ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.278.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 278/2022-271
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců Mgr. Pavla Götha a Mgr. Romana Raaba dovolání obviněného D. Ž. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 154/2019, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 4 T 154/2019, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že:
obviněný D. Ž. , nar. XY, trvale bytem XY,
se podle §226 písm. b) tr. ř., zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
v době okolo 9:57 hod. dne 26. 5. 2019 svémocně vnikl do bytu č. jednotky XY na adrese XY, XY, do té doby obývaného a užívaného manžely A. F., narozenou XY, a J. F., narozeným XY, tím, že si prostřednictvím zámečníka nechal odvrtat zámek vstupních dveří, byt zpřístupnil a následně jej nechal kompletně vyklidit a věci manželů F. uskladnit do společných prostor kočárkárny domu, a to přesto, že nebyl ani jako vlastník předmětné bytové jednotky, jímž se stal na základě usnesení o příklepu vydaného soudním exekutorem JUDr. Jiřím Štrinclem, Ph.D., Exekutorský úřad Jablonec nad Nisou, dne 21. 2. 2019, č. j. 090 EX 77/18-50, s nabytím právní moci dne 10. 4. 2019, a po doplacení nejvyššího podání dne 10. 5. 2019, k tomuto úkonu oprávněn, neboť dle §336l odst. 7 občanského soudního řádu měl podat návrh na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nebo odebráním nemovité věci a pouze v rámci výkonu rozhodnutí nebo nařízené exekuce k vymožení nepeněžité povinnosti je možné do domovní svobody jiného zasáhnout, čímž způsobil poškozeným A. F., narozené XY, a J. F., narozenému XY, újmu ,
tedy – měl neoprávněně vniknout do obydlí jiného a překonat přitom překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí,
čímž měl spáchat – přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškození A. F., nar. XY, a J. F., nar. XY, oba trvale bytem XY, odkazují se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 4 T 154/2019, byl obviněný D. Ž. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. F. a J. F. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodoval v posuzované trestní věci opakovaně. Usnesením ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 4 T 154/2019. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 686/2021, bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno, jakož byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Konstatoval, že odvolací soud nerespektoval názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 686/2021, a že zejména při jeho výslechu postupoval způsobem, který není předpokládán trestním řádem, jak je patrno ze zvukového záznamu veřejného zasedání. Co se týče otázky zavinění, soud vyslechl soudního exekutora JUDr. Jiřího Štrincla, Ph.D., který kompletně potvrdil obhajobu obviněného a připustil, že mohl obviněného informovat, že po uplynutí zákonné lhůty může nemovité věci převzít. Ostatně samotné usnesení o příklepu č. j. 090 EX 77/18-50 obsahuje v čl. III. povinnost povinného (poškozeného) vydražené věci vyklidit. Další část usnesení o příklepu, a to odůvodnění (druhá věta), pak obsahuje poučení vydražitele nemovité věci převzít s příslušenstvím dnem následujícím po doplacení nejvyššího podání, nejdříve však po uplynutí 15 dnů ode dne zveřejnění usnesení o příklepu, kdy lze podávat návrhy na předražek. Dovolatel zdůraznil, že usnesení v odůvodnění nebo v čl. III. neobsahuje jakékoliv poučení o tom, že pokud povinný nemovité věci nevyklidí, je nezbytné podat další návrh na vyklizení. Dovolatel sám nemá právní vzdělání a po přečtení usnesení, které obsahuje jak povinnost vyklizení, tak i poučení o možnosti převzetí, a dále po informaci od soudního exekutora o možnosti nemovitost převzít po uplynutí lhůty obsažené v usnesení, se domníval, že své právo může uplatnit. Navíc i soudní exekutor vyložil právní složitost situace, a pokud by se obviněný dotazoval, odkázal by jej na advokáta. Jinými slovy – výslech soudního exekutora podle obviněného nepřisvědčil závěru o existenci jeho zavinění a naopak potvrdil jeho od samého počátku zcela konzistentní obhajobu. Obviněný zopakoval, že požádal o asistenci Policii České republiky z důvodu obavy o zajištění bezpečnosti a že předpokládal, že pokud by jednal v rozporu se zákonem, nepochybně by musela proti jeho počínání policie zakročit. Policie do bytu rovněž vstoupila. Shodně jako již v předcházejícím dovolání poukázal na svou snahu kontaktovat před zajištěním vyklizení poškozeného a snahu věc vyřešit dohodou a na to, že vše zajišťoval i za pomoci a po předběžné dohodě se společenstvím vlastníků (viz výpověď předsedkyně SVJ M. P.). Obviněný odmítl argumentaci odvolacího soudu, podle níž již v minulosti vydražil byt. Jednalo se totiž o zcela jinou situaci, neboť byt byl prázdný a neužívaný. Uzavřel, že v daném případě chyběl přímý úmysl tak, jak již naznačil dovolací soud v bodě 17. zrušovacího usnesení. Podle něj se odvolací soud vypořádal velmi povrchně s otázkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe (srov. body 18. a 19. usnesení Nejvyššího soudu). Spokojil se pouze s konstatováním, že bylo možné připustit argumentaci dovolatele o právu na vyklizení, nicméně dovolatel nezvolil formu podání návrhu na vyklizení (v daném případě se však nepodává návrh na vyklizení, neboť již v usnesení je dán exekuční titul, podává se proto jen exekuční návrh). To však obviněný nevěděl a je zřejmé, že o správném postupu zřejmě přesně neví ani odvolací soud s odkazem na použitou argumentaci. Závěrem poznamenal, že blíže odkazuje na námitky a skutečnosti uvedené v předchozím dovolání včetně odlišné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud s odkazem na §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby ve věci znovu rozhodl. S ohledem na skutečnost, že se odvolací senát neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu, a i s ohledem na způsob projednání odvolání (viz zmiňovaný zvukový záznam veřejného zasedání) navrhl, aby bylo projednání věci přikázáno jinému senátu.
7. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání nejprve upozornil na změnu právní úpravy trestního řádu, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2022 a která mj. do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zavedla nový procesní dovolací důvod pod písmenem g), přičemž dovolací důvod až dosud označovaný pod písmenem g), který je založen na tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je nadále označován pod písmenem h). Dále podotkl, že jestliže dovolatel namítl, že již v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení, měl správně označit dovolací důvod pro tyto případy příhodný, tzn. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [zjevně bylo myšleno písm. m)] v jeho druhé variantě [s odkazem právě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. K odkazu dovolatele na skutečnosti uváděné v jeho předchozím dovolání poznamenal, že k těmto se nelze blíže vyjádřit, a to mimo jiné proto, že z obsahu nyní podaného dovolání není možné s určitostí dovodit, které měl dovolatel přesně na mysli, přičemž není ani na státním zástupci, ani na dovolacím soudu tyto za dovolatele doplňovat či si je domýšlet.
8. Jde-li o okomentování doplněného dokazování ze strany dovolatele, nejde podle státního zástupce o argumentaci, jež by jakkoli po obsahové stránce naplňovala zákonné podmínky vymezené v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [a rovněž tak v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Nadto se nelze ztotožnit s tvrzením, že by slyšený exekutor potvrdil konzistentní obhajobu obviněného, neboť sice potvrdil, že s obviněným komunikoval, rozhodně však nepřisvědčil tomu, aby obviněný po uplynutí určitých lhůt vnikl do bytu za pomoci odvrtání zámků a za nepřítomnosti zde bydlících osob a bez jejich svolení tyto svévolně vystěhoval. Vyslovil-li obviněný bez bližšího vysvětlení v dovolání výhradu ke způsobu, jakým odvolací soud vedl dokazování ve veřejném zasedání, opět nejde o námitku podřaditelnou pod jakýkoli dovolací důvod, nadto jde o námitku obecnou. Vytkl-li, že jednoznačně v jeho jednání chyběl přímý úmysl, odvolací soud závěr o jednání obviněného v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vůbec neučinil a dospěl totiž k závěru o jednání v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
9. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce týkající se údajně nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, s vysokou mírou tolerance uchopitelnou v rámci hmotněprávního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze souhlasit, že by se odvolací soud s touto problematikou v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal velmi povrchně a fakticky vůbec.
10. Státní zástupce setrval na svém stanovisku o trestnosti jednání obviněného a o jeho společenské škodlivosti. V posuzovaném případě sice obviněný nabyl vlastnické právo k bytové jednotce obývané poškozenými coby vydražitel udělením příklepu soudním exekutorem, avšak vlastnické právo neopravňuje k tomu, aby popsaným způsobem obviněný zasáhl do práv osob až dosud byt po právu obývajících. Ustanovení §336 l odst. 1 o. s. ř. sice vydražiteli přiznává oprávnění převzít vydraženou nemovitou věc již den následující po doplacení nejvyššího podání (nikoliv však před uplynutím lhůty k podání návrhu předražku podle §336ja odst. 1 o. s. ř.), přičemž tomuto právu odpovídá i povinnost povinného vydražiteli (předražiteli) nemovitou věc předat. To nicméně v případě bytové jednotky sloužící k bydlení (na rozdíl např. od neužívané nemovitosti) neopravňuje vydražitele převzít nemovitou věc sám, svépomocí a svévolně. Právo převzít nemovitou věc nemusí vždy znamenat, že ji vydražitel bude oprávněn ihned bezezbytku také užívat. Podle §336j odst. 4 o. s. ř. soud v usnesení o příklepu povinnému uloží nemovitou věc vyklidit, a to nejpozději do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto usnesení, případně od doplacení nejvyššího podání, pokud k tomuto došlo později. Podle §336 l odst. 7 o. s. ř. uplynutím lhůty k vyklizení se usnesení v této části stává exekučním titulem, na základě kterého se vydražitel může domáhat proti povinnému, kterému až dosud svědčilo právo k obydlí, nicméně který nemovitou věc včas nevyklidil (či neuzavřel s vydražitelem např. nájemní smlouvu), nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovité věci (či exekuce) podle §340 a násl., a to bez zajištění bytové náhrady. Právo vydražitele převzít nemovitou věc se v takovém případě projeví tak, že na něj přejdou určitá práva vlastníka bytové jednotky, například právo na vstup do bytu a jeho prohlídku za účelem provedení potřebné opravy nebo údržby. Obviněnému tak svědčilo právo vlastníka k bytu, měl oprávnění vstoupit do jím vlastněné nemovitosti z důvodu zajištění ochrany, údržby a oprav vlastního majetku, mohl se legální cestou dožadovat vyklizení bytu a požadovat od poškozených kompenzaci za užívání bytu po jeho nevyklizení. Nebyl však oprávněn zasáhnout do obydlí poškozených oním drastickým způsobem.
11. Obviněného podle státního zástupce nelze považovat za právního laika, který by konal v omylu na základě rady exekutora a neuvědomoval si veškeré souvislosti. Byl soudním exekutorem informován o náležitostech postupu včetně nutnosti vyklizení bytu poškozenými, avšak s jejich součinností zjevně nepočítal a byl připraven konat v jejich nepřítomnosti v neděli v deset hodin ráno, v den následující po uplynutí patnáctidenní lhůty. Obviněný věděl, že poškození s tímto termínem explicitně nevyslovili souhlas, je vysokoškolsky vzdělaný člověk, dokázal si přesně spočítat běh lhůty pro vyklizení vydražené nemovité věci, v minulosti působil u policejního sboru, kde se lze v praxi setkat se spory mezi vlastníky a osobami užívajícími nemovité věci. Vlastní postup obviněného na místě činu svědčí o tom, že si dobře uvědomoval veškeré právní konsekvence. Obviněný si přizval manželku, aby vstup do bytu, jeho převzetí a vyklizení dokumentovala obrazovým záznamem, současně v domě dopředu dojednal uskladnění movitých věcí z bytu, přibral hned několik nezúčastněných osob jako možných svědků, dokonce i příslušníků policejního sboru, jejichž počet na místě je až zarážející. Nelze uvěřit tvrzení o nevědomosti obviněného, že pokud oprávněnému svědčí vykonatelné rozhodnutí, které není ze strany povinného dobrovolně plněno, je nutno se domáhat výkonu rozhodnutí soudní cestou, nikoli svémocně.
12. Bylo-li dovolatelem odvolacímu soudu vytýkáno nerespektování judikatury týkající se subsidiarity trestní represe, podle státního zástupce předkládaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nelze na posuzovanou věc dost dobře aplikovat, neboť řešila zcela jinou a do značné míry specifickou skutkovou problematiku, která se týkala vztahových záležitostí mezi příbuznými (nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1381/2017), popř. šlo o rozhodnutí, v němž k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe nebylo vůbec přistoupeno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017), protože se jednalo o zcela typický, běžný případ přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle státního zástupce není pochyb, že obviněný užil nedovolenou svépomoc, postupoval v rozporu s právem, a to poměrně důrazným způsobem vůči osobám, jimž svědčila ochrana obydlí. Proto ani sledování víceméně legitimního cíle v předmětném případě nemůže snižovat společenskou škodlivost jeho jednání takovým způsobem, že by toto jednání bylo možno označit za společensky neškodné, nedosahující ani té nejnižší míry škodlivosti běžně se vyskytujících případů posuzovaných jako trestný čin porušování domovní svobody. Jednání obviněného nevzešlo z prostředí rodinných vztahů. Byť se nelze zcela ztotožnit ani s přístupem poškozených, ani celkový morální rozměr věci nesvědčí ve prospěch závěru o absenci trestnosti činu obviněného s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Státní zástupce odmítl, že by právě ty okolnosti případu, které obviněný v dovolání vyjmenoval, měly být vykládány jako okolnosti podstatně snižující společenskou škodlivost jeho jednání. Vyplývá z nich spíše naopak to, že obviněný byl pevně rozhodnut daným způsobem jednat, pečlivě se připravil na jinak dopředu očekávanou variantu, že poškození nebudou v bytě přítomni, a dále jednal zcela rozhodně a nepochybně v úmyslu přímém. Poukázal-li dovolatel na to, že vyčkal uplynutí zákonné lhůty, je nutno zopakovat, že se činu dopustil jen pár hodin po jejím uplynutí a bez náležité odezvy od poškozených. Pokud argumentoval tím, že manžele F. kontaktoval s nabídkou pomoci, o nějaké nabídce pomoci v situaci poškozených zjevně hovořit nelze. Především však obviněný vedl elektronickou komunikaci výhradně s poškozeným J. F., přičemž ovšem mělo být zasaženo i do práva k obydlí poškozené A. F. Překvapivé je rovněž tvrzení o žádosti obviněného adresované Policii České republiky o účast při vyklizení bytové jednotky. Účast policistů si obviněný sám vyžádal voláním na tísňovou linku 158, ta se ovšem týkala výhradně preventivního opatření k zachování veřejného pořádku, o čemž byl obviněný policisty informován, jakož i o tom, že nejsou povoláni k posouzení oprávněnosti vstupu, natož k asistenci při vyklizení bytu. Ani pořízením obrazového záznamu vstupu do bytu nemůže být společenská škodlivost činu snižována. Závisí tedy na úhlu pohledu, nakolik okolnosti, které obviněný v dovolání vyjmenoval, mají škodlivost jeho jednání snižovat či naopak zvyšovat. Příhodným se v tomto směru jeví hodnocení ze strany nalézacího soudu, že veškeré kroky obviněného při neoprávněném vstupu do bytu obývaného poškozenými sloužily k tomu, aby své počínání co nejvíce ospravedlnil, neboť si byl vědom neoprávněnosti vstupu. Obviněný tak čin spáchal po předchozím uvážení, naplánování a pečlivém zorganizování.
13. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného uplatněné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněné. Navrhl tudíž dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Stejný souhlas udělil prostřednictvím svého obhájce též obviněný.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného D. Ž. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací argumentaci lze považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
18. V projednávaném případě dovolací soud pochybení, na které pamatuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., (ve znění účinném od 1. 1. 2022), zaznamenal.
19. Nutno připomenout, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 686/2021, zrušil dovoláním napadenému rozhodnutí předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci vytkl, že nesplnil povinnosti nejen se zabývat námitkami uvedenými v odvolání, ale že nedodržel ani podmínky stanovené v §134 odst. 2 tr. ř., neboť v odůvodnění usnesení neuvedl skutečnosti, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, konkrétně z hlediska formálních znaků u přečinu podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uložil mu tedy, aby se s ohledem na uplatněné námitky obviněného zabýval tím, že obviněný vycházel z informací poskytnutých exekutorem a byl přesvědčen s ohledem na obsah obdržených rozhodnutí (včetně stanovení povinnosti poškozených byt v patnáctidenní lhůtě byt vyklidit), že je oprávněn k postupu, který zvolil. Odvolacímu soudu bylo uloženo, aby za tímto účelem vyslechl jako svědka exekutora JUDr. Jiřího Štrincla, Ph.D., na jehož stanovisko se obviněný odvolával, k tomu, zda a jaké konkrétní informace exekutor poskytl obviněnému a jak jej informoval o možnosti po uplynutí lhůty věci poškozených z bytu vyklidit. V návaznosti na to měla být posouzena opodstatněnost obhajoby obviněného s ohledem na jím uváděná tvrzení a znovu posouzeno jeho zavinění se zřetelem na zásady v rozhodnutí dovolacího soudu zmíněné. Nejvyšší soud uložil, aby teprve, shledá-li odvolací soud naplnění všech formálních znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, posoudil dále ve smyslu odvolacích i dovolacích námitek obviněného možnost aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe (a z ní vycházejícího principu ultima ratio ).
20. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud postupoval v intencích pokynu Nejvyššího soudu a své usnesení ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, již nezatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu krajský soud v rámci veřejného zasedání opětovně vyslechl jak obviněného, tak exekutora JUDr. Jiřího Štrincla, Ph.D. Ve věci tak bylo provedeno kompletní dokazování, které umožnilo ustálení skutkového děje, přičemž je možno předeslat, že dovolatel svým podáním nijak nerozporoval skutková zjištění vymezená ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž brojil (stručně vyjádřeno) proti pozitivnímu závěru o potřebné formě zavinění a alternativně navrhoval postupovat v jeho věci podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Pakliže obviněný uvodil bod III. svého dovolání tvrzením o údajném „přístupu a postupu odvolacího soudu, které nejsou předpokládány trestním řádem, zejména při výslechu obviněného“, tato námitka zůstala ve své vyřčené obecnosti zcela neodůvodněna. Nebylo ji možno subsumovat pod uplatněný dovolací důvod, neboť dovolací soud takto formulovanou námitku, kterou není povinen ani oprávněn sám domýšlet, nemohl žádným způsobem vypořádat.
21. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že co se týče námitky obviněného, že měl za to, že postupuje v souladu s právem, jelikož ho exekutor JUDr. Jiří Štrincl, Ph.D., poučil o tom, že po ukončení 15 denní lhůty dnem 25. 5. 2019 může danou jednotku převzít, tato byla vyvrácena, neboť příslušný exekutor jednoznačně uvedl, že měl s manžely F. negativní zkušenosti a že možná obviněného určitým způsobem varoval, že s nimi mohou být problémy, nicméně vydražení jednotky a doplacení bytu proběhlo tak, jak uvedl obviněný a jak je doloženo listinami. Pokud jde o poučení obviněného o dalším postupu, slyšený exekutor zdůraznil, že co se týká převzetí bytu, rozumí se tím postup za součinnosti povinných, že si předají klíče, sepíšou si stavy měřidel, domluví se, jakým způsobem a kdy si povinní věci odstěhují. Co se týká pojmu vyklizení, tak tam je nutno akceptovat předmětnou 15 denní lhůtu, přičemž usnesení o příklepu je zároveň exekučním titulem pro vyklizení. Odvolací soud měl za to, že uvedl-li obviněný, že byl poučen o tom, že může danou jednotku převzít, tak je z výpovědi exekutora zřejmé, že převzetí není vyklizení a k převzetí je nutná případná domluva s povinnými. Soud konstatoval, že i když byl obviněný přesvědčen o tom, že může předmětný byt podle jeho slov převzít tak, jak uvedl, a neměl 100% informace o tom, že tam poškození F. nebydlí, a mohl se domnívat, že tam mají své osobní věci, a právě proto, že si tam přizval policii a nakonec i předsedkyni společenství vlastníků jednotek, tak za situace, kdy po otevření dveří viděl, že v bytě jsou věci poškozených, měl od dalšího konání upustit a do bytu dále nevstupovat, natož aby ho vyklidil. Co se týká subjektivní stránky trestného činu, podle názoru odvolacího soudu se obviněný dopustil jednání v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při posouzení subjektivní stránky přihlédl soud k tomu, že sám obviněný připustil, že to nebyla první jednotka, kterou vydražil, z čehož vyplývá, že musel mít určité zkušenosti. Věděl, minimálně od exekutora a minimálně v nezbytné míře, že je možné, že bude s manžely F. problém, protože nekomunikují, věděl, když předmětnou bytovou jednotku kupoval, že tato je manželi F. obývána, resp. že ji kupuje s povinnými. Již tato skutečnost pro něj měla být alarmující, neboť i průměrně vzdělaný občan má představu o tom, že pokud nějaké osoby byt obývají, nota bene, když jej upozorňovaly, že nesouhlasí s postupem exekutora, tak není možné jim jejich osobní věci bez právního titulu odnést, byť do prostor, které byly pod uzamčením. Obviněný tedy musel být ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku minimálně srozuměn s tím, že se může dopustit protiprávního jednání. Není možné, aby svévolně vyklidil byt, když byl na místě konfrontován s tím, že se v něm nacházejí osobní věci poškozených. Navíc si byl obviněný vědom následných možných komplikací, proto zajistil přítomnost policie, a to nejen pro svoji bezpečnost, jak uvedl. S ohledem na všechny tyto skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu (srov. bod 15. usnesení odvolacího soudu)
22. Nejvyšší soud se se shora rozvedenou argumentací soudu odvolacího ztotožňuje. Odvolací soud, jak výše uvedeno, napravil pochybení, jichž se dopustil v rámci předchozího odvolacího řízení, v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu doplnil dokazování a pečlivě se zabýval i posouzením subjektivní stránky stíhaného trestného činu, jak mu bylo uloženo.
23. Po doplnění dokazování nemá ani dovolací soud pochyb o tom, že jednání obviněného formální znaky přečinu podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku naplňuje. Trestného činu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Užije-li při tomto činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, spáchá trestný čin podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný neoprávněně vnikl do obydlí jiného a překonal při tom překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
24. V posuzované trestní věci spočívalo jednání obviněného právně kvalifikované jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v tom, že obviněný dne 26. 5. 2019 svémocně vnikl do bytu do té doby obývaného a užívaného manžely A. F., narozenou dne XY, a J. F., narozeným dne XY, tím, že si prostřednictvím zámečníka nechal odvrtat zámek vstupních dveří, byt zpřístupnil a následně jej nechal kompletně vyklidit a věci manželů F. uskladnit do společných prostor kočárkárny domu, a to přesto, že k tomuto úkonu nebyl ani jako vlastník předmětné bytové jednotky, jímž se stal na základě usnesení o příklepu vydaného soudním exekutorem dne 21. 2. 2019, s nabytím právní moci dne 10. 4. 2019, a po doplacení nejvyššího podání dne 10. 5. 2019, oprávněn, neboť podle §336 l odst. 7 o. s. ř. měl podat návrh na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nebo odebráním nemovité věci a pouze v rámci výkonu rozhodnutí nebo nařízené exekuce k vymožení nepeněžité povinnosti je možné do domovní svobody jiného zasáhnout, čímž způsobil poškozeným manželům F. újmu.
25. Z hlediska právního posouzení předmětného skutku je vhodné připomenout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 796/2019), že neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Takové vstoupení do obydlí jiného bez jeho souhlasu je spojeno s tím, že vůlí takové osoby není, aby jiná konkrétní osoba do jeho obydlí vstoupila nebo tam setrvala (přiměřeně srov. č. 28/1997 Sb. rozh. tr.). Toto pojetí vyplývá ze smyslu ochrany představované článkem 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotvena nedotknutelnost obydlí, do nějž není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. To znamená, že otázka, kdo je vlastníkem objektu a jaké je jeho stanovisko ke vstupu třetí osoby do obydlí, je sama o sobě nerozhodná. Kritériem nedotknutelnosti obydlí tedy není souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu oprávněně bydlí. Státní zástupce relevantně upozornil na skutečnost, že v ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku je zakotvena ochrana svobody obydlí oprávněného uživatele bytu před neoprávněnými zásahy kohokoli, tedy i vlastníka nemovitosti. Tato ochrana obydlí existuje u uživatele takového prostoru, jenž je obydlím, které je chráněno i proti vlastníkovi, a to i tehdy, když má vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (srov. výkladový materiál č. 1/1980 Sb. rozh. tr., str. 25 až 28).
26. Z rozsudku nalézacího soudu, s nímž se odvolací soud, zamítl-li řádný opravný prostředek obviněného, ztotožnil, je zjevné, že soud z výše rozvedených obecných hledisek vycházel (srov. str. 5, bod 7. jeho rozhodnutí), když uvedl, že poškození manželé F. byli v době vstupu obviněného do bytu oprávněnými uživateli předmětné bytové jednotky, a to přesto, že v té době již nebyli vlastníky bytu a pravomocným rozhodnutím měli uloženu povinnost byt vystěhovat. Dovolací soud považuje tuto argumentaci za přiléhavou a ve shodě se státním zástupcem zdůrazňuje, že vlastnické právo k bytu neopravňovalo obviněného k tomu, aby do něj způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině vnikl a vyklidil jej. Podle §336 l odst. 1 o. s. ř. je vydražitel oprávněn převzít vydraženou nemovitou věc s příslušenstvím dnem následujícím po doplacení nejvyššího podání, nejdříve však po uplynutí lhůty podle §336ja odst. 1; byl-li však podán takový návrh, nemovitou věc s příslušenstvím lze převzít dnem následujícím po dni, kdy bylo předražiteli doručeno usnesení o předražku. Podle odst. 2 citovaného ustanovení vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu. Předražitel se stává vlastníkem nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o předražku právní moci a předražek byl zaplacen, a to ke dni jeho vydání. Podle odst. 7 ustanovení §336 l o. s. ř. na základě pravomocného usnesení o příklepu nebo pravomocného usnesení o předražku může vydražitel nebo předražitel podat návrh na výkon rozhodnutí vyklizením nebo odebráním nemovité věci. Podle §336j odst. 4 o. s. ř. soud v usnesení o příklepu podle odstavce 3 uloží povinnému, umožňuje-li to povaha vydražené nemovité věci, aby vydraženou nemovitou věc vyklidil nejpozději do 15 dnů od nabytí právní moci usnesení nebo doplacení nejvyššího podání, nastalo-li později, a poučí účastníky o možnosti postupovat podle §336ja odst. 1 s vyčíslením, jaký je minimální předražek a do kdy musí být učiněn. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jestliže usnesení o příklepu nabude právní moci a bude řádně a včas zaplaceno nejvyšší podání, resp. jeho poměrná část (odst. 3 věta druhá), stává se vydražitel vlastníkem vydražené nemovité věci včetně jejího příslušenství, a to ke dni vydání usnesení o příklepu. Jestliže povinný včas a řádně nesplní povinnost vyklidit vydraženou nemovitou věc uloženou mu podle §336j odst. 4, resp. §336ja odst. 5 o. s. ř., je vydražitel nebo předražitel oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí vyklizením nebo odebráním nemovité věci, resp. exekuční návrh podle §37 exekučního řádu (srov. SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1581 - 1587).
27. Právem aprobovaný způsob, jak dosáhnout vyklizení předmětné bytové jednotky, by tedy v konkrétním případě byl návrh na výkon rozhodnutí či exekuční návrh. Pokud však obviněný k tomuto legálnímu kroku nepřistoupil, byt poškozenými nadále obývaný si nechal bez jejich souhlasu zpřístupnit a poškozené svémocně vystěhoval, nezbývá než konstatovat, že závěr o neoprávněném vniknutí do obydlí jiného a o naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku je namístě. Státní zástupce též výstižně shrnul, že podle provedeného dokazování byl obviněný soudním exekutorem informován o tom, že musí vyčkat uplynutí zákonných lhůt, doplatit nejvyšší podání, na základě usnesení pak má povinný povinnost do 15 dnů vyklidit byt a poté může bytovou jednotku převzít. Obviněný připustil a další výstup z dokazování to jen potvrzuje, že byl informován o nutnosti vyklizení bytu poškozenými, což jej v souvislosti s převzetím nemovitosti neopravňovalo ke svévolnému a samovolnému vyklizení bytu bez součinnosti poškozených a nevyužití legálního postupu spočívajícího v iniciování nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovité věci. Odvolací soud správně považoval z hlediska subjektivní stránky za významné, že předmětný byt nebyl prvním, který obviněný vydražil, že s takovou operací tedy musel mít určité zkušenosti, že minimálně od exekutora věděl o problematickém přístupu poškozených manželů F., protože nekomunikují, popř. vyjadřují přímou neochotu na předání bytu spolupracovat. Dovolací soud se přiklání ke stanovisku odvolacího soudu, že již tato skutečnost, předchozí zkušenosti obviněného i obecné povědomí průměrně orientovaného jedince o postupech faktického prosazení vlastnického práva k nemovitosti dosud užívané jinými osobami zakládají vědomí obviněného o závadnosti jeho postupu a reálnou představu, že nemůže bez právního titulu do bytu vstoupit a odnést osobní věci poškozených. Souhlasit lze též s názorem odvolacího soudu, že obviněný jednal po subjektivní stránce v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si uvedených skutečností byl vědom, avšak s ohledem na okolnosti případu, zejména text odůvodnění předmětného usnesení o příklepu, musel být nejméně srozuměn, že zákonem chráněný zájem na ochraně domovní svobody svým jednáním naruší.
28. Pokud jde však o otázku společenské škodlivosti činu obviněného, dovolací soud se neztotožnil s názorem soudu odvolacího, který uzavřel, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není možná. Odvolacímu soudu bylo předchozím zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 686/2021, uloženo, aby při posuzování této otázky důsledně přihlédl ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněnému pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jakož i k nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, na který obviněný ve svém předchozím mimořádném opravném prostředku odkazoval. Lze připomenout, že citovaným nálezem Ústavního soudu byla řešena situace skutkově téměř totožná, přičemž Ústavní soud odlišil samotnou svépomoc při vyklizení bytových prostor od závěru o spáchání trestného činu a za relevantní označil obhajobu, podle níž měl obviněný – vlastník nemovitosti na její vyklizení z hlediska občanského práva nárok a sledoval tak (byť protiprávním postupem v rozporu s občanským soudním řádem) legitimní cíl souladný s právem. Při respektu k individuálnímu posouzení každé trestní věci Ústavní soud uzavřel, že v jím projednávané věci bylo třeba nutnost trestního postihu pachatele zvláště uvážit a odůvodnit, a to též v návaznosti na možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu – např. možností vystěhovaného domáhat se občanskoprávní žalobou náhrady škody či postihem správním podle zákona o přestupcích.
29. V trestní věci obviněného D. Ž. odvolací soud, který se úvahou o společenské škodlivosti činu obviněného zabýval, připustil, že obviněný měl na vyklizení právo, avšak jinou formou, než kterou zvolil, a jednal předčasně. Podle názoru odvolacího soudu posuzovaná věc není ničím výrazně vybočujícím. Akcentoval, že obviněný, který měl za to, že koná po právu, přizval dne 26. 5. 2019 zámečníka, nechal odvrtat zámek vstupních dveří bytu poškozených, neměl informace, že by byl byt prázdný a neměl právo nechat jej kompletně vyklidit, nýbrž měl podat návrh na vyklizení. Byť si obviněný mohl myslet, že je již oprávněn byt užívat a že je oprávněn k vyklizení, musel si být vědom, že není možné odvrtat zámek a věci z bytu vyklidit. Odvolací soud poukázal na výpověď exekutora, který uvedl, že pokud by se ho obviněný zeptal, co má dělat v případě, že je bytová jednotka obsazená a že byt stále užívají povinní, tak by mu poradil, aby si našel advokáta. Skutečnost, že poškození jsou problémoví vlastníci a uživatelé, pro obviněného měla být alarmující a měl postupovat nikoliv v rozporu s právem. Co se týče nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, podle odvolacího soudu se v dané věci jednalo o spor o užívání rodinného domu rodinnými příslušníky, a to rodiči a dcerou s rodinou. V trestní věci obviněného D. Ž. však nešlo o rodinné či příbuzenské vztahy, šlo o zcela cizí subjekty, navíc obviněný vydražil předmětnou bytovou jednotku s vědomím užívání povinnými, a že bude muset pravděpodobně činit určité kroky k tomu, aby se domohl svého práva.
30. Dovolací soud výše popsanou argumentaci soudu odvolacího nesdílí. Odvolací soud aplikaci §12 odst. 2 tr. ř. odmítl v podstatě na základě výčtu týchž skutečností a okolností, které vytvořily základ pro závěr o naplnění formálních znaků projednávané trestné činnosti, nicméně daný konkrétní případ obviněného podle dovolacího soudu vykazuje takové množství specifických okolností svědčících ve prospěch obviněného, že lze dospět k závěru o tom, že jeho jednání nedosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti a není tak zapotřebí na něj reagovat instrumenty trestního práva. Z hlediska obecných východisek aplikoval Nejvyšší soud stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
31. Na rozdíl od odvolacího soudu dovolací soud dospěl k závěru, že na danou věc lze aplikovat též nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, podle něhož podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe. Jestliže obecné soudy tuto zásadu neaplikují, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, prostupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jednak postupuje, jednak se snaží nastolit i protiprávní i stav. Rovněž pokud je vyslovení viny protikladné k celkovému morálnímu rozměru věci, nadto v prostředí rodinných vztahů, jedná se o skutečnost svědčící ve prospěch závěru o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.
32. Ústavní soud v jím judikované věci závěr o absenci společenské škodlivosti činu neopřel toliko o zjištění, že mezi obviněným a poškozenou existoval příbuzenský vztah. Z hlediska posouzení toho, zda bylo v konkrétním případě vhodné přistoupit k trestnímu postihu obviněného, považoval za zásadní zodpovězení otázky, měl-li obviněný – vlastník nemovitosti na její vyklizení z hlediska občanského práva nárok a sledoval-li tak (byť protiprávním postupem v rozporu s občanským soudním řádem) legitimní cíl souladný s právem. V daném kontextu akcentoval i nutnost úvah o možnosti vystěhovaného domáhat se občanskoprávní žalobou náhrady škody či o správním postihu obviněného. Ústavní soud nerozporoval, že český právní řád nedovoluje vlastníkům nemovitostí nahrazovat nutnost podání občanskoprávní žaloby na vyklizení a navazujícího návrhu na výkon rozhodnutí svépomocí. Pochybnosti měl však o tom, jestli lze klást rovnítko mezi takovouto nedovolenou svépomocí a závěrem o spáchání trestného činu. Jestliže totiž osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která postupuje protiprávně a snaží se i nastolit protiprávní stav. Proto podle přesvědčení Ústavního soudu pokud obviněný argumentuje, že jako vlastník nemovitosti měl z hlediska občanského práva hmotného právo na vyklizení daných prostor nárok a tato skutečnost není v trestním řízení vyvrácena, nelze takovou obhajobu bez dalšího označit jako nemající jakýkoliv význam. Podle něj na jedné straně není možné akceptovat, aby účel světil prostředek, a tedy nedovolenou svépomoc právně aprobovat, na druhou stranu se však nedomníval, že trestněprávní postih je jediný nástroj v celém právním řádu, kterým lze dát toto neaprobování najevo. S přihlédnutím k principu trestního práva jako ultima ratio je naopak nezbytné nejprve uvážit, zda je případ natolik společensky škodlivý, že nepostačí, aby se toto neaprobování neprojevilo toliko prostředky jiných právních odvětví, například možností vystěhovaného domáhat se občanskoprávní žalobou náhrady škody či postihem správním podle zákona o přestupcích. Jinak řečeno, skutečnost, že v řízení nebylo vyvráceno, že vlastník nemovitosti se svého cíle namísto nedovolené svépomoci mohl domoci občanskoprávní žalobou, sice trestní postih trestným činem porušování domovní svobody a priori nevylučuje, nicméně nejedná se o skutečnost z hlediska trestního posouzení irelevantní, nýbrž o skutečnost indikující, že je třeba nutnost trestního postihu z hlediska zásady subsidiarity trestní represe zvláště uvážit a odůvodnit. Bez toho by totiž snaha o zabránění nedovolené svépomoci a o ochranu jí dotčených osob mohla ve skutečnosti fakticky představovat vytvoření ještě větší nespravedlnosti za stavu, kdy právo na soukromí vlastníka nemovitosti je zatlačeno do pozadí, ačkoliv ze zásady fiat iustitia, pereat mundus náš právní řád nevychází (srov. bod 22 citovaného nálezu). Ústavní soud zdůraznil, že každý případ nutno hodnotit individuálně, například podle toho, zda vlastník dotčené osoby k vyklizení předem vyzval a poskytl jim k němu časový prostor, zda tyto osoby mohly najít s běžnou mírou úsilí jiné bydlení, či takovéto hledání a také samotné vystěhování by pro ně bylo zvláště obtížné či stresující, zda se v případě nájemního bydlení jednalo o nájemníky platící nájem a služby, či o neplatiče přivádějící vlastníka svým neplacením do potíží, zda se dané osoby v nemovitosti chovaly řádně a slušně, či naopak nemovitost například devastovaly, napadaly vlastníka či její ostatní obyvatele, apod. (srov. bod 23. citovaného nálezu). Ze systematiky odůvodnění uvedeného nálezu je zjevné, že celkové závěry o nutné aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku nebyly dovozeny ve výlučné návaznosti na rodinné vazby mezi obviněným a poškozenými, nýbrž tyto byly zohledněny jako umocňující argumentaci Ústavního soudu v návaznosti na obecnější okolnosti posuzované trestné činnosti (srov. bod 25. citovaného nálezu). Tudíž rozhodně nebylo vyloučeno aplikovat nález pro absenci rodinných či obdobně srovnatelných vztahů mezi obviněným a poškozenými v této trestní věci.
33. Je nesporné, že obviněný sice užil nedovolenou svépomoc (když ignoroval legální postup zakotvený v §336 l odst. 7 o. s. ř.), nicméně jí sledoval legitimní cíl souladný s právem – tj. převzetí bytu, jejž nabyl do vlastnictví, a že usiloval o to, aby samotné, v jeho režii zrealizované převzetí, proběhlo v rámci dané situace co možná nejvíce kultivovaně a transparentně, když dlouhodobý přístup poškozených je třeba vnímat (zejména optikou výše uvedeného nálezu Ústavního soudu) jako odmítavý, obstrukční a ignorující právní stav věci. Navíc nebylo narušeno právo poškozených k bytovým prostorám, aniž měli jinou možnost bydlení. Obviněný zajistil účast profesionálního zámečníka, přizval Policii České republiky, vyžádal si přítomnost předsedkyně společenství vlastníků jednotek, z celé události pořídil videodokumentaci a vyklizené věci patřící poškozeným umístil do prostor bytového domu a zabezpečil je před odcizením. Lze tedy hovořit i o postupu minimalizujícím možný vznik materiálních škod. Navíc ke kroku spočívajícímu ve vystěhování poškozených přistoupil až v návaznosti na jejich absolutně odmítavý přístup k záležitostí týkající se jejich povinnosti byt ve stanovené lhůtě vystěhovat a v návaznosti na absenci jakékoliv jejich adekvátní reakce na jeho snahu o kontakt s nimi a o smírné vyřešení situace.
34. Podle vyjádření obviněného, která nebyla ničím vyvrácena, naopak byla podpořena listinnými důkazy a svědectvím předsedkyně společenství vlastníků jednotek M. P., obviněný po vydražení bytu poškozenému J. F. několikrát telefonoval, ten mu však řekl, že byt je jeho, a rezolutně vyloučil (byť k tomu byl povinen) byt vyklidit a předat k užívání obviněnému. Obviněný se přitom snažil o osobní kontakt, byl svolný i k následnému užívání bytu poškozenými a snažil se dohodnout termín převzetí bytové jednotky. Komunikoval písemně i datovou schránkou, avšak poškozený permanentně zaujímal odmítavý postoj. I předsedkyně společenství vlastníků jednotek poškozenému před stěhováním volala. Když se obviněný dozvěděl se, že poškozený bydlí dlouhodobě na chalupě, požádal předsedkyni společenství vlastníků jednotek o zprostředkování osobního i telefonického kontaktu. Obviněný tak splnil veškeré možnosti, jak poškozeného informovat a slušnou formou se s ním domluvit na předání jednotky. Věci řádně uskladnil a zajistil uzamčením po dobu 6 měsíců. Ze strany poškozených naopak přicházely výhrůžky obviněnému, mělo být podáno trestní oznámení i na exekutora JUDr. Jiřího Štrincla, Ph.D. Pro otevření bytu a jeho převzetí se obviněný rozhodl i proto, že se několikrát sám snažil manžele F. bezúspěšně kontaktovat. I podle svědkyně M. P., předsedkyně společenství vlastníků jednotek, se obviněný mj. jejím prostřednictvím snažil mnoha způsoby kontaktovat poškozené, kteří v té době nepobývali v bytě každodenně, a projednat úschovu věcí. Vstupu do toho bytu byla na žádost obviněného přítomna a věděla o poměrně důsledném způsobu zabezpečení a uskladnění věcí poškozených obviněným. Poškozený J. F. dlužil celé roky společenství bytových jednotek na zálohách na energie a příspěvkách do fondu oprav, roky s ním vedli soudní spory, vyhráli, proto došlo i k exekuci. Do doby, než tam obviněný vstoupil, poplatky spojené s užíváním bytu neplatil nikdo, obviněný začal řádně platit. Z výpovědi exekutora JUDr. Jiřího Štrincla, Ph.D., se podává, že byť manžele F. nikdy neviděl, na základě všech exekucí, které proti nim vedl a nadále vede, nabyl dojmu, že jsou přesvědčeni, že mají svoji pravdu a nenechají si nic od jiného vyložit. Proti všem rozhodnutím podávali opravné prostředky, na něj osobně podali i stížnosti, písemně mu nadávali.
35. Výpovědi obviněného, M. P. a JUDr. Jiřího Štrincla, Ph.D., tedy svědčí o tom, že poškození se v rámci společenství vlastníků jednotek netěšili zrovna dobré pověsti, byli problematickými členy tohoto společenství, kteří ignorovali své platební povinnosti, což mělo za následek soudní řízení, které vyústilo v exekuci a dražbu jejich bytu. Se stavem, do něhož se dostali vlastní vinou, se nicméně nesmířili, vůči soudnímu exekutorovi se chovali neuctivě, nerespektovali pravomocné rozhodnutí, na základě něhož pozbyli vlastnické právo k předmětnému bytu, a neakceptovali právní postavení nového vlastníka, jímž se stal obviněný. Na jeho vstřícný přístup reagovali vulgaritami, v lepším případě mlčením. Navzdory snaze o domluvu, o pokojné předání bytu ve lhůtě, která by zohledňovala jejich osobní potřeby, zaujali k celé záležitosti negativní postoj a zvolili si cestu nekomunikace. Za této situace i s přihlédnutím k celkovému přístupu poškozených a jejich přispění ke vzniklé situaci (kterou však obviněný nevyřešil legální cestou), jakož i ke všem zmíněným aspektům nutno nahlížet na jednání obviněného, který v daném okamžiku přistoupil ke svémocnému vystěhování poškozených, jako na jednání, jež nelze označit za typický případ přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Parametry projednávané věci pak lze přímo přirovnat k případu řešenému ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13. S ohledem na výše rozvedené okolnosti nelze než konstatovat, že v konkrétním případě nedosahovala společenská škodlivost činu obviněného úrovně ani těch nejméně společensky škodlivých činů subsumovatelných pod skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody. Takový čin pak nelze hodnotit jako čin trestný, neboť pro nedostatek potřebné míry společenské škodlivosti není na místě aplikovat instituty trestního práva. Zároveň bylo posouzeno, že jednání obviněného nelze kvalifikovat jako žádnou ze skutkových podstat přestupkových, zejména podle zákona č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích, či jiných, přestupky upravujících, předpisů, tudíž nepřipadá v úvahu rozhodnutí dovolacího soudu o postoupení věci podle §265m odst. 1 tr. ř. a §222 odst. 2 tr. ř.
VI. Způsob rozhodnutí
36. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2020) byl naplněn. Dovolání obviněného je důvodné, proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 4 T 154/2019, zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. na podkladě skutkových zjištění soudů nižších stupňů znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy se souhlasem obviněného i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth