ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.706.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 706/2022-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání obviněného J. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 3 To 51/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 8/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 3. 2021, č. j. 22 T 8/2020-149, byl obviněný J. Č. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného D. J. Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době předcházející 5. 3. 2012 nabídnul odsouzenému A. K. N., jednateli odsouzené společnosti B., že mu za podíl na výnosu z trestné činnosti zajistí fiktivní daňové doklady o údajně uskutečněných přijatých zdanitelných plněních, na základě nichž si společnost B., neoprávněně sníží odvod daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob, a poté co na jeho nabídku A. K. N. přistoupil, jednak záměrně zjednal odsouzené J. A., M. B. a O. L., aby vytvářeli či se podíleli na vytváření takových fiktivních daňových dokladů společností D. I., L. C., A., L., M. D., M. P., U. T. P., M. L., a obviněného D. J., jejichž tvrzeným předmětem plnění byly služby – zprostředkování pracovně právních vztahů s třetími osobami nebo propagace personální a cestovní agentury B., na území ČR a EU, jakož i součinnosti v oblasti vyhledávání lidských zdrojů, které měly být údajně provedeny ve prospěch společnosti B., a tyto doklady od nich přebíral a předával je A. K. N.,
a dále sám jako statutární zástupce společnosti L. r. a. L., obecně prospěšná společnost (dále jen „L.“), vytvořil nebo si nechal vytvořit neustanovenou osobou fiktivní daňové doklady této společnosti a tyto odsouzenému A. K. N. v roce 2012 předal do účetnictví společnosti B.,
a dále sám, případně prostřednictvím další neustanovené osoby, vytvořil a odsouzenému A. K. N. předal do účetnictví společnosti B., v roce 2014 fiktivní daňové doklady za údajné zprostředkování pracovně právních vztahů společnosti B., společností N. P., a K.,
přičemž si nechal od odsouzeného A. K. N. vyplácet provize ve výši 10 až 15 % z cílové částky, včetně DPH, uvedené na jednotlivě poskytnuté fiktivní faktuře, tedy celkem nejméně částku 9 828 614 Kč,
a takto získané daňové doklady shora uvedených společností odsouzený A. K. N. dle dohody zaúčtoval do účetnictví společnosti B., ačkoliv i obvinění věděli, že jsou fiktivní a že k tvrzenému plnění nikdy nedošlo, a v úmyslu neoprávněně zkrátit daň z přidané hodnoty v rozporu s §21 odst. 1 a §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je zahrnoval ve zdaňovacích obdobích od února 2012 do ledna 2015 do jednotlivých sestav zdanitelných plnění, sloužících k sestavení jednotlivých přiznání k dani z přidané hodnoty, a dále v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnických osob je v rozporu s §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zahrnoval mezi skutečně vynaložené výdaje, které měly sloužit k dosažení, zajištění a udržení příjmů za roky 2012, 2013, 2014, který následně podával za společnost B., daňová přiznání specifikovaná v rozsudku soudu prvního stupně. Za období od února 2012 do ledna 2015 zkrátila společnost B., daň z přidané hodnoty o 16 965 433,83 Kč a daň z příjmu právnických osob o 14 320 104,14 Kč, tedy ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Liberecký kraj, Územním pracovištěm v Jablonci nad Nisou, zkrátila daň v celkové výši 31 285 537,97 Kč, přičemž odsouzený A. K. N. a obviněný J. Č. svým přispěním ke společnému jednání úmyslně zkrátili daňovou povinnost společnosti B., ve shodné výši.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 3 To 51/2021-304, byl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozené České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Liberecký kraj, Územním pracovištěm v Jablonci nad Nisou, podaného do výroku o náhradě škody a k odvolání státního zástupce v neprospěch obou obviněných ve výroku o náhradě škody zrušen napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině a trestu obviněných podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. Č. podané do výroku o vině i trestu jako nedůvodné zamítnuto.
4. Lze dodat, že původně bylo řízení vedeno pod sp. zn. 56 T 1/2018 i ve věci spolupracujícího obviněného A. K. N. a obviněných O. L., J. A., M. B. a společnosti B., přičemž usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 56 T 1/2018, byla věc obviněných J. Č. a D. J. v celém rozsahu vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. O ostatních obviněných bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. 10. 2020, č. j. 56 T 1/2018-3712, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2021, č. j. 3 To 48/2021-3863.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., s tím, že existuje zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů a zčásti rovněž nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim a zároveň namítal nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem plynoucí v nemalé míře z jeho nesprávných skutkových zjištění. Napadený rozsudek pak byl odůvodněn zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně, v rozporu s právem na spravedlivý proces. Odvolací soud se nevypořádal řádným způsobem s odvolacími námitkami obviněného, jeho rozhodnutí je pouze shrnutím závěrů nalézacího soudu, na které odkazoval, a věcně se obsahem odvolání nezabýval, přičemž takový postup způsobil nepřezkoumatelnost rozsudku a kolidoval s výslovnou zákonnou povinností podle §125 odst. 1 tr. ř.
6. Dovolatel namítal, že jeho vina neplyne z obsahu výslechů spoluobviněných v návaznosti na listinné důkazy. S osobou obviněného přímo souvisí pouze fiktivní fakturace společnosti L., jejímž statutárním orgánem v rozhodné době byl, k této trestné činnosti se doznal. Soudy neshledaly z obsahu listin žádnou konkrétní souvislost s osobou obviněného a jeho tvrzenou rolí v rámci posuzované trestné činnosti, vztah k údajně zprostředkovatelské činnosti absentuje. Z výpisu z účtu společnosti L. neplyne úhrada fiktivních faktur ani provize za tvrzené obstarání faktur. Co se týče výpovědí jednotlivých spoluobviněných, výpověď M. B. stejně jako vyjádření D. J. byly důkazem o nevině obviněného. Jediné dva usvědčující důkazy, výpovědi spoluobviněných A. K. N. a J. A. jsou místy shodné, místy se však zcela vyvrací a nekorespondují mj. s obsahem výslechu M. B.
7. V tomto ohledu dovolatel zdůraznil výpověď již odsouzeného M. B., který uvedl, že nevěděl, že obviněný byl v páchání trestné činnosti nějak zainteresovaný. Jeho výpověď je dále v příkrém rozporu se skutkovou verzí spolupracujícího obviněného A. K. N., jde-li o tvrzení, že všechny fiktivní faktury měl obstarávat obviněný za provizi 10 % z fakturované částky, neboť M. B. uvedl, že se s A. K. N. domlouvali o fakturách napřímo a odměna byla stanovena paušální částkou 10 000 Kč.
8. Stran výpovědi spolupracujícího obviněného A. K. N. dovolatel poukázal na možnou taktickou domluvu některých obviněných. Byl to právě odsouzený A. K. N., který inicioval a organizoval společnou verzi a koordinovaný postup obviněných v řízení před finančním úřadem. Soudy zcela nekriticky převzaly skutkovou verzi předloženou tímto odsouzeným. Obviněný poukázal na skutečnost, že si jmenovaný sám dokázal obstarat padělané daňové doklady i jiných společností (vyměnil doklady od společnosti N. P., za doklady společnosti N.), tedy bez součinnosti obviněného. Zdůraznil obsah jeho doznání během hlavního líčení dne 24. 10. 2019, že to byl možná on, kdo se jako první zeptal a začal se zabývat možností snížení daňové povinnosti, přičemž se jedná o důkaz minimálně vzbuzující důvodné pochybnosti o vůdčí roli obviněného. Dále poukázal na nepřesvědčivost v popisu mechanismu zajištění daňové výhody a v popisu odměn svým spolupracovníkům plynoucím ze zkrácení daně. Nadto každý z obviněných hovořil o své provizi odlišně a vyjádření již odsouzeného A. K. N. nedávalo ekonomický smysl a bylo zmatečné.
9. Spoluobviněný J. A. vypovídal v mnoha ohledech shodně jako A. K. N., což vede k pochybnostem o procesní koordinaci zaměřené vůči obviněnému, přičemž odvolací soud se touto náhlou synchronizací skutkové verze kriticky nezabýval. Spoluobviněný J. A. pak nehovořil o tom, že by obviněný zorganizoval celou operaci s fiktivními fakturami, nepřímo jako o organizátorovi hovořil o O. L. Protiprávní koordinace skutkových verzí s A. K. N. se odráží i v prezentované myšlence o toku peněz pro vyplacení provize, která u obou podobně nedává ekonomický smysl. J. A. uvedl, že když to přišlo na účet, peníze vybral, odečetl z toho svojí provizi 4 % a předal je O. L. nebo obviněnému. Dále poukázal na zásadní rozpor ve skutkové verzi prezentované J. A. a A. K. N. co se týče angažmá spoluobviněného O. L., neboť A. K. N. se vyjádřil tak, že od O. L. žádné faktury nepřevzal, zatímco J. A. uvedl, že vystavil faktury a posléze předal k zaúčtování společnosti B., prostřednictvím O. L. nebo J. Č.. Soudy nebyl reflektován ani fakt, že se J. A. doznal k tomu, že společnost N. P., aniž kdy byl jejím společníkem nebo jednatelem, znal a sám občas využil, aby mystifikoval účetní, z čehož obviněný dovozoval, že J. A. občas vytvořil fiktivní faktury této společnosti a dle potřeby s nimi účetně pracoval, což výslovně plyne i z odposlechu schůzky A. K. N. s J. A. Obviněný nechápal, že je mu kladeno k tíži obstarání faktur této společnosti (stejně jako společnosti K.), když sám J. A. doznal, že této společnosti sám účetně využíval. Popis role obviněného v celé operaci je ze strany J. A. pouze souhrnem úvah a hypotéz, případně informací z druhé ruky, což jeho výpověď následně činí nevěrohodnou. Jeho výpověď by pak mohla být pouze důkazem toliko v rozsahu fiktivních faktur ze strany společností ovládaných J. A., tj. nikoli v rozsahu fiktivních faktur dodávaných dalšími spoluobviněnými.
10. Za šokující označil výslovný poukaz na skutečnost, že jeho vina plyne rovněž z výslechu spoluobviněného D. J. Ten se při posledním hlavním líčení doznal k vytváření faktur jím reprezentovaných společností pro společnost B. Popřel výše provizí, když z celé operace mohl profitovat takřka výlučně sám A. K. N., případně J. A. Obviněný D. J. pak výslovně popřel tvrzenou roli obviněného coby osoby, přes níž vše šlo, z čehož plyne, že i on vyvrací skutkovou verzi A. K. N., že mu veškeré fiktivní faktury zajišťoval a přinášel. Důvody, pro které nalézací soud neuvěřil D. J., jsou nepodstatné, obdobné důvody, resp. aspekty snižující věrohodnost lze v zásadě shledat rovněž u J. A. a do jisté míry i u A. K. N., kterým ovšem soudy plně uvěřily.
11. Další dovolací námitka obviněného směřovala ke skutečnosti, že přepisy odposlechů z protokolu ze dne 27. 2. 2017 zásadním způsobem mění náhled na věrohodnost výpovědí A. K. N. a J. A., a tím i vinu obviněného. Odvolací soud sice v odvolacím řízení tento dodatečný důkaz provedl čtením přepisů odposlechů pořízených policejním orgánem dne 25. 11. 2016, avšak bez bližšího zdůvodnění či provedení rozboru souvislostí a konkrétního významu rozhovoru konstatoval, že dohoda na účelové změně jejich výpovědí ke svému prospěchu a v neprospěch obviněného z jejich obsahu nevyplývá. Dovolatel proto v rámci svého mimořádného opravného prostředku opětovně předložil relevantní obsah odposlechů včetně konkrétně citovaných pasáží, které lze dle jeho názoru interpretovat pouze tak, že organizátorství sjednávání všech faktur pro A. K. N. bude „hozeno“ na obviněného v zájmu snížení jejich problému vyvstalých v trestním řízení.
12. Za dovolací důvod rovněž označil skutečnost, že odvolací soud odmítl provést jím navržené podstatné důkazy, a to výslechy M. B. a O. L., tentokráte v procesním postavení svědků, tj. s poučením o následcích křivé výpovědi, a to k jasnému zodpovězení účasti obviněného na krácení daně společnosti B., její míry, jeho role i role jiných osob. Poukázal na skutečnost, že O. L. začal vypovídat až po vyčlenění věci obviněného do samostatného řízení, tedy bez možnosti jej konfrontovat nebo se vyjádřit. Výslech M. B. byl zapotřebí k zhodnocení, zda je skutková verze A. K. N. a J. A. nesprávná v bodě, kdy tito tvrdí, že obstarání fiktivních podkladů pro A. K. N. probíhalo skrze obviněného. Odvolací soud přitom pouze uvedl, že by zjevně nepřinesly žádné skutečnosti, které by mohly závěry nalézacího soudu jakkoli ovlivnit. Takový závěr za situace, když je vina obviněného shledávána pouze na základě výslechů těchto spoluobviněných, v nichž panuje v mnoha místech zásadní nesoulad, obviněný označil za nekorespondující vážnosti důkazní situace.
13. Obviněný rovněž vyjádřil své přesvědčení, že se odvolací soud v rozporu s §254 odst. 1 tr. ř. zbavil své zákonné odpovědnosti za řádný přezkum skutkových i právních závěrů nalézacího soudu. Je totiž povinen přezkoumat zákonnost a důvodnost těch výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Poukázal na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 276/04, podle kterého je účelem odvolání posílení či zvýšení jistoty o tom, že skutek obviněného byl soudem první instance posouzen řádně. Odvolací soud tak i v této procesní otázce zvolil nesprávný přístup, přičemž dovolatel nepožadoval, aby důkazy provedené nalézacím soudem znovu prováděl, ale aby z provedeného dokazování s ohledem na konkrétní námitky vyvodil odlišné skutkové a návazně i právní závěry, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, ze kterého plyne, že revizní princip znamená, že odvolací soud se v konečném výroku i jeho odůvodnění musí vypořádat se všemi námitkami odvolatele uplatněnými v odvolání.
14. Za poslední dovolací důvod označil nesprávné zdůvodnění neaplikace zásady in dubio pro reo ve prospěch obviněného, neboť odvolací soud posoudil jednu ze skupin důkazů jako pravdivou, načež bez dalšího uzavřel, že pak ony pochybnosti, jež měly být hodnoceny ve prospěch obviněného, nevznikly. Dle přesvědčení obviněného se jednalo o tendenční výklad základních principů trestního práva, neboť ad absurdum by odvolacímu soudu ke konstatování viny stačil vždy jediný důkaz viny pro závěr o tom, že tato skupina důkazů o vině je hodnocena jako pravdivá, načež pochybnosti o vině dány nejsou. V projednávané věci odvolací soud rezignoval na to, aby řádně pojmenoval, co míní ostatními skupinami důkazů, které vinu obviněného relativizují, jaké důkazy to jsou, z jakých důvodů právě je posoudil jako nepravdivé či nepřesvědčivé a proč tyto v konfrontaci s usvědčujícími důkazy skutečně žádné rozumné pochybnosti nevytvářejí.
15. Vzhledem ke skutečnosti, že se obviněný dovolával své viny pouze v nepoměrně menším rozsahu, brojil týmiž dovolacími důvody rovněž proti adheznímu výroku o náhradě škody a domáhal se její limitace toliko co do daní plynoucích z fiktivní fakturace jím vystavené za společnost L. Nakonec obviněný namítl, že odvolací soud se ani zmínkou nezabýval jeho projevenou vůlí tuto (limitovanou) škodu postupně v rámci svých možností nahradit. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v rozsahu výroků dotýkajících se obviněného rozsudek nalézacího soudu i rozsudek odvolacího soudu a sám rozhodl tak, že obviněného shledá vinným toliko v rozsahu zkrácení daně na základě fiktivních faktur předložených společností L., za což mu bude uložen trest, jenž bude stanoven v rozmezí dvou až dvou a půl let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v rozmezí tří až čtyř let.
16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že dovolatel správně označil dovolací důvody, avšak jím uplatněná argumentace jim ne zcela odpovídá. Tato v podstatě kopíruje námitky, které byly vytýkány již v předchozích stadiích trestního řízení, jelikož se jedná o doslovné opakování jeho obhajoby, se kterou se již soudy obou stupňů vypořádaly. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítal tzv. extrémní rozpor a existenci tzv. opomenutých důkazů, těžiště dovolacích námitek však spočívalo ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Zdůraznila, že nepřichází v úvahu, aby v řízení o dovolání byla měněna skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, přičemž zásah by byl možný pouze v případě zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, o takový případ se však v posuzované věci nejedná.
17. Konstatovala, že nalézací soud provedl bezvadné dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy potřebné pro řádné objasnění věci. Proto označila za logické zjištění vyplývající z provedených důkazů, že obviněný nabídl A. K. N. jako jednateli společnosti B., zajištění fiktivních daňových dokladů o údajně uskutečněných přijatelných zdanitelných plněních za podíl na výnosu z trestné činnosti, na základě nichž si uvedená společnost neoprávněně snížila odvod daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob, a k vytváření nebo podílení se na vytváření takových daňových odkladů zjednal další osoby. Nesouhlasí-li obviněný se způsobem, jakým se odvolací soud vyrovnal s jeho námitkami uplatněnými v rámci odvolání, namítá porušení práva na obhajobu a vyjadřuje nesouhlas s odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné. Určitou výjimku by představovala situace, kdyby v napadeném rozhodnutí skutečně absentovalo jakékoli smysluplné odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 a §134 odst. 1 tr. ř., o takovou situaci se však v daném případě nejednalo. Státní zástupkyně zdůraznila, že soudy obou stupňů na obhajobu obviněného reagovaly a zabývaly se jí. Pokud odvolací soud reagoval na odvolací námitky rovněž odkazem na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, postupoval v souladu s judikatorní praxí. V odvolacím řízení totiž postačí z důvodu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci nalézacího soudu a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Není tedy jeho povinností, aby zcela detailním způsobem reagoval na každou jednotlivost namítanou odvolatelem. V tomto ohledu poukázala na konstantní stanovisko Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96). Rovněž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, nýbrž proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
18. Závěr o tom, že trestná činnost byla obviněným koordinovaná, vyplývá mj. z toho, že společnosti poskytující fiktivní doklady pracovaly se stejnými účetními sestavami a i čestná prohlášení, kterými se prezentovaly v rámci daňového řízení, byla ze stejného zdroje. Bylo náležitě vysvětleno, proč byla doznání obviněných A. K. N., J. A. a částečně i M. B. označena za klíčové důkazy, tito pak popsali způsob páchání trestné činnost i rozdělení výnosů. Obhajoba obviněného byla nalézacím soudem zhodnocena. Jestliže označil za organizátora A. K. N., žádné další důkazy o takové jeho roli nesvědčí. Naopak o vedoucí roli obviněného svědčí skutečnost, že měl přístup na účet společnosti, v níž nepůsobil a o níž nevěděl, v jakém oboru podniká (D. I.). Nebylo ani potvrzeno, že by byl k vystavení faktur nucen. Odvolací soud vyzdvihl jeho nezastupitelnou roli především díky jeho vazbám na ostatní obviněné. Z odposlechů A. K. N. a J. A. pak nevyplývají skutečnosti tvrzené obviněným. Soudům nelze vytýkat ani skutečnost, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť tato se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu obviněného, v posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené.
19. Stran obviněným namítaných opomenutých důkazů zdůraznila, že soud není povinen provádět všechny navrhované důkazy, neboť je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Není tedy povinen vyhovět všem návrhům, pokud takový postup zdůvodní. V odvolacím řízení soud zdůvodnil, proč neprovedl další obviněným navrhované důkazy, nebylo totiž možné očekávat, že by spoluobvinění nějak zásadně změnili své výpovědi v odlišeném procesním postavení.
20. Státní zástupkyně tedy nepřisvědčila názoru obviněného, že zcela chybí skutkové zjištění o jeho roli v přisouzené trestné činnosti vzhledem k absenci příslušných důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces označila za klíčový požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí, čemuž soudy obou stupňů dostály. Dále konstatovala, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit žádnou z uplatněných dovolacích námitek. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
22. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
24. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný J. Č. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Těžiště dovolacích námitek obviněného spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, a to i ve formě případného zjevného rozporu, dále v neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, přičemž takovou argumentaci by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji z dále vyložených důvodů shledal zjevně neopodstatněnou. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze zahrnout žádnou z uplatněných dovolacích námitek.
26. Nejprve je namístě připomenout, že ani po nabytí účinnosti novely, která zavedla shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
27. Nejvyšší soud se ve světle nastíněných skutečností nejdříve zabýval námitkami obviněného, podle kterých jsou skutkové závěry nalézacího soudu v rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný zejména nesouhlasil s hodnocením důkazů soudy obou stupňů ve vztahu k výpovědím jednotlivých již odsouzených osob, se kterými se měl na dané trestné činnosti podílet. Akcentoval obsah dílčích výpovědí, z nichž však dovozoval vlastní skutkové závěry za současného rozporování věrohodnosti především odsouzených A. K. N. a J. A.
28. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že soudy svá skutková zjištění stran role obviněného J. Č. v rámci trestné činnosti vedoucí ke zkrácení daně opřely především o výpovědi ostatních zainteresovaných osob s akcentem na doznání již odsouzených A. K. N. a J. A. Tyto důkazy pak korespondují s listinnými důkazy dokládajícími jednotlivá fiktivní zdanitelná plnění a jejich vliv na daňová přiznání za jednotlivá zdaňovací období a další navazující listinné důkazy poskytnuté správcem daně, objektivně dokumentující spáchání daňové trestné činnosti. Již odsouzený A. K. N. se podrobně vyjádřil mimo jiné i k roli obviněného J. Č. Uvedl, že tento mu navrhl vytváření fiktivních faktur pro společnost B., a současně mu byly fiktivní faktury od jednotlivých společností předávány právě obviněným J. Č. a on je odevzdával účetní ke zpracování a použil pro daňové účely, za což obviněnému J. Č. zaplatil 10 až 15 % z vyfakturované částky z daně z přidané hodnoty, přičemž platby činily částku kolem 100 000 až 200 000 Kč. Dále zdůrazňoval i skutečnost, že s některými osobami měl kontakt pouze přes obviněného J. Č.Nalézací soud pak srozumitelně vysvětlil, proč vycházel z doznání již odsouzeného A. K. N., jenž se především nezbavil zodpovědnosti ani povinnosti uhradit škodu, zcela v souladu se zákonem využil institutu spolupracujícího obviněného a především jeho doznání bylo ve shodě s dalšími důkazy (viz odstavec 15. odůvodnění jeho rozsudku). K roli obviněného a souvisejícím okolnostem se vyjádřil rovněž již odsouzený J. A., který zejména uvedl okolnosti propojení se společností B., přes osobu obviněného stejně jako skutečnost, že od obviněného dostával údaje, které měl na faktury vyplnit. Jeho výpověď pak nalézací soud hodnotil tak, že je ve shodě s podrobným doznáním A. K. N. i dalšími důkazy (viz odstavec 17. odůvodnění jeho rozsudku). Lze zdůraznit i další okolnosti uváděné soudem, a to zejména přístup obviněného na účet společnosti D. I., v níž nepůsobil, ani nevěděl, v jakém oboru podniká. Souladná a obviněným koordinovaná činnost plyne i z používání stejných účetních sestav jednotlivými společnostmi či ze skutečností, že čestná prohlášení předložená finančnímu úřadu byla ze stejného zdroje.
29. Je namístě přisvědčit dovolateli, že odsouzený M. B. ve své výpovědi neuvedl relevantní skutečnosti vedoucí k závěru o vedoucí či zprostředkovatelské úloze obviněného, nicméně nelze dospět k závěru, že by jeho výpověď, jak tvrdí obviněný, byla v příkrém rozporu se skutkovou verzí odsouzeného A. K. N. Doznání M. B. zakotvuje jeho důležitou roli coby jednoho z článků podílejících se na rozsáhlé daňové trestné činnosti a koresponduje s ostatními provedenými důkazy. Jmenovaný obviněného dlouho znal a s ostatními ve věci zainteresovanými osobami se domlouval na výpovědi před finančním úřadem. Obviněný D. J. se pak ve svém stručném doznání snažil snížit podíl na spáchání spoluobviněného J. Č., nicméně nalézací soud vysvětlil, proč jím předkládané skutkové verzi neuvěřil, zatímco vycházel z výpovědi A. K. N., kterou považoval za věrohodnou (viz odstavec 16. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Podobně pak vycházel z výpovědi již odsouzeného A. K. N. stran výše udávané a dovolatelem rozporované provize.
30. Dále lze doplnit, že je zřetelná (obviněným namítaná) rozhodující role již odsouzeného A. K. N. coby statutárního orgánu společnosti B., nicméně trestný čin zkrácení daně a jiné povinné platby byl spáchán ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku předpokládající společné jednání spolupachatelů kryté společným úmyslem, přičemž není potřeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, neboť by postačovalo např. i částečné přispění v podřízené roli. Nicméně v případě obviněného je možno hovořit o určujících a podstatných krocích. Z výpovědi již odsouzeného A. K. N. je zřejmá pro společnost krajně nebezpečná role obviněného coby iniciátora celé daňové trestné činnosti, z výpovědi J. A. pak vyplývá především jeho nezastupitelná role coby pojítko s A. K. N. Stal se tak významným článkem (nadto jím) vytvořeného řetězu směřujícího k vylákání daňové výhody, přičemž koordinoval souladnost participujících osob. Jeho role tak byla nezastupitelná zejména s ohledem na jeho vazby na jednotlivé osoby. Soudy dospěly k závěru, že obviněný byl jednou z hlavních postav a iniciátorem rozsáhlého podvodného jednání směřujícího ke krácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob v souvislosti s účelovým zahrnováním fiktivních daňových dokladů za údajně uskutečněná zdanitelná plnění. Uvedenými důkazy byla vyvrácena verze obviněného, který bagatelizoval svou účast na trestné činnosti prosazováním vlastních hodnotících úvah a připustil pouze krajně minoritní podíl vystavením fiktivních faktur společností L., jejímž byl statutárním zástupcem (nalézací soud se obhajobou obviněného zevrubně zabýval včetně jejího vývoje v čase v odstavci 43. odůvodnění jeho rozsudku).
31. Obviněný rovněž namítal skutečnost, že odvolací soud sice k žádosti obviněného dodatečně provedl důkaz přečtením přepisů odposlechů pořízených policejním orgánem dne 25. 11. 2016 z protokolu ze dne 27. 2. 2017, nicméně nehodnotil ho odpovídajícím způsobem, neboť tyto zásadním způsobem mění náhled na věrohodnost již odsouzených A. K. N. a J. A., neboť jejich interpretací lze dovodit dohodu uvedených osob stran shodné výpovědi v neprospěch obviněného. Avšak odvolací soud akcentoval, že na závěru o roli obviněného coby jedné z vůdčích osob projednávané trestné činnosti nemůžou nic změnit ani přepisy odposlechů z protokolu z 27. 2. 2017 pořízené Policií ČR dne 25. 11. 2016 v souvislosti s jinou trestnou činností obviněného. Tyto odposlechy byly pořízeny až řadu měsíců po ukončení projednávané trestné činnosti a obviněný jim podsouvá význam o účelovém překroucení výpovědí A. K. N. a J. A. na jeho úkor, což z tohoto důkazu nevyplývá (viz odstavec 13. odůvodnění jeho rozsudku). S těmito závěry se pak Nejvyšší soud ztotožňuje.
32. Na základě provedeného dokazování tak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je pospán výše. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena.
33. Dovolatel také namítal neprovedení navržených podstatných důkazů, a to výslechů již odsouzených M. B. a O. L., tentokráte v procesním postavení svědků, neboť strohý závěr o tom, že by nepřinesly žádné skutečnosti s potenciálem ovlivnit závěry nalézacího soudu, nekorespondoval vážnosti důkazní situace, jelikož vina obviněného byla shledána pouze na základě výslechů některých spoluobviněných. Pokud chtěl obviněný prostřednictvím této výhrady poukázat na vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily) a následně byla do jisté míry včleněna pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 (tj. ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), je nutno konstatovat, že o takovou situaci v daném případě nejde.
34. Odvolací soud v odstavci 13. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nevyhověl navrženému opětovnému výslechu některých dříve spoluobžalovaných, kdy by takové opakování provedení důkazu zjevně nepřineslo žádné skutečnosti, které by mohly učiněné závěry nalézacího soudu jakkoli ovlivnit. V tomto směru lze dále poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy odvolací soud dospěl v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se řádně vypořádal, pak postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud se pak ztotožňuje s názorem, že by výslech uvedených osob nepřinesl rozhodné skutečnosti k posouzení míry účasti obviněného na projednávané daňové trestné činnosti. Nadto lze poznamenat, že odsouzený O. L. k věci opakovaně nevypovídal v přípravném ani v hlavním líčení, pouze se obecně k věci vyjádřil v závěrečné řeči a posledním slovu (viz odstavec 19. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nelze tedy přisvědčit dovolateli, který tvrdil, že začal vypovídat až po vyčlenění věci obviněného do samostatného řízení, přičemž mu byla znemožněna možnost tohoto odsouzeného konfrontovat. Důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
35. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného rozsudku odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
36. Výše uvedené se rovněž týká namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nerespektování požadavků uvedených v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. týkajícího se náležitostí pro odůvodnění rozsudku. Žádný z rozsudků soudů nižších stupňů nevybočil z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Obviněný J. Č. kromě tvrzeného nesplnění požadavků uvedených v §125 odst. 1 tr. ř. poukázal i na některé části odůvodnění rozsudků obou soudů, s jejichž argumentací nesouhlasil. V této souvislosti je namístě – krom shora uvedeného – připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.), což do jisté míry určuje i rozsah, v jakém se dovolací soud zabývá kvalitou jednotlivých pasáží odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí.
37. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Tato zásada, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
38. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýká-li obviněný, že odvolací soud jen převzal hodnocení soudu prvního stupně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi stěžejními otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrný. Pokud pak obviněný namítá, že se zejména odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
39. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
40. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 14. 12. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 25. 7. 2022. V dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.