ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.675.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 675/2022-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání obviněného Ľ. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 9 To 101/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 4/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. 10. 2019, sp. zn. 30 T 4/2018, byl obviněný Ľ. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle §216 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost vydat poškozené společnosti T. A. T., XY, XY, XY, Vietnam, bezdůvodné obohacení ve výši 43 543,40 USD. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. M. a o nároku poškozené společnosti T. A. T. (§229 odst. 1 tr. zákoníku) ve vztahu k tomuto spoluobviněnému.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný Ľ. K. odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 9 To 101/2020, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích týkajících se tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §216 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost vydat poškozené společnosti T. A. T. bezdůvodné obohacení ve výši 43 543,40 USD.
3. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se obviněný přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v přesně nezjištěnou dobu v měsíci květnu roku 2016 z přesně nezjištěného místa v rámci Slovenské republiky instruoval osobu P. M., nar. XY, trv. bytem XY, XY, jediného jednatele společnosti P. P. & C., IČ: XY, se sídlem XY, XY, aby prostřednictvím firemního bankovního účtu č. XY vedeného u společnosti Raiffeisenbank, a. s., přijal bezhotovostní platbu ze zahraničí, jejímž předmětem mělo být zprostředkování obchodu se zahraniční firmou, načež dne 27. 6. 2016 byla na předmětný účet přijata platba ve výši 43.543,40 $ (dále USD) ze strany společnosti T. a. T. stát Vietnam, kterou dne 29. 6. 2016 osobně vybral na pobočce banky Raiffeisenbank, a. s., v OC Olympia, v obci Modřice na ul. U Dálnice č. 777, okres Brno-venkov, P. M., a to po konverzi měn v částce 36.000 €, (997.200 Kč, podle směnného kurzu 27,70 Kč/1 €), přičemž tuto částku téhož dne L. K. osobně převzal v XY na ulici XY od P. M., kdy tím, že instruoval osobu P. M. k přijetí a výběru uvedené částky, zastřel a ztížil zjištění původu došlých finančních prostředků, přičemž bylo zjištěno, že tuto platbu zaslala společnost T. A. T., XY, XY, XY, Vietnam, dne 22. 6. 2016 ve výši 43.586.40 USD, ve prospěch účtu č. XY, Raiffeisenbank, a. s., vedeného v České republice, a to na společnost P. P. & C., IČO XY, se sídlem XY, XY, a to na základě e-mailové zprávy, kterou vyhotovil po neoprávněném přístupu k počítačovému nosiči neznámý pachatel, který se nezjištěným způsobem dostal do prostředí emailového klienta společnosti D. CH. P. sídlící v Singapuru, který dlouhodobě obchoduje se společností T. A. T., a požadoval na základě údajného prováděného auditu zaslat zálohu za předem objednané zboží na bankovní účet v České republice.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 9 To 101/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a napadený rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel měl taktéž za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
5. Uvedl, že skutek není trestným činem, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že samotná trestná činnost, jejíž výnosy měly být legalizovány, zcela absentuje, jednak proto, že ve skutkové větě není uvedeno žádné jednání obviněného, kterým by reálně mohlo dojít k zastření původu věci či by mohlo být usilováno, aby bylo ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, přičemž by se mělo jednat o věc větší hodnoty. Pokud jde o první jím tvrzený důvod, zdůraznil, že aby vůbec mohla být naplněna skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, musí existovat predikativní (hlavní) trestný čin. V projednávaném případě měl zastřít původ věci, která byla získána trestným činem v cizině, konkrétně ve Vietnamu. Z hlediska spáchání trestného činu v cizině je rozhodné, zda jde o trestný čin podle právní úpravy toho státu, pod jehož jurisdikci spáchání takového trestného činu spadá. V posuzované věci přitom vietnamské orgány činné v trestním řízení nezjistily, že by se na území jejich státu stal trestný čin, a celou věc odložily, jak jednoznačně vyplývá z obsahu přípisu Policejního prezidia České republiky, Kanceláře policejního prezidenta, Oddělení mezinárodní policejní spolupráce, Oddělení operativní spolupráce, označeného jako T. A. T. – sdělení Interpolu Hanoj ze dne 7. 5. 2019. V trestním spise není založen jediný důkaz o tom, že by se uvedený stav měl jakkoliv změnit. Jelikož tedy ve Vietnamu, kde mělo k hlavnímu trestnému činu dojít, bylo o tomto údajném predikativním trestném činu, na který navazuje trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, rozhodnuto popsaným způsobem, tedy že se nestal, je vyloučeno naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Soudy však dospěly k opačnému závěru, a to bez toho, aby disponovaly relevantními důkazy ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), bez toho, aby cestou mezinárodní právní pomoci požádaly patřičné vietnamské orgány o vyjádření. Podle mínění dovolatele soudy přípis policejního prezidia hodnotily v extrémním rozporu s obsahem této listiny.
6. V kontextu problematiky mezinárodní právní pomoci dovolatel upozornil na vadný postup policejního orgánu. Podle něj je ve věci dožádání nutné postupovat v souladu se Smlouvou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních ze dne 12. října 1982 (č. 98/1984 Sb.), která má přednost před zákonem, kdy ve věcech touto smlouvou neupravených je poté třeba postupovat podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (ZMJS). Ve věci styku s cizinou ve věcech trestních byla dále Ministerstvem spravedlnosti vydána Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014, č. j. 37/2013-MOT-J/65, o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních, která upřesňuje postup při úkonech souvisejících s aplikací ZMJS. Policie České republiky podle smlouvy o právní pomoci nejednala, neboť žádala o poskytnutí informací prostřednictvím Policejního prezidia České republiky, odboru mezinárodní policejní spolupráce, které poté kontaktovalo Interpol Hanoj. Postupovala skrze orgány zcela nekompetentní k poskytnutí důkazů použitelných v trestním řízení, jednala v příkrém rozporu s čl. 3 smlouvy o právní pomoci, podle něhož lze žádat o právní pomoc pouze a jen prostřednictvím ústředních orgánů, kdy pro účely smlouvy o právní pomoci se ústředními orgány rozumí ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší státní zastupitelství. Dovolatel konstatoval, že justiční orgán nemůže žádost o právní pomoc zaslat cizozemskému orgánu přímo, poněvadž nelze žádat o právní pomoc přímým stykem. Poznamenal, že sám L. P. v přípise označeném jako T. A. T. - sdělení Interpolu Hanoj ze dne 7. 5. 2019 uvedl, že „má-li být informace o trestním řízení vedeném ve Vietnamu využita jako důkaz v trestním řízení, je třeba ji vyžádat cestou mezinárodní spolupráce.“, kdy mj. dále uvedl, že „výše uvedená informace je určena pouze pro operativní využití v rámci prevence, objasňování a vyšetřování trestné činnosti a nesmí být zpřístupněna mimo okruh orgánů činných v trestním řízení“. Dovolatel uzavřel, že žádost o poskytnutí informací ze dne 11. 3. 2019 nelze v žádném případě považovat za vyžádání právní pomoci v souladu s právními předpisy, a nelze tak důkaz získaný touto cestou použít v trestním řízení v České republice. Doplnil, že označená žádost trpí i dalšímu nedostatky co do formálních a obsahových náležitostí, přičemž tyto podrobně rozebral.
7. Pokud jde o druhou výtku zaměřenou proti právnímu posouzení skutku, uvedl, že judikatura považuje za zastření skutečnost, „že informace o původu věci nebo jiného majetkového prospěchu je utajována nebo zkreslována“ (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1542/2016, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Ve skutkové větě přitom zcela absentuje popis jakéhokoli jednání obviněného, kterým by fakticky mohlo dojít k zastření původu věci, neboť informace o původu věci nebyla nijak utajována ani zkreslována. Pozastavil se nad tím, jak mohl zastřít bezhotovostní transakci mezi bankami, které veškeré informace o této transakci bez ohledu na jakékoli jeho jednání mají a musí mít k dispozici. On s těmito informacemi nikterak nenakládal a ani je nepozměňoval a před soudem prvního stupně nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil o opaku. Ostatně si ani neumí představit situaci, ve které by s těmito informacemi vůbec mohl nakládat tak, aby je zastřel či zkreslil, neboť k nim neměl žádný přístup. Rovněž se jeví jako fakticky nemožné ztížení zjištění původu došlých finančních prostředků, u kterých je evidentní, odkud, resp. z jakého účtu, pocházejí a kdo je jeho vlastníkem, stejně jako je evidentní, na jaký účet byly tyto finanční prostředky zaslány a kdo je jejich vlastníkem.
8. Dále obviněný namítl nesoulad předložených kupních smluv mezi T. A. T. a D. CH. P., kdy jedna kupní smlouva byla uzavřena dne 8. 6. 2016, když tato obsahovala údaje o bankovním účtu společnosti P. P. & C. v Raiffeisenbank, a. s. Zároveň byla poškozeným rovněž předložena jiná, revidovaná kupní smlouva ze dne 27. 6. 2016 na dodávku téhož zboží, jaké obsahuje smlouva kupní ze dne 8. 6. 2016, a to opět obsahující bankovní údaje o účtu P. P. & C. v Raiffeisenbank, a. s. Tento rozpor nebyl soudy vysvětlen. Navíc soud prvního stupně bez jakékoliv opory v provedených důkazech předjímá závěr, že nelze vyloučit, že písemné vyhotovení smlouvy ze dne 8. 6. 2016 bylo vyhotoveno dodatečně. Dovolatel upozornil také na to, že další listina - platební příkaz MT301 obsahující údaje o bankovním účtu společnosti P. P. & C. v Raiffeisenbank, a. s., je vyhotoven dne 7. 6. 2016, tedy před datem uzavření smlouvy. Z označeného platebního příkazu vyplývá, že dnem připsání finančních prostředků na předmětný bankovní účet má být 24. 6. 2016 a že dne 8. 6. 2016 byl tento převod potvrzen. Příkaz k převodu tak byl vyhotoven zjevně před ze strany poškozeného tvrzeným uzavřením předmětné smlouvy. T. L., zástupce poškozené, měl dne 22. 6. 2016 zaslat e-mailovou zprávu, ve které uvádí, že poškozený má problém provést platbu třetí straně, když tato platba však již byla mnoho dní zadána. Obviněný proto vyjádřil přesvědčení, že soudem zmiňované údaje vycházejí toliko z tvrzení údajného poškozeného.
9. Závěrem vytkl, že odvolací soud dostatečně nereagoval na jeho odvolací námitky, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces i jeho právo na odvolání v trestních věcech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 sp. zn. 7 Tdo 548/2018). Rozhodl v neprospěch obviněného v rozporu s principem presumpce neviny a učinil svoje rozhodnutí nepřezkoumatelným.
10. Obviněný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021, sp. zn. 9 To 101/2020, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky uplatněné obviněným částečně spadají pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadají i námitky porušení práva na spravedlivý proces a práva na odvolání v trestních věcech. Podle státního zástupce argumentaci nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a ignorace odvolacích námitek je třeba zařadit do skupiny tzv. opomenutých důkazů. Poznamenal, že ta část námitek, které spadají pod uplatněné dovolací důvody, je zjevně neopodstatněná, a dovolání by proto mělo být odmítnuto. Ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že výtka, podle níž nalézací soud hodnotil v extrémním rozporu s jeho obsahem sdělení Interpolu Hanoj ze dne 7. 5. 2019, získané prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce, vychází z nesprávné interpretace informace obsažené v této listině, neboť to, že byla věc odložena, rozhodně neznamená, že se trestný čin nestal, navíc tato listina, jak obviněný správně uvedl, neměla být jako důkaz vůbec provedena a hodnocena, a k jejímu obsahu tudíž nelze přihlížet. Státní zástupce přisvědčil obviněnému, že informaci získanou cestou mezinárodní policejní spolupráce nelze použít jako důkaz v trestním řízení, neboť aby jako důkaz mohla být použita, musela by být vyžádána cestou mezinárodní právní pomoci. K tomu však nedošlo, tudíž nalézací soud v rozporu se zákonem tento důkaz provedl, hodnotil a vyvozoval z něj závěry (viz zejména bod 11. odůvodnění rozsudku) a odvolací soud nesprávně uvedl, že důkazy prováděné nalézacím soudem byly prováděny tak, jak předpokládá trestní řád, a proto mohl veškeré důkazy provedené u hlavního líčení použít při úvahách o vině i trestu. Na druhou stranu ale nelze přehlédnout, že odvolací soud uvedl, že rozhodné důkazy o predikativním trestném činu spočívají zejména ve zprávách bank, a že tedy informace o predikativním trestnému činu vyplývají i z jiných a zákonně opatřených a provedených důkazů. Tyto informace přitom státní zástupce považoval za dostatečné, neboť je postačující zjištění, že věc, která je předmětem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, byla získána jiným trestným činem, či jako odměna za něj, a není třeba, aby o zdrojovém trestném činu byly zjištěny veškeré podrobnosti.
12. Státní zástupce dále nepřisvědčil výhradě, že odvolací soud řadu námitek obviněného uvedených v odvolání zcela ignoroval. Upozornil, že podle ustálené judikatury závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže být interpretován tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každou vznesenou námitku. Odvolací soud se v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, jakož i rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96, §26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997 č. 20772/92, §59-60). Přitom je třeba rozlišit námitky týkající se skutečností podstatných pro rozhodnutí o vině a trestu a námitky týkající se pro rozhodnutí nepodstatných skutečností. Podle mínění státního zástupce se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zabýval dostatečně s podstatnými námitkami obviněného pro rozhodnutí.
13. Konečně nepřisvědčil ani výtce spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Otázka, zda byla věc skutečně získána trestným činem či nikoliv, představuje v řízení o trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti předběžnou otázku, a jelikož jde o otázku viny, soud ji musí posoudit samostatně, a to i když bylo v jiném řízení o vině pachatele predikativního trestného činu již pravomocně rozhodnuto (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 15/1971-II Sb. rozh. tr.). Namítá-li obviněný, že nezastíral původ věci, je třeba upozornit, že odvolací soud ve svém rozsudku použil část skutkové podstaty tohoto trestného činu „zastírá původ věci nebo jinak usiluje, aby bylo jinak ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla spáchána trestným činem v cizině …“. Tímto jiným usilováním je přitom právě jednání, které nespočívá přímo v zastírání původu, ale jehož cílem je zamezení odhalení zdrojové trestné činnosti, resp. vytvoření možnosti nakládat s výnosem trestné činnosti, tedy zamezení možnosti, zejména orgánům činných v trestním řízení, aby výnos z trestné činnosti zajistily. Typickým příkladem takového jednání jsou přitom právě převody hotovostních peněžních prostředků na bezhotovostní nebo bezhotovostních na hotovostní a jejich přesuny mezi tuzemskými, ale zejména cizozemskými bankovními účty, tedy přesně takové jednání, pro které byl shledán vinným obviněný. Skutek tak, jak byl soudy zjištěn a popsán, zcela odpovídá použité právní kvalifikaci. Ve zbytku svých námitek se obviněný nejprve snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, a jiného právního hodnocení se domáhá až na základě tohoto jiného, jím konstruovaného skutkového stavu.
14. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, proto navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného Ľ. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný své námitky podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
19. V projednávaném případě dovolací soud pochybení, na která pamatují obviněným uplatněné dovolací důvody, nezaznamenal.
20. Vytýkaný extrémní a ve smyslu aktuální právní úpravy §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 7–13, body 7. – 12. rozsudku nalézacího soudu, str. 3–4 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Soudy nižších stupňů přesvědčivě vysvětlily, proč vyhodnotily obhajobu obviněného založenou na tvrzení o „provizním/zprostředkovatelském obchodu“ jako zcela neuvěřitelnou. V tomto kontextu relevantně poukázaly na historii obchodní spolupráce mezi společnostmi T. A. T. a D. CH. P., kdy kontrakty těchto společností byly dlouhodobé, spočívající v přímé obchodní spolupráci, a není logického vysvětlení pro to, aby znenadání podle verze obviněného do svého obchodování začlenily jakéhosi zprostředkovatele a tomuto poskytly neadekvátně vysokou odměnu (dokonce 31% provizi) za činnost, kterou zjevně nepotřebovaly. Soudy dále nemohly přehlédnout, že obviněný, byť tvrdil, že se na spoluobviněného P. M. obrátil z důvodu, že pro účely zprostředkování potřeboval angažovat českou společnost, kterou on sám neměl, ve skutečnosti k datu poskytnutí platby, tj. k 27. 6. 2016, figuroval ve dvou obchodních společnostech se sídlem na území České republiky, jak vyplynulo z obchodního rejstříku. V neprospěch obhajoby obviněného hovoří rovněž fakt, že nebyl schopen předložit smlouvu údajně uzavřenou mezi společností T. A. T. a společností P. P. & C. Předložil pouze fakturu, kterou sice vystavila společnost P. P. & C. a z níž vyplývá, že plátcem by měla být poškozená T. A. T., tato faktura však žádnou smlouvou podložena není, a to přesto, že obviněný tvrdil, že smlouva byla ze strany T. A. T. zaslána a spoluobviněný ji podepsal. Nevnímat nelze ani chybné označení zboží, kdy předmětem faktury byla dodávka zboží s označením Xeleron, přičemž poškozená společnost obchoduje s materiálem označeným jako Axeleron, dále to, že finanční prostředky poukázané na bankovní účet společnosti P. P. & C. nebyly, jak sdělil spoluobviněný na popud obviněného bance, vloženy do pokladny této společnosti, nýbrž byly předány obviněnému, a konečně také (v komunikaci s bankou) lživé označení poškozené T. A. T. jako běžného obchodního partnera P. P. & C., ačkoli s uvedenou vietnamskou společností nikdy žádná reálná obchodní spolupráce neprobíhala. Nutno zdůraznit, že byla nejméně po bankovní linii šetřena též další podezřelá platba ve výši 61 985,32 USD, která byla na účet společnosti P. P. & C. směřována a kterou banka nepřipsala a vrátila ji plátci. Popsané skutečnosti pak plně odůvodňují závěr soudů nižších stupňů, že obviněný činil v rámci specifikované trestné činnosti zcela konkrétní aktivní kroky s plným vědomím, že se o žádný provizní obchod s vietnamskou společností nemůže jednat. Dovolací soud uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a mají oporu v provedeném dokazování.
22. K otázce namítané procesní nepoužitelnosti policejní zprávy na č. l. 242 je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000 , ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01 , ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000 , a další). Dovolací soud souhlasí s obviněným a státním zástupcem, že důkazy by měly být opatřeny cestou mezinárodní právní pomoci. Nicméně v projednávané věci se jednalo toliko o dotaz a o vyjádření ke stavu eventuálního trestního řízení ve Vietnamu, navíc – jak správně upozornil odvolací soud – existence predikativní trestné činnosti (viz níže) vyplývá z písemných vyjádření dotčených bankovních institucí v České republice i Vietnamu, tudíž rozhodné důkazy o predikativním trestném činu se podávají rovněž ze zákonně opatřených a provedených důkazů. I po odhlédnutí od písemného vyjádření Interpolu Hanoj tak zůstal zachován dostatečný důkazní řetězec svědčící o spáchání predikativního trestného činu.
23. Vytýká-li obviněný, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi jeho námitkami, Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Pokud je hodnocení důkazů bezvadné a korespondující se zákonnými kritérii, lze se v zásadě na pozici odvolacího soudu omezit na převzetí odůvodnění nalézacího soudu a odkázat na něj. Po prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je přitom patrné, že takovýto nezbytný, ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, nepochybně skýtají. Krom toho se relevantními námitkami obhajoby obviněného ve věci činné soudy zaobíraly dostatečně. Soudy vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněného, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily.
24. Stejně jako neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými výhrady podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepřisvědčil ani výtkám směřujícím proti právnímu posouzení skutku jako přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy výtkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný v tomto směru namítal zejména absenci predikativního trestného činu a absenci některého z alternativních zákonných znaků jednání kvalifikovaného podle §216 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) se dopustí, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, spáchá-li tento čin ve vztahu k věci ve větší hodnotě. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný Ľ. K. „zastírá původ věci nebo jinak usiluje, aby bylo jinak (pozn.: správně „podstatně“) ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným v cizině, přičemž se jednalo o věc větší hodnoty“.
26. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek. Uvedená skutková podstata má za cíl postihovat rozličné formy jednání nazývané obecně jako praní špinavých peněz, neboť legalizace výnosů z předešlé trestné činnosti má především sloužit ke ztížení či znemožnění odhalení a objasnění tzv. základního trestného činu, z nějž pramení tento nelegální zisk (např. podvod, krádež, přijetí úplatku, obchod s drogami apod.). Zastření znamená, že informace o původu věci je utajována nebo zkreslována. Zpravidla k tomu slouží fiktivní účetní operace. Jiným usilováním, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, je jakékoli jiné jednání pachatele, které není bezprostředním zastíráním původu, ale směřuje k tomu, aby výnos z trestné činnosti mohl být použit pachateli nebo jinými osobami bez problémů ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiných osob a aby trestná činnost nebyla odhalena.
27. Vzhledem k povaze posuzovaného trestného činu, který závisí na hlavním, tzv. predikativním trestném činu, je třeba upozornit, že za predikativní trestný čin se pro účely legalizace výnosů z trestné činnosti považuje jakýkoliv trestný čin, který vede k získání věcí, tj. vytváří výnosy, jež se později stávají předmětem legalizace. Právní teorie i praxe se v této souvislosti musela vypořádat rovněž se situací, kdy dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o predikativním trestném činu, zejména z důvodu, že nebyl zjištěn pachatel tohoto trestného činu. Judikatura se v zásadě ustálila na závěru, že posouzení, zda došlo k získání majetkové hodnoty trestným činem, může být předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 tr. ř. závisející jen na zhodnocení daných okolností případu, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, z něhož majetková hodnota pochází (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008; též DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník . Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1314).
28. V projednávané trestní věci soudy nižších stupňů jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. posoudily, zda jednáním, kterým neznámý pachatel neoprávněně vnikl do e-mailové komunikace poškozené společnosti T. A. T. za účelem získání obchodních informací mezi touto poškozenou a společností D. CH. P. a jako představitel D. CH. P. informoval o změně v platbách a požádal o převod peněz na jiný účet, a to na účet u Raiffeisenbank, a. s., vedený v České republice, byl spáchán trestný čin. Správně přitom (byť též na podkladě obviněným vytýkané policejní zprávy na č. l. 242) rovněž na podkladě písemných vyjádření dotčených bankovních institucí v České republice i ve Vietnamu dovodily, že ano, přičemž na základě toho shledaly existenci tzv. predikativního trestného činu. V této souvislosti je nicméně nezbytné zdůraznit, že soudy patrně opomněly zásadní skutečnost, a to, že uvedený predikativní trestný čin byl dokonán, a tedy spáchán v České republice, když právní věty obou rozsudků nižších soudů obsahují formulaci, že věc byla získána trestným činem „spáchaným v cizině“. Podle §4 odst. 1 tr. zákoníku podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území. Podle §4 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se trestný čin považuje za spáchaný na území České republiky, porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Citované ustanovení blíže rozvádí zásadu teritoriality ve vztahu k tzv. distančním deliktům. Trestný čin nemusí být na území České republiky spáchán ve všech svých znacích. Postačí, aby tu bylo provedeno jednání, i když následek (zpravidla půjde o účinek) nastal v cizině, nebo naopak. V posuzované věci byla na poškozené společnosti podvodně vylákaná platba ve výši 43 586,40 USD zaslána na bankovní účet vedený v České republice, v České republice byla tato platba spoluobviněným P. M. z účtu vybrána a posléze předána obviněnému Ľ. K., který jej k popsanému postupu podrobně instruoval. Jak naznačeno, predikativní trestný čin vykazuje znaky trestného činu podvodu, jehož následek nastal na území České republiky. Není totiž pochyb o tom, že poškozená společnost byla uvedena v omyl falešnou e-mailovou instrukcí vzbuzující zdání pokynu ustáleného obchodního partnera, že je třeba zálohu za konkrétní obchod složit mimořádně na jiný účet – účet společnosti P. P. & C. v České republice, kde byla platba vybrána v hotovosti a užita nezjištěným způsobem. Pachatel takového činu zjevně sebe nebo jiného takovým jednáním obohatil a způsobil tak na majetku poškozené společnosti značnou škodu. Takové podvodné jednání naplňuje minimálně veškeré znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku účinného do 31. 1. 2019 (hypoteticky by bylo možno uvažovat též o některé ze skutkových podstat trestných činů řešících neoprávněný přístup k počítačovým systémům, porušování tajemství přepravovaných zpráv apod., avšak tyto okolnosti procesu uvedení poškozené společnosti v omyl nebyly v dané věci dostatečně ozřejměny a není tudíž mj. ani možno spolehlivě uzavřít spáchání takového činu na území České republiky). Ve smyslu zásady teritoriality tudíž není pochyb o tom, že uvedený trestný čin podvodu byl spáchán na území České republiky (byť tato skutečnost nenašla odrazu v právní větě výroku napadeného rozsudku), a jeho trestnost se proto posuzuje podle zákona České republiky. Za této situace jsou tak bezpředmětnými úvahy, zda a pro jaký trestný čin se vede trestní řízení ve Vietnamu (ač lze reálně předpokládat, že i na území tohoto státu je podvodné jednání trestné, byť cestou právní pomoci tato skutečnost nebyla ověřena), a tudíž je také bezvýznamnou skutečnost, že byla věc ve Vietnamu odložena, jak obviněný namítá. V tomto směru ostatně nutno doplnit, že obviněný zjevně zaměňuje „odložení“ věci policejním orgánem podle §159a tr. ř. (tj. nejde-li ve věci o podezření z trestného činu), tj. podle české právní úpravy, s obsahem policejní zprávy Interpolu Hanoj na č. l. 242, v níž je doslova obsaženo, že „případ je v současné době odložený, protože se očekávají informace/důkazy od PČR (pozn. Policie České republiky)“. Jednak se tedy obviněný dovolává obsahu policejní zprávy na č. l. 242, jejíž procesní nepoužitelnost zároveň (oprávněně) vytýká, jednak zaměnil odložení věci podle české právní úpravy a evidentní pouhé vyčkávání vietnamských úřadů na výsledky trestního řízení v České republice (byť označené terminologicky shodně jako „odložení“) a založil na této nesourodé konstrukci podle shora uvedeného neakceptovatelný závěr, že predikativní trestný čin nebyl na území Vietnamu spáchán.
29. Jestliže tedy bylo dáno na jisto, že došlo ke spáchání predikativního trestného činu, otevírá se prostor pro úvahy, zda jednání na predikativní trestný čin navazující, jehož se dopustil obviněný, lze kvalifikovat jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací soud přitom ve shodě se soudy nižších stupňů konstatuje, že ano, byť se na rozdíl od nich nedomnívá, že byl naplněn znak zastření věci.
30. Jednání obviněného kladené mu za vinu spočívalo ve stručnosti v tom, že požádal o součinnost a o poskytnutí bankovního účtu spoluobviněného P. M., instruoval jej k výběru finanční hotovosti na uvedený účet zaslané a k jejímu předání jeho osobě, to vše za situace, kdy věděl, že tyto finanční prostředky nejsou provizí za jakoukoliv jeho legální zprostředkovatelskou obchodní aktivitu, nýbrž pocházejí z trestné činnosti. Nutno dát obviněnému za pravdu, že v jeho případě není přiléhavým závěr, že by zastíral původ věci, tedy že by informace o původu finančních prostředků utajoval nebo zkresloval. Nicméně, jak výše uvedeno, odvolací soud učinil součásti právní věci formulaci, že obviněný jinak usiloval, aby bylo jinak (pozn.: správně „ podstatně “) ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci , přičemž takový závěr je naopak v projednávané věci zcela přiléhavým. Jednání obviněného totiž směřovalo k tomu, aby mohl být výnos z trestné činnosti v jeho prospěch či ve prospěch jiných osob použit a aby trestná činnost nebyla odhalena. Převody peněz pocházejících z trestné činnosti, jejich výběr v hotovosti a postupy směřující k jejich použití, jako i jednání vedoucí k tomu, aby nebyla trestná činnost odhalena, spadají pod jiné usilování o to, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci. Státní zástupce v této souvislosti relevantně upozornil, že cílem takového jednání je zamezení odhalení zdrojové trestné činnosti, resp. vytvoření možnosti nakládat s výnosem trestné činnosti, tedy zamezení možnosti, zejména orgánům činných v trestním řízení, aby výnos z trestné činnosti zajistily. Typickým příkladem takového jednání jsou přitom právě převody hotovostních peněžních prostředků na bezhotovostní nebo bezhotovostních na hotovostní a jejich přesuny mezi tuzemskými, ale zejména cizozemskými bankovními účty. Dovolací soud uzavírá, že není pochyb o tom, že obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019. Právní posouzení skutku je proto správné a zákonné, má plnou oporu i ve formulaci skutkové věty popisující konkrétní postup obviněného a Nejvyšší soud nemá, co by mu mohl vytknout.
V. Způsob rozhodnutí
31. Dovolací soud tedy námitkám obviněného obsaženým v dovolání nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Dovolání obviněného Ľ. K. jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Ivo Kouřil.
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth