ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.687.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 687/2022-686
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2022 o dovolání obviněného J. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 2 To 28/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 7/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2022, č. j. 9 T 7/2021-543, byl obviněný J. R. uznán vinným pod bodem 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem 2) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že
1) dne 17. 5. 2021 v době kolem 00:30 hod. v uzamčené dispečerské kanceláři č. 5 M. T. na adrese XY v Hradci Králové, pro svoje sexuální uspokojení, na poškozené V. H. za využití své fyzické převahy, kterou překonal její aktivní obranu, kdy jej nejen žádala, aby ji nechal být, ale také ho odstrkovala, křížila si nohy a schovala se před ním po pádu z kanape pod stůl, po jejím vytažení z pod stolu a stažení kalhot, rozepnutí svého poklopce, jejím uchopení za ramena a položení na kanape, kde na ní nalehl a odhrnul její kalhotky, uskutečnil nechráněnou vaginální soulož, přičemž když se mu pro její vrtění hlavou nepodařilo jeho penis ještě také zavést do jejích úst, znovu na poškozené vykonal soulož s vyvrcholením mimo její pochvu,
2) dne 16. 7. 2021 v době po 02:28 až do 03:00 hod., pro svoje sexuální uspokojení, nejprve na břehu XY v katastru obce Opatovice nad Labem, část XY, ke kterému jím řízeným vozidlem M. T. zn. Ford Galaxy přijeli, poškozenou T. O., ke které přistoupil s obnaženým ztopořeným penisem, ze sedu povalil do lehu, přes její snahu ho odstrčit ji chytl za obě ruce, které jí dal za hlavu, kde jí je jednou rukou držel, zakleknul mezi její nohy, a přestože ho žádala, aby ji nechal být, neměla pro jeho větší sílu a tělesnou převahu naději se z pod jeho těla vysmeknout, odhrnul její šaty a kalhotky a vykonal na ní soulož, kdy pak namísto jí přislíbeného odvozu do jejího bydliště ji dovezl k objektu na adrese XY v Hradci Králové, do kterého s ním musela jít na kávu, kde se ji v uzamčené místnosti snažil přesvědčit k orálnímu sexu, ale protože odmítla, vrátili se do auta, ve kterém se s ní uzamknul, a za její odvoz a vrácení osobních věcí, které předtím uzamknul v kastlíku, ji donutil, aby ho během jízdy do místa jejího bydliště uspokojovala ústy, kdy u toho neměla možnost se ani podívat, kam jedou, když v tom jí zabránil tím, že jí hlavu tlačil do jeho rozkroku, aby v jeho orálním uspokojování nadále pokračovala, a to dokud nepřijeli před místo jejího bydliště, kde ji po jejím naléhání a odmítnutí jeho požadavku, aby ho vzala k sobě do bytu, ale až potom, co si na jeho přání uložila jeho mobilní telefonní číslo, vrátil zadržované věci a umožnil z auta odejít, v důsledku čehož se u ní od počátku měsíce srpna 2021 rozvinula po dobu více jak 6 týdnů ji na obvyklém způsobu života podstatně omezující smíšená úzkostná porucha s příznaky posttraumatické stresové poruchy, panické poruchy a depresivními náladami, projevující se epizodami znovuprožívání traumatu v důsledku emočně živých vzpomínek, tzv. flashbacky, úzkostnými sny a nočními můrami, rozvojem emočního oploštění s odtažením se od ostatních lidí, ztrátou zájmů, neschopností prožívat radost a potěšení, vyhýbáním se situacím, co jí trauma připomínají, obavami z rozhovoru o prožitém traumatu, podrážděností, obtížemi s koncentrací pozornosti, poruchami spánku, akutními záchvaty úzkostného charakteru panických atak a depresivní náladou s úvahami o smyslu jejího života, kdy v důsledku všech těchto po delší dobu trvajících závažných obtíží musela užívat antidepresiva a indikována jí byla ambulantní psychoterapeutické péče.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 2 To 28/2022-603, byla odvolání obviněného podané do všech výroků napadeného rozsudku a poškozené T. O. podané do výroku o náhradě nemajetkové újmy podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. Obě rozhodnutí podle názoru dovolatele spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení výroku o vině. Došlo k subjektivnímu hodnocení důkazů, což vedlo k nesprávnému posouzení jeho jednání. Dovolatel byl rovněž poškozen na svých základních právech a svobodách, namítal vady rozhodnutí obou soudů pro jejich nepřezkoumatelnost, nejasnost a neúplnost jejich skutkových zjištění a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Při hodnocení důkazů nebyla rovněž zachována zásada in dubio pro reo.
5. Ke skutku pod bodem 1) uvedl, že měl s poškozenou V. H. pohlavní styk, který ovšem proběhl zcela dobrovolně. Užití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy k pohlavnímu styku nebylo v průběhu dokazování prokázáno, přičemž ani poškozená neuvedla nic, co by tomu nasvědčovalo. Poškozená se nebránila, po odmítnutí orálního sexu na ni nenaléhal, proto lze dospět k závěru, že pokud by odmítla i klasický styk, obviněný by v něm dále nepokračoval. Obviněný dále rozporoval věrohodnost poškozené a zdůrazňoval svou neměnnou výpověď. Poškozená se chovala vyzývavě, měla sexuální narážky a používala dvojsmysly, sama trestní oznámení podávat nechtěla, byla k tomu přesvědčena svědkem J. K., který dluží společnosti provozované přítelkyní obviněného finanční prostředky, přičemž mohl mít zájem, aby byl obviněný prošetřován policií. Motiv poškozené mohl být finančního rázu (což se potvrdilo i připojením se s náhradou škody) i dán obavou, že se její přítel D. B., případně J. K., dozvědí, že mezi nimi proběhl pohlavní styk. Z jejího chování v následujících měsících je podle názoru obviněného prokázáno, že ke znásilnění nedošlo, neboť krátce nato otěhotněla s tehdejším přítelem D. B., měla intimní vztah se svědkem J. K. a následně se vrátila do vztahu se svědkem D. B., což nelze považovat za chování ženy, která by měla byt znásilněna a svědčí to o její nevěrohodnosti.
6. Obviněný dále namítal porušení práva na spravedlivý proces, zejména proto, že poškozená u hlavního líčení uvedla, že si nepamatuje inkriminované jednání obviněného, k dotazům soudu si na některé podrobnosti vzpomněla, ale nebyla schopna odpovědět na další otázky (rozložení gauče před údajným útokem apod.). Pochybením rovněž bylo, že soudy nevěnovaly pozornost mobilní komunikaci J. K. a poškozené, resp. si vybíraly jen ty části, které se hodily pro jejich argumentaci o vině obviněného, čímž došlo k jednostrannému a subjektivnímu hodnocení důkazů. Z této komunikace bylo důležité vypozorování aktuálního psychického rozpoložení poškozené po údajném činu. Poukázal na skutečnost, že šlo o stovky vzájemných zpráv v průběhu tří dnů, z komunikace některé zprávy vyzdvihl, přičemž měl za to, že tato nesvědčila o silném rozrušení poškozené po jí popisovaném útoku. Mezi oběma byl kladný citový vztah, snaha poškozené na jeho pokračování se nabízí jako jasná pohnutka k nepravdivému vylíčení skutkového děje právě jemu.
7. K posouzení věrohodnosti poškozené a její výpovědi obviněný navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, což soud odmítl, ačkoli se jednalo o klíčovou výpověď jediné svědkyně tohoto skutku. Takové odmítnutí obviněný označil za odporující zásadám spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18).
8. Dovolatel se dále vyjádřil ke skutku pod bodem 2) týkajícího se poškozené T. O., také v tomto případě měl za to, že ke znásilnění nedošlo. Poukázal na skutečnost, že poškozená vypověděla, že ji obviněný znal křestním jménem, což následně vysvětlila tak, že ji asi měl uloženou z dřívějších jízd. Takové vysvětlení nedává smysl, neboť není obvyklé, aby si taxikář ukládal klienty pod křestním jménem, navíc dne 16. 7. 2021 uvedla, že taxikáře volal svědek J. H., kterého pod jejím křestním jménem uloženého rozhodně neměl. Policie pak výpisem z hovorů nezjistila, kdo volal. Znalost jména poškozené svědčila o pravdivosti výpovědi obviněného, neboť ten již při svém prvním výslechu uvedl, že měl s poškozenou v minulosti pohlavní styk a dokonce byl u ní v bytě (tento i popsal), přičemž poškozená u hlavního líčení sama od sebe začala spekulovat, že takovou vědomost mohl nabýt z fotek na jejím Facebooku. Uvedenou spekulaci označil za nesmyslnou, neboť po jeho zadržení nelze uvěřit tomu, že by se v cele předběžného zadržení díval na internet a hledal fotky jejího bytu. Obviněný měl proto za to, že poškozená uvedla nepravdu buď úmyslně, nebo proto, že neví, s kým se intimně stýká, což zpochybňuje její věrohodnost.
9. Dále tvrdil zjevné rozpory ve výpovědích poškozené stran skutečnosti, z čí iniciativy byla zastávka u XY, poté co byl přivolán jako taxi. Ve své svědecké výpovědi z přípravného řízení uvedla, že s nápadem přišla ona, ačkoli se ohledně této otázky u hlavního líčení snažila mlžit. Označil za nestandardní volat cizímu taxikáři a nabídnout mu takový výlet místo odvozu domů, což svědčí o tom, že obviněného znala. Co se týče styku na písníku, uvedla, že se aktivně bránila a měla poškrábané zápěstí, o čemž není žádný důkaz, naopak při gynekologické prohlídce nebyla zjištěna na jejím těle žádná poranění, tudíž o své aktivní obraně lhala. Ani její tvrzení o vyvrcholení obviněného do její vagíny nebylo prokázáno žádným hodnověrným důkazem, neboť z výpovědi svědka B. A. coby zpracovatele odborného vyjádření vyplynulo, že se v její pochvě žádné sperma nenašlo a současně se profil obviněného mohl dostat do pochvy i rukou. Z pokládaných otázek je evidentní, že svědek byl tlačen do uvedení informace, že genetická informace v pochvě poškozené tam mohla být zanesena pouze vaginálním stykem a vyvrcholením obviněného, k čemuž citoval pasáže z jeho výpovědi. Dále zpochybnil závěr krajského soudu o tom, že se poškozená důkladně osprchovala, neboť o důkladnosti nehovořila. Stopy ejakulátu se nenašly ani na šatech poškozené. Hovoří-li se o stejném modu operandi stran v podobě odhrnutí kalhotek u obou poškozených, pak způsob vyvrcholení (do vagíny a na břicho) do tohoto rámce nezapadá. Označil za nelogické, že by krátce po údajném znásilnění na písníku a po odmítnutí jeho nabídky pohlavního styku v kanceláři nepoužil žádné násilí, již nenaléhal a odvezl poškozenou domů. Za absurdní považoval také to, že by po údajném znásilnění měl poškozenou nutit, aby si uložila jeho číslo. Současně spekuloval o motivaci poškozené, kterou mohlo být i to, že chtěla vyčítat svědku J. H., že ji nechal na benzince samotnou, a proto i sama nemusela mít zájem věc ohlásit na policii, což udělal svědek J. H. Možnou motivací je i finanční odškodnění patrné z výše náhrady škody, se kterou se připojila k trestnímu řízení.
10. Rovněž namítal, že soudy se nezabývaly jeho výhradami ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného na poškozenou znalcem MUDr. Ivanem Tůmou, CSc., jakož i vystupováním znalce v hlavním líčení. Znalec překročil svá profesní oprávnění, když hovořil o prokázání příčinné souvislosti, tedy o objektivní stránce skutkové podstaty znásilnění, neboť jde o právní závěr, který znalci nepřísluší. Při zpracování posudku pak neměl k dispozici stěžejní lékařskou zprávu psychiatrické ambulance Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2021, která měla prokazovat těžký následek na zdraví poškozené, a pracoval pouze se zprávou dřívější. V této se podává, že poškozená neužívala předepsané léky, což znalci při zpracování psychiatrické expertizy nebylo známo. Po chvilkovém seznámení se se zprávou během hlavního líčení sdělil, že to na závěrech jeho posudku nic nemění, ačkoli potvrdil, že úspěšnost léčby psychické poruchy zdraví spočívá i v pravidelném užívání předepsaných léků. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, k důkazní hodnotě znaleckého posudku v trestním řízení.
11. K právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) uvedl, že zůstávají vážné pochybnosti o psychickém následku za zdraví poškozené T. O. s ohledem na připomínky ke znaleckému posudku MUDr. Ivana Tůmy, CSc. Nebylo jednoznačně prokázáno, že by k závažnějšímu následku (způsobení těžké újmy na zdraví) došlo v důsledku údajného chování obviněného, pravděpodobnější je, že k následku došlo v důsledku opakovaných úkonů trestního řízení následujících po poškozenou nechtěném trestním oznámení. Zdůraznil, že ve vztahu k takovému následku je nutno prokázat subjektivní stránku nejméně formou nevědomé nedbalosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012). V tomto směru pak soudy dokazování nevedly, ani v rozsudku nezdůvodnily, jak k přesvědčení o zavinění obviněného, byť formou nevědomé nedbalosti, dospěly. Ve prospěch obviněného vyznívá i znalecký posudek MUDr. Jana Zbytovského, který uvedl, že obviněný není žádnou agresivní a násilnickou osobou a jeho pobyt na svobodě není nebezpečný.
12. Závěrem obviněný vyjádřil své přesvědčení, že soudy činné ve věci postupovaly v rozporu se zásadou zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř. i se zásadou volného hodnocení důkazů a nehodnotily všechny okolnosti svědčící ve jeho prospěch. Rovněž je v jeho případě dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť porušily princip presumpce neviny, kteréžto patří k principům spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 928/20, a nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Obviněný nakonec uvedl, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a soudy se jimi zabývaly. Odmítla existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Vznesené námitky kvalitativně nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů stran hodnocení důkazů. Jednání obviněného bylo plně prokázáno výpověďmi poškozených V. H. a T. O., které korespondovaly s ostatními provedenými důkazy. Stran následku jednání obviněného v podobě posttraumatické stresové poruchy u poškozené T. O. odkázala na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Ivana Tůmy, CSc., který se vypořádal i s námitkami obviněného o případném spoluzavinění poškozené na délce a závažnosti průběhu poruchy při nerespektování předepsané medikace. Posttraumatická stresová porucha se u poškozené rozvinula krátce po činu jako vážná déle trvající porucha zdraví, a to po dobu více jak šesti týdnů, přičemž jí zásadním způsobem snížila kvalitu života. Právní kvalifikaci jednání obviněného označila za plně přiléhavou. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
15. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně, s ohledem na připojenou citaci, ve znění do 31. 12. 2021, ačkoliv dovolání bylo datováno 28. 6. 2022, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože již rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
16. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto nebylo možné se v rámci zmíněného dovolacího důvodu domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
17. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
18. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
19. Nejvyšší soud doplňuje, že v návaznosti na uvedené je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 označen jako písm. m) téhož ustanovení, pouze s drobnou změnou odpovídající zmíněnému rozšíření dovolacích důvodů.
20. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona, který dovolatel nereflektoval, přestože bylo dovolání datováno ke dni 28. 6. 2022 a podáno téhož dne, Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného J. R. shledat nelze. Těžiště dovolacích námitek obviněného spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, a to i ve formě případného extrémního rozporu. Zejména nesouhlasil s výpověďmi jednotlivých poškozených, a z tohoto důvodu se domáhal i znaleckého zkoumání poškozené V. H., současně tedy tvrdil, že ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované (podstatné) důkazy. Takto formulované námitky pod uplatněný dovolací důvod není možné řadit, neboť se obviněný opíral o pozměněný skutkový stav a neztotožňoval se s provedeným dokazováním. Jsou však podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, nicméně jim nelze přiznat opodstatnění.
21. Z obsahu dovolání je především patrné, že obviněný J. R. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na (zčásti navíc doslovném) opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1). Obviněný zejména nesouhlasil s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, neboť připustil, že měl s poškozenou V. H. pohlavní styk, nicméně zcela dobrovolný, tedy bez užití násilí, pohrůžky násilím nebo jiné těžké újmy. Dle jeho názoru toto jeho tvrzení podporuje skutečnost, že po odmítnutí orálního sexu na ni dále stran této praktiky nenaléhal. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že soudy svá skutková zjištění stran dobrovolnosti pohlavního styku opřely především o výpověď poškozené V. H., která koresponduje se svědeckými výpověďmi svědků D. B., J. K. i zajištěnou komunikací mezi tímto svědkem a poškozenou potvrzující její výpověď. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena. Poškozená se podrobně vyjádřila k předmětnému skutku, přičemž neuvedla nic, co by nasvědčovalo tomu, že pohlavní styk byl dobrovolný, neboť z její výpovědi je užití násilí zcela zjevné. Popsala, že ji obviněný první začal osahávat, snažila se ho odstrčit, načež ji chytil, začal ji svlékat, ona zkřížila nohy, posouvala se od něho po kanapi, až spadla na zem, říkala mu, že to nechce, schovala se pod stoly, odkud ji za kotníky vytáhnul, chytil ji za ramena, položil na gauč, odhrnul kalhotky a vykonal na ní soulož, přitom ji držel za zadek, aby se nemohla hýbat. Po neúspěšném pokusu o orální sex s ní nadále souložil a vyvrcholil na její břicho. Odpor tedy dávala najevo ústně i její aktivní, leč neúčinnou obranou, a to zejména s ohledem na zřejmou fyzickou převahu obviněného, byť tento nemusel užít brutálního násilí. Byla rovněž logicky jedinou přímou osobou, která bezprostředně vnímala jednání obviněného, nicméně následně o tomto incidentu informovala svědka J. K. i přítele svědka D. B., byť tomuto pouze naznačovala, co se stalo, což se s ohledem na jejich vztah a prožité trauma jeví jako pochopitelné. Soudy tedy správně dospěly k závěru, že obviněný za použití násilí odňal poškozené právo svobodně se rozhodovat o svém pohlavním životě. Na uvedené nemá žádný zásadní dopad skutečnost, že obviněný po poškozené požadoval i orální sex, který se mu pro její odpor spočívající ve vrtění hlavou nepodařilo provést, a proto opět přistoupil k provedení soulože, kde násilím dosáhl svého. Popsaný zjištěný skutkový stav totiž zjevně není možné interpretovat tak, že obviněný respektoval přání poškozené, a tedy pokud by s ním nechtěla mít dobrovolný pohlavní styk, nijak by ji nenutil.
23. Obviněný dále zdůrazňoval nevěrohodnost poškozené s akcentem na její předchozí vyzývavé chování i chování následující po incidentu (počítaje v to její navazující intimní kontakty či těhotenství), měl za to, že ho nelze považovat za chování znásilněné ženy, která nadto nechtěla sama ani trestní oznámení podat a byla k tomu přesvědčena, přičemž pojmenovává její případné motivy včetně náhrady nemajetkové újmy. Dále poukázal na skutečnost, že si poškozená nevybavuje inkriminované jednání a nebyla schopna odpovědět na některé otázky soudu. Její nevěrohodnost rovněž prokazuje mobilní komunikace s J. K., která byla hodnocena jednostranně, bez toho, aby byl vzat v potaz z ní vyplývající aktuální psychické rozpoložení poškozené po údajném činu, přičemž nesvědčila o silném rozrušení poškozené.
24. K tomu je potřeba uvést, že následné vedení soukromého života (tedy především skutečnost, že poškozená neměla problémy v intimní rovině) nemá nutně co do činění s nyní projednávanou věcí a rozhodně poškozenou nečiní nevěrohodnou. Je všeobecně známo, že každá oběť (nejen) sexuálního násilí reaguje na silné rozrušení po činu jinak. Jak již ostatně poznamenaly soudy nižších stupňů, trauma je vždy vnímáno individuálně s různou mírou dopadu na psychiku oběti, a nelze očekávat její zcela racionální chování po činu. V tomto směru ani mobilní komunikace mezi poškozenou a svědkem J. K. v žádném případě nesvědčí o nevěrohodnosti poškozené, neboť mu v rámci ní de facto ihned po incidentu implicitně sdělila, že byla na dispečinku znásilněna, obviněný jednal proti její vůli a snažila se bránit. Skutečnost, že poškozená nechtěla sama oznámit trestnou činnost obviněného, lze vysvětlit typem trestné činnosti, která patří k nejvíc latentní kriminalitě, a pro oběť sexuálního násilí je velmi obtížné být (veřejně) opětovně vystavována souvisejícím prožitkům, neboť se stydí či bojí. Je vhodné poznamenat, že proces viktimizace takové oběti nekončí pouze prvotní, tedy samostatnou traumatickou záležitostí, kdy dochází k přímé újmě oběti způsobené pachatelem, ale i následně sekundární viktimizací v podobě více či méně oprávněného strachu z necitlivého a negativního přístupu okolí nebo i terciární ztělesňující neschopnost oběti vyrovnat se s traumatickou zkušeností například i v návaznosti na její znovuprožití před soudem. Sama poškozená v rámci mobilní komunikace se svědkem J. K. uvedla, že nahlášení nechce „riskovat“, neboť má obviněný hodně známých. V tomto směru je bezpředmětná i namítaná účelovost či možná ziskuchtivost jako motiv jejího jednání, jelikož skutečně trestní oznámení podala až v návaznosti na podporu osob, kterým důvěřovala a bezprostředně po činu se jim svěřila. Pokud jde o tvrzení obviněného, jímž poukazoval na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené nebo na skutečnost, že nebyla schopna odpovědět na některé otázky soudu, i toto se nikterak nevymyká běžné reakci jakékoliv osoby na prožitou stresovou událost. Soudy vyložily, proč považovaly výpověď poškozené za autentickou, neboť nesla znaky věrohodné výpovědi a obsahovala i mnohé rysy výpovědi oběti znásilnění, byla stabilní, logicky strukturovaná a zasazená do kontextu událostí, neměnná, drobné nesrovnalosti neměly zásadní charakter, vypovídala emocionálně, bylo u ní vidět rozrušení, což svědčilo o skutečnosti, že vypovídala o skutečně prožitých událostech. Bylo poukázáno i na fakt, že si poškozená pamatovala i detail v podobě slovního vyjadřování obviněného, který opakoval „počkej, počkej“.
25. Dovolatel měl také za to, že k posouzení věrohodnosti obviněné měl být vypracován jím navrhovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, s ohledem na psychický stav poškozené v období před a po útoku, včetně případného zneužívání drog, schopnosti vnímat okolnosti, zapamatovat si je a reprodukovat. Pokud chtěl obviněný prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily) a následně byla do jisté míry včleněna pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (tj. ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 2. 2022 (na č. l. 533) se podává, že soud zamítl návrh na doplnění dokazování obhajoby na vypracování psychologického znaleckého posudku na obě poškozené. Odvolací soud v odstavci 30. odůvodnění svého usnesení akcentoval, že soudy nemusí nutně vyhovět všem návrhům stran na provedení důkazů za situace, kdy důkazy již provedené poskytují dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a je zřejmé, že další důkazy nemohou závěry soudu zvrátit, jestliže návrhy obviněného na doplnění dokazování byly extenzivního charakteru, jdoucí nad rámec povinnosti soudu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. snažící se zpochybnit dosavadní, zcela přesvědčivé výsledky dokazování. Dále v odstavci 33. odůvodnění svého usnesení přiléhavě vysvětlil neprovedení doplnění dokazování, neboť se v případě poškozené jednalo o dospělou osobu nevykazující známky poškození centrálního nervového systému, což by mohlo mít vliv na její schopnost prožité události si zapamatovat, podržet v paměti a následně nezkresleným způsobem reprodukovat, popřípadě znaky duševní poruchy či choroby. Navíc, takový znalecký posudek se může vyjádřit toliko k tzv. obecné věrohodnosti poškozené, přičemž její hodnocení ve vztahu k jednání obviněného v tomto konkrétním případě náleží výhradně nalézacímu soudu, který důsledně hodnotil výpověď poškozené. Nelze proto dospět k závěru, že by důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů trpělo a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
26. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 2), který se týkal poškozené T. O., jejichž těžištěm rovněž bylo, že nedošlo k tvrzenému útoku, s přihlédnutím k pochybnostem o věrohodnosti této poškozené. Nejvyšší soud uvádí, že jednání obviněného bylo i v tomto případě plně prokázáno. Soudy činné ve věci své skutkové závěry opřely především o výpověď poškozené, která byla shledána věrohodnou, jí předložený popis celé události byl v podstatných okolnostech konzistentní a shodoval se s dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckou výpovědí svědka J. H., dále pak odborným vyjádřením z odvětví genetiky, i se svědeckou výpovědí zpracovatele tohoto odborného vyjádření B. A. Poškozená uvedla okolnosti, za kterých došlo k sexuálnímu násilí u XY, kdy k ní přistoupil obviněný se ztopořeným penisem, strčil do ní, položil ji na záda, ruce jí dal za hlavu, dal ji šaty i kalhotky stranou, ačkoli se ho snažila odstrčit, a vykonal na ní za soustavného držení soulož. Dále popsala i následné dění v kanceláři dispečinku i nucený orální sex po cestě autem k ní domů. V návaznosti na tento sled událostí zavolala svědkovi J. H., jemuž jej nastínila, a osprchovala se. Svědek J. H. potvrdil, že mu obviněná reprodukovala, že byla znásilněna u XY. Z odborného vyjádření vyplývá, že ze stěru z pochvy poškozené byl izolován haplotyp Y chromozomu odpovídající haplotypu Y chromozomu obviněného, dále pak byla zjištěna pozitivní reakce na přítomnost spermatu ze stěru z pochvy, zevního genitálu i na kalhotkách poškozené, ačkoli bez následného zajištění spermií. Zpracovatel odborného vyjádření B. A. upřesnil, že nejpravděpodobnější způsob, jakým se profil obviněného dostal do pochvy poškozené, byl vaginální pohlavní styk.
27. Zpochybnění věrohodnosti této poškozené pak obviněný založil na skutečnosti, že ji znal křestním jménem, již spolu měli pohlavní styk, dokonce byl u ní v bytě, který uměl popsat, a nebylo prokázáno, kdo jej zavolal. Dále poukázal na skutečnost, že poškozená měla mít poškrábané zápěstí jako následek své aktivní obrany, nicméně při gynekologické prohlídce nebyla zjištěna na jejím těle žádná poranění. Zpochybňoval i jeho vyvrcholení do vagíny poškozené, neboť sperma se v pochvě nenašlo, jeho profil se tam mohl dostat i rukou, poškozená netvrdila, že se důkladně osprchovala a stopy ejakulátu se nenašly ani na jejích šatech. Považoval rovněž za nelogické, že by ji po násilném aktu nutil si uložit jeho telefonní číslo.
28. Všechny jím uváděné skutečnosti k prokázání nevěrohodnosti obviněné jsou však pouhou polemikou s názorem soudů, jak měly dané důkazy hodnotit a jakou váhu jim přikládat. V tomto ohledu není zcela nepodstatné, kdo zavolal na telefonní číslo obviněného a přivolal jej jako taxikáře na čerpací stanici, ani z čí strany vzešla iniciativa k zastávce u XY či proč byla poškozená nucena k uložení telefonního čísla obviněného. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že poškozená i svědek J. H. shodně uvedli, že taxi zajistil tento svědek. Poškozená také potvrdila skutečnost, že sama navrhla, že by si ráda vypila kávu u XY, kam ji obviněný dovezl. Žádná z uvedených okolností však obviněného neopravňovala k nedobrovolnému sexuálnímu styku s poškozenou. Uložení čísla obviněného pak racionálně odůvodnila tím, že se jej hlavně snažila nenaštvat. Pro posouzení věrohodnosti poškozené je rovněž nerozhodné, odkud obviněný znal vybavení bytu poškozené. Tvrzení dovolatele, že poškozená ohledně zranění na zápěstí lhala, neboť z lékařské zprávy gynekologa poranění nevyplývají, se pak jeví jako absurdní. Předmětem gynekologické prohlídky je vyšetření ženských pohlavních orgánů, nikoli prohlídka jiných částí těla.
29. Nepotvrzení spermatu ve vagíně poškozené samo o sobě neznamená, že k vaginálnímu styku nedošlo, navíc za situace, kdy si poškozená nebyla jistá, zda vyvrcholil do ní, což je vzhledem k situaci, ve které se nacházela, zcela ospravedlnitelné. Podobně je odůvodnitelná provedená důkladná hygiena ženy, která navíc neměla prvotní intenci řešit na ní provedené násilí cestou trestního oznámení. Přívlastek důkladně, byť jej poškozená explicitně neuvedla, je zcela na místě, neboť si lze jen stěží představit, že by poškozená za daných okolností takto neučinila. Zpracovatel odborného vyjádření rovněž ve své výpovědi potvrdil, že nejpravděpodobnějším způsobem, jak se profil obviněného dostal do pochvy poškozené, byl vaginální pohlavní styk. Stopy ejakulátu na šatech sice nalezeny nebyly, nicméně jak již bylo řečeno, byla zjištěna pozitivní reakce na přítomnost spermatu na kalhotkách poškozené. S uvedeným koresponduje i soudy uváděný podobný modus operandi, kdy oběma poškozeným před vykonáním soulože odhrnul kalhotky na stranu, a nic na tom nemění skutečnost, jakým způsobem obviněný nakonec vyvrcholil. Považuje-li pak obviněný za nelogické, aby poškozenou nenutil po odmítnutí styku v kanceláři násilím či jinak k dalšímu pohlavnímu styku, nelze mu ani v tomto směru přisvědčit, že by uvedená okolnost způsobovala nevěrohodnost poškozené zejména s ohledem na okolnost, že ji následně během jízdy autem nutil, aby ho uspokojovala ústy.
30. V rámci obviněným předestřené motivace a neochotě k oznámení trestného činu poškozenou pak Nejvyšší soud odkazuje na svou předchozí argumentaci, neboť podobně jako u poškozené V. H. lze mít za to, že na to zjednodušeně „neměla sílu“, což koresponduje i s její výpovědí, ve které uvedla, že se obviněného hlavně snažila nenaštvat, snažila se mu namluvit, že s ním bude mít styk třeba jindy, aby se z toho dostala. Mimoto je vhodné poukázat i na závěry znaleckého posudku MUDr. Ivana Tůmy, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie týkající se této poškozené, ze kterých plyne, že utrpěla smíšenou úzkostnou poruchu s příznaky posttraumatické stresové poruchy, panické poruchy a depresivními náladami, projevující se mj. vyhýbáním se situací, které jí trauma připomínají nebo obavami z rozhovoru o prožitém traumatu.
31. Nelze proto soudům vytýkat, že uvěřily konstantní výpovědi poškozená korespondující s ostatními s provedenými důkazy. Se závěry soudů obou stupňů se tak lze plně ztotožnit, neboť se jedná o závěry plynoucí z provedeného dokazování, zcela logické a správné. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný či extrémní rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
32. Pod obviněným citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za užití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. za užití písm. h) téhož ustanovení] lze však podřadit námitku, že posttraumatická stresová porucha u poškozené T. O. nebyla zapříčiněna jeho jednáním, a dále námitku neprokázání subjektivní stránky ve vztahu k následku zakládajícímu okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné.
33. Dovolatel měl za to, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by k následku v podobě těžké újmy na zdraví došlo v důsledku jeho chování, přičemž za příčinu označil opakované úkony trestního řízení následující po poškozenou nechtěném trestním oznámení. Touto námitkou rozporoval existenci příčinné souvislosti jakožto obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Nicméně je nutno konstatovat, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem byla jednoznačně prokázána.
34. Obviněný argumentoval, že znalec MUDr. Ivan Tůma, CSc., dospěl k jemu nepříslušejícímu právnímu závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a poškozením psychického stavu poškozené, pominul však závěr znalce, že uvedená porucha vznikla v důsledku předmětného incidentu ze dne 16. 7. 2021. Nelze tedy souhlasit s tvrzením obviněného, že znalec překročil svá profesní oprávnění, uvedl-li, že sexuální násilí vykonané na poškozené bylo příčinou vzniku těžké újmy v podobě posttraumatické stresové poruchy poškozené. Jde-li o objasnění otázky existence posttraumatické stresové poruchy, jedná se o otázku ryze odbornou, pro jejíž zodpovězení je významným důkazem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Závěr o tom, zda se jedná o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, je pak závěrem právním, který ve finále musí učinit soud, a to na podkladě skutečností, které mají podklad v obsahu spisu. Pokud jde konkrétně o původ této těžké újmy, soudy vycházely ze znaleckého posudku, z něhož vyplývá, že poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla smíšenou úzkostnou poruchu s příznaky posttraumatické stresové poruchy, panické poruchy a depresivními náladami, která vedla k nutnosti užívání antidepresiv a indikaci ambulantní psychoterapeutické péče. Dle jeho názoru se posttraumatická porucha poškozené přímo váže na jednání obviněného (lze zmínit např. flashbacky jakožto stresově se vyvolávající vzpomínky na dané jednání obviněného). Znaleckým zkoumáním nebyla zjištěna jiná příčina, která by mohla u poškozené způsobit projevy této poruchy. V tomto smyslu se vyjádřil i svědek J. H., který uvedl, že po této události se chování poškozené zhoršilo, je plačtivá, špatně spí a několikrát v noci mu volá. Soudy rovněž vycházely z výpovědi obviněné, kterou považovaly za věrohodnou. Závěr o existenci příčinné souvislosti je tak spolehlivě doložen především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a má oporu i v ostatních provedených důkazech.
35. Lze doplnit, že znalec byl během svého výslechu konfrontován se zprávou o ambulantním vyšetření Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2021, kterou obviněný zmiňoval v dovolání, přičemž konstatoval, že skutečnost, že poškozená po určitou dobu neužívala předepsané léky, na jeho závěrech nic nemění. Konkrétně se k přechodnému neužívání (neboť při vyšetření znalcem již vhodnou medikaci brala) předepsané medikace vyjádřil tak, že mohlo dojít ke zhoršení stavu poškozené, avšak rozhodně to neznamená, že by to mělo vliv pro celkovou dlouhodobou prognózu. Tu také charakterizoval tím, že poškozená byla podstatně omezena na obvyklém způsobu života opakujícími se epizodami znovuprožívání traumatu v důsledku emočně živých vzpomínek po dobu již delší než dva měsíce, projevy poruchy omezující kvalitu života poškozené pak lze předpokládat ještě v horizontu dalších týdnů až měsíců (odstavce 15. až 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
36. Stran namítaného neprokázání subjektivní stránky (minimálně formou nevědomé nedbalosti) k následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené T. O. uvádí Nejvyšší soud následující. Zavinění obecně vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018). Lze připustit, že se soudy měly odůvodněním subjektivní stránky minimálně ve formě nevědomé nedbalosti v souladu s §17 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k předmětnému následku zabývat, nicméně jako taková je subjektivní stránka zřejmá ze samotného jednání pachatele popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a vyplývající z jeho odůvodnění. Přesvědčení o zavinění obviněného ve formě minimálně nevědomé nedbalosti lze dovodit zejména ze skutečnosti, že obviněný proti poškozené použil fyzické násilí, kterému se poškozená snažila bránit (musel si být vědom její odmítavé reakce), a následně i psychický nátlak za plného vědomí své jasné převahy, kdy ji nutil (i fyzicky) k orálnímu sexu, zatímco sám řídil vozidlo, což podmiňoval vrácením jejích věcí. Právě i opakované násilí pro něj mohlo nebo minimálně mělo být jasným ukazatelem, že jeho útok může vést k výrazným zdravotním potížím poškozené, k čemuž objektivně nepotřeboval nějaké zvláštní schopnosti či znalosti (srov. rozhodnutí publikované pod č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti lze akcentovat i zneužití jeho postavení coby poskytovatele služby i pozdní noční hodiny. Nebylo tedy jistě prokázáno, že by poškozené chtěl způsobit těžký následek nebo s jeho vznikem byl alespoň srozuměn, nicméně měl a mohl předpokládat, že jeho útok proti poškozené nepochybně může vést k psychickému poškození zdraví oběti útoku. Subjektivní vztah pachatele k těžké újmě na zdraví je seznatelný a na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že soudy zavinění v této formě vztahující se k uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby explicitně neuvedly. Nelze tudíž přistoupit na úvahu obviněného, že by vznik posttraumatické stresové poruchy nebyl kryt jeho zaviněním přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
37. Nejvyšší soud nadto považuje za vhodné uvést, že ze závěrů znaleckého posudku MUDr. Jana Zbytovského z odvětví psychiatrie a sexuologie vskutku plyne, že obviněný netrpí žádnou sexuální deviací, byla prokázána jeho heterosexuální orientace a reakce na deviantní či agresivní a sadistické podněty nebyly zaznamenány. Pokud obviněný akcentoval, že není agresivní ani násilnickou osobou, ignoroval však tu část posudku, ve které zpracovatel uvedl, že v jeho osobnostním profilu byla prokázána zvýšena nezdrženlivost a impulzivita. Odvolací soud ostatně na identickou námitku reagoval, kdy uvedl, že způsob provedení obou činů zapadá do uvedeného znaleckého závěru. Primárním zájmem obviněného bylo dosáhnutí toliko vlastního sexuálního uspokojení s využitím svého dominantního postavení a zjevné fyzické převahy (odstavec 35. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť ze strany obviněného se jednoznačně jednalo o jeho nezdrženlivé ukájení sexuálního pudu proti vůli poškozených. Současně je zřejmé, že zjištěnému skutkovému stavu zcela odpovídá i vyslovená právní kvalifikace.
38. Poslední námitka, v níž obviněný (ačkoli velice stručně) brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu, nespadá pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a obviněný to ani v dovolání netvrdil). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nicméně obviněný ani tento dovolací důvod neuplatnil a pouze stručně konstatoval nepřiměřenou přísnost trestu.
39. Nejvyšší soud tedy pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané zločiny mohl být obviněnému uložen podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět až dvanáct let. V daném případě byla jeho výměra stanovena pod polovinou zákonné trestní sazby, tedy trest ve výměře sedmi let, přičemž se jednalo o trest úhrnný ve smyslu §43 odst. 1 tr. zákoníku, a pro jeho výkon byl obviněný zařazen v souladu s §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně své úvahy o druhu a výši trestu detailně popsal v odstavcích 39. až 40. odůvodnění svého rozsudku, soud odvolací se pak s těmito závěry ztotožnil v odstavcích 31. a 36. odůvodnění svého usnesení, přičemž akcentoval skutečnost, že trest byl ukládán za dva samostatné zvlášť závažné zločiny spáchané v krátkém časovém období (2 měsíců). Trest byl tudíž uložen v souladu se zákonem. Nadto lze poznamenat, že takový trest není ani trestem zjevně nepřiměřeně přísným.
40. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 [do 31. 12. 2021 označen jako písm. l)] obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
41. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
42. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.