ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.711.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 711/2022-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 61 To 170/2022-169, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 54/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. 2. 2022, č. j. 3 T 54/2021-134 , byl obviněný J. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
dne 14. 9. 2021, v době kolem 18:30 hodin v XY, XY, v provozovně A., poté, co prodavač provozovny, poškozený F. B., nar. XY, v danou dobu oblečený do zeleného zaměstnaneckého trička s nápisem „A.“, zadržel u vstupu do prodejny T. D., nar. XY, která chtěla z prodejny ukrást krabici s oříšky, vstoupil do provozovny a přistoupil do bezprostřední blízkosti k poškozenému s nožem v ruce s oboustrannou čepelí o délce 7 cm, kterým udělal pohyb proti hrudníku směrem ke krku poškozeného s dotazem ve smyslu „zda má problém“, v úmyslu vynutit T. D. volný odchod z prodejny, načež poškozený ihned poodstoupil a s T. D. je nechal odejít.
2. Obviněný byl odsouzen za tento zločin, dále za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2022, sp. zn. 29 T 88/2021, a přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 12. 2021, sp. zn. 38 T 78/2021, podle §175 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to nože s oboustrannou čepelí o délce 7 cm se střenkou z černého kovu. Současně byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestu z výše citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 a Okresního soudu Praha-východ, jakož i všechna další rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. 61 To 170/2022-169 , tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Davida Zavadila (i. s. Mgr. Jan Oswald) dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e), g), l ) tr. ř.
5. Podle dovolatele nebyla soudy obou stupňů respektována zásada in dubio pro reo . Došlo ke svévolnému hodnocení důkazů. Dále cituje judikaturu Ústavního soudu (příp. Evropského soudu pro lidská práva) týkající se otázek spravedlivého procesu v kontextu tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a posléze právními závěry, mantinelů volného hodnocení důkazů v návaznosti na poskytnutí přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí či presumpce neviny. V jeho věci došlo ke zkreslení obsahu některých důkazů při jejich reprodukci v relevantních částech odůvodnění. Důkazy byly v některých případech hodnoceny tendenčně v neprospěch obviněného. Nalézací soud se nevypořádal s tvrzením obhajoby, že obviněný nedržel v ruce žádný nebezpečný předmět (např. nůž), což podporuje výpověď svědkyně D., neboť pro opačný závěr neměl dostatečný důkazní podklad. V takové situaci mělo dojít k aplikaci výše zmíněné zásady in dubio pro reo .
6. V dané trestní věci nebyla podle obviněného zohledněna ani zásada subsidiarity trestní represe. Uložený trest je nepřiměřený, když značně přesahuje návrh státní zástupkyně, aniž by to nalézací soud jakkoliv odůvodnil, nedošlo k zohlednění osobních poměrů obviněného a polehčujících okolností. Zásah dovolacího soudu je možný, pokud je uložený trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, neboť je tak zasahováno do ústavněprávní roviny. K tomuto dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (usnesení Nevyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17).
7. Konáním hlavního líčení ze dne 22. 2. 2022 formou videokonference bez fyzické přítomnosti obviněného došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Úkony trestního řízení by měly být prováděny formou videokonference pouze, když je tak sledován legitimní cíl stanovený v §52a tr. ř. K tomu však v daném případě nedošlo. V rámci zmíněného hlavního líčení byl proveden klíčový výslech svědkyně D., byly předneseny závěrečné řeči a vynesen rozsudek, tedy nikoliv nevýznamné úkony. Nebyla přitom dána možnost operativní porady obhájce s obviněným, přičemž obhajoba dovolatele byla ztížena nad rámec vymezený v §52, 52a tr. ř.
8. Obviněný proto ve svém dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 61 To 170/2022, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod (nebo důvody) uvedený(é) v předmětném zákonném ustanovení. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek podal dne 30. 6. 2022, tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., jímž došlo k úpravě důvodů dovolání. Z jeho argumentace není zcela zřejmé, zda tuto novelizaci reflektoval. Formálně spočívá úprava dovolacích důvodů v zakotvení nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v důsledku čehož došlo ke změně označení dovolacích důvodů od písm. g) dále. Označení dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. tak uvedenou novelou dotčeno není. U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je z odůvodnění mimořádného opravného prostředku patrné, že jsou uplatněné námitky zaměřeny do skutkových závěrů soudů, což odpovídá aktuálnímu znění uvedeného zákonného ustanovení, přičemž za účinnosti předchozí právní úpravy byly takové námitky podřazovány rovněž pod takto označený dovolací důvod. Nejasný je pak odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je sice formálně deklarován, avšak argumentace obviněného obsahově tomuto dovolacímu důvodu v žádném z relevantních zákonných znění neodpovídá.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné.
14. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven (nový) dovolací důvod, reflektující již dříve uplatňovanou praxi, vycházející z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) (v aktuálním znění) tr. ř. dopadá na situace, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Stejně označený dovolací důvod podle dřívější právní úpravy, aktuálně vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., je dán v případě vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Pokud dovolatel namítá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení [§265b odst. 1 písm. d) tr. ř.] , spatřuje takové porušení v postupu soudu prvního stupně, který v hlavním líčení dne 22. 2. 2022 zajistil jeho přítomnost za situace, kdy vykonával trest ve věznici Nové Sedlo, formou videokonference. Reagoval tak na sdělení věznice, že vzhledem k aktuálnímu vývoji epidemické situace byly z důvodu karantény ve Věznici Nové Sedlo zrušeny dálkové eskorty.
17. Využití videokonferenčního zařízení pro provádění úkonů trestního řízení upravuje ustanovení §52a tr. ř. Zákonná úprava tedy takovou formu přítomnosti obviněného umožňuje, přičemž takto prováděné úkony nemohou být v rozporu s právem na spravedlivý proces. I Evropský soud pro lidská práva, který se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že účast obviněného na jednání soudu prostřednictvím videokonference není v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek č. 45106/04 ze dne 5. 10. 2006 ve věci Marcello Viola proti Itálii). Ustanovení §52a tr. ř. omezuje použití videokonference mj. na situace, kdy to vyžadují jiné zvláštní důvody, a to za podmínky, že to umožňuje povaha prováděného úkonu a je to technicky možné. V tomto případě byla důvodem konání videokonference pandemická situace, v souvislosti s níž byly v únoru 2022 z důvodu karantény zrušeny dálkové eskorty z věznice Nové Sedlo. Tato okolnost naplňuje zákonný požadavek „jiného zvláštního důvodu“. Povaha hlavního líčení pak formu videokonference nevylučuje, neboť jde o úkon statický, jehož obsahem jsou zejména slovní projevy zúčastněných osob. Po technické stránce byl průběh hlavního líčení zabezpečen záznamovým zařízením a přenosovou technikou, které neznamenaly jakékoli zkreslení přenosu prováděného úkonu. Obviněný byl schopen bezprostředně vnímat průběh hlavního líčení a reagovat na něj. Pokud požádal o poradu s obhájcem, reagoval senát přerušením hlavního líčení, vypnutím záznamového zařízení a opuštěním jednací síně (dvakrát v průběhu hlavního líčení). Proti tomuto postupu nebyly ze strany obviněného ani obhájce vzneseny žádné námitky. V hlavním líčení tedy nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a podmínky jeho konání formou videokonference odpovídaly zákonným požadavkům §52a tr. ř. Dovolací námitky obviněného tedy byly v této části shledány neopodstatněnými.
18. Obviněný dále s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítal vedení trestního stíhání, ačkoli bylo ze zákona nepřípustné. Obsahově naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval v porušení zásady subsidiarity trestní represe a neuplatnění hmotně právního korektivu podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., když má za to, že nebylo dostatečně posouzeno, zda i bez dokončení trestního řízení bylo „jeho účelu dosaženo“.
19. K takto formulované dovolací argumentaci je namístě připomenout zákonnou dikci odkazovaného ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., podle něhož [s]tátní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Za použití ustanovení §188 odst. 2 tr. ř. nebo §223 odst. 2 tr. ř. pak stejným způsobem může rozhodnout i soud. Z citovaného je zřejmé, že popsaný postup je fakultativní, tedy soud či státní zástupce tak na základě své úvahy učinit mohou, ale nejsou k zastavení trestního stíhání povinni. Sama tato skutečnost vylučuje naplnění deklarovaného dovolacího důvodu, neboť neuplatnění odkazovaného postupu nezakládá nepřípustnost trestního stíhání. Nadto je pak nutno zdůraznit, že dovolací argumentace znění citovaného zákonného ustanovení omezuje na pouhé „dosažení účelu trestního řízení“, aniž by brala v úvahu skutečnosti, na jejichž základě je tento znak nutno posuzovat. V tomto případě obviněný použil zbraň, což samo o sobě zvyšuje míru porušení chráněného zájmu. Ačkoli jeho jednání nevedlo k následkům na zdraví poškozeného, nelze takové bránění poškozenému ve výkonu ochrany hodnot v prodejně supermarketu považovat za málo závažné. Rovněž chování obviněného po skutku, kdy neprojevil žádnou sebereflexi, natož snahu odstranit škodlivé následky svého jednání, byť alespoň formou omluvy poškozenému, zákonným předpokladům pro aplikaci odkazovaného ustanovení trestního řádu neodpovídají.
20. Pokud pak obviněný argumentoval subsidiaritou trestní represe, Nejvyšší soud konstatuje, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
21. V tomto případě jednání obviněného naplnilo znaky kvalifikované skutkové podstaty, když čin spáchal se zbraní, pročež je nelze hodnotit jako „méně závažný trestný čin“, což je podle výše citovaného stanoviska jedním ze základních předpokladů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Nelze také přehlédnout, že obviněný má v opise rejstříku trestů od roku 2017 celkem 10 záznamů (ještě bez odsouzení v této věci), z čehož je patrné, že ani z hlediska individuální prevence nelze shledat okolnosti, které by snižovaly závažnost jeho nyní projednávané trestné činnosti. V tomto kontextu pak nelze za opodstatněnou považovat ani námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, která byla obviněným vznesena s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Jak bylo vyloženo výše, princip ultima ratio , podle něhož je třeba prostředky trestního práva uplatňovat zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo jsou neefektivní, nelze na jednání obviněného v tomto případě uplatnit. Na obviněného bylo již působeno mírnějšími prostředky, avšak z jeho opakování trestně právně relevantního jednání je zřejmé, že tyto se ukázaly být neefektivními, když k jeho nápravě nevedly. Ani tato dovolací námitka tak nebyla shledána opodstatněnou.
22. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , obsahově vznesené námitky odpovídají alternativě zjevného rozporu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud konstatuje, že existence podstatného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění soudů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a právní závěry, než jak to učinily soudy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že si byl vědom důkazní situace, když v odůvodnění svého rozsudku ve stručnosti rekapituloval obsah jednotlivých důkazů, které provedl v rozsahu dostačujícím pro náležité objasnění věci. Následně popsal, jak provedené důkazy hodnotil a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jednoznačně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na které v odstavcích 5. – 7. svého rozhodnutí odkázal. Zabýval se přitom obhajobou obviněného, kterou porovnal s verzí poškozeného a v kontextu celého rozsahu provedeného dokazování za prokázanou vzal verzi formulovanou již soudem prvního stupně. Navíc důkazní situaci upřesnil doplněním dokazování. Oba soudy přitom vycházely zejména z výpovědi poškozeného, který popsal užití ostrého předmětu obviněným. Skutečnost, že jej nebyl schopen podrobně popsat, přitom vyplývá z jen krátkého trvání celého útoku. Soudy také správně výpověď poškozeného hodnotily v kontextu kamerového záznamu, na němž je dobře patrný úhyb poškozeného po výpadu obviněného. Odvolací soud pak správně poukázal na rozpor v popisu zapalovače, jehož užití obviněný tvrdil, a zapalovače, který byl u něj policií nalezen. Skutková zjištění soudů tedy mají oporu v provedeném dokazování a žádný, tím méně zjevný rozpor zde shledat nelze.
23. K námitce obviněného, že soudy neaplikovaly zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), je nutno dodat, že tato zásada se uplatní jen v případě, že i po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou důvodné pochybnosti o skutkové otázce, významné pro rozhodnutí. Pokud v tomto případě soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro její uplatnění, neboť soudy žádné pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
24. Pokud pak obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jak bylo uvedeno výše, ani z podrobné argumentace není patrné, jaké pochybení je odkazem na tento dovolací důvod namítáno. Odstavec 2.1 dovolání, v němž je uvedený dovolací důvod uveden, obsahuje rozsáhlé citace judikatury Ústavního soudu a následnou polemiku se skutkovými závěry a způsobem hodnocení provedených důkazů. Žádné námitky obsahově odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, ať už v aktuálním, či dřívějším zákonném vymezení, však formulovány nejsou. Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah jeho přezkumné činnosti. Není totiž úkolem ani oprávněním Nejvyššího soudu dotvářet za obviněného dovolací argumentaci. Proto mohlo být vycházeno toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodňoval, což však ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu neučinil.
V.
Způsob rozhodnutí
25. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzeným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř. odpovídají pouze formálně, deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak žádná námitka neodpovídá. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v rozsahu podřaditelném pod deklarované dovolací důvody zjevně neopodstatněná. Proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab