ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.603.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 603/2022-7890
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2022 o dovolání, které podali obvinění Z. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a R. E. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 5 To 35/2020-7223, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 11/2014-7033, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2020, č. j. 56 T 11/2014-7033 , byli obvinění Z. K. a R. E. (dále „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými (společně s dalšími spoluobviněnými)
· Z. K. [ad 18) spolu s obviněným M. J.] přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a [ad 19) spolu s obviněným M. J., ad 25) sám] přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku,
· R. E. [ad 27)] zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019.
Těchto trestných činů se obvinění dopustili podle zjištění soudu způsobem specifikovaným v odkazovaných bodech výrokové části rozsudku.
2. Obviněný Z. K. byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen s dohledem probačního úředníka na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Obviněný R. E. byl odsouzen podle §214 odst. 3 tr. zákoníku (účinného do 31. 1. 2019) k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen s dohledem probačního úředníka na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Poškozeným byl částečně přiznán nárok na náhradu škody, a to ve vztahu ke spoluobviněnému P. B. (§228 odst. 1 tr. ř.), dále byli buď zčásti (§229 odst. 2 tr. ř.) nebo zcela (229 odst. 1 tr. ř.) odkázáni se svým nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších čtyř spoluobviněných.
3. O odvolání obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, č. j. 5 To 35/2020-7223, tak, že tento podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně obviněného Z. K. z důvodu podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o trestu a ohledně obviněného R. E. z důvodu podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. K. odsoudil podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 3 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Obviněného R. E. odsoudil za přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 6. 2017, č. j. 41 T 35/2015-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 11. 2017, č. j. 31 To 386/2017-339, přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 2. 2018, č. j. 31 T 236/2013-1110, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 9. 2018, č. j. 55 To 106/2018-1136 (tato rozhodnutí rovněž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil v jejich výrocích o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu), a zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, jímž byl uznán napadeným rozsudkem, podle §43 odst. 2 a §214 odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře osmdesáti denních sazeb, jejichž výši podle §68 odst. 2 tr. zákoníku určil částkou 700 Kč, tedy v celkové výši 56.000 Kč. Vrchní soud v Praze rovněž rozhodl ohledně spoluobviněných M. J. a L. K.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu podal obviněný R. E. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. Podle obviněného jednáním popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky zločinu podílnictví. Popis jeho jednání jako protiprávního v bodě 27. výroku rozsudku nalézacího soudu v kontextu jeho závěrů nemůže obstát. Odůvodnění tohoto rozhodnutí v bodě 35. je nepřezkoumatelné, což způsobuje porušení práva na spravedlivý proces obviněného, neboť nebyla dodržena kritéria §125 tr. ř. Ve věci se rovněž vyskytuje tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nalézací soud pouze rekapituloval obsah důkazů, ale nevyložil, co z nich má být ve vztahu k vině dovolatele prokázáno. Odvolací soud by přitom neměl doplňovat úvahy o vině obviněného, resp. spekulovat o tom, jakými úvahami byl asi nalézací soud veden, ale měl by nedostatečně odůvodněný rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit mu jej k dalšímu projednání a rozhodnutí. Ani jeden ze soudů se dostatečně nevyjádřil k otázce naplnění subjektivní stránky dané skutkové podstaty. Rovněž nikde nebylo vyloženo, čím měl dovolatel porušit zájem chráněný trestním zákoníkem. Naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu podílnictví přitom z dokazování žádným přijatelným způsobem nevyplývá. Ani při akceptaci skutkových závěrů nalézacího soudu, nedošlo k naplnění subjektivní stránky a objektivní stránky (resp. skutková věta neodráží právní kvalifikaci).
6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 5 To 35/2020-7223, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2020, č. j. 56 T 11/2014-7033, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
7. Proti výše citovanému rozsudku vrchního soudu podal dovolání rovněž obviněný Z. K., a to prostřednictvím svojí obhájkyně Mgr. Kateřiny Sigmundové. Uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021. Ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 18) uvádí, že skutková zjištění nalézacího soudu nenaplňují znaky aplikované skutkové podstaty. Navíc v jeho rozsudku nelze sledovat odůvodňující závěry o skutkových zjištěních a jejich právním hodnocení, jež se posléze snažil nahradit soud druhého stupně. Ze závěrů žádného ze soudů přitom nelze dovodit vědomost obviněného o tom, že vysokozdvižné vozíky, které nabídl spol. VIVA, pochází z trestné činnosti. Ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 19) zmiňuje taktéž nedostatečné odůvodnění, přičemž jak on (dovolatel), tak spoluobviněný J. popírají, že si vozíky chtěli přisvojit či prodat. Dále upozorňuje, že úmyslné nevrácení svěřené věci je podvodem jen pokud měl pachatel úmysl věc nevrátit již v době jejího svěření, což nebylo zjištěno. Namítá rovněž tzv. extrémní nesoulad mezi právním posouzení skutku s učiněnými skutkovými zjištěními. Ohledně skutku vymezeného pod bodem 25) nebylo prokázáno, kdo a jak zboží objednal, ani další podrobnosti obchodování se spol. HILTI a SARA. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru nejsou podložené skutkovými zjištěními. Odvolací soud pak opět „dohání“ chybějící úvahy soudu prvního stupně. Nelogickým je pak jeho závěr, že vrácení zboží až měsíc od lhůty splatnosti je pouze náhradou škody.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 5 To 35/2020-7223, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2020, č. j. 56 T 11/2014-7033 a aby jej sám zprostil obžaloby.
9. Nejvyšší státní zástupce , se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vztahu k dovolání podanému obviněným E. uvádí, že jeho námitky nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů upravených trestním řádem účinným do 31. 12. 2021. Napadá totiž především odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Dovolání směřující proti důvodům rozhodnutí však není přípustné podle §265a odst. 4 tr. ř. Státní zástupce dále podotýká, že není porušením práva na spravedlivý proces, když soudy nebudují odůvodnění jejich rozhodnutí na podrobných reakcích ke každé ze vznesených námitek, pakliže prezentují vlastní ucelenou, systematickou argumentaci, ze které vyplývá správnost jejich závěrů. K tomuto cituje judikaturu Ústavního soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba posuzovat jako provázaný celek s rozhodnutím soudu odvolacího. Jako takové je jeho odůvodnění zcela dostačující a neposkytuje prostor pro tvrzení o nepřezkoumatelnosti či libovůli (viz především str. 21–23 rozsudku nalézacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně). Rovněž námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nepovažuje státní zástupce za opodstatněnou, přičemž fakt, že se představy obviněného neshodují se závěry soudů, neznamená existenci výše zmíněných extrémních rozporů. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod v zásadě lze podřadit jeho námitky, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku předmětného zločinu. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou (viz str. 22 a 23 rozsudku odvolacího soudu).
10. K dovolání obviněného K. státní zástupce uvádí, že ačkoliv jeho námitky lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nelze je považovat za opodstatněné. Stran údajného nedostatku subjektivní stránky dané trestné činnosti odkazuje na str. 16 – 20 rozsudku odvolacího soudu, které bezpečně vypovídají o zavinění ve formě úmyslu. Na uvedeném nic nemění snaha dovolatele polemizovat nad (správnými) zjištěními soudů. Ve vztahu k výhradám směřujícím do oblasti odůvodňování rozhodnutí se státní zástupce vyjádřil obdobně jako v případě obviněného E.
11. Závěrem svých vyjádření k dovoláním obviněných státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud tyto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
K námitkám obviněného E.
13. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [obviněným uplatněný pod písm. g) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021], je možné podřadit námitku, že skutkem vymezeným ve výroku rozsudku nalézacího soudu nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Uvedenou námitku však obviněný uplatňuje spíše formálně a hlouběji ji nerozvádí. Je tak na místě pouze krátce uvést, že tzv. skutková věta prvostupňového rozsudku obsahuje popis všech skutečností nutných k naplnění znaků aplikované skutkové podstaty. Konkrétněji řečeno převedení věci získané trestným činem spáchaným na území České republiky na jiného je vyjádřeno formulací, že k zastření původu věci pocházející z (dále specifikované) trestné činnosti P. B. „… převedl, jako jednatel společnosti A. … … na tuto společnost … … rámové lešení zn. Layher …“, kdy spáchání činu ve vztahu k věci mající značnou hodnotu je charakterizováno tím, že hodnota daného lešení byla zjištěna ve výši „… 1.153.196,- Kč …“ , přičemž získal pro sebe nebo pro jiného větší prospěch, když „… takto získané lešení nabízel prostřednictvím inzerce uveřejněné na internetových stránkách a prodal ho … … J. J. … … za částku 350 000 Kč, kterou převzal v hotovosti a utržené finanční prostředky použil dosud nezjištěným způsobem.“ V popisu skutku bylo rovněž obsaženo pokrytí činu zaviněním dovolatele, když v něm nalézací soud uvedl, že si tak obviněný počínal „… v úmyslu zastřít skutečný původ věci …“ a „… ačkoliv věděl, že se jedná o věc, jenž byla získána trestnou činnosti P. B. …“ , kterou soud dále specifikoval.
14. Dovolatel brojí proti podloženosti zjištění o naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví ve formě přímého úmyslu. K tomuto uplatňuje námitku tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V první řadě je tak na místě uvést, že současná právní úprava dovolacích důvodů umožňuje Nejvyššímu soudu posouzení důvodnosti námitek tohoto druhu na podkladě obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod ke kasaci napadených rozhodnutí by proto vyvstal, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že nastala alespoň jedna z alternativ obsažená v uvedeném ustanovení, tedy že:
a) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
c) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. K prvnímu okruhu lze uvést to, že naplnění této alternativy dovolacího důvodu předpokládá zjištění tak hrubé vady skutkového zjištění, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů. Extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou.
16. V trestní věci obviněného však k takovému závěru dospět nelze. Pokud soudy zhodnotily, že dovolatel věděl o nelegálním původu lešení a toto chtěl převést na spol. A. (dále jen „spol. A.“) a skrze ni z tohoto lešení dále profitovat (bod 40. rozsudku nalézacího soudu či jeho výroková část, str. 23 odst. 2 rozsudku odvolacího soudu), nejedná se o závěr důkazně nepodložený. Především pak v návaznosti na zjištění o prodeji lešení dovolatelem s jeho velmi výrazným podhodnocením (za částku 350.000 Kč místo jeho znalecky zjištěné hodnoty 1.153.951 Kč) či o stále se na něm vyskytujících se nálepkách spol. Ch. (příp. stop po jejich odstranění), resp. při uvážení výpovědí svědků M. a K., podle kterých mohl jednatel spol. A. za tuto jednat samostatně jen do výše hodnoty 50.000 Kč, přičemž ve společnosti podle nich nebylo jednáno o nákupu či prodeji lešení (bod 35. rozsudku nalézacího soudu, str. 22 odst. 2 rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného vyplývá, že si obviněný byl vědom původu lešení a výše zmíněným jednáním se snažil tento původ zastřít a lešení poměrně rychle převést za úplatu dál. Soudy na popsaném důkazních podkladech logicky přijatelným způsobem dospěly ke zjištěním naplňujícím vědomostní i volní složku aplikované formy zavinění. Nejvyšší soud jim tak nemůže vytýkat existenci tzv. extrémního nesouladu popsaného výše.
17. Obviněný uplatňuje v obdobné podobě také námitku o neprokázání naplnění objektivní stránky. I v tomto případě však svoji argumentaci více nerozvádí a dovolací soud tudíž jen stručně uvede následující. Skutečnost, že lešení bylo na jiného převáděno, ačkoliv bylo získáno trestným činem spáchaným na území České republiky [§214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], a že takovým činem došlo k získání většího prospěchu pro sebe nebo pro jiného [§214 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], bylo bezpečně prokázáno, a to výpověďmi svědků Ch. a J., jimi předloženými listinami a nalezením nálepek spol. Ch. na lešení či stop po jejich odstranění. Nalézací soud rovněž neopomněl zohlednit ani tu souvislost, že přepravu lešení spol. Ch., které bylo původně zapůjčeno do areálu v M., odtud přepravoval H. K., bratr spoluobviněného Z. K., který byl v dané době správcem zmíněného areálu (bod 35. rozsudku nalézacího soudu). Konečně spáchání činu ve vztahu k věci značné hodnoty [§214 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku] bylo podloženo znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitých věcí vypracovaného L. B., podle kterého měla hodnota lešení činit 1.153.951 Kč. Nadto je vhodné poukázat, jak učinil i odvolací soud (viz str. 23 odst. 1 jeho rozsudku), že došlo k postupu ve prospěch obviněného, když soud prvního stupně vycházel z tohoto posudku místo znaleckého posudku vypracovaného H., který ocenil lešení ve výši 1.617.316 Kč. Tato námitka obviněného je tudíž také zjevně neopodstatněná, neboť je zjevné, že důkazní podklady, na které navazují předmětné právní závěry, byly zcela dostačující.
18. Jádro námitek obviněného E. ovšem tkví v tom, že nalézací soud neměl poskytnout dostatečné odůvodnění k závěru o naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu podílnictví, a to jak z pohledu důkazního, tak i navazujícího právního hodnocení. Nejvyšší soud v první řadě připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání směřující proti důvodům napadeného rozhodnutí. Obviněný formálně napadl i výroky rozsudků soudů prvního a druhého stupně a poskytl další dílčí výhrady. Nicméně ve vztahu k jeho námitkám směřujícím proti kvalitě a rozsahu odůvodnění těchto rozsudků je výše citované ustanovení relevantní stran toho, jak k přezkumu skrze takové námitky v dovolacím řízení přistoupit. Dovolání lze podat pouze proti výrokům napadeného rozhodnutí a z důvodů taxativně vymezených §265b odst. 1 písm. a) – m) tr. ř., pod které nelze podřadit námitky o nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Tyto námitky je tak třeba hodnotit pohledem ústavněprávních hledisek, tedy práva obviněného na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny. Kasační zásah dovolacího soudu by proto přicházel v úvahu až za situace zjištění tak extrémního pochybení soudů, jehož intenzita by odůvodnila závěr o porušení Ústavou garantovaných práv dovolatele. Nejvyšší soud by se jím pak musel zabývat, ačkoliv trestní řád nezná relevantní dovolací důvod pro takové pochybení, a dokonce neumožňuje napadat tu část rozhodnutí, jehož kvality jsou dovolatelem zpochybňovány (samotné odůvodnění). Je však nutné předestřít, že v právě řešené věci k takovému pochybení nedošlo.
19. Dovolateli je možné přisvědčit, že úvahy nalézacího soudu jsou ve vztahu k jeho osobě méně srozumitelné, než způsob, jakým odůvodnil svůj rozsudek soud druhého stupně. Nelze však sledovat znaky libovůle nalézacího soudu či nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Odvolací soud přitom nevytvářel zcela nové myšlenkové konstrukce nevyplývající z hodnocení důkazů soudem prvního stupně, před kterým byly provedeny. Pouze vysvětloval, proč jsou úvahy a závěry nalézacího soudu přijatelné, byť tak činil poněkud výřečnějším způsobem. To je však otázka stylistické úrovně odůvodnění nikoliv porušení základních práv dovolatele. V tomto ohledu je možné odkázat na srovnání především bodu 35. rozsudku nalézacího soudu a str. 22 a 23 rozsudku odvolacího soudu. Argumentace soudu druhého stupně obsažená v jeho rozsudku [týkající se skutečností o prodeji lešení obviněným svědku J. za 350.000 Kč (str. 22 odst. 1), výpovědí svědků M. a K. bývalých jednatelů spol. A. o obchodní činnosti této společnosti; neuzavření jakéhokoliv obchodu ze strany jediného jednatele spol. L. k. S. M. (str. 22 odst. 2), nálepek na lešení s nápisem „Ch.“ či „půjčovna lešení“ (str. 22 odst. 3), rozdílu mezi velmi nízkou cenou, za kterou údajně lešení nakoupil i prodal ve srovnání s jeho skutečnou hodnotou (str. 22 odst. 4), určení hodnoty lešení (str. 23 odst. 1, 3)] v podstatě odpovídá poněkud lakonicky vyjádřeným myšlenkám soudu prvního stupně obsaženým zejména v bodě 35. jeho rozsudku (zčásti kupř. i v bodě 19. či 33.). Vhodno dodat, že nedošlo ke změně vymezení skutku, ani jeho právní kvalifikace. Soudy přitom ve svých rozhodnutích dospěly k přiléhavému právnímu závěru stran naplnění subjektivní a objektivní stránky žalovaného zločinu (výroková část rozsudku nalézacího soudu a bod 40. jeho odůvodnění či str. 23 odst. 2 – 4 rozsudku odvolacího soudu). Nelze jim tedy na podkladu námitky o údajné nedostatečnosti odůvodnění jejich rozhodnutí vytknout pochybení vyžadující zrušení těchto rozhodnutí a vrácení věci k jejímu novému projednání a rozhodnutí.
20. Ve vztahu k problematice odůvodnění rozhodnutí soudů musí Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce poskytnout stručné shrnutí. Pakliže odvolací soud sice rozvede odůvodnění soudu prvního stupně tak, aby se stalo kompletnějším a srozumitelnějším (a tedy i více vyhovujícím kritériím spravedlivého procesu), avšak aniž by přehodnocoval důkazy, které před ním nebyly provedeny, nelze hovořit o porušení základních práv obviněného. Na odůvodnění rozsudků obou soudů je poté třeba nahlížet v jejich vzájemné souvislosti a taktéž je tímto pohledem v rozsahu výhrad dovolatele posuzovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2685/20). Nadto i v situaci, kdy odůvodnění rozsudku nedostojí nárokům spravedlivého procesu, nelze ihned dospět k závěru o nutnosti ho zrušit. Jeho zrušení by bylo nezbytné až tehdy, když by taková vada nebyla zhojena v dalším řízení. Opačný názor by odporoval dvojinstančnímu pojetí trestního řízení ve smyslu mj. čl. 2, protokolu č. 7 k Úmluvě (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I ÚS 264/03). V předmětné věci přitom soud druhého stupně jasně vycházel ze skutkových závěrů nalézacího soudu, jak je popsáno výše. Obviněný po celou dobu věděl, jaký skutek je mu kladen za vinu a jakými důkazy má být jeho spáchání prokázáno. V této situaci daným námitkám dovolatele nelze přisvědčit, a tudíž nelze ani dovodit nutnost kasace napadených rozhodnutí.
K námitkám obviněného K.
21. Obviněný K. namítl nesoulad vymezení jeho skutku pod bodem 18) výrokové části rozsudku nalézacího soudu a aplikované skutkové podstaty podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 (naplněné ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku). Tuto námitku však dále vůbec nerozvádí. Stejně jako v obdobně vyjádřené námitce obviněného E. musí Nejvyšší soud podotknout, že jí nelze vyhovět. Skutková věta obsahuje zjištění o tom, že tento dovolatel po předchozí domluvě se spoluobviněným J. „… v úmyslu zastřít skutečný původ věci pocházející z trestné činnosti … … převedli …“ na spol. L. B. C. (dále jen „spol. L.“), jejímž jednatelem byl obviněný J., „… vysokozdvižný vozík zn. DT 35 … v hodnotě 492.000 Kč …“ získaný dále popsanou trestnou činností obviněného B., „… ačkoliv oba věděli, že … … je ve skutečnosti majetkem spol. Toyota Material Handling CZ s. r. o. …“ . Dovolatel přitom jako zástupce spol. L. nabídl předmětný vozík k prodeji spol. VIVA – manipulační technika s. r. o., která jej následně „… zakoupila za částku 264.600 Kč, kterou si P. B., M. J. a Z. K. rozdělili a užili pro vlastní potřebu.“
22. Prezentované pasáže výroku rozsudku nalézacího soudu zcela jasně hovoří o naplnění objektivní stránky žalovaného přečinu. Tedy, že daný vozík byl věcí získanou trestným činem spáchaným na území ČR vůči spol. T. M. H. , jež byla (částečně) jednáním obviněného převedena na jiného (nejdříve spol. L. a následně z ní na spol. VIVA) [§214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Ve vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám podle §214 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku soud při specifikaci skutku explicitně vyjádřil zjištěnou hodnotu vozíku (492.000 Kč) odpovídající věci větší hodnoty [§138 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku], ve vztahu k níž byl přečin spáchán i ceně, za kterou byl obviněným (a spoluobviněným J.) prodán (264.000 Kč) odpovídající většímu prospěchu [§138 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zákoníku] získanému pro sebe či jiného. Pokrytí zaviněním jako obligatorním znakem subjektivní stránky ze skutkové věty také vyplývá, když je v ní vyjádřeno, že spoluobvinění jednali po předchozí domluvě v úmyslu zastřít skutečný původ věci z popsané trestné činnosti, o němž věděli. Ačkoliv tedy zmíněnou, dovolatelem velmi stroze představenou námitku lze podřadit po dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v účinném znění, je nutné ji označit za zjevně neopodstatněnou.
23. Obviněný je dále nespokojen s tím, že část vráceného zboží pod skutkem podle bodu 25) výroku rozsudku nalézacího soudu v hodnotě 1.707 Kč, nebyla odečtena od celkové škody pro účely právní kvalifikace. V první řadě je třeba uvést, že v situaci, kdy bylo prokázáno podvodné jednání dovolatele, nelze jeho chování až po naplnění skutkové podstaty podvodu, kdy vrací zboží z důvodu jeho poškození podvedené osobě, shledávat jako významné z hlediska právní kvalifikace. Posouzení situace soudem druhého stupně, že by se mohlo jednat přinejlepším o dílčí náhradu škody (str. 20 odst. 2 jeho rozsudku) je správné. Nadto zohlednění navrácení tohoto zboží poškozenému v dovolatelem zmiňované hodnotě (1.707 Kč) by na právní posouzení věci (podvod s následkem větší škody u skutků pod body 19) a 25) – 459 589 Kč) nemělo žádný vliv. Ačkoliv i tato výhrada je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze jí vyhovět.
24. Dovolatel dále vznáší námitky ke kvalitě odůvodnění závěrů soudů stran toho, zda věděl o nelegálním původu vysokozdvižného vozíku. Činí tak obdobným způsobem jako obviněný E., kdy uvádí, že odvolací soud se snaží doplňovat úvahy soudu prvního stupně, což považuje za nepřijatelné. Pro tyto výhrady platí totožný obecný výklad poskytnutý Nejvyšším soudem v bodech 18. a 20. tohoto usnesení. Ani v právě řešené situaci odvolací soud nepřekročil meze zjištění soudu nalézacího. Pouze doplnil jeho odůvodnění v obsahovém souladu s hodnocením důkazů a z něj vyplývajícími závěry soudu prvního stupně. Především v návaznosti na bod 28. rozsudku nalézacího soudu rozvedl soud druhého stupně důvody, pro které měl jeho závěry za správné a podložené, a to na str. 16 odst. 6 – str. 17 odst. 4 jeho rozsudku. Konkrétněji řečeno poskytl všeobecné vysvětlení problematiky zavinění ve vztahu k posuzovanému přečinu podílnictví (str. 16 odst. 6, str. 17 odst. 1), zohlednil blízký vztah dovolatele se spoluobviněným B. i jejich historii vzájemné telefonické komunikace (str. 17 odst. 2), dovolatelovu vědomost trestního stíhání spoluobviněného B. pro majetkovou trestnou činnost týkající se mj. i zpronevěry vysokozdvižných vozíků předcházející právě řešenému skutku (str. 17 odst. 3), i jeho vědomost nákupu vozíku za výrazně nižší cenu, než byla jeho hodnota.
25. Obviněný vznáší povahově stejnou námitku ve vztahu ke skutkům vymezeným pod body 19) a 25) výrokové části rozsudku nalézacího soudu. V podobném duchu je tak možné odkázat zejména na str. 18 – 19 rozsudku odvolacího soudu. Na nich rozvedl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 19) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl zřejmý záměr dovolatele spolu s obviněným J. prodat daný vysokozdvižný vozík. Zejména pak zohlednil souvislosti jednotlivých skutků [konkrétně pod body 19) a 22) výroku o vině], které spolu byly svým charakterem provázány, včetně výpovědí svědků M. a J. D. (str. 18 odst. 4). Případně vzal v potaz podnikatelskou realitu spol. L. vylučující potřebu vysokozdvižného vozíku a výpověď svědkyně V. (str. 18 odst. 3). Ohledně skutku vymezeného pod bodem 25) výrokové části rozsudku nalézacího soudu odvolací soud zmínil jak poměrně široké listinné důkazní podklady (str. 19 odst. 1, 2), tak i výpisy z telekomunikačního provozu mezi dovolatelem a svědkem Š. (str. 19 odst. 4), podané vysvětlení svědka K. a výpovědi obviněné K. a dalších svědků (str. 19 odst. 6). Soud druhého stupně uznal správnost výroku o vině vyslovené soudem prvního stupně na základě v nalézacím řízení provedených a hodnocených důkazů. Odůvodnění rozsudků obou soudů jsou v jejich vzájemně vytvořeném kontextu z hledisek požadavků spravedlivého procesu zcela dostačující a Nejvyšší soud nemůže výše řešeným námitkám přisvědčit. Na dostatečnosti předmětných úvah a důkazní materie usvědčující dovolatele přitom nemohou nic změnit ani jeho drobné poukazy na údajné nedostatky ve skutkových zjištěních týkajících se detailů obchodní činnosti spol. SARA, s. r. o., a Hilti ČR, spol. s r. o. (dále jen „spol. Hilti“). Ostatně dovolatel na uvedené námitky (pokud je tak vůbec lze nazývat) neklade přílišný důraz, když nerozvádí, na co konkrétně by případná zjištění v těchto ohledech měla mít vliv, resp. v čem přesně spočívá jeho nesouhlas. V některých ohledech se přitom zakládají na zjevné nepravdě. Kupříkladu ve vztahu k jeho tvrzení o neprokázání osoby, jež činila objednávky zboží u spol. Hilti, byl proveden dostatek důkazů (viz výše odkazovaná str. 19 odst. 1 rozsudku odvolacího soudu).
V.
Způsob rozhodnutí
26. Pokud jde o rozsah nezbytné reakce na námitky obviněných lze zmínit to, že již na úrovni soudu odvolacího není vyžadováno, aby se jim dostalo detailní odpovědi na jakoukoli jejich výhradu. V uvedeném směru lze odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně např. na jeho usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, v němž poukázal na to, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, a to při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Uvedené platí o to více v případě, kdy dovolatelé konkretizují svoje námitky velmi úsečným způsobem. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, což se projevuje mj. v tom, že vymezení rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu je, při respektování zákonných mantinelů dovolacího řízení, vloženo do rukou obviněných (příp. nejvyššího státního zástupce). Neuplatní se tak revizní princip, na jehož podkladě by měl Nejvyšší soud sám vyhledávat vady napadených rozhodnutí či rozvádět námitky obviněných za hranice jejich vyjádření v podaných dovoláních.
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že i za benevolentního výkladu jejich dovolání a akceptace části jejich námitek pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v účinném znění nebyly tyto shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud přitom neshledal pochybení, která by znamenala porušení základních práv dovolatelů. Vzhledem k tomu dovolací soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu