ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.661.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 661/2022-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání obviněného K. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 90/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 206/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 1 T 206/2021, byl obviněný K. P. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Dále byl obviněnému uložen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to nespotřebované krystalické látky obsahující metamfetamin basi o hmotnosti 33,517 g. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 24 T 65/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Česká republika, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 6. 7. 2021 v přesně neujištěné době od 17:00 hodin do 17:30 hodin na dvoře objektu č. p. XY v obci XY, okr. Benešov, na policejní hlídku Oddělení hlídkové služby Obvodního oddělení Policie ČR Benešov ve složení D. B. a M. H., která byla na místo vyslána za účelem řešení nahlášeného jeho protiprávního jednání vůči přítelkyni P. K., poté, co opakovaně odmítl s hlídkou na jejich výzvu komunikovat a z místa odcházel, poštval svého psa, se slovy „tak jak chcete“ otevřel vpravo se nacházející dveře do jedné z místností zemědělské usedlosti, ze které vyběhl kříženec stafordšírského bulteriéra a pitbulteriéra jménem Hugo, tohoto pobídl slovy „vem si je“, sám bez dalšího pokračoval v chůzi, po tomto pokynu pes zaútočil na D. B., zakousl se mu do levého bérce a pustil jej až po použití služební zbraně M. H., který psa postřelil, zranění B. si vyžádalo lékařské ošetření v benešovské nemocnici s pracovní neschopností od 7. 7. 2021 do 31. 7. 2021, s omezením v obvyklém způsobu života nejméně po dobu 10 dnů.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 1 T 206/2021, podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 90/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 90/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tyto námitky formálně podřadil pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Uvedl, že inkriminovaného dne po slovní výměně s policisty, s nimiž nechtěl hovořit, vešel do prvních dveří obytné části domu, z nichž nečekaně vyběhl jeho pes. Nevěděl, že je tam zavřený. Zavřela jej tam bez jeho vědomí jeho přítelkyně P. K., aby mohli policisté vstoupit na dvůr. Nemohl předpokládat, že se tam bude nacházet, obvykle jej tam totiž nezavírají. Odmítl, že by psovi udělil pokyn „vem si je“. Pes kolem něj po otevření dveří proběhl a rovnou na jednoho z policistů zaútočil. Policisté zmíněný pokyn ani nemohli slyšet, poněvadž obviněného měli mimo dohled a nacházeli se od něj cca 25 metrů. Uvedené vyplývá z fotodokumentace, s níž se soudy nižších stupňů nikterak nevypořádaly. I kdyby ovšem tento pokyn vyslovil a psa na policisty úmyslně poštval, k čemuž v žádném případě nedošlo, stejně by to nemělo žádný efekt. Pes je z útulku, není vycvičen, je nevychovaný a neovladatelný, na žádné pokyny – ani na zavolání či odvolání – nereaguje, protože jedná pudově, jak ostatně vyplynulo z vyjádření kynologa. Poněvadž u něj pokyny nejsou způsobilé vyvolat žádnou reakci, je vyloučeno, aby jej použil jako zbraň, jako prostředek ke spáchání trestné činnosti. Jelikož pes pokyn „vem si je“ nezná, nemohl být obviněným užit pro napadení policistů za účelem užití násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Podle obviněného jsou skutková zjištění soudů vnitřně rozporuplná a výsledek dokazování se tedy jeví jako zcela nespravedlivý a věcně neudržitelný. Skutek tak, jak je vymezen ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje znaky trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Doplnil, že se nezříká občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou jeho psem. Veškerou způsobenou škodu však uhradil a zraněnému policistovi se omluvil.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 11 To 90/2022, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 1 T 206/2021, zrušil a Okresnímu soudu v Benešově věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby sám ve věci rozhodl a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatňuje od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi soudy nižších stupňů zabývaly. Odmítla tvrzení obviněného o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Podle ní veškeré námitky obviněného kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Skutečnost, že obviněný dal psovi pokyn k napadení policistů, byla potvrzena výpověďmi poškozených D. B. a M. H. Námitky obviněného směřující do nevěrohodnosti výpovědi obou policistů nejsou důvodné, neboť policisté se shodli na tom, že před útokem psa stáli ve dvoře, tedy nikoliv u vrat, jak to popisoval obviněný. Tento jimi uváděný údaj je zcela logicky podporován zjištěním, že chtěli hovořit s obviněným, a proto vešli na dvorek, šli za ním, neboť obviněný s nimi nechtěl hovořit a odcházel od nich, což potvrdila ve své výpovědi také svědkyně P. K. Pokud jde o použití psa k útoku vůči policistům, poukázala státní zástupkyně na to, že obviněný věděl o psovi v domě, byl si vědom toho, že je agresivní, nezvladatelný a nebezpečný, a zcela vědomě ho na policisty, tedy úřední osoby, poštval, minimálně ve snaze je zastrašit, byť s ohledem na předchozí zkušenosti se psem musel být srozuměn s tím, že pes policisty pokousat může. Obviněný tak jednal minimálně v úmyslu nepřímém. Psa použil jako zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku, protože za zbraň slouží vše, co může učinit útok proti tělu důraznějším. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy zcela přiléhavá. Meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
8. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
9. V reakci na vyjádření státní zástupkyně obviněný setrval na skutkové námitce opřené o jeho výpověď i o výpověď svědkyně P. K. o nevědomí, že se pes nacházel v místnosti, kterou otevřel. Stejně zopakoval námitku nezpůsobilosti psa k použití za účelem útoku, neboť pes není schopen reagovat na povely. Celou situaci považoval pouze za nešťastnou souhru okolností, která by neměla vést k trestněprávní kvalifikaci jednání obviněného.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného K. P. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací argumentaci lze považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
14. Ač bylo dovolání obviněného formálně opřeno o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z jeho obsahu, podle kterého bylo podání Nejvyšším soudem posouzeno, je zjevné, že obviněný fakticky uplatnil důvody dovolání podle písm. g), h) citovaného ustanovení, když nereflektoval změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2022.
IV. Důvodnost dovolání
15. V projednávaném případě dovolací soud pochybení, na která pamatují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nezaznamenal.
16. Vytýkaný extrémní a ve smyslu aktuální právní úpravy §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 5–6, bod 7. rozsudku nalézacího soudu, str. 4–5, bod 5. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
17. Soudy nižších stupňů přesvědčivě vysvětlily, proč při ustanovování skutkového děje vycházely z výpovědí policistů D. B. a M. H. jako z věrohodných a žádným způsobem nezatížených eventuálním negativním vztahem k obviněnému. Policisté v naprosté obsahové shodě a bez pochybností potvrdili, že obviněný na ně poštval svého psa, se slovy „tak jak chcete“ (neboť předtím výslovně s policisty odmítl komunikovat) otevřel dveře do jedné z místností zemědělské usedlosti, ze které vyběhl kříženec stafordšírského bulteriéra a pitbulteriéra, a tohoto pobídl slovy „vem si je“. Soudy vyloučily pravdivost výpovědí obviněného (logicky odmítajícího vinu) a jeho tehdejší přítelkyně P. K. (která má expartnerské i podnikatelské vazby na obviněného a byla si vědoma přivolání policejní hlídky pro banální partnerskou rozmíšku s ním), kteří uváděli, že obviněný o výskytu psa v místnosti, kterou otevřel, nevěděl, pes vyběhl nečekaně a bez jakékoliv pobídky ze strany obviněného na poškozeného D. B. spontánně zaútočil. Dostatečně podrobně a logicky soudy reagovaly na veškeré námitky obviněného, jimiž se snažil výpovědi policistů znevěrohodnit, a argumentačně zcela přiléhavě vyvrátily jeho dílčí tvrzení o odlišném průběhu skutkového děje, než ke kterému na podkladě provedeného dokazování dospěly. Dostatečně ilustrativní je v těchto souvislostech i skutečnost, že obviněný po vyběhnutí psa nereagoval a z místa odcházel bez náznaku zájmu o výsledek střetu psa s osobami policistů.
18. Stejně jako neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými výhrady proti skutkovým zjištěním soudů, nepřisvědčil ani výtkám směřujícím proti právnímu posouzení skutku jako přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
19. Přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Spáchá-li tento čin se zbraní a ublíží-li takovým činem jinému na zdraví, dopustí se přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Objektem tohoto přečinu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci úřední osoby. Po subjektivní stránce se u přečinu násilí proti úřední osobě vyžaduje úmysl, neboť pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí, anebo jedná úmyslně pro výkon pravomoci úřední osoby. Násilím se v obecné rovině rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3127 a 3128). Podle §118 tr. zákoníku trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.
20. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný na policisty, kteří s ním chtěli hovořit o nahlášeném protiprávním jednání, jehož se měl dopustit vůči své přítelkyni P. K., poštval svého psa, kdy se slovy „tak jak chcete“ (evidentně evokujícími jeho rozhodnutí na policisty bezprostředně zaútočit) otevřel dveře do jedné z místností zemědělské usedlosti, ze které pes vyběhl, a tohoto slovy „vem si je“ pobídl, přičemž sám bez dalšího pokračoval v chůzi, kdy po tomto pokynu pes zaútočil na D. B., zakousl se mu do levého bérce a pustil jej až po použití služební zbraně M. H., který psa postřelil. Uvedená skutková zjištění neposkytují prostor pro úvahy, že užitá právní kvalifikace skutku je nesprávná. Obviněný s policisty zmíněné nahlášené protiprávní jednání nechtěl řešit, odmítal se s nimi o předchozím konfliktu s přítelkyní jakkoliv bavit, volal na ně, ať (ze zemědělské usedlosti) odejdou (srov. výpověď poškozeného D. B.), přičemž jakmile uviděl, že se opětovně ocitli na dvoře zemědělské usedlosti (kam byli vpuštěni svědkyní P. K.) a usilují o kontakt s ním, začal od nich odcházet, se specifikovaným slovním doprovodem záměrně vypustil svého psa a udělil mu pokyn k napadení policistů. Argumentace obviněného, že jeho pes není způsobilou zbraní, poněvadž je nevychovaný, jedná pudově a nepředvídatelně, neobstojí. Obviněný velmi dobře věděl (jak plyne z jeho vlastní výpovědi, výpovědi přítelkyně i z vyjádření kynologa), jakou má jeho pes povahu, byl si vědom jeho agresivity i toho, že on sám i jeho přítelkyně byli z jeho strany v minulosti napadeni. Věděl, čeho je pes schopen, a právě z toho důvodu jej izoloval od okolí a zavíral jej v bytě. Jestliže tedy v situaci, kdy si byl vědom nebezpečnosti a nevypočitatelnosti svého psa, tohoto záměrně vypustil z uzavřené místnosti do prostoru, v němž se nacházeli policisté, tj. pro psa cizí osoby, které s ním nikdy předtím nepřišly do kontaktu, a pobídl jej pokynem „vem si je“, je evidentní, že jednal se srozuměním, že ze strany psa reálně může dojít k útoku na policisty a byl s takovým průběhem skutkového děje srozuměn. S ohledem na okolnosti tedy obviněný musel předpokládat, že dojde k napadení policistů – že na ně pes zaútočí a pokouše je. Dovolací soud se plně ztotožňuje se soudy nižších stupňů i s rozborem státní zástupkyně, že obviněný použil psa jako zbraň ve smyslu §118 tr. zákoníku a že jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Psa popsaného charakteru a vlastností tak rozhodně nelze považovat za nezpůsobilý prostředek ve smyslu zbraně nezpůsobilé k napadení jiného (jak nakonec prokázal i konkrétní průběh projednávaného děje). Není pochyb o tom, že obviněný uvedeným jednáním užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, přičemž tento čin spáchal se zbraní a ublížil takovým činem jinému na zdraví. Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině a rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, je správný a zákonný a Nejvyšší soud nemá, co by takové právní kvalifikaci daného skutku mohl vytknout.
V. Způsob rozhodnutí
21. Dovolací soud námitkám obviněného obsaženým v dovolání nepřisvědčil, neboť ač byly vyhodnoceny jako formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Nejvyšší soud proto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth