ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.292.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 292/2022-803
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovoláních obviněných 1. K. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a 2. P. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 11 To 296/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 26/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. Ch. a P. B. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 8. 2021, č. j. 37 T 26/2021-670, byli oba obvinění uznáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byli odsouzeni každý k peněžitému trestu v počtu sto denních sazeb s výší denní sazby 400 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění K. Ch., P. B. a společnost P. H. zavázáni k náhradě nemajetkovou újmu v podobě nároku za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 089 246 Kč a k náhradě škody ve výši 25 300 Kč, poškozenému J. S., a to společně a nerozdílně. Poškozená pojišťovna Kooperativa, a. s. Vienna Insurance Group byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně jako poškozený J. S., který byl odkázán se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu podle §229 odst. 2 tr. ř. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněné právnické osoby společnosti P. H.
2. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění K. Ch. a P. B. dopustili v podstatě tím, že jako fyzické osoby v postavení jednatelů a společníků obchodní společnosti P. H., nedbali potřebné opatrnosti při realizaci objednávek zboží a následné distribuci objednaného zboží k zákazníkům tím, že nepoučili náležitým způsobem své zaměstnance o podmínkách expedice zboží, o způsobu balení a o přepravě zboží školením zaměstnanců, vydáním interního předpisu či jinak o tom, s jakým zbožím je ve firmě obchodováno, o konkrétních podmínkách toho, jaký druh zboží a jakým způsobem má být zabalen a následně přepravován, zda u zboží existují nějaké výjimky pro způsob balení a jeho přepravu, např. ověření toho, zda zboží nespadá do kategorie nebezpečných látek ADR a zda tak nepodléhá jiným podmínkám pro způsob balení a přepravu zboží, následkem čehož poté, co si na základě objednávky ze dne 20. 8. 2019 pod č. 199801029 u společnosti P. H., objednal odběratel – A. G. vystupující za společnost M. C. C. přípravky Cleamen 420 odpady sanitární, neustanovený zaměstnanec společnosti P. H., zabalil a zaslal dne 23. 8. 2019 celkem 30 kusů přípravku Cleamen 420 odpady sanitární o objemu 1l rozdělených do dvou balení pod čísly zásilek 9027880657 a 90278840658 v kartonovém obalu bez dalšího označení prostřednictvím přepravní kurýrní služby GLS jako běžnou zásilku, čímž bylo postupováno v rozporu se všeobecnými obchodními podmínkami pro zasílání a zpracování zásilek, které stanovila společnost GLS společnosti P. H., kde podle bodu 8, pododdíl 8.1. písm. n) byly vyloučeny z přepravy služeb GLS movité věci uvedené na seznamu Úmluvy ADR, a dále v rozporu s ustanovením §23 odst. 1 písm. f) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, podle něhož osoba předávající nebezpečné věci k přepravě je při přepravě nebezpečných věcí povinna v souladu s dohodou ADR zatřídit, zabalit a označit kusy nebezpečných věcí nápisy a bezpečnostními značkami, odesílaná zásilka obsahující výrobek složený z vysoce koncentrované kyseliny sírové patřící do kategorie ADR tak měla být s ohledem na její obsah a tzv. bezpečnostní list označena výstražnými symboly, aby nedošlo k nesprávné manipulaci se zásilkou, a to tzv. diamantem a šipkami směru uzávěrů lahví v zásilce, a přepravu tohoto zboží nemohla provádět smluvně najatá společnost GLS, ale toliko osoba řádně proškolená dle dohody ADR. V důsledku tohoto jejich jednání došlo během přepravy zásilky, které neodpovídala nebezpečnosti převáženého zboží, k poškození zásilky č. 90278840657 a dne 27. 8. 2019 v souvislosti s uskutečňovanou přepravou zboží ve skladu kurýrní služby GLS v Zápech, okres Praha-východ při manipulaci s touto zásilkou obsahující více než 51% kyselinu sírovou řidičem J. S. k tomu, že zásilka zasáhla obě jeho dolní končetiny, což mu způsobilo zranění spočívající v podvrtnutí kolenního kloubu vpravo a poleptání třetího stupně obou spodních končetin v oblasti kotníků s následným rozvinutím zánětu žil a trombózy a vyžádalo si trvání jeho pracovní neschopnosti od 27. 8. 2019 do 25. 10. 2019, přičemž výrazné omezení v obvyklém způsobu života přetrvávalo řadu týdnů a spočívalo v intenzivní bolesti, výrazném omezení chůze a jeho soběstačnosti, a současně u něho jako následek nehody vznikla a přetrvává posttraumatická stresová porucha a poruchy adaptace způsobující jeho citelnou újmu v životě.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadli odvoláním obvinění K. Ch., P. B. a právnická osoba P. H., ve výrocích o vině a náhradě škody, státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněné právnické osoby P. H., ve výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, č. j. 11 To 296/2021-744, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu obviněné právnické osoby P. H., a ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy u poškozeného J. S. a bylo znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o trestu obviněné právnické osoby P. H., a o nároku poškozeného na náhradu škody a nemajetkové újmy, přičemž podle §228 odst. 1 tr. ř. byli všichni tři obvinění zavázáni společně a nerozdílně k náhradě nemajetkovou újmu ve výši 799 246 Kč poškozenému J. S., který by současně podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali dva obvinění – K. Ch. a P. B. dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve znění do 31. 12. 2021 s tím, že obě v trestní věci vydaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dále považovali za chybný výrok o náhradě škody. Vzhledem k tomu, že tak učinili jedním podáním, byla jejich argumentace zcela shodná.
5. Obvinění rozporovali závěr soudů o tom, že následkem jejich jednání u poškozeného vznikla posttraumatická stresová porucha, neboť neměl oporu v provedeném dokazování. Byl soudy učiněn výlučně na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Vlastimilem Tichým, ačkoli opakovaně upozorňovali na rozpory, jež vyšly najevo. Odvolací soud se s jejich námitkami nevypořádal, a proto odůvodnění jeho rozhodnutí učinil nepřezkoumatelným.
6. Dovolatelé rovněž namítali, že se odvolací soud nezabýval jejich návrhem na provedení důkazu jimi předloženým odborným vyjádřením znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, čímž zatížil své rozhodnutí porušením ustanovení §125 tr. ř. Toto odborné vyjádření podporovalo dříve předkládané návrhy na provedení znaleckého posudku klinickým psychologem, který by u poškozeného provedl psychologické vyšetření, a nespoléhal by se pouze na subjektivní popis a sdělení poškozeného, u něhož nelze vyloučit disimulaci či agravaci některých příznaků. Současně je schopen za pomoci psychologických testů lépe posoudit přítomnost úzkostných prožitků, vtíravých myšlenek apod. Nicméně soudy obou stupňů tento návrh na doplnění dokazování shledaly jako nadbytečný.
7. Dále obvinění poukázali na skutečnost, že obvykle je znalecký posudek z odvětví psychiatrie vypracován v kooperaci se znalcem z oboru psychologie, přičemž nebylo zřejmé, z jakého důvodu k tomu nedošlo v tomto konkrétním případě. Upozorňovali také na skutečnost, že ubezpečení znalce o jeho schopnosti spolehlivě určit, zda poškozený své potíže správně popisoval a nedocházelo u něj k disimulaci či agravaci, bylo nedostačující, jelikož jej neopravňovalo učinit takovýto odborný závěr, od toho je znalecký obor klinické psychologie. V případě pochybností o věcné správnosti znaleckého posudku, vzniká povinnost pokusit se je odstranit obstaráním dalších důkazů. Tento nález je dle obviněných zcela aplikovatelný i za situace, kdy existovaly možnosti, jak závěry znalce podložit objektivní metodou, vyšetřením, kterou znalec nevyužil.
8. Dovolatelé také konstatovali, že poškozený se jeví jako nevěrohodný, neboť v jeho výpovědi byly evidentní rozpory. Toto podpořili tvrzeními, že potvrdil znalci plánovaný zákrok spočívající v amputaci prstů na noze a autotransplantace kůže, aniž by předložil lékařskou zprávu s takovým záměrem, a po osobní prohlídce znalcem na chodbě nalézacího soudu bylo jeho tvrzení vyvráceno. Dále ve výpovědi poškozeného existoval rozpor ohledně toho, zda podal žádost o přiznání invalidního důchodu či nikoli, o jeho obtížích bezprostředně po úrazu a době ukončení pracovního poměru. Poškozený své zdravotní obtíže uvedl výlučně v rámci trestního řízení, v žádné lékařské zprávě se jím uváděné obtíže neobjevily. Stejně tak se znalec MUDr. Vlastimil Tichý vůbec nezabýval otázkou, jaký by byl zdravotní stav poškozeného v případě, pokud by vyhledal psychiatrickou pomoc, osobností poškozeného a věrohodností jeho výpovědi, když jeho anamnestická data svědčila pro disharmonický vývoj osobnosti, ne-li přímo pro poruchu osobnosti. Soudy obou stupňů také zcela pominuly snahu poškozeného získat prvotní odškodnění ve výši 8 mil. Kč, kdy následně tento požadavek snížil na 4 mil. Kč, a do trestního řízení se připojil s částkou ve výši 3 mil. Kč.
9. Další námitka obviněného směřovala k faktu, že odvolací soud přiznal poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy představující náhradu za ztížení společenského uplatnění na základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Vlastimilem Tichým, znalcem z oboru psychiatrie, kdy soud mechanicky převzal výši stanovené náhrady znalcem, ačkoli obvinění od počátku měli ke znaleckému posudku výhrady. Znalec znalecký posudek zpracoval na základě neúplné lékařské dokumentace, na základě znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Hrubého, který závěry svého znaleckého posudku v rámci svého výslechu v hlavním líčení značně modifikoval, neboť jednoznačně vyloučil, že by v budoucnu mělo dojít k amputaci či autotransplantaci kůže. Stejně tak jsou závěry znaleckého posudku na stanovení nemateriální újmy v rozporu s lékařskou zprávou vypracovanou Fakultní nemocnicí XY, která byla podkladem pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění z pracovního úrazu, přičemž poškozený si na bolesti nohou, které znalec v hodnocení ztížení společenského uplatnění zohlednil, vůbec nestěžoval. Obvinění měli rovněž pochybnosti o tom, zda znalec poškozeného opětovně vyšetřil, jelikož popis samotného psychiatrického vyšetření byl shodný jako popis, který se objevil ve znaleckém posudku, který MUDr. Vlastimil Tichý vypracoval pro orgány činné v trestním řízení, a informaci o tom, jakou medikaci poškozený užíval, zaslal znalci emailem.
10. Obvinění také rozporovali způsob stanovení náhrady nemajetkové újmy. Poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, ve kterém dovodil, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví nepřísluší, aby na základě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví sám určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo má stanovit její výši podle předem daných kritérií. V daném případě soudy zcela akceptovaly výši náhrady stanovenou znalcem, ačkoliv jeho závěry jsou v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Poškozený před soudem uvedl, že důvodem, který mu brání si najít novou práci (tedy zhoršuje jeho postavení na trhu práce), jsou bolesti nohou, jelikož není schopen na nich vydržet stát osm hodin. Na tyto bolesti si však poškozený žádnému z lékařů při jakémkoli vyšetření nestěžoval, deklaroval je jen v trestním řízení, popř. znalcům, jež pro potřeby trestního řízení vypracovali znalecké posudky.
11. Dovolatelé nakonec namítli, že v občanskoprávním řízení bývá zpracován i znalecký posudek, ve kterém znalec ohodnotí náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, které hodnotí nemateriální újmu na zdraví podle tzv. etiologického přístupu. Soudy v tomto směru rezignovaly na svoji rozhodovací úlohu, neboť se jedná o závaznou normu stanovující náhradu nemateriální újmy „dle zásad slušnosti“, a proto soudy mnohdy vychází z výše náhrady stanovené dle předmětného nařízení a Metodiku Nejvyššího soudu pomíjí. V projednávané věci byla stanovena výše náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády částkou 365 000 Kč. Nebylo nijak odůvodněno, z jakého důvodu se soud přiklonil k výši náhrady stanovenou znalcem dle Metodiky Nejvyššího soudu.
12. Závěrem obvinění K. Ch. a P. B. shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných K. Ch. a P. B. uvedl, že dovolání je založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve znění před 1. 1. 2022, kdy z jeho obsahu je patrno, že důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu Praha-východ, a rozsudek odvolacího soudu chtěli patrně napadnout podle písm. m). Konstatoval, že dovolatelé uplatnili obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem a kterou rozvinuli ve svém společném odvolání, přičemž svými námitkami popírali především ta skutková zjištění, jimiž byl naplněn znak „těžká újma na zdraví“, a která byla podkladem pro výrok o náhradě nemajetkové újmy způsobené poškozenému. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodněních svých rozhodnutí, s jejichž argumentací se státní zástupce ztotožnil. Uvedl také, že měl-li být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění, avšak taková vadná zjištění ve věci nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč uvěřily poškozenému i oběma znalcům ohledně dopadů úrazu na obvyklý život, a současně odůvodnily, proč byly důkazní návrhy dovolatelů nadbytečné. Konstatoval, že z hlediska §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani dovolatelé nenamítali, že by učiněná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jejich námitek tomuto důvodu odpovídá pouze tvrzení o opomenutých důkazech, a v této části je ovšem zjevně neopodstatněné.
14. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotně právní. Pravidlo má proto procesní charakter a není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, kdy je uznávána zásadní vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními učiněnými v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Konstatoval proto, že námitky argumentující porušením předmětné zásady nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bylo-li namítáno porušení této zásady, dovolání v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Nadto zdůraznil, že k porušení zásady ani nedošlo, neboť dovolatelé opírali své pochybnosti o důkazy, které učiněná skutková zjištění zpochybnit nemohou.
15. Státní zástupce dále uvedl, že v navrhovaném důkazu „vyjádření znalce“ MUDr. Jakuba Šimka ze dne 21. 9. 2021, který dovolatelé předložili odvolacímu soudu ke zpochybnění znaleckých posudků MUDr. Vlastimila Tichého, byl potvrzen závěr o posttraumatické stresové poruše. Pouze bylo dále poukázáno i na to, že tato porucha se vyvíjí a bylo by ji nyní možno zkoumat i vyšetřením psychologickým. Zdůraznil, že dovolatelé byli uznáni vinnými, že tato porucha trvala před vyhlášením rozsudku nalézacího soudu, tj. před 12. 8. 2021, nikoli tím, že by poškozený trpěl uvedenou poruchou i v době vypracování vyjádření či doživotně. V případě způsobení újmy na zdraví je pozdější uzdravování oběti spíše pravidlem, aniž by to mohlo mít vliv na trestní odpovědnost pachatele za již spáchaný trestný čin. Případné vyléčení nebo zhoršení zdravotního stavu nemůže mít vliv na trestní odpovědnost dovolatelů.
16. Závěrem státní zástupce konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu, ovšem nikoli ve znění uplatněném dovolateli, odpovídala pouze jejich námitka o existenci opomenutých důkazů, v této části se jednalo o dovolání zcela neopodstatněné. V ostatních částech dovolání dovolatelé uplatnili námitky, které žádnému z dovolacích důvodů neodpovídaly. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
18. Pokud jde o obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nebylo možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
19. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
20. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
21. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněných K. Ch. a P. B. shledat nelze. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou z velké části pouze opakováním námitek obviněných, které uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z tohoto pohledu je také zřejmé, že většinu námitek podřazených dovolateli pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 by bylo třeba z hlediska dovolacího řízení považovat za irelevantní. Nicméně námitky stran neexistence posttraumatické stresové poruchy (resp. jejího neprokázání), založení skutkových zjištění na výpovědi poškozeného, opomenutého návrhu na doplnění dokazování je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, a rozporovaný způsob stanovení náhrady nemajetkové újmy pod dovolací důvod podle písm. h) téhož ustanovení, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
22. Dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku především zpochybňovali, že následkem jejich jednání u poškozeného vznikla posttraumatická stresová porucha, neboť tento závěr byl učiněn výlučně na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Vlastimila Tichého, ačkoli v průběhu dokazování vyšly najevo rozpory. Nejvyšší soud konstatuje, že obvinění pomocí předmětné námitky brojí proti skutkovému zjištění, které učinily soudy na základě znaleckého posudku. Nadto o věcné správnosti znaleckého posudku nevznikly pochybnosti, na které dovolatelé odkazují, a nevznikla tudíž ani potřeba je odstranit (a zkoumat, zda jsou odpovědi znalce validní). Jak přiléhavě uvedl odvolací soud, závěr o existenci diagnózy posttraumatické stresové poruchy je v rukou znalce psychiatra, pokud jde o znalecké posouzení, a v rukou soudu, pokud jde o posouzení konkrétní trestní věci a závěr skutkově právní (odstavec 8. odůvodnění jeho rozsudku), a vzhledem ke způsobu vzniku zranění, závažnosti zásahu do zdraví poškozeného, délce a bolestivosti zranění v době léčení, rozsahu omezení v běžném způsobu života, není třeba pochybovat ani o závěru znalce psychiatra o reálném vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného (viz odstavec 11. odůvodnění jeho rozsudku). Soudům tedy nelze nic vytýkat, pokud postavily svůj závěr o existenci posttraumatické stresové poruchy na závěru znaleckého posudku a výpovědi poškozeného. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že znalecký závěr o existenci diagnózy posttraumatické stresové poruchy a poruchy adaptace na následky somatických a psychických postižení vzniklých při nehodě učinil ve svém znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Vlastimil Tichý, přičemž v tomto ohledu nebyla nutná kooperace se znalcem z oboru psychologie, což ostatně osvětlil i samotný znalec, který uvedl, že neexistuje žádný věrohodný dotazník na posttraumatickou stresovou poruchu a psychologa přibírá pouze tehdy, jestliže je v daném případě nějaké organické postižení mozku (viz odstavec 41. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
23. V posuzovaném případě je také potřeba opětovně akcentovat, že závěr o těžké újmě na zdraví, která poškozenému vznikla, nestojí na tom, zda u něj byla zjištěna posttraumatická stresová porucha, neboť se stěžejně opírá o závěr, dle kterého poškozený utrpěl zranění na obou dolních končetinách v oblasti kotníků a s následným rozvinutím zánětu žil a trombózy. Takové zranění jej objektivně velmi vážným především z důvodu intenzivní bolesti, omezení hybnosti a soběstačnosti, což poškozeného omezovalo v běžném způsobu života po řadu týdnů, přičemž odvolací soud podpůrně zmínil dobu pracovní neschopnosti, která trvala zhruba 2 měsíce, tedy nemůže být žádných pochyb o tom, že poškozený prokazatelně těžkou újmu na zdraví utrpěl.
24. Nejvyšší soud se také zabýval související námitkou obviněných stran věrohodnosti poškozeného. Obvinění svá tvrzení ohledně nevěrohodnosti poškozeného podpořili nepotřebností zákroku spočívajícím v amputaci prstů na noze a autotransplantace kůže, dále rozpory, zda podal žádost o přiznání invalidního důchodu či nikoli, o tvrzených obtížích bezprostředně po úrazu a ohledně doby ukončení pracovního poměru, zdravotní obtíže poškozeného se neobjevily v žádné lékařské zprávě a MUDr. Vlastimil Tichý se vůbec nezabýval otázkou, jaký by byl zdravotní stav poškozeného, pokud by býval vyhledal psychiatrickou pomoc, osobností poškozeného a věrohodností jeho výpovědi s ohledem na jeho anamnestická data. Soudy v této souvislosti také pominuly snahu poškozeného získat odškodnění ve výši 8 mil. Kč a následné postupné snižování tohoto požadavku. K tomuto Nejvyšší soud uvádí následující.
25. Ačkoli dovolatelé uvedené nesrovnalosti zhodnotili jako podstatný rozpor snižující věrohodnost poškozeného, již nalézací soud se jimi podrobně zabýval v odstavci 64. svého rozsudku, a k tomuto závěru nedospěl, navíc hodnotil, že poškozený i přes prožitou událost působil pevně, odhodlaně, účastnil se obou hlavních líčení, i přes prožité trauma pokračoval ve výpovědi a dokázal se na obviněné podívat. K tomuto názoru se přiklonil i soud odvolací v odstavci 11. odůvodnění jeho rozsudku. Je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely ze svědecké výpovědi poškozeného a vypracovaných znaleckých posudků a posuzovaly je jako pravdivé. Co se týče namítaných rozporů, ty nejsou natolik zásadního charakteru, aby soudy poškozeného považovaly za nevěrohodného. Důležitým faktorem zůstává, že výpověď poškozeného je v souladu s oběma ve věci vypracovanými znaleckými posudky a tyto důkazy si zásadně neodporují. Nad rámec výše uvedeného je nutné zdůraznit, že zdravotní obtíže poškozeného jsou uvedeny v rámci lékařských zpráv, které byly v řízení provedeny jako listinné důkazy, včetně zprávy PhDr. Daniela Doležala dokumentující psychické obtíže poškozeného. Je pravdou, že poškozený v době konání řízení před soudy nebyl v psychiatrické péči, nicméně absolvoval několik návštěv u psychologa. Psychiatrickou péči za současného užívání psychofarmak (alespoň zprvu) odmítal, přičemž znalec v rámci jeho výslechu potvrdil, že taková reakce je poměrně častá, neboť se člověk cítí zahanben. Znalec se zabýval i tím, zda poškozený nesimuluje nebo nezveličuje problémy, přičemž údajnou agravaci obtíží popřel. Současně také uvedl, že anamnestická data pacienta v tomto případě neměla vliv na závěry znaleckého posudku. V hodnocení soudu nebyla opomenuta ani informace, že poškozený původně požadoval po obviněných částku 8 mil. Kč. Poškozený zpětně uznal, že tato částka by mohla mít fatální následky pro obviněné, a proto ji snížil. Nalézací soud tedy vzal všechny tyto otázky v rámci svého rozhodování v potaz.
26. Dovolatelé dále soudům vytkli zamítnutí jejich návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru klinické psychologie, přičemž v rámci odvolání předložili vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které podporovalo jejich dřívější snahy, kterým se odvolací soud rovněž nezabýval. Smyslem mělo být provedení psychologického vyšetření nespoléhající se na subjektivní popis poškozeného, u něhož nelze vyloučit disimulaci či agravaci některých příznaků, a lepší posouzení úzkostných prožitků vedoucích k diagnostice posttraumatické stresové poruchy. Pokud chtěli prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily), a dále byla včleněna pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (tj. ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Soud prvního stupně v odstavci 65. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že nevznikly pochybnosti, které by bylo potřeba objasnit právě navrhovanými důkazy. K posttraumatické stresové poruše uvedl, že znalec popsal poškozeného jako člověka, který nepřikrašluje své potíže, nezveličuje, popřel tedy údajnou agravaci obtíží. Odvolací soud v odstavci 8. odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že vypracování znaleckého posudku z oboru klinická psychologie je nadbytečné. Konstatoval, že závěr o posttraumatické stresové poruše může učinit pouze znalec psychiatr, přičemž znalecké závěry byly označeny za dostatečně přiléhavé, erudované, odborné, podložené, vysvětlené v rámci hlavního líčení a souladné s tím, co vyplývá z dalších důkazů. Navrhovaný důkaz tak nemohl přispět k objasnění skutečnosti, která je prokazována, popřípadě k jejímu vyvrácení. O tom, zda poškozený prokazatelně těžkou újmu utrpěl, nemůže být žádná polemika, neboť tento závěr je založen především na zranění v rovině fyzické mimo existenci posttraumatické stresové poruchy. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněné na spravedlivé řízení.
27. Nadto lze poznamenat, že pokud nalézací soud nenamítal nic proti tomu, že první diagnózu posttraumatické stresové poruchy stanovil psycholog PhDr. Daniel Doležal, není takové tvrzení v rozporu s tím, že znalecky je oprávněn diagnózu stanovit pouze znalec z odvětví psychiatrie. Diagnóza sice byla uvedena ve zprávě z psychologického sezení, nicméně poté ji stanovil znalec psychiatr, který zároveň uvedl, že ze strany psychologa šlo o krizovou intervenci, při které klinický psycholog podle stavu pacienta rozhodl o diagnóze a o tom, zda bude probíhat psychoterapie nebo ne. Kdyby byl poškozený v dobrém stavu, tak by neinicioval psychologická sezení. Lze tedy uzavřít, že se jedná pouze o podpůrný důkaz, jenž je souladný s provedeným znaleckým posudkem. Rovněž navrhovaný důkaz vyjádřením znalce MUDr. Jakuba Šimka ze dne 21. 9. 2021 (na č. l. 724 až 731) předložený dovolateli odvolacímu soudu ke zpochybnění znaleckých posudků MUDr. Vlastimila Tichého existenci posttraumatické stresové poruchy nerozporuje, ba naopak potvrzuje, že kritéria této diagnózy naplněna byla v průběhu 6 měsíců od traumatické události. Další zkoumání vývoje této poruchy a připuštění možnosti jejího vývoje stejně jako vhodné psychologické detailnější zkoumání hloubky úzkostného a depresivního prožívání poškozeného jsou však z hlediska trestní odpovědnosti obviněných irelevantní.
28. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněným uplatněná námitka týkající se stanovení náhrady nemajetkové újmy sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, je však zjevně neopodstatněná.
30. Obvinění namítli, že odvolací soud přiznal poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy představující náhradu za ztížení společenského uplatnění na základě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Vlastimilem Tichým, přičemž soud mechanicky převzal výši stanovené náhrady znalcem. Poškozený v rámci finanční náhrady požadoval (mimo jiné) odčinit kategorii nemajetkové újmy ztížení společenského uplatnění, jež představuje do budoucna trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného ve sféře rodinného, kulturního, společenského či sportovního života, přičemž východiskem jsou aktivity a styl života konkrétního postiženého před ublížením na zdraví a jeho posouzení v porovnání se stavem, který se ustálil po proběhnuvší léčbě. Jde tedy o to, že se zde projevují určité trvalé následky, které mají negativní vliv na další život postiženého a představují překážku pro jeho další životní dráhu. Nalézací soud pak postupoval v souladu se zákonem i s obviněnými uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, neboť uvedl, že z pohledu soudu nebyly přítomny pochyby pro přiznání nemajetkové újmy, k výši přiznané částky se vyjádřil tak, že ji považuje za odpovídající, nijak přehnanou či existenčně likvidující, podloženou odborným posudkem (viz odstavec 74. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
31. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, MUDr. Vlastimil Tichý (srov. č. l. 638 až 649) vycházel z dostupné zdravotní dokumentace, jakož i z vlastního klinického psychiatrického vyšetření poškozeného. Úkolem znalce je pak z hlediska medicínského ve svém posudku uvést zásadně bodové ohodnocení zdravotního postižení či poškození, jakož i dalších nemateriálních újem vzniklých u poškozeného, které z jeho pohledu byly podle zdravotního stavu poškozeného určující pro to, aby soud mohl konečnou výši stanovit. Ačkoli závěry o výši částky stanovené znalcem na podkladě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle §2958 občanského zákoníku, publikovaná pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč.) může činit toliko soud, současně je nutno poznamenat, že jsou-li ve znaleckém posudku konečné výše nemajetkové újmy stanoveny, neznamená to podstatnou vadu posudku. Je především na soudu, aby to byl on, kdo bude posuzovat a hodnotit všechny rozhodné okolnosti, což znamená, aby přezkoumal i tyto závěry znalce a sám u jednotlivých kategorií bodového ohodnocení výši částky stanovil a s rozhodnými okolnostmi se vypořádal, a to i v případě, že jeho právní závěr se bude shodovat s tím, k čemu znalec nad mimo rámec svých kompetencí dospěl. Soudy své poznatky o stavu poškozeného čerpaly také z dalších důkazů, zejména z výpovědi poškozeného, z lékařských zpráv a ve věci provedených znaleckých posudků (tj. znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 20. 12. 2020 MUDr. Vlastimila Tichého a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – soudní lékařství ze dne 17. 11. 2020 MUDr. Petra Hrubého). Z uvedeného lze usoudit, že si soud pro své závěry o imateriální újmě, kterou poškozený utrpěl, opatřil dostatek podkladů, aby na nich mohl vystavět své závěry.
32. Obvinění v rámci svého mimořádného opravného prostředku nevysvětlili, co míní neúplnou lékařskou dokumentací a ke znaleckému posudku MUDr. Petra Hrubého namítali, že jeho závěry byly značně modifikovány, neboť v rámci svého výslechu jednoznačně vyloučil, že by v budoucnu mělo dojít k amputaci či autotransplantaci kůže. K tomuto Nejvyšší soud pouze uvádí, že takový závěr nebyl jednoznačně vyloučen, znalec v rámci svého výslechu před nalézacím soudem toliko uvedl, že zákrok amputace 3 – 5 prstu pravé nohy, které se stáčí pod chodidlo, s největší pravděpodobností (nikoli tedy jednoznačně) nebude hrozit (viz odstavec 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Obvinění rovněž opakovaně namítali zohlednění bolestí nohou poškozeného v rámci znaleckého posudku při hodnocení ztížení společenského uplatnění, na které si ovšem poškozený vůbec nestěžoval. Nicméně informace o bolesti vyplývá z výpovědi poškozeného i ze zpracovaných znaleckých posudků. Znalcem MUDr. Petrem Hrubým pak již bylo vysvětleno, že je-li v lékařských zprávách uvedeno, že je „subjektivně pacient bez potíží“, bolestí logicky pacient trpí ve chvíli, kdy nemá v těle dostatečnou hladinu léků proti bolesti. Nemožnost soustavné práce a dlouhodobého stání na nohou potvrzuje elektromagnetické vyšetření, kterým byly zachyceny fyziologické poměry na dolní končetině, přičemž bylo zjištěno, že senzitivitu na prstcích změřit nelze (odstavce 21. a 22. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Je tedy zřejmé, že poškození nervů dolních končetin trvale zamezuje plnohodnotnému fungování poškozeného. Co se týče pochybností o opětovném vyšetření poškozeného stejným znalcem, který zpracovával znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie je nutné uvést, že popis vlastního psychiatrického vyšetření je v obou znaleckých posudcích naprosto totožný, neboť nález je stejný, jelikož se oproti minulému vyšetření nezlepšil ani nezhoršil (viz odstavec 37. odůvodnění jeho rozsudku). Tento závěr je logický a Nejvyšší soud o něm nemá důvod pochybovat.
33. Nakonec obvinění rozporovali způsob stanovení náhrady nemajetkové újmy. Znalec ve svém znaleckém posudku ze dne 31. 7. 2021 provedl ocenění nemajetkové újmy dle nařízení č. 276/2015 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, ale také současně dle již uvedené Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Dovolatelé poukazovali na skutečnost, že v občanskoprávním řízení mnohdy soudy vychází z výše náhrady stanovené podle tohoto nařízení a soudy nebylo zdůvodněno, proč se přiklonily k výši náhrady stanovené znalcem dle Metodiky Nejvyššího soudu. Nicméně nárok poškozeného nevyvěrá z pracovněprávního vztahu, v rámci něhož lze uplatnit předmětné nařízení, které provádí §271c zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, nýbrž z §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Soudy tedy nepochybily, pokud vycházely z té části znaleckého posudku, ve které znalec pracoval s Metodikou Nejvyššího soudu.
34. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
35. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných K. Ch. a P. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.