ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.372.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 372/2022-576
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovolání obviněného A. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 14 To 339/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 T 89/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 7. 2021, č. j. 7 T 89/2018-497, byl obviněný A. H. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně byla obviněnému uložena povinnost dle svých sil ve zkušební době nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že při obchodním jednání coby zástupce společnosti S., s poškozenou společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., v pozici zájemce o poskytnutí vozidel a dalších doprovodných služeb dojednal uzavření rámcové smlouvy operativního leasingu k pronájmu 8 motorových vozidel včetně palivových karet, při kterém na žádost poskytovatele za účelem zhodnocení bonity předložil zfalšovanou účetní závěrku ke dni 31. 12. 2014, sestavenou dne 9. 2. 2015, v níž byly značně nadhodnoceny výsledky hospodaření společnosti, o nichž věděl, že hrubě neodpovídají skutečné ekonomické situaci společnosti S., a také věděl, že v případě předložení pravdivých údajů by k uzavření smlouvy vůbec nemuselo dojít, případně za značně odlišných podmínek, které by nemusel být schopen splnit; zfalšovanou účetní závěrkou přesvědčil poškozenou společnost o dobré finanční situaci společnosti S., což ovšem neodpovídalo skutečnosti, neboť společnost nevyvíjela prakticky žádnou činnost a za rok 2014 neměla žádné tržby za prodej a její výsledek hospodaření před zdaněním činil 5 000 Kč, v důsledku čehož došlo dne 20. 2. 2015 k uzavření rámcové smlouvy č. 113.540 a následně dne 20. 3. 2015 jejího dodatku č. 1 č. 113.540, podle kterých byly ve dnech 23. 6. 2015, 30. 6. 2015 a 27. 7. 2015 společnosti S., předány do užívání zmíněná motorová vozidla včetně palivových karet; přičemž již v době uzavření leasingové smlouvy byl přinejmenším srozuměn se skutečností, že služby a věci, které budou na základě smlouvy poskytnuty, nebude schopen zaplatit, neboť společnost nevyvíjela žádnou činnost a negenerovala zisk, taktéž s ohledem na svou špatnou finanční situaci, kdy proti jeho osobě bylo vedeno velké množství exekucí, nemohl předpokládat, že v případě potřeby bude schopen např. vložit do společnosti potřebný kapitál k úhradě závazku z předmětné smlouvy, či jejich úhradu zajistit z jiných zdrojů, a taktéž s ohledem na své značné dluhy a finanční neúspěchy, o čemž svědčí zmíněné exekuce, byl nejméně srozuměn s tím, že podnikání, které chtěl zahájit, nebude úspěšné; ani za jiných okolností by však nemohl předpokládat, že podnikání bude od počátku ziskové a umožní sjednané závazky hradit; následně závazky plynoucí z uzavřené leasingové smlouvy neplnil, což při uzavření předmětné smlouvy zamlčel, a způsobil tak poškozené společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o., škodu ve výši 2 052 448 Kč, která sestává z nesplacených poplatků za pronájem vozidel, vyčerpaných pohonných hmot a dalších doprovodných služeb, přičemž kromě výše uvedeného poskytnuté palivové karty v období od 30. 7. 2015 do 12. 9. 2015 opakovaně zneužil k čerpání pohonných hmot nikoliv k podnikatelské činnosti, ale pro svou vlastní potřebu, kdy bez vědomí jednatelů společnosti či jejich zaměstnanců odebral v 69 případech pohonné hmoty v hodnotě 625 910,70 Kč, přičemž již v době uzavření předmětné leasingové smlouvy se chtěl tímto způsobem na úkor poškozené společnosti obohatit a zlepšit tak svou bídnou majetkovou situaci.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 12. 2021, č. j. 14 To 339/2021-533, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Lze doplnit, že soud prvního stupně již dříve ve věci obviněného A. H. rozhodl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 14. 8. 2019, č. j. 7 T 89/2018-330, kterým byl obviněný uznán vinným spácháním zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento zločin a za pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 29. 9. 2016, č. j. 7 T 148/2016-178, mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu za sbíhající se trestnou činnost ze zmíněného trestního příkazu. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 12. 2019, č. j. 14 To 313/2019-352, z podnětu odvolání obviněného rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil a podle §260 odst. 1 tr. ř. věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 14 To 339/2021-533, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Těžiště dovolacích námitek tkvělo v tom, že nebyly naplněny znaky zločinu podvodu, a proto byl zjištěný skutek nesprávně právně kvalifikován, jelikož byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, neboť prostředky trestního práva byl postižen nevydařený podnikatelský záměr. Dále obviněný namítal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, protože k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti, a aby skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry tomuto řetězci důkazů odpovídaly.
6. Poukázal na aktivitu jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, jenž má primárně střežit svá práva, přičemž je nepřípustné, aby tuto úlohu nahrazovaly orgány činné v trestním řízení. Existuje povinnost účastníků majetkoprávních vztahů, aby tito postupovali obezřetně a dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště, mají-li pro to dosažitelné prostředky. V konkrétním případě pak poškozený nedbal ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů a neopatřil si snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí poskytnout žadateli leasing. Nelze připustit, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních majetkových zájmů. Dále obviněný namítal, že nebyl statutárním orgánem společnosti a skuteční jednatelé a společníci společnosti S., měli prostředky předvídané obchodním právem k tomu, aby jeho činnosti účinně bránili.
7. Ve vztahu k subjektivní stránce vytýkaného trestného činu uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že měl již v době sjednávání leasingové smlouvy v úmyslu neplatit, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 194/2001, dle kterého k naplnění subjektivní stránky nestačí zjištění, že pachatel v době uzavírání smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svých příjmech, ale musí být prokázáno, že již v té době věděl, že nebude moci dostát závazkům ze smlouvy a byl s tím srozuměn.
8. Dále odkázal na výklad zákonného znaku předmětné skutkové podstaty „uvedení v omyl“ nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, který zdůrazňuje, že u oklamaného nelze odhlížet od sumy jeho vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, a bez dalšího nelze pomíjet možnost oklamaného omyl jednoduše eliminovat.
9. Nakonec dovolatel konstatoval, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu podvodu. Z důvodu uzavření leasingové smlouvy s poškozenou společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., a následného nesplacení poplatků za pronájem vozidel by se nabízela právní kvalifikace jako trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Čerpání pohonných hmot a dalších služeb na palivové karty by pak ukazovalo spíše na trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
10. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí nebo aby sám dovolatele zprostil obžaloby.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k dovolání obviněného neztotožnila s jeho námitkami stran nesprávné právní kvalifikace. K námitce případného právního posouzení skutku jako trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku uvedla, že obviněný nespecifikoval, v čem spatřoval naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, především o kterou její zákonnou variantu by mělo jít, a rovněž neřešil otázku, zda se nacházel v postavení konkrétního subjektu podle §222 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznila, že obviněný byl uznán vinným klamavou deklarací rozhodného ekonomického stavu jím zastupované společnosti vedenou záměrem založit závazkový vztah a následně jeho obohacením na úkor poškozeného. Dále konstatovala, že se pronajatá vozidla a palivové karty dostaly do dispozice obviněného v důsledku jednání poškozeného v takto vyvolaném omylu, nikoliv na podkladě platně uzavřeného právního úkonu mezi svěřitelem a osobou odpovědnou za případné jednání defraudační povahy ve smyslu trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
12. K námitce zpochybnění naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v případě uzavírání tzv. leasingových smluv uvedla, že popis skutkového děje nenechává na pochybách, že dovolatel jednal v podvodném záměru již při uzavření předmětné rámcové smlouvy operativního leasingu. Je tomu tak, neboť budoucího leasingového pronajímatele uvedl v omyl ve věci bonity jeho budoucího leasingového nájemce na podkladě předložené účetní závěrky, hrubě neodpovídající finanční situaci podnikatelského subjektu, který nedisponoval finančními prostředky nezbytnými k pokrytí veškerých platebních závazků z takto uzavřené smlouvy.
13. Obviněný pak nijak nekonkretizoval námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, pouze poukázal na to, že byl ze strany soudů pasován do role skrytého jednatele společnosti S. Státní zástupkyně k tomu sdělila, že obviněný nevzal v potaz skutková zjištění učiněné soudy o jeho skutečné roli při kontraktačním jednání za tuto společnost a tím i o reálném způsobu řízení tohoto obchodního subjektu, neboť do jeho vedení dosazoval jím poukazované osoby s formální odpovědností za činnost tohoto subjektu právě on. Proto odmítla námitku, že k trestnímu postihu obviněného došlo v souvislost s jeho nezdařeným podnikatelským záměrem, a tedy ke kriminalizaci jeho soukromoprávního vztahu.
14. V souvislosti s argumentací obviněného ohledně splnění podmínek §12 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupkyně zdůraznila znění §13 odst. 1 tr. zákoníku. Upozornila, že obviněný sice poukázal na zásadu aplikaci trestní represe jen v případě závažnějších protispolečenských jednání, avšak neuvedl důvody, pro které by zrovna jeho jednání bylo menší závažnosti, a tím by vykazovalo i nižší míru společenské škodlivosti, tj. jednání by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Pokud obviněný poukázal na nedostatek obezřetnosti poškozené, pak přehlédl zjištění o uskutečněném podvodném modu operandi na úkor poškozené společnosti, neboť nepravdivě předstíral způsobilost dostát platebním povinnostem ze sjednávaného závazkového vztahu tak, že jí předložil zfalšovanou účetní závěrku. Státní zástupkyně zdůraznila, že ověření interního účetního dokumentu potenciálního klienta nebylo v možnostech poškozené, a lze užít závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018, v němž je uvedeno, že pokud poškozený neměl objektivní možnost si ověřit pravdivost informací pocházejících přímo od pachatele, nelze mu přičítat nedostatek jeho obezřetnosti v soukromoprávních vztazích. Nakonec poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, dle kterého při naplnění všech znaků skutkové podstaty spáchaného trestného činu nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.
15. Státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
16. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
18. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nebylo možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
19. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
20. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona, který dovolatel nereflektoval, přestože bylo dovolání datováno ke dni 3. 3. 2022 a podáno dne 4. 3. 2022, Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného A. H. shledat nelze.
21. Podstatou části námitek byl deklarovaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž takovou argumentaci je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Tento důvod je dán, jak již bylo řečeno, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nicméně takové pochybení v nyní projednávané věci shledat nelze.
22. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy svá skutková zjištění opřely o výpovědi svědků O. Č., V. Č., L. B., K. P., V. Š., R. D. a M. F., které jsou v souladu s listinnými důkazy, zejména rámcovou smlouvou ze dne 20. 2. 2015, včetně jejího dodatku ze dne 20. 3. 2015, předávacími protokoly k automobilům, fakturami společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o., a výkazem zisku a ztráty společnosti S., ke dni 31. 12. 2014. Na základě provedeného dokazování pak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je pospán výše. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem, neboť se jedná o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Také bylo podrobně zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena.
23. Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou obviněného, že byl uznán vinným jako zástupce společnosti S., ačkoli nikdy nebyl statutárním zástupcem. K tomuto uvádí, že bylo jednoznačně potvrzeno, že právě on dosazoval do řídících orgánů společnosti osoby, které měly formálně odpovídat za fungování společnosti, a to nejprve O. Č., který neměl přehled o fungování společnosti a jeho činnost spočívala pouze v podepisování listin za společnost a ve funkci řidiče, a posléze J. Č., a to na základě nátlaku, neboť převzetím funkce jednatele podmiňoval obviněný vrácení dlužné částky. Tímto postupem obviněný skrýval svou skutečnou roli v rámci předmětné společnosti. Svědci O. Č., V. Č., L. B., K. P., V. Š. i R. D. shodně vypověděli, že obviněný uděloval pokyny zaměstnancům i formálním jednatelům, a tudíž reálně ovládal společnost S. Obviněný měl rozhodující roli ve vystupování za společnost S., v rámci kontraktačního jednání se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., neboť jménem společnosti stvrdil zcela falešné údaje o aktuálním finančním stavu společnosti, které vedly k uzavření smlouvy. S ohledem na naznačené důkazy bylo nepochybně možné učinit skutkový závěr, že obviněný, ač oficiálně jeho jméno v rámci obchodního rejstříku nefigurovalo a vlastním jménem nepodepisoval žádné smlouvy, čímž se nepochybně formálně snažil zbavit odpovědnosti za závazky společnosti a skrýt svou skutečnou roli, vykonával rozhodný reálný vliv na chod společnosti S.
24. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chrudimi, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor, resp. nelze mít za to, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
25. Námitky týkající se právní kvalifikace trestného činu, naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, stejně jako námitku neaplikace zásady subsidiarity trestní represe lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tento je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Avšak ani tento důvod nebyl naplněn a Nejvyšší soud uvedené námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
26. Obviněný namítal, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu podvodu, neboť z důvodu uzavření leasingové smlouvy s poškozenou společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., a následného nesplacení poplatků za pronájem vozidel by se nabízela právní kvalifikace jako trestný čin poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, a čerpání pohonných hmot a dalších služeb na palivové karty by pak ukazovalo spíše na trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
27. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí-li takovým činem značnou. Podvodné jednání u trestného činu podvodu může spočívat i v uvedení poškozeného nebo třetí osoby v omyl, přičemž omylem se rozumí rozpor mezi subjektivní a objektivní realitou. Obohacení sebe (nebo jiného) znamená, že u pachatele nebo jiné osoby dojde v důsledku podvodného jednání k neoprávněnému rozmnožení nebo zachování majetku. Konkrétně pak obviněný jako faktický zástupce společnosti S., veden úmyslem obohatit se, uvedl poškozenou společnost LeasePlan Česká republika, s. r. o., v omyl ohledně bonity a solventnosti společnosti S., na podkladě předložené falešné účetní závěrky. Tedy nepravdivě předstíral způsobilost dostát platebním povinnostem ze sjednávaného závazkového vztahu, ačkoli věděl, že společnost S., ve skutečnosti nevyvíjela téměř žádnou ekonomickou činnost a nedisponovala tudíž finančními prostředky nezbytnými k pokrytí veškerých platebních závazků z takto uzavřené smlouvy. V přímé návaznosti na to vylákal ke škodě poškozené společnosti a ku prospěchu svému a společnosti S., sjednání nájmu osm automobilů s palivovými kartami, následně neplatil sjednanou cenu za užívání vozidel a neoprávněně nadměrně čerpal pohonné hmoty. Právní kvalifikace jako trestný čin podvodu je tudíž přiléhavá.
28. Co se týče právní kvalifikace jako trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, tento tvoří dvě alternativní a samostatné základní skutkové podstaty podle odst. 1 a 2. V prvním případě figuruje subjekt konkrétní, dlužník konkrétního věřitele, popřípadě osoba oprávněná za tohoto dlužníka jednat, druhá alternativa pokrývá případy, kdy se poškozovacího jednání na úkor věřitele dopouští pachatel stojící stranou vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Obviněný nespecifikoval, kterou skutkovou podstatu trestného činu měl na mysli, když uvedl, že její použití přicházelo v úvahu, nicméně zřejmě se jednalo o skutkovou podstatu uvedenou v §222 odst. 1 tr. zákoníku. Tato skutková podstata spočívá v tom, že pachatel zmaří uspokojení svého věřitele některým z alternativních způsobů uvedených pod písmeny a) až g) a způsobí tím na cizím majetku určitou škodu. Podstatou a následkem tohoto trestného činu je tedy zmaření uspokojení pohledávky věřitele v rámci již existujícího věřitelského vztahu, přičemž jako taková jeho skutková podstata nedopadá na jednání obviněného, který se již svým klamavým jednáním (např. předložením falešné účetní závěrky) s cílem vlastního obohacení snažil založit závazkový vztah mezi subjekty (zde společnostmi S., a LeasePlan Česká republika, s. r. o.).
29. Podobně na daný případ stran zneužití palivových karet nedopadá ani skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Nicméně v nyní posuzované trestní věci podstata jednání obviněného nespočívá v přisvojení si věci, nad níž by mu faktická moc vznikla (řádně) svěřením, ale získání si faktické moci nad věcí jejím podvodným vylákáním z majetkové sféry poškozeného. Pronajatá vozidla včetně palivových karet se totiž nedostala do dispozice obviněného na podkladě platně uzavřené smlouvy se společností LeasePlan Česká republika, s. r. o., ale na základě skutečnosti, že obviněný uvedl nepravdivé údaje v účetní závěrce, čímž vyvolal omyl u poškozeného, který by jinak do takového závazkového vztahu vůbec nevstoupil nebo by tak učinil za značně modifikovaných podmínek.
30. Dovolatel také zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť v případě sjednávání leasingové smlouvy musí být prokázán úmysl neplnit již v době sjednávání smlouvy a nepostačuje uvedení nepravdivých údajů o příjmech. K tomuto Nejvyšší soud považuje nejprve za vhodné obecně uvést, že předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu je úmyslné zavinění pachatele, který dotčenou osobu (v tomto případě) uvedl v omyl, v důsledku čehož se jednak obohatil a zároveň způsobil určitou škodu na cizím majetku. Takový úmysl pak musí být dán v okamžiku, kdy na základě podvodného jednání pachatele dotčená osoba činí právní jednání spojené s majetkovou dispozicí, tj. již v době uzavření smlouvy musel prokazatelně jednat v úmyslu neučinit tak vůbec, nikoli ve sjednané lhůtě anebo alespoň s vědomím toho, že svoji povinnost nebude schopen s ohledem na své majetkoprávní poměry splnit řádně a včas (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1697 a 1698).
31. Odkazoval-li obviněný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 194/2001, lze konstatovat, že podmínky předvídané daným rozhodnutím byly naplněny, neboť bylo prokázáno, že obviněný již v době uzavírání předmětné smlouvy věděl, že nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva vlastně byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl. Okolnost, že obviněný jednal s tímto specifickým úmyslem, byla velice podrobně popsána nalézacím soudem v odstavcích 22. a zejména 28. odůvodnění jeho rozsudku a odvolacím soudem v odstavcích 26. až 27. odůvodnění jeho usnesení a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje. Obviněný A. H. musel být srozuměn s tím, že poškozené nebudou služby hrazeny, jelikož mu bylo známo, že společnost S., neměla žádný příjem, platby za pronájem vozidel, jakožto i další služby měly být hrazeny okamžitě po poskytnutí vozidel, k čemuž však hned od počátku nedocházelo. Obviněný zároveň dojednal mimořádně vysoké denní limity pro nákup pohonných hmot, ke kterým nebyl dán žádný důvod, pokud šlo o zakázky, které by mohly být předpokládány v tomto období. Bez vnější finanční investice tudíž nemohlo být předpokládáno, že dojde ke splnění povinností vůči společnosti LeasePlan Česká republika, s. r. o. Obviněný rovněž věděl, že sám nebude schopen poskytnout potřebné finanční prostředky vzhledem ke své neuspokojivé finanční situaci, což ostatně ani neměl v úmyslu, neboť své reálné postavení skrýval za dosazené jednatele, přičemž jeho primárním záměrem bylo obohatit se i neoprávněným čerpáním pohonných hmot. Tímto záměrem byl veden již v okamžiku uzavření rámcové leasingové smlouvy, o čemž svědčí zejména skutečnost, že tímto způsobem začal jednat v podstatě okamžitě poté, co se palivové karty dostaly do jeho dispozice. Souhrnně lze pak spatřovat spáchání daného trestného činu v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
32. Obviněný dále namítal, že v oblasti soukromoprávních vztahů mají primárně střežit svá práva účastníci těchto vztahů, tito musí postupovat obezřetně a dodržovat alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště, mají-li pro to dosažitelné prostředky. V této souvislosti odkázal také na výklad zákonného znaku předmětné skutkové podstaty „uvedení v omyl“ nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, dle kterého nelze u oklamaného odhlížet od sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán a možnosti omyl jednoduše eliminovat. Touto námitku tedy zpochybňoval naplnění objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
33. Bezesporu je pravdou, že i dle stávající judikatury nelze na straně oklamaného dohlížet od sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, nicméně obviněný v této souvislosti ignoruje fakt, že v nyní projednávané věci si poškozená společnost vyžádala od společnosti S., účetní závěrku, která jí byla dodána, a na základě níž bylo učiněno rozhodnutí o poskytnutí operativního leasingu poté, co bylo posouzeno oddělením risku. Lze tedy dojít k závěru, že oklamaná poškozená společnost tímto postupem zachovala nezbytnou míru opatrnosti, kterou od ní bylo možné náležitě očekávat. Jádro problému pak tkví v možnosti eliminace omylu pomocí snadno dosažitelných prostředků, jež však dovolatel nekonkretizuje. V tomto směru lze přisvědčit názoru státní zástupkyně, že ověření účetní závěrky jakožto interního účetního dokumentu, který není veřejně přístupný, nebylo v dostupných možnostech osoby poškozené. Přičemž platí, že neexistuje-li objektivní možnost si ověřit pravost informací (nadto pocházejících přímo od pachatele), nelze pak poškozenému přičítat nedostatek jeho obezřetnosti v soukromoprávních vztazích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 630/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014). Proto musí být vždy brány v potaz též specifické okolnosti daného jednání, přičemž nelze požadovat, aby osoba vstupující do soukromoprávního vztahu přistupovala ke smluvnímu partnerovi jako k potenciálnímu podvodníkovi a detailně vždy zkoumala jeho solidnost a solventnost. Kladení vysokých (či přehnaných) požadavků na obezřetnost poškozených by ve výsledku mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů, neboť ti by se vždy mohli jednoduše dovolávat neobezřetnosti poškozených (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016).
34. Nakonec pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná, avšak zjevně neopodstatněná, je rovněž námitka týkající se zásady subsidiarity trestní represe, vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel měl za to, že za trestný čin by měl být považován jen čin společensky škodlivý, přičemž společenskou škodlivost je třeba zvažovat v každém individuálním případě a prostředky trestního práva by neměly sloužit k uspokojování práv soukromoprávní povahy, nicméně již neargumentoval, proč by právě jeho čin vykazoval nižší míru společenské škodlivosti. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
35. S ohledem na způsob, jakým obviněný v nyní posuzované věci jednal, je zjevné, že se nejedná o hraniční případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, a to i vzhledem k výši způsobené škody, která dosahovala dvojnásobku škody, jež je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tj. škody značné. Nebylo na místě proto uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
36. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 označen jako písm. m)] obsahoval dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [od 1. 1. 2022 písm. a) až l)].
37. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 písm. h)] v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
38. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.