ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.877.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 877/2022-695
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph. D., projednal ve veřejném zasedání dne 9. 11. 2022 dovolání obviněného M. T. , nar. XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 2 To 13/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 3/2021 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, sp. zn. 2 To 13/2022, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 63 T 3/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci nově rozhoduje tak, že
obviněný
M. T. ,
nar. XY v XY, okres XY, důchodce, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří,
je vinen ,
že v přesně nezjištěné době mezi 11. a 14. hodinou dne 10. 10. 2020 v dětském koutku na zahrádce hotelu D. v obci XY, okres Chrudim, za účelem vlastního sexuálního uspokojení posadil AAAAA (pseudonym), nar. XY, na prolézačku, stáhl jí tepláčky a spodní kalhotky pod kolena, a přestože jej žádala, aby to nedělal, olizoval ji na přirození, přičemž znal její věk, a uvedeného jednání se dopustil, zneužívaje jejího zjevně nízkého věku a s tím související nedostatečné rozumové vyspělosti, v důsledku které jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku,
tedy
k pohlavnímu styku s jiným zneužil jeho bezbrannosti a spáchal uvedený čin na dítěti mladším patnácti let,
čímž spáchal
zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,
a odsuzuje se
podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků .
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obviněný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou .
Podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému M. T. ukládá povinnost zaplatit poškozené AAAAA, nar. XY, bytem XY, na náhradu nemajetkové újmy částku 50 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozená AAAAA se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2021, č. j. 63 T 3/2021-542, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč a poškozená byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a dalším výrokům a poškozená proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 2 To 13/2022-591. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání poškozené bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, s nimiž se ztotožnil také Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 10. 10. 2020 v dětském koutku na zahrádce hotelu D. v obci XY, okres Chrudim, za účelem vlastního sexuálního uspokojení posadil poškozenou AAAAA, nar. XY, na prolézačku, stáhl jí tepláčky a spodní kalhotky pod kolena, a přestože ho žádala, aby to nedělal, olizoval ji na přirození, a tohoto jednání se dopustil zneužívaje zjevně nízkého věku poškozené, který znal, a její nedostatečné rozumové vyspělosti, v důsledku které jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku.
4. Obviněný podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů, která označil za nesprávná, neboť byla založena na nevěrohodné svědecké výpovědi poškozené a na výpovědích svědků, kteří jen reprodukovali to, co jim sdělila poškozená. Zdůraznil, že oporu v důkazech nemá závěr soudů o sexuálním motivu jeho jednání, a poukázal na to, že neměl žádný důvod k tomu, aby se jednání uvedeného ve výroku o vině dopustil, navíc na místě, kde se nacházely další osoby. Vytkl, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění důkazů, jimiž mohla být prokázána přítomnost dalších osob a situace na místě v rozhodnou dobu. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spojil námitky proti právnímu posouzení zjištěného skutku, pokud byl kvalifikován podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti vyjádřil názor, že nešlo o pohlavní styk srovnatelný se souloží, a to vzhledem k neinvazivnímu způsobu provedení. I pokud by se skutek odehrál tak, jak jej popsala poškozená, tak se nedopustil jednání, při kterém by pronikání pohlavního údu muže do pohlavního orgánu ženy bylo simulováno jiným srovnatelným mechanismem. Namítl rovněž, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť chybí motiv jednání. Zpochybnil i naplnění znaku bezbrannosti poškozené. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Ve veřejném zasedání konaném o dovolání obviněný (prostřednictvím obhájkyně i osobním vyjádřením) na podaném dovolání setrval a navrhl shodně jako v písemně podaném dovolání.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření i ve veřejném zasedání konaném o dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy i jak se vypořádaly s návrhy na doplnění dokazování. Poukázal na to, že svědecká výpověď poškozené je jak co do obsahu, tak co do návaznosti na další důkazy věrohodným podkladem skutkových zjištění. Právní posouzení skutku, a to i pokud jde o aplikaci ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, označil za správné. Konstatoval, že obviněný se dopustil orálního pohlavního styku, který je srovnatelný se souloží. Odůvodnil rovněž, že byl naplněn znak bezbrannosti poškozené a obviněný spáchal čin úmyslně. Státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájkyně podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř. a není důvodu ho odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
8. Rozhodným skutkovým zjištěním je zjištění, že obviněný na dětské prolézačce stáhl poškozené tepláčky a spodní kalhotky pod kolena a olizoval ji na přirození. Toto zjištění není v žádném, natož pak zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, není založeno na žádném procesně nepoužitelném důkazu a nejde ani o to, že by ve vztahu k uvedenému zjištění nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. Uvedené zjištění má jednoznačnou obsahovou oporu ve svědecké výpovědi poškozené, která popsala jednání obviněného a okolnosti, za nichž k němu došlo, naprosto věrohodným způsobem přiměřeným svému věku a své rozumové vyspělosti. Svědecká výpověď poškozené plně korespondovala s tím, jak se bez prodlení s jednáním obviněného postupně svěřila jiným osobám, ke kterým měla důvěru, konkrétně matce své kamarádky P. H., své babičce M. M., svému otci J. M., své matce M. P. a později i ředitelce základní školy J. V. Tito svědkové potvrdili, že poškozená jim jednání obviněného popsala shodně s tím, jak ho popsala ve své svědecké výpovědi. Dalším důkazem vyznívajícím na podporu svědecké výpovědi poškozené byl znalecký posudek z oboru psychologie, jímž byla osoba poškozené zevrubně objasněna z hlediska vlastností a dalších dispozic svědčících o pravdivosti její výpovědi. Ve znaleckém posudku byla svědecká výpověď poškozené prezentována jako reprodukce skutečně prožité události, aniž by tato výpověď byla ovlivněna jinou osobou nebo snahou ublížit obviněnému. Znalecký posudek vyloučil u poškozené diagnosticky významné sklony k lhavosti a naopak zdůraznil, že bez osobního prožitku poškozená není schopna vytvářet myšlenkové abstrakce, resp. konstruovat složitější dějová schémata, pamatovat si je v nezměněné podobě a opakovaně je reprodukovat. Ze souhrnu důkazů plyne, že soudy nepochybily, pokud svědeckou výpověď poškozené vzaly za podklad skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Zjištěné jednání obviněného již svou povahou očividně vykazuje sexuální motiv činu, takže ani námitky ohledně nedostatku takového motivu nemohou obstát.
10. Obviněný v dovolání obecně namítl, že skutková zjištění soudů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, avšak neuvedl nic bližšího v tom smyslu, který z důkazů byl proveden vadně, o jakou konkrétní procesní vadu šlo apod. Na tomto podkladě Nejvyšší soud žádný procesně nepoužitelný důkaz ve věci nenalezl.
11. Pokud soudy nevyhověly návrhům obviněného na doplnění důkazů, řádně to odůvodnily jejich nadbytečností. Návrhy obviněného neměly žádný vztah k rozhodným skutkovým zjištěním ohledně jeho jednání samotného, ale týkaly se případné přítomnosti dalších osob na místě činu a v jeho bezprostředním okolí. V tomto ohledu byly poměry na místě činu dostatečně objasněny v tom smyslu, že nešlo o místo nijak frekventované a že jeho viditelnost z okolí byla omezená. Ostatně ze svědecké výpovědi poškozené ani náznakem nevyplývá, že by v rozhodnou dobu byla v blízkosti nějaká další osoba.
12. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva, tj. typicky trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
14. Obviněný byl uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí mimo jiné ten, kdo k pohlavnímu styku s jiným zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li uvedený čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchá-li uvedený čin na dítěti mladším patnácti let.
15. Námitka nenaplnění subjektivní stránky zločinu znásilnění nemohla obstát. Úmysl obviněného přímo a nepochybně vyplývá přímo ze zjištěného skutku. Vyplývá z něho i sexuální motiv jednání, který ostatně ani není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu znásilnění.
16. Z popisu skutku, tak jak byl nalézacím soudem správně zjištěn, vyplývá i zneužití bezbrannosti poškozené ve smyslu §185 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně jde o to, že jednání se obviněný dopustil zneužívaje zjevně nízkého věku poškozené, který znal, a její nedostatečné rozumové vyspělosti, v důsledku které jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. Nic na tom nemění jinak kladný vztah poškozené k obviněnému ani fakt, že dala najevo určitý nesouhlas s jeho jednáním. O naplnění tohoto znaku nevznikají žádné pochybnosti.
17. Ze vzájemného vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání vyplývá, že spornou právní otázkou je to, zda skutková zjištění soudů naplňují zákonný znak uvedený v §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. zda obviněný spáchal čin „jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží“.
18. Soudy odůvodnily aplikaci ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že orální pohlavní styk je srovnatelný se souloží. Správnost tohoto konstatování je ovšem podmíněna konkrétními okolnostmi, které v posuzované věci nebyly zjištěny.
19. Souloží se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Podstatou tohoto spojení je alespoň částečné vniknutí pohlavního údu muže do pohlavního ústrojí ženy. Za „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ je třeba považovat takové sexuální praktiky, při kterých je soulož simulována typicky tím, že do pohlavního ústrojí ženy je alespoň zčásti vpravena jiná část těla muže, např. prsty nebo jazyk, nebo zcela cizí předmět, anebo tím, že pohlavní úd muže je alespoň zčásti vpraven do jiných částí těla ženy než do pohlavního ústrojí, např. do úst nebo konečníku. Naopak praktiky, při kterých není alespoň zčásti vniknuto do pohlavního ústrojí ženy a pohlavní úd muže není předmětem manipulace, zpravidla nelze považovat za pohlavní styk srovnatelný se souloží.
20. V souvislosti s aplikací těchto zásad na posuzovaný případ je nutno zdůraznit, že není jasné, zda obviněný alespoň zčásti vpravil jazyk dovnitř do pohlavního ústrojí poškozené. Zjištění, které je uvedeno ve skutkové části výroku o vině a podle kterého obviněný poškozenou „olizoval na přirození“, totiž připouští, že šlo jen o povrchové, málo intenzivní dotyky jazyka obviněného na přirození poškozené (navíc jen krátce trvající), a neznamená nutně to, že obviněný jazykem alespoň částečně vnikl dovnitř do jejího pohlavního ústrojí. Jestliže jednání obviněného postrádalo zmíněný invazivní charakter a bylo omezeno jen na povrchové dotyky jazyka na přirození poškozené, aniž by při tom jazyk obviněného byl alespoň částečně vpraven dovnitř do pohlavního ústrojí poškozené, pak není možné posoudit skutek podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
21. Tento právní názor není v rozporu s judikaturou ani odbornou literaturou. Nutno předeslat v souvislosti se změnou znění skutkové podstaty trestného činu znásilnění od 1. 1. 2010, že při výkladu pojmu „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ uvedeném v §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není důvod se odchylovat od toho, jaký význam byl při výkladu ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. přikládán pojmu „jiný obdobný pohlavní styk“ (míněno jiný pohlavní styk obdobný souloži). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007 bylo řečeno, že pojem „jiný obdobný pohlavní styk“ u trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. je naplněn jen v případech takových jednání pachatele, která jsou způsobem provedení a závažností srovnatelná se souloží. Jde především o orální pohlavní styk, popřípadě též o anální pohlavní styk. Závažnost takového jednání je třeba vždy hodnotit i s přihlédnutím k jeho následkům (psychickým i fyzickým) pro oběť činu. Tak například bylo-li zjištěno, že obviněný při osahávání poškozené jí strčil také prsty do pochvy, avšak tato sexuální aktivita pro poškozenou nepředstavovala co do intenzity obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži, pak takové jednání nelze pokládat za „jiný obdobný pohlavní styk“ ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. Naznačuje se zde tedy vedle kritéria „technického“ provedení také kritérium míry fyzického a psychického zásahu do integrity oběti a míry její traumatizace. Toto druhé kritérium část nauky upozaďuje s tím, že rozhodná je srovnatelnost provedení, nikoli intenzita zásahu do intimní sféry oběti a traumatického zážitku, který je jí způsobován (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 1522). Jiní autoři podporují názor, že rozhodná je závažnost srovnatelná se souloží, přičemž závažnost je nutno hodnotit též z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť (Šámal, P., Gřivna, T., Bohuslav, L., Novotný, O., Herczeg, J., Vanduchová, M. a kol. Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 711).
22. V usnesení ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, Nejvyšší soud vyložil, že podstatou soulože je spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Má-li jít o jiný obdobný pohlavní styk, týká se to případů, kdy nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Charakter obdobného (nyní „srovnatelným způsobem provedeného“) pohlavního styku těmto případům typicky dodává to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla. Spadají sem na jedné straně případy, kdy pohlavní orgán muže místo spojení s pohlavním orgánem ženy je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst či konečníku, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod., a na druhé straně případy, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty, nebo kdy pachatel do pohlavního orgánu ženy zasouvá nějaký předmět. Zbývá pak určitý okruh případů, kdy jednání pachatele směřuje k sexuálnímu uspokojení, lze ho považovat za jiný pohlavní styk, než je soulož, ale nikoli za obdobu soulože. Jde zejména o jednání, které směřuje proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzívní a spočívá např. v pouhém ohmatávání, dotycích, tisknutí, líbání apod. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 708/2014).
23. S uvedeným názorem se v zásadě ztotožňuje i trestněprávní nauka s tím, že za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží je třeba považovat případy, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem , například jazykem, prsty či jiným předmětem. Navozuje se tedy situace stejná, jako když do vagíny (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd . To znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek , jako kdyby šlo o skutečnou soulož (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1842).
24. Ne zcela jednotná je v této otázce judikatura a nauka v případech zasouvání prstů do pochvy ženy. Jako způsob obdobný souloži bylo takové jednání posouzeno například v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 841/2010 a 8 Tdo 1015/2016, naproti tomu v rozhodnutích sp. zn. 6 Tdo 172/2014 a 4 Tdo 175/2016 nikoliv. Oba citované komentáře k trestnímu zákoníku se však shodují na tom, že nevýznamné krátkodobé a povrchní vniknutí v souvislosti s povrchovým osaháváním genitálu ženy není způsob srovnatelný se souloží, zatímco při hlubokém vnikání prstů do pochvy ženy lze i při této praktice dovodit srovnatelnost provedení i účinku, jako je tomu u soulože. Je třeba vždy zvažovat konkrétní okolnosti.
25. V nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že lízání ve smyslu (několikerého) povrchového olíznutí pohlavního orgánu poškozené bylo sice pohlavním stykem, avšak nikoliv obdobným souloži, respektive provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Shora zmíněné názory týkající se dotyků prsty a pronikání prstů do pohlavního ústrojí ženy lze víceméně vztáhnout i na dotyky jazykem. Nelze tedy říci, že vše, co je někdy označováno jako orální pohlavní styk (v širším smyslu), je zároveň pohlavním stykem obdobným souloži, srovnatelným se souloží. V posuzovaném případě je ostatně vcelku očividné, že jednání obviněného bylo diametrálně odlišné (mimo jiné i co do způsobeného traumatu) od situace, kdy by obviněný na poškozené vykonal soulož.
26. Z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolání obviněného důvodné pro nesprávnost právního posouzení zjištěného skutku podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem k podanému dovolání a k rozhodnutí Nejvyššího soudu
27. Z důvodu nesprávného právního posouzení skutku nemůže obstát výrok o vině obviněného a v důsledku toho ani výrok o trestu a výrok o náhradě nemajetkové újmy. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, tak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením obou rozsudků ztratila podklad. Nejvyšší soud podle §256m odst. 1 tr. ř. sám ve věci nově rozhodl tak, že na podkladě skutkového stavu, který předtím správně zjistil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, uznal obviněného vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud uložil obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na pět let, tedy na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, jak to ostatně předtím učinil Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud se přitom v zásadě ztotožnil s úvahami o trestu obsaženými v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně. Ze zákona jde o nepodmíněný trest, pro jehož výkon Nejvyšší soud podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Změna výroku o vině nemohla mít na výrok o trestu žádný vliv, zejména ne v tom směru, že by mohla odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Pro aplikaci tohoto ustanovení nejsou dány zákonné důvody, nebyly shledány žádné výjimečné okolnosti případu ani poměry pachatele ve smyslu tohoto ustanovení, zvláště když obviněný je recidivistou.
29. Nejvyšší soud shodně s oběma soudy rozhodl o náhradě nemajetkové újmy tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené částku 50 000 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. V otázce náhrady nemajetkové újmy soudy rozhodly ve shodě se zákonem, přičemž obviněný v tomto směru nic nenamítal. Změna právní kvalifikace ve prospěch obviněného přitom nemohla mít na posouzení závažnosti nemajetkové újmy poškozené takový vliv, aby to odůvodňovalo snížení náhrady, jejíž výše rozhodně není nijak přemrštěná. Soudy při stanovení výše této náhrady, která není nijak velká (a je podstatně nižší, než požadovala poškozená) výrazně přihlédly k osobním a majetkovým poměrům obviněného.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 11. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu