ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1032.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 1032/2022-781
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2022 o dovolání obviněného R. M. , nar. XY, trvale bytem XY, X, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 5 To 156/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 30/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 2 T 30/2022, byl obviněný R. M. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za které byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 let.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 5 To 156/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že
v katastru XY, okres Brno-venkov, 24. 6. 2021 ve 23.55 hodin v kilometru 204,936 dálnice D1 řídil nákladní automobil Renault Master, registrační značky XY, a ve stoupacím jízdním pruhu ve směru jízdy od Brna na Vyškov v rychlosti 88 km.h-1 až 90 km.h-1, aniž by provedl jakýkoliv vyhýbací manévr či se snažil snížit rychlost svého vozidla, narazil pravým předním rohem jím řízeného vozidla do levého zadního rohu odstaveného osobního automobilu CITROËN XSARA, registrační značky XY, který byl tímto střetem odhozen vpřed a narazil do zadní části odstaveného osobního automobilu PEUGEOT 306, registrační značky XY, které zde stály se zapnutými výstražnými světly a majákem oranžové barvy z důvodu opravy poruchy na vozidle. Kvůli tomuto nárazu došlo k újmě na zdraví řidičů osobních automobilů, kteří se pohybovali mezi těmito odstavenými automobily, které se pokoušeli spojit tažným lanem, a to F. K., nar. XY, a R. B., nar. XY, do nichž vozidla narazila. F. K. při této nehodě utrpěl krvácení do obalů mozkových, ložiskové zhmoždění mozku v čelní oblasti, difúzní axonální poškození mozku, zhmoždění obou plic, tříštivou zlomeninu obou kostí pravého bérce, krevní výron přední strany pravého bérce, vykloubení levého ramena, četné hluboké řezné rány na pravé horní končetině vč. Ztrátového poranění části kůže a podkoží na ploše 6 x 6 cm, drobné oděrky na hlavě, krevní výron kolem levého oka, krvácení pod spojivku levého oka, zlomeninu levé očnice, četné oděrky na pravé straně hrudníku přecházející na pravou stranu zad, plošné oděrky na břiše. Po celou dobu od zranění byl poškozený hospitalizován, upoután na lůžko a neprobral se k plnému vědomí. Jako přímá komplikace těchto poranění se u poškozeného rozvinul zánět průdušek a plic, který byl bezprostřední příčinou jeho smrti 12. 11. 2021. R. B. utrpěl zhmoždění v zevní horní části pravého bérce a kolene s více úlomkovou zlomeninou horní části těla lýtkové kosti, se subluxací kolene, s poraněním zevního bočního vazu, s krvácením do kolenního kloubu, s drobným odlomením části zevního kondylu holenní kosti, hluboké zhmoždění svalu pravého bérce s krvácením mezi svaly, zhmoždění dolní části hrudníku vlevo s oděrkou a drobnou ranku v levém obočí. Tato zranění si vyžádala opakované hospitalizace poškozeného, první od 24. 6. 2021 do 27. 6. 2021, druhou od 30. 6. 2021 do 3. 7. 2021. Poškozený se mohl pohybovat pouze za pomoci berlí bez došlapu, za druhé hospitalizace byla provedena punkce pravého kolena s odsátím krve z kloubu. Plného došlapu při chůzi byl poškozený schopen až na konci srpna 2021. Obvyklý způsob života poškozeného byl citelně omezen asi dva měsíce, celková doba léčby včetně rehabilitace trvala nejméně 6 měsíců. Obžalovaný porušil povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle něhož je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 5 To 156/2022, podal obviněný R. M. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), m) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
5. Obviněný brojil proti výroku o trestu. Nepodmíněný trest odnětí svobody považoval za nepřiměřeně přísný, nenaplňující smysl a účel trestu, uložený v rozporu s principem ultima ratio , zásadou subsidiarity trestní represe a principem individualizace trestu. Měl za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil veškeré skutkové okolnosti a náležitě nepřihlédl k osobě a poměrům obviněného, jeho dosavadnímu způsobu života, možnosti nápravy, jeho chování po činu, jakož ani k polehčujícím okolnostem, které v jeho případě výrazným způsobem převažovaly. Rozhodnutí o nepodmíněném trestu navíc nebylo řádně odůvodněno. Odvolací soud nereflektoval poukaz obviněného na jiná soudní rozhodnutí, kdy v obdobných případech, se stejným následkem, byl pachatelům uložen podmíněný trest odnětí svobody (tato rozhodnutí obviněný v dovolání rovněž zmínil). Soudy nezkoumaly, zda je zásah do osobní svobody obviněného zásahem proporcionálním či nikoliv. Fakticky aplikovaly toliko obecný názor týkající se ukládání trestu v případě smrtelných dopravních nehod (d ojde-li k usmrcení jedné osoby a k těžkému poranění osoby druhé, je de facto vždy nutné uložit nepodmíněný trest odnětí svobody), aniž by náležitě zohlednily veškeré skutkové okolnosti tohoto jednoho konkrétního případu a aniž by se zabývaly tím, zda by u obviněného postačilo uložení trestu méně citelného. Legitimitu trestněprávních zásahů přitom může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení. Obviněný konstatoval, že nezlehčuje závažnost činu, ke kterému došlo, plně si ji uvědomuje, jakož si uvědomuje i závažnost nastalých následků a za největším trest považuje žít s pocitem, že následkem dopravní nehody zemřel jeden člověk a druhý byl zraněn. Nicméně smyslem a účelem trestu by mělo být, aby k podobné události znovu nedošlo, čehož může být v konkrétním případě dosaženo především trestem zákazu činnosti řízení motorových vozidel. Nepodmíněný trest odnětí svobody svůj účel bude naplňovat jen stěží. Obviněný je mladý, doposud netrestaný, slušný člověk. V důsledku nepodmíněného trestu bude vyřazen ze společnosti a může mít ztížený návrat do každodenního života. Podle mínění obviněného je rozhodnutí soudů, pokud jde o výrok o trestu, překvapivé. Doplnil, že pochybení soudů lze spatřovat i v závěru stran příčiny dopravní nehody. Byť se varianta mikrospánku nabízí jako pravděpodobná, nebyla prokázána. Obviněný od počátku uváděl, že si nevzpomíná, co dopravní nehodě bezprostředně předcházelo, ani jak k ní došlo. Před nehodou na sobě nepociťoval únavu ani nic, co by ho mohlo při řízení motorového vozidla negativně ovlivnit. Dodal, že soudy při rozhodování o trestu nezohlednily spoluzavinění poškozených. V tomto kontextu poukázal na to, že poškozenému F. K. došla nafta a na znalecký posudek Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., znalce z oboru doprava, odvětví silniční doprava, jako i na obecně známá doporučení, jak jednat v případě, kdy dojde k poruše vozidla na dálnici. Dodržením takových doporučení (zejména vůbec se nezdržovat na dálnici a opustit její těleso za svodidla) lze snížit, ba dokonce zcela vyloučit, riziko toho, že v důsledku poruchy vozidla dojde k újmě na životě a zdraví.
6. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 5 To 156/2022, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 2 T 30/2022, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že dovolatel, resp. jeho obhájce, nečekaně spojili platnou a neplatnou právní úpravu dovolacích důvodů, když dovolací důvod podle písm. g) je uváděn ve znění trestního řádu před 1. 1. 2022, kdežto dovolací důvod podle písm. m) podle úpravy současné [hmotněprávní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Dále poznamenal, že pokud jde o přiměřenost trestu, podle rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a navazující judikatury lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Státní zástupce tedy konstatoval, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
8. Přiměřenost trestu lze nicméně posoudit mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností – pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Státní zástupce dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž uložený trest obstál či neobstál v testu proporcionality. Rozhodnutí ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 (zločin týrání svěřené osoby), pak porovnal s posuzovanou trestní věcí, přičemž dovodil, že toto porovnání vyznívá jednoznačně v neprospěch dovolatele. Zmínil i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018 (přečin usmrcení z nedbalosti), které je podle něj vzhledem k charakteru posuzované věci přiléhavější, a rovněž nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17 (usmrcení části rodiny pod vlivem alkoholu). Měl přitom za to, že dovolatelova věc se liší od naposled citované věci tím, že na straně usmrceného poškozeného lze dovodit jisté spoluzavinění. Na dálnici totiž zastavil v důsledku nedostatku paliva, tedy v důsledku své jisté nesvědomitosti. Tato okolnost svědčí ve prospěch dovolatele. Avšak obě věci se liší i tím, že dovolatel vedle usmrcení jedné osoby další osobu vážně zranil. Ve svém celku se obě tyto okolnosti vyrovnávají a mezi judikovanou a dovolatelovou věcí tak neexistuje žádný rozdíl, který by mohl u dovolatele vést k odlišnému posouzení, zda má být podmíněně odložen výkon trestu. Jestliže bylo v judikovaných věcech dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí restriktivně, s požadavkem na tak nízký věk dětí zcela závislých na pachateli, pak u dovolatele obdobnou úvahu není o co opřít. Podle státního zástupce proto nezbývá než akceptovat pečlivé odůvodnění uložených trestů v bodu 7. odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Nic tak nenasvědčuje tomu, že by snad byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe.
9. Brojí-li dovolatel proti argumentaci nalézacího soudu, podle níž obviněný „pravděpodobně za volantem při řízení usnul“, brojí tím pouze proti důvodům rozhodnutí a dovolání je v této části nepřípustné (viz §265a odst. 4 tr. ř.). Nadto je otázkou, zda vůbec taková námitka směřuje ve prospěch dovolatele. Mikrospánek zde totiž přestavuje nejnižší míru zavinění – nevědomou nedbalost. Ke spoluzavinění poškozených státní zástupce doplnil, že žádné spoluzavinění na straně poškozených nespatřuje od okamžiku, kdy vozidlo poškozeného F. K. zastavilo pro nedostatek paliva. Pokud by poškození opustili vozovku a přivolali asistenční službu nebo policii, život by si možná zachránili, avšak namísto nich by byli usmrceni nebo zraněni zaměstnanci přivolané asistence nebo policisté, možná i všichni zúčastnění. Obě vozidla byla totiž osvětlena natolik výrazným způsobem a dovolatel na ně najel natolik jednoznačným způsobem, že by nárazu nezabránilo ani užití dalších světel a majáků – dovolatel na vozidla nereagoval, protože je vůbec nevnímal. Opuštění dálnice poškozenými by tedy vedlo k totožnému nehodovému ději a obdobnému nebo
i škodlivějšímu následku (pokud by na místě zasahovalo více osob).
10. Státní zástupce uzavřel, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou nepřípustné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného R. M. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř.
13. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m).
14. Vytkl-li tedy dovolatel, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je evidentní, že svůj mimořádný opravný prostředek zamýšlel opřít o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod.
15. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
16. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obsahem námitek pak musí být buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
18. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného R. M. nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný (obsahem dovolání) relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
19. V projednávaném případě obviněný prostřednictvím mimořádného opravného prostředku brojil výlučně proti nepřiměřenosti trestu odnětí svobody z důvodu jeho nepodmíněné formy. S odkazem na judikaturní rozhodnutí či rozhodnutí obecných soudů v jiných (podle obviněného) skutkově srovnatelných trestních věcech se de facto domáhal trestu odnětí svobody podmíněně odloženého. Dovolací soud však neshledal, že by uložený trest odnětí svobody byl v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. V posuzované věci se soudy nižších stupňů žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému R. M. nedopustily a námitkám obviněného proto nelze přisvědčit.
20. Obviněný byl uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za které byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 4 let. Nalézací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku připomněl, že úhrnný trest se ukládá tehdy, pokud soud odsuzuje pachatele za dva nebo více trestných činů, a to podle toho ustanovení trestního zákoníku, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V posuzovaném případě podle §143 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému hrozil trest odnětí svobody od 1 roku do 6 let. Obviněný dosud nebyl soudně trestán, v místě bydliště nebyl postižen za přestupek, do července 2021 nebyl postižen za přestupek proti bezpečnosti silničního provozu a svá první řidičská oprávnění získal už v červnu 2010. Uvedené skutečnosti soud považoval za polehčující okolnosti. Měl za to, že obviněnému dále polehčuje jeho prohlášení viny a vyjádření lítosti nad skutkem, a to nejen v hlavním líčení, ale již dříve také vůči pozůstalým zemřelého F. K. a vůči poškozenému R. B. S těmito taktéž uzavřel dohody o náhradě škody, které dodržel a dohodnuté částky uhradil. Podle soudu však obviněnému přitěžuje, že se dopustil dvou trestných činů, a proto dospěl k závěru, že mu nelze uložit mírnější trest než nepodmíněný trest odnětí svobody. Upozornil, že výkon trestu odnětí svobody lze podmíněně odložit, pokud uložený trest nepřevyšuje 3 roky a vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a vzhledem k okolnostem případu, lze mít důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Okolnosti případu, tedy jeden usmrcený člověk a jeden člověk těžce zraněný, podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody podle soudu neumožňují. Odsuzující rozsudek musí být vnímán jako akt spravedlnosti a má i satisfakční význam. V rozporu s tím spatřoval soud, aby pachatelům dopravních nehod s fatálním následkem, pokud není shledáno významné spoluzavinění dopravní nehody také u osoby poškozené, což v tomto případě nebylo, byl ukládán nepřiměřeně mírný trest, konkrétně trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. Soud zopakoval akcent na neodčinitelný a nezvratný následek dopravní nehody v podobě usmrcení F. K. s dopadem na jeho širokou rodinu. Veškeré popsané polehčující okolnosti (neztráceje přitom ze zřetele i okolnost přitěžující) se projevily v tom, že soud obviněnému vyměřil nepodmíněný trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, tedy v délce 1 roku. (srov. body 3. až 7. rozsudku nalézacího soudu). V dalším se soud zabýval uloženým trestem zákazu činnosti.
21. Odvolací soud uvedl, že podmíněný trest lze uložit za současného splnění dvou podmínek: že to umožňuje osoba pachatele a umožňují to okolnosti případu. Osoba obviněného takový postup nepochybně odůvodňuje, neumožňuje to však druhá nezbytná podmínka. V daném případě se jedná o fatální pochybení a fatální následek. V souladu se zákonem proto soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Dosavadní bezúhonnost obviněného, z jehož strany se jedná o evidentní exces, je pak vyjádřena ve výměře trestu, který je uložen na samé spodní hranici. (srov. bod 4. usnesení odvolacího soudu)
22. Dovolací soud se s vyčerpávající argumentací zejména soudu nalézacího zcela ztotožnil a proti závěru o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nemá výhrad. Trest uložený obviněnému nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý. Úvahy soudů jsou přiléhavé a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, tj. na dolní hranici trestní sazby, je s přihlédnutím k následkům jednání obviněného bezpochyby adekvátní. V projednávané věci je významné, že v důsledku jednání obviněného, jeho fatální nepozornosti, zemřel jeden člověk a druhý byl vážně zraněn. Státní zástupce relevantně poznamenal, že ačkoliv byla vozidla poškozených osvětlena výrazným způsobem, dovolatel na ně vůbec nereagoval, poněvadž je absolutně nezaznamenal. Dovolací soud ve shodě s nalézacím soudem nespatřuje na straně poškozených žádné významné spoluzavinění na dopravní nehodě. Pochybení spočívající v nezajištění dostatečného množství paliva nemůže v konkrétním případě vést k úvahám o nepřiměřenosti nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soudy nižších stupňů se vyčerpávajícím způsobem s argumentací stran sankce odnětí svobody v její nepodmíněné podobě zabývaly v návaznosti na ustanovení §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku i §81 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy přisvědčit námitce dovolatele, že by odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo v tomto směru deficitní. Soudy neopomenuly řadu polehčujících okolností na straně obviněného (dosavadní bezúhonnost trestní i přestupková, pozitivní reference k jeho osobě, doznání v kvalifikované podobě prohlášení viny podle §206c odst. 1 tr. ř., náhrada škody poškozeným), na druhou stranu nemohly přehlédnout aplikaci §81 odst. 1 tr. zákoníku bránící okolnosti případu spočívající ve smrtelném následku jedné osoby a těžkému ublížení na zdraví druhé osoby zakládající díky porušení důležité povinnosti obviněného jako řidiče kvalifikovanou skutkovou podstatu celkem dvou přečinů. Pokud za daných okolností dospěly soudy k závěru, že natolik významný následek (byť nedbalostní) trestné činnosti vyžaduje uložení trestu odnětí svobody nepodmíněně, přičemž zmíněné polehčující okolnosti zohlednily do té míry, že trest odnětí svobody byl uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, nelze takto uloženou a odůvodněnou sankci jako celek považovat za zjevně excesivní, extrémně přísnou, zjevně nespravedlivou a nepřiměřenou. Není tedy namístě závěr preferovaný obviněným, že by trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně měl být v projednávané věci posouzen jako rozporný se zásadou proporcionality trestní represe.
23. V návaznosti na argumentaci obviněného odkazem na judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jakož i na podrobnou analýzu obsaženou ve vyjádření státního zástupce lze pouze ve stručnosti doplnit, že případy, kdy bylo do pravomocných rozhodnutí ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody zasaženo zrušujícím rozhodnutím z důvodu kolize s principem proporcionality trestní represe, nejsou svými okolnostmi akcentovanými Ústavním či Nejvyšším soudem souměřitelné s projednávanou věcí. Jednalo se totiž o zcela ojedinělé a mimořádné případy, v nichž byly upřednostněny zájmy na výchovných poměrech nezletilých dětí výrazně nízkého věku před postihem rodičů – pachatelů trestné činnosti postihující rodinné příslušníky – nepodmíněným trestem odnětí svobody, který by jinak byl plně adekvátní. Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob, podle kterého při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, §135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, §93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, §71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, §50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, §71). V duchu takového přístupu bylo rozhodnuto např. ve věci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 (obviněná matka odsouzená za týrání tří velmi malých nezletilých dětí, u nichž byla zachována perspektiva pozitivního vztahu k matce a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody byl shledán kontraproduktivní naději na znovuvybudování či uchování dobrého vztahu mezi rodiči a týranými dětmi), či nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17 (obviněný pod vlivem alkoholu při dopravní nehodě způsobil usmrcení manželky a staršího syna, přičemž mladší syn utrpěl toliko lehká poranění a v případě výkonu trestu obviněným otcem by musel být svěřen do ústavní výchovy).
24. Naznačená pravidla však nelze v projednávané věci aplikovat. V případě obviněného se nejedná o odsouzení rodiče, které má přímý dopad na osud nezletilých dětí, a veškeré známé okolnosti případu nelze považovat za okolnosti natolik mimořádné a specifické, aby bylo třeba dovodit mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. závěr o extrémní nespravedlivosti trestní sankce. Státní zástupce adekvátně připodobnil trestní věc obviněného k trestní věci řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018 (nedání přednosti v jízdě, kdy obviněný jako traktorista způsobil jeden smrtelný následek bez zranění další osoby). Ač obviněný pečoval o tři nezletilé děti ve věku 9, 11 a 15 let, byl potrestán odnětím svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně, kdy trestná činnost byla shodně kvalifikována jako usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se stejnou sazbou trestu odnětí svobody od 1 do 6 let. V tomto případě Nejvyšší soud dovolatelem tvrzený rozpor nepodmíněného trestu odnětí svobody s principem proporcionality trestní represe ani argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, neakceptoval s ohledem na zřetelně odlišný věk nezletilých dětí, které měly být uvězněním pachatele ovlivněny.
25. Nadto třeba zopakovat, že dovolacím důvodem speciálním, určeným k nápravě vad stran druhu či výměry uloženého trestu [za situace, kdy stran trestu obviněný neuplatnil žádnou námitku subsumovatelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který dovolatel neuplatnil. Jeho námitky, kterým nebylo možno přisvědčit, pokud jde kolizi s principem proporcionality trestní sankce, je tak třeba vyhodnotit jako prostou polemiku s přiměřeností trestu. Obviněný totiž nevytýkal uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Dovolával se toliko intenzivnějšího zohlednění polehčujících okolností plynoucích zejména z pozitivních referencí k jeho osobě odkazem na §39 odst. 1 a §38 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku (viz body 17. a 18. dovolání). Jak ovšem bylo již výše konstatováno, eventuální jiná pochybení [než předvídaná v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Argumentaci obviněného je tedy třeba vyhodnotit jako neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [kdy takto jej obviněný obsahově vymezil, ač formálně označil podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ani dovolacímu důvodu jinému. Věcně pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nezbývá než uzavřít, že k zásahu dovolacího soudu není dán v projednávané věci žádný důvod.
26. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že poukaz dovolatele na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio neshledal přiléhavým. Zásada subsidiarity trestní represe je základní zásadou trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Zásada subsidiarity trestní represe se váže na zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin. Svojí podstatou je institutem s přímým vlivem na posuzování trestní odpovědnosti obviněného a trestněprávní důsledky s tím spojené. Není však kritériem, které by bylo možno zohledňovat při úvahách o ukládání přiměřené trestněprávní sankce ve smyslu hledisek uvedených v §38 až 42 tr. zákoníku. Tato problematika se totiž váže k ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a k otázce samotné trestní odpovědnosti pachatele, tj. zda jeho jednání je vůbec namístě kvalifikovat jako trestný čin. Jde tak o otázku rozhodnutí o vině, nikoli o trestu. Pakliže otázka viny (vymezení skutku a jeho právní kvalifikace) byla uzavřena již u hlavního líčení před nalézacím soudem prohlášením viny obviněného a jeho přijetím (§206c odst. 1, 4 tr. ř.), takové prohlášení nelze odvolat ani napadat opravným prostředkem (§206c odst. 7 tr. ř.), a to ani opravným prostředkem mimořádným, včetně dovolání. Proto poukaz na zásadu subsidiarity trestní represe v rámci dovolací argumentace stran přísnosti trestu odnětí svobody není správný a v daném případě ani přípustný.
V. Způsob rozhodnutí
27. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného R. M. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth