ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.198.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 198/2022-13242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný S. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 4 To 45/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 42 T 1/2018, bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných V. F., T. F., I. F., P. K., K. J., V. N., M. V., V. Č. a S. R.
2. Obviněný S. R. byl uznán vinným trestným činem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 tr. zákoníku a §107 odst. 1 tr. zákoníku členem organizované zločinecké skupiny. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž všichni obžalovaní společně:
v přesně nezjištěné době v období od konce roku 2009 minimálně do června roku 2013 v úmyslu obohatit se prostřednictvím provádění mezinárodních nákladních přeprav obžalovaní T. F. a V. F. dne 08.10.2009 založili a minimálně do června 2013 vedli obchodní společnost P. F. se sídlem XY, XY, kterou řídil obž. V. F., který stál mimo oficiální strukturu společnosti, prostřednictvím obž. T. F., který se po jejím vzniku stal jejím jednatelem a v období od prosince roku 2009 do prosince roku 2010 v ní působil také obž. S. R. v postavení ředitele, přičemž obchodní společnost P. F. začala cíleně vyvíjet činnost v oblasti spedičních služeb v mezinárodní nákladní automobilové přepravě výhradně za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu prostřednictvím dalších obchodních společností, jejichž vznik obžalovaní V. F. a T. F. iniciovali, a to D. S. (IČ XY), v níž jednatelkou byla od května 2010 obž. I. F., O.-U. C. (IČ XY), v níž jednatelem byl od září 2006 zemř. J. K.), P. T. (IČ XY), v níž jednatelem byl od června 2010 obž. P. K., R. P. (IČ XY), v níž jednatelem byl od ledna 2011 obž. K. J., D.-E. (IČ XY), v níž jednatelem byl od května 2011 obž. V. N., A. (IČ XY), v níž jednatelem byl od května 2011 obž. M. V., a i s. c. (IČ XY), v níž jednatelkou byla od dubna 2011 obž. V. Č. (dále jen „spřízněné“ společnosti), čímž bylo vytvořeno společenství osob řízených obž. V. F. s vnitřní rozvinutou hierarchicky uspořádanou organizační strukturou s přesným rozdělením funkcí a dělbou činností, zaměřených na soustavné páchání, co do četnosti a charakteru závažné úmyslné trestné činnosti, jejíž realizace byla utajována, předem připravovaná, pečlivě promyšlená a důkladně organizovaná, směřující k ilegálnímu dlouhodobému dosahování majetkového prospěchu uváděním úmyslně nepravdivých údajů o ceně, která měla být za finální provedení jednotlivých mezinárodních nákladních přeprav prvotním zájemcům o provedení přepravy u obchodní společnosti P. F. uhrazena, když již při sjednání těchto přeprav věděli, že těmto dopravcům nebude cena za provedení přeprav uhrazena vůbec, případně bude uhrazena pouze částečně tak, aby byl po co nejdelší dobu udržen zájem každého jednotlivého poškozeného o vzájemnou obchodní spolupráci, a k tomu docházelo za využití takto vytvořené struktury obchodních společností a jednotlivců a ještě za účasti dalších ovlivňovaných společností A. S. C. (IČ XY), v níž jednatelem byl od října 2010 obž. S. R., nar. XY, a P. ú. s. (IČ XY), v níž jednatelem byl od června 2010 nevlastní bratr V. F. a T. F. R. P., nar. XY, a byl tak vytvořen systém, kdy obchodní společnost A. S. C. poskytovala na smluvním základě společnosti P. F. a společnostem „spřízněným“ služby v oblasti personalistiky (nábor a výběr zaměstnanců, zaškolování zaměstnanců, kontrola výkonu práce atd.), služby v oboru informačních technologií (pronájem výpočetní techniky a tiskáren, správa počítačových sítí, poskytování licencí k využívání software atd.), pronajímala jim kancelářské vybavení a poskytovala součinnost při zajišťování sídel a kanceláří a obchodní společnost P. ú. s., poskytovala rovněž na smluvním základě společnosti P. F. a společnostem „spřízněným“ služby v oblasti vedení účetnictví a prostřednictvím takto vytvořeného systému docházelo k plánovitému páchání trestné činnosti konkrétně tak, že dispečeři obchodní společnosti P. F. podle pokynů obž. V. F. předávaných jednatelem společnosti P. F. obž. T. F. sháněli na různých dopravních serverech (např. R.) zákazníky, kteří potřebovali přepravit náklad z jednoho místa na druhé v rámci Evropské unie a nabízeli za tyto služby určité peníze, dispečer obchodní společnosti P. F. se s klientem dohodl na zajištění přepravy za určitou finanční částku a došlo k závazné objednávce přepravy a po provedení přepravy konečným přepravcem k vystavení faktury a k následnému zaplacení prvotním zákazníkem na účet společnosti P. F., samotná obchodní společnost P. F. však konečným dopravcem nikdy nebyla a na příkaz obžalovaných V. a T. F. naopak poté, co původní zakázku získala, objednala další spediční firmu, vždy však realizaci přepravy objednala prostřednictvím svých zaměstnanců - dispečerů u jedné z výše uvedených „spřízněných“ společností, jejichž jednatelé byli osoby vyhledané a následně dosazené do svých funkcí obž. V. F. jednající podle požadavků a potřeb obžalovaných V. F. a T. F. a nikdy samostatně, přičemž k objednávání přepravy u „spřízněných“ obchodních společností sloužila internetová informační aplikace-informační systém S., cíleně vytvořený obž. S. R., který ji spravoval, dále vyvíjel a nastavil ji po dohodě s obž. V. a T. F. tak, aby řadoví dispečeři nemohli sledovat nelogický vývoj cen jednotlivých zakázek, do níž měly přístupová práva na různých úrovních pouze osoby ze spol. P. F. a z uvedených „spřízněných“ obchodních společností, a to tak, že dispečer společnosti P. F. poté, co si zákazník u nich přepravu objednal, objednávku přepravy zadal do elektronického systému v internetové aplikaci S. a koordinátorka obchodní společnosti P. F. ji prostřednictvím této aplikace odeslala do jedné ze „spřízněných“ společností formou závazné objednávky na zajištění realizace této přepravy, a poté dispečer společnosti P. F. z částky nabízené za přepravu zákazníkem strhl cca 5% provizi pro společnost P. F., přičemž za tuto poníženou cenu byla přeprava objednána u některé ze „spřízněných“ společností, kde se zprvu dostala k jednateli některé z těchto společností (tedy obžalovaných F., zemřelého K., K., J., N., V. nebo Č.), který v tomto okamžiku změnil podle pokynu V. a T. F. v systému smluvně nabídnutou cenu od společnosti P. F., kterou dostával skutečně zaplacenou na účet své společnosti, a do systému vložil navýšenou cenu za realizaci této přepravy (cca o 20-50%) a teprve tehdy, až se tato přeprava s takto nově upravenou cenou v systému objevila u běžného dispečera „spřízněné“ společnosti, dispečer pak následně v rámci svých pracovních povinností na jiných internetových dopravních serverech nabídl tuto přepravu za již navýšenou a pro dopravce tak velmi zajímavou cenu, a tak po uzavření příslušných smluv a po provedení přepravy však již tito finální dopravci nedostali za své služby od “spřízněných“ obchodních společností zaplaceno buď vůbec nebo jim bylo zaplaceno pouze u několika prvních obchodních případů tak, aby byla navozena mylná domněnka o platební schopnosti a solidnosti objednatele služeb a za realizaci dalších nasmlouvaných přeprav jim už zaplaceno nebylo, a to v době splatnosti faktur ani po ní, následně pak „spřízněné“ společnosti ukončovaly svoji činnost na základě návrhů věřitelů v insolvenčním řízení a docházelo v nich pod vedením obž. V. F. ke změnám společníků a jednatelů a poté, co jejich podnikatelská činnost ustala, společnost P. F. zahájila obdobnou spolupráci s dalšími z připravených „spřízněných“ společností, přičemž vše bylo takto promyšleno a prováděno tak, že společnost P. F. navenek působila bezproblémovým dojmem, na její účty přicházely peníze od klientů, tedy původních zadavatelů přeprav, z kterých si strhla pouze provizi, a dále byly tyto peníze bezhotovostně převedeny do „spřízněných“ společností na základě toho, že si u nich v rámci své spediční činnosti společnost P. F. objednala zajištění realizace přepravy a těmito bezhotovostními převody platila za tyto vyfakturované služby, „spřízněné“ společností z těchto došlých peněz hradily jednak různé platby vyplývající z podnikání (platy zaměstnanců, sociální a zdravotní pojištění, daně, platby některým dodavatelům, telefonické služby apod.), jednak platby za služby spolupracujících společností A. S. C. a P. ú. s. (těm platila za služby i samotná společnost P. F.), jednak také bylo značné množství finančních prostředků z účtů těchto společností vybíráno v hotovosti prostřednictvím bankomatů nebo přímých výběrů na pokladně, případně docházelo k převodům prostředků z jejich účtů na další účty, a to osobou s dispozičním právem, osobou zmocněnou nebo osobou, která vždy momentálně disponovala platební kartou, mimo jiné i obž. S. R., a tímto způsobem byly odčerpávány z účtů peněžní prostředky, jež byly výnosem z trestné činnosti organizované zločinecké skupiny, které se dostávaly zpět do dispozice obžalovaných V. a T. F., kteří s nimi naložili dosud přesně nezjištěným způsobem, a konkrétně minimálně od konce roku 2009 do června roku 2013 byli prostřednictvím uvedených společností poškozeni dopravci v souvislosti s automobilovými přepravami konkrétně popsanými v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Celkem prostřednictvím obchodní společnosti i s. c. byla způsobena celková škoda minimálně ve výši 218.899,90 Kč. Přitom celková škoda způsobená jednotlivým poškozeným subjektům obviněným V. F. působícím mimo oficiální struktury zainteresovaných obchodních společností, obviněným T. F. jako jednatelem obchodní společnosti P. F., prostřednictvím informačního systému vytvořeného obviněným S. R. a prostřednictvím obchodních společností D. S., O. –U. C., P. T., R. P., D.-E., A. a i s. c. činí částku minimálně ve výši 42.769.960,50 Kč.
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný S. R. odsouzen podle §361 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, s výší denní sazby 1.000 Kč, tj. celkem 500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli v rozhodnutí jmenovaní poškození odkázání se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění V. F., T. F., V. Č. a S. R., státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a poškození P., ČAD Blansko, ČSAD Tišnov, KD Transport a SPEDICA LOGISTIC odvolání, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 4 To 45/2020.
5. Z podnětu odvolání obviněných V. F., T. F., V. Č., státní zástupkyně a poškozených byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen v celých výrocích o trestech týkajících se K. J., V. Č. a S. R., ve výrocích o způsobu výkonu nepodmíněných trestů uložených V. a T. F. a ve výrocích o náhradě škody, jimiž byli v daném rozhodnutí uvedení poškození odkázáni podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto. Obviněným K. J., V. Č. a S. R. byly uloženy nové tresty. Obviněnému S. R. byl za trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu §129 tr. zákoníku a §107 odst. 1 tr. zákoníku členem organizované zločinecké skupiny, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §108 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let a 2 měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
6. U obviněných V. F. a T. F. bylo rozhodnuto o jejich zařazení do typu věznice. Obviněným V. F., T. F., K. J. a I. F. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody vymezeným poškozeným. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli vyjmenovaní poškození odkázáni se zbytkem jejich nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Odvolání obviněného S. R. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
8. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný S. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021.
9. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, podle nichž bylo vůči jeho osobě možné vycházet z výslechů spoluobviněných K., Č. a V., a to ve vztahu k těm částem čtených protokolů o výslechu, které předcházely jeho obvinění. Poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 175/06, podle něhož výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, byl-li tomuto úkonu účasten obhájce spoluobviněného, který je touto výpovědí usvědčován, nebo samotný spoluobviněný, pokud obhájce neměl a ani ho mít nemusí. V opačném případě je možné protokol o výpovědi spoluobviněného u hlavního líčení pouze předestřít podle §212 tr. ř. a nikoliv přečíst k důkazu podle §207 odst. 2 tr. ř. Podle něj došlo k pochybení v podobě přečtení těchto protokolů k důkazu podle §207 odst. 2 tr. ř., což nelze ospravedlňovat skutečností, že jmenovaní spoluobvinění ve svých výpovědích u soudu obecně potvrdili správnost všeho, o čem vypovídali předtím. Takový procesní postup považoval za procesní vadu, která může být dovolacím důvodem.
10. Dále dovolatel zdůraznil, že již v předchozím řízení vznášel námitky stran naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Právní závěry soudů jsou podle něj v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Připomněl nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 553/05. Uvedl, že k naplnění zákonných znaků dotčeného trestného činu nepostačuje prokázání tohoto, že pachatel uváděl třetí osobu v omyl tak, že při sjednávání kontraktu s dopravci poskytl nepravdivé, hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, nýbrž je třeba mít prokázáno, že již v době sjednání kontraktu jednal v úmyslu způsobit svým jednáním škodu, tedy zakázku vůbec neuhradit, nebo jednal alespoň s vědomím, že zakázku ve smluvené lhůtě nebude moci uhradit, čímž uvádí věřitele v omyl, aby sebe nebo jiného obohatil. V daném případě nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu z jeho strany. On u žádné společnosti nevěděl, ani nebyl srozuměn s tím, že tato společnost nebude hradit v odsuzujícím rozsudku uvedené odměny za realizované dopravy. Působil toliko při náboru a zaškolení zaměstnanců a dodávce informačního systému „s.“. Není správné, pokud odvolací soud uzavřel, že ve vztahu k jeho osobě není třeba prokazovat naplnění všech znaků skutkové podstaty, a to právě k otázce subjektivní stránky trestného činu. Z provedených důkazů nevyplývá, že by v době uzavření objednávek ze strany dopravců byl smířen s tím, že tyto zakázky nebudou ze strany zúčastněných osob uhrazeny. Osobně se na tomto jednání neobohatil. Naopak, obětoval všechen svůj volný čas tvorbě softwaru s., za což mu nikdo nezaplatil. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2283/17 a navázal, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a právním závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Soudy podle něj vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Ty nebyly hodnoceny ve vzájemném kontextu a nebyla správně aplikována zásada in dubio pro reo.
11. Obviněný rovněž uvedl, že i pokud by mu mělo být kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu, nemělo se takto stát na základě spolupachatelství, ale pouze z pozice účastenství ve formě pomoci. K tomu citoval ze skutkové věty vyňaté části. Napadený rozsudek i z tohoto důvodu považoval za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním hodnocení skutku.
12. Konečně namítl, že odvolací soud nezohlednil délku řízení v dané věci a uložil mu i ve srovnání se všemi ostatními spoluobviněnými nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody. V případě ostatních spoluobviněných došlo k uložení trestů hluboko pod spodní hranicí trestní sazby, přičemž u bratrů F. se jednalo o souhrnný trest, kdy došlo k navýšení dříve uložených trestů o 5 let. Podle jeho názoru bylo s ohledem na délku řízení porušeno právo na spravedlivý proces. Již jen délka řízení, doba od údajného spáchání trestné činnosti (cca 10 let) neproporcionalita trestu uloženého jeho osobě ve vztahu k trestům uloženým ostatním obviněným je podle jeho názoru důvodem pro to, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně ohledně jeho osoby ve výroku trestu a způsobu jeho výkonu a současně i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
13. Závěrem (se zřetelem ke všem jím uvedeným skutečnostem) navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 4 To 45/2020, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 42 T 1/2018, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že z dovolání není patrno, v čem má spočívat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1, 2, 4 tr. ř. Dovolatel ve svém dovolání takovou okolnost nezmínil. Z toho státní zástupce usoudil, že tento dovolací důvod uvedl obviněný omylem nebo si jej chybně vyložil.
15. Státní zástupce pokračoval, že dovolatel ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou již uplatnil před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání. S těmito námitkami se však již vypořádaly soudy nižších stupňů, s jejichž argumentací se státní zástupce ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. K jednotlivým námitkám dodal následující.
16. Opakoval-li dovolatel svou námitku proti čtení výpovědi spoluobviněného podle §207 odst. 2 tr. ř. u hlavního líčení s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 175/06, pominul, že v judikované věci spoluobviněná u hlavního líčení svou výpověď z přípravného řízení zásadně změnila. Ve věci dovolatele však k takové změně nedošlo.
17. K námitkám dovolatele proti učiněným skutkovým zjištěním státní zástupce uvedl, že samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantní by bylo možno považovat námitku extrémního nesouladu, kterou však dovolatel neučinil a obsah jeho námitek směřuje k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Jedná se nicméně o zásadu procesní a nikoli hmotně právní a judikatura Nejvyšší soudu dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Státní zástupce zde poukázal na judikaturu, podle níž porušení zásady in dubio pro reo, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá ani onu mimořádnou povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat skutková zjištění učiněná nižšími soudy. Uzavřel, že dovolatel konstruoval alternativní skutkové zjištění, které stavěl proti skutkovému zjištění soudů, jež logicky zdůvodnily, proč pochybnosti neměly.
18. V závěru třetí části dovolání dovolatel uplatnil námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl, že se podle skutkové věty mohl dopustit nanejvýš účastenství formou pomoci a nikoli spolupachatelství. S touto námitkou se již vypořádaly soudy nižších stupňů, na jejichž odůvodnění státní zástupce odkázal. K výpisu jednání dovolatele ze skutkové věty státní zástupce nastínil, že když jsou nahlíženy ve spojení s ostatními částmi popisu skutku, je patrno, že dovolatel patřil k ústředním postavám celé skupiny. Jeho zapojení bylo příliš široké na to, aby mohl být považován toliko za pomocníka hlavních pachatelů. V této části je proto dovolání zjevně neopodstatněné.
19. Jestliže dovolatel namítl, že odvolací soud nezohlednil délku řízení v dané trestní věci, z čehož měla vzejít neproporcionalita jemu uloženého trestu k trestům uloženým ostatním obviněným, pak státní zástupce zdůraznil, že dovolatel nepravdivě tvrdil, že od spáchání trestné činnosti uplynulo 10 let, a argumentoval judikaturou, která se však týká případů podstatně odlišných. Státní zástupce připomněl judikaturu k dané problematice a navázal, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Přiměřenost trestu může Nejvyšší soud posoudit mimo dovolací důvody v případech výjimečných svou nespravedlností, tj. pokud by trest byl v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Dovolatel však poukázal toliko na neproporcionalitu mezi jeho trestem a tresty uloženými ostatním obviněným. Je sporné, zda měl na mysli uvedenou zásadu, která však není založena na porovnávání trestů různých pachatelů. Pokud tedy dovolatel dovozoval neproporcionalitu svého trestu z trestů ostatních odsouzených, o porušení uvedené zásady se jednat nemůže.
20. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že dovolatel odvozuje neproporcionalitu svého trestu zejména z nezohlednění délky svého trestního řízení a doby od spáchání trestného činu. K tomu zdůraznil, že k době uplynulé od spáchání trestného činu a k délce řízení se přehledným a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí se závěrem, že k průtahům ve věci nedošlo a že délka trestního řízení odpovídá složitosti věci. Podle §39 odst. 3 tr. zákoníku má soud při stanovení druhu a výměry trestu přihlížet jak k době, která uplynula od spáchání trestného činu, tak i k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Takové podmínky však ve věci dovolatele nenastaly. Z délky jeho trestního řízení, ani z doby od spáchání jeho trestného činu nelze dovodit, že by v jeho věci měla být provedena nějaká kompenzace délky trestu. Trest byl navíc dovolateli uložen na samé spodní hranici trestní sazby.
21. Státní zástupce pak shrnul, že námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
23. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 4 To 45/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tak je tomu tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
27. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) [do 31. 12. 2021 písm. l )] tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa).
29. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
30. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
31. Dovolatel v úvodu svého podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., s tím že proti jeho osobě bylo minimálně v části skutku vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
32. Jak již shora uvedeno, nepřípustnost trestního stíhání je upravena v ustanovení §11 odst. 1, 2, 4. a §11a tr. ř. Obviněný však na žádné ustanovení zákona dané upravující nepoukázal a ani neuvedl žádnou konkrétní okolnost, jež by některý z důvodů nepřípustnosti jeho trestního stíhání zakládala. Je na místě zde připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Je tedy zřejmé, že předmětný dovolací důvod uplatnil toliko formálně, aniž by však jeho tvrzenou existenci osvědčil patřičnou argumentací.
33. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) [dříve g)] tr. ř.
34. V posuzované věci podstatná (převažující) část argumentace uplatněné v podaném dovolání směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká především vadné dokazování, resp. použití procesně nepoužitelných důkazů, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, poukazuje na zásadu in dubio pro reo a předkládá vlastní skutkové hodnotící úvahy a závěry, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů. V návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
35. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [nyní písm. h)] tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a v porušení ustanovení §207 odst. 2 tr. ř.
36. Nutno ovšem konstatovat, že Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (o ten se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [viz již shora zmíněný nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
37. Je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace, jež by naplňovala uvedený nový dovolací důvod a odůvodňovala kasační zásah Nejvyššího soudu, nenastala. V těchto souvislostech lze poznamenat, že řada výhrad vznesených obviněným nepředstavuje ve věci žádné novum. Naopak se jedná o opakování argumentace, kterou již vznesl v předchozím řízení a kterou se již adekvátně zabýval soud druhého stupně v odvolacím řízení.
38. Obviněný na prvém místě vyjadřoval nesouhlas se čtením (podle §207 odst. 2 tr. ř.) protokolů o výslechu, resp. s použitím výpovědí spoluobviněných K., Č. a V., které předcházely jeho obvinění.
39. Na tuto argumentaci již obsáhle reagoval odvolací soud v bodech 45., 46. a 61. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž není úlohou dovolacího soudu, aby opětovně reprodukoval, to co již řádně a přesvědčivě vyslovil soud druhého stupně. Proto odkazuje na danou argumentaci soudu druhého stupně a považuje za vhodné toliko stručně zmínit v konkrétnostech následující.
40. Trestní stíhání obviněného S. R. bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 26. 11. 2015 (viz sv. 5, č. l. 743 a násl.), které mu bylo doručeno dne 27. 11. 2015 (č. l. 850). Jeho obhájci pak dne 30. 11. 2015 (č. l. 851). V prosinci roku 2015 se konala pokračování ve výslechu spoluobviněných, dne 9. 12. 2015 (č. l. 2022 a násl., sv. 12) M. V., dne 11. 12. 2015 (č. l. 1976 a násl. sv. 12) V. Č., a dne 15. 12. 2015 (č. l. 1873 a násl., sv. 11) P. K., v nichž se dotyční vyjadřovali i k dovolateli a jeho jednání. Těmto úkonům byl vždy přítomen obhájce obviněného Mgr. Ing. David Veselý a mohl klást všem uvedeným spoluobviněným otázky, přičemž tak mohl činit i ve vztahu k celému obsahu všech jejich výpovědí. Za dané situace nelze považovat za vadný postup spočívající v přečtení protokolů o výpovědích spoluobviněných u hlavního líčení podle §207 odst. 2 tr. ř. a jejich použití při objasnění skutkového stavu věci.
41. Dovolatel uvedl dále tvrzení, která mohla vyvolávat dojem, že uplatňuje námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jednalo se o tu část jeho podání, v níž tvrdil, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podvodu, když nebyla z jeho strany naplněna subjektivní stránka trestného činu. Toto tvrzení dovolatele však vykazuje jeden společný rys. Je totiž vystavěno na jeho nesouhlasu s hodnocením důkazů nalézacím soudem a na zpochybnění skutkového stavu, který byl podle obviněného zjištěn nesprávně. Formálně je sice dovolatelem vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku z důvodu absence subjektivní stránky, uvedená výhrada je však budována výlučně na nastiňování jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v předchozím řízení.
42. Opět je nutno říci, že tyto výhrady nejsou ve věci nové, a že se s nimi pečlivě zabýval již soud druhého stupně a své závěry náležitě vyložil v bodech 60. – 63. odůvodnění svého rozhodnutí. V daném kontextu je třeba dále zdůraznit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (a jejich právními závěry) není podle Nejvyššího soudu zjevný rozpor (extrémní nesoulad) dán.
43. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
44. Pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely především ze vzájemně si korespondujících výpovědí spoluobviněných K., Č., V. a J. a svědků K. a I., jakož i dalších jimi zmíněných důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o zjevný rozpor (extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
45. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (extrémní nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu (extrémního nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
46. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
47. Dovolatel však vyjádřil rovněž námitku, která z hlediska formálního odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu původně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nyní podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podstata této námitky spočívá v tvrzení, že pokud by mu mělo být kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu, pak se podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku mohl dopustit toliko účastenství formou pomoci a nikoliv spolupachatelství.
48. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) [§23 tr. zákoníku].
49. O společné jednání , ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže:
a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (např. všichni spolupachatelé znásilnění za použití násilí postupně souložili se ženou nebo pod pohrůžkami násilí pronášenými všemi spolupachateli s ní současně vedle soulože vykonali srovnatelný pohlavní styk),
b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (např. jeden ze spolupachatelů znásilnění nejprve ženu zbil a potom ji držel, aby se nemohla bránit, a druhý ze spolupachatelů na ní vykonal pohlavní styk – srov. R 66/1955 a R 17/1982),
c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. R 36/1973, shodně R 15/1967). (ŠÁMAL, Pavel. §23 [Spolupachatel]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329, marg. č. 3.)
50. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) [§24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu.
51. Stejně jako v případě předchozích námitek musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani ve zde namítaném směru se soudy nižších stupňů nedopustily pochybení. Přitom odvolací soud v bodu 64. odůvodnění svého rozhodnutí reagoval, byť stručně, avšak věcně správně, právě na zpochybnění spolupachatelské role obviněného.
52. Předmětnou námitku dovolatel doprovodil výňatky ze skutkové věty. Přitom však opominul celkový charakter a okolnosti spáchané trestné činnosti. Na jeho jednání tak soudy správně nahlížely ve spojení s jednáním ostatních spoluobviněných, jak je popsáno v dalších částech popisu skutku, právě jako na článek řetězu, který v daném kontextu působil v časové souslednosti a směřoval společně s jednáním dalších obviněných ke spáchání i trestného činu podvodu, přičemž tímto společným jednáním byla naplněna jeho skutková podstata. Dodat lze, že z daného komplexu skutkového děje je jednoznačně zjevné, že obviněný byl jednou z klíčových postav celé organizované zločinecké skupiny, jeho jednání bylo nezbytné k fungování celého trestného jednání a bylo natolik rozsáhlé a závažné, že to vylučuje toliko roli pomocníka (povaha jeho jednání by nebyla patřičně vystižena závěrem o pouhém účastenství ve formě pomoci).
53. Opětovně je přitom třeba zdůraznit, že k naplnění spolupachatelství stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „ K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, by každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti.“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný).
54. Obviněný dále vyjádřil výhrady i vůči trestu s tím, že odvolací soud nezohlednil délku řízení v dané trestní věci a uložil mu ve srovnání s ostatními spoluobviněnými nepřiměřeně přísný trest.
55. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) [do 31. 12. 2021 písm. g)] tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
56. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně použitelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
57. Vzhledem k uvedenému nelze námitky směřující proti výroku o trestu pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ani pod jiný dovolací důvod) podřadit.
58. Dovolací soud je oprávněn posoudit přiměřenost uloženého trestu výhradně v případě, že by uložený trest byl v rozporu s principem proporcionality trestní represe. K tomu připomíná své usnesení ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 748/2007, v němž vyslovil, že „Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestně právní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti).“
59. K této problematice se již vyjádřil soud druhého stupně, a to v bodu 47. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž řádně odůvodnil a vyložil, že doba řízení jednoznačně odpovídá rozsahu, povaze a složitosti věci. V těchto souvislostech je vhodné připomenout, že obviněný páchal trestnou činnost podle popisu skutku do června 2013, jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením ze dne 26. 11. 2015, návrh na podání obžaloby byl podán v srpnu 2017, obžaloba v únoru 2018, rozsudek nalézacího soudu je datován dnem 23. 10. 2019 a rozsudek odvolacího soudu dnem 22. 10. 2020. Od spáchání trestné činnosti do vynesení rozsudku odvolacího soudu tak uplynulo 7 let a několik měsíců a od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele do vynesení rozsudku odvolacího soudu necelých 5 let. Tyto časové údaje je nutno hodnotit v kontextu zjištění, že se v posuzovaném případě jednalo o mimořádně rozsáhlou trestnou činnost (1300 útoků a 300 poškozených), která si vyžádala adekvátně mimořádně rozsáhlé dokazování (v podrobnostech je možno odkázat na rozsudek odvolacího soudu). Dovolací soud se proto ztotožnil se zmíněným závěrem odvolacího soudu.
60. Ve věci obviněného z délky jeho trestního řízení ani z doby od spáchání jeho trestného činu nelze dovodit, že by v jeho věci měla být provedena nějaká kompenzace délky trestu. Jak doba od spáchání činu do pravomocného rozhodnutí tak i doba trvání trestního stíhání od jeho zahájení do pravomocného rozhodnutí nemohou mít se zřetelem k okolnostem, na něž přiléhavě poukázal odvolací soud (rozsah věci, dokazování, jeho náročnost) takový podstatný význam (nemohou být považovány za nepřiměřené), aby mohly být kompenzovány snížením trestu pod dolní hranici trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná kompenzace by přitom v úvahu nemohla přicházet, neboť obviněnému byl uložen trest na samé dolní hranici trestní sazby, která činí 9 let 2 měsíce (viz bod 81. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
61. Lze tak shrnout, že ani z hlediska posouzení dané námitky v intencích principu proporcionality trestní represe, nelze dovodit její opodstatněnost.
62. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) [dříve l)] tr. ř.
63. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy námitky obviněného nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nemohl být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé alternativě.
64. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu