ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.172.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 172/2022-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2022 o dovolání obviněného L. P. , nar. XY v XY, trvale bytem náměstí XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 13 To 188/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 13/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 6. 2021, č. j. 5 T 13/2021-382, byl obviněný L. P. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že od 20. 6. 2015 do 3. 7. 2020 v místě společného bydliště na adrese XY, v XY fyzicky a psychicky týral svou družku, poškozenou A. D., a to tak, že ji opakovaně do 2. 1. 2017 nejméně jednou za 3 až 4 měsíce fyzicky napadal, bil pěstí nebo otevřenou dlaní do obličeje a těla nebo ji kopal a verbálně hrubými vulgárními výrazy poškozenou urážel, přičemž při napadení dne 20. 6. 2015 spočívajícím v úderu otevřenou dlaní do obličeje způsobil poškozené drobnou tržnou ránu na rtu, což si vyžádalo dvoudenní hospitalizaci v Oblastní nemocnici XY, v dubnu 2016 bil poškozenou pěstí do obličeje, strhl z ní oblečení, přehnul ji přes opěradlo křesla v obývacím pokoji a přes její odpor na poškozené vykonal soulož, k takovémuto vynucení styku došlo nejméně ve 4 případech, přičemž 19. 6. 2016 z obavy z hrozícího potratu poškozená vyhledala lékařské ošetření, v době od dubna 2017 do konce roku 2017 ji nejméně 2 krát strčil, přičemž v jednom případě upadla a udeřila se o skříňku, poté od roku 2018 především rozbíjel vybavení bytu a opět do ní strkal, v jednom případě si poškozená poranila kotník, v závěru vztahu ji pak ve dnech 25. 6., 26. 6. a 3. 7. 2020 udeřil pěstí, k poslednímu útoku došlo mimo bydliště v reakci na to, že poškozená již chtěla vztah s obžalovaným ukončit.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2021, č. j. 13 To 188/2021-404, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve znění do 31. 12. 2021, který spatřoval v tom, že soudy zjištěný skutkový stav nevyjadřoval naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku ani zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
5. Dovolatel namítal nesprávné dovození skutečnosti, že k zvlášť trýznivému napadání poškozené mělo docházet po dobu pěti let. Intenzita násilí se po narození syna, tj. od 2. 1. 2017 podstatně snížila, mělo dojít ve dvou případech jen ke strkání do poškozené a k poničení vybavení bytu. Od ledna 2017 nehodnotil své chování jako týraní osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku pro chybějící znak, kterým je nedostatečná intenzita tohoto jednání. Jednání, ke kterému mělo dojít od 25. 6. 2020 do 3. 7. 2020, nehodnotil jako pokračování v trestném činu především pro časový odstup útoků, ale jako exces, neboť nevykazovalo znak trvalosti. Soudy bylo chybně dovozeno, že se dopustil trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, přičemž jeho jednání spočívalo v ojedinělých fyzických útocích na poškozenou a proto není ani v souhrnu způsobilé naplnit znak týrání. Dále uvedl, že z dokazování vyplynulo, že jeho jednání nemělo vzrůstající tendenci, nýbrž naopak, postupně ubíral na intenzitě.
6. Obviněný také soudům vytkl, že v řízení nebylo prokázáno, že by jednání, které je mu kladeno za vinu, poškozená pociťovala jako těžké příkoří. Tento závěr soudů byl v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že poškozená netrpěla (ani netrpí) syndromem týrané osoby, je výbušné povahy, jak vyplynulo z výpovědi otce poškozené a svědek M. B., přítel nejlepší kamarádky poškozené, uvedl, že měli italskou domácnost. Nalézací soud pak nezohlednil povahu jejich soužití, ve které byla posunuta hranice chování, jež druhá strana subjektivně pociťovala jako těžké příkoří.
7. Obviněný rovněž odmítl, že by poškozenou znásilnil, neboť k tomu neměl žádný důvod. Nebyla tak naplněna objektivní stránka zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro chybějící sexuální motiv.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. nebo alternativně přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že námitka obviněného, kterou zpochybnil, že by se dopustil týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, a to především pokud jde o chybějící znak, kterým byla intenzita týrání, byla uplatněna v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2021). V této souvislosti se vyjádřila k pojmu týrání, přičemž uvedla, že dle ustáleného výkladu se nemusí vždy jednat o jednání soustavné a trvalé, neboť trvání se posuzuje vždy v závislosti na intenzitě týrání (tj. buď intenzivní, byť i krátkodobé, nebo méně intenzivní ovšem trvající delší dobu). Každopádně vždy se musí jednat o případy vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti v oblasti fyzické a psychické a oběť musí toto zlé nakládání pociťovat jako těžké příkoří. Předpokladem tohoto trestného činu není konkrétní psychický následek u poškozené osoby, např. syndrom týrané osoby. Státní zástupkyně konstatovala s ohledem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, že se jedná o trestný čin trvající, při kterém týrání může být sled jednotlivých útoků, avšak samotnou podstatou je celistvé a na dílčí skutky nedělitelné souhrnné jednání trvající nikoli po nepatrně krátkou dobu. Základem je tedy vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako setrvalý stav negativních pocitů vnitřní nepohody a obav, byť může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními. Vyjádřila se také k faktu, že byly v minulosti odbornou psychologickou veřejností uznávány základní znaky domácího násilí, mezi které se řadila dlouhodobost, opakovanost útoků, stupňující se agresivita násilné osoby, emociální provázanost mezi násilnou a ohroženou osobou a skrytost takového jednání, přičemž z daného chápání vycházelo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005. Nicméně takové chápání představuje podle novějších poznatků pouze jednu z variant označovanou za partnerský nebo intimní terorismus. Konstatovala, že není pochyb o tom, že v posuzované trestní věci šlo o jeden trvající skutek v období od 20. 6. 2015 do 3. 7. 2020, byť intenzita jednání obviněného byla v daném časovém intervalu proměnlivá. Po narození společného dítěte a poté, co se do situace vložil otec poškozené, se násilí obviněného vůči poškozené změnilo, neboť ji přestal bít do obličeje, spíše do ní strkal a své násilné projevy zaměřil na vybavení společné domácnosti, což bylo zjištěno i ohledáním bytu. Státní zástupkyně uvedla, že obviněný pouze změnil způsob svého násilného chování, aby případné následky nebyly na první pohled viditelné.
10. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že poškozená bezpochyby pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, neboť dle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie bylo zjištěno, že jsou u ní zjevné známky traumatizace a deprese. Za nerelevantní označila skutečnost, že sama poškozená jednání obviněného omlouvala, jako oběť domácího násilí jej ve vztahu s obviněným akceptovala, přičemž taková ambivalentní reakce je typická právě pro oběti domácího násilí, neboť u nich přetrvávají vazby k agresorovi a popírají celkovou viktimizaci. Podle názoru státní zástupkyně bylo zjevné, že poškozená byla vystavena závažnému fyzickému, psychickému, ale i sexuálnímu násilí ze strany obviněného. Vyjádřila se i k argumentu obviněného, že povaha soužití s poškozenou byla odlišná pro posunutí hranice chování obou, ve kterých docházelo k vzájemnému násilí. Uvedla, že iniciátorem násilného zacházení byl vždy obviněný a ze strany poškozené šlo o jednání obranné, což vyplývá z provedených důkazů. Poukázala na výpověď svědkyně L. S., která s obviněným žila v minulosti a má s ním dvě děti, jež uvedla, že ji obviněný fackoval, a dokonce ji prohodil dveřmi. Je tedy zjevné, že násilí ve vztahu používal výlučně obviněný.
11. Státní zástupkyně dále konstatovala, že námitky obviněného proti právní kvalifikaci zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod jím zvolený dovolací důvod podřadit nelze, neboť obviněný pouze negoval zjištěný skutkový stav. Své dovolací námitky založil na vlastní interpretaci výsledků dokazování, přičemž závěr o tom, že poškozenou znásilnil, je důkazně podložený.
12. Státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
13. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
15. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod shodného obsahu označen písm. h)], bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
16. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou z velké části pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Námitky obviněného L. P. jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
17. Stran námitky nedostatečné intenzity jednání obviněného, resp. skutečnosti, že nebyl naplněn znak trvalosti vyžadovaný pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, Nejvyšší soud uvádí následující. Týráním se podle ustálené judikatury i odborné literatury rozumí zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Může se jednat o násilí fyzické, psychické i sexuální, ale i např. vyvolání stavu sociální izolace, přičemž je zapotřebí, aby vykazovalo určitou trvalost. Předmětný trestný čin tak reaguje na fenomén označovaný jako domácí násilí. Kvalifikace daného jednání zároveň znamenala, že obviněný páchal takový čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a po delší dobu. Jak správně uvedly obecné soudy, v případě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí nemusí jít vždy o jednání soustavné a trvalé, neboť doba protiprávního jednání se posuzuje v závislosti na intenzitě zlého nakládání (tj. kratší trvání může být vyváženo jeho vyšší intenzitou). Jedná se o trestný čin trvající (nikoli pokračující), pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kdy pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení a trestný čin se posuzuje jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014).
18. Obviněný namítal, že k násilí nedocházelo po dobu pěti let, po narození společného syna se intenzita podstatně snížila a mělo dojít ve dvou případech ke strkání do poškozené a k poničení vybavení bytu, počínání ve dnech 25. 6. 2020 až 3. 7. 2020 nelze pro časový odstup hodnotit jako pokračování v trestném činu, ale jako exces. Proto uvedl, že jeho jednání nevykazovalo znak trvalosti a spočívalo toliko v ojedinělých fyzických útocích a v čase ubíralo na intenzitě, tj. nebylo stupňované. Nalézací soud jednání dovolatele rozčlenil do jednotlivých fází, kdy bylo skutečně prokázáno, že po narození společného syna se jeho jednání změnilo tak, že přestal poškozenu bít do obličeje, avšak stále ji strkal, způsobil ji zranění kotníku a své násilné projevy zaměřil na vybavení společné domácnosti. Případné následky jeho násilného chování tak skutečně nemusely být na první pohled zřejmé či viditelné. Nicméně i takové chování mohlo vzbuzovat v poškozené důvodné obavy, že se předchozí fyzické útoky budou opakovat, a udržovat ji tak v oprávněném strachu z agresora. Znak páchání uvedeného trestného činu po delší dobu byl pak naplněn, neboť čin trval po několik let, a znak zvláštní surovosti a trýznivosti byl shledán mj. v násilí na těhotné poškozené, která z hlediska svého prožívání dané jednání obviněného musela takto i vnímat, když z obavy z potratu vyhledala lékařskou pomoc. V souladu s výše nastíněnými závěry je nutné podotknout, že ačkoli je častým jevem, že se jednání pachatele předmětného trestného činu stupňuje, nejedná se o zákonný předpoklad pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jednání obviněného vygradovalo útoky ve dnech 25. 6. 2020 až 3. 7. 2020 hodnocenými obviněným pouze jako exces. I tyto (byť jednotlivé) fyzické útoky lze podřadit pod trvající trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť tento se nedělí na dílčí útoky a zahrnuje celkový protiprávní stav prokazatelně udržovaný obviněným po celou dobu až do jeho ukončení. Nejvyšší soud tak na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci byly beze zbytku naplněny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Podle skutkových zjištění obviněný jednal vůči poškozené způsobem specifikovaným ve skutkové větě rozsudku po dobu pěti let, byť s určitými přestávkami a různou intenzitou. Lze tedy jednoznačně uzavřít, že se jednalo o jeden trvající trestný čin (spáchaný v jednočinném souběhu s dalším trestným činem znásilnění podle §185 tr. zákoníku, což není vyloučeno, neboť neexistuje žádný vztah, který by takový souběh vylučoval, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1685/2016), který trval od 20. 6. 2015 do 3. 7. 2020, přestože násilné projevy neměly vzestupnou tendenci. Znak trvalosti tak byl bezpochyby naplněn, neboť je třeba mít na zřeteli, že samotnou podstatou je souhrn zdánlivě samostatných jednání pachatele jako jeden celek.
19. Dovolatel dále uvedl, že dalším znakem, který nebyl v řízení prokázán a je v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi, je že poškozená jednání obviněného nevnímala jako těžké příkoří. Pokud dovolatel konstatoval, že poškozená netrpí syndromem týrané osoby, je potřeba zdůraznit, že není nezbytné, aby u oběti takový psychický následek nastal. Avšak zároveň je na místě uvést, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie doc. PhDr. Marka Preisse, Ph.D., vyplynulo, že ačkoli tento syndrom nebyl u poškozené zjištěn plně, jsou u ní známky traumatizace a deprese (viz odstavec 47. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Bez relevance je také skutečnost, že jednání obviněného omlouvala. Jak správně poznamenaly soudy obou stupňů, taková ambivalentní reakce je pro oběti domácího násilí typická, neboť u ní stále přetrvávaly intenzivní city k obviněnému. Dále dovolatel uvedl, že poškozená je výbušné povahy, což bylo i podepřeno svědeckými výpověďmi, a tudíž měli mít tzv. italskou domácnost, ve které byla posunuta hranice chování, která mohla být druhou stranou subjektivně pociťována jako těžké příkoří. Bylo prokázáno a ostatně i sama poškozená připouští, že hádky mezi partnery byly vzájemné. Nicméně co se týče iniciace fyzického (a na něj navazujícího psychického a sexuálního) násilí, toto vyvolával výlučně obviněný. Ze strany poškozené se nejednalo o aktivní napadání, nýbrž o následnou obranu, což potvrzují i výpovědi bývalých partnerů obou aktérů. Ač se mohlo jednat o domácnost dynamickou, daný fakt nevylučuje skutečnost, že poškozená mohla a skutečně pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří, neboť v konečném důsledku vztah ukončila a sama podala trestní oznámení.
20. Obviněný rovněž namítal, že poškozenou neznásilnil. Taková námitka čistě skutkové povahy by sama o sobě nebyla podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, nicméně dovolatel dále upřesnil, že dle jeho názoru nebyla naplněna objektivní stránka zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro chybějící sexuální motiv. S jistou mírou tolerance ji tedy Nejvyšší soud podřadil pod tvrzený dovolací důvod, avšak současně ji shledal zjevně neopodstatněnou. Nejprve upřesňuje, že zjištěný skutkový stav, tedy znásilnění poškozené obviněným vykonané souloží, byl nalézacím soudem prokázán (a tento závěr nelze ani shledat v extrémním rozporu s provedeným dokazováním). Motiv je fakultativním znakem subjektivní (nikoli objektivní) stránky skutkové podstaty trestného činu, přičemž jako takový se nemusí vyskytovat v každé skutkové podstatě. Poukázal-li obviněný velice obecným a nekonkrétním způsobem na chybějící sexuální motiv potřebný pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, je na místě uvést, že motiv ani pohnutka pachatele nejsou znakem skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tudíž je není nutno prokazovat.
21. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 označeno jako písm. h)], Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
22. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 17. 8. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 17. 2. 2022 a v dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.