ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.763.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 763/2022-838
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2022, č. j. 4 To 40/2022-796, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 73/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2021, č. j. 1 T 73/2020-768 , byl obviněný J. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
jako jednatel společnosti L. t., IČO XY, se sídlem XY č. p. XY , XY XY (dále jen „L.“), která provozovala svou podnikatelskou činnost na území ČR mimo jiné tím, že zprostředkovávala svým zákazníkům prodej nových vysokozdvižných vozíků zn. C. od německého dodavatele společnosti C. E., XY , XY XY (dále jen „C.“), uzavřel dne 7. 3. 2018 se společností P. A., IČO XY , se sídlem XY , XY XY , jejíž nástupnickou společností je společnost T. P., IČO XY , se sídlem XY , XY , XY XY , v jejím sídle kupní smlouvu na prodej vysokozdvižného vozíku C. C. v ceně 1.003.090 Kč včetně DPH s termínem dodání do 15. 4. 2018, přestože si byl vědom nedobré hospodářské situace ve společnosti L. s tím, že finanční prostředky vyplacené poškozenou společností P. A. nebudou zaslány společnosti C., ale budou muset být nejprve spotřebovány na úhradu provozních nákladů společnosti L., přičemž v rozhodné době nemá společnost L. zajištěny dostatečné příjmy z hospodářské činnosti, které by umožnily kompenzovat takto spotřebované finanční prostředky společnosti P. A. a uskutečnit jejich prostřednictvím platbu za předmětný vysokozdvižný vozík, a tyto okolnosti nesdělil poškozené společnosti P. A., kterou nechal uhradit výše uvedenou kupní cenu, a přestože učinil u společnosti C. objednávku předmětného vysokozdvižného vozíku, byl si vědom, že nemá zajištěno financování této objednávky a spoléhal jen na nejisté obchodní případy, které nakonec nebyly realizovány, což vedlo k tomu, že kupní cena za poptávaný vysokozdvižný vozík nebyla společnosti C. uhrazena a objednávka poškozené společnosti P. A. nebyla realizována, avšak její finanční prostředky již vyplacené společnosti L. nevrátil, ale použil dosud nezjištěným způsobem ve prospěch svůj či někoho jiného a společnost L. nechal dne 8. 11. 2018 vstoupit do insolvence, čímž poškozené společnosti P. A. způsobil škodu ve výši 1.003.090 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené škodu ve výši 927.389,16 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 3. 2022, č. j. 4 To 40/2022-796 , jímž ho podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce M. M. dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištěná v rozsudku krajského soudu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uvedl, že nebyl prokázán jeho úmysl. Byť krajský soud dospěl k závěru, že v době objednání vozíku již byla z účtu odčerpána částka 278.093 Kč, opomenul zároveň, že kupní cena byla u společnosti C. sjednána na 25.993 EUR (661.391,90 Kč), marže společnosti L. na výrobku tedy činila celkem 341.698,10 Kč a s finančními prostředky v této výši mohla nakládat podle svého uvážení. Závěr odvolacího soudu, že v době objednávky vozíku na svém bankovním účtu společnost L. neměla k jeho úhradě dostatek finančních prostředků je proto nesprávný. V den objednávky bylo na účtu společnosti 724.997 Kč.
6. Odvolací soud nesprávně posoudil také schopnost společnosti L. splácet své závazky, neboť z výpovědi svědkyně R. T., která v předmětné době vedla účetnictví, vyplývá, že společnost k datu 7. 3. 2018 byla schopna splácet své závazky. Její výpověď se, na rozdíl od posouzení odvolacím soudem, nevylučuje se závěry znaleckého posudku, neboť i společnost s neúplným účetnictvím může být schopna splácet své závazky. Neprávně odvolací soud posoudil také daňové exekuční příkazy, jimž nepředchází řízení před příslušnými orgány (soudy). Zopakoval proto, že společnost ke dni objednávky měla dostatek finančních prostředků a nebyla ani v exekučním řízení. Odvolací soud tudíž dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že pokud by připustil správnost skutkových zjištění, nesouhlasí se závěrem, že poškozené nesdělil podstatné skutečnosti, neboť předmětné informace pro ni nebyly určující. K uvedenému dospívá na základě toho, že poškozená objednávku u společnosti L. nezměnila ani poté, co jí byl doručen exekuční příkaz finančního úřadu. Dále namítl, že byl poškozené nesprávně přiznán nárok na náhradu škody, neboť ta uzavřela kupní smlouvu se společností L. a nikoli s ním. Statutární orgán odpovídá za závazky právnické osoby pouze v případě, pokud by jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře.
8. Nakonec obviněný poukázal na zásadu subsidiarity trestné represe a princip ultima ratio . Namítl, že na celý vztah je nutno nahlížet z pohledu občanského práva, neboť se jedná o podnikatelský vztah dvou právnických osob. Poškozená měla možnost vymáhat plnění závazku civilní cestou a cestou přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení. Je toho názoru, že se jedná pouze o příklad obchodního rizika a nešťastné shody okolností. Jeho jednání jakožto jednatele společnosti nenaplnilo trestněprávní hlediska. Upozornil, že k rozhodnutí užít kupní cenu došlo až po objednání vozíku a úhradě kupní ceny poškozenu (7. 3. 2018), zatímco vozík měl být připraven a tedy předána kupní cena společnosti C. až v červenci 2018.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2022, č. j. 4 To 40/2022-796, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2021, č. j. 1 T 73/2020-768, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení u Okresního soudu v Ostravě.
10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v této věci nelze shledat žádný, natož pak extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný v dovolání opakuje stejné námitky, které uváděl již v průběhu celého trestního řízení a pouze předkládá svou vlastní interpretaci provedených důkazů. Nalézací i odvolací soud tudíž již na tyto námitky obviněného reagovaly a podle názoru státního zástupce se s nimi řádně vypořádaly.
11. K námitce podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že z toho, jak se poškozená snažila svého nároku domoci po dokonání trestného činu nelze usuzovat na to, jak by se chovala při uzavírání smlouvy, pokud by jí byla známa finanční situace společnosti L. V době sjednávání kupní smlouvy totiž činila rozhodnutí v situaci, kdy ještě společnosti L., za níž jednal obviněný, kupní cenu nezaplatila, zatímco v době, kdy jí byl doručen exekuční příkaz vydaný finančním úřadem, již zaplatila a byla si tedy vědoma toho, že by těžko, jak se ostatně následně potvrdilo, získávala zaplacené peníze zpět.
12. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio . Pro interpretaci této zásady je zásadní obsah stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012. Jednání, pro které byl obviněný odsouzen zcela odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Ze samotné podstaty materiálního korektivu vyjádřeného zásadou subsidiarity trestní represe, je navíc zřejmé, že jeho uplatnění přichází v úvahu zejména u základních skutkových podstat a přečinů, jejichž typová společenská škodlivost je nižší a může se často pohybovat na hranici trestného činu a správního deliktu, či dokonce soukromoprávní odpovědnosti. Ačkoliv jeho uplatnění není vyloučeno ani u kvalifikovaných skutkových podstat a zločinů, jak ostatně vyplývá i ze shora uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu, přichází v takových případech v úvahu pouze za zcela mimořádných okolností. Takové zcela mimořádné okolnosti přitom v tomto případě zjevně splněny nejsou. Kromě toho bylo zjištěno, že poškozená společnost, zažalovala společnost L. u civilního soudu na úhradu částky 1.003.090 Kč. Nárok byl tedy vymáhán v civilním řízení a je zjevné, že poškozená se nesnažila prostřednictvím trestního řízení nahradit vymáhání nároku v civilním řízení. Nic na tom nemůže změnit ani pozdější vzetí žaloby zpět, které vedlo k vydání usnesení Okresního soudu v Karviné-pobočky Havířov ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 130 C 447/2018, jímž bylo řízení zastaveno.
13. Další námitka obviněného, že není možné poškozené v tomto trestním řízení přiznat náhradu škody, je založena na zjevně nesprávné úvaze, že náhradu škody nelze přiznat, protože poškozená uzavřela smlouvu se společností L., nikoliv s obviněným. Podstatné totiž je, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu a bylo to tedy právě jeho jednání, kterým byla škoda poškozené způsobena. Odpovědnost obviněného za tuto škodu, tedy i povinnost k její úhradě, je také v souladu s civilněprávními předpisy a je vykonatelná.
14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle písm. g) zpochybnil skutkový závěr, že v době objednávky vysokozdvižného vozíku u společnosti C. již na účtu společnosti nebyl dostatek finančních prostředků k jejímu uhrazení, a hodnocení výpovědi svědkyně R. T. Předtím, než se bude tento soud jednotlivým námitkám obviněného věnovat, je na místě zmínit, že přestože obviněný uvedl, že se jedná v prvním případě o skutkový závěr odvolacího soudu a v druhém případě hodnocení důkazu odvolacím soudem, není tomu tak. Odvolací soud v projednávané věci neprováděl vlastní dokazování a nedospěl ani k vlastním skutkovým zjištěním. Pouze se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem, který shledal správným a logickým (bod 7. rozsudku). První námitka obviněného tak ve skutečnosti směřuje toliko proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§265a odst. 4 tr. ř.), zatímco námitka druhá směřuje proti hodnocení důkazu nalézacím soudem.
17. Přestože námitka obviněného směřuje proti odůvodnění rozsudku krajského soudu, Nejvyšší soud se k ní pro úplnost vyjádří. Obviněný se v jejím rámci soustředil na skutečnost, že v okamžiku uskutečnění objednávky vozíku u společnosti C., tj. dne 14. 3. 2018, byl na účtu společnosti L. dostatek finančních prostředků k uhrazení kupní ceny u primárního dodavatele, a to i přesto, že část zaplacené kupní ceny poškozenou byla v hotovosti z účtu vybrána, neboť tato představovala marži společnosti L. Z uvedeného poté dovozuje absenci svého zavinění ve formě úmyslu již v době uzavření kupní smlouvy.
18. Dovolatel však při formulování své námitky zcela pomíjí skutečnosti zjištěné nalézacím soudem. Předně není rozhodující stav účtu společnosti v okamžiku vytvoření objednávky u společnosti C. Je tomu tak proto, že očekávaná doba přichystání vozíku a tedy předání kupní ceny společnosti C. měla následovat až později. Nalézací soud při svém hodnocení vzal v úvahu, že v obchodním styku je běžné zálohové platby využít pro jiné účely a následně jejich plnění uhradit z jiných zdrojů, ovšem pro tento případ je nutné, aby se jednalo o fungující společnost, která takové jiné zdroje příjmů skutečně má. Rozhodující tudíž nebyla skutečnost, jestli bylo na účtu společnosti dostatek finančních prostředků v okamžiku vytvoření objednávky, ale – pokud obviněný, jakožto jednatel společnosti, finanční prostředky poškozené použije jinak – zda hospodářská situace společnosti, za níž jednal, byla taková, aby v okamžiku, kdy bude vozík společností C. připraven k vyzvednutí, a tudíž nastane chvíle pro zaplacení kupní ceny, bude mít tato společnost dostatek finančních prostředků pro její uhrazení.
19. Z uvedeného pak vyplývá závěr o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu. V okamžiku uzavření smlouvy s poškozenou si byl vědom špatné hospodářské situace společnosti, která mu za žádných okolností neumožňovala postupovat výše popsaným způsobem (z převzatých finančních prostředků financovat chod společnosti a následně kupní cenu uhradit z jiných zdrojů), a přesto s touto společností smlouvu uzavřel, nadto si nechal celou kupní cenu zaplatit předem. Nalézací soud se podrobně věnoval analýze hospodářské situace společnosti, a není proto nutné ji zde opakovat. Pouze ve stručnosti lze proto připomenout vysoké hotovostí půjčky fyzickým osobám, dluhy na dani a dluh vůči společnosti C. Obviněný tudíž již v okamžiku uzavření kupní smlouvy věděl, že když přijme kupní cenu a použije ji na chod společnosti, nemůže spolehlivě očekávat příjmy z jiných obchodů, které by ji pokryly tak, aby ji mohl společnosti C. po přichystání vozíku zaplatit.
20. Obviněný dále poukázal na výpověď svědkyně R. T., která vypověděla, že společnost byla schopna splácet své závazky. Má za to, že její výpověď není v rozporu se závěry znaleckého posudku pouze proto, že ten uvedl, že účetnictví je neúplné a neprůkazné. Obviněný zde však nebere v potaz nejen celý obsah výpovědi svědkyně R. T., ale především celého znaleckého posudku. Znaleckým zkoumáním sice bylo zjištěno, že účetnictví společnosti bylo neúplné a neprůkazné, ale především mimo jiné to, že ekonomická situace společnosti byla špatná. Především znalecký posudek, na rozdíl od svědkyně dospěl k závěru, že společnost nebyla v takovém stavu, aby mohla půjčky fyzickým osobám poskytovat, což je za situace, kdy společnost v roce 2017 vykazovala záporný výsledek a dlouhodobě se potýkala s dluhem na dani, opodstatněný závěr.
21. Nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel shledává ve skutečnosti, že informace, které nebyly poškozené sděleny, pro ni podle jejího dalšího počínání nebyly podstatné. Dovolatel k uvedenému závěru dospěl na základě skutečnosti, že i po doručení exekučního příkazu poškozená neodstoupila od smlouvy a trvala na doručení vysokozdvižného vozíku. S uvedeným hodnocením však nelze souhlasit. Naopak je na místě se ztotožnit s míněním státního zástupce, který poukázal na odlišnou situaci mezi tím, kdyby poškozené byl exekuční příkaz doručen v okamžiku, kdy by společnosti, jejímž byl obviněný jednatelem, ještě nezaplatila kupní cenu, resp. celou její výši, a situací, v níž se nacházela v projednávané věci, tedy kdy již této společnosti kupní cenu zaslala, měla nízkou pravděpodobnost jejího snadného získání zpět, ale obviněný stále sliboval alespoň doručení objednaného zboží. Ostatně jak vypověděl svědek J. B. v rozhodné době působící jako jednatel poškozené, ta k obchodu přistupovala na doporučení jejich servisního technika a společnost L. si prověřila v databázi ARES. Je tedy zřejmé, že poškozená chovala ke společnosti L., po projevení této dávky obezřetnosti, dostatečnou důvěru pro to, aby zpočátku uvěřila tvrzení obviněného, že bude exekuční řízení a zpoždění dodávky vysokozdvižného vozíku vyřešeno. V daném okamžiku neměla důvod se domnívat, že je důvod od kupní smlouvy odstoupit. Uvedené ostatně vyplývá ze vzájemné písemné komunikace založené ve spisovém materiálu. Naopak ze samotné skutečnosti, že poškozená provedla prověření společnosti, s níž kupní smlouvu uzavírala, a její výběr provedla na základě referencí, je zřejmé, že informace o její solventnosti a spolehlivosti byly pro ni podstatné.
22. K námitce obviněného týkající se použití zásady subsidiarity trestní represe uvádí Nejvyšší soud následující. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
23. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
24. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
25. Nad rámce shora uvedeného je třeba zdůraznit, že obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout výši způsobené škody, kdy svým jednáním způsobil značnou škodu . Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Dovolatel dále nesouhlasí s uložením povinnosti nahradit poškozené způsobenou škodu podle §228 tr. ř., neboť ta smlouvu uzavřela se společností L. a on jako jednatel za závazky společnosti odpovídá pouze v případě, kdy by nejednal s péčí řádného hospodáře. Obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a poškozené svým jednáním popsaným ve skutkové větě způsobil škodu ve výši 1.003.090 Kč. Nalézací soud mu proto jako pachateli tohoto zločinu v souladu s §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost škodu nahradit. Zároveň není pochyb, že při svém jednání nepostupoval s péčí řádného hospodáře [§53 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. V souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, tudíž souběžně vystupuje také v pozici ručitele za závazky této společnosti.
V.
Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky odpovídajícím jím zvoleným dovolacím důvodům nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu