ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.663.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 663/2022-2832
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněného I. B. , nar. XY v XY, Moldavská republika, státního občana Moldavské republiky, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 7 To 115/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2021, č. j. 3 T 9/2020-2667, byl obviněný I. B. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle
§240 odst. 2 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu, a to ve výměře podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku 300 denních sazeb ve výši 5 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 500 000 Kč. Rozhodnuto bylo rovněž o vině a trestu obviněných právnických osob A., a K. Ch.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že:
I. v Klatovech v době od 23. 4. 2013 do 1. 4. 2016 v případech podrobně specifikovaných ve výroku o vině pod body 1) až 12) jako jednatel společnosti A., IČ: XY (v období let 2013 až 2016 pod názvem B.), registrované u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj jako plátce daně z přidané hodnoty se čtvrtletním zdaňovacím obdobím a plátce daně z příjmů právnických osob, se záměrem neoprávněně snížit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob uvedené společnosti předal účetnímu k zaúčtování do účetnictví společnosti a k sestavení daňových přiznání fiktivní faktury, vystavené na jména společností K. K., se sídlem Plzeň, XY, IČ: XY a T., se sídlem Praha, XY, IČ: XY, jako dodavatelů, a společnost A., jako odběratele, a fiktivní platební doklady k zaúčtování hotovostních úhrad těchto faktur, ačkoliv věděl, že plnění uvedená na fakturách společnost A., od uvedených dodavatelů nepřijala a fakturované finanční částky jim neuhradila, přičemž na základě těchto fiktivních účetních dokladů byla sestavena daňová přiznání společnosti A., k dani z přidané hodnoty a dani z příjmů právnických osob, a takto vyhotovená daňová přiznání s neoprávněně sníženou daňovou povinností byla s vědomím obviněného podána na Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště Klatovy, a tímto jednáním obviněný společně v zájmu a v rámci činnosti společnosti A., (v období let 2013 až 2016 pod názvem B.) zkrátil daň z přidané hodnoty této společnosti o 5 140 088 Kč a daň z příjmů právnických osob této společnosti o 4 029 900 Kč, celkem tedy o 9 169 988 Kč, ač tyto daně měly být přiznány a odvedeny České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště Klatovy,
II. v Klatovech v době 25. 7. 2013 do 21. 1. 2016 v případech podrobně specifikovaných ve výroku o vině pod body 1) až 11) jako jednatel společnosti K. Ch., IČ: XY, registrované u Finančního úřadu pro Plzeňský kraj jako plátce daně z přidané hodnoty se čtvrtletním zdaňovacím obdobím a plátce daně z příjmů právnických osob, se záměrem neoprávněně snížit daň z přidané hodnoty uvedené společnosti předal svému účetnímu k zaúčtování do účetnictví společnosti a k sestavení daňových přiznání fiktivní faktury, vystavené na jména společností K. K., se sídlem Plzeň, XY, IČ: XY, a T., se sídlem Praha, XY, IČ: XY, jako dodavatelů, a společnost K. Ch., jako odběratele, a fiktivní platební doklady k zaúčtování hotovostních úhrad těchto faktur, ačkoliv věděl, že plnění uvedená na fakturách společnost K. Ch., od uvedených dodavatelů nepřijala a fakturované finanční částky jim neuhradila, přičemž na základě těchto fiktivních účetních dokladů byla sestavena daňová přiznání společnosti K. Ch., k dani z přidané hodnoty a takto vyhotovená daňová přiznání s neoprávněně sníženou daňovou povinností byla s vědomím obviněného podána na Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště Klatovy, a tímto jednáním obviněný společně v zájmu a v rámci činnosti společnosti K. Ch., zkrátil daň z přidané hodnoty této společnosti ve výši 432 201 Kč, která měla být přiznána a odvedena České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště Klatovy.
3. Zmíněný rozsudek napadli obviněný, obviněná právnická osoba A., a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 7 To 115/2021-2759, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému I. B. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak bylo znovu rozhodnuto tak, že se obviněný podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně byl obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest, a to ve výměře podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku 300 denních sazeb ve výši 5 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 500 000 Kč, a rovněž i podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 let. Odvolání obviněného a obviněné právnické osoby A., byla podle §256 tr. ř. zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, konkrétně do výroků jeho se týkajících, podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022).
5. Podstatu jeho dovolání tvořily námitky, jejichž prostřednictvím tvrdil, že z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí pod sp. zn. 3 Tdo 946/2008, 4 Tdo 786/2009, 5 Tdo 567/2014 a 5 Tdo 1503/2014) plyne, že pro závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku nepostačuje zjištění, že pachatel předkládal správci daně falzifikáty daňových dokladů, které měly osvědčovat zdanitelná plnění, která neproběhla. Orgány činné v trestním řízení se musí rovněž zabývat tím, zda v souvislosti s dodáním zboží mohl vzniknout daňovému subjektu nárok na odpočet daně nezávisle na původně předložených dokladech. Nikoli každá machinace v účetních dokladech totiž bez dalšího dokladuje, že došlo ke spáchání daňového deliktu.
6. Soudy činné dříve ve věci se však vůbec nezabývaly tím, zda z celého účetnictví společností A., a K. Ch., byl závěr o zkrácení daně prokázán. Tuto okolnost bylo nutné osvědčit nikoliv existencí falešných faktur, ale zjištěním, zda povaha a cena plnění zaúčtovaného těmito společnostmi jako plnění přijatého odpovídá povaze plnění, které tyto subjekty poskytly svým odběratelům a které je specifikováno ve fakturách, které jako daňové doklady zaúčtovaly ve své účetní evidenci. V předmětné trestní věci přitom bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že společnosti A., a K. Ch., poskytly v rámci své činnosti (kovovýroba) zdanitelná plnění, která řádně vyúčtovaly ve svém účetnictví fakturami, tato plnění pak přiznaly správci daně v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty a k dani z příjmu právnických osob. Z povahy těchto plnění je zřejmé, že jejich realizace byla spojena s náklady, které obviněný doložil fakturami specifikovanými ve výroku o vině, kde jsou označeny jako fiktivní. Uvedení nepravdivého dodavatele (K. K., a T.) samo o sobě nemusí znamenat, že plnění skutečně dodáno nebylo.
7. Důkazy zpochybňující skutečnost, že fakturované plnění neposkytly společnostem A., a K. Ch., společnosti K. K., a T., tedy neprokazují, že jim ho neposkytl nikdo jiný. Předmět faktur koresponduje s tím, co společnosti v předmětném zdaňovacím období samy dodaly svým odběratelům, přičemž předmětné faktury představovaly náklady na dosažení výnosů z plnění dodaného společnostmi A., a K. Ch., jejich odběratelům, které bylo řádně zdaněno. Dodal, že důkazem, že plnění bylo společnostmi K. K., a T., skutečně poskytnuto, byly řádně zaúčtované pokladní doklady o úhradě předmětných faktur a svědectví V. B. před finančním úřadem. Skutečnost, že obviněné společnosti fakturované plnění zaplatily, je důkazem, že obviněný nejednal v úmyslu získat pro tyto společnosti finanční výhodu zkrácením daně. Zdroje, z nichž fakturované plnění zaplatil, objasnil znalecký posudek Ing. Bc. Bohuslava Jirušky. Tento znalec zjistil, že plnění poskytnuté společnostmi A., a K. Ch., v období let 2013 až 2016 jejich odběratelům (ve fakturách vystavených těmto odběratelům) nemohlo být dodáno obviněnými společnostmi bez nákladů, jež měly povahu plnění uvedeného ve fakturách uvedených v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, přičemž výše nákladů na dodávky, které společnosti A., a K. Ch., fakturovaly svým odběratelům, je adekvátní výši nákladů doložených v účetnictví společností A., a K. Ch., včetně faktur hodnocených policejním orgánem jako faktur fiktivních. Soudy obou stupňů tak nepřípustně opomenuly znalecký posudek Ing. Bc. Bohuslava Jirušky při hodnocení důkazů.
8. Znalecký posudek Ing. Zuzany Melcrové pouze informoval o tom, v jaké výši by došlo ke zkrácení státu na dani, pokud by předmětné faktury byly nepravdivé, tento posudek však není důkazem o tom, že jsou tyto faktury falešnými daňovými doklady. V doplnění znaleckého posudku znalkyně uvedla, že z předloženého účetnictví společností A., a K. Ch., není seznatelné, zda služby uvedené na fakturách od dodavatelských subjektů K. K., a T., byly skutečně přijaty, což však není důkazem prokazujícím bez důvodných pochybností, že plnění označené ve fakturách společnosti A., a K. Ch., nepřijaly.
9. I když společnost K. K., lhostejno zda pravdivě či nepravdivě, popřela podnikatelskou spolupráci se společnostmi A., a K. Ch., v období let 2013 až 2016 a společnost T., takové vyjádření ani neučinila, přičemž obhájce obviněného v hlavním líčení dokonce nedostal možnost klást otázky jednateli této společnosti V. B., soud prvního stupně i soud odvolací při své úvaze o trestním jednání automaticky vycházely z toho, že dodavatelské faktury jmenovaných společností jsou falešné, přičemž zároveň tuto okolnost považovaly za rozhodující pro závěr o spáchání předmětné trestné činnosti. Takové hodnocení skutkového stavu a výklad skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je však vadný, proto došlo v daném řízení k porušení práva na spravedlivý proces.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil, a to v části jeho se týkající a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že lze v obecné rovině s obviněným souhlasit v tom, že k prokázání úmyslu obviněného zkrátit daň, či vylákat výhodu na dani nestačí jen konstatování, že pokud jako plátce daně předložil správci daně falzifikáty, které měly osvědčovat zdanitelná plnění ve smluvních vztazích s určitým dodavatelem (odběratelem), která s tímto konkrétním obchodním partnerem neproběhla, jednal v úmyslu zkrátit daň či vylákat výhodu na dani. Je ovšem zřejmé, že daňový subjekt se zpravidla k podobnému jednání uchýlí za účelem neoprávněného snížení své daňové povinnosti. Pak je ovšem nutno rozlišovat, zda si předmětné zboží nebo služby ve skutečnosti (byť zčásti) opatřil způsobem, který zakládá nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. V posuzovaném případě nicméně lze mít za to, že skutková zjištění soudů nižších stupňů, resp. především soudu prvního stupně, byla pro závěr, že se obviněný dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve skutku popsaným jednáním, dostatečná .
12. Soud prvního stupně zjišťoval, zda obviněný mohl na fiktivních fakturách vykazované plnění vůbec přijmout, a především zda takové plnění přijal od plátce daně z přidané hodnoty. Mimo jiné na podkladu znaleckého posudku znalkyně Ing. Zuzany Melcrové a jejího výslechu byly v průběhu dokazování doloženy takové rozhodné okolnosti, které závěr o případném přijetí plnění služeb ve fiktivních fakturách charakterizovaného slovy „povrchová úprava a svařování kovů“ od jiného podnikatelského subjektu, který by byl plátcem daně z přidané hodnoty, bez důvodných pochybností vylučují. Společnosti A., a K. Ch., zjevně nebyly obviněným provozovány tak, aby dosahovaly zisku. Po celou dobu vykazovaly účetní ztrátu, hodnota vlastního kapitálu se pohybovala v záporných hodnotách, které měly vzrůstající trend. Z hlediska časového v době, kdy mělo podle fiktivních dokladů docházet k hotovostním platbám dodavatelům K. K., a T. (k nimž nicméně nikdy nedošlo), je v účetnictví společnosti A., vykazováno poskytnutí hotovostních půjček v milionových hodnotách obviněným, coby jediným společníkem společnosti. To mimo jiné svědčí o tom, že společnosti ovládané obviněným si ani úhradu fiktivně vykazovaných hotovostních plateb z vlastních zdrojů dovolit nemohly. Stejně jako hotovostní forma fingovaných úhrad dodavatelům K. K., a T., také založení záznamů do účetnictví společnosti A., o údajném poskytnutí půjčky v hotovosti (obojí v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti), jež měly posloužit právě k úhradám fingovaného plnění, svědčí o tom, že k žádnému plnění služby, jež by bylo možno podřadit pod „povrchovou úpravu a svařování kovů“ ve prospěch odběratelů A., a K. Ch., ze strany žádného plátce daně z přidané hodnoty nedošlo. V účetnictví těchto společností nebyl zaznamenán žádný poznatek k tomu, že by s jiným takovým dodavatelem byly obchodní vztahy udržovány. Právě snaha docílit neoprávněného snížení daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty jím ovládaných společností v podobě účelového navyšování vykazovaných výdajů daňového subjektu byl ten pravý důvod, proč se obviněný uchýlil k zanesení fiktivních faktur do účetnictví společností A., a K. Ch., nutno zdůraznit v tak značném počtu případů a v tak vysokých sumách, které vůbec neodpovídaly ekonomickým možnostem a výsledkům těchto společností.
13. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
14. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, v níž sdělil, že se s ním neztotožňuje, v zásadě z důvodů již uvedených v dovolání a navrhl návrh státního zástupce na odmítnutí dovolání neakceptovat.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., aniž by ve své argumentaci konkrétně uvedl, ve které její části shledává naplnění kterého z nich.
17. Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
18. Podstata celé dovolací argumentace obviněného spočívala primárně právě ve zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a akceptovaných i soudem odvolacím, s nimiž se neztotožnil a předkládal svoji verzi skutkového děje. Tvrdil, že učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, resp. jsou ohledně nich dány pochybnosti, které měly vést k aplikaci zásady in dubio pro reo. Nesouhlasil zejména se závěry uvedenými ve znaleckém posudku vypracovaném Ing. Zuzanou Melcrovou, resp. interpretoval závěry znaleckého posudku Ing. Bc. Bohuslava Jirušky.
19. Takto formulované námitky lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do jisté míry podřadit, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud zde především připomíná, že citovaný dovolací důvod byl do trestního řádu vložen novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Je zřejmé, že jeho vymezení úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která byla součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, spočívající v možnosti dovodit jeho naplnění zejména ve stavu opomenutých důkazů, dále v případech, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a konečně třetí oblast zahrnovala případy zásadního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Takový nesoulad bylo nicméně namístě dovodit v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo pokud zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Žádná situace, předpokládaná v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., však ve věci obviněného nenastala. Především nelze mít za to, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za neprovedený (opomenutý, jak namítl obviněný v dovolání) důkaz nelze považovat znalecký posudek Ing. Bc. Bohuslava Jirušky pouze z toho důvodu, že se obviněný neztotožňuje s jeho hodnocením a činí ohledně něj odlišné skutkové závěry. Znalec Ing. Bc. Bohuslav Jiruška byl totiž vyslechnut v rámci hlavního líčení konaného dne 15. 6. 2021 a z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, jakým způsobem jej vyhodnotil.
21. Dále k témuž dovolacímu důvodu Nejvyšší soud konstatuje, že ani rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Především je namístě konstatovat, že soudy činné dříve ve věci se dostatečně pečlivě zaobíraly provedenými důkazy, které řádně hodnotily zejména podle §2 odst. 6 tr. ř. a dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše, s tím, že jeho konečný popis je uveden v rozsudku soudu nalézacího, který potvrdil i soud odvolací. Tato zjištění se opírala zejména o svědecké výpovědi manželů K. (Z. K. a A. K.), bývalých i současných jednatelů společnosti T. (S. G., V. B., A. B.), příp. alespoň o zjištěné údaje o dalších jednatelích (M. G., I. P., I. B.), rovněž byla podporována dalšími důkazy, a to daňovými přiznáními společností A., K. Ch., a T., a to jak k dani z příjmů právnických osob, tak k dani z přidané hodnoty, zprávou o daňové kontrole ve společnosti A., zprávou České správy sociálního zabezpečení ke společnosti T., fakturami specifikovanými ve výroku o vině, které měly vystavit společnosti K. K., a T., jako dodavatelé společností A., a K. Ch., a také znaleckým posudkem (a jeho doplněním) zejména z oboru ekonomika, odvětví daně a daňová evidence, vypracovaným Ing. Zuzanou Melcrovou, která zkoumala účetnictví společností A., a K. Ch.
22. V související argumentaci měl obviněný za to, že jeho jednání bylo prokázáno pouze na základě existence falešných faktur, konkrétně konstatování znalkyně Ing. Zuzany Melcrové, že se jedná o falešné faktury, a že i kdyby se jednalo o faktury falešné, mohla být předmětná plnění obviněným společnostem poskytnuta i jinými dodavateli, což byly orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat, avšak tak nečinily. Současně uváděl, že je zřejmé, že k těmto plněním, ač případně od jiných dodavatelů, dojít muselo, neboť se jednalo o nevyhnutelné náklady na dosažení výnosů z plnění dodaného společnostmi A., a K. Ch., jejich odběratelům. Obhajoba obviněného však byla v celém rozsahu vyvrácena.
23. Již soud prvního stupně uváděl, že spornou otázkou bylo, zda ve výroku jeho rozsudku uvedené faktury byly do účetnictví obviněných společností zařazeny oprávněně, tj. zda práce v nich fakturované byly reálně vykonány a obviněné společnosti je skutečně zaplatily, či nikoli, čímž se následně i zabýval. Nejprve vyhodnotil, proč byly faktury shledány fiktivními. S jeho závěry se Nejvyšší plně ztotožnil. V případě společnosti K. K., bylo případné vystavování faktur obviněným společnostem vyvráceno jednak výpověďmi manželů K., důkazem o jejich fiktivnosti pak byly i samotné faktury, které zcela neodpovídaly fakturám skutečně vydávaným společností K. K., a to jak z hlediska vzhledu (podtištěný znak, kontaktní údaje na okraji, certifikace ISO, odlišné razítko), tak i z hlediska obsahu (neodpovídalo číslování, podpis, dokonce ani druh provedených prací, absentovalo jméno osoby vystavující fakturu). Pro další úvahy dokládající jejich fiktivnost lze odkázat na odstavec 48. rozsudku soudu prvního stupně. V případě společnosti T., ze svědeckých výpovědí (podařilo se vyslechnout 3 jednatele) vyplynulo, že většina jednatelů byli v rozhodném období pouze pracovníci vykonávající pro společnost manuální práce, bez jakékoliv vazby na vedení společnosti (a tím i vydávání faktur), které měl fakticky vykonávat právě obviněný I. B. (V. B., který funkci jednatele skutečně vykonával, zde pak působil do 1. 8. 2013). Současně bylo také zjištěno (z výpovědi svědka V. B. a ze zprávy České správy sociálního zabezpečení), že společnost T., neměla v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2015 žádné zaměstnance. Pokud tak společnost T., nějaké plnění poskytla, museli by ho provést sami jednatelé, kteří si sami uzavírali smlouvy a domlouvali obchody. Dva z jednatelů takový postup u sebe vyloučili (S. G. a A. B.), u dalších dvou to vylučují časové souvislosti jejich přítomnosti v České republice (I. P. a M. G.), případně pak nesoulad fakturovaných prací s pracemi těmito osobami reálně poskytovanými (I. a G. B.). K poskytnutí plnění v objemu přesahujícím 6 milionů Kč ze strany společnosti T., která v takovém rozsahu ani nepodnikala (odstavec 57. rozsudku soudu prvního stupně), ve prospěch obviněných společností tudíž objektivně dojít nemohlo.
24. Návazně byla soudy činnými dříve ve věci učiněna i zcela důvodná a logická úvaha o tom, co by obviněného I. B. vedlo k dlouhodobému několikaletému podnikání (které je prováděno za účelem zisku) prostřednictvím obviněných společností se ztrátou a k poskytování nezanedbatelných půjček (z pozice společníka) takovým předluženým společnostem. Pokud by totiž předmětné faktury (uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) odpovídaly stran tvrzeného plnění skutečnosti, z ekonomického hlediska by takové jednání obviněného postrádalo jakýkoliv smysl, neboť by jím zcela úmyslně dosahoval ztráty řádově kolem jednoho milionu Kč po dobu několika let, neboť již v roce 2012 na tom byly obviněné společnosti ekonomicky špatně. Jedinou logickou odpovědí na otázku, co by obviněného vedlo k takovému postupu, je právě zjištění, že údaje uvedené v účetnictví obviněných společností neodpovídaly skutečnosti, konkrétně že došlo k umělému navýšení výdajů tak, aby převýšily příjmy a obviněné společnosti se tak vyhnuly svým daňovým povinnostem.
25. Z uvedeného hodnocení výše již v zásadě vyplývá i odpověď na otázku, zda nemohlo dojít k plnění obviněným společnostem ze strany jiného dodavatele, který by byl plátcem daně z přidané hodnoty (a tím i k finančnímu plnění ze strany obviněných společností tomuto dodavateli). K tomu je namístě doplnit, že k uvedenému závěru ani nevedla žádná indicie, rovněž obviněný, byť to jistě není jeho povinností, žádné konkrétnější vysvětlení k těmto opakovaným, déledobě prováděným údajným platbám zcela odlišným subjektům neposkytl. Účetnictví bylo zkoumáno znalkyní, která neshledala, že by k takovému plnění společnostem došlo (explicitně v posudku uváděla, že se zabývala tím, zda jsou v účetní evidenci nějakým způsobem zdokumentovány vazby mezi přijatými plněními na vstupu a uskutečněnými plněními na výstupu). Se znalcem Ing. Bc. Bohuslavem Jiruškou se pak v daném ohledu nelze ztotožnit. Skutečnost, že předmět faktur (povrchové úpravy a svařování kovů) koresponduje s tím, co společnosti v předmětném zdaňovacím období samy dodávaly svým odběratelům, neznamená, že to bylo skutečně plněno, navíc se jedná o (opakovaně shodně uváděné) značně vágní vymezení, bez odkazu na konkrétní činnosti, konkrétní čísla faktur, konkrétní smlouvy či objednávky, rozsah činností apod. Taktéž není lhostejno (jak uváděl obviněný), zda existenci plnění dodavatelské společnosti popřely či nikoliv – samo o sobě takové tvrzení samozřejmě neznamená, že došlo ke spáchání trestné činnosti, ale může založit určité pochybnosti o řádném hospodaření. Dalším dokazováním ostatně bylo zjištěno, že tyto pochybnosti byly oprávněné, tedy že tvrzené dodavatelské subjekty obviněných společností takové plnění nedodaly a jiní dodavatelé také zjištěni nebyli.
26. Lze shrnout, že uvedenými zjištěními nejsou nijak zpochybněny závěry dřívější soudní praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 204, sp. zn. 5 Tdo 567/2014), připomenuté i obviněným v dovolání, podle níž sama skutečnost, že obviněný vědomě, popřípadě za své aktivní součinnosti, zahrnul do účetnictví faktury, o nichž věděl, že neodrážejí reálně provedená zdanitelná plnění, resp. faktury, o nichž věděl, že výstavci těchto faktur tato plnění neprovedli, nestačí pro závěr, že se dopustil daňového deliktu, tedy konkrétně, že spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku a je v tomto směru dána povinnost orgánů činných v trestním řízení se zabývat tím, zda v souvislosti s obstaráním zboží mohl vzniknout obviněnému nárok na odpočet daně nezávisle na tom, že předložené doklady byly neadekvátní (fiktivní). Soudy však popsaný výklad neopomněly, danou problematikou se zaobíraly a důvodně vyloučily možnost, že by společnosti obviněného skutečně odebíraly po tři roky shodné a nijak nekonkretizované služby či práce, tyto obviněný bez ohledu na zjevný a trvající hospodářský úpadek korporací, tedy za absence reálné představy návratnosti, hradil v podstatě ze svého, opakovaně v rozporu zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, za současné neexistence jakékoli indicie o opravdových dodavatelích, to vše za situace, v níž naopak právě vykázání fingovaných výdajů (a tedy zkrácení daně) umožnilo předmětným společnostem přežívat.
27. Jinak řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena. S ohledem na argumentaci obviněného je pak možné doplnit, že na existenci extrémního či zjevného nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
28. K procesnímu postupu a v jeho důsledku učiněným zjištěním je nutné nakonec k námitkám obviněného doplnit, že skutečně svědek, konkrétně jednatel společnosti K. Ch., V. B., odmítl u hlavního líčení odpovídat na otázky obhájce obviněného (jinak však vypovídal), s odkazem na jeho údajně zklamanou důvěru k tomuto obhájci, který ho dříve zastupoval. Touto problematikou se nicméně zabýval již odvolací soud, jenž konstatoval, že uvedená situace nastala a soud prvního stupně při vypořádání se s ní mohl vůči svědkovi, který popsal důvody ke svému postoji (vztah k obhájci), zvolit přísnější postup, resp. postih. Zejména ovšem zdůraznil, že výrok o vině nebyl výlučně či podstatně podmíněn výpovědí tohoto svědka (byť se jednalo o důležitou výpověď), ale byl v daném ohledu podložen vícero důkazy (viz např. daňová přiznání a zpráva České správy sociálního zabezpečení). S těmito závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že obviněný sice tento nedostatek namítal, ničeho konkrétního z něj však nedovozoval, navíc samotný obviněný se tohoto svědka u hlavního líčení výslovně na nic tázat nechtěl. Konečné komplexní závěry řízení lze tak považovat za dostatečné, přičemž řízení jako celek (z výše uvedených důvodů) mělo spravedlivý charakter (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 38/14), byť k narušení jeho kontradiktornosti v omezeném rozsahu došlo.
29. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak Nejvyšší soud nezjistil.
30. Pokud jde o obviněným dále uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na něj je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
31. Pod uplatněný dovolací důvod však není možné řadit námitky, jež obviněný opíral o jiný či pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
32. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak s ohledem na již uvedené nelze podřadit žádné námitky obviněného, neboť všechny byly založeny na odlišných skutkových závěrech spočívajících zejména v tom, že obviněné společnosti plnění v rozsahu uvedeném v předmětných fakturách skutečně obdržely a také jej dodavatelským společnostem (byť třeba jiným) uhradily. Ostatně i v judikatuře, na niž obviněný odkazoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009, ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 567/2014, nebo ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014) byly řešeny zpravidla skutkové otázky, zda byly objasněny základní skutkové okolnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit, že v souvislosti s dodáním služeb či zboží mohl obviněnému vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty nezávisle na tom, že doklady, které předložil v příslušném daňovém řízení, byly fiktivní. S takovými námitkami se již Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto dovolání vypořádal a uzavřel, že dokazováním bylo zjištěno, že skutečně došlo ke zkrácení daně a nebyla konstatována pouze fiktivnost předmětných faktur. Dovolací argumentace obviněného tak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není podřaditelná.
33. Obviněný rovněž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obsahuje tak dvě alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté, v případě odvolání obviněného, rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3176). Obviněný přitom tvrdil naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše.
34. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byla však částečně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., za případného užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu