ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.363.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 363/2022-1294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovoláních, která podali obvinění 1. Z. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, 2. Z. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a 3. P. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 67 To 268/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 27/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. U., Z. U. a P. U. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2021, č. j. 9 T 27/2019-967, byli všichni tři výše jmenovaní obvinění uznáni vinnými přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství, za který byli odsouzeni k peněžitým trestům, a to obvinění Z. U. a P. U. ve výměře 300 denních sazeb ve výši 1000 Kč, tj. celkem 300 000 Kč, a obviněný Z. U. ve výměře 200 denních sazeb ve výši 1000 Kč, tj. celkem 200 000 Kč. U všech bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže nebude dílčí splátka včas zaplacena. Obviněný Z. U. byl navíc odsouzen i k trestu propadnutí věci (celkem 84 předmětů ze slonoviny specifikovaných ve výroku o trestu).
2. Uvedeného přečinu se obvinění podle zjištění obvodního soudu dopustili v podstatě tím, že jako jednatelé obchodní společnosti S. – G. U., v blíže nezjištěné době zakoupili či jiným způsobem získali různé artefakty ze slonoviny a poté je nejpozději od 18. 4. 2016 na území České republiky nabízeli k prodeji a prodávali jednak prostřednictvím kamenných obchodů v Praze a v Olomouci, jednak prostřednictvím e-shopu a také prostřednictvím aukce konané dne 14. 5. 2016 v Praze, přestože k takové činnosti neměl žádný z nich osobně ani jejich obchodní společnost povolení a nebyla jim udělena žádná výjimka z obchodování se slonovinou, tzv. certifikát ES. Takto si počínali, přestože slon patří mezi jedince druhu živočicha kriticky ohroženého vyhubením a je proto chráněn Úmluvou o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin – CITES, publikovanou pod č. 572/1992 Sb. Artefakty ze slonoviny jsou výrobky z částí jedinců exemplářů zařazených do přílohy A (exempláře kriticky ohrožené nebo přímo ohrožené vyhubením) v souladu s nařízením Komise (EU) č. 1320/2014 ze dne 1. 12. 2014, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. Na takové artefakty se vztahuje ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97 a čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97, které komerční nakládání s exempláři z přílohy A zakazují. Tím porušili povinnost danou ustanovením §24 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o obchodování s ohroženými druhy“) ve spojení s ustanovením §54 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.
3. Obvinění podle výroku rozsudku získali a poté nabízeli k prodeji nebo prodali různé slonovinové artefakty v celkové hodnotě nejméně 3 900 100 Kč. V části A) výroku jsou pod body 1 – 53 specifikovány artefakty, které obvinění měli vystavené a nabízeli k prodeji v prodejně své obchodní společnosti v XY ulici v Praze 1, a jednalo se o výrobky v celkové hodnotě 2 532 400 Kč (jedná se o součet cen uvedených na cenovkách u vystavených výrobků). V části B) výroku jsou pod body 1 – 14 specifikovány artefakty, které obvinění měli vystavené a nabízeli k prodeji v prodejně své obchodní společnosti v XY ulici v Olomouci, a jednalo se o výrobky v celkové hodnotě 108 700 Kč (opět součet cenovek). V části C) výroku jsou pod body 1 – 26 specifikovány artefakty, které obvinění měli – vedle artefaktů specifikovaných pod bodem A) – v nabídce v aukčním katalogu k výše zmíněné aukci [tyto výrobky uvedené pod bodem C) buď prodali, nebo jiným způsobem zcizili, nebo je mají uschované na nezjištěném místě]. Jejich celková hodnota podle výroku rozsudku činí 1 259 000 Kč – zde se jedná o součet vyvolávacích cen uvedených v aukčním katalogu.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podali odvolání všichni obvinění, a to do všech jeho výroků, i státní zástupkyně, která odvolání směřovala v neprospěch všech tří obviněných do výroků o trestech. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 9. 2021, č. j. 67 To 268/2021-1059, tak, že podle §256 tr. ř. všechna odvolání zamítl.
5. Obvinění podali proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání, obviněný Z. U. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a obvinění Z. U. a P. U. s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), h) a m) tr. ř.
6. Obviněný Z. U. nesouhlasil se závěrem soudů, že pro obchodování se zpracovanými exempláři ze slonoviny potřebovali povolení nebo udělení výjimky, tzv. certifikát ES. S odkazem na právní předpisy Evropské unie [především nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. 12. 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ze dne 4. 5. 2006 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97] jednak poukázal na definice pojmů „exemplář“ a „zpracovaný exemplář“ a dále na čl. 61 a 62 výše uvedeného nařízení Komise (ES) č. 865/2006, podle nichž se na zpracované exempláře získané před více než 50 lety nevztahuje ustanovení čl. 8 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 338/97, podle kterého mají být při vydávání potvrzení udělovány výjimky ze zákazů v čl. 8 odst. 1 předmětného nařízení. S artefakty vymezenými ve skutkové větě proto mohli obchodovat bez omezení, žádné potvrzení o výjimce nepotřebovali.
7. Rovněž neměli povinnost prokázat původ zboží, jak je stanoveno v §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy, jelikož tato povinnost se vztahuje jen k exemplářům, a nikoli k zpracovaným exemplářům, kterými disponovali. Stejně tak na předmětný skutek nelze vztáhnout ustanovení §54 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, jelikož tento předpis se týká pouze živých organismů, ani Úmluvu CITES, jelikož ta neupravuje vnitrostátní obchod, o který v tomto případě šlo.
8. Dovolatel je přesvědčen, že jediným omezením pro obchod se zpracovanými exempláři byla skutečnost, že obchodník se slonovinou musel být v případě kontroly schopen prokázat původ exempláře (tj. stáří), tedy že se jedná o zpracovaný exemplář. Této povinnosti dostáli, jelikož disponovali „popisky“ svědka J. Z. obsaženými v aukčním katalogu zboží. Podle jeho názoru by byla k prokázání původu zboží dostačující již samotná skutečnost, že odborné znalosti má kupující či prodávající. Obviněný proto jednal v souladu s unijním právem, které obchodování se zpracovanými exempláři bez dalšího dovolovalo, a nedopustil se tak protiprávního jednání.
9. Kromě toho ve věci zcela absentuje jeho zavinění, jelikož v danou dobu učinil vše, aby se nedopustil protiprávního jednání. Před započetím s prodejem oslovil sám či prostřednictvím jiných obviněných státní instituce s požadavkem na bližší specifikaci možnosti či nemožnosti obchodování s artefakty ze slonoviny, avšak bezvýsledně. Tyto artefakty nechal odborně posoudit uznávaným odborníkem – svědkem J. Z. a ty předměty, u nichž si nebyl jist stářím, vrátil svědku V. O. Před zahájením trestního stíhání se P. U. zúčastnil přednášky o obchodování se slonovinou. O nedostatku zavinění svědčí i skutečnost, že pokud by si byli vědomi protiprávnosti takového jednání, neumístili by zboží na svých prodejnách, neinvestovali by nemalé finanční prostředky na zhotovení aukčních katalogů a neobchodovali by s těmito předměty veřejně prostřednictvím internetových stránek.
10. Obviněný Z. U. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, případně aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání. Pokud by měl Nejvyšší soud za to, že obhajobou nastíněný výklad evropského práva není zcela jasný, navrhl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
11. Dovolatelé P. U. a Z. U. ve společném dovolání uplatnili prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. prakticky stejné námitky jako obviněný Z. U., tj. namítli nesprávnou aplikaci vnitrostátních i evropských právních předpisů. Nad rámec již uvedených výhrad namítli, že jako důkaz k prokázání zákonného získání mohl sloužit znalecký posudek či dokument od schváleného či uznávaného odborníka [viz výkladová pravidla obsažená v pokynech, které pro účely zajištění jednotného výkladu nařízení Rady (ES) č. 338/97 vydala Komise (ES) ve formě Sdělení 2017/C 154/06], jímž před nabídkou ke komerčnímu prodeji disponovali, jelikož stáří artefaktů určil svědek J. Z., který provedl ocenění předmětných artefaktů s výslovným uvedením jejich stáří v aukčním katalogu. Správnost jeho závěrů byla potvrzena i znaleckým posudkem znalkyně Ing. arch. Miroslavy Nácarové, která uvedla, že se u všech předmětů ze slonoviny jedná o starožitnosti, tedy o zpracované exempláře získané před 3. 3. 1947, tedy o předměty, s nimiž lze obchodovat volně bez jakéhokoli potvrzení.
12. Obvinění dále namítli, že – jak uvedl odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci – pro závěr o úmyslu získat uvedenou činností značný prospěch je nutno skutečně zjistit, za jakou cenu věci nakoupili a jaké další výlohy jim vznikly, neboť podstatou zákonného pojmu prospěch je čistý zisk. Za tím účelem bylo nalézacímu soudu uloženo doplnit dokazování. V hlavním líčení se však nepodařilo zjistit, za jakou cenu obvinění jednotlivé artefakty nabyli. Nelze proto ani určit jejich případný čistý zisk z prodeje.
13. Dále tito obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. S odkazem na toto ustanovení se nesouhlasně vymezili proti argumentaci rozsudku soudu prvního stupně, že vyjádření svědka J. Z. ke stáří artefaktů je nedostatečné. Kromě toho se soud prvního stupně nijak nevypořádal s dovolateli předloženým znaleckým posudkem, který prokazoval, že k obchodování s předmětnými artefakty ze slonoviny dovolatelé nepotřebovali žádné potvrzení či povolení. Soudy tak zcela opominuly důkazy způsobilé zprostit obviněné viny a zasáhly tím do jejich práva na spravedlivý proces.
14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítli, že s účinností od 1. 9. 2020 byl změněn rozvrh práce odvolacího Městského soudu v Praze, přičemž na straně 152 tohoto rozvrhu byli jako předsedové senátu, zástupci uvedeni: JUDr. Jaroslava Lišková, JUDr. Libor Vávra, Mgr. Jan Kadlec, JUDr. Tomáš Novosad a JUDr. Eva Brázdilová, jako člen senátu potom JUDr. Markéta Polanecká. Konkrétní složení senátu však nebylo možné před veřejným zasedáním (a to ani do současné doby) dohledat. Obvinění byli tak připraveni o možnost uplatnit námitku proti osobě předsedy senátu a dalším členům senátu.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obvinění založili na názoru, že odvolací soud vytčené vady, kterých se dopustil soud prvního stupně, neodstranil.
16. Obvinění P. U. a Z. U. navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem o jejich zproštění obžaloby v plném rozsahu.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovoláním zejména konstatoval, že podstatná část výhrad vztahujících se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se fakticky netýká údajného nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nýbrž výkladu dotčených předpisů regulujících obchod se slonovinou. Pokud jde o aukční katalog a znalecký posudek Ing. Miroslavy Nácarové, soudy je nepřehlédly, dospěly však k závěru, že se nejedná o důkazy objektivně způsobilé doložit, že obvinění svým povinnostem při prodeji artefaktů dostáli.
18. Námitky zpochybňující naplnění objektivní a subjektivní stránku trestného činu podle státního zástupce lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde však o námitky zjevně neopodstatněné. S odkazem na zákon o obchodování s ohroženými druhy uvedl, že chybí-li požadované informace o převodu vlastnictví a původu exempláře, není žádným způsobem prokázán jejich legální původ, přičemž nabízení takového exempláře je v rozporu s §24 tohoto zákona i v rozporu s čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/1997. Pachatel naplní skutkovou podstatu §299 odst. 2 tr. zákoníku již tím, že např. nemá patřičné doklady k prokázání původu exemplářů, což je situace odpovídající skutkovým zjištěním v této věci. Smlouvy o obstarání prodeje ani aukční katalog (navíc vyhotovený osobou nezapsanou v seznamu znalců) takovými doklady nejsou.
19. Úmyslné zavinění obviněných lze podle názoru státního zástupce dovodit z okolností spojených s jejich osobami a profesním zaměřením a z povahy jejich jednání. Obchodování s artefakty ze slonoviny je přísně regulováno, což je známo v podstatě každému průměrně informovanému člověku. Tím spíše musela být tato skutečnost známa obviněným, kteří se obchodováním se starožitným zbožím zabývali a měli se proto seznámit s příslušnou právní úpravou. Obvinění podmínky stanovené právními předpisy vědomě nerespektovali a s předmětným zbožím obchodovali bez patřičných dokladů. Jejich obhajoba, že obchodovali se zbožím nepodléhajícím žádným omezením, je účelová již proto, že takto prezentovaný závěr nepodložili žádnými relevantními kroky činěnými před prodejem zboží. Takovým krokem není oslovení svědka J. Z., jenž není zapsán do seznamu znalců a část artefaktů navíc vůbec nehodnotil. Obvinění tak jednali zaviněně v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
20. Podle státního zástupce lze dovodit i úmysl získat uvedeným činem značný prospěch ve smyslu §299 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to s ohledem na množství artefaktů ze slonoviny, cenu, za kterou byly nabízeny, a zčásti i s přihlédnutím ke způsobu prodeje. Jen v případech artefaktů ze slonoviny popsaných pod bodem C), které byly nabízeny v rámci aukčního prodeje, totiž rozdíl mezi vyvolávací cenou, která již sama o sobě musela být „zisková“, a nižší odhadní cenou přesáhl částku 600 000 Kč. Další, v souhrnu více než dvojnásobné množství artefaktů ze slonoviny pak bylo nabízeno k prodeji v případech popsaných pod body A) a B). Lze proto dojít k závěru, že obvinění jednali v úmyslu získat pro sebe čistý prospěch přesahující 1 000 000 Kč, tj. značný prospěch ve smyslu §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
21. Námitky, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, fakticky nejsou založeny na konkrétních skutečnostech, ale vychází pouze z předpokladu, že k určení konkrétních členů senátu 67 To nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem. Tento předpoklad je však mylný, jelikož na webových stránkách lze poměrně snadno dohledat potřebný rozvrh práce včetně konkrétního seznamu soudců, kteří jsou členy toho kterého senátu. Podstatné je, že příslušný soud měl v době nařizování veřejných zasedání o odvolání pevný vnitřní systém přidělování soudců a ti tak nebyli vybíráni nahodile a účelově.
22. S ohledem na výše uvedené nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud všechna dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými, a prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
24. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat mimo jiné tehdy, jestliže ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Rozhodnutím je zde míněno napadené rozhodnutí, tj. v daném případě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 67 To 268/2021-1059, jímž byla odvolání obviněných zamítnuta. S dovolacím důvodem se proto míjí námitky obviněných obsahově se vztahující ke složení odvolacího senátu, který k odvolání obviněných rozhodl usnesením ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 67 To 178/2020, tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2020 zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
25. Městský soud v Praze rozhodl napadeným usnesením jako soud odvolací. Podle §31 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutí náleželo senátu složenému z předsedy senátu a dvou soudců. Podmínkou náležitého obsazení soudu je také to, aby v senátě zasedali ti soudci, kteří jsou k tomu povoláni rozvrhem práce soudu. Tím je garantováno právo na zákonného soudce, které je v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vymezeno tak, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Podle §41 odst. 1 zákona o soudech a soudcích rozdělení jednotlivých věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení se řídí rozvrhem práce. Podle §41 odst. 2 cit. zákona rozvrh práce vydává na období kalendářního roku předseda soudu. Podle §42 odst. 1 písm. d) se v rozvrhu práce stanovují pravidla přidělování věcí soudním oddělením.
26. Posuzovaná věc byla Městskému soudu v Praze s odvoláními obviněných a státní zástupkyně předložena dne 29. 7. 2021 a podle rozvrhu práce soudu byla přidělena soudnímu oddělení 67 To. Podle rozvrhu práce Městského soudu v Praze na rok 2021 byli JUDr. Jaroslava Lišková, JUDr. Libor Vávra a Mgr. Ing. Daniella Sarah Sotolářová členy senátu soudního oddělení 67 To (viz str. 158 rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2021). Jestliže v tomto složení senát rozhodl, jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání, v němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením, bylo to v souladu s rozvrhem práce. Lze dodat, že na straně 129 rozvrhu práce jsou stanovena i přesnější pravidla pro složení senátu, v němž bude v jednotlivých věcech rozhodováno. Navíc je z protokolů o veřejných zasedáních ze dne 2. 9. 2021 a ze dne 21. 9. 2021 zřejmé, že obvinění nenamítali složení odvolacího senátu, a to ani poté, co bylo veřejné zasedání odročeno. Z výše uvedeného vyplývá, že námitka vznesená v dovolání obviněných Z. U. a P. U. je sice pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná.
27. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že zmíněné námitky obviněných nejsou založeny na konkrétních skutečnostech, ale vychází pouze z předpokladu, že k určení konkrétních členů senátu 67 To pro předcházející rozhodnutí nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem. Taková dodatečně vznesená námitka není věcná a ani z hlediska spravedlnosti řízení jako celku jí nelze přiznat opodstatněnost. Pro náležité obsazení soudu v kontextu ústavně garantovaného práva na zákonného soudce je podstatné, zda Městský soud v Praze rozhodl v senátě, který personálně tvořili soudci v souladu s rozvrhem práce soudu. Z obsahu spisu nevyplývá ani náznakem, že by došlo k nějakému účelovému sestavování senátu odvolacího soudu. I pokud bychom připustili, že v rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2020 nebyla pravidla pro sestavení odvolacích senátů v konkrétních věcech formulována dostatečně přesně, z hlediska práva obviněného na zákonného soudce je podstatné, že sestavení odvolacího senátu (ani pro dřívější rozhodnutí v průběhu tohoto trestního řízení) evidentně nebylo projevem libovůle směřujícím k nelegitimnímu prosazení zájmu na tom, aby se určitá osoba podílela na projednání a rozhodnutí věci místo jiné osoby, která se na tom měla podílet podle stanovených pravidel. Evidentně se nejednalo ani o nelegitimní prosazení nějakého zájmu na tom, aby se určitá osoba na projednání a rozhodnutí věci nepodílela, ačkoli se na tom podle stanovených pravidel podílet měla.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. S ohledem na obsahovou podobnost dovolacích námitek obviněných bude v této části reagováno na dovolání všech tří obviněných.
29. Skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Městský soud v Praze, nejsou ve zjevném rozporu s důkazy a nejsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Z podstatné části jsou i nesporná a nepochybná. Především je nesporné, že obvinění v době před 18. 4. 2016 (datum zahájení předaukční výstavy vyplývající z aukčního katalogu) měli v držení a nejpozději od 18. 4. 2016 nabízeli k prodeji výrobky (artefakty) ze slonoviny tak, jak je popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku. Rovněž není sporné, že k této činnosti jim nebyla udělena příslušná výjimka. Naproti tomu se z hlediska skutkových zjištění jevilo sporným, zda se jednalo o výrobky z doby před 3. 3. 1947 (viz dále). V této souvislosti obvinění založili svou obhajobu na posouzení výrobků a aukčním katalogu zpracovaném svědkem J. Z. na aukci připravovanou na 14. 5. 2016 a na znaleckém posudku Ing. arch. Miroslavy Nácarové ze dne 13. 9. 2019. Soudy tyto důkazy nepřehlédly a hodnotily je, avšak svůj závěr o vině obviněných nezaložily na zjištění, zda a které z předmětných artefaktů pocházely (byly zpracovány) z doby před 3. 3. 1947.
30. K otázce stáří artefaktů je namístě předeslat, že i přes snahu nalézacího soudu nebyla v průběhu trestního řízení s jistotou vyjasněna. Dotazy nalézacího soudu směřované na různé instituce zůstaly bez jednoznačného výsledku. Svědek J. Z. část výrobků pro obviněné ještě před výstavou posoudil i z hlediska jejich předpokládaného stáří s tím, že byly zpracovány před 3. 3. 1947. Nalézací soud však nepovažoval svědka za erudovaného odborníka pro posuzování stáří slonovinových výrobků a po jeho výslechu zpochybnil i kritéria, která svědek užil. Poukazováno bylo i na jiný případ prokazatelně chybného posouzení stáří předmětů ze slonoviny svědkem J. Z., k němuž došlo v únoru 2017 a týkalo se jiného obviněného (viz č. l. 884-887, trestní příkaz č. l. 939, výpověď svědka Z. N. č. l. 914 a násl., odborné vyjádření České inspekce životního prostředí č. l. 415 – odpověď na otázku č. 5). Tehdy bylo ve zjevném rozporu s tvrzením svědka o stáří výrobků zjištěno objektivní metodou radiouhlíkového datování, že ve skutečnosti pocházejí ze zvířat ulovených ve druhé polovině (převážně v 60. a 70. letech) dvacátého století. Znalkyně Ing. Arch. Miroslava Nácarová uvedla, že s vysokou mírou pravděpodobnosti jde o slonovinové artefakty z doby před 1. 6. 1947 ( nepřesné datum – pozn. NS ). Připustila však, že s úplnou jistotou lze stáří určit jen metodou radiouhlíkového datování (kterou obvinění striktně odmítali pro možnost poškození artefaktů a soud k ní nepřikročil mj. z důvodu vysoké finanční náročnosti). Na tom se shodly i oslovené odborné instituce. Nicméně lze vyslovit určitou pochybnost také o významu této metody z toho hlediska, že jí lze stanovit dobu ulovení zvířete až od roku 1955 (od zvýšení výskytu radioaktivního izotopu uhlíku 14 C v přírodě po velkých jaderných pokusech), takže by nebylo možné na jejím podkladě odlišit například, zda výrobek pochází z roku 1947, nebo z roku 1955. Podstatné však je, že pro závěr o vině obviněných není stáří artefaktů stěžejní otázkou.
31. Skutkové povahy byla námitka obviněného Z. U., že před započetím prodeje artefaktů ze slonoviny oslovil sám nebo prostřednictvím dalších obviněných řadu vesměs státních institucí s požadavkem na bližší specifikaci možnosti obchodování s artefakty ze slonoviny, avšak bez konkrétního výsledku. Toto tvrzení však již soud prvního stupně odmítl a nevycházel z něho (viz odst. 47 in fine odůvodnění rozsudku).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
32. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pod tento dovolací důvod jsou podřaditelné námitky obviněných, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu, jímž byli uznáni vinnými.
33. Přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem (tj. jiným než trestním zákoníkem) sobě nebo jinému opatří, přechovává a nabízí exemplář druhu živočicha přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím a takový čin spáchá v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Z hlediska dovolacích námitek není sporné, že slon je živočich přímo ohrožený vyhubením a že obvinění si opatřili, přechovávali a nabízeli výrobky ze slonoviny (ze sloních klů). Dovolatelé zpochybňují to, že tak činili v rozporu s právním předpisem a úmyslně a také že se jednalo o „exemplář“ ve smyslu uvažované skutkové podstaty.
34. Právní úprava týkající se dané problematiky byla podrobně pojednána v rozhodnutích soudů prvního i druhého stupně, proto Nejvyšší soud jen stručně shrne její podstatu. Slon (africký i indický) je jakožto druh přímo ohrožený vyhubením chráněn Úmluvou o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin – CITES, publikovanou v České republice pod č. 572/1992 Sb. Je uveden rovněž v příloze A nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. Tato ochrana se vztahuje na všechny exempláře ohrožených živočichů i výrobky z nich. Zdrojem slonoviny jsou sloní kly, z nichž se vyráběly a vyrábí zpravidla různé ozdobné předměty. Na takové artefakty se vztahuje ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97 a čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení Rady, které komerční nakládání s exempláři z přílohy A zakazují. Je třeba ujasnit, že zákaz obchodní činnosti podle čl. 8 odst. 1 cit. nařízení Rady se vztahuje nejen na obchodování samotné, ale také na nabývání pro obchodní účely, držení za účelem prodeje a další související činnosti (shodně §24 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb.). V české legislativě úpravu doplňuje zákon o obchodování s ohroženými druhy (zákon č. 100/2004 Sb.), který v §2 odst. 1 písm. a) uvádí, že se vztahuje na stanovené druhy živočichů a rostlin a na výrobky z živočichů a rostlin těchto druhů vyjmenované v Úmluvě a v právu Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů. Na základě zmocnění uvedeného v čl. 8 odst. 2 cit. nařízení Rady zakazuje zákon č. 100/2004 Sb. i jakékoliv držení exemplářů chráněných druhů bez prokázání jejich původu.
35. Podle platné právní úpravy je obchodování se slonovinou a výrobky z ní zakázáno [čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97], kromě případů, kdy je příslušnými orgány CITES (tj. výkonným orgánem členského státu, ve kterém se exempláře nacházejí) udělena výjimka ve formě příslušného potvrzení (čl. 8 odst. 3 citovaného nařízení Rady). Žádné potvrzení o výjimce obviněným bezesporu uděleno nebylo. Proto bylo třeba se zaměřit na další případ právní úpravou připuštěné výjimky ze zákazu obchodování, a to na případ obchodování se zpracovanými exempláři získanými a zpracovanými před více než 50 lety, tj. vzhledem k platnosti zmíněného nařízení Rady před 3. 3. 1947 [viz čl. 2 písm. w) cit. nařízení Rady a čl. 62 odst. 3 nařízení Komise (ES) č. 865/2006]. Takové exempláře jsou považovány za starožitnosti a k jejich držení a obchodování s nimi není nutné potvrzení o výjimce, pokud je ovšem jejich stáří řádně doloženo. Zároveň zde byla stanovena podmínka, že výkonný orgán dotyčného členského státu se přesvědčí, že exempláře již byly získány v definitivně opracovaném stavu.
36. Je namístě předeslat, že obviněným Z. U. zdůrazňované odlišení pojmů „exemplář“ a „zpracovaný exemplář“ je poněkud zavádějící, pokud oba pojmy staví do jakési kontrapozice, z níž má vyplývat, že co je zpracovaným exemplářem, není exemplářem ve smyslu čl. 2 písm. t) cit. nařízení Rady. Naopak, pojem zpracovaný exemplář představuje podmnožinu pojmu exemplář. Exemplářem se rozumí jakýkoli jedinec, ať živý nebo neživý, patřící k některému z druhů zařazených do přílohy tohoto nařízení Rady, a jakákoli jeho část nebo odvozenina, ať tvoří součást jiného zboží či nikoli, jakož i jakékoli jiné zboží, u něhož je patrné, že představuje nebo obsahuje části či odvozeniny uvedených druhů. Jde o pojem širší než pojem zpracovaný exemplář, použitý v čl. 62 odst. 3 cit. nařízení Komise, který má specifický význam, o němž bude ještě pojednáno. Není to v žádném rozporu s tím, že zákon o obchodování s ohroženými druhy v §2 písm. f) odkazuje u pojmu exemplář (logicky) právě na zmíněný čl. 2 písm. t) cit. nařízení Rady, v němž je definován onen širší pojem exemplář. Tento závěr je rovněž v souladu s tím, jak pojem exemplář vykládá odborná literatura, tj. že exemplář je živočich nebo rostlina ohroženého druhu, a to nejen živý, ale i mrtvý, včetně částí těl a výrobků z nich (viz např. Šámal, P. a kol: Trestní právo hmotné, 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 940). Nalézací soud tudíž správně uzavřel, že za exemplář ze slonoviny se považuje jakýkoliv artefakt, jehož součástí je jakkoliv velká část slonoviny.
37. Z toho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že i na „zpracované exempláře“, tj. i na tzv. starožitnosti, se vztahuje povinnost podle §24 zákona č. 100/2004 Sb. prokázat původ exempláře, vést písemné záznamy a umožnit inspekci jejich kontrolu, přičemž nejen převod vlastnictví, ale i zapůjčení exempláře je možné jen s písemným dokladem původního vlastníka nebo držitele (např. stvrzenkou, fakturou atd.). Na dokladech musí být uvedena identifikace původního držitele, datum, podpis, značení a podrobnosti o původu těchto exemplářů. Původ se prokazuje údaji a dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře podle požadavků citovaných nařízení Rady a nařízení Komise v oblasti obchodování s ohroženými druhy a cit. zákona, zejména uvedením, kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda, kdy a kde se narodil v zajetí, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen. Podle §34 odst. 1 cit. zákona v případě důvodných pochybností o původu exempláře může dojít k jeho zadržení. Tato podrobnější úprava zákonem č. 100/2004 Sb. není v rozporu s citovanými předpisy Evropské unie, naopak je implementuje a dotváří. Závěr soudů, že obvinění porušili (mimo jiné) ustanovení §24 zákona o obchodování s ohroženými druhy jakožto „jiný právní předpis“ ve smyslu §299 odst. 2 tr. zákoníku, není chybný.
38. Soudy vycházely ze správného právního názoru, že k naplnění objektivní stránky trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2 tr. zákoníku dojde již tím, že pachatel uvedeným způsobem nakládá s exemplářem (třeba i jediným nebo jeho částí) ohroženého druhu, přestože nemá potřebné podklady k prokázání původu exempláře. Rozhodný zde není skutečný, věcný stav, tj. skutečný původ exempláře, který by byl nucen prokazovat žalobce. Tento závěr byl již judikován ve věci, v níž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 422/2018, a Ústavní soud usnesením ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4149/18. Zcela nereálný požadavek, aby stát v trestním řízení prokazoval nelegální původ exempláře, by znamenal rezignaci na účinnou kontrolu nakládání s chráněnými druhy. Proto je stanovena povinnost toho, kdo s exemplářem nakládá, prokazovat jeho legální původ. V opačném případě pachatel už tím, tj. při absenci dokladu, nakládá s exemplářem ohroženého druhu v rozporu s právním předpisem. Pro závěr o vině obviněných tudíž není skutečné stáří artefaktů rozhodné.
39. Jiná je otázka, zda obvinění disponovali alespoň dostatečnými podklady o stáří artefaktů, tj. o tom, že jde bez pochybností o zpracované exempláře získané před 3. 3. 1947. To bylo podstatné pro závěr, zda obvinění porušili povinnost mít ke komerčnímu držení a nakládání s artefakty příslušné potvrzení o výjimce. V případě, že by disponovali ve vztahu ke všem artefaktům dostatečnými doklady o jejich stáří, by totiž takové povolení či potvrzení podle unijního práva nepotřebovali, jak vyplývá z čl. 62 odst. 3 citovaného nařízení Komise. Prokazování stáří výrobků ze slonoviny je však velmi obtížné. Výkladové pokyny Komise č. 2017/C 154/06 a č. 2017/C 154/07 se snažily dát určitý návod k tomuto prokazování, ovšem s tím, že v případě jakýchkoli pochybností je třeba požádat výkonný orgán CITES o vydání příslušného potvrzení. Členské státy byly také zmocněny k uplatňování přísnější kontroly. Pro úplnost je třeba zmínit, že nařízením Komise (EU) 2021/2280 byla výjimka pro zpracované exempláře z doby před 3. 3. 1947 zrušena, takže v současné době je již ve všech případech obchodování se slonovinou nutné potvrzení CITES.
40. Jestliže si obvinění chtěli výrobky ze slonoviny pro komerční účely opatřit, držet je a obchodovat s nimi, bylo jejich povinností mít dostatečné podklady pro závěr, že jde o starožitnosti v uvedeném smyslu. Tuto povinnost obvinění porušili již tím, že k některým artefaktům po celou dobu neměli podklady vůbec žádné. Je třeba odmítnout tvrzení obviněných, že postačovaly jejich odborné znalosti starožitníků. Je totiž zřejmé – a vyplývá to i z jejich výpovědí – že slonovině nerozuměli a tvořila jen okrajovou součást jejich obchodních aktivit. Proto se také později obrátili na svědka J. Z. Ten vypověděl, že obvinění ho požádali o pomoc s tím, že oni jsou s touto problematikou bezradní (č. l. 626 p. v.). Například z výpovědi obviněného Z. U. vyplynulo, že se slonovinou neobchodují, byl to jen ojedinělý příležitostný nákup věcí od svědka V. O. (jenž zrovna „rozpouštěl“ část své sbírky, kterou údajně shromažďoval dlouhou dobu, ještě za minulého režimu).
41. Z výpovědí obviněných a svědka V. O. (jehož výpověď lze označit za neurčitou až vyhýbavou) dále vyplynulo, že ne všechny v rozsudku uvedené výrobky měli obvinění od tohoto svědka. Rozsah věcí získaných jiným způsobem zůstal i přes snahu soudu nevyjasněn, stejně jako původ těchto předmětů. Například obviněný Z. U. uváděl, že před jedním až dvěma roky vzal „do komise“ náhrdelník ze slonoviny, který byl v olomoucké prodejně a byl zabaven při domovní prohlídce. Obtížnost zjištění původu artefaktů lze ilustrovat například na položce pod bodem A) 6 výroku rozsudku (slonovinové sousoší čtyř postav na dřevěných sudech). Podle výpovědi obviněného Z. U. předmět nepocházel od V. O. a obviněný k němu dále tvrdil, že to si zrovna pamatuje, a uvedl: „ … to jsem koupil před mnoha lety od jednoho známého, který je také sběratel …“, mohlo to být před 10 – 20 lety a vzápětí k tomu uvedl: „Už si nepamatuji, od koho jsem to koupil, ale byl to nějaký můj obchodní přítel, protože jsem si to nechal jako dekoraci“ (č. l. 898 spisu). Nejasná jsou i vyjádření obviněných k dalším položkám. Je zřejmé, že kromě toho, že k části artefaktů neměli obvinění žádné podklady po celou dobu jejich přechovávání a nabízení, další část měli v držení za účelem pozdějšího prodeje již delší dobu, takže je bez významu, že si pak v dubnu 2016 opatřili posouzení svědka J. Z. (nehledě na to, že toto posouzení nebylo dostatečné a relevantní).
42. Pokud jde o artefakty údajně získané od svědka V. O., nelze vycházet z (původního) tvrzení obviněného Z. U., že svědek měl sbírku důkladně zpracovanou – fotograficky i popisem – a tuto dokumentaci měl obviněnému předat, obviněný ji slíbil předložit (č. l. 42), k tomu však nedošlo. Svědek V. O. ostatně nepotvrdil, že by nějaká taková dokumentace existovala, a také obviněný Z. U. hovořil o tom, že museli artefakty nejprve vyfotografovat, tj. nebyly předány s fotodokumentací. Je zřejmé, že obvinění si opatřili a přechovávali slonovinové artefakty nejasného původu a bez jakékoli dokumentace za účelem obchodování s nimi. Teprve když se blížila předaukční výstava a aukce, obrátili se na svědka J. Z., aby – jak svědek uvedl – jim pomohl s vytvořením aukčního katalogu.
43. I sami obvinění v podstatě připouštějí, že stáří artefaktů se snažili ověřovat až před jejich prodejem, nikoli ihned v souvislosti s jejich nabytím či před jejich nabytím. Tak například obviněný P. U. uvedl, že věci si od V. O. odváželi postupně, k těmto návštěvám docházelo na přelomu let 2015 a 2016, k první došlo už ve druhé polovině roku 2015. Až když nashromáždili více kusů, pozvali k jejich posouzení svědka J. Z. Rovněž z výpovědi obviněného Z. U. vyplývá, že artefakty si od svědka V. O. odváželi a teprve následně sháněli nějakého znalce. Lze tedy říci, že i pokud by kroky obviněných směřovaly k vážně míněnému ověření stáří artefaktů, byly činěny až v souvislosti s jejich prodejem, nikoli s jejich nabytím a přechováváním. E-mailová korespondence od svědka J. Z., v níž se vyjadřoval k původu a stáří 75 artefaktů, je z doby od 7. 4. 2016 do 10. 4. 2016 (č. l. 55-77), aukční katalog týkající se 70 artefaktů ze slonoviny byl vydán k datu 18. 4. 2016.
44. I pokud bychom pominuli výše uvedené, je zřejmé, že po objektivní stránce netvořilo posouzení svědkem J. Z. ani obsahově dostatečný podklad pro jistotu o stáří artefaktů. Zmíněné unijní předpisy přitom jako podmínku pro možnost označení předmětu ze slonoviny za starožitnost (zpracovaný exemplář pocházející z doby před 3. 3. 1947) požadují, aby sám vlastník (držitel) exempláře potřebné stáří exempláře prokázal, a členským státům je uloženo to u obchodníků pravidelně kontrolovat.
45. Soudy se důvodně neztotožnily s obviněnými předestřeným výkladem ustanovení čl. 2 písm. w) cit. nařízení Rady, které stanoví pro to, aby výrobek byl považován za starožitnost, podmínku, že výkonný orgán dotyčného členského státu se přesvědčí, že již byl v takovém, tj. „definitivně zpracovaném“ stavu získán. Nelze souhlasit s názorem obviněných, že tímto výkonným orgánem může být i prodávající nebo kupující, pokud mají odborné znalosti, tj. v daném případě oni sami jakožto starožitníci. Nalézací soud se s tímto názorem vypořádal v odst. 45 odůvodnění svého rozsudku. Navíc – jak už bylo zmíněno – obvinění potřebné odborné znalosti neměli.
46. Ve zmíněných pokynech Komise EU jsou demonstrativně uvedeny důkazy, které v případě předložení by měly příslušné orgány členských států akceptovat jako dostačující důkaz pro prokázání stáří, popřípadě původu starožitnosti. Jde ovšem o důkazy k žádostem o potvrzení o zpětném vývozu a potvrzení pro obchod uvnitř EU. Patří sem tři druhy důkazů preferovaných, a to originál dovozního povolení CITES vydaného žadateli, potvrzení pro obchod uvnitř EU a výsledky datování pomocí radiouhlíkové metody ke stanovení stáří a rovněž původu exempláře, přičemž je třeba mít na paměti, že určení stáří samo o sobě nestačí k prokázání zákonného získání. Dále je uveden znalecký posudek uznávaného, nezávislého odborníka, například spolupracovníka univerzity, výzkumného ústavu, soudního znalce. Žadatel může také předložit kombinaci jiných forem důkazů k prokázání zákonného získání, jimiž mohou být mimo jiné u „zpracovaných exemplářů“ obsahujících slonovinu dokument od schváleného/uznávaného odborníka, potvrzení o příjmu nebo faktura, darovací smlouva nebo dokumenty o dědictví, staré fotografie, důkaz o pracovním pobytu osoby, svědecká výpověď či přísežné prohlášení (podpořené jinými důkazy). Je logické, že analogicky lze tento příkladmý výčet důkazů použít i pro účely prokázání, že jde o starožitnosti, tj. předměty, k jejichž komerčnímu držení není třeba potvrzení. Důležité však je, že v případě jakýchkoli pochybností je třeba požádat výkonný orgán CITES o vydání potvrzení.
47. Odvolací soud v této souvislosti důvodně poukázal na odborná vyjádření České inspekce životního prostředí zpracovaná Mgr. Pavlou Říhovou a Mgr. Zdeňkem Novákem, ze kterých vyplývá, že pokud není k dispozici doklad o koupi nebo jiném převodu vlastnictví, který by mohl spolehlivě doložit, že předměty byly v podobě, jak jsou předkládány k prodeji, nakoupeny (nebo jejich vlastnictví bylo jinak převedeno) před 3. 3. 1947, a nebyly předloženy ani například výsledky dostupných metod datování stáří slonoviny ani originály znaleckých posudků znalců z oboru starožitnictví prokazující dataci slonovinových artefaktů před 3. 3. 1947, nelze je za starožitnosti považovat a obchodování s nimi je zakázáno. Obviněnými předložené smlouvy o obstarání prodeje věcí (jejichž stranami jsou sami obvinění a jejich obchodní společnost) a aukční katalog jsou pro účely prokázání původu zcela neakceptovatelné. Neobsahují žádnou informaci o původu a získání exemplářů (takovou informaci by obsahovaly např. kupní smlouvy, doklady o dovozu aj.). Jedinou možností, jak exaktně určit stáří exemplářů, je metoda radiouhlíkového datování. Avšak i v případě, že by bylo takto zjištěno, že jde o předměty zpracované pře rokem 1947, původ exemplářů by zůstal i nadále nejasný a musely by být zabaveny. Obdobným způsobem vyzněla i svědecká výpověď O. K., dlouholetého pracovníka Ministerstva životního prostředí a kontaktní osoby pro CITES (č. l. 954 a násl.).
48. Shrnuto, držitel je povinen doložit legální původ starožitností až před rok 1947. To obvinění nesplnili. S určitým zjednodušením lze uzavřít, že pokud není předložen doklad o nabytí vlastnictví věcí (v definitivní, zpracované podobě) před rokem 1947 ani znalecký posudek z oboru starožitnictví ani určení stáří radiouhlíkovou metodou, tak jednak není prokázán zákonný původ předmětů podle §24 zák. č. 100/2004 Sb., jednak je nabízení těchto předmětů k prodeji v rozporu s §24 odst. 1, 3 cit. zákona a s čl. 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97. Právě taková situace nastala v posuzovaném případě. Nelze nic namítat proti závěru soudů, že obvinění nedostáli svým povinnostem a důsledně nevyřešili otázku původu a stáří předmětných artefaktů. Nebylo řádně doloženo, že jde o starožitnosti, a artefakty nebyly nabízeny k prodeji ani s potřebnou výjimkou ze zákazu komerčních činností. Námitka obviněných, že nejednali v rozporu s právním předpisem, je zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud se neztotožnil s návrhem obviněného Z. U. na předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie, když z výše uvedeného plyne, že jím nadnesené sporné otázky ve skutečnosti sporné nejsou.
49. Rovněž námitky týkající se subjektivní stránky činu je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Obvinění nijak nezpochybňují, že jednali ve vzájemné vědomé součinnosti, ale v podstatě namítají, že učinili všechny potřebné a možné kroky pro ověření, že předmětné artefakty jsou starožitnostmi, takže nejednali úmyslně protiprávně. Avšak již soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že obvinění vědomě nevyvinuli dostatečnou aktivitu, aby předešli porušení zákona. Posouzení svědkem J. Z. si především ani neopatřili ke všem drženým a nabízeným artefaktům. Takto by nepostupovali, pokud by chtěli dostát všem povinnostem. Kromě toho si posouzení opatřili až v souvislosti s nadcházející aukcí, z čehož nalézací soud odůvodněně dovodil, že jim nešlo o to dostát výše uvedeným povinnostem, nýbrž o posouzení, jaký může být jejich zisk. Jak rovněž správně zdůraznil již nalézací soud, některé dodatečné kroky obviněných (například opatření znaleckého posudku Ing. arch. Miroslavy Nácarové nebo účast na neveřejné debatě o obchodu se slonovinou dne 24. 11. 2017) učiněné až v době trestního řízení (znalecký posudek byl opatřen dokonce až v době trestního stíhání) nemohou naplnění subjektivní stránky trestného činu zpochybnit. I když je pravda, že bylo obtížné získat jednoznačný a objektivní doklad o stáří a původu artefaktů, právě proto měli obvinění této otázce věnovat zvýšenou pozornost a při pochybnostech se obrátit na příslušný orgán s žádostí o vydání potvrzení o výjimce.
50. Ostatně situaci, kdy si opatřili a drželi za účelem obchodování a později i skutečně nabízeli k prodeji značné množství slonovinových výrobků, aniž by k jejich původu měli jakékoli doklady a informace, navodili sami obvinění. Z větší části přitom jednali v součinnosti se svědkem V. O., jehož počínání vzbuzuje podezření ze spáchání stejného trestného činu. Jako zkušení starožitníci si přitom bezpochyby byli vědomi, že jsou povinni se seznámit s příslušnou právní úpravou a striktně podle ní postupovat. Jestliže se z dovolacích námitek obviněných naznačuje, že jednali za situace, kdy nebyli s příslušnou právní úpravou dostatečně obeznámeni, je třeba zdůraznit, že právní omyl v tomto směru by je neomlouval právě proto, že v dané situaci, kdy jim bylo nabídnuto ke koupi větší množství výrobků ze slonoviny, byli povinni se s právní úpravou neprodleně a detailně seznámit. Závěr, že skutek není trestným činem, by nebylo možno odůvodnit právním omylem obviněných ve smyslu §19 odst. 1 tr. zákoníku, protože i kdyby jednali v omylu, mohli se ho ve smyslu §19 odst. 2 tr. zákoníku vyvarovat (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1166/2015, publikované pod č. 5/2017 Sb. rozh. tr.).
51. Neobstojí ani námitka, že pokud obvinění artefakty nabízeli k prodeji transparentně, nemohli jednat úmyslně protiprávně. Využití vlastní obchodní společnosti zabývající se prodejem starožitností ke spáchání trestné činnosti bylo naopak logickým a nejjednodušším postupem, který navíc celé věci dodával zdání naprosté legálnosti a pro případ zjištění prodeje artefaktů příslušnými orgány poskytoval obviněným možnost hájit se způsobem, jakým se hájí. Jde o situaci podobnou jako například u prodejů padělaných uměleckých děl, která jsou nabízena transparentně prostřednictvím galerií apod. Prodej podobných věcí zcela utajeným způsobem představuje zpravidla riziko nepoměrně větší.
52. Nejvyšší soud tudíž nemá důvod zpochybňovat závěr Obvodního soudu pro Prahu 1, se kterým se ztotožnil i Městský soud v Praze, že obvinění jednali přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz odst. 50 odůvodnění rozsudku). Z širšího hlediska je nutno dodat, že právě situace spojená s vybíjením slonů pro komerční účely dosahuje takové závažnosti, že obvinění měli přistupovat k opatření a přechovávání výrobků ze slonoviny pro komerční účely s nejvyšší mírou obezřetnosti, což zjevně neučinili. Je přitom jasné, že naznačená právní úprava (restriktivní a postupně se zpřísňující) vychází mimo jiné z faktu, že je třeba předejít obchodování se slonovinou z nedávno ulovených exemplářů, z nichž mohou být zhotoveny zdařilé napodobeniny starých výrobků (starožitností), včetně jejich předlohy a způsobu opracování.
53. Soudu prvního stupně je třeba vytknout, že – ač mu to odvolací soud v předchozím rozhodnutí uložil – v rámci právní kvalifikace zjištěného skutku řádně neodůvodnil naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v §299 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, tj. prospěch nejméně 1 000 000 Kč ve smyslu §138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Zčásti tento nedostatek napravil odvolací soud (viz odst. 45 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud považuje i dovolací námitku týkající se této otázky za zjevně neopodstatněnou a za správný závěr soudů, že úmysl obviněných směřoval bezpochyby k získání majetkového prospěchu ve výši nejméně 1 mil. Kč. Není přitom rozhodné, zda k získání takového prospěchu skutečně došlo, podstatný je úmysl k tomu směřující. Nepochybné je rovněž to, že za prospěch zde nelze považovat souhrn přijatých plnění, nýbrž je třeba odečíst náklady, které pachateli vznikly, tj. vycházet z „čistého zisku“, jak na to upozornil již odvolací soud v odst. 35 odůvodnění svého kasačního rozhodnutí ze dne 4. 9. 2020.
54. Aniž by bylo třeba doplňovat dokazování nebo měnit skutková zjištění soudů, považuje Nejvyšší soud nicméně za potřebné doplnit argumentaci odvolacího soudu ohledně otázky obviněnými zamýšleného prospěchu. Rozhodující jsou jednak vynaložené náklady, jednak zamýšlené prodejní ceny. Pokud jde o náklady, podstatnou část výrobků ze slonoviny obvinění nakoupili od svědka V. O. O vyhýbavosti jeho výpovědi už byla zmínka. K cenám, za které věci prodal obviněným, konkrétně Z. U., uvedl, že postupně mu něco zaplatil, dal mu „nějaký peníz“, když měl „volný“, ale nikdy to nebylo moc. Z výpovědí obviněných Z. U. (č. l. 895 a násl.) a P. U. (č. l. 907 a násl.) vyplývá, že částky vyplacené V. O. za artefakty (tj. nákupní ceny) byly o 10 až 30 procent nižší než vyvolávací ceny uvedené v aukčním katalogu. Tomu odpovídá závěr odvolacího soudu, že i vyvolávací ceny byly ziskové. Pokud jde o další náklady, hovořil obviněný Z. U. o nákladech na fotografování, provedení popisu věcí, výrobu katalogu. Obviněný P. U. konkrétně uvedl, že vytištění katalogu stálo 150 až 200 tisíc Kč, celkově katalog vyjde na zhruba půl miliónu korun (je ovšem třeba si uvědomit, že katalog zdaleka nezahrnoval jen slonovinové výrobky).
55. Odvolací soud logicky uzavřel, že dopočítají-li se ceny odhadní, je zřejmé, že už jen s ohledem na celkovou hodnotu předmětů uvedených v části C) výroku rozsudku jednali obvinění v úmyslu získat značný prospěch. Nejvyšší soud dodává, že v aukčním katalogu byly odhadní ceny uvedeny určitým rozpětím. Úmysl obviněných směřoval k prodeji věcí v zásadě za vyšší odhadní cenu, tj. cenu na horní hranici uvedeného rozpětí. To vyplývá z faktu, že u věcí, které obvinění nabízeli jak v aukčním katalogu, tak i na prodejně v XY ulici v Praze 1 [tj. u věcí v části A) výroku rozsudku], se ceny uvedené na cenovkách shodovaly nebo velmi blížily horní hranici odhadních cen (dále jen „vyšší odhadní ceny“), v některých případech je i přesahovaly, v několika případech byly nepatrně nižší. Na základě těchto skutečností bylo možno z údajů uvedených v aukčním katalogu provést orientační výpočet předpokládaného majetkového prospěchu obviněných.
56. Celková vyvolávací cena (součet vyvolávacích cen) u výrobků uvedených v části C) činila 1 259 000 Kč, celková vyšší odhadní cena 2 355 000 Kč. Celková vyvolávací cena snížená o 10 procent (tj. cena, za kterou celkově obvinění výrobky nakoupili, pokud rozdíl mezi nákupní cenou a vyvolávací cenou činil 10 procent) činila 1 133 100 Kč. Jen u věcí uvedených v části C) by proto rozdíl mezi nákupní cenou a vyšší odhadní cenou, tj. zisk obviněných, činil 1 221 900 Kč (a to je výpočet pro obviněné nejpříznivější, vycházející z rozdílu pouhých 10 procent, nikoli ze střední hodnoty 20 procent). Pokud jde o výrobky uvedené v části A) výroku rozsudku, jde jednak o výrobky, které byly zároveň uvedeny v aukčním katalogu. Lze u nich vycházet z cen uvedených na cenovkách v prodejně, které činí celkem 2 285 500 Kč. Nákupní cena (tj. celková vyvolávací cena snížená o 10 procent) u těchto položek činí 1 121 400 Kč. Rozdíl (zisk) by pak činil celkem 1 164 100 Kč. U položek z části A) neuvedených v katalogu činí součet cen podle cenovek 246 900 Kč. Lze tu vycházet z nákupních cen nižších minimálně o 10 procent, tj. celkem 222 210 Kč. Rozdíl (zisk) by zde činil 24 690 Kč. Konečně pokud jde o věci uvedené v části B), součet cen podle cenovek činil 108 700 Kč, nákupní cena by byla v celkové výši 97 830 Kč, takže zisk by zde činil 10 870 Kč. Z tohoto jen orientačního výpočtu plyne, že v případě nejnižší v úvahu přicházející, tj. desetiprocentní „přirážky“ ke kupní ceně, jednali obvinění v úmyslu získat prospěch výrazně přesahující 2 milióny Kč (konkrétně podle naznačeného orientačního výpočtu jde o 2 421 560 Kč). Ani případné odečtení dalších zmíněných nákladů by nemohlo vést k jinému závěru, než že úmysl obviněných směřoval k získání značného prospěchu, tj. prospěchu dosahujícího nejméně 1 000 000 Kč.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
57. V dané věci byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z citovaného ustanovení je zřejmá vázanost uvedené varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na některý další dovolací důvod. Z této vázanosti vyplývá, že pokud jsou dovolání zjevně neopodstatněná z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř., pak jsou zjevně neopodstatněná i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrem k podaným dovoláním
58. Z důvodů, které byly uvedeny v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných Z. U., Z. U. a P. U. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu