ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.377.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 377/2022-1315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání, které podal obviněný L. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okr. Sokolov, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 7 To 111/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 10/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 T 10/2020, byl obviněný L. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku za použití §313 tr. zákoníku ve znění účinném do dne 31. 1. 2017, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2, odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do dne 31. 1. 2017.
2. Za to byl odsouzen podle §311 odst. 3 tr. zákoníku za použití §108 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 7 To 111/2021. Podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. byl napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea 2, odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do dne 31. 1. 2017, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„jako občan České republiky, v záměru podpořit svojí aktivní účastí v ozbrojeném konfliktu proti vládě Ukrajiny nelegální separatistické struktury na území Doněcké a Luhanské oblasti ve východní části Ukrajiny, které samy sebe deklarují jako tzv. Doněckou lidovou republiku a Luhanskou lidovou republiku, odletěl dne 22. 7. 2015 z Letiště Václava Havla v Praze do Rostova na Donu v Ruské federaci, odkud odjel na východní Ukrajinu do Donbaské oblasti, t. č. ovládaného tzv. Doněckou lidovou republikou a tzv. Luhanskou lidovou republikou, přičemž po příjezdu se nechal vyškolit, vyzbrojit a vystrojit organizovanými ozbrojenými složkami těchto struktur, a následně se zapojil do týlové činnosti těchto složek, a takto na Ukrajině působil nejméně do dne 25. 1. 2016, načež přešel hranice Ruské federace a dne 31. 1. 2016 požádal na Českém velvyslanectví v Moskvě o vydání náhradního cestovního pasu a ještě téhož dne odletěl z Moskvy zpět do Prahy, přičemž tzv. Doněcká lidová republika byla skupinou protivládních separatistů nelegálně vyhlášena dne 7. 4. 2014 jako nezávislý stát, a tzv. Luhanská lidová republika byla skupinou protivládních separatistů nelegálně vyhlášena dne 27. 4. 2014 jako nezávislý stát, přičemž na jimi ovládaném území byly vytvořeny některé pseudostátní struktury především v oblasti vojenských a bezpečnostních složek, přičemž činnost těchto struktur a vyhlášení jejich nezávislosti bylo zcela v rozporu se články 17, 37, 73 a 132 Ústavy Ukrajiny“.
4. Za to byl obviněný odsouzen podle §361 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku připomněl, že v dosavadním řízení se dovolával toho, aby v případě, že bude mít soud prokázáno, že byl zapojen do činnosti ozbrojených složek tzv. Luhanské lidové republiky a tzv. Doněcké lidové republiky, bylo jeho jednání posouzeno jako pokus trestného činu služby v cizích ozbrojených silách podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k §321 odst. 1 tr. zákoníku, tj. že jednal ve skutkovém omylu. Prvostupňový soud se s jeho obhajobou stran tvrzeného skutkového omylu nevypořádal, odvolací soud pak učinil skutkové zjištění, že tento omyl u něho nebyl dán. Dané skutkové zjištění je však ve zjevném rozporu s obsahem důkazů provedených v trestním řízení. Odvolací soud poukázal na jeho vlastní projevy, aniž by jakkoliv specifikoval, které konkrétní projevy považuje za rozhodné. Nijak přitom nezohlednil jeho výpověď učiněnou v hlavním líčení dne 7. 1. 2021, ze které vyplývá jeho skutkový omyl, a znalecký posudek z odvětví psychologie zhotovený znalcem PhDr. Slavomilem Fischerem, Ph.D., ze kterého rovněž vyplývá, že u něho byl skutkový omyl dán. Obviněný uvedl, že soudy neprovedly žádné další důkazy ohledně jeho subjektivního vnímání a možnosti jeho skutkového omylu, a prezentoval k tomu výňatky své výpovědi z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 1. 2021. Zdůraznil, že podle znaleckého posudku PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D., je simplexní osobností s IQ v pásmu mírného podprůměru, je naivní a jeho všeobecná informovanost je na podprůměrné úrovni. Dodal, že odvolací soud také nezohlednil, že v době spáchání činu měl 21 let, tj. byl ve věku blízkém věku mladistvých. Závěr odvolacího soudu, že politická situace na východě Ukrajiny a na Krymu byla sdělovacími prostředky v ČR dostatečně zdokumentována a z těchto zpráv nebylo možno dovodit legalitu záboru území a vzniku nových „státních“ subjektů, označil za zcela nepodložený. Zdůraznil, že v tomto ohledu neprováděl soud žádné dokazování a že to nelze považovat za notorietu. Navázal, že česká média nesledoval a informace čerpal z ruských webových portálů a že na české mediální scéně působí a působilo mnoho proruských dezinformačních webových stránek (k dovolání přiložil seznam dezinformačních webových stránek působících v českém mediálním prostoru v roce 2015). V souvislosti se svojí argumentací připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 153/2020, a ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 Tdo 310/2021.
7. Následně shrnul, že závěr odvolacího soudu, podle něhož jeho skutkový omyl nebyl dán, stojí „na vodě“. Nevěděl, že tzv. Luhanská lidová republika a tzv. Doněcká lidová republika nejsou uznanými státy, byl mladý, naivní, s nízkým rozhledem a ovlivněný proruskými dezinformačními médii.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2021, sp. zn. 7 To 111/2021, zrušil co do výroku o vině i co do navazujícího výroku o trestu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poznamenal, že obviněný zjevně opomněl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jeho část námitek zpochybňuje samotnou právní kvalifikaci přisouzeného jednání. Nicméně se jedná o vadu, která nebrání posouzení podaného dovolání. Obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jeho námitky odpovídají jen s jistou mírou tolerance. Existenci kvalifikované vady skutkových zjištění podle státního zástupce totiž obviněný neuplatnil, neboť ve svém dovolání pouze akcentoval některé dílčí pasáže ze své výpovědi, které mají dokládat existenci skutkového omylu, čímž nevybočil z rámce prosté polemiky s hodnocením takového důkazu, nikoli s jeho vlastním obsahem. Ani na základě nově zakotveného dovolacího důvodu se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění v celé šíři a mimo jeho meze jsou i nadále takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout pouze jiného hodnocení důkazů a tím i změny ve skutkových zjištěních a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje.
10. Státní zástupce navázal, že skutková zjištění soudů ve svém celku zjevně opodstatňují závěr, že obviněný byl v dostatečné míře seznámen se situací na východě svrchované Ukrajiny a s povahou povstaleckých tzv. lidových armád, jejichž aktivity byly vedeny zcela nelegitimním cílem boje proti demokratické vládě svrchované Ukrajiny. Skutková zjištění poskytují náležitý podklad pro závěr odvolacího soudu, že obviněný věděl o skutečné povaze povstaleckých entit na území východní Ukrajiny a jejich kvazivojenských uskupení. Nynější věc tak více odpovídá věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 310/2021. Oproti věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 6 Tdo 153/2020, totiž nelze naopak z žádného skutkového zjištění soudů dovodit, že by skutečnou vůlí a představou obviněného bylo vstoupit do legálních ozbrojených sil entity, kterou (byť mylně) považoval za suverénní stát. Takové mylné přesvědčení nelze dovodit ani z fragmentů jeho výpovědi, na něž v dovolání poukazuje. Tvrzené existenci skutkového omylu obviněného nenasvědčuje ani jeho námitka, že jednal pod vlivem proruských dezinformací. Existence proruské dezinformační scény nemůže obviněného vyvinit, respektive doložit existenci skutkového omylu na jeho straně. Lze považovat za zcela vyloučené, že by obviněný získával informace výhradně dezinformačního charakteru, aniž by byl konfrontován s informacemi objektivními nebo objektivnějšími. Samotná okolnost, že obviněný informacím dezinformační scény věřil, však zároveň neznamená, že je tím založen jeho skutkový omyl ve smyslu zapojení do legálních ozbrojených sil legitimního cizího státu. Je na místě vyslovit pochybnost, že by obviněný jednal v mylné představě, že vstupuje do ozbrojených sil cizího státu a činil by tak proto, aby v takových domnělých ozbrojených silách „škrabal brambory“. Nadto o nestandardnosti celkové politické situace na východě Ukrajiny svědčí již dosti komplikovaný způsob, jímž se obviněný do inkriminované oblasti vůbec dostal, přičemž takový postup musel absolvovat před svým začleněním do uvedených kvazivojenských skupin. Státní zástupce uzavřel, že obviněný se vědomě a zcela záměrně začlenil do kvazivojensky organizované činnosti povstaleckých separatistických uskupení, která násilnou formou narušují územní celistvost a svrchovanost Ukrajiny, s jejichž cíli se bez pochybností zcela ztotožňoval.
11. Podle státního zástupce nelze přiznat důvodnost ani námitce obviněného, že závěr o skutkovém omylu na jeho straně lze opřít o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Toto tvrzení obviněný nijak nedokládá. Rozhodně takový závěr nevyplývá ze znaleckého zjištění, že obviněný je naivní a simplexní osobnost. Naopak státní zástupce poukázal na závěr, že snahou obviněného bylo docílit uznání či akceptace referenční skupinou, což naopak svědčí o jisté cílevědomosti. Rozhodně nelze dovodit jakýkoliv zjevný rozpor mezi uvedeným důkazem a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů. Bez významu pro trestní odpovědnost je přitom poukaz na jeho věk blízký věku mladistvých, což je okolnost, která má vliv pouze na úvahy o ukládání trestu.
12. Státní zástupce pak dovodil, že právní posouzení jednání obviněného je zcela přiléhavé. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 7 To 111/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení od 1. 1. 2022] je dán v případech, když jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. Ve své dovolací argumentaci obviněný (stručně shrnuto) vytýká soudu prvního stupně nevypořádání se s otázkou jeho tvrzeného skutkového omylu a odvolacímu soudu pak nesprávné řešení této otázky, pokud bylo dovozeno, že v tomto omylu nejednal. Přitom zdůrazňuje, že u něj byl zmíněný skutkový omyl dán s tím, že tato skutečnost měla nalézt odraz v odlišné právní kvalifikaci jeho jednání. Na tomto základě tvrdí existenci tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a soudem zjišťovanými podstatnými okolnostmi.
19. V obecnosti je tento typ skutkových námitek v rámci nynější právní úpravy možné formálně podřadit pod výše zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod ke kasaci napadených rozhodnutí by však vyvstal jen tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že nastala alespoň jedna z alternativ v uvedeném ustanovení obsažena, tedy že:
a) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
c) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy .
20. Pro námitky obviněného má mít relevanci první zmíněná varianta předmětného dovolacího důvodu. Její naplnění předpokládá zjištění tak hrubé vady skutkového zjištění, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude, pouze stručně řečeno, dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů, který dovolatel namítl. Jedná se o situace, kdy při hodnocení důkazů došlo k porušení elementární logiky, skutkové závěry z důkazů vyvozené z nich vůbec nevyplývaly, resp. ani nemohly atp. Zároveň je však nutné dodat, že takto hrubá vada, resp. hrubě vadné skutkové zjištění musí podle dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být určující z hlediska naplnění znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným.
21. V návaznosti na to je však nutno konstatovat, že argumentaci obviněného a jeho tvrzením není možno přisvědčit. Nelze totiž činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění vyjádřená v rozsudku soudu druhého stupně postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by tato skutková zjištění nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Mezi těmito skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé tedy není zjevný rozpor dán.
22. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že skutková zjištění určující pro právní posouzení mají svoje obsahové ukotvení v řadě provedených důkazů, což platí i ve vztahu k dovoláním akcentované problematice skutkového omylu (v tomto směru viz zejm. výpovědi svědka V. R. a svědkyně K. V., jakož i listinný důkaz zachycující konverzaci obviněného se jmenovaným svědkem). Není tudíž možno činit závěr, že by předmětná skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o zjevný rozpor (extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
23. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní tvrzení a vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
24. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy.
25. Nehledě na uvedené skutečnosti je namístě konstatovat, že obviněný existenci zjevného rozporu neosvědčil, neboť ve svém dovolání pouze akcentoval některé dílčí pasáže ze své výpovědi a znalecký posudek zhotovený znalcem PhDr. Slavomírem Fischerem, Ph. D. s tím, že dokládají existenci skutkového omylu na jeho straně, aniž by zohlednil další důkazy.
26. Obviněný se citací několika výňatků ze své výpovědi učiněné u hlavního líčení snažil nastínit představu, že byl přesvědčen, že se nachází na území samostatného státu. K tomu připomněl, že podle uvedeného znaleckého posudku je osobou simplexní, naivní s podprůměrným IQ a podprůměrnou informovaností, což podle něj podporuje jeho obhajobu.
27. Provedené důkazy však ve svém souhrnu s dostatečnou mírou spolehlivosti opodstatňují závěr, že obviněný byl seznámen se skutečnou situací na východě Ukrajiny a s povahou separatistických povstaleckých bojových uskupení bojujících zde proti demokratické vládě svrchované Ukrajiny a že tak (ani) v tomto směru u něho nebyl omyl dán.
28. V těchto souvislostech je vhodné nastínit z provedeného dokazování následující. Především dovolací soud připomíná elektronickou konverzaci obviněného se svědkem V. R. z doby, když se obviněný podle vlastního vyjádření nacházel ve městě XY u Doněcka a vystupoval jako člen ozbrojených sil tzv. Doněcké lidové republiky a výpověď jmenovaného svědka o této konverzaci, v níž se obviněný militantně vyjadřoval na adresu Ukrajiny a Ukrajinců a naopak dotyčný svědek mu připomínal, že obviněný bojuje v cizí zemi, tj. na území Ukrajiny proti Ukrajincům. Již na základě těchto skutečností je možno činit spolehlivý závěr, že si obviněný musel být vědom skutečného stavu věci, pokud jde o situaci na východní Ukrajině. Tím spíše to platí se zřetelem k vyjádření bývalé přítelkyně obviněného, svědkyně K. V., které se obviněný svěřil, že jel dobrovolně na Ukrajinu bojovat za ruskou stranu proti Ukrajině. Nelze si pak nepovšimnout, že obviněný ve své výpovědi u hlavního líčení výslovně opakovaně hovořil o svém odjezdu na Ukrajinu, resp. východní Ukrajinu, či návratu z Ukrajiny.
29. Tvrzení obviněného, že sledoval toliko ruská média, přitom nepůsobí přesvědčivě. V hlavním líčení totiž neuvedl žádné konkrétní ruskojazyčné medium, které měl sledovat, a tím spíše žádný text, z něhož by plynulo, že by tzv. Luhanská lidová republika a tzv. Doněcká lidová republika (popř. „Novorusija“) byly nezávislými uznanými státy. Ostatně, jeho výpověď stran získávání informací není zcela konzistentní. Nejprve hovoří – vedle toho, že „N. mu to osvětlila“ - o tom, že informace o vzniku nového státu získal „brouzdáním po internetu ze zahraničních (míněno ruských) médií“ , později uvádí, že informace o Novorosiji si zběžně zjišťoval před svým odjezdem (na Ukrajinu), bylo to jen to, co mu napsala Nataša a co „si tam jednou přečetl“. V daném kontextu vyjádření soudu druhého stupně, že politická situace na východě Ukrajiny a na Krymu byla sdělovacími prostředky v České republice dostatečně dokumentována a z těchto zpráv rozhodně nebylo možno dovodit legalitu záboru území a vznik nových „státních“ subjektů, je vyjádřením správným. K tomu lze toliko na okraj poznamenat (víceméně ve shodě se státním zástupcem), že dezinformační scéna se ze své povahy zpravidla vymezuje proti mainstreamovým médiím, a pochybnosti tak vyvolává tvrzení obviněného, že získával informace pouze z dezinformačních či ruských médií, aniž by byl konfrontován s informacemi z mainstreamových médií.
30. Pouze nad rámec uvedeného je možno stručně poznamenat, že teprve dne 21. 2. 2022 ruský prezident Vladimír Putin oznámil, že Ruská federace uzná tzv. Doněckou lidovou republiku jako samostatný stát, a téhož dne podepsal dekret o uznání jak tzv. Doněcké lidové republiky, tak i tzv. Luhanské lidové republiky. Až v roce 2022 byla tzv. Doněcká lidová republika uznána také Běloruskem, Nikaraguou, Nauru, Súdánem a Sýrií.
31. Argumentace obviněného skutkovým omylem směřuje k tomu, že jeho jednání mělo být posouzeno ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 153/2020, jako pokus přečinu služby v cizích ozbrojených silách podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §321 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Nutno ovšem zdůraznit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 153/2020, přisvědčil názoru odvolacího soudu, že obviněný jednal v pozitivním omylu o normativním znaku skutkové podstaty, který se posuzuje podle zásad o omylu skutkovém, a dopustil se tak pokusu trestného činu služby v cizích ozbrojených silách podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §321 odst. 1 tr. zákoníku, výhradně s ohledem na vázanost skutkovými zjištěními dotyčného soudu, podle nichž v dané věci obviněný mylně považoval zmíněný nestátní útvar za stát a ozbrojenou skupinu, do níž vstoupil, za vojsko nebo jinou ozbrojenou sílu tohoto domnělého státu. Jinak řečeno, v tam posuzované věci skutkové závěry učiněné soudem druhého stupně neumožňovaly odlišný právní závěr. Dlužno dodat, že v předmětné věci neměl podle závěru soudů nižších stupňů obviněný úmysl poškodit, narušit či zničit státní základy Ukrajiny, a že soud prvního stupně „nedospěl k přesvědčení, že se obviněný, přestože se aktivně, byť okrajově, připojil k činnosti povstalecké skupiny, s jejími cíli ztotožnil“. Navíc je zde vhodné ještě připomenout, že pokud ve zmíněné věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 153/2020 podal dovolání (vedle obviněného a v jeho neprospěch) rovněž nejvyšší státní zástupce, pak ten vznášel výhrady především ke skutkovým zjištěním popsaným v rozsudku odvolacího soudu, přičemž tyto výhrady postrádaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu relevanci. Nejvyšší státní zástupce totiž nemohl v té době v neprospěch obviněného skutková zjištění soudu napadat, a to ani s odkazem na tzv. extrémní nesoulad (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018).
33. V návaznosti na to je nutno dále akcentovat, že právní závěry obsažené v citovaném usnesení Nejvyššího soudu nelze mechanicky vztahovat na jiné, skutkově odlišné případy, což je i případ nyní posuzovaný. Ve zde projednávané věci totiž nelze na základě provedeného dokazování skutek obviněného připodobnit situaci popsané v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu. V nynější věci z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný byl v dostatečné míře informován o skutečné situaci ve východní části Ukrajiny včetně povahy separatistických ozbrojených sil zde působících a musel být minimálně srozuměn s tím, že uvedené tzv. lidové republiky nejsou uznanými státy a prostřednictvím ozbrojených akcí vedených zmíněnými ozbrojenými skupinami se snaží odtrhnout od státu Ukrajina a získat samostatnost. I při své tvrzené naivitě nemohl nevědět, že jde o boj proti ukrajinské vládě na území Ukrajiny. Právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 153/2020, jsou tak v jeho případě nepoužitelné.
34. Obviněný také tvrdil, že závěr o jeho skutkovém omylu je možné opřít i o závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D. Obviněný z daného posudku vyzdvihl informace pojednávající o něm jako o simplexní a naivní osobě s podprůměrným IQ. Vynechal však již závěry znalce o tom, že u něj nebyla zjištěna žádná porucha ani choroba, která by měla vliv na rozpoznávací schopnosti (obviněný je bez zjevných poruch vnímání a myšlení), a že jeho IQ dosažené v rámci šetření činilo 90 bodů, tj. pouze mírně podprůměrný výkon.
35. Jak tedy důvodně konstatoval státní zástupce, nelze dovozovat jakýkoliv zjevný rozpor mezi uvedeným důkazem a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obviněný zde zdůrazňuje toliko několik dílčích informací, avšak ani tyto nenarušují skutkový stav vymezený v rozsudku odvolacího soudu a nikterak nesvědčí o tom, že by si obviněný nebyl vědom toho, že se svým jednáním účastní na činnosti nelegálních ozbrojených separatistických sil zaměřených na boj proti legální a legitimní vládě Ukrajiny jakožto svrchovaného státu. Tento závěr se obdobně vztahuje i k poukazu obviněného na jeho věk blízký věku mladistvého, jímž chtěl rovněž dokladovat svoji tvrzenou osobnostní nevyzrálost.
36. Dovolací soud tak konstatuje, že skutková zjištění učiněná soudem odvolacím, jež nejsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, vyjadřují závěr, že obviněný byl v dostatečné míře seznámen se situací na východní části Ukrajiny a s povahou povstaleckých separatistických tzv. lidových armád, jejichž aktivity byly vedeny nelegitimním cílem boje proti vládě svrchované Ukrajiny. Tzv. Doněckou lidovou republiku a tzv. Luhanskou lidovou republiku nelze z pohledu české legislativy a mezinárodního práva považovat za státy, neboť nejde o formálně nezávislé a mezinárodně uznávané státy, nýbrž o součást Ukrajiny. Obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že se účastní na činnosti ozbrojených vojensky organizovaných separatistických sil, které násilně narušovaly územní celistvost a svrchovanost Ukrajiny, a on se s takovým cílem ztotožňoval. Právní posouzení jednání obviněného učiněné soudem druhého stupně je správné, skutkový stav ustálený tímto soudem vylučuje možnost obviněným tvrzené právní kvalifikace pokusu služby v cizích ozbrojených silách podle §21 odst. 1 a §321 odst. 1 tr. zákoníku. V podrobnostech lze co do užité právní kvalifikace toliko odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Na tomto místě je vhodné dodat, že se zřetelem k uvedenému odpovídá posuzovaná věc věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 310/2021, v níž byl (v krátkosti řečeno) potvrzen závěr nižších soudů o naplnění znaků zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2017.
37. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu