ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.849.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 849/2022- 1117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2022 o dovolání, které podal obviněný T. M. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 11 To 60/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 20/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 9 T 20/2020, byl obviněný T. M. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku.
2. Za to byl odsouzen podle §196 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby uhradil dlužné výživné a zejména platil běžné výživné.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 11 To 60/2022. Podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se obviněný tohoto činu dopustil tím, že „v době od září 2009 do června 2019 včetně, v místě svého bydliště ani nikde jinde úmyslně neplatil výživné na své dcery AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, obě trvale bytem XY, přičemž dcera BBBBB je stále studentkou, připravuje se na výkon budoucího povolání a bydlí v domácnosti matky, která za ni hradí výdaje za oprávněné potřeby, ačkoliv mu vyživovací povinnost vyplývá ze zákona (v období do 31. 12. 2013 zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, v období od 1. 1. 2014 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a její výše byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu ve Freisingu, Spolková republika Německo, z 4. 6. 2009, sp. zn. 3 F 619/08, a to ve výši 100% minimální částky pro příslušný věkový stupeň dítěte dle aktualizovaných Düsseldorfských tabulek, vždy po odečtení poloviny přídavků na první a druhé dítě, vždy k 1. dni v měsíci k rukám matky dětí J. B. (tehdy M.), nar. XY, ačkoliv bylo v jeho možnostech a schopnostech výživné ve stanovené výši hradit a obstarat si přiměřený příjem, za uvedené období tak dluží na výživném za dceru BBBBB celkovou částku ve výši 23 666 EURO a na dceru AAAAA celkovou částku 20 701 EURO.“
4. Za to byl odsouzen podle §196 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil během zkušební doby uhradil dlužné výživné.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že v řízení před odvolacím soudem i soudem prvního stupně došlo k významnému narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která zasahuje do práva obviněného na spravedlivý proces a došlo k negativnímu ovlivnění napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně v otázce naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle §196 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že „označí“ klíčová skutková zjištění soudů obou stupňů, která nemají oporu v provedeném dokazování, nebo k nim žádné dokazování provedeno nebylo, což způsobilo, že napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně trpí vadou nedostatku spravedlivého procesu.
7. Navázal, že soud si v řízení o spáchání trestného činu podle §196 odst. 2 tr. zákoníku musí postavit najisto výši vyživovací povinnosti obviněného. Vyřešení této předběžné otázky lze dosáhnout v principu dvěma způsoby, a to s využitím stávajícího občanskoprávního rozhodnutí, které výši výživného stanoví, pokud lze důvody jeho stanovení vztáhnout i na skutek, který je projednáván v řízení trestním, nebo si soudy musejí udělat o výši výživného obrázek vlastní, zejména pak v případech, kdy výživné žádným vykonatelným rozhodnutím stanoveno není, nebo toto rozhodnutí již vzhledem ke změně poměrů, ze kterých vycházelo, nelze použít. Pokud vycházejí z vykonatelného soudního rozhodnutí, musejí vždy zkoumat, zda v období uvedeném ve skutkové větě nedošlo k takovým změnám poměrů, že vykonatelné rozhodnutí již co do důvodů pro výši výživného neobstojí.
8. Mezi takové změny poměrů patří změna nebo ztráta zaměstnání povinného, další vyživovací povinnosti, které mají přednost před výživným na dítě nebo jsou postaveny na roveň, nemožnost vykonávat zaměstnání ze zdravotních důvodů, ale i odjezd povinného do jiného státu, ve kterém jsou jiné výdělkové možnosti. Všechny tyto důvody nastaly u dovolatele po vynesení rozsudku Obvodního soudu ve Freisingu. Soudy tyto změny při svém rozhodování nezohlednily, čímž založily extrémní rozpor mezi skutečným obsahem důkazů a skutkovými zjištěními.
9. Obviněný pokračoval, že v daném případě vycházely soudy obou stupňů pouze z rozsudku Obvodního soudu ve Freisingu. Z obsahu tohoto rozsudku jsou patrné tyto rozhodující skutečnosti. Výše výživného byla stanovena na nejnižší výši ve výši 100 % minimální částky pro příslušný věkový stupeň dítěte podle Düsseldorfské tabulky. Výše výživného byla stanovena na základě uznání dovolatele. Uvedený rozsudek neobsahuje téměř žádné relevantní odůvodnění stran majetkových a zejména příjmových poměrů dovolatele, ale ani stran potřeb obou dcer. Takový rozsudek je pro trestní řízení nepoužitelný, protože nedává odpovědi pro otázky pro zjištění vyživovací povinnosti dovolatele a tím pádem ani pro jejich oprávněnou změnu. Z tohoto rozsudku nemohl soud učinit žádná skutková zjištění odůvodňující výši výživného. Düsseldorfské tabulky nemohou sloužit jako pramen práva pro stanovení výživného osobě žijící v ČR, protože vycházejí ze zcela jiných materiálních poměrů při porovnání životní úrovně v SRN a ČR.
10. Základním nedostatkem postupu soudů obou stupňů je podle obviněného naprostá absence důkazů, skutkových zjištění a příslušných právních závěrů stran „českých poměrů“, o kterých jak napadené rozhodnutí, tak i rozsudek soud prvního stupně mlčí. Skutkovým závěrem, že neshledaly důvod odchýlit se v trestním řízení od výše výživného stanoveného německým soudem, si bez provedeného dokazování soudy obou stupňů usnadnily situaci, aby mohly akceptovat Düsseldorfské tabulky bez dokazování ohledně majetkových a příjmových poměrů dovolatele a odůvodněných potřeb oprávněných osob. Neprovedení dokazování k obsahu „českých poměrů“ vynikne zejména v případě, kdy dojde ke srovnání výdělkových možností mezi ČR a SRN. K takovým skutkovým poměrům soudy neprovedly žádné dokazování, přestože je mohly zjistit z veřejných zdrojů jak v ČR, tak v SRN. Pokud by dokazování provedly, zjistily by, že uvedené veličiny jsou co do výše v ČR i SRN nesouměřitelné a v ČR zásadně nižší. Nelze proto bez dalšího postavit na roveň finanční nároky oprávněných v SRN a majetkové a příjmové možnosti dovolatele v ČR.
11. Změnu pobytu dovolatele ze SRN na ČR nelze považovat za relevantní skutečnost pro jakékoli trestněprávní úvahy, protože to není jednání ke vzdání se výdělkových možností, ale výraz ústavně zaručených práv dovolatele na svobodu pohybu a pobytu. Soudy obou stupňů dále nezohlednily výši měsíčních životních nákladů povinné osoby ve výši 950 €. Tedy částku, která pravděpodobně drtivě přesahuje příjmové možnosti dovolatele v ČR. Soudy neprovedly žádné dokazování stran výše finančních částek, které potřebuje dovolatel pro svoje živobytí a uhrazování základních životních potřeb s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. V tomto směru je rozsudek nepřezkoumatelný. Z rozsudku soudu prvního stupně není patrné, s výší jakého příjmu nebo jiných majetkových poměrů soudy obou stupňů poměřovaly výši výživného. Sice se zabývaly okolnostmi různých případů, kdy dovolatel nakládal různými majetkovými hodnotami, ale nikdy z takto provedeného dokazování nezjistily nic konkrétního.
12. Soud neprovedl výslech svědka K., který měl dovolateli poskytovat finanční prostředky na krytí nákladů „břežanských firem“ a které měl dovolatel vkládat na svůj bankovní účet nebo účty firemní a tyto náklady hradit. Touto obhajobou se soudy vůbec nezabývaly a automaticky vklady na jeho soukromý účet nebo účty firem přičetly k jeho majetkovým poměrům.
13. Pokud soud přičítá do majetkových poměrů rozhodných pro úvahy o výživném hodnoty majetkových podílů v břežanských firmách, pak přehlédl, že hodnota těchto firem je podle svědka T. de facto nulová. Skutková zjištění soudu o majetkových nebo příjmových poměrech dovolatele v tomto směru odporují provedenému dokazování.
14. Obviněný uvedl, že ze závěrů soudu ohledně srovnatelnosti českých poměrů s poměry v SRN je patrné, že soud ve skutečnosti poměry v ČR ani SRN nezná, jinak by pracoval se statistikami výživného běžně dostupnými na portálu ministerstva spravedlnosti ČR v sekci civilní legislativy, kde by našel statistické studie výživného včetně toho, jakým poměrem se výživné v ČR podílí na čistém příjmu povinného. Porovnáme-li minimální hodnoty částky nutné na živobytí jedné povinné osoby (dle düsseldorfských tabulek) s výší průměrné mzdy v ČR v daném období, docházíme k absurdním výsledkům, kdy je zjevné, že nelze poměřovat poměry v SRN a ČR, respektive nelze konstatovat, že jsou srovnatelné, protože limitní minimální částka na živobytí ve výši 950 € v rozhodném období převyšovala průměrnou čistou mzdu v ČR. Aby mohl dovolatel plnit podmínky dané Düsseldorfskými tabulkami, musel by mít v ČR takřka dvojnásobný příjem oproti průměrné mzdě v ČR za dané období.
15. Dovolatel prezentoval, že ze skutkového zjištění, že je schopen dosahovat 65 % průměrné mzdy, plyne, že je třeba korigovat závěry o poměrech mezi výší výživného a průměrnou čistou mzdou. A to tak, že dovolatel byl kvůli svému omezení schopen dosahovat částky drasticky pod úrovní výživného stanoveného soudem podle düsseldorfských tabulek. Napadený rozsudek je tak podle obviněného v tomto směru vnitřně rozporný a provedené dokazování i skutková zjištění si navzájem odporují. Jaká je výše průměrné mzdy v ČR a jaký je její poměr k výživnému stanovenému Düsseldorfskými tabulkami, tím se soudy vůbec nezabývaly. Jaký je logický poměr mezi procentuálním vyjádřením snížení pracovních schopností dovolatele díky jeho úrazu a průměrnou mzdou v ČR, to z obou rozsudků nelze zjistit. Dodal, že soudy se nikdy nezabývaly jakoukoli možnou nabídkou vhodného zaměstnání pro dovolatele jako invalidy a výdělkovými možnostmi. Proto jsou závěry soudů o výdělkových možnostech dovolatele důkazně nepodložené a tudíž nepřezkoumatelné. Změnu poměrů po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu ve Freisingu v podobě úrazu a invalidity dovolatel soudy obou stupňů ve svých úvahách nezohlednily. Nezabývaly se otázkou, jak by se dovolatel mohl v ČR vůbec živit, nezabývaly a jeho obhajoba, že výdělkové možnosti má mizivé, tak zůstala nevyvrácena.
16. Srovnání českých a německých poměrů pro stanovení výživného přináší podle dovolatele absurdní výsledek a svědčí o tom, že tyto poměry srovnávat nelze, pokud oprávněný žije v SRN a povinný v ČR. Aplikuje-li dovolatel statistiky vytvořené ministerstvem spravedlnosti na daný případ a vezme-li podle zásady in dubio pro reo podíl výživného na jedno dítě pro něj nejpříznivější, pak na rozdíl od soudů obou stupňů dochází k odlišným závěrům o výši výživného odpovídajícího českým poměrům. A to několika násobně nižším v porovnání s částkami, které stanoví Düsseldorfské tabulky. Závěr soudu prvního stupně, že výše výživného v závislosti na aktuálním kurzu odpovídá cca 6.000 až 8.000 Kč je podle dovolatele zcela zkreslující a nepravdivý. Součty obou výživných totiž dosahují takřka výše čisté průměrné měsíční mzdy v ČR v rozhodném období. Dále výsledky vypočtené na jedno dítě by v daném případě dvou vyživovacích povinností nebyly aplikovatelné bez poměrného snížení jednotlivého výživného. Obviněný má kromě vyživovací povinnosti ke svým dcerám vyživovací povinnost ke svojí manželce K. M., která je postavena minimálně na roveň vyživovací povinnosti k dcerám. Nikde nebylo zjištěno, jaké jsou základní parametry pro stanovení výživného dovolatele.
17. S ohledem na shora uvedené námitky dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudům nižších instancí k dalšímu projednání, při kterém budou odstraněny vady důkazního řízení.
18. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že některé námitky obviněného nespadají pod jím uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný dovolací důvod, a ty námitky, které pod jím uplatněný dovolací důvod spadají, jsou zjevně neopodstatněné.
19. V této věci podle něj nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný v dovolání opakuje stejné námitky, které uváděl již v průběhu trestního řízení a pouze předkládá vlastní interpretaci provedených důkazů. Odůvodnění dovolání je po obsahové stránce velmi podobné, jako jeho obhajoba před nalézacím soudem a téměř totožné jako odůvodnění odvolání. Nalézací i odvolací soud tudíž na tyto námitky obviněného reagovaly a také se s nimi řádně vypořádaly. Státní zástupce se s těmito odůvodněními ztotožňuje a odkazuje na ně. Nalézací soud přehledně a přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl ke skutkovým závěrům, ze kterých plyne, že obviněný měl vysoké příjmy z podnikání a dalších aktivit. Tento soud také řádně odůvodnil závěr, že poté, co se matka oprávněných začala na obviněném domáhat výživného v exekučním řízení, obviněný převedl své obchodní podíly v několika společnostech na kyperskou společnost, aby se výkonu rozhodnutí vyhnul. Obviněný také bezprostředně po nabytí dědictví po svém otci toto daroval své současné manželce.
20. Co se týče námitky, že soud neprovedl výslech svědka K., tak tato námitka je neopodstatněná. Nejedná se o opomenutý důkaz, jelikož nalézací soud dostatečně konkrétně v bodě 3. odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč považuje tento důkazní návrh za nadbytečný. Státní zástupce dodal, že ve věci vystupoval i svědek P. K., který vyslechnut byl.
21. Domáhal-li se obviněný v souvislosti s úvahami o výpočtu výživného uplatnění zásady in dubio po reo, pak státní zástupce konstatoval, že tato námitka má procesní charakter a týká se otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit žádný dovolací důvod. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo.
22. Některé další námitky, jako např. že změnu pobytu nelze považovat za jednání směřující ke vzdání se výdělkových možností, nýbrž jde o výraz ústavně zaručených práv na svobodu pohybu a pobytu, jsou právním hodnocením skutkového stavu a pod uplatněný dovolací důvod tudíž nespadají. Bylo by je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., stran něhož obviněný uvedl, že úvaha o jeho uplatnění je předčasná, a je tedy zjevné, že jej neuplatnil.
23. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného zčásti nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod a zčásti je zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
25. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 11 To 60/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
27. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení od 1. 1. 2022] je dán v případech, když jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
28. Dovolatel sice ve svém dovolání zmínil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak výslovně uvedl, že úvaha o jeho uplatnění je předčasná (viz bod 30. daného podání). Je tak zřejmé, že uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
30. Obviněný uplatnil námitky, které, jak je patrné z výše uvedeného, směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, přičemž tvrdil existenci tzv. extrémního rozporu. Měl za to, že klíčová skutková zjištění soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování nebo k nim žádné dokazování nebylo provedeno. Rovněž namítl existenci tzv. opomenutých důkazů (neprovedení výslechu svědka K.).
31. Tento typ námitek je formálně možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jsou zjevně neopodstatněné. Důvod ke kasaci napadených rozhodnutí by vyvstal jen tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že nastala alespoň jedna z alternativ v uvedeném ustanovení obsažená.
32. Většinu námitek obviněného je možno podřadit pod alternativu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Její naplnění předpokládá zjištění tak hrubé vady skutkového zjištění, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude, pouze stručně řečeno, dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Zároveň je však nutné dodat, že takto hrubá vada, resp. hrubě vadné skutkové zjištění musí podle dovolacího důvodu obsaženého v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být určující z hlediska naplnění znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným.
33. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci není zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
34. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
35. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
36. Lze dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
37. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů (výslechu svědka K.) je možné (stručně) poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
38. V dané věci soud prvého stupně neprovedl výslech svědka V. K. V bodu 3. odůvodnění svého rozhodnutí však dostatečně vyložil, z jakých důvodů považoval neakceptovaný návrh na výslech jmenovaného svědka (svědek P. K. totiž vyslechnut byl) za důkazně nadbytečný, a (jak ostatně plyne z kontextu celého odůvodnění) jednoznačně dovodil, že dosavadní dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro náležité objasnění věci. Odvolací soud pak postup nalézacího soudu považoval za správný, což popsal v bodu 4. odůvodnění svého rozhodnutí, kde vyslovil, že dosavadní stav dokazování všechny rozhodné skutečnosti prokazuje a soud prvního stupně žádnou významnou okolnost nepřehlédl a dokazování není třeba doplňovat. Nejvyšší soud pak konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
39. V návaznosti na uvedené lze připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož plyne, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné. Tak tomu bylo v posuzované věci. Lze proto odkázat na hodnotící úvahy rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí a zmínit ve stručnosti následující skutečnosti.
40. Dovolatel měl za to, že soudy nižších stupňů neřešily v rámci předběžné otázky výši výživného a jeho schopnosti je hradit, a brojil proti tomu, že vycházely z rozsudku Obvodního soudu ve Freisingu ze dne 7. 5. 2009. Namítl, že tento rozsudek je pro trestní řízení nepoužitelný, neboť nedával odpovědi pro zjištění jeho vyživovací povinnosti a pro její oprávněnou změnu. Soudy neměly k tomuto rozsudku přihlížet, nýbrž měly vést dokazování ohledně jeho majetkových a příjmových poměrů a odůvodněných potřeb jeho dcer. Jeho tvrzení však neodpovídá provedenému důkaznímu řízení. Ačkoliv je dovolatel přesvědčen o opaku, soudy nižších stupňů se předběžnou otázkou výše výživného i z hlediska jeho poměrů, možností a schopností zabývaly a dokazování v daném směru provedly. Jak je zřejmé z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí, rovněž v tomto směru učinily skutková zjištění potřebná pro posouzení dané otázky. Podrobně zmapovaly mimo jiné příjmové možnosti obviněného ( zejména z podnikání), včetně okolnosti, že se vzdal příjmů z dědictví po jeho otci jeho převodem na jeho manželku K. M., a právě na základě těchto zjištění dospěly k důvodně nezpochybnitelnému závěru, že v jeho možnostech a schopnostech bylo platit dcerám výživné podle rozsudku Obvodního soudu ve Freisingu.
41. Pouze na okraj lze poznamenat, že se jedná o rozsudek, jímž byl obviněný zavázán k povinnosti hradit výživné na základě svého uznání nároků oprávněných. Jestliže on sám v daném řízení uznal svou povinnost hradit výživné, v rozsahu a podmínkách, jak je tam vymezena, vyjádřil tím svůj souhlas s hrazením výživného v tam dané výši, přičemž si tak byl vědom rozsahu své povinnosti. V souvislosti s tím vhodné zmínit, že přestože obviněný utrpěl při dopravní nehodě dne 24. 5. 2010 závažné zranění (v důsledku něhož mu byla následně přiznána invalidita prvního stupně s tím, že jeho pracovní schopnost poklesla o 35 %), tak ve dnech 27. – 29. 10. 2010 uzavřel s bývalou manželkou J. B. u Obvodního soudu ve Freisingu smír, kterým se zavázal doplatit nedoplatky výživného na obě dcery, přičemž nenamítl, že by došlo ke změně jeho poměrů v tom smyslu, že by nebyl schopen výživné na dcery hradit ve stanoveném rozsahu. V daném smíru totiž bylo dále konstatováno, že v ostatním zůstává rozsudek jmenovaného soudu ze dne 7. 5. 2009 nezměněn. Sám obviněný tak i v době po jeho zranění při dopravní nehodě nerozporoval svou povinnost k hrazení výživného ve výši, jak bylo na základě jeho uznání vysloveno v rozsudku Obvodního soudu ve Freisingu, a de facto potvrdil své možnosti a schopnosti tuto povinnost nadále plnit.
42. Dovolatel ve svém podání v návaznosti na jeho odmítnutí rozsudku Obvodního soudu ve Freisingu velmi rozsáhle prezentoval rozdíly mezi poměry v Česku a Německu, jak podrobně uvedeno výše v rekapitulaci jeho dovolání. Předložil zde v konkrétních příkladech a finančních vyčísleních obecně známou skutečnost, že ekonomická situace a výdělkové poměry jsou v Česku zásadně horší než v Německu. Nicméně při této prezentaci, a popisování, kolik mohl vydělat a kolik činily životní náklady, zcela vytěsňoval svou skutečnou situaci. Celý jeho obsáhlý nástin řady statistik vedených ministerstvem spravedlnosti vztahující se k problematice výživného a mzdám, které dovolatel podrobně uváděl, vedl k tomu, aby sám sebe vylíčil jako osobu, která nebyla schopna v stanovené výši hradit výživné svým dcerám. Toto dovolací tvrzení však dovolací soud nemohl ani nejmenším akceptovat.
43. Ačkoli obviněný se snažil soudu sofistikovaně vykreslit sebe sama jako osobu v nepříznivé finanční situaci a navíc po zranění se sníženou pracovní schopností, neodpovídá tento předestíraný obraz skutečnosti. Obviněný totiž zcela vytěsnil ze své prezentace celou řadu důkazů, které naopak prokázaly, že disponoval, resp. mohl disponovat, dostatečnými finančními prostředky, aby mohl hradit výživné svým dcerám tak, jak je k tomu zavázán na základě svého uznání v rozsudku Obvodního soudu ve Freisingu.
44. V tomto ohledu je nadbytečné, aby dovolací soud opakovaně reprodukoval to, co již podrobně popsal soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí, a na což navázal soud druhého stupně. Soud prvního stupně (dále též soud odvolací) otázce schopnosti obviněného hradit výživné věnoval velkou pozornost. V bodech 21. – 50. odůvodnění svého rozhodnutí, na které dovolací soud tímto odkazuje, se podrobně zabýval aktivitami obviněného a příjmy z nich, a to v době, kdy obviněný žil v Česku, a v době po dopravní nehodě, při které utrpěl zranění. Velmi podrobně zde na podkladě jím konkrétně uvedených důkazů a hodnotících úvah popsal, že obviněný měl vysoké příjmy z podnikání a dalších aktivit, že byl účasten majetkově v několika obchodních společnostech a své podíly v těchto společnostech převedl na jiné osoby, aby se vyhnul výkonu rozhodnutí proti své osobě, že na bankovní účet, k němuž jediným i držiteli platebních karet byli obviněný a jeho další manželka K. M., přicházely opakovaně statisícové částky v českých korunách. Vylíčil, že obviněný nabyl v dědickém řízení po svém otci nemovitý majetek a tento okamžitě po nabytí daroval své další manželce K. M. Zdůraznil, že obviněný po nehodě nejenže pokračoval ve svých podnikatelských aktivitách, nýbrž začínal i podnikatelské aktivity nové. Povšiml si i toho, že i po nehodě byl schopen řídit motorové vozidlo, minimálně na kratší trasy, lyžoval, a že si po nehodě koupil novou velkou silnou motorku, kterou po několika letech prodal. Věnoval pozornost i tomu, že obviněný podle výpovědi dcery BBBBB s ní chodil nakupovat, obden jezdila na koni, jezdili na řadu zahraničních dovolených (např. Mallorca, Ibiza, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko, na raft v Turecku, na lyžování na horách (Rakousko, Německo), chodili do kina a divadla. Dále dcerám poskytoval (podle svých tabulek) nadstandardní plnění (mobilní telefony v hodnotě 20 tis. a 16 tis. Kč a také „vykázal“ pobyty na horách (Kaprun, Klínovec, Špindlerův Mlýn, Garmisch – Partenkirchen a další). Dceři BBBBB uhradil pobyt v Malaze se svou manželkou K. M. a přispěl na cestu do Irska částkou 27 tis. Kč.
45. Tyto (a další v rozsudku popsané) skutečnosti jednoznačně svědčí o tom, že obviněný, ačkoli byl po úraze zdravotně omezen, byl osobou v zásadě žijící běžným životem a rovněž pokračující v podnikatelské činnosti. Za dané situace soud důvodně neuvěřil ani tvrzení obviněného, že jeho jediným příjmem byly dávky nemocenského pojištění a invalidní důchod.
46. Pokud obviněný jako významnou námitku prezentoval právě své zdravotní omezení po úrazu na motorce a uváděl s poukazem na posudek o invaliditě, že jeho způsobilost k pracovní činnosti poklesla po úrazu o 35 %, pak ani tato argumentace nebyla v předchozím řízení opomenuta. Vedle již připomenutých skutečností postačuje v tomto ohledu odkázat na bod 40. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde jmenovaný soud správně konstatoval, že nezpochybňuje zdravotní omezení obviněného, avšak k jeho tvrzením předložil zásadní argumentaci, která zpochybňuje tvrzenou neschopnost platit výživné ve stanovené výši. Mimo další argumentaci zdůraznil, že daný posudek vychází z premisy, že obviněný „převážně pracoval jako řidič“, což není pravda. Jmenovaný se živil intelektuální prací, nikoliv prací manuální. Soud přitom zejména vyzdvihl, že obviněný měl dobré kontakty a jazykové znalosti a při možnostech volné pracovní doby a dálkových technologií nelze uvěřit tomu, že by si za dlouhých deset let nenašel žádné adekvátní pracovní uplatnění, pokud by o něj projevil skutečný zájem.
47. Dovolatel také ve svém podání uvedl, že má ke své nové manželce K. M. vyživovací povinnost. K této námitce lze poukázat na bod 48. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž nastínil mimo jiné její pracovní činnosti a její majetkové poměry. Za těchto okolností a s přihlédnutím k výše rozvedeným skutečnostem nemůže obecný odkaz obviněného na vyživovací povinnost k manželce mít vliv na správnost závěrů soudů nižších stupňů stran rozsahu jeho vyživovací povinnosti vůči dětem.
48. Rozvedené skutečnosti lze uzavřít konstatováním, že námitky obviněného zcela postrádají opodstatnění.
49. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu