ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.1108.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 1108/2022-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovolání, které podal obviněný P. N. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 67 To 220/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 119/2021, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 67 To 220/2022-425, ve vztahu k obviněnému P. N. a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také ve vztahu k obviněnému V. K.,
- jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 5. 2022, č. j. 39 T 119/2021-394, ve vztahu k obviněnému P. N. a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také ve vztahu k obviněnému V. K.,
- jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 39 T 119/2021 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění P. N. a V. K. uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„dne 23. 9. 2020 od 0:25:19 hodin do 0:34:20 hodin v Praze 7, v ulici XY, v prostoru před myčkou čerpací stanice Benzina, v rámci plnění úkolů úřední osoby hlídky Policie České republiky, Pohotovostní motorizované jednotky Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, při kontrole posádky vozidla tov. zn. Volvo S 60, RZ: XY, řidiče M. V., narozeného XY, a spolujezdce poškozeného D. D. S., narozeného XY, poté, co poškozený vytrhl svůj osobní doklad, vydaný Švýcarskou konfederací, obžalovanému K. z ruky, obžalovaný N. do něj strčil a obžalovaný K. ho udeřil levou rukou do pravé části obličeje a současně ho chytil za levou ruku, následkem úderu do hlavy se poškozený předklonil a udělal několik kroků vlevo, přičemž obžalovaný K. jej chytil zezadu za rameno a pravou rukou pod krkem a obžalovaný N. jej chytil za levou nohu, následně obžalovaní poškozeného nadzvedli a srazili na záda na zem, následně jej obžalovaný N. držel za levou nohu a obžalovaný K. ho několikrát udeřil levou rukou do hlavy, poté obžalovaní poškozeného přetočili na břicho, kde si poškozený rukama kryl hlavu, obžalovaný K. ho dvakrát udeřil do zad a hlavy a snažil se mu ruce přetočit za zády do poutací polohy, a když se mu to podařilo, obžalovaný N. se přemístil od nohou poškozeného k jeho hlavě, kterou mu pravou nohou zaklekl, následně obžalovaný K. ukončil poutání poškozeného a odstoupil od něj, obžalovaný N. pokračoval v zakleknutí poškozeného a začal provádět bezpečnostní prohlídku, poté poškozeného přetočil na pravý bok a společně s obžalovaným K. pokračoval v bezpečnostní prohlídce, když poškozený pokrčil pravou nohu, obžalovaní jej přetočili na kolena, až byl předkloněn dopředu se spoutanýma rukama za zády, a obžalovaný K. poškozeného chytil a táhl za levou nohu dozadu, současně obžalovaný N. přitlačil poškozeného v oblasti zad, následkem čehož se poškozený udeřil hlavou o zem, obžalovaný N. poté poškozenému zaklekl pravé rameno a s obžalovaným K. dokončil jeho prohlídku, následně poškozený se dvakrát pokusil otočit na bok, v čemž mu obžalovaný K. zabránil, a poškozený ležel na zemi až do 0:34:20 hodin, kdy obžalovaný N. zakleknutí ukončil, čímž poškozenému způsobili poranění v oblasti pravé očnice, a to tržně zhmožděnou ránu horního i dolního víčka pravého oka s krevním výronem měkkých tkání obou víček a pravé přilehlé lícní krajiny, bez porušení oka a nitroočních struktur, dále tři povrchní oděrky na zevní ploše horní části levého bérce pod kolenem a krevní výron v oblasti základního 2. prstu (ukazováčku) pravé ruky s dobou hojení do jednoho týdne a bez výraznějšího omezení v obvyklém způsobu života, tedy obžalovaní postupovali v rozporu s ustanovením §2, 9 a 11 písmo a), c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů“.
2. Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §329 odst. 1 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jejichž výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Každému z nich bylo současně podle §82 odst. 3 tr. zákoníku uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl každému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u Policie ČR, obecních policií, Armády ČR a Bezpečnostní informační služby v trvání 24 měsíců. Rovněž jim byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému D. D. S. na náhradě škody částku 4.887 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 10.000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl jmenovaný poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění prostřednictvím své obhájkyně odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 67 To 220/2022, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 67 To 220/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný P. N. (dále také jen „dovolatel“) prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Alice Hejzlarové, LL.M., MBA, dovoláním z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Naplnění prvního z uvedených důvodů spatřuje ve zjevném rozporu mezi popisem a vymezením skutku a provedeným dokazováním skrze videozáznamy a výslechy poškozeného D. D. S. (dále také jen „poškozený“) a svědka M. V. (dále také jen „svědek“) spolu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Tento zjevný rozpor vyústil podle něj v nesprávné určení naplnění znaků skutkové podstaty žalovaného přečinu, konkrétně, že vykonal svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Dovolatel rozporoval, že by obviněný V. K. „chytil poškozeného za rameno a pravou rukou pod krkem“ , jelikož tato formulace implikuje, že ho měl jmenovaný obviněný škrtit či jinak působit na jeho krk silou. To však neodpovídá skutečnosti, neboť poškozeného při zákroku objal oběma rukama kolem ramen. Zpochybnil dále interpretaci svedení na zem, kdy měl obviněný V. K. (dále také jen „spoluobviněný“) poškozeného „nadzvednout a srazit na záda na zem“ . Takový popis opět neodpovídá skutečnosti zachycené na videozáznamu. Dovolatel negoval, že by poškozeného sráželi či snad házeli na zem silou, šlo pouze o realizaci metody svedení osoby na zem, kdy jeden příslušník drží horní polovinu těla sváděné osoby a druhý příslušník zvedá nohy, aby bylo možné osobu svést na zem. O tom svědčí mj. provedený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který neobsahoval žádné zmínky o zranění v části zátylku nebo zad, kde by se poškozený nepochybně zranil při hození silou zády na tvrdou podložku. Dále dovolatel zpochybnil, že údery vedené obviněným V. K. lze při popisu skutku označit jako údery do hlavy. Jmenovaný obviněný poškozeného skutečně několikrát udeřil v momentě, kdy byl poškozený sveden na zem, ale jednalo se pouze o údery, které nebyly vedené do hlavy, nýbrž do trapézových svalů v případě, kdy byl poškozený položen obličejem dolů a kdy se bránil provedení poutání rukou. Rovněž, když byl poškozený sveden na zem, tak se bránil rukama jakémukoliv dalšímu zákroku a tento odpor bylo třeba překonat.
6. Následně dovolatel rozporoval i další závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, a skrze ztotožnění se s nimi i soud odvolací, při vyhodnocení provedeného dokazování. Tak namítl, že popis jednání spoluobviněného – navolňovací úder pěstí – nemá oporu v provedeném dokazování. Soudu prvního stupně vytkl, že postupoval chybně při interpretaci důkazů, když velmi nekriticky přijal výpověď poškozeného a svědka a naopak výpověď jeho (dovolatele) a spoluobviněného považoval za účelové. Připomněl, že zejména poškozený vypovídal zcela účelově a v rozporu se skutečností zachycenou ve videozáznamu, při služebním zákroku ho (dovolatele) zranil a poškodil vybavení, které měl (dovolatel) na sobě. Z výpovědi svědka učiněné v přípravném řízení, která byla se souhlasem stran čtena, je patrné, že svědek podstatně upravoval svou výpověď, resp. bájil o skutečnostech, které vlastními smysly mohl vnímat. Ačkoliv je tato skutečnost podle dovolatele zcela zásadní pro posouzení věrohodnosti svědka, soudy nižších stupňů jí nevěnovaly pozornost. Následně dovolatel podrobně rozvedl, proč soud prvního stupně podle jeho názoru neučinil správné závěry z provedeného důkazu kamerovými záznamy. Na základě toho pak uvedl, že soud prvního stupně má svůj konkrétní názor na deeskalaci a prvky eskalace v jednání obou obviněných. Není však podle něj možné mj. učinit závěr o tom, že výzva k prokázání totožnosti směřovaná na poškozeného byla eskalačním prvkem a měla být ze strany obviněných řešena jinak. Dovolatel se domnívá, že soud není schopen tuto skutečnost sám správně posoudit, a proto i nadále považuje zpracování posudku doc. JUDr. Mgr. Jožou Spurným, Ph.D., který navrhoval s cílem prokázat znalecky psychologii zákroku a eskalační a deeskalační vlivy, za důležité ke správnému posouzení daného případu.
7. V neposlední řadě dovolatel soudům nižších stupňů vytkl, že nijak nezohlednily rozdílnost jednání každého z obviněných. Byly jim uděleny stejné tresty a jejich jednání bylo hodnoceno stejně, ačkoliv stejné nebylo. Každý z účastníků služebního zákroku měl jiné úkoly, jiné podmínky atd. Dovolatel byl v pozici řidiče a obviněný V. K. v pozici velitele hlídky. Je to přitom velitel hlídky, který je zodpovědný za to, jak je veden zákrok, kdo má dělat jaké činnosti, udílí pokyny a iniciuje jednotlivá jednání policistů. Dovolatel byl v pozici řidiče a plnil dílčí úkoly velitele hlídky. Spoluobviněný měl za úkol provedení lustrace, dovolatel pak samotné provedení kontrolní dechové zkoušky. Spoluobviněný byl v situaci „dva na dva“ zodpovědný za poškozeného a dovolatel za svědka, kterého sledoval. Situaci, která následně nastala, kdy poškozený vytrhl svůj identifikační průkaz veliteli hlídky, viděl jen periferně a domníval se, že poškozený krade služební přístroj. Z videozáznamu je patrné, že spoluobviněný inicioval provedení donucovacích prostředků. Dovolatel uvedl, že pokud jsou donucovací prostředky zahájeny, musí se druhý policista hlídky přidat, i kdyby byly prováděny z nevhodného důvodu. Druhý člen hlídky nemá na vybranou a svému partnerovi musí pomoci zvládnout nastalou situaci, zejména pokud se osoba brání. A přesně k této situaci došlo. Dovolatel respektoval rozhodnutí velitele hlídky a po jeho iniciaci se musel k realizaci služebního zákroku připojit, ačkoliv situaci viděl jen okrajově a byl ve skutkovém omylu, že poškozený jednal jinak. Tato skutečnost, ačkoliv zřejmá z videozáznamu i jeho (dovolatelova) výslechu, nebyla soudy nižších stupňů nijak reflektována.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru, že jednal úmyslně a že nebyla s ohledem na zjevný rozpor mezi popisem a vymezením skutku a provedeným dokazováním uplatněna zásada subsidiarity trestní represe a věc nebyla předána služebním orgánům Policie ČR ke kázeňskému řízení. Jak konstatovaly oba soudy nižších stupňů, je těžké, i přes léta zkušeností, identifikovat s jistotou ten nejsprávnější postup, který bude na závadové osoby v určité situaci platit. Výše specifikované donucovací prostředky použili obvinění mnohokrát, aniž by za jejich užití byli trestáni, a to ani kázeňsky. Ve své praxi a výcviku tedy získali dostatečné zkušenosti se správným prováděním těchto technik. Dovolatel namítl, že odvolací soud sice správně nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že obvinění jednali motivováni odplatou či mstou poškozenému, tedy v úmyslu přímém, avšak poté již nesprávně dovodil, že tento chybný závěr nemůže mít vliv na naplnění skutkové podstaty daného přečinu. Zopakoval, že se k aplikaci donucovacích prostředků dostal až poté, co byly iniciovány ze strany spoluobviněného, a že byl ve skutkovém omylu. Při přesvědčení, že odpovídá oprávněným způsobem na jednání poškozeného, použil pouze těch donucovacích prostředků, jejichž provedení dokonale znal a věděl, že jejich správným provedením nemůže způsobit poškozenému škodu ani jinou závažnou újmu, ale efektivně ochrání své zdraví v rámci zásahu a ochrání společnost před případnou hrozbou ze strany poškozeného, resp. vyloučí takovou hrozbu. Na základě toho dospěl dovolatel k závěru, že jeho jednání nenaplňuje ani jednu z forem úmyslu podle ustanovení §15 tr. zákoníku, přičemž právě úmysl je podle ustanovení §329 tr. zákoníku vyžadován k naplnění skutkové podstaty žalovaného přečinu.
9. Dovolatel dále poukázal na to, že obdobné případy jsou v současnosti posuzovány odlišně. Odkázal v této souvislosti na případ dozorce vězeňské služby, který pěstí udeřil vězně, jenž provokoval a neuposlechl pokynů dozorce. K uvedené věci se pak podrobněji vrátil ve svém doplnění dovolání ze dne 23. 11. 2022. Z pohledu dovolatele tento excesivnější případ byl shledán pouze jako vhodný pro kázeňské řízení, kdežto jeho (dovolatelův) případ je menším excesem, a přesto je řešen trestněprávně. Je proto přesvědčen, že soudy neaplikovaly správně zásadu, že trestní právo má být až institucí poslední v řadě, tzv. ultima ratio . V této souvislosti také odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017. V příloze pak v anonymizované podobě připojil odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.
10. Závěrem, s ohledem na vše uvedené, dovolatel konstatoval, že soudy nesprávně posoudily skutek a tímto pochybením zcela zásadním způsobem zasáhly do jeho života, když na základě obou rozhodnutí nemohl dále pokračovat ve službě u bezpečnostních sborů, ačkoliv právě službu a ochranu veřejnosti, státního zřízení a demokratických hodnot považoval za nesmírně důležitou a byla pro něj smyslem života. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám rozsudkem tak, že ho podle §226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby. Případně, aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Praze se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí. V doplnění dovolání uvedl, že nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, poukazuje nadále na vyprovokování celého konfliktu poškozeným a na obvyklou policejní praxi, přičemž jeho jednání mohlo být za užití subsidiarity trestní represe nanejvýš kázeňským přestupkem. S těmito námitkami se vypořádaly soudy způsobem, s nímž se státní zástupce neztotožnil, a naopak souhlasil s podstatou dovolací argumentace.
12. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním státní zástupce nepovažoval za podstatné, neboť podle něj nedochází ke sporu o příčině a průběhu zákroku. Spornou je však otázka, zda byl tento zákrok přiměřený projevené snaze poškozeného, aby nebyla zjištěna jeho totožnost. V této souvislosti vyzdvihl potřebu zabývat se obsahem výcviku obviněného, jako příslušníka Policie ČR, což soudy v zásadě v odborné rovině neposuzovaly a uzavřely svou laickou úvahou. Následně otázku přiměřenosti zákroku a její trestněprávní relevance podrobně rozebral, přičemž v této souvislosti odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, v nichž je řešeno (ne)vyvození trestní odpovědnosti v souvislosti s realizací zákroku policistů či příslušníků jiných ozbrojených sborů. Shrnul, že z dosud provedeného dokazování je zřejmá nesporná skutečnost, že jednání policistů bylo vyvoláno jednáním poškozeného, aniž by se jednalo o mstu nebo zjevný exces. Pokud je sporná jen přiměřenost zásahu, jedná se o otázku taktiky a metodiky policejní práce, která je otázkou odbornou. Pokud se nejedná o exces (např. bití osob již bezmocných), nemůže samotná nepřiměřenost zásahu založit trestní odpovědnost zúčastněných policistů.
13. Státní zástupce s ohledem na jím uvedené konstatoval, že pro zjevnou absenci zavinění považuje posouzení skutku za nesprávné a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za naplněný [ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jelikož podle státního zástupce totožné důvody prospívají také obviněnému V. K., navrhl, aby Nejvyšší soud stejně postupoval s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také vůči tomuto obviněnému. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 67 To 220/2022, je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda dovolatelem vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
17. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Dovolatel v podstatné části svého mimořádného opravného prostředku namítal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů (popisem a vymezením skutku) a provedeným dokazováním (videozáznamy, výpovědi poškozeného a svědka, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství) ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně lze v této souvislosti předeslat, že o zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Soudy jsou přitom vázány zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Podle této zásady orgány činné v trestním řízení postupují … tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Na tuto zásadu, stanovící rozsah, v němž je třeba provádět dokazování, navazuje zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Podle ní orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
20. V tomto případě soudy citovaným zásadám nedostály. Při svém hodnocení projednávaného jednání vycházel soud prvního stupně zejména z videozáznamů, které podrobně hodnotil v odstavci 6. svého rozsudku. V další části jeho odůvodnění pak hodnotil průběh zákroku, když vycházel z výpovědi svědka V., který popsal, že „policisté vůči poškozenému jednali nezvykle brutálně“ . Vyjádření svědka J. J., který způsob počínání obviněných označil za souladný se školenou metodikou, do značné míry upozadil, když jednak zdůraznil, že svědek nebyl schopen jednoznačně odpovědět, zda použití donucovacích prostředků bylo důvodné či nikoliv, a dále konstatoval snížení svědkovy věrohodnosti pro jeho kolegiální vztah k obviněným. Uzavřel, že nemá zásadní pochybnosti ohledně techniky provádění donucovacích prostředků, vinu obviněných ovšem shledal v jejich nedůvodném užití. Následně obsáhle rozvinul své úvahy stran možného postupu policistů při zákroku, které však nemají oporu v žádném z provedených důkazů. Tímto postupem dospěl k závěru, že jednání obviněných bylo mstou za předchozí urážlivé jednání poškozeného.
21. Odvolací soud se sice s tímto závěrem soudu prvního stupně neztotožnil (odst. 17. usnesení), jinak však jeho hodnocení provedeného dokazování, založené na posouzení kamerových záznamů, akceptoval a ztotožnil se s jeho závěrem, že zákrok obviněných byl neadekvátní. Sám přitom rovněž vycházel pouze z kamerových záznamů, když se nevyjádřil k obsahu žádného jiného důkazu (srov. odst. 15. usnesení). Navrhovaný důkaz znaleckého posouzení průběhu zákroku odmítl pro nadbytečnost s tím, že situaci lze dostatečně vyhodnotit na základě videozáznamů.
22. Soudy ovšem zcela pominuly výpovědi dalších svědků, a to policistů vyslechnutých v hlavním líčení dne 21. 4. 2022. Soud prvního stupně se jen okrajově zabýval postupem svědků H. a D. v průběhu skutku, přičemž i v jejich případě vycházel výlučně z vlastního hodnocení videozáznamů (viz odst. 8. a 10. rozsudku). Nikterak se tedy nezabýval vyjádřením k zásahu ze strany policistů, některých v pozici instruktorů služební přípravy (J. R., J. J.), kteří zákrok hodnotili jako důvodný a provedený v souladu s metodikou (s výjimkou výše uvedeného hodnocení výpovědi svědka J.).
23. Lze se nicméně plně ztotožnit s vyjádřením státního zástupce, který uvedl, že hodnocení oprávněnosti použití donucovacích prostředků a způsob jejich použití je otázkou odbornou, neboť soudy nejsou seznámeny s obsahem výcviku ozbrojených složek jak co do okolností, odůvodňujících užití donucovacích prostředků, tak ani pokud jde o metodiku a postupy při jejich použití. Podstatou výcviku je přitom zautomatizování některých činností tak, aby konkrétní zákrok byl důrazný, ale přitom nevykazoval znaky excesu a byl tedy proveden profesionálně a v souladu s přijatými metodickými postupy. Soudy se v tomto případě takovou otázkou vůbec nezabývaly, a to ani přes jednoznačné a opakující se hodnocení zákroku ze strany nadřízených policistů, které vyznívalo ve prospěch obviněných. V případě, kdy obsah výpovědí (všech) svědků orientovaných v problematice policejních zásahů byl v rozporu s vlastním hodnocením zákroku soudy (zejména soudem prvního stupně), bylo na místě doplnit dokazování tak, aby bylo hodnocení soudu buď důkazně podloženo, nebo aby soud získal dostatek podkladů pro kvalifikované rozhodnutí, jak mu to ukládá §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud soudy takto nepostupovaly, zatížily svá rozhodnutí vadou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy bezdůvodně neprovedly důkazy, které byly navrhovány (znalecké posouzení průběhu zákroku). V důsledku tohoto pochybení pak došlo i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], když rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vycházelo z neúplného dokazování.
24. Z důvodů vad uvedených výše Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného obě rozhodnutí v této věci zrušil. Bude nyní na soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování tak, aby otázku oprávněnosti použití donucovacích prostředků a způsob jejich provedení mohl kvalifikovaně a s důkazní oporou posoudit. V úvahu přitom přichází více důkazních prostředků, jako např. obviněnými v odvolacím řízení navrhovaný znalecký posudek či státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství zmiňované odborné vyjádření Útvaru policejního vzdělávání a služební přípravy, případně jiný důkazní prostředek, který by byl způsobilý posoudit odbornou otázku přiměřenosti zásahu a způsobu jeho provedení.
25. Po takto doplněném dokazování bude nutno samotný skutek znovu vyhodnotit. Bude přitom nutno, aby nalézací soud zohlednil judikaturu, která se posuzování služebních zákroků příslušníků ozbrojených sborů týká, a na kterou rozsáhle poukázal ve svém vyjádření státní zástupce. Tímto postupem bude nutno posoudit, zda průběh zásahu odpovídá metodikám výcviku příslušníků Policie ČR, za jejichž uplatnění nelze zasahujícího policistu shledat trestně či kárně odpovědným, či zda došlo samotným použitím donucovacích prostředků či způsobem jejich provedení k excesu, který by mohl zakládat odpovědnost kárnou, popřípadě svou intenzitou naplňovat znaky trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými ve zrušených rozhodnutích.
26. Ačkoli bylo dovolání podáno toliko obviněným P. N., je z výše uvedené argumentace zřejmé, že důvody, pro které byla napadená rozhodnutí zrušena ve vztahu k dovolateli, prospívají i druhému obviněnému, V. K. Ve smyslu §261 tr. ř. byla proto obě rozhodnutí za použití zásady beneficium cohaesionis zrušena i ve vztahu k němu, pročež nové projednání věci soudem prvního stupně se bude vztahovat i na něj.
V.
Způsob rozhodnutí
27. Z důvodů rozvedených v odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud postupem podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněnému P. N., a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. také ve vztahu k obviněnému V. K., usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 67 To 220/2022-425, jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 5. 2022, č. j. 39 T 119/2021-394, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab