ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.721.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 721/2022-537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 8. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. H. , nar. XY v XY, Běloruská republika, občana Běloruské republiky, poslední známé adresy pobytu XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 To 287/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 38/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2021, č. j. 11 T 38/2019-413, byl obviněný uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na sedm let.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že dne 11. 12. 2018 v době od 19:30 hod. do 20:00 hod. v Brně na ulici XY č. XY, na pokoji budovy A. s., po předchozím přemlouvání ke konzumaci alkoholu, fyzicky napadl poškozeného V. P., který ležel na posteli, tím způsobem, že na něj nalehl, dal mu pět úderů pěstí střední intenzity směrem na hlavu, které se poškozenému podařilo vykrýt rukama, a poté poškozeného chytil za zápěstí pravé ruky, rukou mu velkou intenzitou kroutil a páčil ji, čímž mu způsobil tříštivou zlomeninu střední části pravé pažní kosti, tedy zranění minimálně středně těžké, přičemž doba jeho citelného omezení v obvyklém způsobu života překročila hranici šesti týdnů.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 12. 2021, č. j. 5 To 287/2021-440, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), i), m) tr. ř. Namítl, že uložený trest je nepřiměřený, když soud nepřihlédl k jeho osobním poměrům, dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Stejně tak ani k tomu, že byl již jednou, byť pod falešnou identitou, odsouzen, nastoupil výkon trestu odnětí svobody a byl propuštěn s tím, že prokázal polepšení a do budoucna se předpokládalo, že povede řádný život. Odvolací soud pak podle jeho názoru tuto otázku hodnotil pouze ve vztahu k trestu odnětí svobody a nikoli k trestu vyhoštění. Nebylo ani namístě, aby mu byl ukládán trest vyhoštění, když poukázal na své předchozí podmínečné propuštění z trestu odnětí svobody, při kterém soud musel dojít k závěru, že je u něj splněna ta podmínka, že v budoucnu povede řádný život a od té doby se žádného deliktního jednání nedopustil. V jeho případě jsou dány i podmínky bránící uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. d) tr. ř. Svoji identitu skrýval ze strachu před běloruským režimem a měl důvodné obavy, že by mohl být i mimo území Běloruské republiky pronásledován. Poukázal na mediálně známé případy pronásledování tímto režimem. Dále i s odkazem na zásadu in dubio pro reo doplnil, že jeho obavy nelze označit za zcela iracionální a nepodložené, když skutečnosti jím uvedené, je po tak dlouhé době obtížné prokázat. Taktéž namítl, že Běloruskou republiku nelze pokládat za bezpečnou zemi, neboť není ani uvedena v seznamu bezpečných zemí ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb. Rovněž zdůraznil, že je zapotřebí zohlednit i jeho smýšlení, které se neslučuje s běloruským režimem a vyhoštění do takové země by tak bylo v rozporu se základními lidskými právy. S ohledem na uvedené je přesvědčen, že soudy řádně neposoudily po právní stránce otázku přípustnosti vyhoštění do země, která není považována za bezpečnou a tím mu byl uložen trest, který v daném případě zákon nepřipouští.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a dále výrok o trestu napadeného rozsudku soudu prvního stupně v té části, ve které mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil a konstatoval, že námitky stran nepřiměřenosti uloženého trestu neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., přičemž doplnil, že se u obviněného nejednalo ani o případ výjimečný svou nespravedlností, který by zásah Nejvyššího soudu mohl odůvodnit. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak podle jeho názoru nelze podřadit ani námitky obviněného stran absence podmínek k uložení trestu vyhoštění. Připomněl, že soudy považovaly obhajobu obviněného ohledně jeho možného pronásledování v Běloruské republice za účelovou snahu se vyhnout trestu vyhoštění, a v tomto směru odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Dále konstatoval, že obviněný v rámci námitek proti uloženému trestu vyhoštění brojí toliko proti učiněným skutkovým zjištěním, která nenasvědčují pravděpodobnosti, že by mohl být po vyhoštění v Běloruské republice pronásledován. K tomu s poukazem na judikaturu uvedl, že aby nesprávná skutková zjištění zakládala dovolací důvod, musí se jednat o rozhodná skutková zjištění, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rovněž pak ani zmínku obviněného ohledně zásady in dubio pro reo nepokládá za relevantní pro dovolací přezkum. S ohledem na uvedené je přesvědčen, že obviněný vznáší toliko procesní námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, které žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
9. Nejvyšší soud pokládá za vhodné nejprve připomenout, že v nyní projednávané trestní věci obviněného již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1411/2019, když dovolání obviněného, tehdy vystupujícího pod identitou V. K., nar. XY v XY, občan Ukrajiny, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, avšak vzhledem ke zjištění pravé identity obviněného ve věci poté proběhla obnova řízení.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
13. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
15. Svými námitkami obviněný pod oběma uvedenými dovolacími důvody brojí výhradně proti výroku o trestu, konkrétně proti nepřiměřenosti obou uložených trestů a nepřípustnosti trestu vyhoštění. Ke vzájemnému vztahu obou uplatněných dovolacích důvodů je nejprve namístě uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení trestu. Z logiky tohoto vztahu vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu nemůže být napadán prostřednictvím obecného, nýbrž jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu, který se váže k takovému výroku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1080/2009). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je přitom možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
16. Námitky obviněného, kterými brojí proti nepřiměřené výši uložených trestů nejsou s ohledem na uvedené s to naplnit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Trest odnětí svobody na čtyři roky byl obviněnému uložen v rámci zákonné sazby od tří do deseti let, kterou stanovuje §145 odst. 1 tr. zákoníku a trest vyhoštění na sedm let byl uložen v rámci zákonné výměry od jednoho roku do deseti let podle ustanovení §80 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pak ani neshledal, že by byla výměra uložených trestů nepřiměřená v takové míře, aby ve věci založila tak významnou disproporcionalitu, která by opodstatnila zásah Nejvyššího soudu z důvodu zásadního porušení práv obviněného. Ostatně soudy obou stupňů se přiměřeností uložených trestů v rámci odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly (viz odst. 20 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a odst. 5 a 6 usnesení odvolacího soudu), přičemž Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil.
17. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. však lze s jistou mírou benevolence podřadit námitky obviněného stran nepřípustnosti uložení trestu vyhoštění, byť obviněný svoji dovolací argumentaci do značné míry postavil na zpochybňování ucelených skutkových zjištění soudů. V této souvislosti je namístě uvést, že v případě trestu vyhoštění podle §80 tr. zákoníku je jeho přípustnost nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního obviněného, zejména s ohledem na skutečnost, zda jsou splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho uložení uvedené v ustanovení §80 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uložení tohoto druhu trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost tak opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť pak by byl uložen takový druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Obviněný v rámci své dovolací argumentace především namítl, že v jeho případě byly dány podmínky podle ustanovení §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, které brání uložení trestu vyhoštění. Tyto podmínky shledává v tom, že by mu v Běloruské republice mohlo hrozit pronásledování, když podle svého tvrzení měl dříve vystupovat proti tamnímu režimu roznášením letáků za úplatu. Rovněž pak nepřípustnost trestu vyhoštění spatřuje v tom, že se jeho smýšlení neslučuje s autoritářským režimem běloruského prezidenta. Uvedeným námitkám obviněného však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
18. Především je namístě zdůraznit, že obviněný odmítl sdělit byť elementární informace či předložit jakékoli důkazy, které by prokazovaly jeho tvrzení ohledně aktivit, ze kterých nebezpečí pro svoji osobu usuzuje. V tomto ohledu nelze přistoupit na argumentaci, že by soudy měly automaticky uvěřit jeho značně obecným a neprokázaným prohlášením, a to pouze s poukazem na zásadu in dubio pro reo. Tuto zásadu totiž nelze vykládat tak, že by zakládala povinnost soudů bez dalšího přijmout každé vznesené tvrzení obviněného, a to zvláště, když soudy zdůvodnily, proč jeho prohlášení pokládaly za zcela účelové a nevěrohodné a v daném případě tak žádné důvodné pochybnosti ani nevyvstaly. K posuzování podmínek pro vyhoštění je pak namístě uvést, že nebezpečí musí být reálné, nestačí jen pouhé neodůvodněné a ničím nepodložené obavy pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 982, rovněž srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 3318/20). Pokud se obavy obviněného z možného pronásledování v zemi původu netýkají zjevných či objektivních okolností, nýbrž toliko jeho tvrzených subjektivních vlastností, v tomto případě údajného vystupování obviněného proti režimu ve formě roznášení letáků za úplatu, je v zásadě na něm, aby předložil důkazy, které jsou s to prokázat, že pokud by k vyhoštění došlo, byl by vystaven skutečnému riziku ve smyslu §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. V této souvislosti lze rovněž poukázat např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 4. 2022, Khasanov a Rakhmanov proti Rusku, č. stížností 28492/15 a 49975/15, především bod 109, zdůrazňující důkazní břemeno na straně toho, kdo tvrdí, že bude vystaven skutečnému riziku zacházení v rozporu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, přičemž až v případě, když tyto důkazy poskytne, je teprve na státních orgánech, aby tato rizika vyvrátily. V nyní projednávané věci však obviněný žádné relevantní skutečnosti, které by prokazovaly nebezpečí jeho pronásledování v zemi původu, nesdělil a svá značně obecná tvrzení naprosto ničím nepodpořil. Obviněný sice byl v Běloruské republice trestně stíhán, avšak pouze pro majetkovou trestnou činnost, nikoli z politických důvodů pro jeho názory nebo jakoukoli protistátní činnost. Ani prohlášení obviněného, že se jeho smýšlení vnitřně neslučuje s běloruským režimem, pak není s to zpochybnit oprávněnost uložení trestu vyhoštění, neboť vnitřní názorové neztotožnění se s režimem nelze považovat za okolnost bránící uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 tr. zákoníku. K odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů tak lze konstatovat, že se sice s uvedenými skutečnostmi mohly vypořádat důkladněji (srov. odst. 26 a násl. rozsudku soudu prvního stupně a odst. 6 usnesení odvolacího soudu), avšak Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil, když s ohledem na vše uvedené rovněž shledal předmětná tvrzení obviněného za neprokázaná a účelová, pronesená toliko ve snaze se vyhnout trestu vyhoštění.
19. K naplnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění pak lze ve stručnosti poukázat na to, že obviněný nemá na území České republiky povolen trvalý ani přechodný pobyt, není občanem Evropské unie a nebyl mu udělen azyl. V České republice nemá žádné známé pracovní, rodinné či jiné sociální vazby, které by jeho vyhoštění z území České republiky bránily. K podmínce ohrožení bezpečnosti lidí nebo majetku pobytem obviněného lze pak připomenout, že obviněný ze zcela malicherné pohnutky spáchal násilný trestný čin s těžkou újmou na zdraví poškozeného, a to v charitativním zařízení, které mu poskytovalo pomoc v nouzi, přičemž po vlastním fyzickém napadení poškozenému ani neposkytl pomoc. Osobnost obviněného a nebezpečí, které představuje, dokresluje i jeho další četná trestná činnost mimo území České republiky (přinejmenším v Německé spolkové republice, v Ruské federaci a Běloruské republice). Rovněž nelze zcela odhlédnout ani od vystupování obviněného před orgány pod falešnou identitou, kterou zjevně užíval právě kvůli zakrytí své trestné činnosti v dalších státech, přičemž jeho skutečnou identitu se podařilo odhalit až později díky informacím Interpolu.
20. Na základě výše uvedeného tak nebylo prokázáno, že by obviněnému hrozilo nebezpečí, že bude ve státě původu pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo že by ho vyhoštění mělo vystavit mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu ve smyslu ustanovení §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Soud prvního stupně správně přistoupil k uložení trestu vyhoštění za splnění podmínek podle §80 odst. 1 tr. zákoníku, jenž byl vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle §80 odst. 2 tr. zákoníku v trvání sedmi let, přičemž nebyly shledány žádné jiné okolnosti vylučující možnost uložit tento trest ve smyslu §80 odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že trest vyhoštění byl obviněnému uložen správně a v souladu se všemi zákonnými podmínkami a v této části dovolací námitky obviněného proto shledal zjevně neopodstatněnými.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zčásti míjející se s uplatněnými dovolacími důvody a zčásti zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pak je namístě jej shledat zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
22. Obiter dictum je pak namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil již v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a rovněž i v podaném odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
23. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu