ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.730.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 730/2022- 1239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 10 To 233/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 41/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 1 T 41/2021, byl obviněný J. P. bod body 1. a 2. výroku o vině uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem 3. pokusem přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §21 odst. 1 a §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 4. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 5. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za skutek pod bodem 1. a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 99/2020, mu soud podle §175 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně okresní soud podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 T 99/2020, včetně dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutky pod body 2. až 5. uložil okresní soud obviněnému podle §175 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu včetně příslušenství, jak je specifikováno ve výroku o tomto druhu trestu. Okresní soud následně podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému zabezpečovací detenci.
2. Proti citovanému rozsudku podali obviněný J. P. a v jeho prospěch též jeho družka J. S. odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 10 To 233/2021, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou podrobně popsány v označených rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně, která jsou stranám známa, proto na ně lze plně odkázat a též se zřetelem k dovolacím námitkám je není třeba opakovat.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím své obhájkyně včasné dovolání, ve kterém pouze označil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i), k) tr. ř. a v závěru svého podání avizoval, že jej doplní o veškeré zákonné náležitosti na výzvu předsedkyně senátu. Té tudíž nezbylo, než vyzvat obviněného prostřednictvím jeho obhájkyně podle §265h odst. 1 tr. ř. k odstranění vad dovolání, k čemuž došlo podáním ze dne 18. 7. 2022 v určené lhůtě. Obviněný znovu poukázal na výše uvedené důvody dovolání, jeho konkrétní námitky formálně odpovídají jen důvodům podle §265b odst. 1 písm. i), k) tr. ř. Sám obviněný rozčlenil své výhrady do dvou okruhů, z nichž první se týká výlučně přiměřenosti uložených trestů a ve druhém napadl uložení ochranného opatření ve formě zabezpečovací detence. Především obviněný považuje uložené tresty odnětí svobody v trvání 4 a 5 let za současného uložení zabezpečovací detence za nepřiměřené. V tomto ohledu poukázal na zásady spravedlnosti, humánnosti trestních sankcí a proporcionality trestní represe. Na jednu stranu sice připustil, že z procesního hlediska mohly být splněny podmínky pro uložení dvou trestů odnětí svobody vedle sebe, zdůraznil však, že tyto tresty přesahují ve svém součtu horní hranici sazby trestných činů, pro které byl odsouzen, a zároveň jsou i hrubě nepřiměřené vzhledem k povaze těchto trestných činů. V této souvislosti obviněný odkázal na některé jiné trestní věci, ve kterých i v případě vraždy nebo těžkého ublížení na zdraví byly uloženy tresty odnětí svobody v trvání 8 až 10 let. Nepřiměřenost trestů odnětí svobody pak umocňuje současné uložení zabezpečovací detence, což pro obviněného v konečném důsledku znamená časově fakticky neomezené odnětí svobody. Obviněný se také ohradil proti hodnocení povahy a závažnosti trestných činů soudy obou stupňů. Připomněl, že se ke všem skutkům přiznal, přičemž zároveň nebylo prokázáno, že by své vyhrůžky myslel vážně a byl schopen je realizovat. Soudům nižších stupňů vytknul, že nepoužily procesní postupy, jejichž prostřednictvím mohly uložení nepřiměřeného trestu předejít, například upuštění od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence podle §47 odst. 2 tr. zákoníku, nebo zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 tr. ř.
5. Obviněný dále zpochybnil podmínky pro uložení zabezpečovací detence, resp. pro její uložení vedle trestu odnětí svobody. Poukázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která považuje tento druh ochranného opatření za krajní řešení v případě, jestliže všechny ostatní prostředky ochrany selhaly. V podrobnostech citoval obviněný závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 7 Tdo 213/2011, přičemž zdůraznil zejména skutečnost, že doposud žádnou psychiatrickou léčbu zaměřenou na usměrnění jeho duševní poruchy neabsolvoval, přestože se v průběhu trestního řízení vyslovil k takové možnosti kladně, včetně uložení ochranného léčení psychiatrického. Podle názoru obviněného nebyla navíc v trestním řízení dostatečně prokázána jeho nebezpečnost pro okolí, oba znalci tuto otázku ve svých posudcích relativizovali a vytvořili ničím nepodloženou teorii o tom, že by nebezpečný být mohl. Hodnocení míry nebezpečnosti obviněného zůstalo v rovině domněnek, obviněný nebyl shledán vysoce nebezpečným agresorem útočícím na základní lidské hodnoty, jakými jsou zájem na zachování lidského života a zdraví všech osob. Obviněný si je plně vědom, a potvrzuje to ostatně i výsledek provedeného dokazování, že trpí smíšenou poruchou osobnosti, která ve spojení se zneužíváním alkoholu způsobuje jeho neuvážené a zkratkovité chování. Pro takový případ by však podle názoru obviněného ochranné léčení splnilo svůj účel lépe než zabezpečovací detence. Bez ohledu na předchozí námitky má obviněný za to, že soudy obou stupňů porušily základní zásady ukládání ochranných opatření, neboť podle §97 odst. 2 tr. zákoníku lze vedle trestu obdobné povahy uložit ochranné opatření jen, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a z hlediska ochrany společnosti. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů však postrádají jakékoliv hodnotící úvahy o splnění podmínek citovaného ustanovení trestního zákoníku.
6. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně, aniž by upřesnil, jaký procesní postup by měl po zrušení těchto rozhodnutí následovat.
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejdříve konstatoval, že část dovolacích námitek se věcně rozchází nejen s uplatněnými, ale též s dalšími zákonnými důvody dovolání. V této souvislosti připomenul, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře trestu v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který reaguje na situace, jestliže byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, což však není případ obviněného. Potenciálně by mohl přicházet v úvahu ještě dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li v jeho rámci namítány jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Obviněný nicméně žádnou takovou výhradu v dovolání nepřednesl. Námitku spočívající v nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podle státního zástupce až na zcela výjimečné případy uplatnit v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů, a to ani v případě subjektivního přesvědčení obviněného o nesprávném hodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku. Individualizace trestu je otázkou volné úvahy soudu, do níž zásadně nelze cestou dovolání zasahovat. Navzdory uvedenému však v posuzované trestní věci soudy obou stupňů v tomto směru nijak nepochybily a uložily tresty, které jsou odpovídající a přiměřené. Obviněným zmíněný postup podle §47 odst. 2 tr. zákoníku, resp. §172 odst. 2 tr. ř. navíc představuje pouze možnost, nikoliv povinnost soudu.
8. Výhrady obviněného ve vztahu k výroku o uložení zabezpečovací detence nepovažoval státní zástupce za opodstatněné. Po shrnutí základních teoretických a judikaturních východisek pro ukládání tohoto druhu ochranného opatření a rekapitulaci podstaty souvisejících námitek obviněného státní zástupce konstatoval, že obviněný jednak netvrdí, že by zjištění o jeho nebezpečnosti pro společnost nevyplývala z provedených důkazů, jednak v případě údajně nedostatečného hodnocení vlivu alkoholu na jeho osobu naprosto přehlíží jednoznačné závěry znaleckých posudků. Názor znalců o možné nebezpečnosti obviněného pro společnost nesnižuje podle státního zástupce míru vypovídací hodnoty ve vztahu ke zkoumané otázce. Znalec nemůže bez dalšího předvídat, zda posuzovaná osoba nade vši pochybnost závažný trestný čin v budoucnu opravdu spáchá, vyjadřuje se pouze k možnosti takové hrozby s přihlédnutím k osobnosti pachatele, povaze jeho duševního onemocnění, náhledu pachatele na ně a jeho chování v minulosti. V posuzované trestní věci nelze zejména pominout, že obviněný se slovního i fyzického násilí dopouštěl opakovaně již v minulosti, přičemž předchozí trestní stíhání ani hrozba trestu či výkon vazby jej od dalšího páchání trestné činnosti neodradily a nepřesvědčily ho o potřebě odpovídající léčby. Znalci se navíc ve svých posudcích věnovali náležitě též otázce vlivu alkoholu a drog jako spouštěčů závadového chování obviněného v souvislosti s duševní poruchou, kterou trpí.
9. Uložení zabezpečovací detence vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody nebránila podle státního zástupce soudům žádná zákonná překážka. Závěry, které je k tomuto postupu vedly a které státní zástupce ve vyjádření k dovolání poměrně obsáhle zrekapituloval, také soudy ve svých rozhodnutích řádně a přesvědčivě zdůvodnily. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
11. Nejvyšší soud považuje za potřebné v první řadě připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatněnost. Jak bylo naznačeno již v bodě 4. tohoto usnesení, obviněný v dovolání formálně označil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i), k) tr. ř., konkrétní námitky nicméně uplatnil pouze ve vztahu k dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. i), k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného postrádá ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jakoukoliv věcnou argumentaci, nebude se jejich zákonnému vymezení ani Nejvyšší soud dále zabývat.
12. Podstata první části dovolací argumentace obviněného spočívá v námitce nepřiměřenosti uložených trestů odnětí svobody. Obviněnému byl totiž za skutek pod bodem 1. výroku o vině a za sbíhající se trestnou činnost, za niž byl odsouzen výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 6. 2020, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, a za skutky popsané pod body 2. až 5. výroku o vině posuzovaného rozsudku Okresního soudu v Jičíně samostatný úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Jak Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně konstatoval ve své rozhodovací praxi, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [do 31. 12. 2021 šlo o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Přestože obviněný tento dovolací důvod v dovolání označil, nutno konstatovat, že námitky pod něj podřazené neodpovídají jeho zákonnému vymezení. Předmětný dovolací důvod lze totiž úspěšně uplatnit pouze v situaci, v níž byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ani jedna z popisovaných situací v posuzované trestní věci nenastala a obviněný to ostatně ani netvrdí. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím výše uvedeného ani žádného jiného dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. Pro úplnost je potřeba zmínit, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, lze v rozsahu výroku o trestu namítat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je například pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (v podrobnostech lze odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019). Ani o takovou situaci nicméně v posuzované trestní věci nejde, neboť obviněný nezpochybnil splnění podmínek pro uložení souhrnného a úhrnného trestu, resp. uložení dvou trestů odnětí svobody vedle sebe, naopak i sám připustil, že pro tento postup byly splněny procesní podmínky. Jeho výhrady spočívají výlučně v nesouhlasu s hodnocením přiměřenosti délky uložených trestů odnětí svobody, což jak uvedeno již výše, představuje otázku, kterou nelze podrobit přezkumu v dovolacím řízení.
13. Zcela nad rámec proto Nejvyšší soud pouze na podkladě obsahu trestního spisu dodává, že v postupu soudu prvního stupně při individualizaci trestů, fakticky potvrzeném také odvolacím soudem, neshledal žádná pochybení. Své hodnotící úvahy při ukládání trestů obviněnému (tzv. patrový trest) soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem popsal v bodě 28. odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Pouze ve stručnosti lze připomenout, že v případě obviněného nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, což však neplatí o existenci okolností přitěžujících, za něž soud prvního stupně považoval zejména rozsáhlou trestní minulost obviněného a jeho ambivalentní postoj k řešení svého zdravotního (psychického) stavu, stejně jako dlouhodobého požívání alkoholu. Obviněný se trestné činnosti stejného druhu dopouštěl opakovaně, žádný výchovný účinek na něj zjevně neměla ani předchozí odsouzení či pobyt ve vazbě v souvislosti s trestním stíháním za skutek pod bodem 1. Navzdory této skutečnosti, jakož i tomu, že byl odsouzen za celkem 2 (v případě skutku pod bodem 1. a sbíhajícího se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky), resp. 4 trestné činy (v případě skutků bod body 2. až 5.), byly obviněnému uloženy tresty odnětí svobody v dolní polovině (4 roky), resp. v polovině zákonné trestní sazby (5 let). Podle Nejvyššího soudu jde o tresty ve svém souhrnu sice důrazné, které však s ohledem na obecné zásady pro ukládání trestů ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku, jež byly ve věci rozhodujícími soudy řádně a pečlivě zohledněny, v žádném případě nelze považovat za nepřiměřeně přísné.
14. Další část dovolací argumentace směřuje proti výroku o uložení ochranného opatření v podobě zabezpečovací detence. Obviněný zpochybňuje jednak naplnění podmínek pro uložení zabezpečovací detence jako takové, a současně též naplnění podmínek pro její uložení vedle trestů odnětí svobody. Předmětné námitky jsou zčásti podřaditelné pod zákonný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Nejvyšší soud nicméně neshledal tyto námitky opodstatněnými.
15. Okresní soud v posuzované věci obviněného využil prvního ze dvou fakultativních důvodů pro uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Citované ustanovení podmiňuje uložení tohoto druhu ochranného opatření vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Přitom je nutné, aby všechny tři vyjmenované podmínky byly splněny kumulativně, to znamená (i) spáchání zločinu ve stavu vyvolaném duševní poruchou, (ii) pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný a (iii) ochranné léčení nebude postačovat k dostatečné ochraně společnosti (subsidiarita zabezpečovací detence vůči ochrannému léčení). Obviněný ve svém dovolání fakticky zpochybnil naplnění dvou z citovaných podmínek (ii) a (iii).
16. Soud prvního stupně se v bodě 29. odsuzujícího rozsudku vyčerpávajícím způsobem zabýval naplněním zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence obviněnému a soud druhého stupně se s jeho názorem ztotožnil a správné úvahy potvrdil v bodě 47. napadeného usnesení. Podle Nejvyššího soudu byla osoba obviněného při posouzení otázky jeho nebezpečnosti pro společnost hodnocena s vysokou mírou pečlivosti (srov. též bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dospěl po shrnutí výsledku provedeného dokazování k závěru, že obviněný trpí smíšenou poruchou osobnosti s rysy a projevy nezdrženlivosti, nestálosti, emoční nestability a nepřizpůsobivosti s asociálními rysy. Nebyla u něj zjištěna závislost na alkoholu ani na jiných návykových látkách. Provozování hazardních her na tzv. automatech je u něho projevem nezdrženlivého nezvládání impulzů. Oba znalci psychiatři přitom shodně označili pobyt obviněného na svobodě za nebezpečný. Nelze v této souvislosti pominout ani trestní minulost obviněného, přičemž jeho závadné chování má v tomto směru dokonce zjevně zhoršující se tendenci. Soud zdůraznil také neúspěšnou anabázi dosavadních pokusů léčení ze strany obviněného, která vyústila v jeho konečné odmítání jakékoliv léčby, vyjma proklamovaných snah v aktuálně probíhajícím trestním řízení. Ze znaleckých posudků je navíc zřejmé, že porucha, kterou obviněný trpí, je trvalého charakteru a není léčebně ovlivnitelná, proto ani znalci nenavrhovali uložení ochranného léčení.
17. Pokud tedy za uvedené důkazní situace soudy prvního i druhého stupně shledaly, že zjištěné skutkové okolnosti i výsledek zkoumání duševního stavu obviněného dávají zřejmý a dostatečný podklad o splnění zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence obviněnému podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, Nejvyšší soud nemá důvod na jejich závěrech cokoliv korigovat. Nelze tudíž považovat za důvodnou námitku obviněného, že nebezpečnost jeho pobytu na svobodě nebyla prokázána a vyhodnocení této zákonné podmínky zůstalo pouze v rovině domněnek. Je naopak zřejmé, že především soud prvního stupně se touto otázkou řádně zabýval a své logické závěry přesvědčivě a srozumitelně zdůvodnil. Stejně tak to platí ve vztahu k podmínce subsidiarity zabezpečovací detence k ochrannému léčení, neboť z výsledku provedeného dokazování vyplynulo, že pravděpodobnost účinnosti ochranného léčení je u obviněného jen velmi malá, v zásadě vyloučená. Namítá-li obviněný, že doposud žádnou psychiatrickou léčbu zaměřenou na usměrnění jeho duševní poruchy neabsolvoval, lze v tomto ohledu přisvědčit státnímu zástupci, že uložení zabezpečovací detence není podmíněno předcházejícím uložením a výkonem ochranného léčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1646/2011). Státní zástupce ve svém vyjádření také správně poukázal na skutečnost, že podle §100 odst. 5 tr. zákoníku zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud je povinen nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumat, zda důvody pro její další pokračování trvají. Nelze v této souvislosti pominout ani možnost dodatečné přeměny zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, pominou-li důvody jejího uložení a budou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení. Zákon dokonce umožňuje upuštění od výkonu zabezpečovací detence, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena (§100 odst. 6, 7 tr. zákoníku; v podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud také na příslušnou procesní úpravu obsaženou v §355 a násl. tr. ř.). Obviněnému tudíž nic nebrání v tom, aby naplnil proklamované snahy po své nápravě, zapojil se do případné léčby ještě v průběhu vykonávání trestu a tím dal najevo vážnost svého zájmu o změnu v chování tak, aby přestal být osobou nebezpečnou nejen svému okolí a blízkým osobám, nýbrž i sám sobě. Budou-li tyto snahy úspěšné, nelze vyloučit, že by v konečném důsledku mohly vést právě ke zmíněnému upuštění od výkonu zabezpečovací detence ještě před započetím jejího výkonu, eventuálně k její přeměně v ochranné léčení či k dřívějšímu propuštění ze zabezpečovací detence, bude-li její výkon započat. V tomto směru tudíž nelze přijmout jako fakta tvrzení obviněného v dovolání, podle něhož byl reálně odsouzen k omezení své osobní svobody na „neurčitě omezenou dobu“. Jak již bylo uvedeno, obviněný má ve své moci budoucí způsob řešení své situace, již v průběhu výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody bude mít prostor pro změnu svých návyků a bude záležet na tom, zda využije možnosti poskytnuté odborné pomoci a projeví vážnou vůli potlačit své psychické potíže a ovládat je tak, aby se vyvaroval dalšího protiprávního jednání podobné povahy, pro které byl v posuzované věci potrestán. Jde o otázky, které nemůže Nejvyšší soud předjímat, jen sám obviněný může svým přístupem a účinnou snahou po nápravě osvědčit v budoucnu naplnění podmínek pro některý z výše uvedených procesních postupů ve vztahu k uloženému ochrannému opatření.
18. Poslední dovolací námitka obviněného týkající se současného uložení trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence neodpovídá uplatněným a ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1276/2019). Nejvyšší soud proto nad rámec dovolacího přezkumu pouze ve stručnosti dodává, že byť soud prvního stupně nezmínil ustanovení §97 odst. 2 tr. zákoníku v odsuzujícím rozsudku výslovně, z jeho odůvodnění je zřejmé, že se jeho podmínkami důsledně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že mírnějším trestem než nepodmíněným trestem odnětí svobody by nebyl naplněn účel trestu, kterým je zejména náprava pachatele a ochrana společnosti před pácháním trestných činů ze strany obviněného (viz bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně lze odkázat na bod 39. napadeného usnesení, z něhož plyne, že odvolací soud při svých úvahách o trestu posuzoval přiměřenost délky trvání uložených trestů odnětí svobody mimo jiné s ohledem na skutečnost, že obviněnému byla uložena také zabezpečovací detence. Závěrům obou soudů nelze v tomto ohledu ničeho vytknout.
IV. Závěrečné shrnutí
19. Na základě shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněného částečně neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ty, které bylo možné posoudit jako odpovídající uplatněným důvodům dovolání, nepovažoval Nejvyšší soud za opodstatněné, a to z důvodů výše podrobně rozvedených.
20. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a jemu předcházející řízení, pouze na podkladě obsahu trestního spisu posoudil vytýkané vady a odmítl dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu