ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.799.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 799/2022-1190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 9 To 96/2022-1147, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2022, č. j. 1 T 5/2022-872 , byl obviněný M. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
v období od 21. 02. 2017 do 23. 10. 2018 v Praze 9, ani jinde, jako jednatel a jediná osoba fakticky ovládající obch. spol. C. S., v likvidaci, IČO: XY, se sídlem XY, XY, a jako jediná osoba fakticky rozhodující a odpovědná za odvádění povinných srážek z mezd zaměstnanců, v pozici zaměstnavatele a plátce pojistného na sociální zabezpečení příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zdravotního pojištění a daní z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, srážel zaměstnancům z jejich hrubé mzdy a řádně a včas neodvedl:
1) v rozporu s ustanovením §38 zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona 586/1992 Sb.), Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9, IČO: 000 06 866, se sídlem Nábřeží kapitána Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7 (toho času se sídlem Drahobejlova 945/48, 190 21 Praha 9), zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za mzdová období od ledna 2017 do září 2018 včetně v celkové výši 1.909.886 Kč,
2) v rozporu s ustanovením §7 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, Pražské správě sociálního zabezpečení, se sídlem Trojská 1997/13, Praha 8 za mzdová období srpna a září 2018 včetně neodvedl pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 15.453 Kč,
3) v rozporu s ustanovením §5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění ve znění pozdějších předpisů, za zaměstnance jmenované společnosti neodvedl:
a) za mzdová období od ledna 2018 do září 2018 včetně, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČO: 411 97 518, se sídlem Orlická č. p. 2020, 130 00 Praha (dále jen VZP ČR), pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance, v celkové výši 123.821 Kč,
b) za mzdová období od prosince 2017 do června 2018 včetně, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO: 471 14 321, se sídlem Roškotova č. p. 1225, 140 00 Praha 4 (dále jen OZP) pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance v celkové výši 52.665 Kč,
c) za mzdová období od března 2018 do srpna 2018 včetně, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky (dále jen ZP MV), IČO: 471 14 304, se sídlem Vinohradská č. p. 2577, 130 00 Praha, pojistné na zdravotní pojištění za zaměstnance v celkové výši 31.499 Kč,
čímž strhl svým zaměstnancům ze mzdy peněžní prostředky v celkové výši 2.133.324 Kč, které vědomě neodvedl oprávněným institucím a užil je pro financování dalšího podnikání obch. spol. C. S., v likvidaci, IČO: XY, a takto postupoval i přesto, že bylo v možnostech společnosti C. S., v likvidaci, IČO: XY, povinné platby hradit.
2. Obviněný byl odsouzen podle §241 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev, včetně zákazu výkonu činnosti odpovídající takové funkci na základě zvláštní plné moci na dobu dvaceti čtyř měsíců.
3. Z podnětu odvolání obviněného proti tomuto rozsudku jej Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 9 To 96/2022, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §241 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Hrnčíře dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. neboť (podle jeho slov) napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o částečném zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
5. Podle dovolatele na jeho straně absentuje zavinění, jeho úmyslem totiž nikdy nebylo povinné odvody neuhradit a k jejich neuhrazení došlo v důsledku nevyplacení části dotace přiznané Ministerstvem průmyslu a obchodu spolu s povinností vyplacenou část dotace vrátit. Jednalo se přitom o pochybení ministerstva, které obviněný dále popisuje. Odvolací soud svoje závěry o nepřímém úmyslu obviněného dostatečně nezdůvodňuje a nezohledňuje relevantní skutkové okolnosti. Úmysl obviněného nelze dovozovat pouze z délky období, po které nebyly povinné platby odváděny. Rovněž není přiléhavá poznámka, že obviněný si měl být vědom trestněprávní roviny svého jednání, neboť byl zkušeným podnikatelem. K tomu dodává, že za celou dobu svého podnikání se nedopustil protiprávního jednání. Podle judikatury Nejvyššího soudu je ke konstatování úmyslu u předmětného trestného činu nutné, aby jednání pachatele směřovalo k tomu, vůbec neodvést provedené srážky. Nestačí pouze zjištění, že je neodvedl v době, kdy tak měl učinit. Za období od února do října 2017 obviněný povinné odvody provedl jednorázovou platbou. Je tedy jasný úmysl obviněného platby provést, přičemž je v této souvislosti třeba odkázat na ustanovení o účinné lítosti podle §242 tr. zákoníku. Dále dovolatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je možné odložit platbu povinných odvodů vzhledem k dočasným hospodářským problémům na jeho straně, aniž by došlo k závěru o jeho úmyslu naplňujícím subjektivní stránku daného trestného činu. Dovolatel se dozvěděl o změně dotačních podmínek 6. 4. 2018 a tuto situaci se snažil řešit a spoléhal na to, že bude vyplacen i zbytek dotace. Domníval se tedy, že povinné odvody uskuteční pouze se zpožděním, přičemž po něm nelze kvůli dočasné neschopnosti provést dané platby požadovat, aby ukončil svoji podnikatelskou činnost.
6. Obviněný následně uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními. Z odůvodnění obou rozsudků není zřejmé, jak soudy dospěly k částce 123.821 Kč, která měla představovat nezaplacené zdravotní pojištění za zaměstnance na účet Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR za období leden až září 2018. Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence vyplývá částka 122.869 Kč. Dále pokud odvolací soud uvádí, že obviněný mohl uhradit povinné odvody alespoň částečně z nenulových finančních prostředků společnosti, nezohledňuje všechny okolnosti dané situace (výplaty zaměstnancům, plnění povinností vůči jiným věřitelům atd.). Soudy ani nezjišťovaly, zda byly dané srážky vůbec provedeny a na co byly užity. V tomto ohledu se spokojily pouze s konstatováním znalce o nemožnosti určení účelu plateb v čl. 4.5 znaleckého posudku. Soudy ani nezjišťovaly, zda se dovolatel snažil přizpůsobit hospodaření společnosti kupř. krácením mezd zaměstnanců, které po dohodě s nimi vyplácel pouze zálohově. Hypotetická řešení hospodářské situace nabízená soudy by přitom znamenala porušení dotačních podmínek s nutností vrátit dotaci a následkem úpadku společnosti. Obviněný dokonce rozprodal část svého majetku v hodnotě 2,5 mil. Kč a tyto prostředky vložil do společnosti, aby mohla dále fungovat a dostát svým závazkům. Stejně tak byla opomenuta jeho snaha situaci řešit s dotčenými subjekty, především s příslušným finančním úřadem. Hodnocení důkazů soudy je nedostatečné a v rozporu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř., přičemž nelze konstatovat, že by ve věci nefigurovaly důvodné pochybnosti.
7. Podle dovolatele je společenská škodlivost jedním ze znaků trestného činu, ovšem jeho jednání tento znak nevykazuje, a to vzhledem k výše popsaným okolnostem nepříznivé hospodářské situace společnosti, která jím nebyla zaviněna. Měla by tudíž být zohledněna zásada subsidiarity trestní represe a v předmětné věci by postačilo využití prostředků správního práva. Nízká společenská nebezpečnost jednání přitom nebyla odvolacím soudem dostatečně promítnuta ani do rozhodování o trestu.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265m tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a sám jej zprostil obžaloby, případně aby přikázal věc ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“). Podle něj se soudy s řadou námitek obviněného již vyrovnaly, přičemž odkázal na body 10. a 11. rozsudku nalézacího soudu a body 6. – 9. rozsudku odvolacího soudu. Ohledně námitky tzv. extrémního nesouladu, kterou by teoreticky bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podotýká, že ve věci nebyla učiněna vadná skutková zjištění. Pokud se dovolatel snažil namítnout existenci tzv. opomenutých důkazů tvrzením, že nebyla provedena řada důkazů v jeho prospěch, je třeba uvést, že žádné konkrétní důkazy neoznačuje. Důkazní návrhy v řízení před soudy přitom neučinil. Obviněný v podstatě namítá porušení zásady in dubio pro reo , když sám uvádí, že zavinění mu nebylo prokázáno. K této zásadě následně státní zástupce poskytuje obecný výklad a poukazuje na to, že samotná námitka jejího porušení nenaplňuje nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Možné by to bylo až v případě tak extrémního pochybení, že by bylo na místě hovořit o porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Nadto státní zástupce považuje úvahy soudů o zavinění dovolatelem ve formě nepřímého úmyslu za správné. V tomto ohledu odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1349/2021, které dále cituje.
10. Podle státního zástupce Obviněný v rozporu s judikaturou uvádí, že společenská škodlivost je materiálním znakem trestného činu. V tomto směru je vhodné zmínit stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož tomu tak není. V právě řešené věci závisela špatná hospodářská situace společnosti obviněného na nevyplacené části dotace (a požadavku vrácení vyplacené části). Dotace však není vymahatelnou pohledávkou, ale jakýmsi nejistým bonusem a obviněný tedy neměl celé své podnikání zakládat na ní. Nevyplacení dotace tedy není důvodem pro zasažení do výroku o vině ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tato skutečnost by mohla být zohledněna pouze v rámci výroku o trestu, což odvolací soud učinil, když dovolateli uložený trest zmírnil. Případné námitky o nepřiměřenosti trestu by přitom nebylo možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, pokud zákon zná uložený druh trestu a jeho výměra odpovídá jím vymezeným hranicím. Námitky obviněného tedy podle státního zástupce neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. a pokud jde o výhradu týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe pak tato je zjevně neopodstatněnou.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, když jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
16. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci(prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Obviněný napadenému rozhodnutí vytýkal zejména, že nebylo prokázáno jeho zavinění, přičemž závěry odvolacího soudu jsou nesprávné a nemají oporu v provedeném dokazování. Dále namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (které byly přijaty i soudem odvolacím), když nebyly správně vyhodnoceny jeho možnosti řešit obtížnou finanční situaci své společnosti. Konečně namítal, že skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje materiální znak trestného činu. Všechny uvedené námitky opřel o své tvrzení, že zálohy na daň a pojistné svých zaměstnanců neodvedl z důvodu nevyplacení dotace, která mu byla přislíbena a pro jejíž vyplácení se v důsledku pochybení Ministerstva průmyslu a obchodu změnily podmínky.
18. První dvě výše uvedené námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě zjevného rozporu skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Obecně lze v této souvislosti předeslat, že o zjevný rozpor se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Zároveň lze poznamenat, že existence případného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a právní závěry, než jak to učinily soudy.
19. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nicméně zjevné, že si byl vědom důkazní situace, vyplývající z dokazování, které v hlavním líčení provedl a jehož obsah rekapituloval v bodech 2. – 6. rozsudku. Následně přiléhavě popsal, jak provedené důkazy hodnotil a k jakým závěrům dospěl. Zabýval se přitom zejména otázkou zavinění obviněného (bod 10. rozsudku) a vymezení období, po které byla trestná činnost páchána (bod 11.). Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně svým obsahem nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli.
20. Odvolací soud s ohledem na odvolací námitky významně doplnil dokazování, a to zejména pokud jde o okolnosti přiznání dotace a změny dotačních podmínek, k nimž v průběhu čerpání došlo. Následně hodnotil důkazy provedené jak v hlavním líčení, tak v řízení odvolacím a v bodech 7. a 8. svého usnesení podrobně popsal, k jakým skutkovým závěrům dospěl. Přitom zjistil, že ani po doplnění dokazování nebyl nutný jakýkoli zásah do skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně.
21. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Přesto považuje za účelné vyjádřit se alespoň k podstatným aspektům hodnotící činnosti nižších soudů a z ní vzešlých skutkových zjištění. Předně je na místě připomenout, že všechny odvody zaměstnavatele za zaměstnance (jejichž neodvedení je obviněnému kladeno za vinu), jsou koncipovány jako periodické, přičemž nejde o vlastní platby zaměstnavatele, ale o jeho povinnost tyto srážky provést ze mzdy zaměstnanců a následně je za ně odvést. Soudy bylo na základě provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, zpracovaného Mgr. Ing. Pavlem Švarcem, zjištěno, že obviněný tuto svou periodickou povinnost řádně neplnil v období od února 2017 do října 2018. Přitom se žádným z oprávněných subjektů (finančním úřadem, správou sociálního zabezpečení ani zdravotními pojišťovnami) neměl dohodnutou možnost odvodů v delších periodách či souhrnných částkách za delší období (dohoda s finančním úřadem obsahovala pouze přesun odvodů do následujícího měsíce, při zachování měsíční periodicity). Pokud tedy obviněný postupoval tak, že částky odváděl nepravidelně v návaznosti na vyplacení jednotlivých částí dotace, je takový postup svévolný a narušující zájem chráněný skutkovou podstatou trestného činu podle §241 tr. zákoníku, kterým je zájem státu na řádném odvádění určitých povinných plateb. Bylo na obviněném, aby finanční situaci své společnosti přizpůsobil zákonnému požadavku na periodické odvody srážek za zaměstnance, přičemž ani podle vlastního vyjádření tímto způsobem nepostupoval, a to ani v době, kdy mu ještě první dvě části dotace vyplaceny byly. Výzva k vrácení vyplacené dotace pak vyplývá z porušení jejích podmínek uvedením společnosti do insolvence. Soudy proto rozhodly správně, pokud dobu páchání trestné činnosti vymezily tak, jak je to patrné z výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný navíc poté, co mu bylo sděleno, že došlo k pochybení při stanovení dotačních podmínek, v zásadě rezignoval na řešení situace s vyhlašovatelem dotace, který nabízel přijetí dodatku, který umožňoval pokračování v projektu. Namísto toho vyzýval Ministerstvo průmyslu a obchodu k vyplacení zbytku dotace, ač z předchozí komunikace bylo zřejmé, že takový požadavek není realistický. V důsledku tohoto přístupu byla společnost C. S. jedinou společností (z 251), která dodatek neakceptovala, aniž by nová pravidla splnila jinak (viz vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu č. l. 1116).
22. S ohledem na argumentaci obviněného je dále nutno konstatovat, že nepravidelné odvody sražených částek nebyly zapříčiněny pouze nepříznivou finanční situací společnosti C. S., která podle závěrů znalce (s výjimkou tří měsíců, a to na samém počátku a v samém závěru rozhodného období) na ně měla dostatek finančních prostředků, ale i rozhodnutím obviněného uvedené platby (stržené z mezd zaměstnanců) v řádných termínech neodvést. Soudy proto správně dovodily i subjektivní stránku jednání obviněného ve vztahu k celému období, po které nebyly odvody řádně odváděny. Pokud pak dovolatel poukazoval na ustanovení §242 tr. zákoníku o účinné lítosti, podle něhož mělo být hodnoceno uhrazení dlužných odvodů do října 2017, není taková argumentace důvodnou. Povaha účinné lítosti spočívá v zániku trestní odpovědnosti pachatele trestného činu, který byl již dokonán. Primárně je tedy třeba definovat trestné jednání pachatele, který má následně možnost svou aktivní činností napravit jeho škodlivý následek, což vede k zániku trestnosti činu. Je tedy nutno tento škodlivý následek napravit ve vztahu k celému trestnému činu, což v tomto případě nenastalo. Pouze částečná úhrada dlužné částky účinky zániku trestnosti mít nemůže.
23. Pokud obviněný dále namítal nesprávná skutková zjištění soudů (explicitně ve vztahu k výši neodvedené částky ve prospěch Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR), nejedná se o rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která trestní řád stanoví jako podklad pro dovolací přezkum. Rozdíl ve skutkových zjištěních soudů a závěrů znalce je v rozsahu cca 1000 Kč, což je rozdíl bagatelní, bez relevance pro jakékoli skutkové či právní hodnocení jednání obviněného. Dovolací námitky proti skutkovým zjištěním soudů byly z výše uvedených důvodů vyhodnoceny jako nedůvodné.
24. Obviněný dále namítal absenci tzv. materiálního znaku trestného činu, a to odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Taková námitka formálně odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že trestní zákoník vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu, jež nachází výraz v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož je trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
25. V tomto případě bylo jednání obviněného pácháno po delší dobu (cca 20 měsíců), navíc naplnilo znaky kvalifikované skutkové podstaty, což brání závěru, že šlo o „méně závažný trestný čin“, jako jeden ze základních předpokladů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Soudy tedy nepochybily, pokud toto hledisko nepromítly do výroku o vině, ale zásadním způsobem je zohlednily v rámci ukládaného trestu. Již soud prvního stupně pečlivě vážil okolnosti rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu včetně mimořádného vkladu obviněného do společnosti v podobě prostředků za prodej vlastní nemovitosti, což vedlo k uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Odvolací soud dále přihlédl i k délce doby, která uplynula od spáchání skutku, a uložil trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, zkrátil zkušební dobu jeho podmíněného odkladu a zrušil soudem prvního stupně uložený trest zákazu činnosti. Uvedený postup považuje Nejvyšší soud za správný a dovolací námitky obviněného v této části za nedůvodné.
26. Pokud pak obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ani jeho uplatnění nelze v tomto případě považovat za opodstatněné. Uvedený dovolací důvod v uplatněné alternativě je totiž vázán na existenci jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že nebyl-li naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř., které byly obviněným deklarovány, platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
27. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzeným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) i m) tr. ř. odpovídají pouze formálně. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná. Proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab