ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.895.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 895/2022-2047
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2022 o dovolání obviněného L. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 31 To 105/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 150/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 6 T 150/2008, byl obviněný L. M. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I-1) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, ve znění účinném k 1. 10. 2020, pod bodem I-2) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve znění účinném k 1. 10. 2020, pod body II-1) až 26), 28), 30) až 32) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném k 1. 10. 2020, pod body II-27), 29) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku ve znění účinném k 1. 10. 2020, za které byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř.).
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 6 T 150/2008, podali odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 31 To 105/2022, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem I/2) a pod bodem II, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, vyjma bodu 1., a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pod bodem I-2) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném k 1. 10. 2020, pod body II-1. až 26., 28., 30. až 32. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném k 1. 10. 2020, pod body II-27., 29. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a za výše uvedené trestné činy a za trestnou činnost pod bodem I/1), která zůstala v napadeném rozsudku nedotčena, byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo nově rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody (§228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř.). Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se obviněný stíhané trestné činnosti dopustil (stručně vyjádřeno) tím, že:
I
1) v Liberci dne 15. 1. 2005 v autobazaru po předchozí dohodě s již odsouzeným M. S. na základě smlouvy o spolupráci se společností G. C. M., a plné moci uzavřel za společnost G. C. M. s M. S. smlouvu o úvěru, na základě které byl M. S. poskytnut úvěr ve výši 509 384 Kč na úhradu kupní ceny vozidla zn. Audi A6 Avant, když M. S. sám poskytl částku ve výši 139 616 Kč na úhradu části kupní ceny v hotovosti a věděl, že předložené potvrzení o výši příjmu ve výši 28 000 Kč je padělané a M. S. jako nezaměstnaný nebude hradit splátky úvěru ve výši 21 423 Kč měsíčně, čímž společnosti G. C. M., nyní G. M. M., v likvidaci, způsobil škodu ve výši 509 384 Kč,
2) v Liberci dne 4. 1. 2005 uzavřel s P. K. smlouvu o půjčce ve výši 550 000 Kč, která byla zajištěna směnkou se splatností 31. 1. 2005, pod nepravdivou záminkou použití těchto peněz na doplacení úvěru spojeného se zánikem zástavního práva k pozemku a následného získání dalšího úvěru, ze kterého by uhradil i předchozí dluhy vůči P. K. v celkové výši 1 200 000 Kč, půjčené peníze nepoužil k tvrzenému účelu, dosud je nevrátil a vzhledem ke své finanční situaci ani vrátit nemohl, čímž P. K. způsobil škodu ve výši 550 000 Kč,
II
v Liberci, jako podnikatel - fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem L. M. A., se sídlem XY, XY, IČO XY, v období od 7. srpna 2003 do 23. července 2005 na základě smluv o zprostředkování převzal jako zprostředkovatel ke zprostředkování prodeje osobní motorová vozidla, přívěs a doplňky k motorovým vozidlům, které následně v době od listopadu 2004 do července 2005 prodal, přičemž v rozporu se smlouvami o zprostředkování nepředal prodávajícím peněžní prostředky za prodaná vozidla a další věci, ale smlouvy neplnil a neoprávněně si ponechal peníze a věci pro sebe,
a to v celkem 30 případech uvedených pod body 1. až 26., 28., 30. až 32., když tímto jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 4 932 296 Kč;
pod body 27. a 29. se pak dopustil jednání spočívajícího v tom, že
27. po předchozí ústní dohodě dne 22. 7. 2005 převzal od P. F. zálohu ve výši 290 000 Kč určenou na obstarání vozidla značky VW Passat, které měl obstarat nejpozději do 4. 8. 2005 nebo vrátit zálohu, ačkoli obviněný již při převzetí peněz předem věděl, že smlouvu nedodrží, a vozidlo neobstará a peníze si ponechá a již nevrátí, což učinil a do dnešního dne vozidlo neobstaral, zálohu nenavrátil a finanční hotovost si ponechal,
29. dne 15. 11. 2004 uzavřel jako kupující s poškozeným S. P. písemnou smlouvu o odkoupení vozidla Škoda Octavia, kdy se dohodli na ceně ve výši 290 000 Kč uvedené na dohodě o úhradě vozidla ze dne 15. 11. 2004 a poté obviněný po urgencích zaplatil ve třech splátkách celkem částku 230 000 Kč a zbylou částku ve výši 60 000 Kč již nezaplatil, ačkoli již při uzavření smlouvy předem věděl, že smlouvu řádně nedodrží.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 31 To 105/2022, podal obviněný L. M. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Pokud jde o první z dovolacích důvodů, vytkl, že při projednávání předmětných skutků došlo k vadám řízení, byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nade vši pochybnost a zajistit právo obhajoby. Soudy se nijak nevypořádaly s argumenty obhajoby. Soud prvního stupně pochybil, pokud odmítl vyslechnout svědka M. S. a pouze přečetl jeho výpověď. V daném případě nebyla naplněna žádná z alternativních podmínek ustanovení §211 odst. 2 tr. ř. V tomto ustanovení se hovoří o „smrti osoby“, o „osobě, která se stala nezvěstnou“ anebo o „nedosažitelnosti pro dlouhodobý pobyt v cizině“, což nebylo prokázáno. Nezvěstnost nelze interpretovat tak, že se policii nepodařilo doručit předvolání svědka. Dovolatel zdůraznil, že je rozdíl mezi osobou neznámého pobytu a osobou nezvěstnou, kdy „prohlášení za nezvěstného“ má podle občanskoprávních předpisů svoje pravidla. Akcentoval pak právo, aby svědek, který jej jako jediný usvědčuje ze spáchání skutku pod bodem I-1), byl vyslechnut, jinak se jedná o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný dále připomněl pravidlo in dubio pro reo a namítl, že skutková zjištění, pokud jde o body II-1. a II-2., jsou v rozporu s provedenými důkazy. Soud zcela vydedukoval, co se s předmětným vozidlem mohlo stát (bod II-1.), v případě svědků D. C. a L. K. zjednodušeně konstatoval, že si na událost vzpomínali matně, a nezákonně vycházel z jejich výpovědí z přípravného řízení (bod II-2.). Přitom to byl právě svědek L. K., který obviněného úkoloval a dával mu pokyny ohledně vozidla. Podle názorů obviněného nejsou výpovědi svědků důvěryhodné. Co se týče skutku pod bodem II-7., svědek F. F. obviněnému nikdy žádné peníze za vozidlo nepředal, přičemž soud, aniž jakkoliv ověřoval, zda měl svědek nějakou pohledávku, konstatoval, že svědek vozidlo dostal na úhradu dluhů obviněného. Soud nezdůvodnil, co si měl obviněný „přisvojit“, když prokazatelně žádné peníze nedostal a údajné tvrzení o započtení nebylo prokazováno, zejména oprávněnost případného nároku svědka F. F. Pokud jde o skutky pod body II-28. a II-30., neexistuje doklad o tom, že by obviněný disky prodal, natož že by za ně převzal peníze; tyto disky zůstaly v autobazaru a on neví, co se s nimi v jeho nepřítomnosti stalo. Nemůže se tedy jednat o žádný trestný čin. V případě skutku pod bodem II-31. neexistuje doklad o tom, že by obviněný lednici prodal, natož že by za ni převzal peníze. Společnost Coca-Cola Beverages, s. r. o., si mohla lednici kdykoliv odvézt, není zřejmé, v čem měla spočívat zpronevěra. Ani ze skutkové věty nelze dovodit objektivní stránku trestného činu zpronevěry, když soud doslova popisuje občanskoprávní záležitost celého sporu, uvádí-li, že si obviněný věc neoprávněně ponechal a nevrátil. Měl-li smlouvu o výpůjčce, nemohl si nic neoprávněně ponechat. Obviněný odmítl, že by byl autobazar po jeho odchodu prázdný. Nelze vyloučit, že kola, disky i lednice na Coca-Colu skutečně v autobazaru zůstaly a došlo k jejich pozdější ztrátě či odcizení.
6. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný odmítl, že by svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. V podrobnostech odkázal na argumentaci uvedenou v jeho odvolání. Zdůraznil, že soudy po přezkoumání účetnictví měly dojít k závěru, že si peníze získané prodejem aut ve svém autobazaru nemohl přisvojit a veškeré finance znovu dával do podnikání a vyplácel další vlastníky vozidel a kupoval jiná vozidla. Se všemi vozidly nakládal tak, jak mu to umožňovala uzavřená smlouva o zprostředkování. Otázkou zůstává, zda mohl novému kupci nabídnout vozidlo se slevou či nikoliv. U mnoha vozidel však byla zjištěna nižší cena, než za kterou je skutečně prodal. Jediný problém spatřoval obviněný v pozdržení vyplácení některých plateb u zákazníků, kteří nechtěli přijmout částku za prodané vozidlo a nesouhlasili se slevou, kterou však dříve obviněnému odsouhlasili, popř. nechtěli přijmout pouze částečnou cenu za prodané auto s tím, že by jim zbytek částky byl vyplacen později. Teprve po medializovaném zpochybnění jeho podnikání začali zákazníci hromadně požadovat výplatu prostředků a nesouhlasili s již původně poskytnutými slevami. Obviněný si žádnou částku nepřisvojil, naopak z ní vyplácel další zákazníky autobazaru, aby se z této podnikatelské propasti dostal. Soudy spekulovaly o tom, že úmyslem obviněného bylo schovat se před problémy v USA. On tam naopak jel řešit dluhy ze svého podnikání, a pokud by nedošlo k následnému „podrazu“ v USA, tak by se mu to i povedlo. Jedním z příkladů, kdy se absolutně nemůže jednat o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, je skutek pod bodem II-7. Obviněný postupoval přesně podle smlouvy o zprostředkování vozidla, poškozená dostala vozidlo zpět a nevznikla jí žádná škoda. Podle názoru obviněného soudy naprosto nelogicky hodnotily skutky pod body II-27. a 29. jako trestný čin podvodu, ač situace byla naprosto obdobná jako u ostatních skutků (údajná zpronevěra peněz), pouze zcela bez jakéhokoliv odůvodnění a dokazování doplnily, že takto obviněný u těchto dvou případů postupoval již od samého počátku s tím, že peníze nevrátí. Jedná se o zcela účelový popis skutku a o jeho nesprávné právní posouzení.
7. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 4. 2022, sp. zn. 31 To 105/2022, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 6 T 150/2008, zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání předeslala, že argumentace dovolatele je shodná s obsahem odůvodnění jeho odvolání a že soudy nižších stupňů se s námitkami obviněného ohledně skutkových zjištění řádně vypořádaly – jednotlivě ke každému skutku zvlášť. V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedla, že zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a že tento dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. S námitkami dovolatele se neztotožnila, konstatovala, že oba soudy se precizně vyjádřily k užité právní kvalifikaci skutků (body 52. až 54. rozsudku nalézacího soudu, bod 51. rozsudku odvolacího soudu), srozumitelně popsaly, v čem spočívá u jednotlivých skutků kvalifikovaných jako pokračující zločin zpronevěry naplnění zákonného znaku přisvojení si cizí věci (body II/1. až 26., 28., 30. až 32.), a zcela logicky vyhodnotily, jakým konkrétním jednáním obviněný naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu (body II/27., 29.). V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména zdůraznila, že námitkou procesní nepoužitelnosti důkazu, resp. nesplnění zákonných podmínek pro čtení svědecké výpovědi M. S. nalézacím soudem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., se zcela vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (bod 15.), kdy především akcentoval, že svědek se na uvedených či známých adresách pobytu nezdržoval, bylo po něm vyhlášeno pátrání, přesto ani prostřednictvím policejního orgánu vypátrán nebyl. Ani v době rozhodování odvolacího soudu nebyl pobyt svědka znám, tudíž postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. byl namístě. Státní zástupkyně nad rámec ve vztahu k rozdílu mezi „osobou neznámého pobytu“ ve smyslu předmětného ustanovení trestního řádu a „osobou nezvěstnou podle občanskoprávních předpisů“ poukázala na právní větu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 246/2021. Ve věci dále neshledala zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, přičemž upozornila, že pokud soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Závěrem připomněla judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Státní zástupkyně konstatovala, že dovolání obviněného zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, zčásti je pak zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného L. M. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
14. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit.
15. K výhradě obviněného, že nalézací soud postupoval v rozporu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., když nevyslechl svědka M. S. a přečetl jeho výpověď, nutno ve shodě se státní zástupkyní poznamenat, že takový postup (tedy přečtení protokolu o výpovědi svědka) byl zcela namístě. Podle uvedeného ustanovení protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. V projednávané věci nalézací soud ke čtení výpovědi svědka M. S. z přípravného řízení přistoupil, protože svědek byl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný a nepodařilo se zjistit jeho současný pobyt ani prostřednictvím policejního pátrání. Proto měl soud za splněnou podmínku §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. (bod 7. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v takovém postupu pochybení neshledal, neboť ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. dopadá na případy, kdy překážky bránící osobnímu výslechu svědka vedou k tomu, že nelze stanovit reálný termín, kdy bude možný osobní výslech při respektování zásady rychlosti řízení podle §2 odst. 4 tr. ř. – a to zejména ve vazebních věcech – provést. Existence překážky musí být spolehlivě zjištěna, v případě nezvěstnosti zprávou policie. Jak je patrno ze spisového materiálu, nalézací soud od počátku trestního řízení po pobytu tohoto svědka pátral a chtěl jej vyslechnout. Bylo zjištěno, že se v místě svého trvalého bydliště ani v místě posledního známého bydliště, kde uvedl doručovací adresu, nezdržuje a bylo po něm vyhlášeno pátrání, avšak jeho pobyt vypátrán nebyl. Soud poukázal též na vazební řízení ve věci, kdy je nutno akcentovat zásadu rychlosti řízení. K veřejnému zasedání si aktualizoval zprávu policie, podle níž ani v době rozhodování odvolacího soudu nebyl pobyt svědka znám a v místě posledního známého pobytu se nezdržuje nejméně čtyři roky. Pak byl podle odvolacího soudu postup soudu nalézacího podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. namístě, když svědek byl v přípravném řízení vyslechnut za přítomnosti tehdejšího obhájce obviněného, který měl možnost klást svědkovi dotazy a také toho využil. Navíc (ačkoli je tento svědek bezpochyby svědkem důležitým) je obviněný z trestné činnosti usvědčován i dalšími provedenými důkazy (bod 15. rozsudku odvolacího soudu).
16. Dovolací soud výše uvedenou argumentaci soudů nižších stupňů plně sdílí. Je vhodné zopakovat, že existence překážky způsobující dlouhodobou nekontaktnost svědka a nemožnost jej předvolat a vyslechnout u hlavního líčení i charakter této překážky musí být spolehlivě zjištěny, přičemž pokud jde o tzv. nezvěstnost, jedná se zejména (není-li jiných podkladů) o zprávu Policie České republiky stran aktuálního pobytu svědka a výsledky pátrání po něm na základě žádosti soudu apod. Jak shora konstatováno, v projednávané věci nezvěstnost svědka M. S. byla policejní zprávou prokázána, a to dokonce opakovaně – v řízení před oběma soudy nižších stupňů. Z této zprávy vyplynulo, že svědek byl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný a v místě posledního známého pobytu se nezdržoval nejméně po dobu čtyř let. Za této situace nelze považovat postup podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. za vadný. Nezvěstnost ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu nelze zaměňovat za prohlášení za nezvěstného podle §66 občanského zákoníku. Státní zástupkyně relevantně upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 246/2021, podle něhož pro závěr, že jde o nezvěstnou osobu ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., není nutné, aby bylo vydáno rozhodnutí podle §66 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož může soud za nezvěstného prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Postačí, že orgány činné v trestním řízení po takové osobě bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně pokusily o provedení jejího výslechu, a zároveň bylo zjištěno, že opustila své bydliště, nepodala o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje.
17. Ve věci dále není dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 4. až 48. rozsudku nalézacího soudu, body 14. až 50. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že pokud jde o vytýkané dílčí útoky popsané pod bodem II výroku o vině (1., 2., 7., 28., 30.), nalézací soud vysvětlil podstatu jednání obviněného spočívající v tom, že provozoval autobazar, do kterého přijímal vozidla nebo věci k prodeji na základě smlouvy o zprostředkování, přičemž vozidla, někdy jeho části – kola apod., převzal, prodal, ale výtěžek z prodeje si ponechal, namísto toho, aby ho předal po odečtení provize původnímu majiteli, který byl po celou dobu vlastníkem vozidla (v případě útoku pod bodem 31. se pak jednalo o situaci mírně odlišnou, kdy společnost Coca-Cola Beverages, s. r. o., zapůjčila obviněnému do užívání nápojový automat, který obviněný po uzavření autobazaru nevrátil). Soud shrnul, že vycházel zejména z velmi podobných výpovědí poškozených a dalších, zejména listinných, důkazů. Zdůraznil, že jednání obviněného se ve výpovědích poškozených opakuje, jde o desítky případů (přičemž dovolatel výslovně zpochybnil pouze výše uvedených pět případů), kdy nevyplácel kupní ceny za prodané vozy, vystupňovalo se a stalo se normou v průběhu jarních a letních měsíců roku 2005. Z číslování smluv o zprostředkování u jednotlivých skutků je zřejmé, že poškozen byl téměř každý druhý zákazník. Výmluvy obviněného, proč peníze nemůže vyplatit, se opakovaly. Soud konstatoval, že je vyloučena eventuální domluva poškozených proti obviněnému. Naopak je z jejich výpovědí jednoznačné, že obviněný peníze za prodané vozy nevyplácel a nechával si je pro svou potřebu. Vozidla se snažil prodávat tzv. za každou cenu, z ceny stanovené majiteli slevoval bez jejich vědomí. Podle názoru soudu lze stěží uvěřit, že by tolik poškozených slevu nejprve telefonicky odsouhlasilo a následně ji popřelo (srov. body 13. a 48. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s argumentací soudu nalézacího soudu ztotožnil a dodal, že nalézací soud nepochybil, pokud při zjišťování skutkového stavu (až na výjimky) nevycházel z výpovědi obviněného, která je v rozporu prakticky se všemi výpověďmi slyšených svědků, a to nejen poškozených, ale též svědků M. P. (účetní) a R. M. (syna obviněného), a s listinnými důkazy. Výpověď obviněného považoval za účelovou, neboť popřel všechny skutečnosti, o kterých se domníval, že nejsou dostatečně prokázány nebo že je již nelze po době, po kterou se jako uprchlý skrýval na území cizího státu, prokázat. Odvolací soud pojal za správné, pokud nalézací soud při zjišťování skutkového stavu vycházel z výpovědí poškozených (eventuálně dalších svědků) a listinných důkazů a obviněnému neuvěřil. Upozornil též na finanční šetření (stran bankovních účtů i ohledně nemovitého majetku), podle něhož se situace obviněného rapidně zhoršila již v průběhu roku 2004 (na konci roku 2004 obviněný prodal svůj dům za částku 6 180 000 Kč) s kulminací v roce 2005. Finanční prostředky z účtů byly vybrány a v době útěku obviněného mimo území České republiky se na jeho účtech žádné peníze nenacházely, byl vlastníkem tří starších vozidel a jediná vlastněná nemovitost podléhala zástavnímu právu. Obviněný se snažil získat finanční prostředky prodejem vozidel, která mj. prodával i bez souhlasu vlastníků se slevou (body 14. a 19. rozsudku odvolacího soudu).
19. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Obviněný se svou argumentací snažil toliko zpochybnit způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, který mu logicky nevyhovuje. Ve vybraných případech poukázal na údajnou nevěrohodnost svědků, předložil vlastní skutkovou verzi jednotlivých skutků, v rámci které spíše sebe sama považoval za poškozeného a oběť jakéhosi kolektivního zákaznického komplotu. To však zcela odporuje obsahu provedeného dokazování, s nímž se soudy velmi detailně vypořádaly ve vztahu k jednotlivým skutkům a popsaly jednoznačnou korespondenci mezi četnými usvědčujícími výpověďmi svědků a listinnými důkazy, které verzi obhajoby vyvrátily. V popsaných případech se pak obviněný snažil pozměnit náhled na skutkový stav věci, aby bylo možno aplikovat pro něj příznivější právní úvahy (viz níže). Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků a usvědčují z jejich spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
20. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný zpochybnil naplnění znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tohoto zločinu se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč.
21. Objektem označeného trestného činu je zájem na ochraně vlastnictví věci nebo obdobného majetkového práva, předmětem útoku je pak cizí věc, která byla pachateli svěřena. Cizí věc je svěřena pachateli, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenou věcí, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku za předpokladu, že s ní nenaložil v souladu s účelem jejího svěření (k tomu též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1395/2003, ze dne 3. 6. 2004, 3 Tdo 425/2004, ze dne 9. 11. 2005, 5 Tdo 1306/2005 aj.). Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
22. V projednávaném případě není pochyb o tom, že obviněný do svého autobazaru přijímal na základě smluv o zprostředkování či dalších smluv a dohod vozidla či jiné věci k prodeji a k užívání (lednice ad bod II-31.), tato vozidla či další věci převzal, prodal je, přičemž výtěžek z prodeje si ponechal, namísto toho, aby ho předal tomu, komu náležel, tj. oprávněnému vlastníkovi, popřípadě si věci svěřené k užívání ponechal a nevrátil je. Tím si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil takovým činem značnou škodu. Svěřené věci byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí, na obviněného nebylo převedeno vlastnické právo, věci mu byly odevzdány do faktické moci proto, aby s nimi naložil dohodnutým způsobem, což obviněný buď vůbec nesplnil, anebo splnil pouze částečně, nicméně vždy ke škodě jejich vlastníků. Pokud jde o svěřená vozidla (přívěs atd.), buď si je v rozporu s uzavřenou smlouvou ponechal pro sebe, anebo je prodal vlastním jménem, případně za jinou než dohodnutou částku, anebo postupoval v souladu s uzavřenou smlouvou, vozidla řádně prodal, avšak obdržené finanční prostředky si ponechal pro sebe a prodávajícím je nevyplatil. V této souvislosti je nezbytné upozornit, že za svěřenou věc ve smyslu posuzované skutkové podstaty trestného činu je nutno pokládat i výtěžek (peníze), který byl za svěřenou věc získán. Tento výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci, a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. K naplnění znaku „přisvojí si cizí věc, která mu byla svěřena“ v podobě neoprávněného přisvojení si výtěžku (peněz) je ale nezbytné, aby došlo k zaplacení za prodanou svěřenou věc kupujícím, tedy aby se výtěžek dostal do dispozice pachatele. Není podstatné, zda si pachatel peněžní prostředky získané prodejem svěřené věci ponechal, či s nimi hradil jiné závazky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 422/2002). Neobstojí tedy teze obviněného, že snad byl oprávněn v rámci své podnikatelské činnosti výtěžek z prodeje vozidel používat ke krytí jiných nákladů.
23. K výtkám obviněného vztahujícím se k bodu II-7. (tedy že za prodávané vozidlo V. L., dříve Š., neinkasoval od kupce F. F. žádnou částku a vozidlo bylo poškozené později vráceno) dovolací soud ve shodě se soudem odvolacím poznamenává, že (při skutkově ustálené verzi o předání vozidla svědku F. F. na umoření dluhu) není rozhodné, zda šlo o umoření dluhu, dar nebo koupi. Významné je, že obviněný, ať už z jakýchkoliv důvodů, uzavřel se svědkem kupní smlouvu (avšak vlastním jménem a bez vědomí majitelky, tedy i bez vědomí nižší prodejní částky než jaká byla dohodnuta), na jejímž základě svědkovi odevzdal vozidlo a doklady k vozidlu, čímž zároveň činil kroky k tomu, aby bylo vozidlo registrováno na kupujícího. Uzavřením kupní smlouvy (zároveň s přihlédnutím ke zplnomocnění obviněného k přepisu vozidla), fyzickým odevzdáním vozidla a dokladů bylo odejmutí z trvalé dispozice vlastníka, kterým byla v daném případě poškozená V. L., ukončeno. Že následně bylo vozidlo poškozené vráceno, nemá na trestnost činu obviněného žádný vliv a nestalo se tak ani žádným přičiněním obviněného. Ten jednal nepochybně v rozporu se zprostředkovatelskou smlouvou, kterou s poškozenou uzavřel, poněvadž jí za vozidlo, jehož prodej měl na základě uzavřené smlouvy zajistit, neposkytl finanční prostředky přesto, že vozidlo odejmul z trvalé dispozice poškozené a odevzdal je – třeba za účelem umoření svého dluhu – svědku F. F. Pachatel naplní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry i tehdy, předá-li svěřenou cizí věc jiné osobě v rozporu s pokyny, které mu dal vlastník věci na podkladě určité smlouvy, přičemž není nutné, aby se tím někdo neoprávněně obohatil. Pachatel naplní znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry i tehdy, naloží-li s vozidly v rozporu s účelem sjednaných smluv o pronájmu vozidel, a to buď tak, že vozidla jemu svěřená dává k bezplatnému užívání třetím osobám, ačkoli v souladu se smlouvou měla být určena k podnikatelské činnosti, případně měla být užívána výhradně nájemcem, nebo (jak tomu bylo u obviněného) je předává třetím osobám jako zástavu svých finančních závazků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1583/2015).
24. Pokud jde o body II-28., 30., 31., v případě disků a pneumatik si obviněný věci převzaté do komisního prodeje ponechal pro sebe a nevrátil je. Odvolací soud správně upozornil, že autobazar nebyl v době jeho provozu vykraden a po odjezdu obviněného v něm nic nezůstalo. Obviněný tedy s věcmi naložil neznámým způsobem, trvale je odejmul z dispozice jejich vlastníka, čímž mu způsobil škodu. Obviněný byl jedinou osobou, která měla za provoz autobazaru a svěřené věci odpovědnost. Je tedy irelevantní, zda věci určené do komisního prodeje prodal, předal, daroval, vyhodil apod. Co se týče lednice od společnosti Coca-Cola Beverages, s. r. o., tato mu byla zapůjčena k bezplatnému užívání za účelem podpory prodeje výrobků společnosti, obviněnému nebyla darována, po ukončení provozu autobazaru ji měl společnosti vrátit, což neučinil. Odvolací soud relevantně podotknul, že není podstatné, zda obviněný lednici prodal, předal nebo daroval další osobě, podstatné je, že v rozporu se smlouvou o výpůjčce lednici poté, co se rozhodl utéct do zahraničí a ukončit provoz autobazaru, nevrátil zpět vlastníkovi, zabránil mu s touto věcí disponovat, a způsobil mu tak škodu ve výši hodnoty předmětné lednice. Soud zopakoval, že podle výpovědi svědka R. M. nebyl autobazar v době jeho provozu, tj. do útěku obviněného, vykraden, ani obviněný odcizení lednice nikdy nehlásil. Obviněný tedy s lednicí naložil neznámým způsobem, popř., i pokud by věc opustil a tím způsobil, že bude odňata z dispozice oprávněného vlastníka, je odpovědný za škodný následek v rámci použité právní kvalifikace.
25. Mimo podrobnější pozornost ponechává Nejvyšší soud tvrzení obviněného, že snad do USA odcestoval, aby zde „řešil dluhy“, získal zde finance na své podnikání, což by se mu podařilo, pokud by zde nedošlo k „podrazu“ na něj. Je totiž zcela zjevné, že jeho odcestování z území České republiky v létě 2005 navazuje přímo na období spáchání trestné činnosti, měl se zdržovat na Slovensku, posléze ve Velké Británii, po podání obžaloby byl dne 22. 8. 2008 vydán evropský zatýkací rozkaz, ve věci bylo vedeno nalézacím soudem řízení proti uprchlému, v němž bylo i meritorně rozhodnuto rozsudkem ze dne 4. 2. 2011. Teprve v lednu 2015 byl přijat poznatek o možném pobytu obviněného v USA a soudem prvního stupně činěna žádost o provedení opatření nezbytných pro vydání obviněného z cizího státu, na základě které byl obviněný dne 15. 7. 2020 na území USA zadržen a dne 2. 2. 2021 letecky eskortován do České republiky. Při vazebním zasedání konaném dne 8. 4. 2021 obviněný vypověděl, že po celou dobu pobytu v USA nejen že se žádným způsobem nevěnoval podnikání, ale v podstatě si pouze příležitostně přivydělával na vlastní přežití. Těžko pak akceptovat jeho pobyt po dobu cca 15 roků v USA, aniž se jakkoli zajímal či řešil závazky vůči poškozeným, a interpretovat jej jinak, než útěk před trestním postihem za jednání, jehož kriminálního charakteru si byl sám vědom.
26. Dovolací soud na základě výše uvedeného uzavírá, že výtkám obviněného podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepřisvědčil. Právní posouzení skutku jako pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku je správné a soudy nepochybily, kvalifikovaly-li jednání obviněného tímto způsobem.
27. Právním posouzením skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dovolací soud blíže nemohl zabýval, poněvadž argumentaci, podle níž „soudy naprosto nelogicky hodnotily skutky pod body II-27. a 29. jako trestný čin podvodu“ a podle níž „soudy bez jakéhokoliv odůvodnění a dokazování doplnily, že takto obviněný u těchto dvou případů postupoval již od samého počátku s tím, že peníze nevrátí“, nelze považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za relevantní. Obviněný neuvedl žádné konkrétní hmotněprávní námitky, s nimiž by se měl dovolací soud věcně zabývat. Nejvyšší soud jako soud dovolací je totiž vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto bylo možno vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených argumentů, kterými naplnění dovolacího důvodu odůvodňoval. Nejvyšší soud pak není povinen a ani oprávněn tuto argumentaci obviněného doplňovat či domýšlet. Je však zjevné, že obviněný ve své podstatě brojil toliko proti správnosti skutkových závěrů a na základě svého přesvědčení o neprokázání skutkového děje dovozoval vadnost užité právní kvalifikace. Tak ovšem učinil pouhým proklamativním způsobem a pominul, že zejména odvolací soud náležitě v odůvodnění svého rozhodnutí (viz body 45. a 47.) podrobně popsal, v čem spatřuje podvodný charakter jednání obviněného prokázaného provedenými důkazy, pročež lze na tyto pasáže odůvodnění plně odkázat.
V. Způsob rozhodnutí
28. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného L. M. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth