ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1071.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1071/2022-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2022 o dovolání obviněného F. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 5 To 42/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 13/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2022, č. j. 5 T 13/2022-459, byl obviněný uznán vinným pod bodem 1 přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 2 zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 12. 2020, č. j. 1 T 175/2020-85, byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z výše uvedeného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 5 120,26 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení.
2. Podle zjištění krajského soudu obviněný spáchal přečin krádeže v podstatě tím, že dne 26. 2. 2019 kolem 16:50 hodin v Kladně v obchodním centru Central Kladno v prodejně Albert odcizil tři balení rybích prstů, které pronesl přes pokladní zónu bez zaplacení, a společnosti Albert Česká republika, s. r. o., tak způsobil škodu ve výši 164,70 Kč, a popsaného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 6 T 39/2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1, §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
3. Zločinu vydírání se obviněný dopustil jednáním navazujícím na výše uvedené, kdy po průchodu pokladní zónou poté, co jej zaměstnankyně bezpečností agentury M. J., nar. XY, vyzvala, aby ji následoval do kanceláře a ukázal jí obsah tašky, začal ve snaze jí zabránit, aby u něj provedla kontrolu a zadržela ho, jmenovanou odstrkovat a udeřil ji pěstí do hrudníku. Proto zakročil další zaměstnanec bezpečností agentury F. R., který se rovněž snažil obviněného zadržet, čemuž se obviněný vzpíral, a s tímto zaměstnancem se vzájemně přetahovali, až upadli na zem, čímž mu obviněný způsobil pohmoždění levého ramene. Poškozené M. J. obviněný způsobil pohmoždění hrudníku, hrudní kosti a levého předloktí, podkožní krevní výrony a oděrky. Zranění obou zaměstnanců vyžadovala dobu léčení s omezením v běžném způsobu života po dobu do jednoho týdne, s bolestivostí zranění po dobu tří týdnů. Kromě toho poškozená M. J. v důsledku útoku obviněného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu projevující se tísní, poruchami spánku s děsivými sny, znovuprožíváním zátěžové situace, sníženým soustředěním, špatným snášením stresu a strachem z možného dalšího přepadení, v důsledku čehož došlo k jejímu sociálnímu stažení a vyhýbání se místům, která jí připomínala přepadení, nemožnosti nadále vykonávat zaměstnání strážné a k utlumení zájmových aktivit, přičemž do konce května 2019 byla kvůli popsaným projevům velmi zásadně omezena v běžném způsobu života, načež po nasazení medikace a podstoupení psychoterapie se její stav částečně zlepšil, přesto až do rozhodování soudu prvního stupně se u ní projevovaly známky posttraumatické stresové poruchy.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 5 To 42/2022-503, byla odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně i odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného do výroku o trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu z nich uvedl, že se nedopustil jednání, kterými byl uznán vinným – nic neukradl, nikomu nevyhrožoval ani nikoho nenapadl. Navrhl, aby dovolací soud provedl důkaz kamerovými záznamy, a to jejich přehráním, jelikož to žádný z nižších soudů neučinil a důkaz kamerovými záznamy tak nebyl řádně proveden. Poukázal na to, že celé jeho obvinění je postaveno na výpovědi poškozené M. J., žádné další důkazy prokazující, že by došlo k jejímu napadení, však neexistují. K útoku se nevyjadřoval ani svědek M. V., který tvrdil, že přímo u incidentu nebyl a žádný úder neviděl. V závěru soudů, že výpověď předmětného svědka dokládá napadení poškozené obviněným, je proto zásadní rozpor. Podle obviněného došlo i k porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), jelikož soudy závěr o jeho vině založily výhradně na výpovědi poškozené a na svých domněnkách.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl podle obviněného naplněn tím, že druhý ze skutků byl nesprávně právně posouzen – nešlo o trestný čin vydírání, jelikož v případě napadení šlo pouze o snahu násilím si ponechat věci u sebe. Kromě toho nebylo prokázáno, že by tvrzená posttraumatická stresová porucha byla způsobena jednáním obviněného. Obviněný nesouhlasil v tomto směru se závěry znalce MUDr. Vlastimila Tichého, jelikož ten ve svém znaleckém posudku nepoužil žádné objektivizující metody, nespolupracoval například s jinými lékaři. Na vznik posttraumatické stresové poruchy mohly mít podle obviněného vliv i jiné skutečnosti (poškozená neprošla žádnými psychotesty ani žádnou jinou průpravou, psychicky se na tuto práci nehodila, již v minulosti se setkala s nadávkami a vyhrožováním ze strany některých návštěvníků, což na ní muselo zanechat stopy). Tyto okolnosti nebyly znalcem vzaty v úvahu, ke znaleckému posudku proto nemělo být vůbec přihlíženo.
7. Uložený trest nesplňuje podle obviněného kritéria přiměřenosti. Soudy měly zohlednit, že se jednalo o první trest spojený s výkonem odnětí svobody, že od údajného spáchání trestných činů uplynuly již tři roky, a rovněž mělo být přihlédnuto ke specifické situaci na straně poškozené, jak poukázal shora. Šlo o situaci, kdy mělo být uvažováno o snížení trestu odnětí svobody výrazně pod dolní hranici trestní sazby.
8. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby sám rozhodl ve věci rozsudkem, který by byl pro obviněného příznivější, popřípadě aby věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky zpochybňující některá skutková zjištění soudů a týkající se procesní použitelnosti důkazů a úplnosti dokazování lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné. Žádný důkaz stranou pozornosti soudů nezůstal. Pokud některému důkaznímu návrhu nebylo vyhověno, soud takový postup odůvodnil. Podstatná skutková zjištění nejsou vystavěna na procesně nepoužitelných důkazech – údajnou nepoužitelnost znaleckého posudku obviněný dovozuje spíše z vlastního nesouhlasu s jeho závěry. Ve věci není dán ani naznačený zjevný nesoulad mezi zásadními skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutečnost, že poškozená utrpěla v důsledku agresivního jednání obviněného posttraumatickou stresovou poruchu, byla řádně osvědčena právě zmíněným znaleckým posudkem, přičemž stěžejní příčinou vzniku takové poruchy byl právě neočekávaný fyzický atak ze strany obviněného. Takto zjištěná porucha na zdraví byla soudem správně posouzena jako těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Tvrzení obviněného o jiných důvodech vzniku této poruchy odporuje realitě a nemá oporu v provedených důkazech. Závěrem státní zástupce připomněl, že námitku nepřiměřenosti trestu pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, a prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Námitkám obviněného vztahujícím se k tomuto dovolacímu důvodu nelze přisvědčit. Soudy na základě dokazování provedeného v dostatečném rozsahu dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Obviněný svou dovolací argumentaci založil na opakování své obhajoby z původního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s uplatněnými námitkami již beze zbytku vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Existence namítaného zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popřípadě i právní závěry.
13. Pokud jde o tvrzený zjevný rozpor ve vztahu k výpovědi svědka M. V., obviněný závěry soudů vyjádřené v odůvodnění jejich rozhodnutí očividně dezinterpretoval. Svědek vypověděl, že obviněný se mu jevil jako agresivní, různě tam pokřikoval. Samotný útok na zaměstnance neviděl, poškozená si však stěžovala, že dostala od obviněného pěstí do hrudníku a že ji ten hrudník bolí, a poškozený si stěžoval na ruku. Soudy potom i s odkazem na výpověď tohoto svědka vzaly za prokázané, že obviněný se choval agresivně a že se poškozená M. J. zmiňovala o bolesti hrudníku po ráně pěstí a poškozený F. R. na bolest ruky. V takovém závěru soudů zjevně žádný rozpor, natož zásadní, shledat nelze. Výpověď svědka je v souladu s ostatními důkazy. Skutečnost, že došlo ze strany obviněného k popsanému fyzickému útoku na poškozenou M. J., soudy založily především na výpovědi této poškozené, se kterou korespondovaly důkazy další, včetně výpovědi svědka F. R., lékařských zpráv a protokolu o prohlídce těla poškozené s fotografiemi. Soudy nepochybily, pokud po zhodnocení provedených důkazů v jejich souhrnu dospěly k závěru, že ze strany obviněného došlo mimo jiné i k fyzickému útoku na poškozenou M. J., v důsledku kterého se u poškozené (kromě utrpěných fyzických zranění) rozvinula posttraumatická stresová porucha. Nebyla porušena ani procesní zásada in dubio pro reo . Tato zásada, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
14. Dovolatel také namítal, že nedůvodně nebyl proveden navrhovaný podstatný důkaz, a to kamerový záznam, který soudy odmítly přehrát a jež měl údajně objasnit okolnosti samotného napadení poškozené. Tento důkaz však proveden byl, a to zákonným postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. a – jak upozorňoval již odvolací soud – žádná ze stran v hlavním líčení nepožadovala přehrání kamerového záznamu. Dovolatel se tak domáhal pouze jiného způsobu provedení tohoto důkazu. Kromě toho opakované provedení důkazu by k vypořádání stěžejní námitky dovolatele zpochybňující průběh napadení poškozené nepřispělo, neboť je na něm zachycen pouze začátek a konec konfliktu, nikoli samotné napadení poškozené. Podstatné je, že se oba soudy s obsahem kamerových záznamů seznámily a důkaz byl v hlavním líčení proveden v souladu s trestním řádem. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutého důkazu netrpí a postupem soudů nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
15. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné formálně podřadit i námitku procesní nepoužitelnosti znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého. Obsahově se však námitka s tímto dovolacím důvodem míjí, neboť její podstatou není zpochybnění použitelnosti znaleckého posudku z procesního hlediska, nýbrž nesouhlas obviněného se závěry znalce, případně s podklady, které použil.
16. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
18. Dovolatel namítal nesprávné právní posouzení druhého ze skutků jako trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku namísto trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Takovou námitku je možné podřadit pod uvedený dovolací důvod, je však zjevně neopodstatněná. Trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí.
19. Krajský soud v Praze v tzv. právní větě výroku rozsudku uvedl, že obviněný jiného násilím nutil, aby něco opominul. Důvody, proč byl skutek posouzen jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli podle ustanovení §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, vyložil v odstavci 32 odůvodnění rozsudku. Zejména uvedl, že obviněný užil vůči poškozeným násilí s cílem zamezit jim v jeho zadržení a že sám obviněný se vyjádřil, že mu bylo bráněno v odchodu. Nejednalo se tedy o snahu obviněného uchovat si odcizenou věc u sebe, ale obviněný se snažil násilím přimět poškozené jako ostrahu prodejny, aby ho nezadrželi a on mohl z místa krádeže odejít. Krajský soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 98/2012, publikované pod č. 60/2012 Sb. rozh. tr., jímž byl v obdobné trestní věci uvedený závěr zobecněn v následující právní větě: Jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je třeba posoudit tu část jednání pachatele, který po odcizení věcí poškozeného použil proti němu pohrůžku násilí, jejímž cílem ovšem nebylo uchovat si odcizené věci, ale přimět poškozeného, aby pachatele nezadržel a aby ho nechal odejít z místa krádeže. V takovém případě jde o vícečinný souběh trestného činu krádeže a vydírání. Rozdíl mezi trestným činem vydírání podle §175 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívá v tom, že nátlak na vůli poškozeného je u přečinu krádeže veden ze strany pachatele pouze snahou bezprostředně po činu si násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí uchovat věc, již pachatel získal krádeží. Pokud násilí nebo pohrůžka (bezprostředního) násilí směřovala k něčemu jinému než si uchovat bezprostředně po činu odcizenou věc, tedy k tomu, aby jiná osoba něco konala, opominula nebo trpěla (např. aby pachatele poškozený nebo jiná osoba nezadržela, neoznámila jeho čin policii apod.), jde o trestný čin vydírání podle §175 tr. zákoníku.
20. Vrchní soud v Praze se s právním závěrem krajského soudu ztotožnil a argumentaci dále rozvedl v odstavci 21 odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud na zmiňované pasáže pro stručnost odkazuje a s odůvodněním soudů se ztotožňuje. Obviněný použil proti poškozeným násilí s cílem, aby je donutil opominout splnění jejich povinnosti strážných a zadržet obviněného podle §76 odst. 2 tr. ř. jako osobu přistiženou při trestném činu nebo bezprostředně poté, k čemuž byli oprávněni a proti takovému jejich jednání nebyla přípustná nutná obrana (viz odst. 16 a 17 napadeného usnesení).
21. Obviněný nesouhlasil ani s naplněním kvalifikačního znaku trestného činu vydírání uvedeného v §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tj. okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v tom, že trestným činem způsobil těžkou újmu na zdraví. V dovolání nezpochybňoval samotný vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené M. J. ani to, že tato porucha byla těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Nezpochybňoval ani subjektivní stránku trestného činu. Své námitky zaměřil na příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a uvedeným následkem na psychickém zdraví poškozené s tím, že posttraumatická stresová porucha u poškozené podle něj nevznikla v důsledku jeho jednání, tedy že nebyla dána příčinná souvislost mezi jednáním a následkem.
22. Soud prvního stupně uvedl, na základě jakých důkazů vzal za prokázané, že k posttraumatické stresové poruše spojené s popsaným velmi zásadním omezením v běžném způsobu života u poškozené došlo v důsledku posuzovaného jednání obviněného. V odstavci 31 odůvodnění rozsudku se zabýval i otázkou dalších možných vlivů na vznik posttraumatické stresové poruchy. Rovněž odvolací soud se touto otázkou (v reakci na odvolací námitky obviněného) náležitě zabýval (odst. 15 napadeného usnesení) a Nejvyšší soud se s argumentací soudů a s jejich právními závěry ztotožňuje.
23. Dovolací námitka obviněného, že těžká újma na zdraví poškozené v podobě posttraumatické stresové poruchy měla jiné příčiny, na jeho jednání nezávislé, nemá podklad v provedeném dokazování. Z něj vyplývá, že zásadní příčinnou byl právě útok obviněného. Projevy, jež se u poškozené rozvinuly (pociťování tísně, poruchy spánku s děsivými sny, znovuprožívání zátěžové situace, špatné snášení stresu a strach z možného dalšího přepadení, nemožnost nadále vykonávat zaměstnání strážné atd.), byly bezprostředně spjaty s neočekávaným a agresivním útokem ze strany obviněného, přičemž tato událost byla pro ni natolik stresující, že ji velmi citelně omezovala v běžném způsobu života ještě minimálně tři měsíce po činu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplynulo, že poškozená předtím žádnou duševní chorobou ani poruchou netrpěla a znalec nenašel žádné jiné trauma, které by tuto poruchu mohlo vyvolat. Až do útoku obviněného byla poškozená s prací strážné spokojená. Sice se v minulosti objevilo občasné slovní osočování i vyhrožování ze strany zákazníků a další incidenty, s tím se však dokázala vyrovnat a vše zvládnout. Důvodně byla odmítnuta obhajoba obviněného, že poškozená byla emočně labilní a psychicky poznamenaná předchozími útoky na její osobu ze strany jiných zákazníků a že právě tyto útoky měly být příčinou poruchy, která u ní vznikla. Touto otázkou se i znalec psychiatr zabýval a události týkající se zaměstnání poškozené do svých závěrů promítl. Výslovně se o těchto zážitcích poškozené zmiňoval, avšak s tím rozdílem, že je nepovažoval za „spouštěč“ psychických obtíží u poškozené. Naopak uzavřel, že poškozená se s těmito incidenty dokázala vyrovnat a nijak to dlouhodobě nenarušilo její subjektivní vnímání spokojenosti v zaměstnání. Znalec vycházel i z lékařských zpráv týkajících se psychického stavu poškozené za delší období (zprávy z P. S. za období od června 2019 do května 2020). Nutno dodat, že ani v jedné z lékařských zpráv (nejen z odvětví psychologie a psychiatrie, ale i neurologie) nebyla jako možná příčina vzniku posttraumatické stresové poruchy určena jiná událost v životě poškozené než napadení obviněným v únoru 2019.
24. Pokud jde o případné osobnostní předpoklady poškozené, nedostatek proškolení apod., nelze vyloučit, že takové okolnosti nějaký vliv na vznik uvedeného následku mít mohly, není to však rozhodné. Jak správně vyložil odvolací soud, příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, když by bez jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost není přerušena tím, že k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, jestliže bez jednání pachatele by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová (další) okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Taková situace v posuzovaném případě zjevně nenastala.
25. Rovněž námitky dovolatele vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
26. Pokud jde o výrok o trestu, lze za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., a to ani prostřednictvím ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. týkajícího se námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.
27. Nalézací soud, jenž obviněnému uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šest měsíců, podrobně vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (viz odstavec 33 rozsudku). Otázkou trestu se přesvědčivě zabýval i odvolací soud. Obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody v sazbě od pěti do dvanácti let stanovené v §175 odst. 3 tr. zákoníku. Soudy neshledaly žádnou polehčující okolnost a akcentovaly u obviněného absenci jakékoli sebereflexe. Trest byl ukládán za více trestných činů a dosavadní život obviněného nebylo možno označit za řádný. Obviněný napadl popsaným skutkem hned dva poškozené. I když útok na poškozenou M. J. byl relativně krátký a nebyl nějak extrémně intenzivní, nelze přehlédnout, že v dalším útoku mu bylo zabráněno druhým poškozeným, jehož pak obviněný rovněž napadl. Obviněný fyzicky napadl ženu, navíc podstatně starší než je on, kterou podle svého vyjádření ani nepovažoval za profesionální členku ostrahy, nýbrž za prodavačku. Soudy při ukládání trestu zohlednily dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, i fakt, že obviněnému hrozila přeměna trestu obecně prospěšných prací uloženého mu v předchozím řízení Okresním soudem v Kladně na trest odnětí svobody. Vzaly v úvahu, že se u obviněného jedná o první nepodmíněný trest odnětí svobody. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem v tom, že nebyly splněny zákonné podmínky pro obviněným navrhované mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněnému uložený trest odnětí svobody je sice poměrně přísný, avšak odpovídá zákonu a s ohledem na výše uvedené skutečnosti nemůže být považován za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, tak aby to odůvodňovalo zásah Nejvyššího soudu v řízení o dovolání.
28. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného F. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 12. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu