ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.580.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 580/2022-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2022 o dovolání, které podala obviněná A. C. , nar. XY v XY, trvale bytem XY XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 12 To 13/2022-322, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 135/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 12 To 13/2022-322, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 11. 2021, č. j. 8 T 135/2021-268 , byla obviněná A. C. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou [ad 1)] přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, [ad 2)] přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se podle zjištění uvedeného soudu dopustila tím, že
1) v blíže nezjištěné době dne 8. 4. 2020 podvodně vylákala od I. K. částku ve výši 100.000 Kč na údajný doplatek leasingu za vozidlo, kdy jí tuto finanční částku I. K. přeposlal ze svého bankovního účtu č. XY na bankovní účet č. XY jež je vedený na osobu R. K., narozen XY, trvale bytem XY, XY XY,
2) v blíže nezjištěné době dne 24. 5. 2020 neoprávněně vnikla do internetového bankovnictví Raiffesenbank a.s., I. K., z jeho bankovního účtu č. XY odcizila částku 200.000 Kč, tím způsobem, že ji přeposlala na bankovní účet č. XY, a poté dne 28. 5. 2020 neoprávněně vnikla do internetového bankovnictví UniCredit Bank a.s., I. K. a z jeho bankovního účtu č. XY odcizila částku 14.000 EUR (dle kurzu ČNB vyhlášeného ke dni 28. 5. 2020 ve výši 27,015 EUR/Kč = 378.210 Kč) tím způsobem, že ji přeposlala na bankovní účet číslo XY, který je veden na osobu R. K., narozen XY, trvale bytem XY XY, XY,
čímž způsobila poškozenému I. K., narozenému XY, trvale bytem XY č. p. XY, XY XY škodu v celkové výši 678.210 Kč.
2. Obviněná byla za tyto trestné činy odsouzena podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému I. K., nar. XY, částku ve výši 678 210 Kč.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2022, č. j. 12 To 13/2022-322 , tak že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná A. C. prostřednictvím svého obhájce V. V. dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. K prvnímu zmíněnému dovolacímu důvodu obviněná uvádí, že rozvrh práce Okresního soudu v Kolíně na rok 2021 je založen na automatickém přidělování prostřednictvím algoritmu ISAS, přičemž přidělené věci jsou specifikovány pouze procenty a popisem přidělené specializace. Dovolatelka má za to, že systém byl nastaven příliš neurčitě a může tak docházet ke svévolnému přidělování trestních věcí a manipulaci se spisy. Rozvrh práce považuje za nepřezkoumatelný, vůči ní neúčinný. K této problematice cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/95 a sp. zn. III. ÚS 230/96 s tím, že v projednávané věci by se mohlo jednat i o porušení ústavního práva na spravedlivý proces a principu zákonného soudce.
5. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná podotýká, že nalézací soud pod bodem 1) výroku svého rozsudku skutkově i právně její jednání správně nevymezil. V jeho popisu totiž chybí zjištění, že uvedla někoho v omyl, a jednala tak v úmyslu sebe nebo jiného obohatit. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. K bodu 2) výrokové části rozsudku nalézacího soudu uvádí, že neoprávněné vniknutí do internetového bankovnictví a převedení finančních prostředků na jiný účet mělo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, nikoliv jako krádež podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Odvolací soud dále nesprávně konstatoval, že se obviněná dopustila předmětného jednání v době podmíněného odsouzení v její předchozí trestní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 6 T 129/2019, ačkoliv bylo v této věci vysloveno, že se osvědčila, a to ještě před napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Ten měl správně tuto skutečnost hodnotit v rámci přezkumu výroku o trestu. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je v jejím případě ze zákonných hledisek neúčelné a je spíše odvetou za její nedostavení se k hlavním líčením. Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů dovolatelka v další, stručné pasáži svého podání namítá, že skutková zjištění nalézacího soudu a na to navazující právní hodnocení věci, převzaté i odvolacím soudem, vykazují nesoulad s provedenými důkazy. Tento tzv. extrémní rozpor pak zakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Závěrem svého dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 12 To 13/2022-322, a stejně tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 11. 2021, č. j. 8 T 135/2021-268, a zprostil ji obžaloby, případně vrátil věc soudu prvního či druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten podotýká, že dovolatelka měla správně uplatnit rovněž důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Ve vztahu k výhradám obviněné týkajícím se rozvrhu práce Okresního soudu v Kolíně uvádí, že obviněná neuplatňuje žádnou konkrétnější argumentaci a proto jen dodává, že daný rozvrh práce považuje za dostatečně konkrétní. Ohledně údajné nedostatečnosti popisu skutku ve vztahu k následné právní kvalifikaci státní zástupce poukazuje na jednotlivé části vyjádření skutku v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, které obsahují znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku pod bodem 2) výroku odsuzujícího rozsudku je rovněž správná. Pokud obviněná neoprávněně vnikla do internetového bankovnictví poškozeného a přeposlala si z něj peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč a 14 000 euro, jedná se o přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spojení s přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. K tomuto cituje ustálenou judikaturu, kupř. R 35/1998 tr. Výhrady obviněné směřující proti výroku o trestu směřují zcela mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v podstatě namítá nepřiměřenost trestu. Následně státní zástupce poskytuje obecný výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvádí, že obviněná k němu neuplatnila žádnou konkrétní argumentaci. On sám však považuje zjištění skutkového stavu za dostatečné a bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy důkazy byly hodnoceny plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
8. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
9. Dovolatelka podala prostřednictvím svého obhájce repliku k vyjádření státního zástupce. Uvedla v ní, že z rozvrhu práce Okresního soudu v Kolíně pro rok 2021 nelze vyčíst klíč, podle kterého se rozdělí 80 % agendy nápadu T bez vazebních věcí či 80 % napadených věcí během měsíce. Není zřejmé, ani jak se určí soudci Z. K. zbývajících 20 % nápadu atd. Mimo opakování své dovolací argumentace obviněná poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 456/2018, které přímo dopadá na její věc stran právní kvalifikace skutku vymezeného pod bodem 2), který měl být správně posouzen jako trestný čin podvodu. Obviněná se totiž při přihlášení do internetového bankovnictví vydávala za K., přičemž takto zadala příkaz k úhradě a peněžní ústav přesunul finanční prostředky. Poskytovatel účtu neměl důvod předpokládat, že se do internetového bankovnictví nepřihlásila oprávněná osoba, a byl to tedy on, kdo byl uveden v omyl ke škodě K. Dovolatelka tak setrvává na svém původním návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který představila v podaném dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí v případě tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Dovolatelka předně namítá nesprávné obsazení soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval, a to na základě nedostatečně specifikovaného postupu při přidělování napadlých spisů jednotlivým soudcům v rozvrhu práce Okresního soudu v Kolíně. Dovozuje přitom i porušení zásady zákonného soudce a v důsledku také ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
16. Nejvyšší soud konstatuje, že v obecné rovině je ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 711/01, ze dne 6. 6. 2002). V kontextu odkazovaného nálezu Ústavního soudu je možno upozornit, že obviněná tuto námitku v dosavadním průběhu trestního řízení neuplatnila, soudy se s ní proto nemohly v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat. Ústavní soud v takové situaci rozhodl, že jí ochranu nelze přiznat, neboť námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, bylo nutno uplatnit včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se dovolatelce staly známy. Nejvyšší soud přesto považuje za účelné uvést, že součástí základního práva na zákonného soudce je kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Zákonná úprava kritérií rozvrhu práce je obsažena v ustanoveních §41 – 45 zák. č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Z uvedeného zákonného rámce vyplývá, že věci se rozdělují mezi jednotlivá soudní oddělení podle jejich druhu, určeného předmětem řízení v jednotlivé věci, přičemž způsob rozdělení věcí musí být stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních právních předpisů, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné, a aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží. Ve vztahu k ústavnímu právu na zákonného soudce je třeba, aby byl rozvrh práce sestaven na principu náhodnosti a nevytvářel žádný prostor pro svévolné zásahy spočívající například v tom, že by si účastníci řízení, vedeni nejrůznějšími motivy, mohli vybrat některého ze soudců, případně že by si samotní soudci mohli z napadlých věcí přidělit například ty, které je z odborného hlediska zaujaly. Stejně tak nesmí soudcům umožnit vyhýbat se řešení věcí, které považují za příliš pracné, kontroverzní, či pro ně osobně z jiného důvodu nepříjemné. Musí tedy být nastaven tak, aby byl „imunní“ proti jakýmkoli svévolným zásahům ze strany účastníků řízení, jednotlivých soudců a také vedení soudu. Vždy je tedy třeba dodržet dvě zásadní podmínky: 1. pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a 2. tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce musí být transparentní, obecná, určená předem a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití (srov. např. sp. zn. I. ÚS 2769/15, ze dne 15. 6. 2016).
17. V tomto případě rozvrh práce Okresního soudu v Kolíně, podle něhož byla věc přidělena u soudu prvního stupně, výše teoreticky vymezené požadavky bezezbytku splňoval. Pro přidělování věcí jednotlivým soudcům byl používán automatický algoritmus programu ISAS, přičemž byla zohledňována výše nápadu a stanovené specializace v jednotlivých soudních odděleních tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné zatížení každého senátu včetně respektu ke stanovené specializaci. Používání generátoru přidělování, jakým je např. programový prostředek ISAS, zákon o soudech a soudcích výslovně připouští, přičemž z jeho dikce je patrné, že je tento prostředek považován za vyšší formu objektivního přidělování napadlých věcí. Zejména je tak eliminována možnost svévolných zásahů nebo přidělování věcí ad hoc , jak bylo popsáno výše. Procentní vyjádření přidělování nápadu odpovídá nastavení algoritmu ve vztahu k ostatním soudním oddělením a nelze z něj dovozovat možnost manipulace se „zbylými“ procenty, neboť přidělování všech napadlých věcí zajišťuje podle nastavených kritérií generátor. Postup přidělování věcí Okresním soudem v Kolíně tedy ústavně zajištěné právo na zákonného soudce neporušil. Pokud dovolatelka namítala, že uvedený systém je vůči ní neúčinný, nepodpořila toto tvrzení žádnou věcnou argumentací. Její požadavek na možnost zpětného přezkumu algoritmu generátoru přidělování pak nelze považovat za důvodný, když objektivita přidělování věcí pomocí generátoru je založena právě na tom, že do něj nelze provádět zásahy ze strany osob, které tuto agendu administrují. Námitka nesprávného obsazení senátu proto byla shledána zjevně neopodstatněnou.
18. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka namítla extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry, učiněnými soudy nižších stupňů. V odůvodnění svého mimořádného prostředku ovšem tuto svou námitku nijak argumentačně nerozvedla a nepopsala, v jakých skutkových závěrech soudů shledává rozpor s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. jeho uplatněnými důvody i jeho rozsahem, které jsou obligatorními náležitostmi tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti. Proto mohl vycházet toliko z dovolatelkou výslovně formulovaného okruhu argumentů, jimiž odůvodňovala naplnění deklarovaných dovolacích důvodů. Není totiž jeho úkolem ani oprávněním dotvářet za obviněného dovolací argumentaci. Po obsahové stránce přitom nebyly v souvislosti s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formulovány žádné konkrétní námitky, k nimž by dovolací soud mohl zaujmout své stanovisko.
19. Z uvedených důvodů proto jen v obecné rovině konstatuje, že ve skutkových závěrech soudů žádný, tím méně pak zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů neshledal. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že si byl vědom důkazní situace, když v odstavcích 1. – 5. rekapituloval obsah jednotlivých důkazů, které provedl v rozsahu odpovídajícím požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a dostačujícím pro náležité objasnění věci. Následně v odstavcích 6. – 8. přiléhavě popsal, jak provedené důkazy hodnotil a k jakým závěrům dospěl. Z odůvodnění je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí se závěry soudu prvního stupně v odstavcích 7. a 8. ztotožnil. Skutkové námitky, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto byly vyhodnoceny jako neopodstatněné.
20. Pokud jde o námitky zaměřené proti vymezení skutku pod bodem 1) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani ty nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné. Lze připustit, že popis skutku mohl být v tomto případě výstižnější a mohla být skutkově podrobněji popsána subjektivní stránka jednání obviněné. Přesto však omyl poškozeného v podobě nepravdivého účelu poskytnutí finančních prostředků na účet třetí osoby, i úmyslné jednání obviněné, formulované jako „podvodné vylákání“ jsou v popisu skutku zřetelné, stejně jako příčinná souvislost mezi uvedením poškozeného v omyl a jeho majetkovou dispozicí jednoznačně specifikovanou peněžní částkou.
21. Naproti tomu je důvodná námitka užité právní kvalifikace ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Skutkový průběh uvedeného skutku lze stručně rekapitulovat tak, že obviněná opakovaně neoprávněně vnikla do internetového bankovnictví poškozeného, kde zadala převod finančních prostředků ze dvou jeho účtů na účet svůj, resp. účet třetí osoby. Obdobný případ byl Nejvyšším soudem řešen v usnesení ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 4 Tdo 456/2018, kdy se skutkově jednalo rovněž o neoprávněný vstup do internetového bankovnictví poškozeného za pomoci přístupového kódu, hesla a mobilního telefonu, svázaného s jeho účtem pro příjem ověřovacího hesla ke vstupu do internetového bankovnictví, v němž takto obviněný zadal příkaz k platbě na účet třetí osoby. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení vyložil, že obviněný neoprávněným vstupem do internetového bankovnictví poškozeného a zadáním elektronického platebního příkazu uvedl v omyl banku tím, že užil přístupové údaje poškozeného, čímž se vydával za oprávněného uživatele. K odčerpání peněz přitom došlo za plné kontroly poskytovatele účtu a služby internetového bankovnictví (banky) nad napadeným bankovním účtem. Banka tak zcela dobrovolně přesunula finanční prostředky z jednoho účtu na jiný, neboť předpokládala, že příkaz k úhradě byl zadán klientem, jelikož podle smlouvy pouze on disponuje údaji nezbytnými pro vstup do internetového bankovnictví a pouze on může jejich prostřednictvím zadávat platební příkazy. Z tohoto důvodu není právní kvalifikace podle §205 tr. zákoníku, jejímž znakem je přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní, přiléhavou. Naopak takové jednání naplňuje znak uvedení v omyl ve vztahu k peněžnímu ústavu, který následně v příčinné souvislosti s uvedením v omyl provede majetkovou dispozici tím, že svou vůlí realizuje zadaný platební příkaz. Vzhledem ke srovnatelnému průběhu skutku v této trestní věci je proto namístě uplatnit právní názor formulovaný v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1998 Sb. rozh. tr., na který poukazoval státní zástupce, není pro projednávaný případ přiléhavé, neboť v něm se pachatel zmocnil bankovní karty, která sama je považována za platební prostředek.
22. Současně z citovaného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že právní kvalifikace podle §209 tr. zákoníku nekonzumuje znaky souběžně páchaného trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku. Objektem tohoto trestného činu je důvěrnost, integrita a dostupnost počítačových dat a systémů. Okolnost, že obviněná zneužila těchto dat a systémů tím, že neoprávněně získala přihlašovací údaje a hesla ke vstupu do internetového bankovnictví, kterých poté užila k přihlášení do tohoto systému, s úmyslem získat majetkový prospěch, proto naplňuje znaky soudy v této věci aplikované skutkové podstaty podle §230 tr. zákoníku.
23. Pro úplnost, u vědomí ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle něhož v případě zrušení napadeného rozhodnutí jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch, Nejvyšší soud konstatuje, že z výše citovaného usnesení rovněž vyplývá, že na jednání, jak bylo zjištěno v citované (a shodně i v nyní projednávané) věci, bylo namístě aplikovat i právní kvalifikaci trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku. Příkaz k úhradě, byť podaný elektronickou formou, je totiž třeba hodnotit jako platební prostředek, neboť na jeho základě dochází k realizaci peněžní transakce. Vzhledem k zákazu reformace in peius , vyplývající z výše uvedeného ustanovení trestního řádu, však toto konstatování má v projednávané věci toliko akademický význam a nelze je v dalším řízení aplikovat.
24. Z uvedených důvodů přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tedy zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 12 To 13/2022-322, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
25. Věc se tak vrací do stádia, kdy krajský soud bude muset znovu projednat odvolání obviněné a rozhodnout o něm. V novém řízení je Krajský soud v Praze povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí se znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Po rozhodnutí o vině se krajský soud bude zabývat i otázkou trestu. Znovu se tak bude zabývat okolnostmi významnými pro stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu ustanovení §38 a 39 tr. zákoníku a důsledně při tom vyhodnotí okolnosti případu i aktuální poměry obviněné, včetně její trestní minulosti a možnosti jejího zohlednění při úvahách o trestu v této věci.
26. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab