ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.700.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 700/2022-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o dovoláních obviněných J. O. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, K. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a D. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 13/2019 a 1 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 1 T 13/2019 , byl obviněný J. O. uznán vinným jednáním uvedeným pod body I. až III., IV. – 2), V., VII. – 16) až 62), VIII. – 4) až 20) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jednáním uvedeným pod body IV. – 1), VI., VII. – 1) až 15), IX. až XI. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu. Za jednání uvedené pod body IV. – 1), VI., VII. – 1) až 15), IX. až XI., a dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2016, sp. zn. 67 To 258/2016, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2016, sp. zn. 67 To 258/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání uvedené pod body I. až III., IV. – 2), V., VII. – 16) až 62), VIII. – 4) až 20) byl obviněný J. O. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný K. Č. byl citovaným rozsudkem uznán vinným jednáním uvedeným pod body V. – 1), 4), 12), VI. – 24), 25), VII. – 12), 24), 27), VIII. – 6), 15) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost podle svých sil a možností hradit poškozeným způsobenou škodu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. K. a o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 5/2020 , byl obviněný D. B. uznán vinným jednáním uvedeným pod body V. – 7) až 13), VII. – 14) až 62), VIII. – 1) až 6), 8) až 18) a 20), 21) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin a dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 38 T 42/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 To 365/2019, a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 To 77/2019, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 38 T 42/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 To 365/2019, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 To 77/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněného D. B. [§226 písm. c) tr. ř.] a o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 1 T 13/2019, podali obvinění J. O. a K. Č. odvolání a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 5/2020, podal odvolání obviněný D. B. Odvolací soud rozhodl o všech odvoláních ve společném řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021 , byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 1 T 13/2019, z podnětu odvolání obviněného J. O. částečně zrušen podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř., a to v části týkající se jeho osoby v celém rozsahu; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 5/2020, byl z podnětu odvolání obviněného D. B. částečně zrušen podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř., a to v odsuzující části v celém rozsahu (srov. výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, pod bodem A/). Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byl ohledně obviněného J. O. zrušen výrok o vině o pokračujícím trestném činu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 67 To 258/2016, a obviněný J. O. byl uznán vinným jednáním uvedeným pod body IV. – 1), VI., VII. – 1) až 15), IX. až XII. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednáním uvedeným pod body I. až III., IV. – 2), V., VII. – 16) až 62), VIII. – 4) až 20) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za jednání uvedené pod body IV. – 1), VI., VII. – 1) až 15), IX. až XII. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §45 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za jednání uvedené pod body I. až III., IV. – 2), V., VII. – 16) až 62), VIII. – 4) až 20) byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný D. B. byl uznán vinným jednáním uvedeným pod body V. – 7) až 13), VII. – 14) až 62), VIII. – 1) až 6), 8) až 18) a 20), 21) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za tento zločin a za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 38 T 42/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 To 365/2019, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 To 77/2019, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 9 To 305/2020, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 38 T 42/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 To 365/2019, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 To 77/2019, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 3 T 15/2020, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, sp. zn. 9 To 305/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (srov. výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, pod bodem B/). V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného K. Č. zamítnuto (srov. výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, pod bodem C/).
4. Výše popsaná trestná činnost spočívala, velmi stručně vyjádřeno, v tom, že v období od ledna 2014 do února 2017 podle účasti jednotlivých obviněných na skutcích zejména obviněný J. O. sám, popř. ve spolupráci buď s obviněným K. Č., nebo s obviněným D. B., popř. s oběma, či za spolupráce též s M. K., v úmyslu se neoprávněně obohatit a získat od poškozených finanční prostředky, vystupujíc mj. i pod falešným jménem, pod nepravdivou záminkou zhodnocení investic v nejrůznější podobě (zhodnocení prostředků, nákup či zhodnocení pozemků a bytů a následný prodej se značným ziskem, nákup a následný prodej vozidel se ziskem, výhodný odkup obchodních společností v insolvenci, vracení starších dluhů, doplacení leasingu na automobil, mezinárodní obchod s uhlím apod.) lákal společně se spoluobviněnými od poškozených v popsaných případech různě vysoké finanční částky v desítkách až stovkách tisíc Kč. Obviněný D. B. se v případech jemu kladených za vinu podílel na trestné činnosti tak, že vystupoval vůči poškozeným společně se spoluobviněnými jako podnikatel v oboru nákupu společností v insolvenci, v oboru obchodu s nemovitostmi či v oboru mezinárodního obchodu s uhlím, který bylo třeba úvěrovat, apod. a podílel se tak tímto přesvědčováním (posiloval věrohodnost prezentací J. O.) na vylákání prostředků od poškozených. Ti zejména obviněnému J. O. poskytovali peníze hotově či převodem na účet (v některých případech platbami na tzv. BLESK peněženku), a to z vlastních zdrojů či z úvěrů a zápůjček, které si na své jméno poškození sjednali, popř. podle pokynů J. O. a D. B. na úvěr zakupovali mobilní telefony, tablety a podobnou spotřební elektroniku, kterou uvedeným obviněným obratem předali. K opakovaným platbám a plněním poškozených docházelo, neboť byli „motivováni“ k takovému postupu informacemi zejména od obviněného J. O., že v případě neposkytnutí dalších prostředků bude předchozí investice zcela zmařena. Obviněný K. Č. u skutků mu kladených za vinu spolupracoval z iniciativy spoluobviněného J. O., který poškozené již platebně nezpůsobilé k úvěru odkazoval na K. Č. a ten s vědomím, že peníze poškození obratem předají J. O., popř. mu peníze předal přímo sám, půjčoval poškozeným prostředky za účelem iluzorních investic slibovaných spoluobviněnými, ač věděl, že jde o prostředky lákané podvodně. Jednotliví obvinění se pak na celkové škodě podíleli: J. O. v rozsahu pod bodem A/ 3 048 936 Kč, pod bodem B/ 5 640 816 Kč, K. Č. v rozsahu 1 154 000 Kč a D. B. v rozsahu 3 798 393 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, podali obvinění J. O., K. Č. a D. B. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
6. Obviněný J. O. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l ) tr. ř. a vytkl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Pokud jde o vytýkaný neúplný výrok, konstatoval, že výrok napadeného rozsudku neobsahuje žádné rozlišení, která konkrétní jednání odvolací soud posoudil jako dokonaný trestný čin a která jako čin ukončený ve stadiu pokusu. V návaznosti na nedostatek konkrétního rozlišení není možné jakkoliv ověřit závěry soudu o dokonání trestného činu, resp. o existenci kvalifikovaného pokusu trestného činu, čímž bylo dotčeno právo obviněného na obhajobu. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení uvedl, že dříve, než byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, jehož výrok o vině a trestu byl zrušen v napadeném rozsudku, byl odsouzen ještě starším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 50 T 24/2014, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2015. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl obviněný uznán vinným skutky, které se staly v období předcházejícím vyhlášení i výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 50 T 24/2014. Vrchní soud v Praze tak měl s ohledem na citovaný rozsudek ukládat souhrnný trest. Soud však tento rozsudek nezohlednil a ani se s ním nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, a to navzdory tomu, že obviněný na něj v odvolání upozorňoval. Obviněný měl za to, že mu vedle sebe neměly být ukládány dva tresty, které jsou důsledkem nesprávného právního posouzení pokračujícího trestného činu. V daném případě je zcela zjevné, že jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným způsobem provedení, jsou spojeny blízkou časovou souvislostí (jedná se prakticky o nepřetržitou dobu), i souvislostí předmětu útoku (v některých případech jsou dokonce jednotlivé dílčí útoky vůči stejným osobám v obou skupinách). Pokračování v trestném činu tak dopadá na všechny dílčí útoky, kterými byl uznán vinným. Rozdělení do dvou skupin je pouze důsledkem formálního přetržení. I za této situace však bylo namístě ukládat pouze jeden trest za všechny dílčí útoky, a to přinejmenším jako trest úhrnný (i po případném formálním přetržení a rozdělení do dvou skupin útoků se stále pod body A/ a B/ jedná o sbíhající se trestné činy, o kterých je vedeno jedno trestní řízení a o kterých je rozhodnuto jediným rozsudkem).
7. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, ve výrocích jeho se týkajících zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodnul.
8. Obviněný K. Č. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho mínění výsledky dokazování nemohou ve vztahu k jeho jednání odůvodnit závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to ani po objektivní stránce, ani po subjektivní stránce, zejména je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy zjištěnými skutkovými závěry ve vztahu k následku jeho jednání v otázce stanovení výše způsobené škody, stejně tak ve vztahu k jednání a závěru o nepřímém úmyslu. Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v závěru o jeho povinnosti k náhradě způsobené škody. Uvedl, že od počátku trestního řízení konzistentně popírá spáchání jednání popsaného pod body V. – 1), 4), 12), VI. – 24), 25), VII. – 12), 24), 27), VIII. – 6), 15). Žádný úvěr spoluobviněným neposkytoval, spoluobviněnému J. O. v minulosti sice půjčil finanční prostředky, ten mu je nevrátil, proto mu nadále půjčovat odmítnul. Možná právě z toho důvodu spoluobviněný nabádal poškozené k tomu, aby jej požádali o půjčku, a tak dosáhnul toho, že on sám od něj i od poškozených podvodně vylákal finanční prostředky. Nepodložený je závěr soudu, že byla prokázána dohoda o páchání trestné činnosti, resp. o společném zapojení všech obviněných do trestné činnosti, tedy že za ním pod smyšlenou legendou pošlou poškozené s žádostmi o půjčku, a že tak od poškozených vylákají finanční prostředky. Ostatně by postrádalo logiku, aby vědomě půjčoval peníze poškozeným, kteří by je následně poskytli spoluobviněným za účelem lukrativních investic. Že znal spoluobviněného J. O., nesvědčí automaticky o spolupachatelství na podvodu. Zdůraznil, že nevěděl, na co skutečně hodlají poškození vypůjčenou finanční hotovost použít. Nebylo jeho povinností uvedené zjišťovat, neměl prostředky ani možnosti si to ověřovat. Takto nepostupuje ani banka v případě spotřebitelského úvěru. Skutečnost, že spoluobviněný J. O. poškozené nejprve směřoval na bankovní ústavy a až poté, co zde nebyli s ohledem na jejich zadluženost úspěšní, je odkázal na obviněného, zpochybňuje závěr o účasti obviněného na dohodě se spoluobviněným. Navíc on sám poškozené neoslovil s nabídkou poskytnutí finančních prostředků. Nemohl ovlivnit to, že na něj dostali kontakt od spoluobviněného J. O. Osobně nikomu z poškozených nesliboval jakékoliv zhodnocení či možnost investování půjčených peněz (nota bene jeho vlastních), je vyloučeno, aby někoho uváděl v omyl. Není zřejmé, jakým způsobem poškozené uváděl v omyl. V tomto směru v rozhodnutích soudů nižších stupňů absentuje popis jeho konkrétního jednání. To, že poškozeným finanční prostředky půjčil, mu v důsledku způsobilo finanční ztráty (celkově cca 700 000 Kč), poněvadž většina poškozených mu peníze buď nevrátila vůbec, anebo mu jeho vrátila jen zčásti. Není zřejmé, z čeho by poškození vrátili zapůjčené finanční prostředky, z čeho by platili úroky. Měl za to, že on sám je poškozeným v projednávané trestné činnosti. V případě poškozených K. K., T. N. a L. K. přišel o peníze, které jim poskytl na základě písemných smluv o půjčce. Poškození následně uznali svůj dluh vůči jeho osobě, dokonce formou notářského zápisu. Pokud mu soudy za této situace uložily povinnost znovu vyplatit uvedeným poškozeným peníze, které jim již poskytl, způsobily to, že o předmětné finanční prostředky přišel celkem dvakrát. V tomto ohledu se jedná o případ extrémního rozporu. Na další příklady extrémního rozporu obviněný poukázal v další části svého mimořádného opravného prostředku. Podrobně rozebral dílčí útoky trestného činu podvodu, resp. vyložil, v čem spočívá pochybení soudů nižších stupňů, pokud jde o hodnocení důkazů. Rovněž vyjádřil přesvědčení o opomenutí důkazů, které dovozuje z toho, že soudy důkazy svědčící v jeho prospěch nehodnotily.
9. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 6 To 25/2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 1 T 13/2019, ve vztahu k jeho osobě zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, pokud sám nerozhodne o tom, že jej ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. zprostí obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. Současně podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal o odložení výkonu napadených rozhodnutí do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, a to ve výroku o náhradě škody, který se ho týká. Podle jeho mínění lze očekávat, že rozhodnutí budou změněna či zrušena, přičemž v případě zrušení výroku o náhradě škody by se částka poškozeným hrazená stala bezdůvodným obohacením a poškození by byli povinni k jejímu vrácení, což u nemajetných poškozených by bylo fakticky nevymahatelné. Zaplacení náhrady škody považoval pro něj v současné době za likvidační.
10. Obviněný D. B. namítl (bez označení konkrétního důvodu dovolání), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřil přesvědčení, že nebylo dostatečně prokázáno, že se stíhaného jednání dopustil a že trestný čin spáchal. Spoluobvinění vypověděli, že se trestné činnosti neúčastnil, poškození uvedli, že jej neznají nebo jej znají pouze od vidění. Zejména poškození K. a T. N. potvrdili jeho výpověď, přesto mu bylo uloženo, aby jim nahradil škodu, za kterou nemůže. Ostatně výše škody neodpovídá obsahu spisu, značnou škodu nikomu nezpůsobil. Nelze jej posuzovat jako spolupachatele, více se zná pouze se spoluobviněným J. O., přičemž na spolupachatelství nelze usuzovat z toho, že se s ostatními potkal na některých schůzkách. Pokud jde o poškozeného L. K., připustil, že mu část dluhu dosud neuhradil, nicméně vztah mezi nimi je čistě soukromoprávní. Poškozeného nežádal o finanční prostředky prostřednictvím spoluobviněného J. O., vždy s ním jednal sám. Skutky pod bodem VII. se staly v době výkonu trestu obviněným. Upozornil na to, že v nadpisu bodu VIII. jsou uvedeni pouze spoluobvinění J. O. a K. Č., avšak v další části už figuruje i on sám.
11. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že „se zprošťuje obžaloby a poškozený L. K. se odkazuje se svým nárokem na občanskoprávní řízení“, eventuálně aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen „podle §243e občanského soudního řádu“.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelé K. Č. a D. B. opakují ve svých dovoláních obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a kterou shrnuli ve svých odvoláních. Základem jejich obhajoby je nadále tvrzení, že jednali bez součinnosti se spoluobviněný J. O., že se na jeho podvodech nijak nepodíleli, a jejich jednání tak mělo jen charakter občanskoprávní. S těmito námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly (odvolací soud, pokud jde o obviněného K. Č., v bodech 16. - 19. a 21., pokud jde o obviněného D. B., v bodech 16., 18. a 21.), přičemž státní zástupce se s jejich argumentací ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal.
13. K dovolacím námitkám obviněného K. Č. státní zástupce konstatoval, že staví svou obhajobu na jiném skutkovém zjištění, než jaké vyjádřil nalézací soud již ve výroku odsuzujícího rozsudku slovy, že všichni pachatelé, včetně tohoto obviněného, jednali „po vzájemné shodě“ . Nalézací soud pak podrobně popsal roli dovolatele K. Č. v bodech 51. – 54. rozsudku. Pokud se dovolatel ohradil proti údajné spekulaci odvolacího soudu, že by se peníze od spoluobviněného J. O. vracely zpět dovolateli, právě takový mechanismus soud popsal ve výroku i odůvodnění rozsudku. Dovolatel byl se spoluobviněným J. O. předem domluven a peníze, které poškozeným půjčil, vzápětí získal zpět společně s tímto spoluobviněným. Bonusem dovolatele byla možnost vymoci tyto peníze ještě jednou od poškozených jako splátku jejich dluhu, čehož dovolatel opakovaně úspěšně využil. Své peníze tak půjčoval bez rizika ztráty a s předpokladem značných zisků. Právě takové jednání rozumný ekonomický smysl dává. Naopak jednání tvrzené dovolatelem, tedy půjčování peněz osobám, které již nemohou získat půjčku od bank, samo o sobě (bez spolupráce se spoluobviněným) rozumný smysl nedává a pravděpodobným výsledkem takových půjček je ztráta. Státní zástupce nabyl dojmu, že součástí sofistikovaného mechanismu podvodů bylo i vytváření budoucí obhajoby pro zdánlivě nezúčastněného dovolatele, který pouze „půjčoval své peníze“. Podle státního zástupce soudy právě popsaným mechanismem celé trestné činnosti a konkrétní rolí dovolatele ve struktuře všech pachatelů vysvětlily, jak dovolatel způsobil škodu poškozeným. Poukázal na výpověď svědkyně H. K., z níž se podává, že oba obvinění byli ve vzájemném spojení a jednali v součinnosti. Nepřisvědčil výhradě dovolatele, že jeho spolupráci se spoluobviněným J. O. vyvracejí listinné důkazy. Jednak nelze určit, jaké konkrétní měl na mysli a jak by tyto mohly spolupráci obou jmenovaných zpochybnit, jednak je zřejmé, že listinné důkazy mají prokázat jen existenci jednotlivých půjček, což je ovšem věc nesporná a uvedená v popisu skutku. Dále nepřisvědčil ani námitce dovolatele stran nevěrohodnosti svědka L. K. Státní zástupce ve věci neshledal vytýkaný extrémní rozpor, tudíž konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn a dovolání obviněného K. Č. je zjevně neopodstatněné. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel v podstatě žádnou argumentaci neuvedl, když základem jeho námitek bylo popření učiněných skutkových zjištění a nikoliv námitky hmotněprávní.
14. Pokud jde o dovolání obviněného D. B., státní zástupce navzdory tvrzenému nesprávnému „právnímu posouzení věci“ považuje argumentaci za přenesenou z předchozího odvolání a brojící pouze proti učiněným skutkovým zjištěním (že účast na předmětných skutcích nebyla obviněnému prokázána). Žádný konkrétní dovolací důvod přitom v dovolání neoznačil. Námitka toliko občanskoprávního vztahu mezi obviněným a svědkem L. K. je podle státního zástupce odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolatel jí brojí proti právnímu posouzení skutku jako činu soudně trestného – patrně za pomoci §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nicméně nalézací soud v bodu 39. popsal, jakým konkrétním způsobem působil dovolatel ve skupině ostatních obviněných – dodával na věrohodnosti jejich nepravdivým legendám o podnikání. Takto vymezené jednání je trestným činem, nikoliv jen občanskoprávním sporem. To, že užití §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází v úvahu ani z hlediska škodlivosti činu pro společnost, přiléhavě konstatoval nalézací soud v bodu 140. Státní zástupce poukázal na konstantní judikaturu zabývající se principem ultima ratio a zásadou subsidiarity trestní represe a poznamenal, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Čin dovolatele popsaný v rozsudku odvolacího soudu však žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o účast na řadě podvodů s poměrně vysokou způsobenou škodou. Celkový obsah zbývajících dovolatelových námitek směřuje k porušení pravidla in dubio pro reo . I v této souvislosti upozornil na konstantní judikaturu, přičemž pouze v extrémních případech může nabýt závažnosti porušení ústavního práva na spravedlivý proces a stát se dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady tohoto pravidla ovšem dovolacím důvodem není a ve vztahu k dovolateli takovému porušení ani nic nenasvědčuje. Pokud dovolatel uvádí, že podle výpovědí spoluobviněných a svědkyně T. N. neměl nic společného s bodem V. rozsudku, státní zástupce odkázal na body 12. a 46. rozsudku nalézacího soudu – svědkyně o dovolateli vypovídala jako o osobě, která měla vzbudit její důvěru. To shledal i odvolací soud v bodu 20. jeho rozsudku. Tvrdí-li dovolatel, že skutky v bodu VII. rozsudku se staly v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, již nalézací soud si opatřil k jeho věznění podklady (viz bod 64. rozsudku nalézacího soudu) a dovolatel byl pro útoky spáchané v dané době zproštěn již nalézacím soudem. Soudem odvolacím pro ně nebyl odsouzen. Namítá-li dovolatel, že v nadpisu bodu VIII. rozsudku odvolacího soudu není uvedeno jeho jméno, jedná se o formální vadu bez vlivu na úplnost či srozumitelnost rozsudku, navíc o vadu neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů. Tvrdí-li, že „nikomu značnou škodu nezpůsobil“, pouze tím popírá skutkové zjištění odvolacího soudu, který u tohoto dovolatele vyčíslil součet škod na 3 798 393 Kč, jak je patrno z bodu 21. jeho rozsudku. Má-li za to, že byl odsouzen toliko za svoji známost se spoluobviněným J. O., opak je zřejmý již ze samotného popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu.
15. Co se týče obviněného J. O., státní zástupce k námitce, že výrok napadeného rozsudku neobsahuje žádné rozlišení dokonané a nedokonané části trestné činnosti, s odkazem na znění §120 odst. 3 tr. ř. poznamenal, že dovolatelem požadované rozlišení dokonaných a nedokonaných útoků v napadeném výroku obsaženo je, a to sice v jeho části XI. 3) (v částce 70 000 Kč byl trestný čin ukončen ve stadiu pokusu). Část výroku týkající se právního posouzení pokusu mohla být uvedena také v právní větě i v právním posouzení pod bodem A/. tohoto výroku odkazy na citovanou část XI. 3) popisu skutku, nicméně jde o otázku přehlednosti a přesnosti výroku, nikoliv otázku jeho úplnosti či neúplnosti z hlediska požadavků trestního řádu. Proto státní zástupce dovolání považoval v této části za zjevně neopodstatněné. K výtkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že dovolatel nesprávně označuje jako „skutky“ jednotlivé útoky pokračujícího trestného činu. Pokračující trestný čin je spáchán ukončením posledního útoku, což zjevně nastalo až po dovolatelem uváděném vyhlášení rozsudku ze dne 9. 12. 2014 – podle napadeného rozsudku páchal dovolatel podvody až do roku 2017. Ve vztahu k předchozím odsouzením tak žádná souhrnnost dána nebyla a ze strany dovolatele se jednalo o recidivu. Státní zástupce upozornil na to, jak pojímá dobu spáchání pokračujícího trestného činu Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1611/2018). Podle státního zástupce odvolací soud ukládal dovolateli za předchozí útoky trest podle §45 tr. zákoníku, tedy trest společný, nikoliv souhrnný. Výrok o zrušení předchozího rozsudku je uveden na samotném počátku celého výroku. Za nové útoky spáchané po 7. 6. 2016 pak uložil dovolateli trest samostatný. Z ničeho neplyne žádná pochybnost o správnosti takového postupu při ukládání trestu. Také v této části proto považoval dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Obviněný K. Č. v reakci na vyjádření státního zástupce uvedl, že svou argumentaci opakovaně uplatňuje, protože se s ní soudy nižších stupňů nevypořádaly. Konstatoval, že ani soudy nižších stupňů, ani státní zástupce ve vyjádření nenabízejí logické vysvětlení toho, jak se měl popsaným jednáním obohacovat. Podle něj tudíž nebyl odůvodněn závěr o naplnění znaků skutkové podstaty tvrzeného trestného činu podvodu, a to ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. Dále poznamenal, že v bodech 51. – 54. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se nenachází žádná zmínka o tom, že by mu měl spoluobviněný J. O. vyplácet zisk z investování. Opětovně uvedl, že pokud by věděl, že poškození přijdou o peníze, a půjčoval jim peníze, sám by se dobrovolně o půjčené peníze připravoval. Jestliže varoval poškozené, ať spoluobviněnému J. O. neposkytují peníze (viz bod 51. rozsudku), pak je zjevné, že se spoluobviněným nespolupracoval. Odmítl, že by jeho námitky nebyly podřaditelné pod žádný dovolací důvod, když ve věci lze shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným stavem věci, který dopadá na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že se podle jeho mínění soudy nevypořádaly s tvrzeními a důkazy v jeho prospěch a že jejich rozhodnutí neobsahovala řádná odůvodnění, měl za to, že tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a protiústavní z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem namítl „nelogičnost peněžitého trestu“, neboť jeho uložením ve stejné výši, v jaké prostředky poškozeným půjčil, je potrestán fakticky podruhé. Uložený trest proto již nemá žádný účel a je v rozporu se zásadou přiměřenosti ukládání trestněprávních sankcí. Závěrem zopakoval svůj návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací úvodem poznamenává, že svým usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 701/2022, podle §23 odst. 3 tr. ř. per analogiam věc obviněných J. O. a K. Č., vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 701/2022, spojil s věcí obviněného D. B., vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 700/2022, s tím, že o dovolání všech tří obviněných bude rozhodnuto pod sp. zn. 6 Tdo 700/2022.
19. Dovolací soud zjistil, že dovolání obviněných jsou podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. přípustná, že je obvinění podali včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
20. Ve vztahu k náležitostem obsahu dovolání je nezbytné doplnit, že obviněný D. B. (na rozdíl od spoluobviněných) nepostupoval formálně bezvadně podle §265f odst. 1 tr. ř. a dovolací důvod neoznačil s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) nebo §265b odst. 2 tr. ř. Explicitně neuvedl, že podává dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno (§59 odst. 1 tr. ř.), a obviněný ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „nesprávném právním posouzení věci“, což (s jistou dávkou tolerance) obsahově odpovídá citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolací soud naznačené pochybení nepovažoval za zásadní a k dovolání obviněného přistupoval jako k dovolání podanému s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k obsahu dovolací argumentace je pak zjevné, že brojil též proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, tudíž jeho mimořádný opravný prostředek (byť se tak rovněž nestalo zákonným označením dovolacího důvodu) dovolací soud považoval za podaný i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dále viz níže).
21. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění odkázali na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) (K. Č.), h) (všichni obvinění), l ) (J. O.) tr. ř.
22. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
IV. Důvodnost dovolání
25. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na která pamatují uplatněné dovolací důvody, nezaznamenal.
26. Vytýkaný zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 46–86, body 46. – 257. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 1 T 13/2019, str. 30–50, body 31. – 134. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 5/2020, str. 15–17, str. 31–35, body 16. – 20. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
27. Obvinění K. Č. a D. B. popřeli, že by se jednání jim kladeného za vinu dopustili, konkrétně (ve stručnosti vyjádřeno) zpochybnili skutkový závěr o jejich „dohodě“ s obviněným J. O. na podvodném vylákání prostředků od poškozených, a tudíž vědomou účast na tomto typu trestné činnosti, přičemž obviněný K. Č. nadto na základě způsobu jeho jednání vůči poškozeným zpochybnil objektivní i subjektivní stránku trestného činu, jakož i uloženou povinnost k náhradě škody.
28. Obviněný K. Č. zejména tvrdil, že by postrádalo logiku, aby vědomě půjčoval peníze poškozeným, kteří by je následně poskytli spoluobviněným. Namítal, že to, že poškozeným finanční prostředky půjčil, mu v důsledku způsobilo finanční ztráty – že on sám je v projednávané trestní věci poškozeným. Nicméně Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 1 T 13/2019, vysvětlil, jakou roli obviněný v systému trestné činnosti sehrával. Vyložil, že obviněný půjčoval poškozeným nemalé finanční částky, ač si byl velmi dobře vědom toho, že finanční prostředky skončí v rukou spoluobviněného J. O., případně dalších obviněných, a poškozeným nebudou vráceny v celém rozsahu, případně jim bude vrácena pouze zanedbatelná část. S poškozenými uzavíral smlouvy o zápůjčce, kde byly smluvně zakotveny jak úroky z prodlení, tak i nemalá smluvní pokuta za včasné nesplacení dluhu. Byť některé z poškozených varoval, aby spoluobviněnému J. O. peníze nepůjčovali, přesto jim finanční prostředky zapůjčil a mnohdy je dokonce předal přímo tomuto spoluobviněnému či jiné osobě. Nalézací soud uvedl, že obviněný byl v kontaktu se jmenovaným spoluobviněným, případně s dalšími spoluobviněnými. Jeho schůzky s poškozenými buď zařizoval přímo spoluobviněný J. O., nebo je spoluobviněný inicioval a přiměl poškozené, aby se s obviněným sešli a peníze si od něj půjčili. Výpověďmi svědků měl soud za prokázané, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že pro spoluobviněného J. O. a v menší míře i pro ostatní spoluobviněné v podstatě funguje „jako kasička“, avšak závazky k vrácení finančních prostředků mu písemnou smlouvou o výpůjčce stvrzovali poškození, kteří mnohdy předmět zápůjčky (peníze) od obviněného ani sami fyzicky nepřevzali. Soud zcela jednoznačně vyvrátil obhajobu obviněného o tom, že se spoluobviněnými nebyl na podvodném jednání domluven, když zdůraznil, že obviněný spolupracoval zejména se spoluobviněným J. O., který od poškozených lákal finanční prostředky a pod různými zjevně nepravdivými legendami o chystaných či probíhajících obchodních transakcích sliboval zhodnocení jejich finančních „vkladů“ do těchto obchodů. Upozornil, že obviněný se s tímto spoluobviněným jako i se spoluobviněným M. K. znal delší dobu a věděl, že tito od poškozených vylákané finanční prostředky poškozeným nevracejí a užívají je pro svou potřebu. Věděl, k čemu zapůjčené finanční prostředky mohou sloužit – že v podstatě umožňují „lukrativní podnikání“ ostatních spoluobviněných a jemu samotnému přinášejí úroky a poplatky z prodlení. Státní zástupce ve svém vyjádření relevantně poznamenal, že obviněný své peníze půjčoval bez rizika ztráty a s předpokladem značných zisků, tedy jednal způsobem, který ekonomický smysl dává. Stran dohody mezi obviněnými dále správně poukázal na výpověď svědkyně H. K., která nejprve měla za to, že obvinění K. Č. a J. O., s nimiž byla v souvislosti s půjčováním finančních prostředků v kontaktu, se neznají. Později však již měla důvod k závěru, že oba spolu průběžně komunikují, neboť obviněný K. Č. často věděl, o čem předtím hovořila se spoluobviněným J. O. apod.
29. Pokud jde o obviněného D. B., Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 5/2020, konstatoval, že obviněný lákal finanční prostředky od poškozených, kterým pod různými legendami o chystaných či probíhajících obchodních transakcích sliboval zhodnocení jejich finančních „vkladů“ do těchto obchodů. Dodával na věrohodnosti legendám spoluobviněných J. O. a M. K., když při setkání s poškozenými vystupoval jako podnikatel s různými obchodními zájmy a cíli, týkajícími se zejména podnikání se zahraničními subjekty. Takovéto podnikatelské záměry prezentoval poškozeným v některých případech osobně, jindy prostřednictvím listin poskytnutých ostatním spoluobviněným, jako zkušený obchodník se zavedenou společností a kontakty na zahraničních trzích podpořenými i kontakty s osobami pracujícími v České republice na zahraničních ambasádách, přestože si byl velmi dobře vědom toho, že jeho společnost aktivity prezentované poškozeným nevyvíjí a ani provozovat nebude. Takové závěry byly logicky opřeny o výpovědi poškozených, kteří s obviněným jakýmkoli způsobem přišli do kontaktu, event. též spoluobviněných, jakož i z četných listinných důkazů. Poměrně ilustrativní pro charakter zapojení obviněného do trestné činnosti v těchto souvislostech je jednání pod bodem VIII. vůči poškozenému L. K., vůči němuž byla použita falešná bankovní akreditační listina znějící na společnost E. A. I. Identita uvedené společnosti pak figuruje též v předchozím odsouzení obviněného ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 42/2018 (vylákání prostředků pod záminkou investic do obchodu se zlatem). Nadto sklon obviněného k páchání podvodné trestné činnosti plyne též z odsouzení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 T 6/2018 (vylákání prostředků pod záminkou zajištění bytu). Skutkový závěr o přímém podílu obviněného na uvádění v omyl poškozených, vůči nimž byl uznán vinným, tak má plnou oporu v provedeném dokazování, což bylo soudy nižších stupňů i řádně vtěleno do odůvodnění jejich rozhodnutí, aniž by bylo možno shledat zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku odsuzujícího rozsudku.
30. Je sice pravdou, jak obviněný D. B. namítl, že ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu v nadpisu bodu VIII. (str. 16) absentuje jeho jméno (zjevně opomenutím, když pro tyto skutky byl předchozím rozsudkem nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 1 T 5/2020, obviněný uznán vinným), avšak v následném popisu skutku je spoluúčast tohoto obviněného dostatečně podrobně a jednoznačně vylíčena výslovným uvedením obviněného u jednotlivých útoků [pod body 1) až 6), 8) až 18) a 20), 21)], jakož i v dodatku na str. 18 popisujícím roli jednotlivých obviněných. Stejně tak je bod VIII. zakomponován do výrokové pasáže rozsudku odvolacího soudu stran použité právní kvalifikace vůči obviněnému. O vyjádření viny obviněného tak nevznikají pochybnosti. Přes jisté drobné pochybení v nadpisu bodu VIII. odvolacím soudem dovolací soud v souladu se stanoviskem státního zástupce považuje uvedenou skutečnost pouze za pochybení formální a týkající se toliko preciznosti v systematice popisu trestné činnosti. Obviněný nadto svou námitku jen konstatoval, aniž by ji vztáhl ke konkrétnímu dovolacímu důvodu. Dovolací soud tak uzavřel, že popsaná skutečnost nemá žádný vliv na věcnou správnost rozsudku.
31. K výhradě obviněného D. B., že se nedopustil jednání popsaného pod bodem VII., neboť se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze než ve shodě se státním zástupcem uvést, že obviněný byl pro skutky spáchané v předmětné době nalézacím soudem zproštěn obžaloby. Nalézací soud odkázal na opis rejstříku trestů a centrální evidenci vězněných osob, z níž vyplynulo, že obviněný se v době od 11. 1. 2011 do 28. 5. 2015 nacházel ve výkonu trestu, a tudíž se nemohl podílet na jednání popsaném pod body VII. 1) až 13) obžaloby. Lze tedy odkázat na výrokovou část napadeného rozsudku, podle níž byl obviněný uznán vinným v bodech, které se období výkonu trestu odnětí svobody netýkají, tj. bod VII. 14) až 62). V tomto ohledu tedy námitka obviněného neobstojí.
32. Odvolací soud přesvědčivě shrnul, že dohoda mezi všemi obviněnými (i spoluobviněným M. K.), resp. jejich společné zapojení do posuzované trestné činnosti, vyznačující se vysokou mírou organizovanosti (hraničící až s organizovanou skupinou) v různých rolích, primárně vyplývá ze způsobu jejího páchání zřejmého zejména z výpovědí jednotlivých poškozených i svědků, na které se poškození obraceli s žádostí o půjčení finančních prostředků pro obviněné. Soud správně zdůraznil, že poškozené spojuje výlučně jejich újma jednáním obviněných (kromě rodiny K.), nikoli žádné jiné relevantní kontakty mezi sebou navzájem či vazby (zejména negativního charakteru) k obviněným. Přesto se poškození shodují na tom, že v případě zapojení všech či více obviněných bylo rozdělení jejich rolí takové, že J. O., D. B. a M. K. (ten také doporučoval potencionální poškozené obviněnému J. O. – viz např. svědek M. H.) přicházeli s nejrůznějšími fiktivními důvody potřeby peněz (nákup pozemků, aut, investice do společností obviněného D. B. apod.), K. Č. byl jedním z poskytovatelů půjček poškozeným, které však vždy skončily u J. O., D. B. a odsouzeného M. K. (potažmo i K. Č.), a poškozeným zbyly jen závazky jejich splácení, kdy upozorňovali opakovaně obviněného K. Č. na nemožnosti splácet mu dluhy právě proto, že půjčené peníze skončily u dalších obviněných, kteří jim je nevrátili, natož zhodnotili podle předchozích slibů.
33. Poukazoval-li obviněný K. Č. na opomenutí důkazů, tuto vadu spatřoval nikoliv ve skutečnosti, že by o jím navržených důkazech nebylo řádně rozhodnuto nebo že by rozhodnutí o důkazních návrzích nebylo patřičně zdůvodněno, nýbrž že soudy důkazy svědčící v jeho prospěch nebraly – podle jeho přesvědčení – v rámci hodnocení důkazů v potaz. Jak ovšem plyne z odůvodnění soudů nižších stupňů, interpretační verzí obviněného se soudy zabývaly, avšak nepřisvědčily jí a učinily vlastní, elementární logice nijak neodporující skutkové závěry, které pouze obviněnému nevyhovují.
34. K námitce obviněného J. O., že výrok rozsudku odvolacího soudu neobsahuje žádné rozlišení, která konkrétní jednání odvolací soud posoudil jako dokonaný trestný čin a která jako čin ukončený ve stadiu pokusu, nutno ve shodě se státním zástupcem připustit, že odvolací soud neučinil součástí právní věty, potažmo právního posouzení skutku, odkaz na část výroku o vině pod bodem XI. 3), z něhož se podává, že „v částce 70 000 Kč byl trestný čin ukončen ve stadiu pokusu“, na druhou stranu ovšem také nutno v souladu se státním zástupcem konstatovat, že absence předmětného odkazu nemá za následek neúplný či chybějící výrok ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jak formulace skutkové věty bodu XI. (str. 20 rozsudku), tak právní věta (str. 21 bod A/) i zákonné označení trestného činu (str. 22 bod A/) nezavdávají pochybnost o tom, že trestný čin byl kvalifikován jako částečně spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to v rozsahu skutkově jednoznačně vymezeném pod bodem XI. 3).
35. Co se týče výhrad obviněných proti právnímu posouzení skutku, ani ty neshledal dovolací soud opodstatněnými. Obvinění K. Č. a D. B. brojili především proti závěru o spolupachatelství na trestném činu podvodu se spoluobviněným J. O., a tím i proti závěru o úmyslu poškozeným způsobit škodu.
36. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, a tím vznikne škoda nikoliv nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1852 až 1855). Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod.
37. Skutková podstata podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 odst. 1, 2 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu coby zvlášť přitěžující okolnosti a §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku]. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
38. Podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24 (uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována společenská škodlivost takového jednání.
39. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný K. Č. půjčoval poškozeným nemalé finanční částky, ač si byl velmi dobře vědom toho, že finanční prostředky skončí v rukou spoluobviněného J. O., případně dalších obviněných, a poškozeným nebudou vráceny v celém rozsahu, případně jim bude vrácena pouze zanedbatelná část. Obviněný v těchto souvislostech namítal „ekonomickou nelogičnost“ jednání, jež se mu klade za vinu v návaznosti na použitou právní kvalifikaci. Dovolací soud se však ztotožnil se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které plně odůvodňují i použitou právní kvalifikaci. Nutno totiž opakovaně zdůraznit, že obviněný K. Č. pod body V. 1), 4), 12), VI. 24), 25), VII. 12), 24), 27), VIII. 6), 15) jednal v kooperaci s ostatními obviněnými, takže navzdory jeho specifické roli financujícího poškozené za účelem následného odvádění prostředků zejména k rukám obviněného J. O. byl součástí společného jednání celého uskupení spoluobviněných, které z „investic“ poškozených profitovalo a financovalo své potřeby. Přitom dovolatel věděl, že J. O. prostředky poškozeným nebude vracet, popř. tak učiní pouze v minimálním rozsahu, přesto poškozeným půjčoval a v některých případech byly prostředky dokonce předány napřímo obviněnému J. O. Je tedy třeba klást důvodně obviněnému K. Č. za vinu (jak bylo nakonec výstižně vyjádřeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu pod označenými body), že v rámci společného postupu obviněných vědomě poskytoval půjčky poškozeným za tím účelem, aby je tito následně odevzdali J. O., který je lákal pod nepravdivými přísliby investic, zhodnocení apod., přičemž tuto podstatnou skutečnost poškozeným zjevně zamlčel a působil ve shodě se spoluobviněnými, aby se podvodného projektu investic účastnili, tedy i on poškozené uváděl v omyl. V opačném případě by si totiž poškození nepůjčili, nevytvořili si tak závazek vůči K. Č. v nemalé výši a prostředky J. O. neodevzdávali. Za daných okolností je tedy třeba v celkovém kontextu popsané trestné činnosti považovat jednání obviněného, který poškozeným prostředky půjčoval (mj. i za užití institutů smluvní pokuty a úroků z prodlení), tj. vytvářel jim závazky, k jejichž vymáhání byl následně oprávněn, za uvádění v omyl a způsobení škody v jeho důsledku. V takovém případě pak není nutné, jak se dovolatel domníval, aby se bezprostředně, stejně jako např. J. O., účastnil prezentace projektů investic poškozeným apod., neboť jeho role byla vymezena jinak, v omezenějším rozsahu a pro případy potřeby financování již nesolventních poškozených, stále však v korespondenci s celkovým podvodným projektem.
40. Pokud obviněný K. Č. namítl, že fakticky škodu způsobit nemohl, jelikož poškozeným prostředky sám půjčil (v situaci, kdy oni neměli kredibilitu k obdržení půjčky od bankovních institucí, což je sice pravdou, avšak není to pro posouzení věci podstatné), nelze s takovou konstrukcí souhlasit. Specifikum postavení obviněného totiž mj. spočívá v tom, že kdyby obdržel od poškozených zapůjčené finanční prostředky zpět, přičemž poškození by sami o tuto částku (popř. částku vyšší) byli připraveni podvodným jednáním spoluobviněných, byl by spoluzodpovědný za škodu v rozsahu prostředků, o něž byli poškození připraveni, tedy celkově vzato z titulu jeho spolupachatelství za dvojnásobek částky, kterou poškozeným zapůjčil (neboť tutéž částku museli poškození vrátit, plus o tutéž částku by byli připraveni, tudíž museli opatřit onen finanční objem dvakrát). Pokud by půjčky poškozených obviněnému vráceny nebyly, odpovídá rovněž za škodu, avšak toliko v rozsahu jím poskytnuté půjčky. Tím byl naplněn i dovolatelem zpochybněný zákonný znak projednávané trestné činnosti spočívající podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve způsobení škody na cizím majetku, a potažmo i obohacení sebe a jiného. Dále k rozhodnutí o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. viz níže.
41. Obviněný D. B. lákal od poškozených finanční prostředky a pod různými legendami o chystaných či probíhajících obchodních transakcích sliboval zhodnocení jejich finančních „vkladů“ do těchto obchodů. Dodával na věrohodnosti prezentacím spoluobviněných J. O. a M. K., když při setkání s poškozenými vystupoval jako podnikatel s různými obchodními zájmy a cíli, týkajícími se zejména podnikání se zahraničními subjekty. Jestliže oba dovolatelé (K. Č. i D. B.) o činnosti spoluobviněných vedené za účelem podvodného vylákání finančních prostředků věděli (přičemž je nepochybné, že všichni obvinění věděli, že žádné prezentované zhodnocení investic poškozených se neuskuteční, neboť v tomto směru nikdo z nich nečinil žádné kroky, naopak bylo dokonce fabulováno pod smyšlenými identitami a za pomoci falzifikovaných bankovních listin apod.) a na její podporu plnili své shora popsané dílčí role, je zjevné, že jednali jako spolupachatelé. Byť dominantní roli ve vztahu k poškozeným sehrával obviněný J. O., spoluobvinění mu poskytovali přímou a aktivní součinnost – obviněný D. B. potvrzováním legend o jeho podnikání, které se nezakládaly na pravdě, a obviněný K. Č. zafinancováním poškozených na základě doporučení J. O., přičemž oba věděli o nepravdivosti informací pro poškozené i o finančním rámci, který jsou ochotni investovat, a také tak fakticky učinili. Činnost, které se každý z nich dopustil, vykazovala znaky nejen společného jednání s dalšími pachateli, ale rovněž společný úmysl – sledování společného cíle spočívajícího v zisku finančních prostředků na základě podvodného jednání. V daném případě existovala společná dohoda o páchání trestné činnosti, s níž obvinění souhlasili a podle které i dále postupovali. Tímto společným postupem se spoluobviněnými sebe a spoluobviněné obohatili tím, že uvedli poškozené v omyl, a způsobili tak na jejich majetku škodu.
42. Soudy správně dovodily, že obviněný K. Č. jednal minimálně s úmyslem nepřímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Uváděl poškozené v omyl zejména tím, že zamlčoval podstatné skutečnosti (to, že ostatní obvinění peníze jím zapůjčené již poškozeným nevrátí, natož aby je zhodnotili alespoň do té míry, aby toto zhodnocení pokrylo příslušenství smlouvy o zápůjčce), a tohoto omylu využíval k obohacení své osoby a případně i ostatních obviněných, přičemž vzhledem ke způsobu jeho zapojení lze dovodit alespoň srozumění s tím, že škodlivý následek trestné činnosti bude za jeho spolupůsobení způsoben. Naproti tomu obviněný D. B. jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť s ohledem na skutečnost, že se obdobné činnosti dopouštěl i v minulosti, poškozeným prezentované podnikatelské záměry neuskutečňoval a ani k tomu svým jednáním nesměřoval , je naprosto zřejmé, že od samého počátku neměl v úmyslu poškozeným jejich peníze vrátit. Věděl tedy, že vložené finanční prostředky nejen nezhodnotí, ale dokonce jim je ani nevrátí. To, že občas on sám či spoluobviněný J. O. nějakou (v porovnání s celkovým vloženým objemem finančních prostředků) nepatrnou částku poškozeným vrátili, bylo činěno s úmyslem uklidnit poškozené, aby nekontaktovali policii, a vylákat z nich další obnos, jak je nakonec pro tento typ trestné činnosti typické. Lze jen dodat, že obvinění jednali (v bodech jim kladených za vinu) ve spolupachatelství s dalšími pachateli, a tudíž i způsobená škoda a její výše je zahrnuta spolupachatelstvím, v jehož rámci za škodu odpovídá každý ze spolupachatelů tak, jako kdyby čin spáchal sám (§23 tr. zákoníku). Nejvyšší soud tedy neshledal ve výše popsaném směru pochybení stran právní kvalifikace použité vůči obviněným D. B. a K. Č., které jimi bylo namítáno na základě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
43. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., kterou uplatnil obviněný K. Č., je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. o. z., podle něhož platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle §2910 o. z. povinnost nahradit škodu stíhá toho škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného. Podle §2915 o. z., je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně.
44. V trestním řízení se povinnost uhradit škodu stanoví podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
45. V projednávané trestní věci dovolatel sice formálně podřadil námitku proti rozhodnutí o náhradě škody pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně výslovně se odvolal na nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a na to navazující (údajně chybně použitou) právní kvalifikaci, aniž relevantně zpochybnil hmotněprávní základ výroku o jeho povinnosti hradit škodu poškozeným. Ten je přitom na základě výše uvedených ustanovení občanského zákoníku zcela zřejmý, byť explicitně v odůvodnění soudů nižších stupňů nejsou uvedena. Z toho důvodu nelze v daném rozsahu považovat námitku obviněného za naplňující uplatněný dovolací důvod. Nad rámec tohoto závěru lze konstatovat, že odvolací soud nepostupoval chybně, když ponechal beze změny výrok nalézacího soudu o náhradě škody, jímž byla obviněnému K. Č. a spoluobviněnému J. O. uložena solidární povinnost zaplatit poškozené T. N. celkem 330 000 Kč [body V. 1/, 4), 12)], poškozenému K. K. 150 000 Kč [body VI. 24/, 25)] a poškozenému L. K. 440 000 Kč [body VIII. 6), 15)]. V případě jednání pod body VII. 12), 24), 27) a jím poškozených J. K. a H. K. o povinnosti obviněného k náhradě škody nebylo rozhodováno, neboť poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. U poškozených, kteří se řádně a včas připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody nevzniklo pochyb o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vznikem škody, která byla výslovně zakomponována též do výroku o vině (je součástí popisu skutku), tudíž nic nebránilo nárok ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. poškozeným přiznat. Nebylo možno (viz výše) akceptovat konstrukci dovolatele o absurditě výroku o náhradě škody, pokud poškození fakticky byli připraveni o prostředky, které jim půjčil, neboť evidentně byli uvedeni v omyl, na základě kterého byli připraveni o specifikované finanční částky odvedené obviněným (tedy včetně dovolatele, lhostejno, že jim tento v daných případech „půjčoval“). Obviněný svou spoluúčastí na podvodné trestné činnosti způsobil poškozeným majetkovou újmu, a to v rozsahu, který plně odpovídá vyjádření škodného následku ve skutkové větě. Vzhledem k výše rozvedenému stran odpovědnosti obviněného za následek jeho počínání (viz bod 35.) dlužno uzavřít, že povinnost k náhradě škody byla stanovena pouze v rozsahu, který by odpovídal stavu, v němž poškození půjčku poskytnutou obviněným neuhradili (jak obviněný výslovně namítl). Nakonec i soudy nižších stupňů výrok o náhradě škody relevantně odůvodnily podílem obviněného na trestné činnosti, příčinnou souvislostí mezi jednáním spolupachatelů a reálným vznikem škody a skutečností, že do doby rozhodnutí nedošlo ani částečně k reparaci ze strany spoluobviněných. Za daných okolností soudy byly povinny podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o povinnosti obviněného k náhradě škody, jak také správně učinily. V této souvislosti lze na závěr v návaznosti na repliku obviněného k vyjádření státního zástupce (v níž tvrdil „nelogičnost uložení peněžitého trestu“ a jeho kolizi se zásadou proporcionality trestních sankcí), že žádný peněžitý trest rozsudkem nalézacího soudu obviněnému uložen nebyl, toliko přiměřená povinnost podle §82 odst. 2 tr. zákoníku (ve znění platném a účinném v době vyhlášení rozsudku nalézacího soudu) pro zkušební dobu podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody podle svých sil a možností hradit způsobenou škodu, jakož i samotná povinnost k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. zmíněná výše.
46. Dovolací soud nemohl přisvědčit obviněnému J. O., podle něhož mu měl být ukládán jeden trest a nikoliv dva tresty. Pokud jde o otázku pokračování trestného činu, nelze než odkázat na bod 21. rozsudku odvolacího soudu, v němž soud upozornil, že v případě jmenovaného obviněného došlo k přerušení pokračujícího trestného činu doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dne 3. 11. 2015 v trestní věci Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 7/2016. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že podle §116 tr. zákoníku se pokračováním rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem pachatelé naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Tato definice pokračování je v §116 tr. zákoníku formulována naprosto zřetelně tak, aby nedošlo k pochybnostem ohledně právní kvalifikace zejména v případě přísnější trestní sazby. Jestliže tedy protiprávní jednání splňuje všechny podmínky pokračování, je možné, aby každým z dílčích útoků došlo k naplnění určité skutkové podstaty trestného činu ve všech znacích, nebo teprve souhrn jednotlivých útoků odpovídá znakům skutkové podstaty pokračujícího trestného činu. U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006 (uveřejněné pod č. 57/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Každý dílčí útok musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99 (uveřejněné pod č. 3/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], když ovšem každý z dílčích útoků musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení [srov. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 1960, sp. zn. 4 To 214/60 (uveřejněné pod č. 35/1961 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95 (uveřejněné pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu SR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88 (uveřejněné pod č. 22/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Hmotněprávně je třeba na dílčí útoky pokračujícího trestného činu nahlížet jako na jeden skutek, jeden trestný čin. Nicméně je nezbytné vzít v úvahu i procesní úpravu, neboť podle trestního řádu je u pokračujícího trestného činu důležitý okamžik zahájení trestního stíhání, jenž představuje předěl mezi dvěma pokračujícími trestnými činy. Podle §12 odst. 11 tr. ř. totiž platí, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění (zahájení trestního stíhání), posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Jinak řečeno – pokračování v jednání i po sdělení obvinění (zahájení trestního stíhání) je z hlediska procesního práva dalším trestným činem. Z ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. jednoznačně vyplývá, že u pokračujícího trestného činu je nutno zkoumat okamžik zahájení trestního stíhání u každého dílčího útoku samostatně.
47. Jestliže tedy obviněnému J. O. bylo dne 3. 11. 2015 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, nutno od tohoto okamžiku jeho další jednání posuzovat jako nový skutek. Takto i odvolací soud při respektu ke shora uvedenému správně oddělil trestnou činnost uvedenému datu předcházející [viz v rámci právní kvalifikace vymezené body A/ IV. – 1), VI., VII. – 1) až 15), IX. až XII., když ve skutkovém popisu bodu VII. jsou skutky 1) až 15) spáchány do 14. 9. 2015], poté nastává přetržení díky zahájení trestního stíhání dne 3. 11. 2015 a nový trestný čin je pak správně pojímán z hlediska chronologie od bodu VII. – 16) spáchaného dne 11. 11. 2015 dále [viz v rámci právní kvalifikace pod body B/ I. až III., IV. – 2), V., VII. – 16) až 62), VIII. – 4) až 20)]. Takový postup nelze v duchu dovolání obviněného považovat za pouhé „formální přetržení“, či snad dokonce za pochybení soudu, nýbrž za splněnou povinnost soudu kvalifikovat trestnou činnost mj. též v souladu s §12 odst. 11 tr. ř., tj. jako dva samostatné pokračující trestné činy podvodu.
48. Co se týče výhrady, že Vrchní soud v Praze měl obviněnému J. O. s ohledem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 50 T 24/2014, ukládat souhrnný trest, dovolací soud ve shodě se státním zástupcem připomíná, že při pokračování v trestném činu je rozhodné, kdy pachatel ukončil jednání, tedy kdy ukončil jednání, jímž se dopustil posledního dílčího útoku. V projednávané věci přitom dovolatel spáchal trestnou činnost kvalifikačně vymezenou pod bodem A/ jednotlivými útoky v období od 14. 1. 2014 do 14. 9. 2015 a pod bodem B/ jednotlivými útoky v období od 11. 11. 2015 do 13. 2. 2017. Ve vztahu k uvedenému předchozímu odsouzení tak žádná souhrnnost dána nebyla, neboť ani jeden z obou pokračujících trestných činů vymezených zvlášť pod body A/ a B/ ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku nebyl (s ohledem na termíny vždy časově nejzazších útoků) spáchán „předtím“, než byl v jiné trestní věci obviněného vyhlášen odsuzující rozsudek. Nelze tak přisvědčit námitce, že alespoň za část projednávané trestné činnosti měl být ukládán obviněnému trest souhrnný ve vztahu k jeho předchozímu odsouzení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 24/2014. Není pak ani důvodu toto odsouzení zmiňovat v pasáži odůvodnění o ukládání trestu.
49. Uvedené chronologické souvislosti jsou pak rozhodné též pro námitku obviněného, že tak jako tak měl být ukládán trest jediný, přinejmenším jako úhrnný, neboť trestné činy pod body A/ a B/ jsou trestnými činy sbíhajícími. Takový závěr však nemůže být správný. Souběh (konkurence) trestných činů je totiž dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek (§43 odst. 2 tr. zákoníku), za podmínky, že tento rozsudek později nabyl právní moci a neplatí o něm fikce neodsouzení. Mezníkem je tedy vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Na stejných principech pak trestní zákoník upravuje ukládání tzv. společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45. Dlužno podotknout, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, byl obviněný uznán vinným skutky spáchanými v období od 22. 3. do 15. 6. 2015 vůči poškozenému J. A., přičemž tato část trestné činnosti byla následně pojata jako součást pokračující trestné činnosti vymezené dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu pod bodem A/ XII. Pokračující trestný čin podvodu vymezený pod bodem A/ byl ukončen spácháním posledního útoku dne 14. 9. 2015, tedy ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku předtím, než byl ve věci obviněného vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 7/2016 dne 7. 6. 2016 vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek. Proto byl dovolatelem namítaný souběh obou pokračujících trestných činů přerušen vyhlášením uvedeného rozsudku. Následkem pak je, že ve vztahu k trestné činnosti vymezené pod bodem A/ byl ukládán podle §45 odst. 2 tr. zákoníku společný trest a za další trestný čin pod bodem B/ (který není v souběhu) pak trest samostatný. Ač byla obviněným v tomto případě stran uloženého trestu vznesena námitka podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
VI. Způsob rozhodnutí
50. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
51. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného K. Č., aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.), a to ve výroku o náhradě škody. Obviněný není oprávněn podat návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. a předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí nepředložil. Podání obviněného bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro dovolatelem navržený procesní postup, tj. pro vyhovění tomuto podnětu, nebyly shledány.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth