování pečlivě vyhodnotil, přičemž se vypořádal i s obhajobou obviněné a srozumitelně vyložil, proč jí neuvěřil a na podkladě jakých důkazů ji považuje za vyvrácenou.
20. Je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy může jen ten soud, který je v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Jak je již výše uvedeno, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů, které ve věci rozhodovaly, pokud jejich závěry odpovídají provedenému dokazování a představují logický výsledek jejich hodnotících úvah. Soudy nižších stupňů závěr o vině obviněné učinily na základě provedených důkazů, které hodnotily v souladu s pravidly uvedenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Při tomto hodnocení se nedopustily žádné deformace v interpretaci obsahu hodnocených důkazů ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat. Přitom rozsah provedeného dokazování odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů ani porušení zásady in dubio pro reo .
21. Nejvyšší soud bez ohledu na ryze procesní povahu této zásady připomíná, že se uplatňuje v procesu vyhodnocení důkazů, a to především v situacích, v nichž některé z nich vyvracejí tvrzení obžaloby, a tedy zpochybňují vinu obviněného. V posuzované věci nevyplývají z výsledků dokazování žádné významné rozpory mezi obsahem jednotlivých důkazních prostředků. Soudy se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně řádně a logicky zdůvodnil v bodech 96. až 98. svého rozsudku, o které důkazy opřel své zjištění o množství chybějících sbírkových předmětů, k jejichž ztrátě došlo v příčinné souvislosti s jednáním či opomenutím péče obviněné.
22. Odvolací soud v bodě 35. odůvodnění svého usnesení vysvětlil, proč odmítl požadavek obviněné na doplnění dokazování o inventární karty. V této souvislosti poukázal nejenom na listinné důkazy, především revizní zprávy a inventarizační zápisy, které dokládají ztrátu sbírkových předmětů, ale i na výpovědi svědků, zejména kurátorů jednotlivých sbírek a nového ředitele muzea. Z revizních zpráv přitom vyplynulo, že k řadě sbírkových předmětů, a to i těch, které prokazatelně především v depozitáři muzea byly podle svědků v době působení obviněné ve funkci ředitelky muzea, chybí tyto inventární karty. Odvolací soud proto správně konstatoval, že námitka obviněné o neprovedení pro rozhodnutí o její vině a výši způsobené škody podstatného důkazu v podobě inventárních karet nemůže obstát pro nedostatky v evidenci sbírek muzejní povahy, které zapříčinila právě obviněná v průběhu výkonu své funkce. Z hlediska zjištění, jaké sbírkové předměty byly odepsány, je proto rozhodujícím důkazem záznam v knize úbytků, jemuž odpovídají i protokoly o odpisech, zápisy z jednání poradního sboru pro sbírkovou činnost a hospodářské smlouvy. Z provedených důkazů také vyplynulo, že od roku 2002 do roku 2011 nebyly v některých letech odpisy vůbec prováděny. Pokud jde o případné krádeže v depozitáři muzea, odcizené předměty byly v průběhu policejního vyšetřování zjištěny a jejich ztráta rozhodně není obviněné kladena za vinu.
23. Rovněž výše škody, která je obviněné kladena za vinu, byla objektivně zjištěna znaleckými posudky a hodnota dodatečně dohledaných sbírkových předmětů byla od výše škody odečtena. Ani z hlediska výše škody proto o vině obviněné žádné pochybnosti nevznikají a nelze ani dovodit, že by skutek byl nesprávně právně kvalifikován, jak obviněná namítala. V žádném případě proto nelze hovořit o zjevném rozporu rozhodných skutkových zjištění soudů určujících pro naplnění znaků trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou, a obsahem provedených důkazů. Nelze ani dovodit nedůvodné neprovedení podstatných důkazů pro rozhodnutí, neboť jak soud prvního stupně, tak i následně odvolací soud vysvětlily, proč za podstatný důkaz nemohly považovat inventární karty číselných řad.
24. Námitky předložené obviněnou v dovolání jsou mimo rámec všech uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., zásadní výhrady obviněné týkající se rozsahu dokazování a na to navazující nesprávné určení výše škody neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými, odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se vypořádala se všemi obviněnou vytýkanými vadami důsledně, přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem. Pouhé stížnosti obviněné na pracovní podmínky, nevhodné umístění muzejních sbírek, nemohou naplnit uplatněné dovolací důvody, přičemž je možno konstatovat, že tyto skutečnosti soudy dostatečně zohlednily při úvaze o druhu a výši trestu, který obviněné uložily. Nevznikají ani pochybnosti o výroku o náhradě škody, jak byla obviněné uložena, její odpovědnost za tuto škodu je primární, byť lze dovodit i odpovědnost dalších subjektů, především pracovníků kontrolních orgánů, jejichž nedostatečná činnost k jednání obviněné i ke vzniku následku významnou měrou přispěla. Závěrem lze jen projevit údiv nad tím, že po tak dlouhou dobu výkonu funkce ředitelky muzea obviněnou nebyla vůči její pracovní činnosti přijata žádná opatření ke zlepšení a k nápravě evidentního porušování základních povinností obviněnou, v důsledku čehož nakonec došlo ke skutečně ohromným škodám v podobě ztráty jedinečných historických předmětů, které zjevně již nemohou být napraveny.
V. Závěrečné shrnutí
25. Vzhledem k tomu, že konkrétní výhrady obviněné v jejím dovolání neodpovídají nejen uplatněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodů, Nejvyšší soud na podkladě obsahu trestního spisu odmítl dovolání obviněné E. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud mohl tímto způsobem rozhodnout v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký