ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.743.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 743/2022-388
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2022 o dovolání obviněného P. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 8 To 248/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 50/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 7. 2021, č. j. 19 T 50/2021-272, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Uvedeného deliktu se měl obviněný dopustit tím, že
1) nejprve dne 13. 3. 2020 v době od 9:14 hod. do 10:30 hod. ve Věznici VS ČR XY při podání vysvětlení podle §10 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, po poučení o povinnosti vypovídat pravdu a upozornění na trestní odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů – křivé obvinění podle §345 tr. zákoníku, nepravdivě vypověděl, že dne 10. 3. 2020 po příjezdu do Věznice XY v kulturní místnosti ho dozorce s přezdívkou „Blonďák“, je to vrchní inspektor, fyzicky napadl tak, že mu dal dvě nebo tři facky na tváře, strhl ho na zem směrem ke stolu, přiklekl si k němu a chystal se k dalšímu útoku, pak oba vstali, následně jej opět fyzicky napadl, přičemž mu dal dvě nebo tři facky a strhl ho na zem, řekl mu „já tě klidně zabiju“, při odchodu z kulturní místnosti ho „Blonďák“ nakopl zezadu jednou do hýždí, měl zvenku na horním rtu pod nosem modřinu a z vnitřní strany toho rtu to tam měl rozbitý, prokousaný ,
2) následně dne 6. 5. 2020 v době od 11:45 hod. do 14:50 hod. ve Věznici VS ČR XY, při podání vysvětlení podle §30 odst. 1 zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů, po poučení o povinnosti vypovídat pravdu a upozornění na trestní odpovědnost za uvedení vědomě nepravdivých údajů – křivé obvinění podle §345 tr. zákoníku, úmyslně nepravdivě mj. vypověděl, že dne 10. 3. 2020 dorazil v rámci eskorty z Věznice XY, v kulturní místnosti na oddílu F ho dozorce, který vykonává funkci inspektora dozorčí služby, udeřil celkem třikrát až čtyřikrát do tváře a do hlavy otevřenými dlaněmi, tj. svou levou i pravou rukou, po těchto úderech upadl na zem, poté vstal, následně ho dozorce zase udeřil dvěma až čtyřmi fackami otevřenou dlaní do hlavy, do oblasti tváří a spánku a strhnul ho na zem, při odchodu z místnosti jej dozorce velmi silně nohou nakopl do jeho zadku, měl boule na hlavě v oblasti obou spánků a zhmožděniny.
3. Zmíněný rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu ho Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 8 To 248/2021-336, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §345 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 rok a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
4. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uvedl, že Nejvyšší soud může přistoupit k přezkumu skutkových zjištění, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi těmito zjištěními a provedenými důkazy. Skutek je popisován tak, že měl záměr přivodit trestní stíhání poškozeného J. K., přičemž vylíčil skutečnosti, které měl ve své paměťové stopě. Není však zřejmé, z čeho soudy dříve činné ve věci dovodily, že se jím tvrzené jednání nemohlo stát. Konstatovaly sice, že ve věci byla slyšena řada svědků, avšak nezaobíraly se otázkou, že jeho verze mohla být pravdivá, z provedených výslechů nijak nevyplývá, že by si ji měl vymyslet. Kromě poškozeného nebyl napadení nikdo přítomen, místo nebylo vybaveno kamerovým systémem. Navíc poškozený je osobou, která má dlouhodobě problémy s řadou odsouzených. Obviněný své vysvětlení podal v dobré víře, přičemž mu nelze klást k tíži, že Generální inspekce bezpečnostních sborů neučinila v podstatě žádné prověřování, resp. neshromáždila dostatečné důkazy, aby jej prokázala, např. v podobě prostorových odposlechů. K tomu poukázal na články z médií, v nichž bylo informováno o obžalování jiných dozorců z jiných věznic za obdobné útoky proti vězňům. Bez povšimnutí pak zůstal jeho návrh na doplnění dokazování o znalecký posudek týkající se poškozeného a jeho psychických rysů. U přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku pak musí být zkoumána subjektivní stránka, a to úmysl přímý ve vztahu ke lživému obvinění, a další specifický úmysl přivodit trestní stíhání. S ohledem na místo, kde se trestná činnost měla stát, bylo namístě jeho oznámení věnovat patřičnou pečlivost. Zásadním důkazem působícím v jeho neprospěch byla tvrzení osob, které měly evidentní zájem na výsledku řízení, tudíž bylo povinností soudů se s takovým stavem vypořádat, přičemž v situaci tvrzení proti tvrzení jsou soudy povinny posuzovat věrohodnost výpovědí zvlášť pečlivě, za přísného respektování zásady presumpce neviny.
5. Dále obviněný uvedl, že mu uložený trest vybočuje z rozhodovací praxe, neboť potrestání prvotrestané osoby pro takovou trestnou činnost nepodmíněným trestem odnětí svobody se vymyká rozumné logice. Pokud se jakákoli osoba cítí být poškozena jednáním jiného, postrádá smysl, aby byla sankcionována za své oznámení.
6. V rámci doplnění dovolání obviněný sdělil, že se dozvěděl od osob vykonávajících trest odnětí svobody a zaměstnanců věznice, že s poškozeným J. K. byl ukončen pracovní poměr u Vězeňské služby ČR pro porušení povinností při výkonu služby, což by mohlo mít dopad na posouzení jeho věrohodnosti, a požadoval od Nejvyššího soudu prověření této informace.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni i předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve uvedl, že obviněný citoval znění uplatněných dovolacích důvodů dílem před novelou, účinnou od 1. 1. 2022, dílem po její účinnosti. Jeho námitky, v nichž nesouhlasil s hodnocením důkazů a s učiněnými skutkovými zjištěními, odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v nich opakoval svou obhajobu, s níž se již vypořádaly soudy činné dříve ve věci. S jejich závěry se státní zástupce ztotožnil a dodal, že zásadní námitkou obviněného bylo, že jeho výpověď byla pravdivá, přičemž napadení nebyl nikdo přítomen. Takové tvrzení ovšem neodpovídá obsahu spisu, podle něhož mělo k napadení podle oznámení obviněného dojít za přítomnosti poškozeného a šesti svědků, kterými byli tři příslušníci Vězeňské služby ČR, civilní zaměstnanec a dva odsouzení, přičemž všichni byli vyslechnuti a shodně potvrdili, že k žádnému napadení obviněného nedošlo. Zjevný rozpor učiněných zjištění s obsahem provedených důkazů tedy nenastal.
9. Pokud pak obviněný napadl výrok o trestu, nebyl přesný smysl jeho argumentace zřejmý, nicméně podle rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. ji nebylo možné v dovolání uplatnit, resp. bylo by tak možné jen ve výjimečném případě nespravedlnosti, která nenastala.
10. Státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Obviněný své dovolání opřel zjevně o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, byť dílem zmínil i znění účinné do 31. 12. 2021. S odkazem na první z nich je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovozoval především naplnění první jeho alternativy, zejména s tím, že není zřejmé, jak soudy činné dříve ve věci učinily své skutkové závěry, které nemají oporu v důkazech.
13. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že zmíněný dovolací důvod byl do trestního řádu zaveden s již zmíněnou účinností od 1. 1. 2022, v úzké návaznosti na předchozí soudní praxi, která dovozovala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 mimo jiné i v situaci svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývaly z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo tato zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
14. Nejvyšší soud se s přihlédnutím k naznačeným výkladům zaobíral tím, zda ve věci nastal stav, v němž by, podle aktuální definice dovolacích důvodů, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovou situaci ovšem konstatovat nelze. Obviněný v dovolání především namítl, že k jím tvrzenému útoku mělo skutečně dojít, a to bez přítomnosti dalších osob, přičemž není zřejmé, jak soudy dovodily jiný skutkový stav. Popsané tvrzení však neodpovídá ve věci daným okolnostem. Především podle sdělení obviněného, uvedeného v obou jím podaných vysvětleních, dílem citovaných ve výroku o vině, bylo řečeno, že útok měl být proveden za přítomnosti několika dalších osob, po jeho příjezdu do věznice, v rámci přijímacího procesu. Tyto osoby byly slyšeny v postavení svědků a napadení obviněného vyloučily. Jednalo se přitom o čtyři dozorce (včetně poškozeného), jednoho civilního pracovníka věznice a dva vězně, tedy o osoby s různým vztahem k obviněnému, k poškozenému i k poměrům ve věznici. Za takových okolností, popřípadě s přihlédnutím k dalším zjištěním, je zřejmé, že nemohl nastat stav zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, neboť jedno z rozhodných zjištění, podle kterého poškozený obviněného v jím tvrzeném momentu nenapadl, je s obsahem provedených důkazů ve zjevné shodě.
15. Na okraj a v obecném smyslu Nejvyšší soud dodává, že obviněný sice tvrdil v průběhu řízení svoji (v jistém smyslu opačně vyznívající) verzi skutkového děje (totiž že byl napaden), tedy si provedené důkazy dílem vzájemně odporovaly (byť se nejednalo o situaci, v níž by stály proti sobě pouze dvě odlišné výpovědi obviněného a poškozeného či spoluobviněného). Nicméně v řadě řízení nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je však konečný skutkový závěr, dovozený po řádném hodnocení důkazů zejména podle §2 odst. 6 tr. ř., s některým z nich v neshodě (např. s výpovědí obviněného, tedy jsou dána opačná tvrzení), neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci zjevného rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů, a rovněž ani porušení zásad spravedlivého procesu. Soudy činné dříve v dané věci přitom důkazy hodnotily zjevně pečlivě a své závěry podrobně popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí, v nichž rovněž reagovaly na (již dříve uplatněnou a shodnou) obhajobu obviněného (srov. zejména odstavce 23. a násl. rozsudku krajského soudu), stejně tak jako bylo reagováno na obviněným uplatněné návrhy na doplnění dokazování (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 13. 7. 2021).
16. Na učiněné závěry potom nemá, zejména s ohledem na zásadu obžalovací ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř., větší vliv skutečnost, že, jak tvrdil obviněný v dovolání, byly v jiných případech jiní dozorci trestně stíháni za násilí na vězních, která se podkladem pro dovození individuální odpovědnosti poškozeného stát nemůže. Pokud pak obviněný rozporoval postup Generální inspekce bezpečnostních sborů při šetření jeho oznámení údajného útoku poškozeného, resp. tvrdil, že mu nelze klást k tíži, že nebyly v řízení vedeném tímto sborem učiněny téměř žádné úkony, je třeba připomenout, že soudy činné ve věci obviněného nevycházely (a ani nemohly vycházet) při dovození jeho viny bez dalšího z toho, že jím tvrzené napadení nebylo v tomto jiném řízení (vedeném Generální inspekcí bezpečnostních sborů) prokázáno. Provedly totiž samostatně pro jimi projednávanou věc potřebné důkazy, na jejichž podkladě zjistily průběh skutkového děje, jenž jim umožňoval dovodit, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty některého trestného činu. Přitom přihlížely ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opíraly se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sami doplnily (§220 odst. 2 tr. ř.).
17. V návaznosti na právě uvedené a na obsah doplnění dovolání Nejvyšší soud dodává, že jeho možná přezkumná činnost v řízení o dovolání směřuje k posouzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího ke skutkovému a právnímu stavu v době, kdy bylo toto rozhodnutí učiněno. Pokud by tedy měl nyní obviněný za to, že učinil nějaké další zjištění, resp. že disponuje novou, dříve neznámou skutečností (např. o poškozeném), která by mohla mít vliv na rozhodnutí v jeho věci, může být namístě iniciovat jiné mimořádné opravné řízení (§277 a násl. tr. ř.), v řízení o dovolání ji však nelze zohlednit.
18. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nedošlo.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
20. Se zřetelem na takto vymezená kritéria je zřejmé, že při posouzení, zda byl citovaný důvod uplatněn opodstatněně, nelze zohlednit výhrady obviněného, jimiž tvrdil jiný průběh skutkového děje, tedy zejména že ve svých původně podaných vysvětleních uváděl podle svého mínění pravdivé okolnosti o napadení. S jistou mírou benevolence lze nicméně pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitku, jíž byla tvrzena absence zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku v podobě subjektivní stránky. Argumentaci, kterou tuto námitku odůvodnil, však nelze v žádném případě přisvědčit.
21. Přečinu křivého obvinění podle citovaného ustanovení se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchá-li takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Lživé obvinění musí spočívat v tvrzení, že se poškozený dopustil trestného činu, nicméně pro naplnění znaku lživého obvinění z trestného činu pachatel tohoto trestného činu nemusí znát přesnou právní kvalifikaci činu a nemusí ji ani uvádět. Jde o úmyslný trestný čin. Předpokládá se úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění. Navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání [postačuje úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], tedy konkrétně je třeba, aby pachatel chtěl anebo si byl alespoň vědom, že jiného křivě obviňuje z trestného činu, a současně chtít nebo být srozuměn s tím, že v důsledku jeho nepravdivého obvinění bude někdo trestně stíhán. Není přitom rozhodné, zda k trestnímu stíhání lživě obviněného dojde, či nikoliv (Draštík, A., a kol. Trestní zákoník: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 2711).
22. Na základě učiněných skutkových zjištění pak není sporu o tom, že obviněný svým aktivním jednáním (podáním vysvětlení) vědomě a objektivně, tedy zjevně cíleně a chtěně (neboť k jinému závěru jeho jednání ani nemohlo směřovat), nepravdivě obvinil (i přes poučení o následcích křivého obvinění) poškozeného ze spáchání skutku, který měl nepochybně všechny znaky potřebné k naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, neboť tvrdil, dokonce opakovaně, údajný poměrně agresivní útok poškozeného jako člena Vězeňské služby ČR proti němu jako osobě ve výkonu trestu odnětí svobody. Tím pak zjevně mohl poškozenému přivodit jeho trestní stíhání, čehož si obviněný s ohledem na zjištěný skutkový stav musel být v obecné rovině nepochybně vědom. V návaznosti na uvedené je namístě uzavřít, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, resp. i odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.
23. Právní posouzení jednání obviněného tak bylo učiněno správně, tudíž k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo.
24. Obviněný pak své výhrady směřoval i proti výroku o trestu, jimiž v podstatě vytýkal nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je nicméně možné v dovolání úspěšně uplatnit především v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž s odkazem na něj lze podat dovolání tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, resp. §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný shledával jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nepřiměřeným, předkládal námitky, které se zcela míjí s jakýmkoliv dovolacím důvodem.
25. Zásah dovolacího soudu by nicméně ve vztahu k adekvátnosti trestu byl výjimečně možný, pokud by ovšem byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
26. Situace odporující zmíněným zásadám však v dané věci zjevně nenastala, přičemž ke stručné námitce obviněného Nejvyšší soud rovněž jen stručně uvádí, že uložený trest odnětí svobody v trvání jeden rok a šest měsíců, vyměřený v sazbě jeden rok až pět let (§345 odst. 3 tr. zákoníku), tedy jen mírně nad dolní hranicí této sazby, zjevně nemůže svojí přísností vybočovat z běžné praxe. Při stanovení druhu a výměry trestu potom bylo nutné přihlížet k přitěžující okolnosti podle §42 písm. p) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný již byl pro trestný čin odsouzen. Zmíněné předchozí odsouzení zásadně není vázáno na určitou trestnou činnost, tedy pod dané ustanovení bude spadat jak recidiva obecná, k níž stačí, že pachatel byl už před spácháním nyní souzeného trestného činu pravomocně odsouzen pro jakýkoli jiný trestný čin vůbec, včetně nedbalostního, tak recidiva stejnorodá (druhová), u které se předpokládá dřívější odsouzení pro trestný čin téhož druhu, tak konečně i recidiva speciální, kde jde o předchozí odsouzení pro stejný trestný čin, za jaký je pachatel souzen znovu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 570). Pokud tedy obviněný namítl, že mu uložený trest je excesivní, resp. že mělo být zohledněno, že stran daného charakteru trestné činnosti je prvotrestaný, a tudíž mu měl být uložen zásadně mírnější trest, nebylo mu možné přisvědčit.
27. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného dílem odpovídala uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Současně nebylo namístě rozhodovat o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., neboť nebyl učiněn příslušný návrh.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu