ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1053.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 1053/2022-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovolání obviněného F. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 5 To 161/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 3/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 2 T 3/2022, byl obviněný F. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. l tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku ve výši 51 712 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená AAAAA (pseudonym), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že
dne 15. června 2021 ve 14:50 hodin v obci XY, při jízdě ke křižovatce silnice I. třídy č. 54 ve směru od XY, v kilometru 41.126 ulice náměstí XY s místní komunikací ul. XY, jako řidič nákladního motorového vozidla tovární značky Ford Transit, registrační značky XY, majitele J. L., IČ: XY, se spolujedoucím vpravo L. H., narozeným XY, a uprostřed Z. B., narozeným XY, v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b), d), §5 odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), se plně nevěnoval řízení vozidla, dostatečně pozorně nesledoval složitou a nepřehlednou dopravní situaci v centru obce a této nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla, v důsledku čehož zcela přehlédl nezletilou chodkyni AAAAA, narozenou XY, která společně s bratrem nezletilým BBBBB (pseudonym), narozeným XY, vstoupila z levé strany silnice č. I/54 ve směru jízdy nákladního vozidla na přechod pro chodce před domem č. p. XY za vyústěním ul. XY, vyznačený svislým i vodorovným dopravním značením, a po tomto započala přecházet vozovku na protější stranu, a to poté, kdy delší chvíli stála s bratrem před přechodem pro chodce na chodníku a současně z protější strany silnice č. 54 přechod pro chodce přecházel chodec Z. P., narozený XY a současně všem těmto chodcům umožňoval nerušené a bezpečné přecházení vozovky po přechodu blíže nezjištěný řidič nákladního vozidla stáním vozidla před přechodem na silnici č. 54 ve směru od XY v jízdním pruhu pro přímý směr jízdy, kdy za této situace se nezletilá poškozená po přechodu pro chodce rozběhla k protějšímu okraji vozovky se záměrem bezpečně stihnout přecházení vozovky po přechodu před pro ni zprava přijíždějící dodávkou Ford, přičemž F. K. ani v reakci na upozornění zvoláním spolujezdce nedokázal zastavit před přechodem pro chodce a narazil pravou přední částí nákladního vozidla do pravého boku těla poškozené, přičemž tuto ještě několik metrů vezl na přední kapotě a následně byla odražena vpravo před vozidlo, přičemž v důsledku střetu a následného dopadu a sunutím po vozovce utrpěla poškozená zranění v podobě otřesu mozku, praskliny klenby lební vpravo vpředu, zlomeniny dolního raménka stydké kosti vpravo, tržné rány třísla vpravo, pohmoždění pravé plíce, mnohočetných hlubokých oděrek až popálenin kůže 3. stupně nejméně na 12 % povrchu těla – nejvážněji na pravém stehně s problematickým hojením, s leteckým transportem a hospitalizacemi v Dětské nemocnici Fakultní nemocnice XY na odděleních ARO a chirurgie soustavně od 15. 6. do 29. 6. 2021 a opakovaně na oddělení chirurgie od 26. 7. do 27. 7. 2021, s operativním řešením rány pravého třísla a pravého stehna, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 56 dní spočívajícím mj. v neúčasti na povinné školní výuce, nemožnosti samostatné chůze bez pomoci jiné osoby a následně bez opory vysokými berlemi a francouzskými holemi, a zejména pak ve vyloučení celotělové koupele z důvodu nemožnosti namáčení pravého stehna a nevystavování těla UV (slunečnímu) záření, čímž dále způsobil škodu v prozatímní výši 51 712 Kč České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, představující prozatímní náklady na léčení jejich pojištěnkyně.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 5 To 161/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 5 To 161/2022, podal obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání z důvodů uvedených v §265 odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Pokud jde o první z dovolacích důvodů, vytkl, že se soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu označil za kusé a nedostatečné. Soud se nevypořádal se vznesenými námitkami, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Dovolatel brojil proti interpretaci kamerového záznamu průběhu dopravní nehody a vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud tento kamerový záznam nezhlédl. Z kamerového záznamu je zjevné, že poškozená po přechodu pro chodce nepřecházela a ani se nerozhodla uprostřed přechodu se rozběhnout, aby se vyhnula zprava přijíždějícímu vozidlu, jak popisuje soud. Naopak se z okraje chodníku – obrubníku, na kterém se svým bratrem stála, prudce rozeběhla, aniž by se rozhlédla, zda přijíždí či nepřijíždí jiné vozidlo. Soud však konstatuje, že se poškozená v poslední fázi rozeběhla v důsledku úlekové reakce, kterou u ní dovolatel vyvolal svým nepřiměřeným způsobem jízdy. Tento skutkový závěr však nemá oporu v provedeném dokazování. Poškozená se neměla čeho leknout, protože vozidlo dovolatele vůbec neregistrovala. Podle mínění obviněného nesplnila svou povinnost stanovenou v ustanovení §54 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle níž chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Dále v rozporu s kamerovým záznamem je konstatování odvolacího soudu, že ve směru jízdy dovolatele zastavuje jiné vozidlo, a činí tak z jediného logického důvodu, že dává přednost procházejícím chodcům, což údajně musí dovodit i průměrně inteligentní řidič. Žádné takové auto však na místě nebylo. Skutkové závěry odvolacího soudu tak neodpovídají záznamu kamerového systému.
6. V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že v příčinné souvislosti s jeho jednáním nemohlo dojít ke škodlivému následku na zdraví poškozené. V řízení před soudy nižších soudů neexistenci příčinné souvislosti namítal. Do jednání dovolatele vstoupila nová a samostatná příčina, která způsobila následek, jenž dovolatel nepředvídal, předvídat nemohl a neměl. Nemohl předvídat, že poškozená jako účastník silničního provozu poruší svou povinnost stanovenou v §54 odst. 3 zákona o silničním provozu (viz výše) a rozeběhne se po přechodu pro chodce, aniž by se předtím pořádně rozhlédla. Dovolatel poukázal na konstantní judikaturu vztahující se k trestným činům spáchaným v dopravě a zejména na zásadu omezené důvěry při zachování potřebné míry opatrnosti, která vyplývá z objektivních okolností konkrétní dopravní situace. Uvedl, že děti jsou od raného dětství konfrontovány s pravidly bezpečného silničního provozu, zejména je jim vštěpováno, že chodec přecházející vozovku se nejprve zastaví, rozhlédne se a přesvědčí se, zda mu nehrozí nebezpečí od přijíždějících vozidel, a teprve pak může vstoupit na přechod nebo do vozovky. Splnění této povinnosti byl dovolatel jako řidič oprávněn očekávat od poškozené. Podle názoru dovolatele se soud blíže nezabýval otázkou porušení povinností řidiče, která jsou mu kladena za vinu [§5 odst. 1 písm. b), §5 odst. 1 písm. d), §5 odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu]. Tato porušení bývají s ohledem na následek automaticky považována za porušení důležitých povinností, což má vliv na přísnost právní kvalifikace a výši uloženého trestu. Dovolatel se situaci v silničním provozu věnoval, opak (v podobě jakékoli činnosti, která by odváděla jeho pozornost od plnění povinností řidiče) nebyl prokázán. Dbal zvýšené opatrnosti, neboť provoz na místě byl značný. Viděl obě děti na chodníku před přechodem a uvažoval, že kdyby se rozhodly přecházet přechod, tak by on přechod projel, aniž by jim způsobil jakoukoli újmu, ohrozil je nebo omezil. Po přechodu se v tu dobu pohyboval toliko svědek Z. P., který byl téměř již na druhé straně přechodu, dokončoval jeho přecházení a blížil se k dětem, které stály na chodníku. Průjezd přes přechod v jízdním pruhu dovolatele byl tedy volný a dovolateli nic nebránilo v jeho průjezdu. Rychlost jízdy dovolatel přizpůsobil okolnostem v silničním povozu, které mohl předvídat. Pokud by poškozená nezvolila úprk přes přechod přímo z chodníku, k následku by nedošlo. Důkazem toho je i to, že bratr poškozené přechod absolvoval bez úhony. Přechod přecházel, neutíkal přes něj, tudíž místem střetu poškozené s vozidlem by přecházel až tehdy, kdy by vozidlo dovolatele bylo již za přechodem. Dovolatel se ohradil proti závěru, že jel nepřiměřenou rychlostí. Nebylo zjištěno, že by překročil rychlost povolenou v obci, že by rychlost jím řízeného vozidla byla bezohledná či hazardní. Vyjádření soudu k rychlosti vozidla dovolatele, případně pohybu a rychlosti pohybu poškozené na přechodu, a vůbec nehodového děje, je otázkou odbornou, patří posoudit znalci z oboru silniční dopravy, nikoli soudu. Dovolatel uzavřel, že se na jeho straně nejednalo o natolik závažné porušení pravidel silničního provozu, pokud vůbec k jejich porušení došlo, aby splňovaly podmínku ,,důležitých povinností“, jak předpokládá ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 5 To 161/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 2 T 3/2022, zrušil a podle §265 l odst. 1 a 3 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Hodoníně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k námitkám dovolatele podřazeným pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že nesouhlas s odůvodněním napadeného usnesení (byť by mohlo být poněkud pečlivější) je bezpředmětný s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tvoří komplex s rozhodnutím soudu nalézacího, přičemž soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6, §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř. a v jejich rozhodnutích nelze shledat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Závěr o trestné činnosti pak soudy důvodně opřely zejména o výpovědi očitých svědků a kamerový záznam a uzavřely, že poškozená si nepočínala riskantně a naopak obviněný nereagoval adekvátně na dopravní situaci. Námitky obviněného uplatněné pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepovažoval za podřaditelné tomuto důvodu dovolání. Pokud obviněný tvrdil nesprávnou právní kvalifikaci skutku z důvodu absence kauzálního nexu mezi jeho jednáním a následkem na zdraví poškozené, prosazoval pouze vlastní skutkovou verzi, podle níž nepochybil a za nehodu může poškozená. Těmto námitkám pak nelze přiznat důvodnost ani v obecné rovině.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného F. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
14. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit.
15. Ve věci není dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 6 a 7 jeho rozsudku), s nímž se odvolací soud ztotožnil a na něj odkázal (byť odůvodnění odvolacího soudu je kusé, avšak takový postup je judikaturně akceptován, nejsou-li vznášeny odvolací námitky obsahově odlišné od argumentace obhajoby již uplatněné před nalézacím soudem), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudem učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
16. Dovolací soud nesdílí přesvědčení obviněného stran dezinterpretace kamerového záznamu ze strany nalézacího soudu. Se způsobem, jakým soud tento kamerový záznam vyhodnotil (viz str. 5 jeho rozsudku), se lze – až na výjimku – ztotožnit. Touto výjimkou je toliko dílčí popis pohybu poškozené, podle něhož se po přechodu rozeběhla až přibližně v jeho polovině. Z kamerového záznamu je totiž zřejmé, že se po přechodu rozeběhla již v okamžiku, kdy na něj vstoupila. Uvedená nepřesnost, které se soud (a v návaznosti na to i soud odvolací) dopustil, nicméně není z hlediska závěru o vině obviněného významná. Pokud jde o námitku obviněného, že odvolací soud mylně konstatoval, že ve směru jízdy obviněného zastavovalo jiné vozidlo, této lze přisvědčit. Nicméně z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud měl patrně na mysli nákladní vozidlo, které se k poškozené blížilo z její levé strany (tedy z opačného směru než jel dovolatel) a které před přechodem pro chodce, který poškozená a její bratr hodlali přejít, zastavilo a dalo jim přednost. Nadto, jak lze zhlédnout na kamerovém záznamu, na místě figurovalo tmavé vozidlo v protisměrném pruhu obviněného odbočující v křižovatce, avšak již za předmětným přechodem, vlevo, které dávalo přednost obviněnému a částečně omezovalo výhled obviněného na levou polovinu přechodu pro chodce z pohledu obviněného. Dovolací soud se však nedomnívá, že by uvedené věcné dílčí neprávnosti v interpretaci kamerového záznamu svědčily o tom, že se odvolací soud (který nadto plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího) neseznámil s kamerovým záznamem a neučinil si řádný poznatek o průběhu skutkového děje. Naopak je třeba již na tomto místě poznamenat, že sám obviněný ve svůj prospěch dezinterpretuje obsah kamerového záznamu, tvrdí-li, že poškozená začala přebíhat přechod v okamžiku, kdy svědek Z. P. již v protisměru poškozené téměř celý přechod přešel. Zcela jednoznačně (jak lze odkázat i na popis záznamu nalézacím soudem) poškozená vstupuje do vozovky (v čase 14:50:13 kamerového záznamu) v okamžiku, kdy se vozidlo obviněného ještě ani nenachází uprostřed křižovatky (přejíždí přechod pro chodce na opačné straně křižovatky) a svědek Z. P. (v červeném oděvu) byl teprve cca v jedné třetině přechodu ve směru jeho chůze. Nelze tedy uzavřít, jak činí dovolatel – a co je významné pro právní posouzení jednání obviněného níže, že přechod byl v podstatě prázdný a nebylo důvodu očekávat nenadálý vstup poškozené na něj. Kombinace videozáznamu a plánu dopravní nehody tedy svědčí o tom, že v okamžiku vstupu poškozené na přechod se vozidlo obviněného nacházelo více než 30 metrů od místa střetu s poškozenou. Za daných okolností nelze skutková zjištění soudů vtělená do výrokové části rozsudku nalézacího soudu považovat za rozporná s obsahem provedených důkazů.
17. Obviněný dále zpochybnil naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, resp. popřel existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.
18. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle tzv. právní věty výroku o vině obviněný F. K. jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
19. Označený přečin je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby byla těžká újma na zdraví způsobena. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Vyčerpávající výpočet důležitých povinností řidiče motorového vozidla přitom není možný, neboť význam jejich porušení je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
20. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u trestného činu podle §147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
21. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §147 tr. zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin (jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal.
22. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
23. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
24. V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na zdraví. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
25. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že jako řidič osobního motorového vozidla nezaznamenal po přechodu pro chodce přecházející poškozenou AAAAA a tuto svým vozidlem srazil, přičemž v důsledku střetu utrpěla poškozená zranění, která je nutno hodnotit jako těžkou újmu na zdraví.
26. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud správným závěr soudů, že příčinou následku v podobě těžké újmy na zdraví, jehož existenci dovolatel nikterak nezpochybnil a který byl jednoznačně prokázán provedenými důkazy, bylo protiprávní jednání obviněného.
27. Na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů není důvod ke zpochybnění jejich závěrů, že obviněný, který se plně nevěnoval řízení vozidla, dostatečně pozorně nesledoval složitou a nepřehlednou dopravní situaci v centru obce a této nepřizpůsobil rychlost jízdy, v důsledku čehož zcela přehlédl nezletilou chodkyni AAAAA a srazil ji na přechodu pro chodce, porušil povinnosti řidiče uložené mu ustanoveními §5 odst. 1 písm. b), d), §5 odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Podle §5 písm. b), d) citovaného zákona řidič je kromě povinností uvedených v §4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem, osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, osobám těžce zdravotně postiženým a zvířatům, brát ohled na vozidlo přepravující děti, řidiče začátečníka nebo osobu těžce zdravotně postiženou označené podle prováděcího právního předpisu a na výcvikové vozidlo označené podle zvláštního právního předpisu. Podle §5 odst. 2 písm. f) citovaného zákona řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje. Podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
28. Není sporu o tom, že v důsledku porušení povinností obviněného došlo ke sražení poškozené pravou přední částí vozidla řízeného obviněným, k vezení poškozené na přední kapotě a k jejímu následnému odražení vpravo před vozidlo. Vlivem toho, že se obviněný plně nevěnoval řízení vozidla, nedostatečně sledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, nedbal zvýšené opatrnosti vůči dětem, nereflektoval povinnost spočívající v tom, že nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, a rovněž povinnost spočívající v tom, že v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a taktéž proto, že nesplnil povinnost, podle níž řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy okolnostem, které je možno předvídat, a smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, byla poškozená vozidlem sražena a byla jí způsobena zranění specifikovaná ve výroku o vině. Tím, že obviněný porušil shora uvedené povinnosti uložené mu podle zákona, poškozenou pravou přední částí vozidla srazil, a způsobil tak dopravní nehodu, při které došlo k těžké újmě na zdraví. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo. Poškozená by nebyla vozidlem sražena, nebyla by několik metrů vezena na jeho kapotě a následně by nebyla odražena vpravo před vozidlo. Pokud by nebylo jednání obviněného, poškozené by nebyla způsobena těžká újma na zdraví. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jednání obviněného, kterým porušil citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., lze spatřovat příčinu takto vzniklého následku.
29. Posuzovaný případ nedovoluje učinit jiný závěr, než že porušení konkrétních povinností specifikovaných výše je třeba označit za porušení povinností důležitých, uložených obviněnému podle uvedeného zákona ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku. Byť nelze za porušení důležité povinnosti považovat mechanicky porušení kteréhokoli ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., je zřejmé, že v daném případě obviněný výrazně podcenil dopravní situaci v centru obce, která byla v době, kdy se se svým vozidlem pohyboval po pozemní komunikaci, poměrně složitá a nepřehledná, a této prokazatelně nepřizpůsobil rychlost jízdy, ačkoliv tak zejména s ohledem na skutečnost, že se nacházel v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce, na který neměl dostatečný rozhled, učinit měl. Obviněný v červnu, v odpoledních hodinách a za příznivých povětrnostních podmínek, tedy při velmi dobré viditelnosti, nedodržel základní pravidla silničního provozu, v důsledku čehož srazil poškozenou, přičemž v těchto souvislostech je třeba vnímat střet vozidla s tělem chodce za bezprostředně ohrožující život a zdraví, než např. při střetu dvou motorových vozidel. Proto jde o porušení důležité povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na konkrétní okolnosti mohlo a také mělo za následek vážnou dopravní nehodu, a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. zejména rozhodnutí publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Porušení povinností obviněného jako řidiče bylo zároveň v souladu s principem gradace příčinné souvislosti jedinou příčinou vzniku následku. Obviněný, ačkoliv to zpochybňuje, evidentně jel v rozhodné době nepřiměřenou rychlostí. Byť v dané věci nebyl zpracován znalecký posudek, který by rychlost jízdy obviněného jednoznačně určil, z kamerového záznamu je zjevné, že k přechodu pro chodce mířil vzhledem k dopravní situaci příliš vysokou rychlostí, což ostatně potvrdil i svědek V. K., řidič vozidla odbočujícího v protisměru vlevo, které dávalo vozidlu obviněného v křižovatce přednost. Svědek uvedl, že podle něj vozidlo řízené obviněným nejelo předpisovou rychlostí, měl za to, že jelo více než 60 km/h. Rychlost vozidla obviněného nebyla sice objektivizována odborným posouzením, nicméně v projednávané věci není z hlediska trestní odpovědnosti obviněného podstatné, zda jel v obci předepsanou rychlostí či nikoliv. Významné totiž je, že nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu. Jestliže, jak sám uvádí, mu v rozhledu směrem vlevo – tj. i směrem k levé části přechodu pro chodce, na němž se nacházeli poškozená a její bratr – bránilo vozidlo, které mu dávalo přednost, bylo na něm, aby před přechodem pro chodce, k němuž se přibližoval a po němž navíc z pravé strany přecházel svědek Z. P., jehož přítomnost zaznamenal, výrazně snížil rychlost vozidla tak, aby byl schopen pohledem zkontrolovat místo, kam kvůli vozidlu dávajícímu mu předtím přednost neviděl (tj. levou polovinu přechodu pro chodce, po níž se ubíraly obě děti), potažmo aby před přechodem pro chodce v případě potřeby zastavil. Tak se ovšem podle kamerového záznamu nestalo, obviněný neučinil žádné opatření ke snížení rychlosti vozidla a s tímto plynule (tedy bez přibrzdění), velmi razantně a zcela neadekvátní rychlostí vzhledem k dopravní situaci projel křižovatkou a na přechodu srazil poškozenou, která byla vezena na kapotě vozidla obviněného více než 20 metrů a vozidlo obviněný zastavil až cca 39 metrů od místa kolize. Za daných okolností je třeba plně přisvědčit závěru o zjevné nepřiměřenosti rychlost jízdy obviněným. V této souvislosti je vhodné upozornit, že na řidiče motorového vozidla je třeba vždy klást vyšší nároky, neboť porušení povinnosti při takové činnosti s sebou nutně nese vyšší riziko způsobení trestněprávně relevantního následku v podobě těžké újmy na zdraví. Vozidlo je svým charakterem zbraní způsobilou přivodit zranění či smrt člověka. S vědomím této skutečnosti by měl řidič přistoupit k plnění svých povinností stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., obzvláště tehdy, nachází-li se v hustém provozu a za poměrně nepřehledné dopravní situace před přechodem pro chodce, po němž navíc někdo přechází (svědek Z. P.) a lze reálně předpokládat pohyb chodců jiných.
30. Soudy nižších stupňů na podkladě správně vyhodnoceného kamerového záznamu (viz výše) relevantně akcentovaly, že v okamžiku, kdy obviněný se svým vozidlem opouští první ze dvou přechodů pro chodce a svědek Z. P. se teprve blíží ke středu vozovky na přechodu, poškozená již vstupuje na přechod. V okamžiku, kdy se obviněný s vozidlem nachází přibližně ve středu křižovatky a protijedoucí odbočující vozidlo stojí na místě, svědek Z. P. se nachází na středu přechodu, tj. v polovině jeho délky, a proti němu přibližně po přejití první třetiny délky přechodu přichází poškozená, kdy za ní na přechod pro chodce vstupuje její bratr BBBBB. V okamžiku, kdy se obviněný s vozidlem nachází přibližně v úrovni protijedoucího vlevo odbočujícího vozidla stojícího v křižovatce, svědek Z. P. se s poškozenou míjí přibližně v polovině přechodu pro chodce, přičemž bezprostředně poté dochází ke střetu poškozené s vozidlem obviněného. Za takto popsaného stavu je tedy argumentace obviněného, podle níž mu poškozená v podstatě vběhla před vozidlo, což on nemohl v žádném případě očekávat, lichá. Byť lze přisvědčit dovolateli, že pohyb poškozené po přechodu pro chodce lze od počátku označit spíše za běh než za chůzi, neboť poškozená, jakmile viděla, že k přechodu pro chodce z její levé strany pomalu se přibližující nákladní vůz zastavuje, a dává tak jí a jejímu bratrovi přednost, se pravděpodobně z důvodu nezdržování plynulosti provozu rozhodla přechod pro chodce překonat během, nelze s ním souhlasit, že běh poškozené po přechodu byl příčinou vzniku dopravní nehody. Jak shora uvedeno, příčinou vzniku dopravní nehody bylo výlučně jednání obviněného, který nedbal složitosti dopravní situace a omezenému výhledu po jeho levé straně a před přechodem pro chodce, o němž neměl dostatečný vizuální přehled, nikterak nezpomalil a projel jej vzhledem k okolnostem nepřiměřenou rychlostí. Poškozená na přechod pro chodce nevkročila, resp. na něj nevběhla, náhle, neočekávatelně. Rozhodla se k jeho překonání v okamžiku, kdy viděla, že naproti ní přechod pro chodce přechází svědek Z. P., a kdy zaznamenala, že nákladní vůz, který se k přechodu pro chodce přibližoval z její levé strany, dává jí a jejímu bratrovi přednost. Za takového stavu věci se tak nejednalo o objektivní nemožnost předpokládat výskyt poškozené na přechodu pro chodce, nýbrž o zásadní a neomluvitelné pochybení obviněného. Ten totiž nepřiměřenou rychlostí projel křižovatkou, přičemž v době, kdy se jeho vozidlo nacházelo uprostřed křižovatky, tj. ještě celých cca 18 metrů od místa střetu s poškozenou, tato byla již v polovině přechodu pro chodce. Nejméně od tohoto okamžiku byl povinen obviněný věnovat náležitou pozornost celé šíři přechodu pro chodce (zvláště pokud si sám byl vědom výskytu dětí u přechodu, přecházení svědka Z. P., nákladního vozidla dávajícího přednost chodcům v protisměru i vozidla v protisměru odbočujícího vlevo, v určitém okamžiku snižujícího výhled obviněného na levou část přechodu pro chodce), což neučinil, a lze pouze pro úplnost zdůraznit, že poškozenou dokonce nesrazil, jak by se nabízelo, levou, nýbrž pravou přední částí vozidla, což svědčí o tom, že poškozená stihla přeběhnout téměř celý přechod (včetně šířky vozidla obviněného), přesto ji obviněný nezaznamenal, nereagoval žádným snížením rychlosti, natož zastavením a umožněním chodci přejít po přechodu.
31. Poukaz dovolatele na porušení povinnosti poškozené je zcela nepřípadný. Podle §54 odst. 3 věty čtvrté zákona č. 361/2000 Sb. chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo, neboť – jak shora uvedeno – poškozená na přechod pro chodce vstoupila v okamžiku, kdy obviněný se svým vozidlem opustil první ze dvou přechodů pro chodce (tehdejší vzdálenost vozidla obviněného od místa střetu činila cca 33 metrů). V době, kdy se obviněný s vozidlem nacházel přibližně ve středu křižovatky a měl již dostatečný výhled i navzdory v protisměru odbočujícímu vozidlu vlevo, poškozená překonala již první třetinu až polovinu délky přechodu. Poškozená tedy na rozdíl od obviněného žádnou povinnost neporušila, když v momentě vstupu na přechod pro chodce byla s ohledem na dopravní situaci důvodně přesvědčená, že jej bezpečně zdolá, neboť nákladní vozidlo blížící se k přechodu z její levé strany před tímto přechodem zastavilo a po přechodu – z protější strany – již přecházel jiný chodec. Nelze tak přisvědčit obviněným naznačovanému spoluzavinění, či dokonce plnému zavinění škodlivého následku poškozenou, neboť výlučným viníkem dopravní nehody byl právě obviněný. Námitka dovolatele založená na odkazu na zásadu omezené důvěry byla shledána neopodstatněnou. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost). Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, Nejvyšší soud opakovaně poukazuje i na to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu“ (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982, č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1501–1517.). Poněvadž se tedy zásada omezené důvěry uplatní až v případě, kdy řidič neměl možnost a schopnost předvídat, že dojde k nehodě, neboť její podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak, je evidentní, že argumentace touto zásadou není v projednávané věci namístě. Poškozená dodržela pravidla stanovená zákonem č. 361/2000 Sb. a na přechod pro chodce nevstoupila bezprostředně před blížícím se vozidlem obviněného. Obviněný se tedy neocitnul v situaci, kdy by neměl možnost a schopnost předvídat, že dojde k nehodě.
V. Způsob rozhodnutí
32. Nejvyšší soud shledal, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znaky objektivní stránky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Důvodnost užití kvalifikované skutkové podstaty je dána zjištěním, že obviněný přivodil poškozené zranění charakteru těžké újmy na zdraví právě v důsledku porušení specifikovaných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., přičemž tato porušení je třeba považovat za porušení důležité povinnosti uvedeným zákonem stanovené.
33. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nebyly naplněny, proto dovolání obviněného F. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth