ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.337.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 337/2022-2542
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 5. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 67 To 269/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 130/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2021, č. j. 9 T 130/2019-2318, byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §67 odst. 1 a §68 (správně §68 odst. 1) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu tím, že v blíže nezjištěné době v listopadu roku 2017 na blíže nezjištěném místě samostatně trestně stíhaný obžalovaný R. B. informoval poškozeného J. P., zaměstnaného na pozici vedoucího Oddělení hygieny výživy oblast XY, Odboru hygieny a výživy a předmětů běžného užívání, Hygienické stanice hl. m. Prahy (dále jen „HSHMP“), kam byl přijat po předchozích opakovaných jednáních se samostatně trestně stíhaným obviněným Z. V. a ředitelem HSHMP obviněným J. J., který působil na pozici ředitele HSHMP, o tlaku ze strany obviněného J. J., jakožto nejvyššího nadřízeného poškozeného, s doporučením, že mu má dát nějaké peníze,
následně v polovině prosince 2017 obviněný R. B. na jedné z pravidelných schůzek uskutečňovaných v daném období nejméně jednou týdně v restauračních zařízeních v centru Prahy prvotní informaci konkretizoval a vyzval poškozeného k vydání částky alespoň 20 000 Kč k rukám obviněného J. J., jako odměny za přijetí na pracovní pozici s tím, že pokud mu peníze nedá, ředitel jej vyhodí, současně poškozenému sdělil, že vlastně o nic nepřijde, protože od ředitele dostává vysoké odměny, které by v případě nevyhovění mít nemusel,
mezitím došlo i ke schůzce poškozeného s obviněným J. J., na níž obviněný poškozenému mimo jiné řekl, že mu bylo z ministerstva doporučeno prostřednictvím ředitelky Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje, aby se jej zbavil, ale že pokud bude vše fungovat dle jeho představ a bude se řídit pokyny obviněného R. B., nemá důvod jej vyhodit, načež poškozený v obavě o ztrátu zaměstnání později v polovině prosince roku 2017 v Praze 1, XY, v obchodním domě MY, předal obviněnému R. B. ze svých prostředků finanční hotovost v požadované výši 20 000 Kč pro obviněného J. J.,
poté v blíže nezjištěné době v březnu 2018 přišel obviněný R. B. za poškozeným přímo na pracoviště HSHMP na adrese v Praze 1, XY, a vyzval jej k vydání dalších nejméně 20 000 Kč, následně dne 13. 3. 2018 sdělil poškozenému v kanceláři obviněný Z. V., v té době již ředitel odboru ekonomicko-provozních činností HSHMP, že má do pátku odevzdat další částku, a to celkem 40 000 Kč, jinak jej obviněný J. J., vyhodí, načež byl poškozený dne 15. 3. 2018 telefonicky vyzván obviněným Z. V., aby přišel do kavárny XY na adrese Praha 1, XY, kde v době oběda za přítomnosti obviněného Z. V. a P. V., předal v obálce obviněnému R. B. požadovanou finanční hotovost s tím, že na pracovní pozici nenastupoval, aby bral úplatky, načež mu obvinění sdělili, že pokud peníze dává ze své výplaty, je blázen a má odejít, peníze má získávat od podnikatelů, téhož dne z vlastní iniciativy obviněný J. J., navrhl poškozenému navýšení osobního příplatku, s čímž byl poškozený seznámen a obviněný R. B. jej ubezpečil, že toto inicioval obviněný J. J., po převzetí finančních prostředků,
dne 11. 4. 2018 v kanceláři poškozeného sdělil obviněný Z. V. poškozenému, že do pátku musí odevzdat peníze pro obviněného J. J., poté obviněný Z. V. telefonicky upřesnil částku na 35 000 Kč, což dne 18. 4. 2018 po poradě potvrdil gestem naznačeným prsty sám obviněný J. J., načež téhož dne na pracovišti předal poškozený v kanceláři obviněnému Z. V. obálku s finanční hotovostí ve výši 35 000 Kč, kterou obviněný Z. V. vložil do časopisu, zalepil mezi stránky a bezprostředně poté odnesl do kanceláře obviněného J. J., kde mu ji předal,
dne 11. 5. 2018 v době kolem 09:30 hod. vyzval obviněný J. J., poškozeného prostřednictvím telefonátu Z. S., aby šel ihned do své kanceláře, před níž na něho čekal obviněný Z. V., jenž mu v kanceláři sdělil, že peníze od něho předal s tím, že nemá zapotřebí jej „stáhnout o čtyři pětky“ a s tím, že obviněný J. J., očekává peníze za další měsíc, což doložil textovou zprávou a sdělením, že kdyby to tenhle měsíc s obviněným J. J., nevyřešil, tak by jej vyhodil, ale další si s ním již bude řešit sám, a pokud to řešit nebude, tak jej asi „vysype“,
dne 21. 5. 2018 vyhledal poškozeného osobně v kanceláři obviněný R. B., jenž jej vyzval k procházce venku, na níž mu mimo jiné tlumočil rozčilení obviněného J. J., s tím, že měl udělat těch 300 až 500 kontrol, a že z toho musí mít spoustu peněz, současně jej opakovaně ubezpečil, že on ani obviněný Z. V. z toho nic nemají a vše si bere obviněný J. J.,
přibližně v polovině června 2018 opětovně obviněný R. B. osobně kontaktoval na pracovišti poškozeného s tím, že si zjistili, že žádné peníze nevzal a obviněný J. J., mu dává novou šanci s tím, že za měsíc květen bude postačovat částka 15 000 Kč, ale za červen již částka 35 000 Kč, když však poškozený nadále nic neuhradil, byl opětovně kontaktován obviněným R. B., jenž mu sdělil, že měsíční částku mu snižují na 30 000 Kč, načež obviněný R. B. po poškozeném dne 8. 8. 2018 požadoval finanční prostředky za „předchozí měsíce“ v celkové výši 85 000 Kč, na jejichž vydání mu stanovil termín do 10. 8. 2018, kdy od něho obviněný R. B. ve své kanceláři č. 107 převzal v hotovosti částku 20 000 Kč s tím, že její převzetí verbálně nepotvrdil, ale poškozenému na papírový blok napsal „NAHRÁVÁŠ“ a následně odešel ke kanceláři obviněného J. J., s nímž chtěl okamžitě mluvit, avšak v tomto mu zabránila sekretářka B. O. s odkazem na již sjednanou odpolední schůzku v pozdějším termínu toho dne.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2021, č. j. 67 To 269/2021-2436, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve je namístě připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo k novelizaci trestního řádu spočívající mimo jiné v přidání nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený pod písmenem g) v rámci starého znění trestního řádu, který je v aktuálně účinném trestním řádu uveden pod písmenem h), jeho dovolací argumentace odpovídá jak tomuto dovolacímu důvodu, tak i novému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto ji tak Nejvyšší soud podle těchto dvou dovolacích důvodů i posuzoval. Obviněný namítl, že soud prvního stupně formuloval skutkovou větu tak, že mu klade za vinu jednání třetích osob, a to samostatně stíhaných obviněných R. B. a Z. V., aniž by zohlednil fakt, že rozsudkem rozhodl pouze o jeho vině, jakožto jediného účastníka trestního řízení. Skutek popsaný ve výroku rozsudku ve vztahu k němu nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu z hlediska objektivní ani subjektivní stránky. Skutková věta nepopisuje jeho jednání, kterým by konkrétně on nutil poškozeného předávat ze svého platu komukoliv finanční prostředky, ani že by tak činil pod pohrůžkou „vyhození” poškozeného ze zaměstnání. Zdůraznil, že se takového jednání nikdy nedopustil a z rozsudku navíc ani nevyplývá, že by byl odsouzen jako spolupachatel nebo jako účastník. Skutková věta je formulována pouze jako popis konání třetích osob a jeho vlastní jednání jen na několika místech útržkovitě zmiňuje. Trestní právo je založeno na principu individuální odpovědnosti a nemůže být souzen za jednání třetích osob. S poukazem na judikaturu pak konstatoval, že takový postup soudů zakládá porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Další pochybení soudů spatřuje v rozporech mezi skutkovou a právní větou odsuzujícího rozsudku, neboť z právní věty podle jeho názoru vyplývá, že se měl dopustit skutku jako samostatný pachatel, zatímco ze skutkové věty se lze domnívat, že by se v jeho případě mělo jednat spíše o účastenství, které pak ovšem mělo být v rámci právní věty uvedeno.
5. Připomněl, že věci obviněných R. B. a Z. V. byly vyloučeny k samostatnému projednání, přičemž o jejich vině nebylo ke dni vyhlášení odsuzujícího rozsudku v této věci rozhodnuto. Proto namítl, že nemohlo být aplikováno ustanovení §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť dosud nebylo prokázáno, zda se tito obvinění nějakého jednání dopustili a zda budou uznáni vinnými, a tudíž ani že se jej mohl dopustit on sám. S ohledem na to zdůraznil, že stále není vyloučeno, že některý z těchto obviněných bude zproštěn obžaloby, čímž by byla vyloučena možnost aplikovat kvalifikovanou skutkovou podstatu, která vyžaduje spáchání činu nejméně se dvěma osobami v rámci účastenství nebo spolupachatelství. Ze skutkové věty ani nevyplývá, že by o jednání dalších obviněných věděl, natož že by jejich jednání bylo vedeno společným záměrem. Rovněž namítl, že vyloučením věcí obviněných R. B. a Z. V. k samostatnému projednání došlo k porušení §20 odst. 1 tr. ř., když podle jeho názoru nebyl dostatečný důvod k tomuto postupu a navíc nic nebránilo tomu, aby před rozhodnutím ve věci samé došlo opětovně ke spojení věcí a k vyhlášení rozsudku v rámci společného řízení. Dále soudům vytkl i porušení práva na spravedlivý proces v kontextu tzv. opomenutých důkazů. Především poukázal na to, že soud prvního stupně dostatečně nezdůvodnil, z jakého důvodu neprovedl další navržené důkazy obhajoby, které by svědčily v jeho prospěch, což pokládá za rozporné s judikaturou ústavního soudu. Konkrétně poukázal na neprovedení důkazu ve formě nahrávek, z nichž má vyplývat nevěrohodnost poškozeného. Odvolacímu soudu pak v této souvislosti vytkl, že pochybení soudu prvního stupně nenapravil se stručným poukazem na to, že soud prvního stupně navržené důkazy zamítl pro nadbytečnost. Došlo k porušení práva na spravedlivý proces také v kontextu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Tento rozpor spatřuje v již namítnutém nesprávném vymezení skutku, kdy mu má být kladeno za vinu jednání jiných osob, ačkoli je jediným důkazem o jeho vině výpověď poškozeného. Soud vycházel pouze z tohoto důkazu a ignoroval ostatní provedené důkazy a navíc zdůraznil, že ani poškozený ve své výpovědi neuvedl nic, z čeho by vyplývalo, že by svým jednáním naplnil znaky předmětné skutkové podstaty. Dále poukázal i na závěry soudu stran předání částky 20 000 Kč v polovině prosince 2017, kdy tyto skutkové závěry označil za závěry v extrémním rozporu s výsledky dokazování a audionahrávkami pořízenými samotným poškozeným, na kterých měl poškozený přiznat, že v roce 2017 nedával obviněným nic. Je proto přesvědčen, že soud neměl žádný důkaz o tom, že by poškozený v té době předmětnou částku obviněným předal. Nebylo ani prokázáno, že by on od poškozeného někdy nějaké peníze vzal, nebo se předmětného jednání účastnil, či že by naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Zdůraznil, že poškozený se snažil dostat na jeho místo, o čemž měly svědčit i soudem nepřehrané nahrávky a z dalších nahrávek pak má vyplývat nenávist poškozeného vůči němu. Rozhovory na nahrávkách neobsahují ani náznak vydírání z jeho strany či nějakého jiného nezákonného či neetického jednání. Chybný je i skutkový závěr soudu o tom, že by poškozeného dne 11. 5. 2018 v době kolem 09:30 hod. vyzval, aby přišel do kanceláře, neboť to podle něj nebylo prokázáno. K výši způsobené škody pak namítl, že poškozený nevynaložil tvrzené peníze ze svého majetku a on sám žádné finanční prostředky neobdržel. Ani poslední částka 20 000 Kč v rámci předstíraného převodu se do jeho sféry nedostala, když navíc tato částka byla poskytnuta poškozenému policejním orgánem. Soudu prvního stupně pak taktéž vytkl, že z jeho rozsudku není patrný hmotněprávní základ pro vznik nároku na náhradu škody.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a konstatoval, že ty námitky, podle nichž popis skutku neodpovídá zákonným znakům předmětného trestného činu, sice lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak nejsou opodstatněné. Především zdůraznil, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně tvoří komplex jednání všech tří pachatelů, kdy každý vykonával dílčí části jednání, která ve svém souhrnu zakládají znaky objektivní stránky skutkové podstaty projednávaného zločinu. Rovněž za chybu nepokládá ani absenci vyjádření, že se obvinění jednání dopustili jako spolupachatelé a doplnil, že je přípustné odsoudit jednoho ze spolupachatelů trestného činu, zatímco ostatní ještě nebyli pravomocně odsouzeni. Byla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož obviněný čin spáchal v aktivní a koordinované spolupráci s ostatními obviněnými. Kritérium pohrůžky jiné těžké újmy naplnila hrozba ztráty zaměstnání, přičemž byla naplněna i podmínka neoprávněnosti. K námitce stran subjektivní stránky pak připustil, že její vystižení mohlo být ve skutkové větě vyjádřeno precizněji, avšak je přesvědčen, že úmysl obviněného dostatečně vyplývá z popisu rozhodných okolností. V posuzovaném případě není dán žádný, natož extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a soud rovněž věnoval dostatečnou pozornost stěžejním okruhům obhajoby. S námitkami ohledně role obviněného při zapojení ostatních obviněných se již vypořádal odvolací soud. O aktivní roli obviněného na trestné činnosti nejsou žádné pochybnosti, když pro tento závěr byla sice výpověď poškozeného stěžejní, avšak nešlo o důkaz jediný. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení výpovědi poškozeného pečlivě a obezřetně a posoudil i její věrohodnost. Rovněž poukázal na důkazy ve formě záznamů hovorů se zainteresovanými osobami, výpovědi svědků, jednání samotného obviněného i důkazy týkající se přesunů peněz. Ve věci se nejedná ani o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť se soudy s návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně a dostatečně vypořádaly. Výtka obviněného, že se nekonalo společné řízení ve vztahu k dalším obviněným, nespadá pod uplatněný dovolací důvod a navíc na takový postup nemá pachatel činu ani zákonný nárok. K dovolací argumentaci obviněného směřující do výroku o náhradě škody pak konstatoval, že soud prvního stupně sice necitoval konkrétní hmotněprávní předpis, na jehož podkladě nárok poškozenému vznikl, avšak nepokládá to za zásadní nedostatek. V projednávané věci není pochyb, že jednáním obviněného došlo ke vzniku škody na majetku poškozeného, a naopak k obohacení na straně obviněného, přičemž škoda měla být způsobena v příčinné souvislosti s trestným jednáním obviněného kvalifikovaným jako vydírání, jímž byl uznán vinným, a tudíž soud o nároku poškozeného na náhradu majetkové škody rozhodl správně. Dále doplnil, že podle spisového materiálu nebyla poškozenému přiznána peněžní částka poskytnutá v rámci předstíraného převodu.
8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
9. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku s tím, že se s argumentací státního zástupce neztotožňuje. Nesouhlasí se závěrem státního zástupce stran formulace skutkové věty, když zopakoval svůj názor, že tato je zcela nedostačující. Taktéž zopakoval své námitky ohledně bezdůvodného rozdělení věci do tří samostatných řízení a rovněž stran toho, že další dva obvinění ještě nebyli odsouzeni a není tedy jisté, zda vůbec budou shledáni vinnými a zda tedy lze jeho jednání kvalifikovat jako spáchané „nejméně se dvěma osobami”. Vyjádřil se rovněž k posouzení skutku jako spáchaného ve spolupachatelství, když má za to, že ze skutkové věty vyplývá, že čin spáchal jako organizátor. V obdobném duchu jako v dovolání opětovně poukázal i na absenci vyjádření subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě, k čemuž uvedl i konkrétní příklady, ze kterých podle jeho názoru vyplývá, že skutková věta nebyla formulována správně a nevyplývá z ní jeho zavinění. K argumentaci státního zástupce stran výroku o náhradě škody připomněl svoje dovolací námitky s tím, že není dán žádný důkaz, podle kterého by poškozený v prosinci 2017 předal předmětnou částku 20 000 Kč obviněnému R. B., ani že by ji sám obdržel. Závěrem své repliky pak rovněž zpochybnil tvrzení státního zástupce, že v dané věci nelze shledat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy s tím, že v dané věci lze nalézt takových rozporů mnoho.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
12. Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly některé z jím navrhovaných důkazů, čímž se v projednávané věci mělo jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. Tyto námitky jsou s ohledem na výše uvedené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Je však namístě zdůraznit, že podle ustálené judikatury, jak ostatně poukázal i obviněný ve své dovolací argumentaci, soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V nyní projednávané věci soud prvního stupně sice stručně, avšak řádně zdůvodnil, proč považoval provedení obhajobou navrhovaných důkazů za nadbytečné, když dostatečným způsobem rozvedl, že provedené důkazy již poskytovaly náležitý podklad pro rozhodnutí a další navrhované důkazy by do věci nevnesly dalších zásadních relevantních skutečností (viz odst. 87 rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně i soud druhého stupně v rámci odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na totožnou námitku obviněného (viz odst. 6 usnesení odvolacího soudu), a rovněž na jeho argumentaci lze ve stručnosti dále odkázat.
13. Další námitky směřující do skutkových závěrů soudu prvního stupně, především týkající se tvrzeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jsou pod uplatněný dovolací důvod rovněž se značnou mírou tolerance podřaditelné. K námitce, že o jeho vině svědčila pouze výpověď poškozeného, kterou pokládá za nevěrohodnou, a tudíž jeho vina nebyla dostatečně prokázána, je namístě uvést, že primárním důkazem usvědčujícím obviněného v tomto případě skutečně byla výpověď poškozeného, soud prvního stupně se však věrohodností i konzistentností jeho výpovědi velmi zevrubně zabýval (viz odst. 89-91 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž však nelze přistoupit ani na tvrzení obviněného, že by byla výpověď poškozeného jediným důkazem o jeho vině. Soud prvního stupně vycházel z množství dalších důkazů, které výpověď poškozeného o vině obviněného podporovaly. Především se jednalo o obsah přehraných audionahrávek, výpovědi svědků I. F., K. Š., daty ze zajištěných mobilních telefonů, informacemi zjištěnými stran finančního ohodnocení poškozeného, informacemi vztahujícími se k bankovnímu účtu obviněného a dalšími důkazy, včetně těch o chování obviněného, které soud prvního stupně velmi zevrubně rozvedl v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (viz odst. 92-100 rozsudku soudu prvního stupně). K tvrzení obviněného, že z žádného důkazu nevyplývá závěr, že by měl vyzvat poškozeného prostřednictvím telefonátu Z. S., aby šel ihned do své kanceláře, je namístě uvést, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně toto vyplývalo nejen z výpovědi poškozeného, ale mimo jiné i z výpovědi svědkyně I. F. a z audionahrávky HLAS 024. K předání peněz z prosince roku 2017, které obviněný zpochybňuje s tím, že o tom nejsou důkazy, lze pak uvést, že o tomto svědčí nejen výpověď poškozeného, ale částečně to koresponduje i se záznamy o hotovostních vkladech na bankovní účet obviněného.
14. Nejvyšší soud v rozhodnutí soudů neshledal ani obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když soud prvního stupně vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Všechny provedené důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Odvolací soud pak tyto skutkové závěry soudu prvního stupně potvrdil, přičemž Nejvyšší soud se s nimi rovněž ztotožnil. K dalším výtkám obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, je pak nad rámec již uvedeného vhodné připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud má za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s §125 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal jakoukoli deformaci skutkových zjištění soudy obou stupňů, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani existenci opomenutých důkazů či jiného porušení práva na spravedlivý proces a námitky obviněného pod tímto dovolacím důvodem je proto namístě označit za zjevně neopodstatněné.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného stran skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný v této souvislosti především namítl, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje dostatečné vyjádření naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, pro jehož spáchání byl odsouzen. Dále rozsudku soudu prvního stupně rovněž vytkl, že se skutková věta věnuje primárně jednání obviněných R. B. a Z. V., avšak jeho jednáním se prakticky nezabývá a rovněž z ní nevyplývá, že by konkrétně on nutil poškozeného něco konat. Taktéž namítl rozpory mezi skutkovou a právní větou rozsudku s tím, že podle skutkové věty by měl být spíše účastníkem na trestném činu, nikoli pachatelem. K těmto námitkám lze úvodem připustit, že skutková věta ve výroku rozsudku soudu prvního stupně skutečně mohla být formulována pregnantněji, a to tak, aby více zvýraznila roli obviněného v celku daného jednání a lépe vystihla naplnění subjektivní stránky. Ze znění skutkové věty však lze bez výraznějších pochybností dovodit závěr, že obviněný byl jedním ze tří pachatelů, kteří se měli na předmětné trestné činnosti společně podílet, když každý z nich se na celku daného jednání podílel svým dílčím konáním, kterým dohromady naplnili všechny znaky příslušné skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Nelze přitom přistoupit ani na argumentaci obviněného, že by ze skutkové věty mělo vyplývat, že byl pouhým organizátorem ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když z rozhodnutí soudu prvního stupně lze zcela jasně dovodit, že obviněný byl pachatelem činu, resp. spolupachatelem ve smyslu §23 tr. zákoníku. Jakožto spolupachatel přitom nemusí sám naplnit všechny znaky předmětného trestného činu, neboť o společné jednání jde i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. např. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.), což bylo v tomto případě, jak vyplývá ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, naplněno. Tudíž nelze důvodnou shledat ani argumentaci obviněného, že by ze skutkové věty muselo vyplývat jeho konkrétní jednání, kterým by on sám nutil poškozeného něco konat, resp. konkrétně kterým by nutil poškozeného předávat ze svého platu komukoliv finanční prostředky, neboť s ohledem na výše uvedené postačuje, pokud dané kroky vykonali ostatní spolupachatelé. K tomu je rovněž vhodné doplnit, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či účastenství), protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákona. Vzhledem k tomu není na rozdíl od zvláštních forem účastenství na trestném činu nezbytně nutné ve výroku o vině spolupachatelů citovat ustanovení §23 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002). Konečně stran vyjádření subjektivní stránky lze konstatovat, že přestože tato mohla být v rámci skutkové věty vyjádřena preciznějším způsobem, z popisu skutečností ve skutkové větě lze vyvodit dostatečně konkrétní závěr o úmyslném zavinění obviněného, který prostřednictvím obviněných R. B. a Z. V. pro vlastní obohacení požadoval na poškozeném vydání ve skutkové větě specifikovaných finančních částek, a to pod pohrůžkou propuštění ze zaměstnání, tudíž jednal s úmyslem na poškozeného touto pohrůžkou působit, aby neoprávněně získal finanční prostředky. Soud prvního stupně přitom správně posoudil jednání obviněného jako spáchané v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz odst. 104 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se k obdobným námitkám obviněného v rámci svého usnesení rovněž vyjádřil s tím, že nelze dospět k závěru, že by ze skutkové věty nebyla trestná činnost obviněného seznatelná a skutková věta tak v dostatečné míře odpovídá větě právní (viz odst. 7 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil. Námitky obviněného směřující proti skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je proto namístě shledat zjevně neopodstatněnými.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou s to naplnit rovněž námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání. Obviněný především namítl, že soud prvního stupně jeho jednání nesprávně posoudil jako naplňující kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle ustanovení §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to ačkoli obvinění R. B. a Z. V. ještě nebyli v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně pravomocně odsouzeni. Trestný čin vydírání podle ustanovení §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami. V nyní projednávané věci soud prvního stupně uznal obviněného vinným uvedenou kvalifikovanou skutkovou podstatou, když vyhodnotil, že obviněný jednání rozvedené ve skutkové větě spáchal jako pachatel spolu s obviněnými R. B. a Z. V. Soud prvního stupně takto učinil předtím, než byly dříve vyloučené věci těchto dvou obviněných pravomocně rozhodnuty. Takový postup soudu prvního stupně však Nejvyšší soud neshledal vadným, když soud uvedenou otázku, tedy zda obviněný čin spáchal s obviněnými R. B. a Z. V., vyřešil v rámci předběžné otázky v souladu s ustanovením §9 odst. 1 tr. ř. (srov. odst. 102 rozsudku soudu prvního stupně). Analogicky lze poukázat, jak učinil i soud odvolací, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1199/2014, podle kterého „není žádnou vadou, jestliže o vině a trestu je rozhodnuto ohledně pachatele a ohledně účastníka odděleně různými rozsudky a jestliže rozsudek ohledně účastníka případně předchází rozsudku ohledně pachatele (v takovém případě soud posuzuje otázku spáchání tzv. hlavního trestného činu jako předběžnou otázku podle §9 odst. l tr. ř.).” Soud prvního stupně tedy nepochybil, když závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu vyřešil v rámci předběžné otázky a jeho postup byl zcela v souladu se zákonem i rozhodovací praxí. K samotnému závěru, že obviněný čin spáchal jako pachatel spolu s obviněnými R. B. a Z. V., lze pak ve stručnosti odkázat jak na komplexní skutkové závěry soudu prvního stupně vtělené do skutkové věty, tak na odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, který se obdobnou námitkou obviněného zabýval a Nejvyšší soud se s jeho odůvodněním zcela ztotožnil (viz odst. 8 a 9 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené je proto namístě shledat rovněž tyto námitky zjevně neopodstatněnými. Obiter dictum lze doplnit, že v mezidobí bylo rozhodnuto odsuzujícími rozsudky o vině pro zcela shodný skutek i právní kvalifikaci též v případě původně spoluobviněných R. B. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2022, č. j. 9 T 77/2021-194, přičemž Městský soud v Praze jeho odvolání podle §256 tr. ř. usnesením ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 61 To 122/2022 zamítl a Z. V. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 9 T 76/2021, který sice do doby rozhodování Nejvyššího soudu v této věci ještě nenabyl právní moci, ale skutek i právní kvalifikace je shodná s jednáním, pro které byl odsouzen i obviněný J. J.
21. Související námitku obviněného, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když vyloučil věci obviněných R. B. a Z. V. do samostatných řízení, pod uplatněné dovolací důvody, ani pod jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze, neboť se jedná o námitku směřující vůči konkrétnímu procesnímu postupu soudu. S ohledem na možný ústavněprávní přesah této námitky však Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že v postupu soudu prvního stupně, který řízení obviněných R. B. a Z. V. vyloučil do samostatných řízení, neshledal pochybení, či postup v rozporu s ustanovením §20 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně odůvodnil, proč věci obviněných R. B. a Z. V. musely být vyloučeny do samostatných řízení, a to ze zdravotních důvodů na straně obviněných, resp. i obhájce obviněného R. B. Soud prvního stupně o vyloučení věcí těchto dvou obviněných rozhodl řádně usneseními ze dne, č. j. ze dne 8. 6. 2021, č. j. 9 T 130/2019-2301 a č. j. 9 T 130/2019-2309, zcela v souladu se zákonem a v zájmu zásady rychlosti a hospodárnosti řízení. Postup soudu prvního stupně taktéž shledal bezvadným i soud odvolací, na jehož argumentaci lze rovněž ve stručnosti odkázat (viz odst. 8 usnesení soudu druhého stupně). Tato námitka tedy nejen nespadá pod žádný z dovolacích důvodů, ale nelze ji ani shledat důvodnou z hlediska jakéhokoli porušení základních práv obviněného.
22. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dále podřadit i námitky stran nesprávného výroku o náhradě škody, neboť se jedná o jinou hmotněprávní otázku ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Obviněný namítl, že nebyly řádně posouzeny a odůvodněny hmotněprávní předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody a rovněž že by neměl mít povinnost nahradit poškozenému částku 20 000 Kč, která byla předána v rámci předstíraného převodu, neboť tato částka měla být poskytnuta policejním orgánem. K těmto námitkám lze nejprve poznamenat, že odůvodnění soudu prvního stupně stran náhrady škody je značně stručné a soud prvního stupně ho mohl pojmout podrobněji. Z rozhodnutí soudu prvního stupně však vyplývá, že soud poškozenému v rámci adhezního řízení přiznal částku 95 000 Kč, přičemž lze důvodně předpokládat, že do této částky byly započítány platby poškozeného ve výši 20 000 Kč z prosince roku 2017, 40 000 Kč z března roku 2018 a 35 000 Kč z dubna roku 2018, avšak nefigurovala mezi nimi obviněným zmíněná částka 20 000 Kč od policejního orgánu v rámci předstíraného převodu z června roku 2018, neboť v tom případě by přiznaná výše náhrady škody byla 115 000 Kč, nikoli soudem přiznaných 95 000 Kč. Námitku obviněného, že by soud do náhrady škody započítal i částku poskytnutou policejním orgánem v rámci předstíraného převodu tedy nelze shledat důvodnou. K další části námitek týkajících se správnosti a hmotněprávního podkladu pro rozhodnutí o náhradě škody lze doplnit, že se poškozený řádně a včas se svým nárokem na náhradu škody přihlásil a v rámci řízení bylo, jak Nejvyšší soud již rozvedl výše, dostatečně prokázáno, že poškozenému škoda v předmětné výši vznikla a byla způsobena jednáním obviněného, resp. spolu s obviněnými R. B. a Z. V. Jelikož však v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto pouze o vině obviněného, soud konal správně, když uložil obviněnému povinnost tuto škodu poškozenému nahradit v celé výši. Soud tak postupoval v souladu s ustanoveními §228 odst. 1 tr. ř. a §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a lze proto konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě škody, jakkoli stručné, je věcně správné, když výrok o náhradě škody přezkoumal v rámci svého rozhodnutí i soud odvolací, který rovněž neshledal pochybení (odst. 14 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené Nejvyšší soud shledal námitky obviněného směřující do výroku o náhradě škody zjevně neopodstatněnými.
23. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný podstatnou část námitek obsažených v dovolání uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
24. Pro úplnost pak Nejvyšší soud konstatuje, že k doplnění dovolání obviněného ze dne 24. 5. 2022 nemohl přihlížet, neboť bylo Nejvyššímu soudu doručeno až po ukončení neveřejného zasedání a rozhodnutí ve věci.
25. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu