ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.771.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 771/2022-942
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2022 o dovolání obviněného T. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 67 To 37/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 57/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. 3 T 57/2019, byl obviněný T. S. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §158 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. P. a o nároku poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody (§228 odst. 1 tr. ř.).
2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný T. S. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Obviněný napadl všechny výroky rozsudku, které se ho týkaly, státní zástupce brojil v neprospěch obou obviněných proti výrokům o vině a trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 67 To 37/2022, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 18. 8. 2018 v době kolem 01:20 hodin v XY, XY, v přilehlém parčíku naproti domu č. XY, po předchozím slovním konfliktu obviněného T. S. s ukrajinskými příbuznými poškozeného A. K., nar. XY, mezi nimi došlo k potyčce, na základě volání o pomoc přiběhla na místo matka obviněného T. S. J. B., která se pokoušela poškozeného A. K. od syna odtáhnout, přitom byla odstrčena a poranila si koleno, v mezidobí přiběhla na místo matka obviněného J. P. E. Š., která byla jedním z Ukrajinců sražena na zem a utrpěla vážné poranění hlavy, poté obviněný T. S., kterému se mezitím podařilo ze sevření Ukrajinců vymanit, udeřil poškozeného A. K. pěstí do obličeje, v průběhu pokračujícího fyzického konfliktu se k němu připojil obviněný J. P., který rovněž poškozeného atakoval několika údery pěstí, po nichž skončil poškozený A. K. na zemi, obviněný T. S. ho zasedl, aby mu znemožnil jakýkoliv pohyb, přičemž pokračoval v úderech pěstmi mířenými do horní části těla, včetně hlavy, čehož využil obviněný J. P., který ležícího a zjevně dezorientovaného poškozeného několikrát zasáhnul kopem převážně do spodní poloviny těla, po odstoupení obviněného T. S. se nezdráhal po předchozím rozběhnutí směřovat kop do horní poloviny těla a hlavy, čímž poškozenému způsobili pohmoždění měkkých tkání hlavy, levé strany hrudníku a distorzi pravého ramenního kloubu, která si vyžádala ošetření na pohotovostní a úrazové ambulanci ÚVN v Praze.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 67 To 37/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Zopakoval stejně jako před soudy nižších stupňů , že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana. Konstatování odvolacího soudu, že by jeho jednání překročilo meze nutné obrany z důvodu intenzity, je závěrem čistě hypotetickým, neboť uzavřel-li odvolací soud, že nelze vyvrátit průběh incidentu, jak ho popisoval obviněný (tedy, že byl napaden více lidmi), a přihlédne-li se k okolnosti, že došlo jak k napadení matky obviněného, tak k velice brutálnímu útoku na matku spoluobviněného J. P., která utrpěla velmi vážné poranění hlavy (upadla do bezvědomí), jednání obviněného jistě nepřekročilo co do své intenzity meze nutné obrany. Jednání obviněného tedy bylo takového rázu, aby bylo způsobilé bezpečně odvrátit další jednání poškozeného ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002. Co do intenzity musí obrana překonat intenzitu jednání útočníka, neboť zpravidla jen tak může být útok odvrácen. Pokud navíc nebylo prokázáno, jakým způsobem byl veden prvotní útok na obviněného (resp. z ničeho nevyplývá, že by útok na obviněného byl zanedbatelného rázu), stěží by bylo možné kategoricky uzavřít, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená.
6. I pokud by bylo shledáno, že v daném případě je právní kvalifikace přečinu rvačky podle §158 odst. 1. tr. zákoníku odpovídající, není správným závěr o odůvodněnosti výroku o náhradě škody. S ohledem na skutečnost, že svědek A. K. není v této věci poškozeným (neboť byl sám útočníkem), nemůže uplatňovat práva poškozeného ani Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky. Obviněný poukázal na §55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1389/2010, a uvedl, že na náhradu nákladů na zdravotní péči, které byly sice vynaloženy zdravotní pojišťovnou na péči o jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním třetí osoby ve smyslu ustanovení §55 zákona o veřejném zdravotním pojištění, zdravotní pojišťovna nárok nemá, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém je její zaviněné protiprávní jednání v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle §55 zákona veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby. Pokud by platilo, že poškozený A. K. by byl též účastníkem rvačky, pak nepochybně vznikla škoda na zdraví poškozeného A. K. jednáním poškozeného A. K., neboť tento se naprosto dobrovolně konfliktu zúčastnil. Byla by zde tedy dána absence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby – obviněného.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 67 To 37/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. 3 T 57/2019, ve vztahu k němu zrušil a nově rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby a že se poškozená odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, či aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 67 To 37/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. 3 T 57/2019, zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že se poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nebo aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 67 To 37/2022, zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a s nimiž se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání (srov. např. rozhodnutí ve věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018 či sp. zn. 4 Tdo 206/2019).
9. Pokud jde o námitku nutné obrany, soudy se jí zabývaly (str. 5 až 7 usnesení městského soudu, str. 7 až 8 rozsudku obvodního soudu), přičemž dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že o nutnou obranu nejde, protože obviněný „incident vyprovokoval“, útok byl z jeho strany „ve skutečnosti oplácen“, resp. obviněný byl současně útočníkem i obráncem, zapojil se do konfliktu aktivně. S tím se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na správné a dostatečné úvahy ve věci činných soudů odkázal. Dodal, že pravidlo zmíněné obviněným, podle kterého počáteční iniciativa ve fyzickém konfliktu rozhoduje o tom, kdo je obráncem a kdo je útočníkem, neplatí bezvýjimečně ve všech případech. Neuplatní se především tam, kde vzájemná potyčka vyplývá z dobrovolné aktivní účasti zainteresovaných osob (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 188/2020 s odkazem na rozhodnutí téhož soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1376/2005). V těchto případech není podstatné, který z účastníků udeří první. Obviněného tedy nezbavuje odpovědnosti to, že se nepodařilo s jistotou určit, kdo začal s fyzickým útokem. Jeho počínání svědčí bezpečně o tom, že se nejednalo o prosté odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, ale o aktivní přispění či dokonce vyvolání a účast na konfliktu. Jestliže absentuje základní podmínka nutné obrany, je nadbytečné vyjadřovat se k tomu, zda obviněný jednal v jejích mezích. Vykazuje-li soudy zvolená právní kvalifikace určité nedostatky, pak podle státního zástupce pouze ve prospěch obviněného, neboť jeho jednání mohlo být kvalifikováno též jako některý z poruchových trestných činů proti zdraví (či jeho pokus).
10. Stran výhrad proti výroku o náhradě škody státní zástupce odkázal na usnesení městského soudu, kde je, byť stroze, vysvětleno, proč byl nárok přiznán. Doplnil, že nemůže obstát tvrzení obviněného o absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem újmy na straně poškozeného. Ať již se totiž poškozený účastnil fyzického střetu aktivně, pasivně, dobrovolně, nedobrovolně atd., je zřejmé, že obviněný jednal protiprávně (nesvědčilo mu právo nutné obrany) a svým protiprávním jednáním způsobil újmu na těle poškozeného. Bez protiprávního jednání obviněného by nedošlo ke zdravotní újmě na straně poškozeného. Příčinná souvislost je tudíž dána.
11. Státní zástupce uzavřel, že rozhodné námitky – kromě toho že jsou opakované a soudy se s nimi již dostatečně vypořádaly – nepovažuje za důvodné. Pokud nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou plně přezkoumatelná, navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného T. S. je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
15. V projednávaném případě dovolací soud pochybení, na která pamatuje uplatněný dovolací důvod, nezaznamenal.
16. Obviněný namítl, že jeho jednání vykazovalo znaky nutné obrany. Z hlediska napadeného usnesení, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu je tak významná otázka, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu naplňuje znaky jednání v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Je namístě předeslat, že argumentací obviněného, kterou užil i ve svém mimořádném opravném prostředku, se soudy obou stupňů zabývaly v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž reagovaly na výhrady obviněného, a potřebným způsobem se s ní v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, proč se o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku nejednalo.
17. Nalézací soud uvedl, že jednání obviněného rozhodně nelze brát jako jednání v nutné obraně, neboť šlo o reakci na útok takovým způsobem, že útok byl ve skutečnosti oplácen, nikoliv odvracen (bod 22. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se ve shodě s nalézacím soudem s námitkou obviněného, že jednal v nutné obraně, neztotožnil. A to jednak z důvodu intenzity jeho jednání, které by zjevně překročilo meze nutné obrany, ale především z důvodu, že obviněný nebyl tím, kdo by se útoku ze strany A. K. bránil, a odvracel tak útok na zájem chráněný trestním zákonem, když byl zároveň tím, kdo útočil. Pro posouzení, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa, resp. kdo s útokem začal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002). V daném případě, když obvinění i A. K. byli zároveň útočícími i bránícími se účastníky, tak nepřichází v úvahu aplikace institutu nutné obrany (bod 23. usnesení odvolacího soudu).
18. Nejvyšší soud se s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a námitky dovolatele považuje za vyvrácené.
19. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
20. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. O nutnou obranu rovněž nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu.
21. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je rozhodné, že okolnosti vylučující protiprávnost činu podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66, uveřejněné pod č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací.
22. Nutno předeslat, že dovolatel nebrojil proti správnosti skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výrokové části rozsudku nalézacího soudu, přičemž tato stabilizovaná skutková zjištění se stala předmětem posouzení, zda mohou představovat podklad pro právní závěr dovolatele, že jednal v režimu nutné obrany. V daném případě soudy dospěly ke správným závěrům, jestliže skutek obviněného jako jednání za podmínek nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku neposoudily, neboť součástí skutkového popisu projednávané události není žádná zmínka o přímo hrozícím či trvajícím útoku na tělesnou integritu obviněného (zejména ze strany poškozeného A. K.), který by obviněný byl nucen adekvátním způsobem, tj. za přiměřeně intenzivních postupů a v bezprostřední návaznosti na hrozící či trvající útok, odvracet. Pro takový závěr nevzniká prostor ani po zhodnocení obsahu provedených důkazů, z nichž vyplynulo, že obviněný v rozhodující části konfliktu, poté, co poškozený A. K. skončil v důsledku úderů pěstí ze strany spoluobviněného J. P. na zemi (přičemž zároveň již byly ukončeny i ataky vůči matkám dovolatele a spoluobviněného J. P.), poškozeného zasedl, aby mu znemožnil jakýkoliv pohyb, přičemž pokračoval v úderech pěstmi mířenými do horní části těla, včetně hlavy, čehož využil spoluobviněný, který ležícího a zjevně dezorientovaného poškozeného několikrát zasáhnul kopem převážně do spodní poloviny těla. Podstatné tedy je, že obviněný, byť jej nelze jednoznačně označit za iniciátora konfliktu ve smyslu fyzického střetu (ačkoli obecně mu lze přičíst prvotní zásluhu na nežádoucí gradaci komunikace s ukrajinskými osobami), když samotný počátek a ztotožnění prvotního agresora zůstaly v rovině pravděpodobnosti, v průběhu incidentu jednal zejména výše popsaným způsobem – kdy na zem sraženého ležícího poškozeného, od něhož již evidentně nebylo možno očekávat další útok, zasedl, znehybnil jej a učinil jej proti jeho atakům bezbranným. Takový postup dovolatele vypovídá nikoliv o jeho snaze toliko odvrátit útok ze strany poškozeného, nýbrž o jeho zřetelně projeveném záměru se poškozenému pomstít za jeho předchozí jednání či za jednání jeho příbuzných, ať už v podobě napadení osoby obviněného, jeho matky J. B. či matky spoluobviněného E. Š. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout mj. i výpověď samotného obviněného, že po napadení E. Š. běželi se spoluobviněným J. P. za poškozeným, obviněný mu dal pár ran pěstí, držel ho, spoluobviněný byl nezastavitelný, sám přiznal, že měl „zatmění“. Je tedy evidentní, že útok na poškozeného, přinejmenším ve shora označené fázi konfliktu, byl veden touhou po „odplatě“, nikoliv snahou odvrátit útok.
23. O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn. stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02). Aplikováno na danou trestní věc, s přihlédnutím k postupnému vývoji fyzického střetu obviněného s poškozeným (viz výše) nutno přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, že v případě obviněného byla nutná obrana vyloučena, neboť jednání obviněného představovalo exces extenzivní.
24. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. o. z., podle něhož platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Podle §2910 o. z. povinnost nahradit škodu stíhá toho škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného. Podle §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci.
25. V trestním řízení se povinnost uhradit škodu stanoví podle §228 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
26. V projednávané trestní věci odvolací soud nepostupoval chybně, když ponechal beze změny výrok nalézacího soudu o náhradě škody, jímž byla obviněnému a spoluobviněnému J. P. uložena solidární povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 5 883 Kč. Poškozená zdravotní pojišťovna se v rámci adhezního řízení řádně přihlásila z titulu úhrady nákladů za ošetření poškozeného A. K. Nebylo pochyb o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vznikem škody, tudíž ničemu nebránilo nárok ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. poškozené přiznat. Nelze bez dalšího akceptovat konstrukci dovolatele, že vzhledem k nikoli jednoznačné roli poškozeného při potyčce jej nelze považovat za poškozeného, a tudíž ani potažmo na základě zákona o veřejném zdravotním pojištění rozhodnout pozitivně o povinnosti obviněného k náhradě škody. Obviněný totiž tím, že společně se spoluobviněným J. P. fyzicky útočil způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu na poškozeného A. K., způsobil tomuto poranění (pohmoždění měkkých tkání hlavy, levé strany hrudníku a distorzi pravého ramenního kloubu), která si vyžádala ošetření na pohotovostní a úrazové ambulanci ÚVN v Praze. Za veškeré náklady spojené s takto poskytnutými zdravotními službami, jež byly hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, požadovala Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky oprávněně náhradu, čemuž také nalézací soud (a tedy posléze i soud odvolací) správně vyhověl. Není totiž pochyb, že i jednáním obviněného popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, tedy jednáním protiprávním (viz výše), došlo ke vzniku poranění poškozeného. Nelze tak učinit závěr o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem na zdraví poškozeného, který musel být kompenzován na náklady zdravotní pojišťovny. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem má na základě shora citovaných ustanovení občanského zákoníku a zákona o veřejném zdravotním pojištění zdravotní pojišťovna vůči obviněnému nárok na náhradu škody v podobě náhrady nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby (obviněného) vůči pojištěnci (poškozenému). Za daných okolností soudy nižších stupňů byly povinny podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o povinnosti obviněného k náhradě škody, jak také správně učinily.
V. Způsob rozhodnutí
27. Dovolací soud tedy námitkám obviněného obsaženým v dovolání nepřisvědčil, neboť ač relevantně uplatněné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jimi naplněn nebyl. Dovolání obviněného T. S. jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth