ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.356.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 356/2022-20193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání obviněné J. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 To 53/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 3/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné J. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2021, č. j. 81 T 3/2020-19795, byla obviněná J. S. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a současně za sbíhající se přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 9. 2016, č. j. 4 T 88/2015-979, byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále byl obviněné podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, a to jednak spočívající ve výkonu funkce soudního exekutora a dále ve výkonu zaměstnání, povolání, funkce nebo činnosti, v rámci nichž by mohla nakládat se svěřenými finančními prostředky, a to v obou případech na dobu deseti let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to v rozsudku specifikovaných finančních prostředků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 9. 2016, č. j. 4 T 88/2015-979, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. potom bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná tím, že jako soudní exekutorka Exekutorského úřadu XY, zapsaná v seznamu exekutorů Exekutorské komory České republiky pod evidenčním číslem XY, tedy jako fyzická osoba podle §1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), státem pověřená exekutorským úřadem, provádějící nucený výkon exekučních titulů (exekuční činnost) a další činnost podle tohoto zákona, v úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch a způsobit v jednotlivých exekučních řízeních škodu oprávněným, povinným nebo jiným osobám, při výkonu exekuční činnosti v souvislosti s v rozsudku specifikovanými exekučními řízeními vedenými jejím exekutorským úřadem v letech 2002 až 2013, v Přerově nebo na jiných místech České republiky, poté, co sama nebo prostřednictvím zaměstnanců exekutorského úřadu v době od 1. 7. 2002 do 25. 2. 2013 vymohla a od povinných osob přijala plnění, a to jednak bezhotovostně ve prospěch účtů č. XY a XY, k nimž měla dispoziční právo a u nichž jako jediná rozhodovala o odchozích platbách a výběrech finančních prostředků v hotovosti, a dále ve formě úhrad prostřednictvím složenek nebo plateb hotovosti na pokladně exekutorského úřadu, při výjezdech a dražbách movitých a nemovitých věcí, která jí byla v rámci jednotlivých exekučních řízení svěřena za účelem uspokojení pohledávek oprávněných a dalších věřitelů, takto vymožená plnění v rozporu se svými zákonnými povinnostmi oprávněným osobám nevyplácela a průběžně s nimi nakládala jako s vlastními, když je používala pro svou soukromou potřebu, na zajištění chodu exekutorského úřadu, na úhrady splátek úvěru na pořízení a rekonstrukci budovy sídla úřadu nebo je převáděla na bankovní účet svého tehdejšího přítele A. P., a v době od 2. 12. 2009 do 27. 3. 2013 neplnila povinnost, která jí byla uložena ustanovením §46 odstavec 4 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, po právní moci usnesení o nařízení exekuce zajistit po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržela, resp. zajistit ve stejné lhůtě vyplacení částečného plnění v případě, kdy převýšilo částku 1 000 Kč, ani povinnost vyplácet vymožená plnění ve lhůtách dohodnutých s některými oprávněnými, přičemž vymožená plnění nevyplatila ani později, nepředala je nově jmenovanému exekutorovi Exekutorského úřadu XY, R. M., ani je neponechala na žádném z bankovních účtů exekutorského úřadu, čímž v jednotlivých exekučních řízeních zmařila jejich řádné vyplacení oprávněným, povinným nebo dalším věřitelům a způsobila jim celkovou škodu ve výši 26 136 000,82 Kč, přičemž konkrétně tak učinila v exekučních řízeních blíže rozvedených v bodech 1 až 281 výrokové části o vině rozsudku soudu prvního stupně.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 To 53/2021-20054, bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Původně toto odvolání směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v rámci veřejného zasedání o podaném odvolání dne 10. 11. 2021 (č. l. 20 048) ho modifikovala tak, že jej zaměřila pouze proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spatřovala v nesprávném hmotně právním posouzení, protože odvolací soud nepřijal její prohlášení viny podle §206c tr. ř., ač pro to nebyl důvodu, a následně ani nezohlednil tuto snahu při ukládání trestu. Obviněná namítala, že se jí v průběhu přípravného řízení ani v rámci řízení před soudem prvního stupně nedostalo poučení o možnosti sjednání dohody o vině a trestu, a to jak ze strany orgánu činných v trestním řízení, tak ze strany jejího tehdejšího obhájce. Stejným způsobem nebyla poučena ani o možnosti prohlášení viny podle §206c tr. ř. a jeho možných dopadech na trestní řízení, proto mimo jiné pro absenci těchto poučení zvolila určitou strategii své obhajoby. Po podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně změnila svého obhájce, který ji dodatečně poučil o výše uvedených možnostech včetně podmínek jejich uplatnění, z toho důvodu se rozhodla k prohlášení své viny před konáním jednání u odvolacího soudu. Současně s doznáním viny učinila prohlášení, kterým vzala zpět procesní návrhy bývalého obhájce. Prohlášení své viny zopakovala v rámci jednání před odvolacím soudem dne 10. 11. 2021, avšak ze strany soudu nebylo přijato a její odvolání bylo zamítnuto.
5. Obviněná považovala důvody uvedené v rozhodnutích k otázce prohlášení viny za nesprávné, a tudíž rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení. Konkrétně zdůraznila, že uvedl-li soud, že její prohlášení nesplňovalo formální náležitosti, neboť nebyl vysloven souhlas s právní kvalifikací skutku, nevzal v úvahu skutečnost, že výslovně uvedla, že prohlašuje vinu za spáchání skutků, které jsou jí v obžalobě a v rozsudku soudu kladeny za vinu. Takové prohlášení považovala za dostačující, neboť je z něj jasně zřejmé, jaký je jeho úmysl, a nelze jej odmítnout z důvodu nepřesné formulace. Nadto měl-li soud výhrady k formálním náležitostem, měl obviněnou o těchto skutečnostech poučit a vyzvat k odstranění nedostatku, případně se v rámci jednání dotázat, zda souhlasí též s právní kvalifikací.
6. Rovněž považovala za chybný závěr soudu, že učiněné prohlášení nepovažoval za vhodné. Poukázala na fakt, že prohlášení viny je relativně novým institutem, přičemž má za to, že nepřijetí prohlášení viny podle §206c odst. 5 tr. ř. má být vykládáno spíše restriktivně a používáno ve výjimečných situacích, neboť zákon specifikuje zejména situace, kdy prohlášení viny nelze nikdy přijmout, které doplňuje ustanovením o možnosti uvážení soudu pro výjimečné situace, avšak všechny ostatní případy by měly být řešeny odpovídající mírou zohlednění prohlášení viny na výši trestu. Obviněná nesouhlasila, že by její prohlášení viny bylo pouze účelové ani s tvrzením, že jeho uplatnění až v rámci odvolacího řízení zcela postrádá smysl. Prohlášení viny totiž nelze a priori vyloučit ani v odvolacím řízení, poněvadž trestní řád nestanoví časový mezník, v němž je nutno takové prohlášení učinit, a i takto učiněné prohlášení může mít význam z hlediska případného rozsahu dokazování v hlavním líčení či přezkumné povinnosti odvolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021). Za výjimečný a opodstatněný důvod pro uplatnění až v této fázi řízení uvedla skutečnost, že až do změny svého obhájce nebyla nikým poučena o svých právech o prohlášení viny a nebyla tak splněna povinnost podle §2 odst. 13 tr. ř. ve spojení s §206a odst. 1 tr. ř., čímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 579/2016, podle něhož je základním kamenem práva na obhajobu právo obviněného seznámit se včas a dostatečně se všemi rozhodnými informacemi o obvinění. Argument, že mohla učinit prohlášení viny již dříve, nezohledňuje absenci poučení, resp. fakt, že prohlášení viny učinila bezodkladně po jejím poučení ze strany nového obhájce.
7. Obviněná dále namítla, že vynaložila snahu o urychlení trestního řízení, přičemž tímto mohlo dojít ke zkrácení jednání před odvolacím soudem a výraznému omezení možnosti podat mimořádný opravný prostředek, dále pak podnikla i další kroky ve prospěch hospodárnosti trestního řízení, jako zpětvzetí všech dříve učiněných podání. Jejím prohlášením rovněž došlo k jejímu uvědomění, neboť tímto počínáním veřejně přiznala svou vinu, došlo k sebereflexi, která je základní podmínkou pro její nápravu. Zdůraznila, že účelem trestu je i ochrana společnosti, která zahrnuje kromě faktické izolace pachatele i snahu o výchovu a nápravu pachatele, aby se předešlo budoucímu opakování jeho pokusů o trestnou činnost. Měla za to, že není správné, aby pachatel, který odmítá připustit svou vinu, a pachatel, u něhož dojde k přijetí jeho viny a uzná své závažné pochybení, byli potrestáni stejným trestem. Nepřijetí jejího prohlášení viny tak označila za neopodstatněné, neboť mělo být přijato a odpovídajícím způsobem zohledněno při ukládání trestu, zejména z důvodu pozitivního vývoje přístupu obviněné k vlastním skutkům a projevení sebereflexe.
8. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Uplatněné námitky se tak s vytýkaným dovolacím důvodem naprosto rozcházejí. Konstatoval, že dovolání je vystavěno výlučně na zpochybnění postupu soudů, které neprovedly řádné poučení obviněné o institutu prohlášení viny a posléze nepřijaly její prohlášení viny. Prohlášení viny však označil za institut práva procesního, jehož přijetí nebo nepřijetí v návaznosti na vyhodnocení zákonných podmínek je věcí uvážení soudu včetně otázky vhodnosti. Proto měl za to, že takto koncipovanou námitku pod obviněnou vytýkaný ani žádný další dovolací důvod podřadit nelze. Státní zástupce doplnil, že se ztotožňuje s úvahami Vrchního soudu v Olomouci, jimiž odůvodnil nepřijetí prohlášení viny, jakkoli samotná možnost akceptovat prohlášení viny v rámci odvolacího řízení v obecné rovině vyloučena není.
10. Dále měl za to, že obviněná prostřednictvím vytýkané dovolací argumentace v podstatě vyjádřila také nespokojenost s výší uložených trestů, které považuje za příliš přísné. K tomu poznamenal, že v rámci žádného z taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být (až na výjimečné případy) relevantně uplatněna ani námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, neboť konkrétní druh i výše trestu jsou věcí volné úvahy soudu. Výjimečnými případy jsou situace extrémně přísných a zjevně nespravedlivých trestů, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, to však žádný z trestů uložených dovolatelce není. Výše a diferenciace proto byly odůvodněny řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem a z obou rozhodnutí vyplývají přesvědčivé důvody, pro které bylo přistoupeno k uložení konkrétních druhů trestů a jejich výměry. Tudíž se nejedná o tresty nepřiměřeně přísné, excesivní či nespravedlivé. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
11. Toto vyjádření bylo zasláno obviněné k možné replice, čehož však nebylo využito.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Dále dovolací soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
13. Je nutno podotknout, že Nejvyšší soud nejdříve zkoumal, zda je v posuzované věci přípustné dovolání a jestli nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., a dospěl k závěru, že dovolání přípustné je.
14. Předpokladem přípustnosti dovolání je podle §265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Dovolání je pak nepřípustné, jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v §254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, publikované pod č. 1/2005 Sb. rozh. tr.).
15. Uvedená zásada vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle §254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013, publikované pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr.).
16. Protože přípustnost dovolání se posuzuje ve smyslu §265a odst. 1 tr. ř. k dovolání jako celku, je podstatné, zda alespoň jeho část, např. týkající se jen výroku o vině nebo jen výroku o trestu, uvedené podmínky splňuje. Pro to, aby Nejvyšší soud mohl, byť část dovoláním napadeného rozhodnutí přezkoumat, stačí, že je dovolání přípustné jen v části, tzn. jen ve vztahu k některému z oddělitelných výroků. Proto, i když by bylo dovolání formálně nepřípustné k jednomu z takových oddělitelných výroků, ač k jinému jsou splněny podmínky §265a odst. 1 tr. ř., nelze takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., ale je třeba jeho důvodnost posoudit v té části, na niž se důvod nepřípustnosti nevztahuje. O dovolání jako celku se rozhodne podle výsledku takového přezkumu.
17. V projednávané věci bylo sice odvolání podáno původně proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody, nicméně v průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem bylo výrazně modifikováno tak, že jej dovolatelka zaměřila výlučně proti výroku o uloženém trestu odnětí svobody a odvolací soud správně podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř. (viz odstavec 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Proto mohla obviněná napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen ve výroku o trestu, tj. v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněná přitom odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřujíc jej v nesprávném hmotně právním posouzení, protože odvolací soud nepřijal prohlášení viny obviněné podle §206c tr. ř. a následně tuto snahu nezohlednil při ukládání trestu. Obviněná tedy svou argumentací brojila, byť ne zcela přímo, i proti výroku o trestu. Lze tedy shledat, že dovolání je alespoň částečně přípustné. Nejvyšší soud proto přistoupil k věcnému přezkoumání rozhodnutí, a to výlučně k výroku o trestu.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
19. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Jak je zřejmé, obviněná v postupu nalézacího a odvolacího soudu spatřuje procesní pochybení a v návaznosti na to považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, neboť se domnívala, že její prohlášení viny mělo být odvolacím soudem přijato a odpovídajícím způsobem promítnuto při ukládání trestu, zejména z důvodu pozitivního vývoje přístupu obviněné k vlastním skutkům a projevení sebereflexe. Nesouhlasila tedy se závěrem odvolacího soudu, že trest uložený nalézacím soudem, byť se jeví jako přísný, rozhodně nelze považovat za nepřiměřený ve smyslu §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz odstavec 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pochybení tudíž spatřovala v aplikaci §39 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud rovněž k postoji pachatele k trestnému činu v trestním řízení, včetně skutečnosti, zda prohlásil svou vinu. Nicméně jak již bylo shora nastíněno, takové pochybení nelze v rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu namítat. Její námitky tak předmětnému (ani jinému) dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť výše popsaná situace předvídaná ustanovením §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v případě obviněné nenastala. Lze tedy uzavřít, že obviněná sice formálně opřela dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek, které ho (ani jiný dovolací důvod) nenaplňují a nejsou tak podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů. Navíc se Nejvyšší soud s těmito námitkami obviněné neztotožňuje ani po věcné stránce, když současně neshledává, že by v jakémkoli procesním postupu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
21. Obiter dictum v daných souvislostech Nejvyšší soud poukazuje na znění ustanovení §206c tr. ř. upravující institut prohlášení viny, který byl do trestního řádu zakotven v hlavě třinácté, oddílu třetím, zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020. Smyslem nové právní úpravy bylo posílit roli stran v řízení před soudem, konkrétně je významněji zapojit do průběhu řízení na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování. Zavedení mělo přispět k usnadnění a urychlení dalšího průběhu hlavního líčení. Prohlášení viny obviněného se pak týká jak skutkových otázek, tak i právní kvalifikace, nikoli však trestu nebo ochranného opatření. Ve vztahu k trestu se může prohlášení viny obviněného projevit v rámci úvah o jeho druhu a výši (viz §39 odst. 1 tr. zákoníku). Podle §206c odst. 1 tr. ř. může obviněný, nedošlo-li ke sjednání dohody o vině a trestu, prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Podle §206c odst. 3 tr. ř. předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny zjistí stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby, pokud jsou přítomni při hlavním líčení. Podle §206c odst. 5 tr. ř. soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran. Podle §206c odst. 8 tr. ř. pokud soud rozhodne, že prohlášení viny nepřijímá, k prohlášení viny se nepřihlíží.
22. Obviněná učinila prohlášení viny podáním vůči odvolacímu soudu ze dne 22. 9. 2021 (na č. l. 20003), ve kterém uvedla, že ve smyslu §206c tr. ř. prohlašuje svou vinu, tedy že je vinna spácháním skutků, které jsou jí v obžalobě a v rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci kladeny za vinu. V dalším vyjádření z téhož dne (na č. l. 20004) uvedla, že s odstupem času lze její jednání hodnotit jako jednání naplňující skutkovou podstatu činů kladených jí za vinu, proto svou vinu výslovně připouští. V průběhu veřejného zasedání před odvolacím soudem ve smyslu §206c tr. ř. prohlásila, že je vinna spácháním skutků, které jsou jí v obžalobě kladeny za vinu s tím, že toto prohlášení není v rozporu se zjištěným skutkovým stavem (protokol o veřejném zasedání na č. l. 20047 až 20048). Vrchní soud v Olomouci v průběhu tohoto veřejného zasedání zjistil v souladu s §206c odst. 3 tr. ř. negativní stanovisko státního zástupce, stanovisko poškozených nezjišťoval, neboť nebyli přítomni při veřejném zasedání. Odvolací soud následně během tohoto veřejného zasedání vyhlásil usnesení o nepřijetí prohlášení viny obviněné (protokol o veřejném zasedání na č. l. 20048 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 To 53/2021-20052), neboť přijmutí nepovažoval za vhodné s ohledem na okolnosti případu a vyjádření stran.
23. Z uvedeného zákonného znění je zřejmé, že rozhodnutí soudu o přijetí nebo nepřijetí prohlášení viny podle §206c tr. ř. závisí pouze na vůli soudu, která je limitována ustanovením §206c odst. 5 tr. ř. Odvolací soud vyhodnotil postup obviněné jako ryze účelový, učiněný ve snaze dosáhnout mírnějšího potrestání, což je zřejmé z časového okamžiku, kdy vinu prohlásila, i z obsahu jejího vyjádření, neboť účelem aplikace předmětného institutu je nepochybně dosažení hospodárnosti a rychlosti trestního řízení a jeho uplatnění až v rámci odvolacího řízení zcela postrádá smysl. K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že využití institutu prohlášení viny i ve stadiu odvolacího řízení je výjimečně připuštěno, a to v mimořádných situacích, ve kterých nebude prohlášení postrádat své opodstatnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021), nicméně obviněná takovou výjimečnost pro uplatnění v této fázi spatřovala v tom, že nebyla poučena o svých právech soudem ani obhájcem, čímž došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje především na naprostý obrat v dosavadní obraně obviněné a její předchozí konstantní postoj, ve kterém popírala spáchání skutku, z něhož byla obviněna, včetně původně podaného odvolání, v němž odmítala svou trestní odpovědnost za protiprávní jednání. Institut prohlášení viny lze přitom aplikovat jen v těch případech, kdy si je obviněný vědom svého trestného jednání, a proto je ochoten prohlásit, že spáchal skutek a že souhlasí s použitou právní kvalifikací. Bez splnění těchto základních a zásadních podmínek nelze podle §206c tr. ř. postupovat. Poučovací povinnost soudu nemůže být bezbřehá a vždy vychází z toho, jaké instituty lze za daného stavu aplikovat, případně, zda jsou zákonné podmínky na to, aby je mohl obviněný použít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 8 Tdo 906/2021). Současně lze upozornit na to, že obviněná byla řádně zastoupena obhájcem, který jí měl poskytovat odborné právní rady a využívat všechny možnosti dosáhnout toho nejlepšího výsledku v trestním řízení pro obviněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1144/2021).
24. Stran nesplnění formálních náležitostí, a to absence souhlasu s právní kvalifikací uvedenou v obžalobě, Nejvyšší soud poukazuje na podání obviněné na č. l. 20 004, ve kterém uznala, že její jednání je možné hodnotit jako naplňující skutkovou podstatu činů kladených jí za vinu, a současně odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby tuto skutečnost doplnil i v rámci osobního prohlášení při veřejném zasedání. Nicméně je opětovně nutné připomenout diskreční pravomoc soudu poskytnutou mu ustanoveními §206c odst. 4 ve spojení s odst. 5 tr. ř., neboť je to výlučně soud, kdo po prohlášení viny rozhodne, zda takové prohlášení přijímá či nikoli. Je tedy na něm, aby pečlivě uvážil okolnosti, za nichž k prohlášení viny došlo a zda je důvod o něm pochybovat. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že postup obviněné lze označit za ryze účelový ve snaze o dosáhnutí příznivějšího výsledku, mírnějšího trestu. Nejvyšší soud se s takovým závěrem ztotožňuje a nemohl tudíž shledat ani zasažení základních práv v důsledku nesprávného postupu nalézacího ani odvolacího soudu.
25. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné J. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.