ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.676.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 676/2022-508
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. 8. 2022 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného T. R. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 7 To 51/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 39/2021 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 7 To 51/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 12. 2021, č. j. 3 T 39/2021-447, byl obviněný T. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvanácti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvanáct měsíců. Poškozená T. K. byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku posoudil Obvodní soud pro Prahu 10 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 26. 3. 2020 kolem 12:15 hodin v Praze 10 při řízení motorového vozidla zn. Škoda Octavia po ulici XY ve směru od ulice XY k ulici XY porušil ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku toho porazil chodkyni T. K., nar. XY, přecházející vyznačený přechod pro chodce z levé strany napravo a tím jí způsobil vážné zranění specifikované ve výroku o vině.
3. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a poškozená proti výroku o náhradě škody, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 7 To 51/2022-475. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby a poškozená byla podle §229 odst. 3 tr. ř. s nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
4. Městský soud v Praze odůvodnil zprošťující výrok tím, že i když ke střetu vozidla s poškozenou došlo na vyznačeném přechodu pro chodce, obviněný nemohl střetu žádným způsobem zabránit, neboť poškozená v rozporu s ustanovením §54 odst. 3 zákona o silničním provozu vstoupila na přechod bezprostředně před přijíždějícím vozidlem a navíc běžela. Tento závěr Městský soud v Praze podpořil odkazem na tzv. princip omezené důvěry, jak byl vyjádřen např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 4 Tdo 63/2020.
5. Nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obviněného dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadl výrok, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Srovnání posuzované věci s věcí, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 4 Tdo 63/2020, označil za nepřiléhavé, neboť v obou věcech se jednalo o zcela odlišné skutkové okolnosti. Namítl, že v posuzované věci nepřicházelo v úvahu brát ohled na tzv. princip omezené důvěry, neboť obviněný neměl přehled o situaci na levé polovině přechodu, kterou měl zakrytou vozidly v protisměru, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se v zakryté oblasti žádný chodec nenachází. Zdůraznil, že podle posudku znalce z oboru dopravy obviněný mohl střetu zabránit, pokud by jel rychlostí nejvýše 28,43 km/h, a že tato rychlost není nepřiměřeným požadavkem na chování opatrného řidiče. Uvedl, že obviněný se k nepřehlednému přechodu pro chodce přibližoval konstantní rychlostí 46-49 km/h, která byla nepřiměřená, protože neměl dostatečný přehled o situaci na přechodu včetně jeho okolí, a muselo mu být zřejmé, že nebude schopen zastavit, pokud se chodec na přechodu skutečně objeví. Dodal, že podnětem ke snížení rychlosti a naopak ke zvýšení pozornosti obviněnému mělo být to, že řidič protijedoucího vozidla zn. Ford před přechodem zastavil. Konstatoval, že povinnost, kterou řidič má vůči chodci podle §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu, má nejen ve vztahu k chodcům, které vidí, ale i ve vztahu k chodcům, kteří se mohou nacházet v prostoru přechodu, o němž nemá dostatečný přehled, a jejichž přítomnost musí předpokládat. Připustil určité spolupůsobení poškozené, ale odmítl úvahu, že by její chování bylo rozhodující či dokonce výlučnou příčinou nehody. Zprošťující výrok proto označil za nesprávný. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
6. Obviněný se k dovolání vyjádřil prostřednictvím obhájce tak, že ho označil za zjevně neopodstatněné. Poukázal na závěr znalce z oboru dopravy, podle něhož nemohl střetu zabránit žádným způsobem, přičemž slova „žádným způsobem“ interpretoval tak, že nemohl střetu zabránit, ať by jel jakoukoli rychlostí. Zdůraznil, že poškozená náhlým vběhnutím do vozovky porušila všechny své povinnosti, což ve shodě s Městským soudem v Praze označil za příčinu nehody. Obviněný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. a není důvodu ho odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. O nic z toho, co je podle citovaného ustanovení dovolacím důvodem, se v posuzované věci nejedná. Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolaní nejsou nijak sporná skutková zjištění týkající se průběhu a následku dopravní nehody. V tomto ohledu nejvyšší státní zástupce žádné námitky neuplatnil.
10. Nesouhlas nejvyššího státního zástupce s napadeným rozsudkem se vztahuje k tomu, že podle Městského soudu v Praze obviněný nemohl střetu s poškozenou zabránit. To, zda obviněný mohl střetu zabránit, není skutkovým zjištěním v pravém smyslu slova (nejde tu o možnost zabránit střetu v čistě technickém smyslu). Skutkovým zjištěním je závěr, že obviněný řídil vozidlo po ulici, přes kterou vede vyznačený přechod pro chodce, narazil na přechodu do poškozené a tím jí způsobil zranění. Závěr, zda obviněný mohl střetu zabránit, je zde hodnotícím úsudkem vzešlým z myšlenkového postupu, při němž je zvažováno, zda by došlo k nehodovému ději v případě, že by obviněný dodržel všechna ustanovení zákona o silničním provozu, jimiž byl povinen se za daných okolností řídit. Jinak řečeno, jde o otázku, zda za daných okolností lze obviněnému přičítat zavinění, tedy o otázku právního posouzení skutku.
11. Dovolání neobsahuje žádnou námitku, která by obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
13. Tímto dovolacím důvodem jsou námitky nejvyššího státního zástupce, podle nichž byl zjištěný skutek posouzen nesprávně, pokud Městský soud v Praze usoudil, že skutek není trestným činem, protože obviněný nemohl žádným způsobem střetu s poškozenou zabránit.
14. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10, která Městský soud v Praze nijak nezpochybnil, k nárazu vozidla, které řídil obviněný, do těla poškozené došlo na vyznačeném přechodu pro chodce, po němž se poškozená v běhu rychlostí 12 km/h pohybovala zleva doprava z hlediska směru jízdy obviněného, přičemž přechod byl vyznačen jak svislou dopravní značkou IP 6, tak vodorovnou dopravní značkou V 7, obviněný se k přechodu blížil konstantní rychlostí 46-49 km/h, na přechod nijak nereagoval snížením rychlosti jízdy a do poškozené narazil rychlostí 44 km/h. Z dalších skutkových zjištění soudů vyplývá, že přechod pro chodce se nachází v městské zástavbě poblíž zastávky městské hromadné dopravy a že v rozhodnou dobu, tj. dne 20. 3. 2020 kolem 12:15 hodin, byl v místě hustý dopravní provoz, při němž v protisměru jízdy obviněného vznikla kolona vozidel, která obviněnému zakrývala výhled na levou část přechodu pro chodce. Obviněný tím pádem neviděl na levou část přechodu, proto nezaznamenal ani to, že na této části přechodu se pohybuje poškozená, a zaregistroval ji prakticky až v okamžiku nárazu, když se na přechodu ocitla v jeho jízdním pruhu.
15. Konfrontují-li se zjištění týkající se jízdy obviněného s příslušnými ustanoveními zákona o silničním provozu, nelze učinit jiný závěr, než že obviněný několik ustanovení porušil.
16. I když se obviněný k přechodu pro chodce blížil rychlostí odpovídající obecně stanovenému limitu 50 km/h podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, byla rychlost jeho jízdy 46-49 km/h evidentně nepřiměřená z hlediska ustanovení §4 písm. a) zákona, podle něhož při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, … , své chování je povinen přizpůsobit zejména … povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích. Povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně a povinnost přizpůsobit se situaci v provozu vyžadovaly od obviněného značnou dávku zdrženlivosti, pokud jde o rychlost jízdy k blížícímu se přechodu pro chodce, zvláště když obviněný měl levou polovinu přechodu zakrytou, neměl o ní přehled a nemohl vidět chodce případně vstupujícího zde na přechod. Z hlediska obviněného nutně šlo o nejasnou dopravní situaci, kterou si však nesměl vykládat ve svůj prospěch a předpokládat, že žádný chodec na přechod nevstoupí. Navíc jedno z protijedoucích vozidel před přechodem zastavilo. Pokud by obviněný sledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, jak mu ukládá ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona, musel by tuto okolnost vnímat jako zjevný signál toho, že do té části přechodu, kterou měl zakrytou, vstupuje chodec, a musel by na tuto okolnost okamžitě reagovat snížením rychlosti své jízdy. Obviněný nesplnil ani to, co mu ukládá ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona, podle něhož řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, přičemž v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Toto ustanovení vyžadovalo, aby si obviněný včasným snížením rychlosti jízdy vytvořil potřebné podmínky pro zastavení vozidla před přechodem právě pro případ, že v zakryté části přechodu již se nachází chodec, který bude v pohybu přes přechod pokračovat v jeho jízdním pruhu. Přitom za popsaných okolností provozu byla přítomnost takového chodce i ze subjektivního pohledu obviněného snadno předvídatelná. Jestliže obviněný byl podle §18 odst. 1 zákona povinen rychlost jízdy přizpůsobit okolnostem, které mohl předvídat, pak to znamená, že byl povinen přizpůsobit rychlost jízdy i zcela reálné možnosti, že ze zakryté části přechodu pro chodce se v jeho jízdním pruhu ocitne chodec, jehož ještě neviděl. Nejasnost dopravní situace v otázce, zda se na přechodu v jeho zakryté části nepohybuje chodec, očividně zakládala potřebu razantně snížit rychlost a jet třeba jen tzv. krokem, aby bylo možné vozidlo zastavit před přechodem, pokud se ze zakryté části přechodu objeví chodec. Obviněný však takto nepostupoval, k přechodu se stále blížil nezměněnou rychlostí 46-49 km/h, prakticky touto rychlostí vjel na přechod a sám se tak v důsledku tohoto nepřiměřeného způsobu jízdy dostal do situace, že již nemohl zabránit střetu s poškozenou. V rozporu s povinností chovat se ohleduplně a ukázněně si obviněný nejasnou dopravní situaci svévolně vyložil ve svůj prospěch a tím se zbavil možnosti splnit povinnost, kterou měl vůči poškozené jako chodkyni. Okolnost, že poškozenou neviděl, je bez významu, protože povinnost stanovenou v §5 odst. 2 písm. f) zákona řidič má nejen ve vztahu k chodcům, které vidí, ale i ve vztahu k chodcům, které nevidí, jelikož je má v důsledku dopravní situace zakryté, ale kteří se na přechodu objektivně nacházejí a jejichž přítomnost může předvídat.
17. Poškozená podle zjištění soudů na přechod pro chodce vběhla rychlostí 12 km/h. Rychlost jejího pohybu není důvodem k tomu, aby nebyla považována za chodce. Podle §2 písm. j) zákona o silničním provozu chodec je mimo jiné i osoba, která se pohybuje na lyžích nebo kolečkových bruslích. Již z toho vyplývá, že zákonný pojem „chodec“ zahrnuje také osoby pohybující se rychlostí, která převyšuje rychlost obvyklé chůze, tj. rychlost do 5 km/h. Byť poškozená běžela, nepozbyla tím právního postavení chodce jako účastníka provozu na pozemních komunikacích podle §2 písm. a), j) zákona. Rovněž na ni se vztahovala povinnost stanovená v §4 písm. a) zákona, tj. povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala mimo jiné svůj vlastní život nebo zdraví, stejně jako povinnost stanovená v §4 písm. b) zákona, tj. povinnost řídit se mimo jiné pravidly provozu na pozemních komunikacích upravených zákonem. Podle §54 odst. 3 zákona chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Poškozená vběhla na přechod za situace, kdy jí to zastavením umožnilo vozidlo přijíždějící k přechodu z jejího hlediska zleva, tj. vozidlo v protisměru jízdy obviněného. Z toho je zřejmé, že poškozená nevběhla na přechod bezprostředně před vozidlem obviněného, míněno na první polovinu přechodu ve směru jejího pohybu. Nicméně její další pohyb přes přechod, tj. pohyb do druhé poloviny přechodu, byl krajně neopatrný a již kolidoval s ustanovením §54 odst. 3 zákona, protože do druhé poloviny přechodu, která se nacházela v jízdním pruhu obviněného, vběhla, aniž mohla mít jistotu, že se žádné vozidlo bezprostředně neblíží. Jestliže kvůli koloně vozidel zakrývajících část přechodu obviněný neviděl poškozenou, pak ze stejného důvodu poškozená nemohla vidět vozidlo poškozeného. Do prostoru, kam vozidlo obviněného směřovalo, tedy vběhla tak, že sama sebe ohrozila. Přitom z její povinnosti chovat se ukázněně, vyplývá, že se měla přesvědčit, zda pohyb přes přechod může bezpečně dokončit, a to vzhledem k nedostatečnému výhledu do prostoru, kde zprava přijížděla k přechodu vozidla, konkrétně právě vozidlo obviněného. Také poškozená si nejasnou dopravní situaci v rozporu s povinností chovat se ohleduplně a ukázněně vyložila ve svůj prospěch, pokud předpokládala, že zprava se k přechodu žádné vozidlo bezprostředně neblíží. Způsob, jímž se poškozená pohybovala přes druhou polovinu přechodu, byl v tomto stádiu očividným projevem nekázně účastníka provozu na pozemních komunikacích.
18. V obecné rovině je třeba zdůraznit, že ani na přechodu neplatí jakási „absolutní přednost“ chodce či „absolutní odpovědnost“ řidiče za vzniklý následek. To je třeba mít na paměti i při výkladu pojmu „bezprostředně“ ve smyslu §54 odst. 3 cit. zákona ve spojitosti se zmíněnou obecnou prevenční povinností chodce podle §4 písm. a) zákona (a s obecnou prevenční povinností podle §2900 občanského zákoníku). Ustanovení §54 odst. 3 zákona o silničním provozu je v podstatě konkretizací této obecné prevenční povinnosti a souvisí s tím, že ani chodec chystající se přecházet po přechodu nemůže slepě spoléhat na svou „přednost“ a vůbec nevěnovat pozornost situaci v provozu. Pojem „bezprostředně“ musí zde být vykládán v závislosti na okolnostech, jako jsou oblečení chodce, viditelnost, rozhledové podmínky a zejména rychlost pohybu chodce. Ten je obecně schopen (v krajním případě) vyvinout až rychlost 10 m/s, avšak i při běhu pomalejším zjevně mohou nastat situace, že řidič nebude schopen ani při přiměřené rychlosti včas zareagovat na chodce blížícího se k přechodu či vběhnuvšího na přechod. Při výkladu ustanovení §4 písm. a) zákona je třeba brát v úvahu i to, že chodec je rovněž odpovědným účastníkem silničního provozu, který má navíc oproti řidiči tu výhodu, že může zastavit prakticky na místě a vůbec pružněji reagovat na situaci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 Tdo 111/2022). Obvodní soud pro Prahu 10 však nepostupoval v rozporu s těmito zásadami, když obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
19. Obviněný i poškozená jako účastníci provozu na pozemních komunikacích porušili zmíněné povinnosti uložené zákonem o silničním provozu. Příčinný význam jejich jednání pro vznik nehody v podobě nárazu vozidla obviněného do poškozené a jejího zranění byl za popsaných okolností srovnatelný. Žádného z nich nelze označit za výlučného viníka nehody. Díl viny obviněného na vzniku nehody je natolik výrazný, že jeho jednání bylo nutno kvalifikovat jako trestný čin. Značný díl viny poškozené na vzniku nehody byl přiměřeně vyjádřen tím, že Obvodní soud pro Prahu 10 neposoudil jednání obviněného jako „porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona“ a nekvalifikoval skutek též podle §147 odst. 2 tr. zákoníku.
20. Pro úplnost je třeba dodat, že tzv. princip omezené důvěry, jak ho na posuzovaný případ aplikoval Městský soud v Praze s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 4 Tdo 63/2020, nemá v posuzované věci místo. Citovaným usnesením byl tzv. princip omezené důvěry použit ve skutkově podstatně odlišném případě. Jednalo se o to, že řidič při řízení motorového vozidla vjel na přechod pro chodce v době, kdy přes něj zleva (z hlediska řidiče) přecházeli chodci a zprava na přechod náhle a neopatrně vstoupil jiný chodec, jímž byl strážník obecní policie vedený snahou řídit silniční provoz, načež řidič přední částí vozidla narazil do jeho těla a způsobil mu tím vážné zranění. Zásadní odlišnost je v tom, že řidič měl přehled o situaci na přechodu a v jeho okolí, jel plynule rychlostí 20-30 km/h, zaznamenal přítomnost poškozeného jako chodce, který stál na chodníku otočen zády k vozovce, hovořil s další osobou, nijak nedával najevo záměr vstoupit na přechod, avšak učinil tak zároveň s náhlým otočením čelem do vozovky. Za této situace bylo použití tzv. principu omezené důvěry opodstatněné tím, že jízda řidiče byla neagresivní, že řidič měl situaci na přechodu a v jeho okolí plně pod kontrolou, že tato situace mu umožňovala bezpečně projet a že chování poškozeného jako chodce do poslední chvíle nijak nenasvědčovalo vstupu na přechod. Naproti tomu v posuzované věci obviněný T. R. vjel na přechod pro chodce nepřiměřeně rychle vzhledem k tomu, že měl zakrytou levou část přechodu pro chodce a neměl o ní žádný přehled, přičemž nereagoval ani na zastavení protijedoucího vozidla před přechodem, a evidentní nejasnost celé dopravní situace si nepřípustně, tj. v rozporu s povinností chovat se ohleduplně a ukázněně podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu, vyložil ve svůj prospěch.
21. Názor prezentovaný ve vyjádření obviněného v tom smyslu, že obviněný nemohl střetu s poškozenou zabránit, ať by jel jakoukoli nižší rychlostí, rozhodně nelze akceptovat. Jestliže ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu v souvislosti s tím, že řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází nebo zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, zároveň stanoví, že řidič je v případě potřeby povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, pak splnění této povinnosti vyžaduje, aby se řidič blížil k přechodu pro chodce již z dostatečné vzdálenosti jen takovou rychlostí, která mu zastavení před přechodem umožní. To platí tím spíše, když řidič nemá o situaci na přechodu a v jeho bezprostředním okolí náležitý přehled a musí tedy předpokládat, že z nejasné situace na přechodu vyvstane potřeba zastavení vozidla, přičemž do svých předpokladů musí zahrnout i nezbytnou reakční dobu. Navíc pokud byl obviněný podle §4 písm. a) zákona povinen chovat se ohleduplně, pak tuto povinnost měl i vůči jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích, který sám porušil své povinnosti, tj. v daném případě vůči poškozené, která při pohybu přes přechod nedbala na své povinnosti.
22. Za uvedeného stavu věci zprošťující výrok opřený o závěr, že skutek není trestným činem, nemůže obstát. Napadený rozsudek Městského soudu v Praze je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
23. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která případně byla učiněna a zrušením napadeného rozsudku ztratila podklad, a přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V dalším řízení Městský soud v Praze znovu rozhodne o odvoláních obviněného a poškozené proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10.
24. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu